Автор: Balcar Bohuslav   Štěpánek Petr  

Теги: teorie množin  

ISBN: 80-200-0470-X

Год: 2001

Текст
                    AKADEMIE VĚD ČESKÉ REPUBLIKY
Recenzenti:
prof. RNDr. Lev Bukovský, DrSc.
prof. RNDr. Petr Hájek, DrSc.
Vydání této publikace podpořily
Akademie věd České republiky
firma Hewlett Packard, spol. s r. o.,
a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
České republiky, MSM 11 00 00 00 1


TEORIE MNOŽIN BOHUSLAV BALCAR PETR ŠTĚPÁNEK ACADEMIA
© Bohuslav Baleár, Petr Štěpánek, 1986 (1. vyd.) © Bohuslav Baleár, Petr Štěpánek, 2000 (2. opravené a rozšířené vyd.) ISBN 80-200-0470-X (2. vyd.)
Marii a Olze
Nikdo nás nebude moci vyhnat z ráje, který pro nás vytvořil Cantor. David Hilbert Aktuální nekonečno neexistuje \ Cantor a jeho následovníci na to zapomněli a dostali se do rozporů. Henri Poincaré
Předmluva Teorie množin má dnes v matematice své pevné místo. Získala je v prvním, dnes už klasickém období, které vyvrcholilo ve třicátých letech. Mnohem méně je známo, že zhruba od konce padesátých let začalo nové, stejně plodné období teorie množin. V této knize chceme představit teorii množin jako živou disciplínu, která úzce souvisí s dalšími obory současné matematiky. Kniha je určena studentům matematiky a odborníkům, kteří se zajímají o použití teorie množin ve svém oboru. Výklad se soustřeďuje na teorii množin s axiomem výběru, jejíž výsledky dnes nacházejí nejširší použití v matematice. Klasické výsledky jsou podány ze současného pohledu. Z velkého množství nových výsledků jsme vybírali tak, abychom předvedli hlavní typy metod, které se dnes používají v teorii množin. Kde to bylo možné, sledovali jsme vývoj až do současnosti. Problematikou teorie množin se soustavně zabýval seminář, který v roce 1963 založil P. Vopěnka. Dvě desetiletí, která uplynula od vzniku semináře, byla jedním z podnětů napsání této knihy. K jejímu obsahu se vyjadřovali naši spolupracovníci P. Simon, J. Pelant, M. Hušek, J. Nešetřil, J. Tůma a J. Fried, se kterými jsme často diskutovali o výběru materiálu a jeho podání. Jsme také zavázáni K. Čudovi, P. Kaláškovi, J. Mlčkovi, Z. Rencovi a P. Vojtášovi, jejichž připomínky přispěly ke zlepšení textu. Povzbuzením při psaní knihy byly pro nás zájem a podpora docenta P. Vopěnky a profesora J. Kurzweila. Za cenné rady vděčíme vědeckému redaktorovi a recenzentovi. Rádi bychom po- dčko\ali paní J. Fraňkové za ochotu a trpělivost při přípravě rukopisu a paní E. Brunhoíěrové, která nakreslila obrázky. Za sestavení rejstříku děkujeme J. Mens- dorffovi a P. Štěpánově. Autoři Praha, červen 1984
Předmluva ke druhému vydání Předkládáme čtenáři opravené a doplněné vydání Teorie množin. Opravili jsme chyby, které se vloudily do prvního vydání, a doplnili jsme text o dva dodatky věnované novým výsledkům v nekonečné kombinatorice a kardinální aritmetice, které vznikly převážně v době od prvního vydání knihy. Doplnili jsme také citace na novější literaturu. Rádi bychom poděkovali doc. RNDr. Petru Šimonovi, DrSc, za pomoc při přípravě druhého vydání. Oba dodatky, stejně jako dodatek k seznamu literatury, byly vysázeny počítačovou sazbou programem TgX. Praha, prosinec 2000 Autoři
Obsah Romance matematické analýzy a teorie množin 11 Kapitola I 27 § 1 Jazyk teorie množin 28 §2 Axiomy teorie množin 35 §3 Třídy 45 §4 Relace, zobrazení 50 §5 Vlastnosti relací, uspořádání a rozklady množin 64 §6 Konečné množiny, přirozená čísla a spočetné množiny 81 §7 Axiom výběru a princip maximality 101 §8 Filtry. Ultrafiltry. Princip kompaktnosti 112 Kapitola II 135 §1 Ordinální čísla 135 §2 Konstrukce transfinitní rekurzí 144 §3 Ordinální aritmetika 151 §4 Kardinální čísla 165 §5 Kardinální aritmetika 176 §6 Fundované relace a axiom fundovanosti 188 §7 Konstruovatelné množiny 200 KapitolalII 209 §1 Kombinatorické vlastnosti množin 209 §2 Stacionární množiny 228 §3 Stromy a lineární uspořádání 249 §4 Ramseyova věta a rozklady 275 §5 Velké kardinály 310 Kapitola IV 323 §1 Booleovské operace 323
§2 Strukturální vlastnosti Booleových algeber 339 §3 Generická rozšíření modelů teorie množin 360 Dodatek 1 Nekonečná kombinatorika modulo Fréchetuv ideál 389 Dodatek 2 Mocniny singulárních kardinálů 419 Literatura 437 Dodatek k seznamu literatury 445 Seznam symbolů 447 Rejstřík 453 .0
Romance matematické analýzy a teorie množin S rozvojem novověké vědy začíná matematika studovat stále širší třídu objektů. Vedle tradičních pojmů aritmetiky a geometrie, jako jsou přirozená, racionální a reálná čísla, body, přímky, roviny a kuželosečky, začíná pracovat i s novými pojmy. Z nich zejména pojmy proměnná veličina, relace a funkce rozhodujícím způsobem ovlivnily její vývoj. Přitom se postupně rozšiřoval i samotný obsah těchto pojmů: vedle původně jednoduchých předpisů pro funkce, jako jsou y — xn nebo y = sin x, kterým odpovídá názorné grafické zobrazení, byly později pod pojem funkce zahrnuty i předpisy dané mocninnými nebo trigonometrickými řadami, pro které vhodné znázornění nelze vůbec sestrojit — například funkce, které v žádném bodě nemají derivaci. I když je mezi uvedenými příklady veliký rozdíl, jedno mají společné: funkce je dána jediným předpisem. Dalším krokem ke zobecnění pojmu funkce byla možnost definovat funkci po částech pomocí několika předpisů pro různé hodnoty proměnných. Jednoduchým příkladem takové definice je funkce signum, definovaná í 1, je-li x > 0, sgn (x) = | 0 , je-li x = 0 , ( - 1 , je-li x < 0 . Tato funkce je příliš všední na to, abychom si uvědomili rozdíl, který je mezi původní definicí funkce jedním předpisem a definicí po částech. Lépe nám poslouží takzvaná Dirichletova funkce, která přiřazuje hodnotu jedna každému racionálnímu číslu a hodnotu nula každému iracionálnímu číslu, tedy f 1 , je-li x racionální, d(x) = < . t. . tt , (0, je-li x iracionální. Je-li dáno nějaké reálné číslo x, vůbec nemusí být jasné, podle kterého předpisu máme určit hodnotu d(x). Princip definice po částech je doveden do důsledku v soudobé definici zobrazení: Funkce / (zobrazení) je množina uspořádaných dvojic <x, y), která splňuje tuto podmínku jednoznačnosti: Ke každému x existuje nejvýše jedno y takové, že dvojice <x, y> je prvkem/. Každou uspořádanou dvojici, 11
která je prvkem f] můžeme chápat jako předpis přiřazující funkční hodnotu jednomu argumentu. Je nepochybné, že matematická analýza měla ve vývoji moderní matematiky velmi důležitou roli. Ale ještě v první polovině devatenáctého století se opírala o „názorné" geometrické představy o reálných číslech. Korektní teorie reálných čísel neexistovala. Přitom se studovaly stále složitější části reálné přímky (obory spojitosti, obory konvergence posloupností funkcí). Z hlediska pozdějšího vývoje zbývalo již jen „rozbít" reálnou přímku na univerzum reálných čísel a pracovat se soubory jeho prvků - s množinami reálných čísel. Takový krok by později zahrnul i vytvoření nové teorie reálných čísel, jejíž potřeba byla pociťována. Přibývalo těch, kteří se nechtěli smířit se skutečností, že tehdejší důkazy základních vět analýzy se odvolávají na geometrickou názornost. První vážný pokus v tomto směru podnikl Bernard Bolzano (1781-1848), který zavedl pojem množiny a zevrubně prozkoumal vlastnosti nekonečných množin. Problém nekonečna jako „aktuální" a absolutní velikosti se objevil v raném stadiu katolické teologie a filozofie u Augustina a Tomáše Akvinského. Ve filozofii se problémem nekonečna zabývali Aristoteles, Lukrecius, Descartes, Spinoza, Leibnitz, Locke, Kant a další. Někteří byli ochotni přijmout nekonečno jako aktuální entitu, jiní je horlivě zamítali. V matematice Bolzanovy doby se však nekonečno objevovalo jen ve své „potenciální" podobě. Byla to reakce na volné používání „nekonečně velkých" a „nekonečně malých" veličin, které v počátcích infinitezimálního počtu vedlo i k odvození některých nesprávných tvrzení. Skutečnost, že se nepodařilo formulovat korektní pravidla pro „nekonečně velké" a „nekonečně malé" veličiny, způsobila, že tato forma nekonečna byla z analýzy vyloučena. K. F. Gauss (1777-1855) píše v jednom z dopisů: „Nekonečno nelze v matematice použít jako něco definitivního, je to jen způsob vyjádření, který označuje jistou hranici, k níž se mohou některé veličiny libovolně blížit, pokud jiné veličiny rostou neomezeně." Nekonečné množiny však nelze vtěsnat do takto vymezeného rámce, protože představují jinou, „aktuální" podobu nekonečna. Snad proto se Bolzano ve své knize Paradoxy nekonečna omezil jen na shrnutí výsledků o paradoxních vlastnostech nekonečných množin (některých si povšiml již Galileo Galilei (1564-1642)), aniž by vytvořil ucelenou teorii nekonečných množin. Bolzano psal svou knihu na samém sklonku života a kniha byla vydána až roku 1851, po Bolzanově smrti, jedním z jeho žáků. Výzkumy ze dvacátých let našeho století ukázaly, že vydavatel provedl o své újmě zásahy do Bolzanova rukopisu, aby odstranil jeho „nedostatky". Dnes nelze s určitostí říci, že se definitivní podoba shoduje s Bolzanovým záměrem. Nikdo z Bolzanových žáků na jeho výsledky nenavázal. Až v roce 1873 se podobnými problémy začal zabývat Georg Cantor (1845-1918). Mezitím v šedesátých letech minulého století byla zásluhou K. Weierstrasse (1815-1897), G. Cantora a H. C. Méraye (1835-1911) vybudována aritmetická teorie iracionálních a reálných čísel. Nová teorie se již neopírala o názorné geo- 12
Romance metrické představy a k jejímu rozvinutí postačila všeobecně přijímaná potencionální forma nekonečna. Analýza vsak již byla blízko okamžiku, kdy bylo nutné pracovat s nekonečnými soubory reálných čísel.. Aktuální nekonečno zavedl do matematiky se vsí důsledností G. Cantor, když v letech 1873-1897 publikoval sérii prací, ve kterých soustavně rozvinul matematické prostředky ke studiu nekonečných množin. Stal se zakladatelem nové matematické disciplíny — teorie množin. Cantor původně vyšel od problémů teorie reálných funkcí. Zabýval se reprezentací funkcí trigonometrickými řadami a problém jednoznačnosti takové reprezentace ho přivedl k otázce, zda má funkce konečný nebo nekonečný počet singulárních bodů. Zkoumal vzájemně jednoznačná zobrazení mezi množinami a v jedné z prvních prací si položil otázku, zda je možné vzájemně jednoznačně zobrazit množinu přirozených čísel na množinu reálných čísel. Ukázal, že takové zobrazení neexistuje. Nekonečné množiny se tedy rozpadají do dvou tříd, na spočetné a nespočetné, podle toho, zda existuje vzájemně jednoznačné zobrazení množiny přirozených čísel na danou množinu či ne. Množina všech přirozených čísel je spočetná a množina všech reálných čísel je nespočetná. To je velmi zajímavý a nečekaný výsledek. Pozornost si zasluhuje i takzvaná diagonální metoda důkazu, která je v mnoha obměnách používána v teorii množin, v logice i jinde. Diagonální metodou ukážeme, že hodnoty žádného zobrazení množiny přirozených čísel nemohou vyčerpat všechna reálná čísla. Stačí, když stejné tvrzení dokážeme pro interval (0, l) všech reálných čísel x, 0 < x < 1. Využijeme fakt, že každé takové číslo lze jediným způsobem vyjádřit pomocí nekonečného desítkového rozvoje ve tvaru 0,c0clc2...cncn+l..., kde pro každé přirozené číslo n je cn některá z číslic 0, 1, 2,...,9. Má-li nějaké číslo i konečný rozvoj — například \ lze vyjádřit jako 0,5 — uvažujeme odpovídající nekonečný rozvoj, pro -f je to 0,499 999 .... Je-li dáno nějaké zobrazení množiny všech přirozených čísel do intervalu (0, l), jehož hodnoty tvoří posloupnost (1) ao,^,^,...,^,^^,..., pak desítkové rozvoje jejích členů lze vyjádřit následujícím způsobem: (2) aQ = 0,coo c0l c02 c03 ..., \ Cl\ = U,C10 Cl l Cl2 C13 ... , a2 = 0,c20 c21 c22 c23 ..., a3 == 0,c30 c31 c32 c33 ..., Nyní sestrojíme reálnéičíslo z intervalu (0, l), které je různé od všech členů posloupnosti (l). Hledané Číslo má nekonečný desítkový rozvoj tvaru 13
d = 0,dOdld2CÍ3---dndn+\--^ jehož M-tá cifra dn je dána předpisem fl , je-ii c- # 1 , (3) d- = k Ucl^i! Číslo d je různé od každého an, protože desítkové rozvoje obou čísel se liší v ji-té cifře. Podle (3) je dn 4= cnn. Ukázali jsme, že neexistuje zobrazení množiny přirozených čísel na interval (0, 1), a tedy ani na množinu všech reálných čísel. Množina všech reálných čísel a interval (0, 1) jsou nespočetné množiny. Úloha, jakou hrály diagonální prvky cnn ve schématu (2) při definici čísla d, vysvětluje přívlastek „diagonální", kterým je tato metoda označována. Cantor zkoumal vlastnosti nekonečných množin a význam své teorie doložil originálním příspěvkem k problému transcendentních čísel. Jde o reálná čísla, která nejsou řešením žádné rovnice (4) a0xT + axy?~l 4- ... + an_{x + an = 0, kde (5) a0,aua2,...,an jsou celá čísla a a0 4= 0. Reálná čísla, která jsou řešením nějaké rovnice tvaru (4), se nazývají algebraická. Ještě v polovině minulého století nebylo známo jediné transcendentní číslo. Teprve v roce 1851 popsal J. Liouville (1809-1882) konstrukci, jak transcendentní Čísla sestrojit. Obtížnost důkazu vzbuzovala dojem, že transcendentní čísla jsou mezi reálnými čísly výjimkou. V roce 1874 Cantor ukázal, že transcendentních čísel je v jistém smyslu více než algebraických, aniž by nějaké další transcendentní číslo sestrojil. To vyvolalo velké překvapení. Naznačme krátce hlavní body jeho důkazu. Každá rovnice (4) je jednoznačně určena konečnou posloupností celých čísel (5). Cantor ukázal, že množina všech konečných posloupností celých čísel je spočetná. Vzhledem k tomu, že každá rovnice (4) má jen konečně mnoho kořenů, lze ukázat, že všechna algebraická čísla tvoří jednu spočetnou množinu. Čtenář sám nahlédne, že nespočetnou množinu nelze rozložit na dvě spočetné nebo konečné množiny. Množina všech čísel, která nejsou algebraická, to jest množina všech transcendentních čísel, musí být nespočetná, protože množina všech reálných čísel je nespočetná. Neobvyklá metoda důkazu byla některými přijímána s rezervou a bylo i mnoho těch, kteří ji odmítali. Další podrobné zkoumání vzájemně jednoznačných zobrazení vedlo k definici pojmu mohutnost množiny a kardinální číslo. Říkáme, že dvě množiny mají stejnou mohutnost, jestliže existuje vzájemně jednoznačné zobrazení jedné množiny na druhou. Cantor definoval abstrakcí kardinální číslo jako vlastnost, která je společná všem prvkům nějaké třídy množin, z nichž každé dvě lze na sebe vzájemně jednoznačně zobrazit. Tuto vlastnost nazval mohutnost. Později ukázal, že ke každé 14
Romance nekonečné množině existuje množina větší mohutnosti. Tím došel k překvapivému výsledku, že škála nekonečných mohutností je nekonečná a není shora omezena. Vzhledem k tomu, že přirozená čísla vyjadřují počty prvků konečných množin, kardinální čísla lze chápat jako rozšíření přirozených čísel: kardinální čísla vyjadřují „počet prvků" — mohutnost — nekonečných i konečných množin. Jiným zobecněním přirozených čísel jsou ordinální čísla. Od vlastností, které má uspořádání přirozených čísel podle velikosti, dospěl Cantor k pojmu dobré uspořádání a abstrakcí zavedl ordinální čísla jako typy dobře uspořádaných množin. Podrobně také vyšetřoval vlastnosti množin reálných čísel. Když vyjasnil vztah mezi mohutností množiny všech algebraických reálných čísel a množiny všech reálných čísel, položil si Cantor otázku, zda je možné vzájemně jednoznačně zobrazit rovinu na přímku, případně čtverec na úsečku. Při použití kartézských souřadnic jde vlastně o problém, zda je možné vzájemně jednoznačně zobrazit množinu všech uspořádaných dvojic reálných čísel na množinu všech reálných čísel, případně zda je možné vzájemně jednoznačně zobrazit množinu všech uspořádaných dvojic čísel z nějakého intervalu na množinu všech čísel z téhož intervalu. Vzájemně jednoznačná zobrazení budeme krátce nazývat prostá zobrazení. O svém problému Cantor napsal R. Dedekindovi (1831-1916), který měl po ruce pohotovou odpověď: takové zobrazení neexistuje, protože „je zřejmé, že dvě nezávisle proměnné veličiny nelze převést na jedinou44. V té době byl běžně přijímán předpoklad, že mezi geometrickými útvary různých dimenzí neexistuje vzájemně jednoznačné zobrazení. Tuto „samozřejmost" se Cantor snažil dokázat, ale bez úspěchu. Nakonec dokázal, že existuje prosté zobrazení čtverce na úsečku. Jeho první důkaz byl jednoduchý, ale neúplný. Označme D interval [0, l] všech reálných čísel x, 0 < x < 1 a D x Q množinu všech uspořádaných dvojic čísel z intervalu 0. Již víme, že s výjimkou nuly má každé číslo z intervalu II jednoznačně určený nekonečný desetinný rozvoj. Jsou-li čí, b dvě čísla z intervalu O a (6) a = 0,ala2a^..., b = 0,bíb2bi... jsou jejich nekonečné rozvoje, uspořádané dvojici <a, b} přiřadíme číslo c tvaru c = 0,albla2b2...anbn... Zřejmě O < c < 1 a z čísla c lze určit obě čísla a, b. Definovali jsme prosté zobrazení čtverce 0 x I) do intervalu D. Teprve Dedekind si povšiml, že hodnoty zobrazení nevyčerpají celý interval O. Uvažoval číslo c tvaru c = 0,a1la2^a30a40...an0..., 15
které má na sudých místech za desetinnou tečkou od šestého místa počínaje samé nuly. Podle definice zobrazení by číslu c odpovídala dvojice (a,b), kde číslo b = 0,730 000... není v požadovaném tvaru. Přitom nekonečný desetinný ro7voj čísla b neodpovídá Číslu c. Jinými slovy, c není přiřazeno žádné dvojici z 0x0. Je zřejmé, že v intervalu 0 je takových čísel nekonečně mnoho. V odpovědi Dedekindovi Cantor sestrojil jiné - už ne tak jednoduché - prosté zobrazení čtverce 0 x 0 na 0. Po- užijeme-li Cantorovy a Bernsteinovy věty, která byla dokázána až o deset let později, dokážeme existenci prostého zobrazení 0x0 do 0 a není těžké sestrojit prosté zobrazení 0 do 1 x 1. Podle citované věty pak existuje vzájemně jednoznačné zobrazení I x 1 na i. Dimenze tedy není invariantní vzhledem ke všem prostým zobrazením. Cantor si uvědomil, že tento výsledek je vážnou výhradou proti tehdejšímu pojetí dimenze. V řadě dopisů mezi ním a Dedekindem postupně vykrystalizoval problém invariantnosti dimenze. Šlo o to dokázat, že dimenze je invariantní vzhledem k jistým spojitým zobrazením. Cantor publikoval své výsledky v roce 1878 a v krátké době se pokusilo několik matematiků invariantnost dimenze dokázat. Ukázalo se, že je to velmi obtížný problém. Do konce devadesátých let byly podány uspokojivé důkazy invariantnosti dimenzí vzhledem ke spojitým a prostým zobrazením jen pro dimenze menší než čtyři. Žádný důkaz však nedával vyhlídky na obecné řešení problému. \.r\ r\.i -2-1012 Obr 0 I V roce 1890 ukázal Giuseppe Peano (1858-1932), že samotná spojitost zobrazení k invariantnosti dimenze nestačí. Sestrojil spojité zobrazení intervalu 0 na čtverec 0 x 0. Místo původní Peanovy konstrukce popíšeme jinou, jednodušší. Jde o to sestrojit dvě spojité funkce x(ř), y(t) na intervalu 0 tak, aby uspořádané dvojice (x(í), y(f)> pro ř e fl vyplnily čtverec 0 x 0. Nejprve definujeme pomocnou reálnou funkci /. Její hodnoty v intervalu O jsou dány předpisem ( 0 pro 0 < a < j, f(u) = j 3t/ - 1 pro 3 < w < § , i 1 pro § < u < 1 16
Romance a ostatní hodnoty f(u) definujeme tak, aby / byla sudá periodická funkce s periodou 2. To znamená, že pro číslo u, - 1 < u < 0 je f(u) dáno vztahem f(u) = f(-u) a ostatní hodnoty jsou dány periodicitou funkce. Grafem funkce /je lomená čára na obr. 0.1. Funkce /je spojitá a pro každé u platí 0 < f(u) < 1. Pro libovolné t z intervalu II definujeme Není těžké dokázat, že x(t\ y(t) jsou spojité funkce s hodnotami v 0. Jsou-li a, b libovolná čísla z 11 a (6) jsou jejich vyjádření ve dvojkové soustavě, dá se ukázat, že existuje číslo t v intervalu II takové, že (7) «.=/(32"t), ť„=/(32"+1í) platí pro každé přirozené n. To znamená, že t je vzorem dvojice <a, 6> a že popsané zobrazení spojitě zobrazuje interval 0 na čtverec 11 x i. Sestrojené zobrazení není prosté, dvěma různým dvojkovým rozvojům téhož čísla, například 0,100..., 0,011..., odpovídají podle (7) dva různé vzory t a mohou existovat i další, protože k odvození vztahů (7) se používají jen intervaly, kde funkce / nabývá hodnot nula nebo jedna. Není těžké dokázat, že žádné spojité zobrazení intervalu 0 na čtverec 0 x D nemůže být prosté. Podobným způsobem lze sestrojit zobrazení reálné přímky U na rovinu IR x IR. Peanovo zobrazení odpovídá definici křivky, kterou několik let předtím vyslovil Camille Jordán (1838-1922), když studoval možnosti zobecnění známé Cauchyho věty o funkcích komplexní proměnné. Jordán tenkrát dokazoval jiné „samozřejmé" tvrzení, že jednoduchá uzavřená křivka v rovině, tedy křivka podobná kružnici, rozděluje rovinu na dvě souvislé části, na vnější a vnitřní. Matematicky zcela přesný důkaz tohoto tvrzení, známého dnes jako Jordánova věta, byl podán až později. Po Peanově objevu se zdálo, že je setřen rozdíl mezi křivkou a plochou, plochou a tělesem. Kdo by považoval Čtverec za křivku! Řešení problému dimenze přinesla topologie, která se koncem století vydělila jako samostatná matematická disciplína z analýzy a geometrie. Její vývoj byl velmi významně ovlivňován množinovým přístupem, zejména teorií bodových množin — jak se tehdy říkalo studiu množin reálných čísel a množin bodů v obecných euklidovských a metrických prostorech. Některé pojmy množinové topologie, mezi nimi 17
pojem uzavřená množina, řídká a perfektní množina, byly zavedeny Cantorem. Klasickým příkladem řídké a perfektní množiny reálných čísel je Cantorovo diskon- tinuum. Setkáme se s ním později ještě v jiných souvislostech. Topologie nabídla nové prostředky pro detailní studium funkcí a matematická analýza z nich dovedla pohotově těžit. Vývoj teorie reálných a komplexních funkcí se zrychlil v období po zveřejnění hlavních Cantorových prací. Jen o málo později se prosazuje množinový přístup i k některým základním otázkám geometrie. Do druhého vydání svého Kursu analysy v roce 1893 zařadil Jordán vedle nového důkazu své věty o uzavřených křivkách i samostatný oddíl o Cantorově teorii množin. Obecný důkaz in- variantnosti dimenze podal L. E. J. Brouwer (1881-1966) až v roce 1910. Dnes je teorie dimenze součástí topologie stejně jako topologická teorie křivek. Ačkoliv byly dokázány obecné věty o množinách, samotný pojem množina byl používán jen intuitivně nebo, v lepším případě, byl odvozován od filozofických pojmů třída nebo totalita. Svědčí o tom i toto Cantorovo vymezení: „Množinou rozumíme každé shrnutí určitých a navzájem různých předmětů m našeho nazírání nebo myšlení (které nazýváme prvky) do jediného celku „M". Pojem množiny je zde opsán pomocí slov „souhrn" a „celek", která sama nejsou o nic jasnější. Přesněji jsou popsány vlastnosti prvků množiny. Jsou navzájem „různé", to znamená, že žádný objekt nemůže být opakovaně prvkem téže množiny. Prvky množiny mají být „určité", to znamená, že má-li být dána nějaká množina, předpokládá to, aby pro každý objekt bylo možné určit, zda je či není jejím prvkem. V jednotlivých případech může být takové určení velmi obtížné, například o některých reálných číslech není dosud známo, zda jsou transcendentní či algebraická. Předpokládá se, že takové určení je možné alespoň v principu. Je už jasné, že takové vymezení pojmu množiny není definice v pravém smyslu. Jde spíše o intuitivní vyjádření toho, co by množiny měly být. I tak se nový pojem stal východiskem k rozvinutí teorie množin a spolu s jejími účinnými metodami rychle pronikal do mnoha odvětví matematiky. Ještě před koncem století poukázal A. Hurwitz (1859-1919) v jedné z hlavních přednášek na I. mezinárodním matematickém kongresu v Curychu (1897) na význam teorie množin a z ní odvozených metod topologie pro teorii reálných a komplexních funkcí. O tři roky později na II. mezinárodním matematickém kongresu v Paříži konstatuje H. Poincaré (1854—1912): „... v analýze zůstávají jen přirozená čísla a konečné nebo nekonečné soubory přirozených čísel... Můžeme dnes říci, že již bylo dosaženo absolutní přesnosti". Tento optimistický názor předpokládal, že absolutní přesnosti bylo dosaženo i v teorii „nekonečných souborů přirozených čísel", tedy v teorii množin. Brzy se melo ukázat, že takový předpoklad nebyl oprávněný. V teorii množin se objevily rozpory — antinomie, pro které nebylo uspokojivé řešení. Nejprve jen v pokročilých partiích, týkajících se ordinálních a kardinálních čísel. Cantor a nezávisle C. Burali-Forti (1861-1931) ukázali, že „množina" všech ordinálních čísel je dobře uspořádaná. Typem jejího uspořádání by mělo být také ordinální číslo, ale větší než všechna ordinální čísla. Tento výsledek publikoval 18
Romance Burali-Forti v roce 1897. O dva roky později narazil Cantor na jiný rozpor, týkající se mohutnosti „množiny" všech množin. Ukázal, že pro libovolnou množinu m množina &(m) všech podmnožin množiny m má větší mohutnost než m. Uvažujeme-li množinu U všech mnnožin, potom množina &(U) by měla mít větší mohutnost než IM Celá věc se zpočátku nebrala moc vážně. Svědčí o tom i použité terminologické odstíny. I když každý z uvedených výsledků je sporem v teorii množin, vžily se pro ně názvy paradox Burali-Fortiho a paradox Cantorův. Zřejmě se předpokládalo, že paradoxy budou odstraněny zpřesněním důkazů některých vět o ordinálních a kardinálních číslech. Důvěrou v teorii množin otřásl až ;v roce 1902 Bertrand Russell (1872-1970), když nalezl spor v teorii množin pomocí jejích nejelementárnějších prostředků. Jádro sporu, který byl nazván Russellův paradox, je v následující úvaze: je-li soubor všech objektů, které mají určitou vlastnost, množina, uvažujme množinu všech množin, které nejsou obsaženy samy v sobě jako prvek. Pro větší názornost vyjádříme takovou množinu zápisem x = {y.yty}, kde výraz y <£ y chápeme jako formální zápis výroku „množina y není prvkem množiny y" a závorku {y:...} chápeme jako označení množiny všech y, které mají vlastnost „...". Nyní se můžeme ptát, je-li množina x sama svým prvkem či ne. Rozebereme oba případy: (a) Je-li x prvkem x (píšeme x e x), potom x musí mít vlastnost, která definuje prvky množiny x. To znamená, že musí platit x 4 x. Tedy z x e x plyne x £ x. (b) Není-li x prvkem x, potom množina x má vlastnost x £ x, která určuje prvky množiny x. To znamená, že musí platit x e x. Tedy z x£x plyne xex. Rozborem obou případů jsme ukázali, že x e x platí, právě když x £ x. Existence množiny x vyplývá z principů Cantorovy teorie množin, ale vede ke sporu. Russellův paradox se dotkl základních principů, které byly jako intuitivně zřejmé začleněny do Cantorova pojmu množiny. Tento nečekaný zvrat vedl mnoho matematiků k přehodnocení názorů na teorii množin. Příkladem takového obrácení se stal i H. Poincaré, nepochybně jedna z vedoucích postav matematiky té doby. Sám nemálo přispěl k propagaci teorie množin a po Russellově objevu věnoval problematice základů matematiky dvě studie. K úsilí Russella, Zermela a dalších, směřujícímu k odstranění paradoxů, však přistupoval se skepsí a značnou dávkou ironie. Brzo po Russellově antinomii bylo publikováno několik dalších. Všimněme si zejména jedné z nich, kterou publikoval J. Richard v roce 1905. Tak zvaný Richardův paradox je významný především úzkým vztahem k diagonální metodě. Spočívá v následující úvaze. Uvažujme všechna reálná čísla x, 0 < x < 1, která lze jednoznačně definovat konečnou posloupností slov. Například „jedna polovina", „třetí odmocnina ze dvou" a podobně. V teorii množin se dá ukázat, že tato množina je 19
spočetná, označme ji R. Její prvky lze seřadit do posloupnosti aQ, a{, a2,.. - a ke každému an existuje jednoznačně určený nekonečný desetinný rozvoj (2). Nyní můžeme definovat Číslo d touto posloupností slov: „d je reálné Číslo mezi nulou a jednotkou, jehož rt-tá cifra za desetinnou čárkou je rovna jedné, pokud rc-tá cifra n-tého čísla z množiny R je různá od jednotky, v opačném případě je n-tá cifra desetinného rozvoje Čísla d rovna dvěma". Stejným postupem, kterým jsme dokázali, že množina všech reálných čísel není spočetná, se můžeme přesvědčit, že číslo d není prvkem množiny R, přestože bylo definováno konečnou posloupností slov. Řada matematiků právem chápala vzniklou situaci jako krizi nejenom teorie množin, ale i samotných principů, ze kterých vychází matematika. S velikým úsilím se věnovali kritickému zkoumání základních principů celé matematiky. Tento proud přinesl nový rozvoj logiky a radikálně změnil představy o základech matematiky. Pokud jde o samotnou teorii množin, G. Cantor nikdy nepřestal věřit, že se podaří udržet podstatný obsah teorie v jejím původním intuitivním pojetí. Poukázal na to, že při většině množinových úvah lze napřed určit rámcovou množinu tak, že celá úvaha se provádí jen s jejími prvky, a z prvků takové množiny nelze sestrojit spor podle žádné z antinomií. Intuitivní teorie množin není vhodná ke studiu základních principů matematiky, ale postačí pro většinu běžných aplikací v algebře a analýze. Používá se dodnes pod označením naivní teorie množin. Některé z nových směrů revidovaly mnohem podstatněji nejenom teorii množin, ale i matematickou logiku. Radikální stanovisko zaujal zejména Brouwer, zakladatel směru, který se nazývá intuicionismus. Zcela vyloučil aktuální podobu nekonečna a v logice trval na přísně finitním a konstruktivním charakteru všech důkazů. Za těchto omezení ztrácejí smysl podstatné partie teorie množin i některé další části moderní matematiky. Pokus o revizi teorie množin, podniknutý Russellem a White- headem, vyústil v nový axiomatický systém matematické logiky — tak zvanou teorii typů. Teorie množin, rozvinutá Russellem v rámci teorie typů, byla těžkopádná a příliš se nevžila. Pozdější pokusy o odstranění strnulosti teorie typů pocházejí od W. W. Quinea a jsou známy pod názvem New Foundations. Oba zmíněné směry — intuicionismus i teorie typů — provádějí souběžně revizi intuitivních principů teorie množin i revizi logiky. To ve své době nebylo nic překvapivého. Tak zvaná klasická logika v Aristotelovské tradici neměla k paradoxům co říci a moderní matematická logika se rozvíjela souběžně s teorií množin v pracech Gotloba Fregeho (1848-1925), Peana a dalších. Axiomatická metoda budování teorie množin, kterou se budeme dále podrobněji zabývat, odstranila všechny známé paradoxy, aniž bylo třeba podstatně měnit matematickou logiku, jak byla založena Fregem a Peanem. Axiomatická metoda byla už ve starověku používána v geometrii. V minulém století prošla svou renesancí opět v geometrii a dnes je používána v mnoha odvětvích matematiky. Brzo po Russel- lově paradoxu publikoval E. Zermelo (1871-1956) axiomatický systém teorie množin, který klade jistá omezení na pojmy intuitivní teorie množin, a to taková, že právě 20
Romance nepřipouští spor podle žádné ze známých antinomií. Zermelova původní axiomatika byla později doplněna A. A. Fraenkelem (1891-1965) o tak zvané schéma axiomů nahrazení a Zermelo připojil ještě axiom fundovanosti. Ve znění z počátku třicátých let se tato axiomatika stala nejrozšířenější podobou teorie množin. Vžil se pro ni název Zermelova a Fraenkelova teorie množin (ZF). Ve dvacátých letech vzniká odlišná axiomatika, která vychází od pojmu zobrazení místo od pojmu množina. Navrhl ji A. A. Fraenkel a později ji doplnil a rozpracoval J. von Neumann (1903-1957). Na některé myšlenky navázal ve třicátých letech P. J. Bernays (1888-1977), který navrhl axiomatiku založenou na pojmu třída. Koncem třicátých let dal tomuto systému rámcovou podobu K. Godel (1906-1978). Tím vznikl druhý typ axiomatiky, který se nazývá Gódelova a Bernaysova teorie množin (GB) nebo řidčeji von Neumannova, Bernaysova a Gódelova teorie množin. Oba systémy jsou odlišné ve způsobu, kterým řeší problém antinomií, ale pokud jde o jejich obsažnost — máme na mysli věty, které se dají dokázat o množinách - není mezi nimi rozdílu. Lze říci, že obě axiomatiky představují dvě formy téže teorie, které se liší jen v meta- matematice. Na jejich základě lze rozvinout teorii množin, která je dost silná, aby se mohla stát základní teorií pro většinu matematických disciplín. Z dalších axiomatických teorií množin nelze opomenout ještě Morseovu a Kelleyovu axiomatiku, která je zesílením Gódelovy a Bernaysovy teorie množin. V této knize bude zevrubně vyložena teorie množin na základě Zermelovy a Fraenkelovy axiomatiky, která zachovává původní Cantorovu představu množiny jako souboru „předmětů" a dotváří ji (a současně omezuje) dvojím způsobem. Nejprve předpokládá, že všechny objekty této teorie jsou množiny. Jinými slovy, množiny jsou jediné „předměty", které mohou být prvkem množin. Navíc předpokládá, že univerzum množin vzniká postupně v jednotlivých krocích. V každém kroku je dána množina všech doposud sestrojených množin a nové množiny vznikají jako její části, tedy jako prvky její potence. Můžeme říci, že množinové univerzum vzniká iterováním operace potence. Jak uvidíme později ve druhé kapitole, tato iterace probíhá podle dobrého uspořádání třídy všech ordinálních čísel. Axiomy Zermelovy a Fraenkelovy teorie množin zachycují podstatné rysy takového univerza. Motivaci a hlubší zdůvodnění jednotlivých axiomů lze nalézt v práci J. R. Shoenfielda (1977). Je však možné vytvořit i jiná „alternativní" univerza množin, která řeší vztah mezi konečnými a nekonečnými soubory zcela odlišným způsobem. Taková univerza nebudeme v této knize zkoumat pro jejich značně odlišnou strukturu a axio- matizaci. Soustavně se jimi zabývá kniha P. Vopěnky (1979). Postavení teorie množin v matematice. Na několika příkladech z prvního období jsme ukázali, jak Cantorova teorie množin ovlivnila řešení závažných problémů analýzy, geometrie a teorie čísel. Nepřekvapí nás to, připomeneme-li si, že ke svým úvahám o množinách se původně Cantor dostal od problému reprezentace funkcí. Teorie množin rychle pronikla do analýzy, zvlášť výrazně do teorie míry a teorie funkcí, zásluhou R. Bairea (1874-1932), E. Borela (1871-1956), H. Lebesguea 21
(1875-1941) a F. Riesze (1880-1956). Významně ovlivnila nově vznikající topologii. Připomeňme alespoň F. Hausdorffa (1868-1942), R. M. Frécheta (1878-1973), N.N.Luzina(1883-1950),P.Urysohna(1898-1924)aP.S.Alexandrova(1896-1982). S využitím topologických metod v analýze je spojen vznik funkcionální analýzy. Bez teorie množin si nelze představit ani rozvoj moderní algebry. Její počátky spojené s využíváním metod teorie množin najdeme v pracích R. Dedekinda a D. Hil- berta (1862-1943) ještě v minulém století a první etapa rozvoje moderní algebry vrcholí ve dvacátých letech výsledky E. Noetherové (1882-1935), E. Artina (1898-1962), O. Schreiera (1901-1929) a dalších. Monografie B. L. van der Waerdena již důsledně vychází ze stanoviska, že algebra je studium operací na množinách. Poprvé vyšla v roce 1931 a do dnešních dnů byla publikována v mnoha překladech a nových vydáních. Ve stejném duchu pokračoval vývoj i ve třicátých letech, vedle operací s konečným počtem argumentů byly vyšetřovány i nekonečné operace na svazech a v dalších strukturách. Vzniká takzvaná univerzální algebra, jejíž základy položil G. BirkhoíT. Téměř souběžně rozpracoval A. I. Malcev (1909-1967) teorii algebraických systémů, která zahrnuje univerzální algebru a má styčné body s teorií modelů, která se rozvíjí jako část matematické logiky pod vlivem A. Tarského (1901-1983) a jeho žáků. Teorie množin se stala společným základem řady disciplín, které dnes tvoří podstatnou část matematiky. Tento fakt nelze přeceňovat. Pro většinu matematiků nejde o víc než o jazyk teorie množin a základní množinové konstrukce. Z hlubších výsledků teorie množin se nejčastěji používá transfinitní indukce a některé důsledky axiomu výběru známé jako principy maximality. To vše lze zajistit již v naivní teorii množin, která až do nedávné doby mohla postačit pro potřeby většiny matematiků — snad s výjimkou těch, kteří se specializovali v logice a teorii množin. Dnes je již zřejmé, že speciální problémy řady matematických oborů kladou teorii množin stejně jemné otázky jako výzkum samotné teorie množin. Během desetiletí se v různých oborech matematiky nastřádalo množství problémů, které měly nějaký vztah k teorii množin a které po léta odolávaly úsilí matematiků. Připomeňme známý Suslinův problém (1920), který se týká charakteristických vlastností uspořádání reálné přímky, nebo kombinatorickou Kurepovu hypotézu (1938), která klade otázku, zda „úzké" stromy mohou mít mnoho větví. Oba problémy podrobně rozebereme ve třetí kapitole. V teorii míry to byla Borelova domněnka o tom, že každá množina reálných čísel, která má absolutně míru nula, je spočetná. Zajímavý je i Blumbergův problém z teorie funkcí. Bíumberg (1922) dokázal, že ke každé reálné funkci /definované na celé reálné přímce existuje hustá množina H reálných čísel taková, že /je spojité zobrazení množiny H do IR. Uvědomme si, že již zmíněná Dirichletova funkce není spojitá v žádném bodě reálné přímky, ale omezí- me-li se na hustou množinu racionálních čísel, získáme přesto spojité zobrazení této množiny do reálné přímky. Blumbergův problém, zda totéž platí i pro každý kompaktní HausdoríTův prostor, byl negativně rozřešen teprve nedávno. Z algebry 22
Romance uvecfme alespoň Whiteheadův problém z teorie komutativních grup. V teorii množin to byl známý problém hypotézy kontinua (CH), který vyslovil Cantor již v roce 1878. Jde o tvrzení: (CH) Každou nekonečnou množinu reálných čísel lze vzájemně jednoznačně zobrazit buď na množinu všech přirozených čísel, nebo na množinu všech reálných čísel. Cantor píše v dopise G. Mittag-Leflerovi (1846-1927), že doufá, že mu bude moci poslat důkaz hypotézy kontinua do čtrnácti dnů. Problém zůstal dlouho otevřený a D. Hilbert jej zařadil na první místo do seznamu svých třiadvaceti problémů, které přednesl na druhém mezinárodním kongresu matematiků v Paříži v roce 1900. Pracovalo na něm mnoho matematiků. Ve své autobiografii píše P. S. Alexandrov, jak se z podnětu N. N. Lužina pokoušel hypotézu kontinua dokázat. Vývoj teorie množin ani dalších disciplín nebyl zadržen tím, že se hypotézu kontinua nepodařilo dokázat. Ta spíše stimulovala k dalšímu zkoumání. Hypotézu kontinua můžeme chápat jako princip, který omezuje množiny reálných čísel. Má navíc vztah k některým z uvedených problémů. Plyne z ní například neplatnost Borelovy domněnky. Ve třicátých letech W. Sierpinski (1882-1969) zevrubnou analýzou ukázal, že hypotéza kontinua je ekvivalentní mnoha zajímavým tvrzením. Jedno takové tvrzení se týká zobrazení reálné přímky na rovinu. V roce 1980 navázal M. Morayne na Sierpinského výsledky a ukázal, že hypotéza kontinua je ekvivalentní následujícímu tvrzení. Existují reálné funkce x{t\ y(t) definované na množině R všech reálných čísel takové, že uspořádané dvojice <x(f), >{r)>, r e U vyplní celou rovinu U x U a v každém bodě t má alespoň jedna z funkcí x(t\ y(t) vlastní derivaci. Lze ukázat, že pokud funkce x(t\ y(t) mají uvedené vlastnosti, žádná z nich není prostá na IR. Srovnejme toto tvrzení s tím, co bylo řečeno o Peanově křivce. Co může říci axiomatická teorie množin například k problému kontinua? Nejprve si musí položit otázku, zda z jejích axiomů není možné dokázat cokoliv - to znamená, zda jsou její axiomy bezesporné. Ukázalo se, že to není jednoduchá otázka. Teorie množin byla koncipována jako „svět matematiky", a proto její axiomy obsahují řadu silných existenčních tvrzení. Už to naznačuje, že důkaz bezespornosti může být obtížný. V práci z roku 1908, ve které zavedl axiomy teorie množin, E. Zermelo konstatoval, že umí dokázat jen to, že jeho axiomy vylučují každý ze známých paradoxů, ale že se mu nepodařilo nalézt obecný důkaz bezespornosti. Že to nebylo náhodou, ukazuje výsledek K. Godela z roku 1931, ze kterého vyplývá, že důkaz bezespornosti axiomů teorie množin není možné provést v teorii množin. Vzhledem k tomu, že teorie množin zahrnuje většinu postupů užívaných v matematice, Gódelův výsledek nedává mnoho naděje pro důkaz bezespornosti teorie množin. Proto nás nesmí překvapit opatrná formulace jeho výsledku o hypotéze kontinua. K. Godei ukázal v roce 1938, že jsou-li axiomy teorie množin bezesporné, pak přidáním hypotézy kontinua a axiomu výběru vznikne opět bezesporný systém axiomů. Říkáme také, že hypotéza kontinua (axiom výběru) je bezesporná vzhledem 23
k axiomům teorie množin. Můžeme také říci, že pokud z axiomů teorie množin není možné odvodit cokoliv, potom z nich nelze dokázat negaci hypotézy kontinua. Při důkazu tohoto tvrzení Gódel sestrojil třídu „konstruovatelných" množin uvnitř univerza všech množin. Ve třídě konstruovatelných množin platí všechny axiomy teorie množin a navíc hypotéza kontinua i axiom výběru. Rozborem Góde- lova důkazu je možné vydělit nový princip — axiom konstruovatelnosti, který platí ve třídě všech konstruovatelných množin a implikuje hypotézu kontinua i axiom výběru. Godelův výsledek ukazuje, že axiom konstruovatelnosti je bezesporný vzhledem k axiomům teorie množin. Přirozeně vznikla otázka, zda je axiom konstruovatelnosti dokazatelný z axiomů teorie množin. Teprve v roce 1963 P. J. Cohen ukázal, že jsou-li axiomy teorie množin bezesporné, pak z nich nelze hypotézu kontinua (a přirozeně ani axiom konstruovatelnosti) dokázat ani s použitím axiomu výběru. Cohen ukázal, že jsou-li axiomy teorie množin bezesporné, pak přidáním negace hypotézy kontinua nebo negace axiomu výběru vznikne bezesporný systém axiomů. Říkáme, že hypotéza kontinua je nezávislá na axiomech teorie množin. Cohen dále ukázal, že axiom výběru je také nezávislý na axiomech teorie množin. Gódelovy a Cohenovy výsledky ukazují, že problém hypotézy kontinua nelze rozhodnout na základě axiomů teorie množin. Jsou-li axiomy teorie množin bezesporné, hypotézu kontinua z nich nelze ani dokázat, ani vyvrátit. Je tu jistá analogie s problémem pátého Eukleidova postulátu o rovnoběžkách, který uzavřeli J. Bolyai (1802-1860) a N. I. Lobačevskij (1792-1856). Pátý postulát nelze z ostatních axiomů Eukleidovy geometrie ani dokázat, ani vyvrátit. Můžeme vytvořit různé geometrie, přidáme-li pátý postulát nebo jiný axiom, ze kterého plyne negace pátého postulátu. Podobně vytvoříme různá rozšíření teorie množin, přidáme-li k axiomům hypotézu kontinua nebo nějaký jiný axiom, který ji neguje, například Borelovu domněnku nebo Martinův axiom MAUi, o kterém se zmíníme ve čtvrté kapitole. Je velkou zásluhou Cohenovou, že k důkazu nezávislosti hypotézy kontinua vytvořil novou metodu, tak zvanou metodu forsingu (vynucení). Záhy se ukázalo, že tato metoda může být dále rozpracována a použita k důkazům bezespornosti mnoha dalších tvrzení. Tak lze ukázat, že kladné odpovědi ke všem problémům, o kterých jsme se zmínili, s výjimkou Blumbergova, jsou bezesporné. Metoda forsingu byla rozpracována nezávisle D. Scottem a R. Solovayem, R. Shoenfieldem a P. Vopěnkou do metody, která se dnes používá ke konstrukci Booleovských modelů a generických rozšíření modelů teorie množin, kterou popíšeme ve čtvrté kapitole. Díky častému použití generických rozšíření modelů teorie množin je v současné době známo několik desítek principů, které postulují určité vlastnosti univerza množin a které jsou — podobně jako hypotéza kontinua — bezesporné vzhledem k axiomům teorie množin a také jsou na nich nezávislé. Říkáme také, že jsou ne- rozhodnutelné v teorii množin. Kterýkoli z nich je možno bezesporně přidat k axiomům teorie množin, a tím vytvořit novou silnější axiomatiku, které říkáme rozšíření teorie množin. Tuto skutečnost musíme brát v úvahu při řešení matematických 24
Romance problémů v teorii množin. Nedaří-li se nám dokázat ani vyvrátit nějaké tvrzení pomocí axiomů teorie množin, může to být i proto, že jde o tvrzení, které na základě axiomů nelze rozhodnout. Pak je vhodné problém zkoumat v nějakém rozšíření teorie množin. Dokážeme-li, že naše tvrzení je důsledkem nějakého principu, který je sám bezesporný vzhledem k axiomům teorie množin, tvrzení je také bezesporné vzhledem k axiomům. Je-li důsledkem takového principu negace našeho tvrzení, tvrzení nelze dokázat z axiomů teorie množin. V této knize bude podána řada podobných důkazů bezespornosti nebo nezávislosti a v odborné literatuře jsou dnes běžné i mimo teorii množin. Bezespornost anebo nezávislost nějakého tvrzení je možno dokázat i tím, že sestrojíme vhodný model teorie množin. Konstrukce modelů teorie množin byla donedávna výlučnou záležitostí specialistů v teorii množin. V současné době se stále častěji používá i v dalších oborech matematiky. Axiomatika teorie množin tak, jak se ustálila ve třicátých letech, nedává možnost rozhodnout o mnoha problémech. Patrně nikdo z těch, kdo ji vytvářeli, nepředpokládal, že navržená axiomatika bude úplná. Způsob, jakým Zermelo zdůvodňoval své axiomy, naznačuje, že si byl vědom toho, že jím započatá analýza principů ještě bude pokračovat. Výsledky posledních desetiletí vytvořily pestrou paletu možných rozšíření teorie množin. Studium různých množinových principů, které jsou neroz- hodnutelné na základě axiomů teorie množin a jejich vzájemných vztahů, nepochybně přispěje k hlubšímu pochopení základních principů matematiky a může v budoucnu vést k vytvoření nových teorií, které by zaujaly místo teorie množin. Historický vývoj naznačuje, že strukturální bohatost v matematice se bude neustále prohlubovat a že každá nová teorie povede k otázce, co je za jejími hranicemi. 25
KAPITOLA I Osm paragrafů této kapitoly je úvodem do teorie množin, který má tři odlišné části. První tři paragrafy se zabývají symbolickým jazykem a axiomy teorie množin. Jejich trochu puntičkářský charakter může při prvním čtení odrazovat. Pro začátek však stačí seznámit se s axiomy (§ 2) a k ostatnímu je možné se vrátit později. Výklad pokračuje tím, čím by měl vlastně začínat, základními operacemi s množinami, relacemi a zobrazeními (§ 4). V § 5 jsou podrobněji probírány vlastnosti relací uspořádání a relací ekvivalence. Mac Neillova věta o minimálním rozšíření je příkladem zajímavé algebraicky motivované konstrukce. Výklad o relacích uzavírá srovnávání mohutnosti množin pomocí zobrazení a důležitá věta Cantorova a Bern- steinova. Podrobněji se velikostí množin zabývá § 6. Začíná u konečných množin a přirozených čísel a uvádí základní fakta o spočetných a nespočetných množinách. Srovnává mohutnosti množin přirozených, celých, racionálních a reálných čísel. Paragrafy 4-6 shrnují úvodní partie teorie množin. Poslední dva paragrafy prohlubují předchozí výklad. Seznamují s axiomem výběru a jeho důsledky (§ 7) a poslední paragraf ukazuje, jak novější pojmy teorie množin nacházejí rozmanité užití v ostatních matematických oborech. Každá kapitola je rozdělena do několika paragrafů a ty se dále dělí na číslované odstavce. Tímto způsobem členění jsme chtěli usnadnit vyhledání potřebných informací i těm, kdo nebudou knihu číst souvisle. V textu je zařazena řada příkladů. Některé z nich se týkají i jiných oborů matematiky, většinou topologie, a jejich pochopení může být vázáno na určité znalosti z daného oboru. Takové příklady je možno vynechat, k pochopení dalšího výkladu nejsou nutné. Na pojmy a výsledky uvedené v téže kapitole odkazujeme číslem odstavce, tedy odkaz 5.2 se vztahuje ke druhému odstavci pátého paragrafu. Odkazy do jiné kapitoly vždy začínají číslem kapitoly, tedy 1.2.12 je odkaz na odstavec 2.12 z první kapitoly. Rejstřík a seznam symbolů jsou připojeny na konci knihy. 11
1 1 1 § 1 Jazyk teorie množin Axiomatická metoda má dlouhou tradici zejména v geometrii. Množiny však představují jinou úroveň abstrakce než názorné pojmy elementární geometrie. Nechtěně to dokládají četné sémantické paradoxy o množinách, které ukazují, že je nezbytné co nejpřesněji vymezit jazyk teorie množin. Seznámíme se s jednoduchým symbolickým jazykem, který používá axiomatická teorie množin. Popíšeme syntax formulí, výrazů symbolického jazyka, které vyjadřují tvrzení a hypotézy o množinách. Všimneme si rozdílu mezi volnými a vázanými proměnnými i způsobů, jak se symbolický jazyk obohacuje. 1.1 Cantorova a axiomatická teorie množin. Axiomatizaci teorie vždy předchází neformální popis nějaké oblasti zkušenosti nebo představ, který zhruba vymezuje její předmět a používané metody. V našem případě je takovým popisem Cantorova teorie množin, se kterou jsme se seznámili již v úvodu této knihy. Chceme-li nějakou teorii axiomatizovat, nemusíme hned od počátku pracovat se všemi pojmy. Vybereme jen ty nejjednodušší, ze kterých lze všechny ostatní pojmy definovat. To budou základní pojmy axiomatické teorie. Všechna fakta, která o základních pojmech budeme předpokládat, vyjádříme jako základní tvrzení — axiomy. Tím je dán explicitní popis oboru, který studuje axiomatická teorie. Srovnáme-li takový postup s Cantorovým pokusem vymezit pojem množiny, vidíme, že axiomatická teorie množin na stejnou otázku odpovídá nepřímo, výčtem vlastností univerza množin. 1.2 Jazyk a metajazyk. Axiomatická teorie se rozvíjí tím, že z axiomů odvozujeme další tvrzení — věty. Přitom obohacujeme její jazyk o nové, složitější pojmy. Při odvozování vět si nepočínáme libovolně, ale držíme se určitých pravidel, ať jsou dána naším matematickým citem, nebo mají svůj původ ve hlubších znalostech logiky. V tomto procesu má jazyk, kterým se vyjadřujeme (v našem případě čeština), dvojí úlohu. Vyjadřujeme v něm definice a věty teorie, v této funkci jej chápeme jako jazyk teorie. Stejným jazykem však mluvíme o definicích, o větách a o teorii jako celku; můžeme říci „tato definice je příliš dlouhá", ,,takové tvrzení nelze z axiomů dokázat" nebo ,,axiomy jsou nezávislé". V této funkci čeština vystupuje jako metajazyk. Ve většině matematických disciplín se živý jazyk používá v obou funkcích, aniž by docházelo k nedorozuměním. Rada sémantických paradoxů založených na této dvojí funkci jazyka však ukazuje, že v teorii množin je nutné obě jazykové hladiny odlišovat. Připomeňme jen Richardův paradox citovaný v úvodu. Jeho jádrem je jistá množina R „všech reálných čísel z intervalu (0, l), která lze definovat konečným počtem slov". Povšimněme si, že definice množiny R spojuje obě hladiny jazyka: ta její část, která určuje prvky množiny R tím, že „jsou definovány konečným počtem slov", patří do metajazyka, protože mluví o definicích v jazyce teorie množin. Definici 28
1.3 Jazyk teorie množin I množiny R musíme odmítnout jako nekorektní, protože není vyjádřena v jazyce teorie množin. Nabízí se možnost vyloučit sémantické paradoxy tím, že v každé hladině použijeme jiného jazyka. Pro základní pojmy teorie množin zavedeme speciální symboly a tím vytvoříme základ formálního, symbolického jazyka, ve kterém budeme formulovat definice a věty. Živý jazyk ponecháme ve funkci metajazyka, to znamená, že jím budeme mluvit o větách teorie množin (tedy o slovech formálního jazyka), o dokazatelnosti vět (tedy o posloupnostech slov formálního jazyka) a o teorii množin jako celku. Těmito problémy, kterých jsme se zatím jenom dotkli a se kterými se setkáváme v každé axiomatické teorii, se soustavně zabývá matematická logika. Při výkladu logických pojmů se omezíme na minimum, které nám dovolí zavést formální jazyk teorie množin a korektně s ním pracovat. Čtenář, který zatím logiku nestudoval, může chápat formule — slova formálního jazyka — jako symbolický zápis výpovědí o množinách. Může se vžít do doby, kdy se moderní matematická logika a teorie množin rozvíjely souběžně. Dříve než popíšeme symboly formálního jazyka teorie množin, podívejme se, jaké pojmy a obraty jimi chceme vyjadřovat. 13 Základní pojmy Zermeiovy a Fraenkelovy teorie množin jsou pojmy množina a náležení. Podobně jako v jiných oblastech matematiky budeme také používat pojem rovnost, který chápeme jako totožnost. Množiny jsou základní objekty teorie, náležení a rovnost vyjadřují základní vztahy mezi množinami. Říkáme „množina x je prvkem množiny y" nebo krátce „x je prvkem y" a „množina x se rovná množině y" nebo krátce „x se rovná y". To jsou dva základní typy výpovědí teorie množin. Složitější výpovědi vznikají ze základních nebo z již vytvořených výpovědí dvojím způsobem: buď spojováním pomocí logických spojek, nebo kvantifikací, to znamená připojením obratů „pro všechna ..." nebo „existuje ...". Úlohu obecných jmen živého jazyka, jako jsou „množina" nebo „číslo", budou hrát symboly, které nazýváme proměnné. Pomocí logických spojek můžeme vyjádřit například tato tvrzení: „x není prvkem y" (negace), „x je prvkem y a x je prvkem z" [konjunkce), „x je prvkem y nebo x je prvkem z" (disjunkce), „je-li x prvkem y, potom x je prvkem z" (implikace), „x je prvkem y, právě když x se rovná z" (ekvivalence). Kvantifikováním vyjádříme tvrzení následujících tvarů: „pro každé x platí ..." (obecná kvantifikace), „existuje x, pro které platí ..." (existenčníkvantifikace), kde x je proměnná a „..."je nějaké tvrzení teorie množin. Předchozí rozbor ukazuje, že formální jazyk teorie množin by měl obsahovat proměnné pro množiny, symboly vyjadřující vztahy náležení a rovnosti mezi množinami, symboly pro logické spojky, symboly pro kvantifikátory a případně další pomocné symboly (závorky), které slouží k lepšímu členění výrazů. Formální 29
jazyk teorie množin je speciálnim případem symbolického jazyka, kterým se zabývá matematická logika. Ve shodě s terminologií logiky se symboly, které vyjadřuji vztahy náležení a rovnosti, nazývaji predikátové symboly. Protože oba určují vztah mezi dvěma množinami, říkáme, že jsou to binární predikátové symboly. 1.4 Jazyk teorie množin obsahuje následující symboly: (i) proměnné pro množiny, kterých je neomezeně mnoho; značíme je zpravidla malými písmeny a podle potřeby je indexujeme, například x, y, z, xlyx2,... jsou symboly pro proměnné; (ii) binární predikátový symbol = pro rovnost', (iii) binární predikátový symbol e pro náležení; (iv) symboly pro logické spojky ~i (negace), & (konjunkce). V (disjunkce), —► (implikace), <-+ (ekvivalence); (v) symboly pro kvantifikátory V (obecný kvantifikátor) a 3 (existenční kvantifikátor); (vi) pomocné symboly (různé druhy závorek). Ze všech symbolů jazyka teorie množin je pro tuto teorii typický jen symbol e. Ostatní symboly, mezi nimi také predikátový symbol =, se používají v jazycích mnoha dalších teorií. Říkáme, že predikátový symbol e je speciálním symbolem jazyka teorie množin a že ostatní symboly tohoto jazyka jsou logické symboly. Ze symbolů formálního jazyka můžeme tvořit výrazy stejným způsobem, jako se z abecedy tvoří slova českého jazyka. Tak jako živý jazyk má svou gramatiku a všechny posloupnosti písmen nejsou nositeli významu, lze dát syntaktická pravidla pro sestavování těch výrazů formálního jazyka, které mají přirozenou interpretaci a vyjadřují tvrzení o množinách. Takové výrazy budeme nazývat formule. Např. výraz xey čteme „množina x je prvkem množiny y", výraz x = y čteme „množina x je rovna množině y'\ Takové formule nazýváme atomické. Všechny ostatní formule se vytvářejí z atomických pomocí logických spojek a kvantifikací proměnných. Přesná pravidla, podle kterých se formule vytvářejí, jsou obsahem následující definice. Uvědomme si, že pojem formule — slova formálního jazyka — je definován v metajazyce. 1.5 Formule, (i) Jsou-li x, y proměnné pro množiny, výrazy [xey), (x = y) jsou formule, které nazýváme atomické. (ii) Jsou-li výrazy (p, y\i formule, potom výrazy icpy (cp & t//), (cp V i//), (cp —►(//), ((p «-» \j/) jsou formule. (iii) Je-li x proměnná pro množiny a cp je formule, potom výrazy (Vx) <p, (3x) cp jsou formule. Každá formule vznikne konečným počtem užiti pravidel (i)-(iii). Uvedená (meta)definice popisuje skládáni formulí z jednodušších výrazů, a tak dává možnost se přesvědčit o kterémkoli výrazu, zda je či není formule. 30
1.7 Jazyk teorie množin I 1.6 Příklady, (a) Výrazy xx, Vx)) nebo xeV nejsou formule, (b) O tom, že výraz (1) (lx)({xey)V(yex)) je formule, se přesvědčíme tím, že se jej pokusíme vytvořit podle pravidel (i)-(iii). Náš postup zachycuje tato posloupnost: (2) (x e y) je formule podle (i), (3) (y e x) je formule podle (i), (4) ((x £ y) V (y £ x)) je formule podle (ii), (5) výraz (l) je formule podle (iii). Posloupnost formulí (2), (3), (4), (5) obsahuje všechny podformule formule (l). 1.7 Pravidla (i)—(iii) jednoznačně předepisují psaní závorek ve formulích. Přesto je v některých případech užitečné zjednodušit zápis formule vynecháním některých závorek, které nejsou nutné k oddělení různých částí formule. Atomické podformule mají sevřený tvar a ve většině případů u nich závorky vypouštíme. Píšeme kratčeji x £ y, x = y místo (x £ y), (x = y). Rovněž se upouští od psaní párových závorek na začátku a na konci formule, které předepisuje pravidlo (ii). Místo formule (4) píšeme x £ y V y £ x , ale ve formuli (3x) (x £ y V y £ x) krajní závorky ponecháváme. Pokud to nebude na újmu srozumitelnosti formulí, budeme závorky používat volněji, než stanoví pravidla (i)—(iii). Negace atomických formulí budeme důsledně psát x^y místo ~~i(xey) a x =f= y místo ~i(x = y). Formuli x<£y čteme „x není prvkem y" a formuli x 4= y čteme „x je různé od y". Jsou-li cp a \p formule, pak formuli -i<p čteme „neplatí <p" případně „non <p", dále konjunkci cp & t/f čteme „platí (p a ^", disjunkci <p V \j/ čteme „platí (p nebo i/>", případně „(p vel \j/". Implikaci (p—>ý čteme .jestliže cp, potom i//" nebo „<p implikuje t//" a ekvivalenci <p <-► i// čteme „<p platí, právě když platí i//u nebo „cp je ekvivalentní s t/^\ Formuli (Vx) cp čteme „pro každé x (p/aří) <p" a formuli (3x) cp čteme „existuje x takové, že (platí) cp". Z metamatematického hlediska chápeme formule jako speciální posloupnosti symbolů jazyka teorie množin. Každé místo, na kterém je určitý symbol zapsán, nazýváme výskytem tohoto symbolu. Například symbol x se vyskytuje na třetím, sedmém a patnáctém místě ve formuli (l). V daném případě jsou všechny výskyty proměnné x vázané. Abychom osvětlili rozdíl mezi volnými a vázanými výskyty proměnných, uvažujme dvě následující formule (6) xey, 31
(7) (lx)(xey). První z nich čteme „x je prvkem množiny /' a je to tvrzení o vztahu množin x a y. Formule (7) vyjadřuje tvrzení jiného druhu. Čteme ji „existuje x, které je prvkem množiny /' a totéž můžeme vyjádřit „množina y je neprázdná". Je zřejmé, že symbol x má ve formulích (6) a (7) různou úlohu. Říkáme, že proměnná x je volná ve formuli (6) a vázaná ve formuli (7), Pojem volné a vázané proměnné zavádí následující (meta)- definice. 1.8 Volné a vázané proměnné. (i) Říkáme, že výskyt proměnné na nějakém místě ve formuli cp je vázaný, je-li součástí nějaké podformule tvaru (Vx) \f/ nebo (3x) ý formule <p. Není-li výskyt proměnné vázaný, říkáme, že je volný. (ii) Říkáme, že proměnná je vázaná v nějaké formuli, má-li v ní vázaný výskyt. Říkáme, že proměnná je volná v nějaké formuli, má-li v ní volný výskyt. 1.9 Příklad, (a) Proměnná x je vázaná a proměnné y, z jsou volné ve formulích "\(3x)(xey& xez), (Vx) (x e y —► x e z), (Vx) (xe y <->xe z) —* y = z . (b) Ve formuli (8) (xez)&(3x)(xey) je proměnná x volná i vázaná současně, protože má volný výskyt na druhém místě a vázaný výskyt na devátém a dvanáctém místě. Proměnné yaz jsou volné. V praxi se vždy lze vyhnout tomu, aby jedna proměnná byla ve formuli současně volná i vázaná. Formule (3u)(ue>') je logicky ekvivalentní formuli (3.x)(xey) a formule (9) (xez)8c (3u) (u e y) je ekvivalentní formuli (8). Přitom žádná proměnná není současně volná i vázaná ve formuli (9). Při výkladu budeme používat jen formule, které mají tuto vlastnost. (c) Uvažujme ještě formuli (Vx)(x = x), která neobsahuje žádnou volnou proměnnou a vyjadřuje fakt, že rovnost je reflexivní. Srovnáme-li poslední formuli a formule (6), (7), můžeme říci, že formule, která obsahuje volné proměnné, vyjadřuje nějakou výpověď o hodnotách těchto proměnných. Například „x je prvkem /' nebo „y je neprázdná množina". Formule, které neobsahují volné proměnné, nazýváme uzavřené. Takové formule vyjadřují obecná tvrzení 32
1.12 Jazyk teorie množin I teorie množin. Pro uzavřenou formuli má smysl se ptát, zda platí či nikoliv, zatímco platnost formule s volnými proměnnými může záviset na volbě hodnot volných proměnných. 1.10 Úmluva. V dalším textu budeme používat následující úmluvu: Je-li <p formule a jsou-li x1? x2,..., x„ proměnné, jejichž volné výskyty ve cp nás zajímají, píšeme cp(xl, x2,..., xj místo cp. Tento zápis neznamená, že každá z proměnných xi musí mít volný výskyt ve formuli cp, ani že formule cp nemá žádné jiné volné proměnné. Umožňuje však přehledně vyjádřit, co se děje s volnými výskyty proměnných xt v průběhu nějakého důkazu. Pracujeme-li s formulí (10) ^! x; .vj a u je nějaká proměnná, pak výraz (p(xl,..., u,..., xn) bude označovat formuli, která vznikne z formule (10) následujícím způsobem: Každý volný výskyt proměnné xi nahradíme proměnnou u a případné vázané výskyty proměnné u nahradíme jinou proměnnou, která se ve formuli (10) nevyskytuje. Je-li například cp(x) formule (3u) (x e «), potom cp(u) je formule (lv)(uev). 1.11 Základní jazyk teorie množin a jeho rozšíření. Jazyk, který jsme právě zavedli, budeme nazývat základní jazyk teorie množin. Postupně jej budeme rozšiřovat o různé další speciální symboly, které budou označovat určité množiny (například symbol 0 bude označovat prázdnou množinu), o nové predikátové symboly (například c: bude označovat inkluzi) a o symboly pro množinové operace (například n bude označovat průnik dvou množin). Všechny zaváděné symboly budeme definovat pomocí symbolů základního jazyka a případně pomocí symbolů dříve definovaných. Takový postup v matematice je běžný. Definované symboly jsou užitečné, s jejich pomocí vyjádříme složité pojmy a tvrzení formulemi únosné délky. Přitom každou formuli, která obsahuje nově definované symboly, lze ekvivalentně vyjádřit v základním jazyce, když každý definovaný symbol nahradíme jeho definicí. Jiný způsob rozšíření jazyka bude souviset s rozšířením studovaného oboru o další typy objektů. Zatím předpokládáme, že všechny objekty, se kterými pracujeme v teorii množin, jsou množiny. Později se setkáme ještě se třídami. Jejich odlišný charakter vyjádříme pomocí vhodných nových symbolů, o které rozšíříme jazyk teorie množin. 1.12 Axiomy a odvozování vět. Podrobně jsme popsali jazyk a formule teorie množin. Další podstatnou součástí axiomatické teorie množin jsou axiomy. Seznámíme se s nimi v dalším oddílu této kapitoly. Nebudeme však rozvádět, jak se z axiomů 33
I 1.12 formálně odvozují věty, ani nezavedeme pojem formálního důkazu jako posloupnosti formulí, která splňuje určité požadavky. Tato problematika patří do matematické logiky. Všechny důkazy, které budeme provádět, budou neformální, jako je většina důkazů, se kterými se čtenář dosud setkal. 34
§ 2 Axiomy teorie množin Seznámíme se s axiomy Zermelovy a Fraenkelovy teorie množin. Je to nejrozšířenější axiomatika teorie množin a v literatuře se označuje zkratkou ZF. Axiomy teorie množin musí zaručit dostatečně bohaté univerzum množin jako možný svět matematiky. Současně musí z univerza vyloučit takové soubory množin, které vedly k paradoxům Cantorovy teorie množin. Proto se problémem existence množin zabývá většina axiomů. Začneme stručným přehledem všech axiomů Zermelovy a Fraenkelovy teorie množin. Potom budeme podrobně rozebírat jednotlivé axiomy a budeme definovat množinové operace, které z nich vyplývají. Axiom existence množin (3x)(x = x) (existuje alespoň jedna množina). Axiom extenzionality (Vu) (u e x <-> u e y) —► x = y (množiny, které mají tytéž prvky, se rovnají). Schéma axiomů vydělení Je-li cp(x) formule, která neobsahuje volně proměnnou z, potom formule (Vfl) (3z) (Vx) (xez^(xea&L <p(x))) je axiom vydělení (z každé množiny lze vydělit množinu všech prvků, které splňují danou formuli). Axiom dvojice (Vfl) (Vfr) (3z) (Vx) {xez<->{x = aV x = b)) (libovolné dvě množiny určují dvouprvkovou množinu). Axiom sumy (Vfl) (3z) (Vx) (x e z ~ (ly) (xey&yea)) 35
(ke každé množině a je dána množina všech prvků, které náleží do nějakého prvku množiny a). Axiom potence (Va) (3z) (Vx) (x e z <-> x c: fl) (ke každé množině je dána množina všech podmnožin). Schéma axiomů nahrazení Je-li 4/(u, v) formule, která neobsahuje volně proměnné vv, z, potom formule (Vi<) (Vu) (Vw) ((^(u, v) & ^(«, w)) -+ v = vv) -► — (Víi)(3z)(Vy) (uez^(3w)(uea& i//(u, v))) je axiom nahrazení (definovatelné zobrazení zobrazuje množinu na množinu). Axiom nekonečna (3z) (0 e z Se (Vx) {xez^ x u{x} e z)) (existuje nekonečná množina). Axiom fundovanosti (Va) (a 4= 0-+ (3x) (xGú&xnfl = 0)). Axiomy potence, nekonečna a fundovanosti používají definované symboly c (inkluze), 0 (prázdná množina), u (sjednocení), n (průnik) a {x} (jednoprvková množina), které nejsou v základním jazyce teorie množin. Použili jsme jich k jasnější formulaci zmíněných axiomů. Pomocí predikátu e lze jednoduše definovat, kdy je nějaká množina podmnožinou jiné množiny. Schéma vydělení dovoluje definovat prázdnou množinu a operaci průniku. Operaci sjednocení lze zavést pomocí axiomu sumy a jednoprvkové množiny tvaru {x} lze zavést pomocí axiomu dvojice. Nyní podrobně rozebereme všechny axiomy i definice použitých symbolů. Volné vymezení množiny jako souboru určitých objektů, ze kterého vycházel Cantor, není spolehlivým základem teorie množin. Paradoxy ukázaly, že každý takový soubor nelze považovat za množinu. Soubor z Russelova paradoxu sestává ze všech množin x, pro které platí x$x. Jak uvidíme později, tento soubor obsahuje všechna ordinální čísla a za jistých předpokladů může obsahovat všechny množiny. Také paradoxy Burali-Fortiho a Cantora pracují s velkými soubory — se souborem všech ordinálních čísel a se souborem všech množin. Ve srovnání s tím axiomy teorie množin vytvářejí univerzum množin postupně a po malých krocích: postulují existenci některých množin a zaručují, že soubory, které z již daných množin vzniknou určitými operacemi, jsou opět množiny. Přitom nové množiny se podstatně neliší svou velikostí od množin použitých při konstrukci. Takový postup odpovídá „zásadně omezené velikosti množin", kterou po zevrubné analýze paradoxů vyslovil Russell v roce 1906. A výsledek? Žádný ze známých paradoxů nelze v axiomatické teorii množin napodobit. Nic víc a nic méně. 36
2.3 Axiomy teorie množin I 2.0 Axiom existence množin (a*)(x = x) zaručuje, že univerzum množin není prázdné. Později uvidíme, že tento axiom je důsledkem axiomu nekonečna, který postuluje existenci alespoň jedné nekonečné množiny. Axiom existence množin je nezbytný v dílčích axiomatikách teorie množin, které neobsahují axiom nekonečna. 2.1 Axiom extenzionality (1) (Vu) (u e x <-► u e y) —► x = y popisuje souvislost mezi predikáty rovnosti a náležení: dvě množiny se rovnají, jestliže mají stejné prvky. Připomeňme, že množiny jsou základní objekty naší teorie. Z toho plynou dvě věci: množiny mohou být prvky jiných množin a žádné jiné prvky množin nepřicházejí v úvahu. Proto je v axiomu extenzionality kvantifikována množinová proměnná: xayse rovnají, jestliže mají za prvky stejné množiny. Axiom extenzionality neurčuje všechny vlastnosti predikátu rovnosti. Máme na mysli přirozené požadavky, aby rovnost byla reflexivní, symetrická a tranzitivní a aby sobe rovné množiny měly stejné vlastnosti vzhledem k náležení, to znamená, aby sobě rovné množiny měly stejné prvky a aby byly prvkem ve stejných množinách. Jde o obecné vlastnosti predikátu rovnosti, které stanoví axiomy rovnosti v logice. Z nich plyne i obrácená implikace k (l) a následující tvrzení. 2.2 Lemma. x = y <-► (Vu) [u e x *-> u e y). 2.3 Definice. Podmnožiny a inkiuze. Říkáme, že množina x je podmnožinou nebo částí množiny y a píšeme x <= yt je-li každý prvek množiny x také prvkem množiny y. Říkáme, že x je vlastní podmnožinou nebo vlastní částí množiny y a píšeme x c v, je-li x c: y a x 4= y. Nově definované symboly ^ a c nazýváme inkiuze. Rozšíříme-li základní jazyk teorie množin o predikáty inkiuze, výrazy x c= y} x c y jsou nové typy atomických formulí. Je zřejmé, že atomickou formuli x c y můžeme ekvivalentně vyjádřit formulí (Vu) (iť e x —► u e y) základního jazyka. Podobně x <= y vyjádříme jako konjunkci předchozí formule a x 4= >'• Vyjádření pomocí inkiuze je v obou případech kratší. Následující lemma shrnuje základní vlastnosti inkiuze. 37
I 2.4 Lemma. (i) x c x, ~i(x c x), (ii) (x ^ y & y ^ z) —► x Q z , (x c: y & y c: z)—+X<^ z , (x c y & y c: z) —> x c z , (iii) (x c y & y c *)<-> x = y. Důkaz, (i) je důsledkem rovnosti x = x. (ii) Je-li u e x, potom z x ^ y (i z x c y) dostáváme w e y. Dále zy^z(izy<=z) odvodíme w e z. Tedy x c z. Je-li x cz y, potom x + y a podle axiomu extenzionality existuje u e y, které není prvkem x. Přitom vez a podle lemmatu 2.2 x #= z. To znamená, že x c z. Podobně se dokáže x c z v případě, že platí y a z. Tvrzení (iii) je důsledkem lemmatu 2.2. 2.5 Schéma axiomů vydělení. Je-li cp(x) formule, která neobsahuje volně proměnnou z, potom formule (2) (Vfl)(3z)(Vx)(xez~(xea& cp(x))) je axiom. Množina z je částí množiny a, z sestává ze všech množin x e a, pro které platí <p(x). 2.6 Proč schéma a ne axiom? Pro každou volbu formule <p je formule (2) jeden axiom teorie množin — axiom vydělení pro <p. To znamená, že 2.5 zastupuje nekonečně mnoho axiomů, které vzniknou tím, že q> proběhne všechny formule. Proto říkáme, že 2.5 je schéma axiomů. Podle axiomu extenzionality je množina z ve formuli (2) jednoznačně určena. Budeme ji označovat výrazem (3) {x:xEa&(p{x)} nebo krátce {xea:cp{x)} . Uvědomme si, že formule cp může mít podle úmluvy z § 1 i další volné proměnné xl5 ...,xn různé od x. Množina (3) závisí na a a prostřednictvím formule <p i na proměnných xl,...,xni které chápeme jako parametry. Speciálně, je-li cp(x) formule x e b, potom odpovídající axiom vydělení definuje množinu {x: x e a& xe b} . Je-li cp(x) formule x <£ b, stejným způsobem dostaneme množinu {x:xea&x$b} . 38
2.9 Axiomy teorie množin l 2.7 Definice. Průnik a rozdíl množin. Průnikem množin ay b nazýváme množinu a r\b definovanou vztahem a r\ b = {x:xea&cxeb}. Rozdílem množin a, b nazýváme množinu a — 6, pro kterou platí a — b = {x:xea&xíb}. Nově definované symboly na- označuji binárni operace (funkce), které dvojici množin přiřadí jejich průnik a rozdíl. Uvědomme si, že formuli xear\b lze ekvivalentně vyjádřit formuli xea&xeb základního jazyka teorie množin. Podobně formuli y = a n b lze ekvivalentně nahradit formulí Nx) (xey^>(xea&xeb)). Dá se ukázat, že každou formuli obsahující definované symboly n a — lze ekvivalentně vyjádřit nějakou formulí základního jazyka teorie množin. Nicméně výrazy an b, a — b jsou užitečné zkratky. Definice 2.7 ukazuje, že schéma axiomů vyděleni dovoluje definovat nové množiny jako podmnožiny již daných množin. To odpovídá zásadě omezené velikosti množin. Schéma 2.5 však nelze dále zesílit tím. že (2) nahradíme formulí (4) (3y)(Vx)(xey-<?(*)). V takovém případě bychom při volbě <p(x) tvaru x$x odvodili spor jako v Russe- lově paradoxu. Schéma formulí (4) můžeme chápat jako formální protějšek Canto- rovy „definice" množin, ale všechny formule tvaru (4) nemůžeme přijmout za axiomy. Položme si nyní otázku, odkud se berou množiny a ze schématu vydělení. Tvrzení „existuje alespoň jedna množina" je axiom. Ukážeme, že další množiny lze získat pomocí „konstruktivních" axiomů teorie množin. 2.8 Prázdná množina. Víme-li, že existuje alespoň jedna množina, můžeme pomocí schématu vydělení sestrojit množinu, která nemá žádný prvek. Je-li a libovolná množina a <p(x) je formule x =*= x, podle axiomu vydělení pro formuli cp je {x: x e a &. x 3= x] také množina. Právě definovaná množina nemá žádný prvek, protože rovnost je reflexivní. Budeme jí říkat prázdná množina a označíme ji symbolem 0. Množiny, které mají alespoň jeden prvek, nazveme neprázdné. Říkáme, že množiny j, b jsou disjunktní, jestliže a n b = 0. 2.9 Lemma. (0 ^(3y)(ye0), (ii)(Vx)(0£x), (iii) x £ 0 *-> x = 0 . 39
I 2.10 2.10 Axiom dvojice. (Va) (Vb) (3z) (Vx) (xez^(x = aVx = b)). K libovolným dvěma množinám a, b existuje množina, která má právě prvky a a b. Podle axiomu extenzionality je taková množina jednoznačně určena prvky a, b. 2.11 Definice. Dvojice množin. Jsou-li a, b množiny, pak množinu, která sestává z prvků a, by nazveme neuspořádanou dvojicí množin a, ba. označíme ji výrazem [a, b\. Říkáme také, že [a, b) je dvouprvková množina s prvky a, b. Místo (a, a] píšeme krátce [a] a říkáme, že {a} je jednoprvková množina určená prvkem a. 2.12 Lemma. (i) {x} = {y}~x = y, {x} = {x,y}<->x = y, (ii) {x, y} = {iijv} <-+((x = u&y = v)V (x = v&y = u)). Pomoci neuspořádané dvojice množin můžeme zavést pojem uspořádané dvojice. 2.13 Definice. Uspořádaná dvojice množin a, b je množina {a, b} definovaná vztahem Je to dvouprvková množina, jejíž prvek {a, b} určuje, o které dvě množiny jde, a druhý prvek {a} vyznačuje, která množina je první. Oprávněnost názvu „uspořádaná dvojice" je zřejmá z následujícího tvrzení: 2.14 Lemma. <x, y> = <"> u> <-> (x = u & y = u). Důkaz, (a) Je-li x = u a y = v, potom podle 2.12 také {x} = {«}, {x,y} - {u,v} a nakonec podle 2.13 <x,y> = <ií,u>. (b) Předpokládejme, že platí <x, y> = <w, v}. Podle definice 2.13 to znamená (5) {{x},{x,y}} = {{u},{u,v}}, odkud pro {«} dostáváme {x} = {l(}V{u} = {x,y}. Podle lemmatu 2.12 v obou případech x = u. Pro {u, u} z (5) plyne {«,«;} = {x}V{u,u} = {Xl>}f 40
2.19 Axiomy teorie množin odkud dostáváme D = xVl] = J/ jako důsledek 2.12 a u = x. Je-li v — y, je konjunkce u=*x&v=y dokázána. Je-li v {«, u} = {x} a z (5) dostáváme dokonce x = u = y = v. 2.15 Definice, Uspořádaná /c-tice. Jsou-li dány množiny aiy . k-tici množin al1 ..., ak pro /c < n definujeme tak, že pro k - <a{} = a{ a je-li již definována uspořádaná /c-tice <a1?..., ak}, položime <fli,...,ak+i> = «ap..-,flfc>»flk + i>- Uvědomme si, že případ /c = 2 je shodný s definicí 2.13. Indukcí podle k se dokáže 2.16 Lemma. (flp ..., ak> = <6l5..., bk} *-+(al = b{ & a2 = b28c a3 = b3& ... & «k = bk). 2.17 Axiom sumy. (Vfl) (3z) (Vx) (»i« {ly) (xey&ysa)). K libovolné množině a existuje množina z, která sestává z množin, které jsou prvkem nějakého prvku množiny a. Podle axiomu extenzionality je množina z jednoznačně určena volbou množiny a. 2.18 Definice. Suma množiny a je množina \Ja definovaná vztahem \Ja = {x:(ly)(xey&yea)} . Je-li speciálně a = {b, c}, potom platí (6) \J{b,c} = {x:xeb V xec} . Plyne to z definice sumy a faktu y e {b, c} «-* (y = b V y = c). 2.19 Definice. Sjednocení množin b, c je množina tuc definovaná vztahem í)uc = {x:xel)Vx6c}. Oprávněnost této definice plyne z axiomů sumy, dvojice a z (6). 41 = x, potom také .., an, uspořádanou ■ 1 položíme
I 2.20 2.20 Pomocí axiomu dvojice jsme definovali jednoprvkovou a dvouprvkovou množinu. Pomocí operace sjednocení můžeme definovat tříprvkovou množinu s prvky a, b, c vztahem {a, 6, c} = {a, b} u {c} . Postup můžeme opakovat. Jsou-li dány navzájem různé množiny au...,an a je-li již pro nějaké k, 2 < k < n definována /c-prvková množina {aly...,ak}, vztahem {a{J...,ak,ak+l} = {a1,..,ak}u {afc+1} definujeme (/c + l)-prvkovou množinu, která sestává z množin aly...,ak+í. 2.21 Axiom potence. (Vúi) (3z) (Vx) (x e z <-> x c a). Podle axiomu extenzionality je množina z jednoznačně určena volbou množiny a, jejímiž prvky jsou právě všechny podmnožiny množiny a. Jsme oprávněni zavést následující definici: 2.22 Definice. Potence množiny. Množina ^(a), která sestává ze všech podmnožin množiny a, tedy 0>(a) = {x:x c fl}, se nazývá potencí množiny a. 2.23 Příklady, (a) Podle lemmatu 2.9 (iii) je ^(0) = {0}. Přitom 0 a {0} jsou dvě různé množiny, protože 0 e {0}, ale 0 £ 0. Nyní je snadné ověřit ^({0}) = {0, {0}}. (b) Axiomy sumy a potence postulují existenci množin, pro které platí (7) xcfl-»xe^(fl), (8) xea -> x c \Ja . Mezi oběma formulemi je jednoduchý duální vztah: zaměníme-li symboly e a c a výrazy ^(a), (Ja, jedna formule přejde na druhou a naopak. Přitom potenčni množina ^(a) je nejmenší množina, pro kterou platí (7). Je-li y taková množina, že každá podmnožina x ^ a je jejím prvkem, z definice ^(a) plyne &(a) ^ y\ Ve stejném smyslu je [ja nejmenší množina, pro kterou platí (8). 2.24 Schéma axiomů nahrazení. Je-li ij/(u v) formule, která neobsahuje volně proměnné w, z, potom formule 42
2.26 Axiomy teorie množin I (Vlí) (Vu) (Vw) ((^(lť, u) & l/>(u, w) -> U = w) -> ->(Va)(3z)(Vy)(uezm (3«)(uefl& <//("> "))) je axiom teorie množin, který nazýváme axiom nahrazení. Připomeňme, že formule t^(u, y) může mít i další volné proměnné kromě li, v a že ij/(u, w) vznikne z \\/{u, v) substitucí proměnné w za v. Schéma axiomů nahrazení zastupuje nekonečně mnoho formulí uvedeného tvaru, které vzniknou tím, že i//(u, v) proběhne všechny formule. Předpoklad axiomu nahrazení požaduje, aby pro každé u formule ý(u, v) platila nejvýše pro jednu množinu v. Pokud taková množina v existuje, je formulí \j/(u, v) jednoznačně přiřazena k množině u. Má-li formule \jj uvedenou vlastnost, druhá část axiomu zaručuje, že získáme opět množinu, nahradíme-li prvky uea jim odpovídajícími množinami v. Význam schématu axiomů nahrazení můžeme tedy shrnout tvrzením, že obrazem libovolné množiny při definovatelném zobrazení je opět množina. Zmíníme se ještě o dvou zbývajících axiomech Zermelovy a Fraenkelovy teorie množin. 2.25 Axiom nekonečna. (3z) (0 e z & (Vx) (x e z — x u {x} e z)). Později ukážeme, že všechna přirozená čísla, která sestrojíme v teorii množin, jsou prvky postulované množiny z. Zatím si povšimněme, že xu {x} 4= x, pokud x £ x. Dá se ukázat, že vyjdeme-h od prázdné množiny, pro kterou platí 0 <£ 0, můžeme naznačeným způsobem konstruovat postupně další a další množiny, které jsou všechny prvkem množiny z. Axiom nekonečna postuluje existenci aktuálně nekonečné množiny, aniž by popsal operaci, kterou taková množina vznikne z již daných množin. Tím se axiom nekonečna liší od jiných axiomů pro existenci množin — například od axiomů sumy nebo dvojice — a překračuje princip omezené velikosti množin. 2.26 Axiom fundovanosti. {Va)(a 4= 0-+(3jc)(xea&xna = 0)). Axiom fundovanosti, který se také nazývá axiomem regularity, je spíše globální charakteristikou množinového univerza. Vylučuje z něj některé typy množin, například každou množinu y, pro kterou by platilo y e y. V takovém případě by žádný prvek neprázdné množiny a = {y} nevyhovoval tvrzení axiomu fundovanosti, protože y ^ {y} 4= 0. Stejným způsobem lze ukázat, že axiom fundovanosti nepřipouští existenci konečných cyklů relace náležení, například y{ e y2 e yl5 y{ e y2 e y3 e yl atd. Později ukážeme, že axiom fundovanosti je ekvivalentní s tvrzením, že univerzum množin lze generovat z prázdné množiny iterováním operací potence a sumy. 43
I 2.27 2.27 Axiomatika Zermelovy a Fraenkelovy teorie množin. Původní Zermelova axiomatika teorie množin z roku 1908 sestávala z axiomů extenzionality, dvojice, sumy, potence, nekonečna, ze schématu axiomů vydělení a axiomu výběru, o kterém dosud nebyla řeč. Axiom výběru se dnes obvykle nepočítá mezi základní axiomy teorie množin. Proto mluví-li se dnes o Zermelově teorii množin, rozumí se tím teorie označovaná symbolem Z, která vznikne z původní Zermelovy axiomatiky, když axiom výběru nahradíme axiomem fundovanosti. Zermelova a Fraenkelova teorie množin je rozšířením teorie Z o schéma nahrazení. V literatuře se označuje zkratkou ZF. Schéma axiomů nahrazení bylo vysloveno A. A. Frankelem až v roce 1922. Ukážeme, že každý axiom schématu vydělení je důsledkem některého axiomu nahrazení. Je-li (p(u) formule, která neobsahuje volně proměnnou z, zvolme další dvě proměnné r, w. které nejsou volné ve formuli </>, a utvořme formuli \j/(u, r) tvaru cp(u) & u — v . Zřejmě platí (9) (V«) (Vu) (Vw) (Mm, v) & Ý(u, w)) -> v = w) a podle axiomu nahrazení pro formuli \j/ k libovolné množině a existuje množina z tak, že pro každou množinu v platí vez-^ (3u) (ueaSi \{/(u, v)). Vzhledem k tomu, jak byla sestrojena formule \p, je pravá strana ekvivalence splněna, právě když (vea& (p(v)). Tím je dokázán axiom vydělení pro formuli cp. Také axiom dvojice je důsledkem axiomu potence a schématu nahrazení. Víme již z odstavce 2.2, že druhá potence ^(^(0)) prázdné množiny sestává právě ze dvou prvků 0 a {0}. Jsou-li a, b libovolné dvě proměnné pro množiny, sestrojme formuli (u = 0&v = a) V (u = {0}&t; = b), kde u, v jsou dvě proměnné různé od a, b. Pro formuli cp(u, v) zřejmě platí (9) a množina z, kterou množině ^(^(0)) přiřadí axiom nahrazení pro formuli ij/, sestává právě ze dvou prvků a, b. Zcrmclma a Fraenkelova axiomatika teorie množin je tedy určena jen axiomy exicn/ionalit\. fundowmosii. sumy. potence, nekonečna a schématem axiomů nahrazení. Ukázali jsme, že z těchto axiomů lze od\odit tvrzení axiomu dvojice a tvrzení každého axiomu ze schématu vydělení. 44
§3 Tíídy Nyní zavedeme třídy jako soubory množin, které mohou být definovány formulemi jazyka teorie množin. Takzvané třídové termy a třídové proměnné budou sloužit k označení jednotlivých tříd. Poukážeme na to, že soubory, které nazýváme třídy, vždy nemusí být prvky množinového univerza. Rozšíříme jazyk teorie množin tak, abychom mohli používat třídové termy ve formulích, a ukážeme, že každou formuli rozšířeného jazyka lze nahradit nějakou formulí, která neobsahuje třídové termy. Pro třídy zavedeme operace průniku, sjednocení a rozdílu a budeme definovat univerzální třídu jako třídu všech množin. Ukážeme, že univerzální třída není množina. 3.1 Třídy a formule. Každá formule cp(x) přirozeným způsobem určuje soubor všech množin x, pro které platí cp(x). Budeme jej označovat výrazem (1) {x-Mx)}. Pokud formule q> obsahuje další volné proměnné různé od x, chápeme je jako parametry, na jejichž hodnotě definovaný soubor závisí. Zatím jsme podobné označení používali jen ve speciálním případě, kdy formule cp byla tvaru \p(x) Se xe a pro nějakou formuli i//. Podle schématu vydělení je v takovém případě definovaný soubor (l) množinou. Přesněji řečeno, v takovém případě existuje množina z, pro kterou platí (2) (Vx)(xez~(/?(x)), a tento fakt jsme vyjádřili rovností (3) z = {x:<p(x)}. Nelze popřít, že popsaný způsob vytváření souborů je přirozený a názorný. Pokud respektujeme skutečnost, že v některých případech můžeme definovat soubory, které nepatří do univerza množin, není ani proti duchu teorie množin: každý soubor (l) shrnuje v jeden celek všechny množiny, pro které platí určitá formule. V některých 45
I 3 1 případech je to jen celek pomyslný, který nepatří mezi objekty teorie množin, ale i tak může posloužit k jasnému vyjádření určitých myšlenek, tedy jako způsob vyjadřování. 3.2 Třídové termy. Je-li cp(x) formule jazyka teorie množin, soubor všech množin x, pro které platí <p(x), označíme výrazem (1). Říkáme, že (1) je třídový term, a soubor, který označuje, nazveme třídou, která je určena formulí cp(x). Říkáme, že třída (l) je množina, pokud formule (2) platí pro nějakou množinu z. V opačném případě říkáme, že (1) je vlastní třída. 3.3 Množiny a třídy. Uvědomme si, že každá množina je třídou ve smyslu definice 3.1. Pro libovolnou množinu y platí y = {x: x e y}. Pojem třída je tedy širší než pojem množina. Třídové termy označují definovatelné soubory množin. Rozšíříme jazyk teorie množin o třídové termy a třídové proměnné a připustíme, aby se třídové termy a proměnné vyskytovaly ve formulích na těch místech, kde píšeme volné množinové proměnné. Třídové termy ani proměnné však nebudeme kvantifikovat, protože to by odpovídalo kvantifikaci formulí, která je v jazyce teorie množin nepřípustná. Naznačené rozšíření jazyka teorie množin však neprovedeme důsledně: každý výraz s třídovými termy budeme chápat jako zápis určité formule původního jazyka teorie množin, která neobsahuje třídové termy. 3.4 Proměnné pro třídy. Každý třídový term označuje jednu určitou třídu a formule rozšířeného jazyka, která ho obsahuje, odpovídá určité formuli bez třídových termů. Jazyk teorie množin rozšířený o třídové termy dává možnost vyjádřit tvrzení o jednotlivých třídách, ale nedává možnost vyjádřit tvrzení, která platí pro všechny třídy. Zavedeme proto proměnné pro třídy, které budeme značit velkými písmeny. Třídová proměnná zastupuje libovolný třídový term. Ve formulích se třídové proměnné používají na těch místech, kde píšeme volné množinové proměnné. Rozšíříme pojem formule tak, aby formule mohly obsahovat i třídové proměnné a třídové termy. Nebudou to již formule základního, ale rozšířeného jazyka teorie množin. 3.5 Formule s třídovými proměnnými a termy. Nechť <p(x) a \p(y) jsou formule základního jazyka teorie množin, nechť x, y jsou množinové a X, Y třídové proměnné. (i) Výrazy xey, x = yy xeX, x = X, X e x, X e Y, X = Y, YeX a výrazy, které z nich vzniknou, když třídové proměnné X, Y po řadě nahradíme třídovými termy (l) a (4) ir-Hy)}, jsou atomické formule rozšířeného jazyka teorie množin. (ii) Všechny ostatní formule rozšířeného jazyka vznikají z atomických formulí pomocí logických spojek a kvantifikováním množinových proměnných. Proměnné x, y uvnitř termů (l) a (4) považujeme za vázané (příslušným termem). 46
3.7 Třídy l 3.6 Omluva. Každou formuli rozšířeného jazyka, která obsahuje jen třídové termy a žádné třídové proměnné, chápeme jako zkrácený zápis jisté formule základního jazyka teorie množin. Pokud formule rozšířeného jazyka obsahuje třídové proměnné, chápeme ji jako schéma formulí rozšířeného jazyka, které vzniknou tím, že jednotlivým třídovým proměnným přiřazujeme libovolné třídové termy jako hodnoty. Po vyloučení třídových termů dostáváme schéma formulí základního jazyka teorie množin. Nyní podrobně popíšeme způsob eliminace třídových termů z formulí rozšířeného jazyka. 3.7 Eliminace třídových termů. Nechť x, y, z jsou množinové proměnné a X, Y jsou třídové proměnné. Nechť (p(x) a il/(y) jsou formule základního jazyka teorie množin. Předpokládejme, že proměnná X zastupuje třídový term [x: <p(x)} a proměnná Y zastupuje třídový term {y: ý(y)}. (i) Výraz zeX zastupuje formuli ze{x\(p(x)} rozšířeného jazyka, kterou čteme „z je prvktrn třídy všech množin x, pro které platí <p(x)". Tuto formuli nahradíme formulí cp(z) základního jazyka teorie množin. Připomeňme, že podle úmluvy 1.10 je cp(z) formule, která vznikne z q>(x) tím, že každý volný výskyt proměnné x nahradíme proměnnou z (a je-li třeba, změníme vázané výskyty proměnné z ve (p(x)). (ii) Výraz z — X zastupuje formuli z = {x:<p(x)}, kterou čteme „množina z se rovná třídě (x:<p(x)}" a kterou chápeme jako zkrácený zápis formule (Vw) (uez<-+ (p(u)), kde u je proměnná, která se nevyskytuje ve formuli cp(x). (iii) Výraz XeY zastupuje formuli {x: <p(x)} e {y: ý(y)}, kterou čteme „třída {x: <p(x)} je prvkem třídy {y: *A(y)}". Tuto formuli nahradíme formulí (3u)(u={x:<p(x)}&ue{y:Hy)}), kterou podle (i) a (ii) můžeme nahradit formulí (3u)[(Vv){veu^(p(vj)8cil/(u)] základního jazyka, kde u, v jsou proměnné, které se nevyskytují ve cp(x) ani \j/(y). Podobně výraz X e y můžeme nahradit formulí (3 w) [(Vu) (v e u <-> q>(v)) &aey] základního jazyka. (iv) Výraz X = Y zastupuje formuli (x:<p(x)} = {y:i//(y)}, kterou čteme „třída {x: <p(x)} se rovná třídě {y: ^(y)}" a kterou chápeme jako jiný zápis formule (Vu)(q>(u)~Hu)) základního jazyka, kde u je proměnná, která se nevyskytuje ve cp(x) ani \p(y). (v) Způsobem popsaným v (i)-(^v) ^ze vyloučit třídové termy z libovolné atomické 47
I 3.7 formule rozšířeného jazyka. Vzhledem k tomu, že všechny formule rozšířeného jazyka vzniknou z atomických formulí pomocí logických spojek a kvantifikováním množinových proměnných, naznačeným způsobem lze vyloučit třídové termy z každé formule rozšířeného jazyka. (vi) Obsahuje-li formule rozšířeného jazyka navíc nějaké třídové proměnné, odpovídající schéma formulí základního jazyka získáme tím, že za třídové proměnné postupně dosazujeme všechny třídové termy, které vyloučíme podle (iHv)- 3.8 Příklad. Jsou-li (p(y) a \j/(z) formule bez třídových termů, potom výraz (5) xe{y.cp(y)}&xi{z:ils(z)} je formule rozšířeného jazyka. Podle 3.7 první člen konjunkce (5) chápeme jako formuli cp(x) a druhý člen jako formuli ~iiA(x). Formuli (5) tedy odpovídá formule cp(x)& ~i\l/(x) jazyka teorie množin bez třídových termů. Vraťme se ještě ke způsobu, kterým zavádíme třídy. Zatím jsme připouštěli jen možnost definovat třídu pomocí formule základního jazyka teorie množin. Náš příklad naznačuje, že to je zbytečné omezení. Výraz {x:xe{y:cp(y)}&xt{z:<P{z)}}, který obsahuje formuli (5) rozšířeného jazyka, je vlastně jiné označení pro třídu {x:cp(x)&^(x)}. Úmluva o interpretaci formulí rozšířeného jazyka pomocí formulí bez třídových termů ukazuje, že při definici tříd můžeme používat i formule rozšířeného jazyka. Získáme jen ty třídy, které lze definovat formulemi bez třídových termů. 3.9 Třídové operace. Pomocí třídových proměnných můžeme definovat operace sjednocení, průniku a rozdílu pro libovolné dvě třídy. Jsou-li A, B třídy, definujeme A n B = {x: xe A& xe B} (průnik tříd A, B), Au B = {x: xe A V xe B} (sjednocení tříd A, fí), A - B = {x:xeA&x<£B} (rozdíl tříd A, B). Je-li A n B = 0 říkáme, že třídy A, B jsou disjunktní. Uvědomme si, že každá formule se třídovými proměnnými, kterou jsme použili k definici třídových operací, zastupuje schéma formulí základního jazyka. Je-li speciálně A = {y: cp(y)} a B = (z:i//(z)}, potom A n B = {x:cp(x)&ij/(x)} podle úmluvy 3.7 o interpretaci formulí xe A a x e B. Podobně pro operace sjednocení a rozdílu dostáváme AuB = {x:cp(x) V y^(x)} , A - B = {x: <p{x)& ~i^(x)} . 48
3 14 Třídy I 3.10 Univerzální třída a doplněk třídy. Je-li cp(y) formule y = y, potom třída |v: y = y) sestává ze všech množin, protože pro každou množinu y platí y = y. Tuto třídu označujeme symbolem V a říkáme, že V je univerzální třída. Doplňkem třídy A nazýváme třídu — A = V — A, která sestává ze všech množin, které nejsou prvkem třídy A. Také pojem inkluze lze přirozeným způsobem definovat i pro třídy. 3.11 Definice. Říkáme, že třída A je částí (podtřídou) třídy B, a píšeme A c= fí, jestliže každý prvek třídy A je prvkem třídy B. Říkáme, že A je vlastní částí třídy B, a píšeme A ^ B, je-li A c B a A 4= B. Je zřejmé, že každá třída je částí univerzální třídy a že i pro třídy můžeme dokázat všechna tvrzení lemmatu 2.4. 3.12 Definice. Suma, průnik a potence třídy, (i) Sumu třídy A, kterou označíme \JA, definujeme vztahem \JA = {x:(3a){aeAScxea}}; (ii) průnik třídy A, který označíme f)A, definujeme vztahem f]A = {x:(Va)(ae,4-*xea)}; (iii) potenci třídy A definujeme vztahem &(Á) = {a:ac: A] . 3.13 Suma a potence třídy jsou zobecněním operaci, které jsme definovali pro množiny. Uvědomme si, že prvkem potence třídy A může být jenom množina, která je částí A. Je-li A neprázdná třída a aeA, potom f]A c a c [JA. Je-li naopak A = 0, potom pro každou množinu x a množinu a je formule a e 0 —> x e a pravdivá, protože první člen implikace je nepravdivý. Z definice 3.12 potom plyne, že průnik prázdné množiny je univerzální třída. To je důvod, proč operaci průniku zavádíme až zde. 3.14 Lemma. Univerzální třída V není množina. Důkaz. Předpokládejme, že V je množina, to znamená, že pro nějakou množinu v platí v = V. Stejným způsobem jako v Russelově paradoxu odvodíme spor. Podle schématu vydělení existuje množina z, pro kterou platí z = {.x: x g v& x £ x} , odkud plyne Z G Z <-> Z ^ Z . Univerzální třída V tedy není množina. Naopak platí 49
1 3 15 3.15 Lemma. Pro libovolnou třídu A a množinu a je a n A množina. Důkaz. Je-li A třída definovaná formulí (p(x), podle 3.7 lze sestrojit formuli i//(x) bez třídových termů tak, že A = {x:ý{x)}. Potom an A = {x: i//(x)&xea) je množina podle schématu axiomů vydělení. 3.16 Zermelova a Fraenkelova teorie množin zavádí třídy jenom jako pomocný prostředek. Třídy jsou definovány pomocí třídových termů, které lze z formulí nakonec vyloučit. Na rozdíl od toho jsou třídy v Gódelově a Bernaysově teorii množin zaváděny důsledně a od počátku jako jeden ze základních pojmů teorie. Množiny jsou definovány jako třídy, které jsou prvkem jiných tříd. § 4 Relace, zobrazení Seznámíme se blíže se základními operacemi průniku, rozdílu a sjednocení a zavedeme operaci kartézského součinu, která je východiskem k důležitým pojmům relace a zobrazení. Víme již, že základní operace, které jsme definovali pro množiny v § 1, můžeme přirozeným způsobem rozšířit i na třídy. Vzhledem k tomu, že každá množina je také třídou, postačí, budeme-li zkoumat vlastnosti průniku, rozdílu a sjednocení tříd, odpovídající tvrzení pro množiny jsou speciálním případem vyslovených vět. 4.1 Lemma. Pro libovolné třídy X, Y, Z platí: (i) X = X n X = X u X (idempotence), (ii) Xu Y = YuX, X n Y = Y n X (komutativnost), (iii) {X nY)nZ = Xn{YnZ), (Xuy)uZ = Xu(7uZ) (asociativnost), (iv) X n{YuZ) = (X n Y) u (X n Z), Xvj{YnZ) = (X u Y) n (X u Z) (distributivnost). Důkaz. Dokážeme první rovnost z (iv), ostatní ponecháváme jako cvičení. x e X n (7 u Z) <-> (x e X & (x e 7 V x e Z)), <-> (x e X & x 6 Y) V (x g X & x g Z), <- x g ((X n y) u (X n Z)). 50
47 Relace, zobrazení I 4.2 Lemma. (i) XnY^X^XuY, X nY<=, Fc X u Y, (ii) x c FhJu y = y, (iii) xcynXny^, (iv) xcyHV-ycv-x. Du/cflz. (iv) Je-li X^y a xeV~y, potom nutně x <£ X. Tedy xeV-X a inkluze napravo platí. Je-li V- Y ^ \ - X a x g X, potom x e Y. Kdyby platilo x i y, z předpokládané inkluze bychom odvodili x <£ X. 4.3 Lemma (de Morganova pravidla). (i) X-(YlvY2) = {X- YjniX-Y,), (ii) X -(Y.nY^^iX-Y^iX -Y2). Důkaz, (i) xeX - (^ u y2)~ xgX & x^i u Y2), «-> x e X & (x £ yt & x i y2), «-> (x e x & x č yj & (x e x & x č y2), ^xe(x - yjn(x - y2). (ii) se dokazuje podobně. 4.4 Lemma. (i) {X - Y)-Z = X -(YkjZ), (ii) x - (y- z) = (x - y)u(xnz). Důkaz, (i) jako cvičení, (ii) je-li xeX-(Y-Z), znamená to, že xeX a x^ ^(y-Z), z druhé formule tedy buď x$Y, nebo xeZ. Proto xg(X - Y)u u (X n Z). Obrácená implikace se dokáže obdobně. 4.5 Příklad. Rozdíl není asociativní operace. Jsou-li a, b, c tři různé množiny a položíme-li X = {a, fc>, c}, y= {a}, Z = {6}, podle 4.4(i) a (ii) dostáváme ((X - y) - Z) = {c} a X - (y - Z) = {b, c}. Je zřejmé, že rozdíl není komutativní. 4.6 Připomeňme, že třídu V — X nazýváme doplněk třídy X a označujeme - X. 4.7 Lemma. (i) Xn(-X) = 0, Xu(-X) = V, (ii) -(-*) = *. (iii) xny = o<->yc -x. 51
I 4.7 Důkaz, (i) Uvědomme si, že třída —X sestává ze všech množin, které nejsou prvkem X. (ii) Podle 4.4(ii) je -(-X) = V-(V-X) = VnX = X. (iii) Je-li X n Y = 0 a x e Y, potom x e V - X. Opačná implikace je zřejmá. Dále zavedeme kartézský součin dvou tříd jako třídu sestávající z jistých uspořádaných dvojic. Následující definice je názorná, i když trochu zneužívá zavedené značení. 4.8 Definice. Kartézský součin tříd A, B je třída (1) A x B= {(a,b)>:aEA&beB}, kde pravou část v rovnosti (1) chápeme jako zkrácený zápis třídového termu {x:(3a)(lb)(x = <a, b} & aeA Se beB)}. Uvědomme si, že z definice samotné nevyplývá, že kartézský součin dvou množin je také množina. Dokážeme to později. 4.9 Z definice kartézského součinu je zřejmé, že pro libovolné třídy A, B platí 4xB = 0<->(/l = 0V£ = 0). Je-li A x B 4= 0, potom pro libovolné třídy C, D dostáváme A xB = CxD-+(A = C&B = D). Snadno se ověří, že operace kartézského součinu je monotónní v obou proměnných, to znamená, že platí (2) (A <= Ax &B c BJ-+A x B c Ax x B{ . 4.10 Lemma. (i) A x (B, u B2) = (A x flj u (.4 x £2), (/li u A2) x £ = (/li x B) u (42 x 5), (ii) Axf^n fí2) = (/l x fíj n [A x £2), (/li n 42) x £ = (/li x fí) n (A2 x fl), (iii) A x(Bt -B2) = (X x ^i)-U x Bi)> {A, - A2) x B = {Al x B)-(/42 x £). Důkaz. Dokážeme první tvrzení z (iii). Ostatní přenecháváme za cvičení. Snadno se nahlédne, že uspořádaná dvojice <a, b) je prvkem levé (a také pravé) strany rovnosti, právě když platí aeA, beBx a b£B2. 52
4.14 Relace, zobrazení 4.11 Lemma. Pro libovolné dvě množiny x, y je x x y také množina. Důkaz. Položíme-li z = x u y, pak podle (2) je x x y c: z x z. Podle schématu vydělení stačí, dokážeme-li, že z x z je množina. Uvažujme libovolný prvek <u, u> e z x z, to znamená, že u,ve z. Potom {li} £ Z, {«, t;} £ Z, a proto {u}e^(z), {u,v}e&(z). Opakováním této úvahy dostáváme odkud plyne <u, y> e &(@>(z)). Ukázali jsme, že z x ze; ^(^(z)), a na pravé straně inkluze je množina podle axiomu potence. Proto z x z (a x x y) je také množina. 4.12 Podle 4.11 je x x x množina všech uspořádaných dvojic prvků množiny x a V x V je třída vůbec všech uspořádaných dvojic. Připomeňme, že pomocí operace uspořádané dvojice jsme sestrojili i uspořádané trojice, čtveřice atd. Budeme-li stejným způsobem iterovat kartézský součin, můžeme sestrojit třídu všech uspořádaných n-tic pro každé konkrétní přirozené číslo n (například tři, čtyři, dvacet sedm, sto,...). 4.13 Definice. Pro libovolnou třídu X definujeme X1 = X aje-li již definována třída X", položme Xn+X = Xn x X . Zřejmě Xn je třída všech uspořádaných n-tic prvků třídy X. Pro různé exponenty platí (3) V""1 c V c ... c V3 c V2 c V1 = V . Například uspořádanou čtveřici <x1? x2, x3, x4> můžeme chápat jako uspořádanou trojici (u, x3,x4>, kde v = <x1?x2>, nebo jako uspořádanou dvojici <vv, x4>, kde w = <xl5x2,x3>, nebo jako prvek univerzální třídy. 4.14 Predikáty a relace. Náš výklad dospěl k bodu, kdy můžeme přiblížit důležitý rys teorie množin, který přispěl k jejímu postavení v soudobé matematice: Nejrůznější vztahy mezi prvky ve studované množině, ať je to množina přirozených čísel, množina bodů a přímek v rovině, nebo nějaká jiná množina, například vztahy 53
I 4 14 ,,číslo x dělí y", ,,z je nejmenší společný násobek čísel x a y" nebo ,,přímky p a q jsou rovnoběžné", můžeme vyjádřit množinou, která sestává ze všech uspořádaných /í-tic prvků studované množiny, které jsou v uvažovaném vztahu. Je výhodou teorie množin, že ke studiu vztahů, které obvykle popisujeme různými predikátovými symboly, není třeba zavádět další typy objektů. Plně vystačíme s množinami, případně třídami uspořádaných n-tic, kterým budeme říkat n-ární relace. Zvláštní postavení mezi relacemi zaujímají relace, které sestávají z uspořádaných dvojic. Říkáme jim binární relace. Jsou důležité jednak proto, že v základních vztazích (například ve vztahu náležení) jde velmi často o vztah mezi dvěma množinami, jednak proto, že binární relace slouží k výstavbě relací vyšší četnosti. 4.15 Definice. Relace, (i) Říkáme, že třída R je relace, je-li R £ V x V. V takovém případě se často píše xRy místo <jc, y) e R. (ii) Je-li R c V" pro nějaké n > 2, říkáme, že R je n-ámí relace. Jinými slovy, R je n-ární relace, jestliže každý její prvek je uspořádaná fi-tice. Snadno se nahlédne, že jsou-li R, S dvě n-ární relace, potom RnS, RvSa.R — S jsou opět n-ární relace. 4.16 Příklad. Relace náležení a identity. Pro teorii množin jsou důležité následující dvě relace: E - {<x,y>:xe>j, Id = {<x,y>:x = y} . První z nich popisuje predikát náležení a říká sejí e-relace, druhá popisuje predikát rovnosti a říká se jí identita. Následující definice je motivována pojmem relace, ale má smysl pro libovolnou třídu. 4.17 Definiční obor a obor hodnot relace. Třída Dom(A-) = {u:(3v)((ilv}čX)} se nazývá definiční obor nebo levý obor třídy X. Třída Rng(X)= {D:(]u)((M>eX)} se nazývá obor hodnot nebo také pravý obor třídy X. Sjednocení levého a pravého oboru, tedy třída Dom (X) kj Rng (X), se nazývá obor třídy X. 4.18 Příklad. Pro libovolnou relaci X platí (4) X c Dom(A-) x Rng(X). Nahradíme-li levou stranu průnikem X n V2, pak (4) platí pro každou třídu X. 54
4.22 Relace, zobrazeni Je-li X /í-ární relace, potom Dom (X) c V" l. Snadno se ověří, že platí Dom (id) = V = Rng(Id), Dom(E) - V a Rng(E) = V - {0}. 4.19 Definice. Obraz a zúžení, (i) Říkáme, že třída X"Y={z:(3y)(yeY8L(y,z>eX)} je obraz třídy Y daný třídou X. (ii) Třídu X\Y = {<y,z>:j/ey&0\z>e*} nazýváme zúžení třídy X na třídu Y. X"Y 4.20 Obraz X"Y sestává ze všech množin z, které spolu s nějakým prvkem ye Y tvoří dvojici <y, z> e X. Třída X \ Y je částí X a sestává ze všech dvojic <y, z) e X, pro které platí yeY. Obě třídy jsou znázorněny na obr. 4.1. Třída X \ Y je vy- šrafována. Snadno se ověří, že pro libovolnou třídu X a množinu x platí X |0 = 0, Iďx = x a E"{x} = {y:xe>'|. y<=Z->X|Kc=X|Z, ycz^ryc x"z. 4.21 Lemma. 0) (ii) Důkaz přenecháváme čtenáři. Nyní ukážeme, že provedením kterékoli z operací definovaných v 4.17 a 4.19 získáme z množin opět množinu. 4.22 Lemma. Je-li x množina, potom Dom (x), Rng(x), x| Y a x"Y, kde Y je libovolná třída, jsou také množiny. Důkaz. Nejprve ukážeme (5) Dom(x)c|J(Ux). 55
I 4.22 Nechť u je libovolný prvek Dom (x), to znamená, že pro nějaké v je <w, v)ex. Ale {u}e(u,v}, tedy {u} e (Jx. Dále ue{«}, takže i<e(J(|Jx) a (5) je dokázáno. Podobným způsobem se dokáže (6) Rng(x)czU(lW- Podle axiomu sumy je na pravé straně inkluzí (5) a (6) množina, tedy Dom (x) a Rng(x) jsou také množiny. Uvědomíme-li si, že x"Y c Rng(x) a x \ Y c x, je lemma dokázáno. 4.23 Lemma. (i) X"(YvZ)= X"YkjX"Z, (ii) X"{YnZ)<^ X"YnX"Z, (iii) x"y- x"z c x"(y- z). Důkaz, (i) Je-li i; 6 r(Yu Z), potom pro nějaké w, které je prvkem Y nebo prvkem Z, plati («,i')el Tedy y je prvkem X"Y nebo X"Z. Stejným způsobem se dokáže obrácená inkluze. (ii) Je-li veX"(YnZ\ potom (u, v) e X platí pro nějaké ueYnZ. Tedy v je prvkem X"Y a X'Z. (iii) Je-li ue A™y— X"Z, potom existuje ueY tak, že (u,i')eX a pro žádné ř e Z neplatí <í, i1) e X. To znamená, že ue K-Z a i; e A"'( 7 — Z). 4.24 Příklad. Obrácená inkluze v (ii) a (iii), a tedy ani rovnost, v obecném případě neplatí. Jsou-li Y a Z dvě neprázdné disjunktní třídy a X = (Y x V) u (Z x V), potom X"(KnZ) a X'T-X"Z jsou prázdné, ale X"Yr\X"Z a A"'(r-Z) se rovnají univerzální třídě. 4.25 Definice. Inverze a skládání relací. Pro libovolné relace R, S definujeme (i) R~l = {<u,i;>:<t;,u>eR}, (ii) R o S = {<«, u>: (3w) «u, w)eK& <w, z>> e 5)} . Říkáme, že R~ l je re/ace inverzní /cRaže relace i?o5 vznikla složením relací R a S. 4.26 Příklad. Z definice je zřejmé, že pro libovolné relace R, S platí Dom(R-1) = Rng(R), Rng(/Tl) = Dom (/*), (7) Dom (RoS)c Dom (R), (8) Rng(,Ro5)^Rng(S). Je-li navíc Rng (R) c Dom (5), potom v (7) platí rovnost, a je-li Dom (5) £ Rng(R), potom platí rovnost v (8). 56
4.29 Relace, zobrazení I Snadno se ověří, že pro libovolnou relaci R a množiny x, y platí Ido R = Rola = R a <x, >'> t E o E <-► x e (J v . 421 Lemma. Pro libovolné relace R, S, T platí (i) {ROS)'1 = S^o^1, (ii) Ko(5oT) = (/?o5)oT. Důkaz, (i) Je-li <u, u> e(Ro S)-1, potom (i',u)tRoS a pro nějaké w platí <u, w)eR, <w, u) eS, to znamená, že také <u,w>eS"1 , <w,u>eR"1 , odkud plyne <w, u)e5"loKM. Stejným způsobem se dokáže opačná implikace, (ii) Snadno se ověří, že dvojice <u, v} je prvkem levé (ale i pravé) strany rovnosti, právě když pro nějaké množiny r, .s platí <i/, r) 6 Rs <r. .^tS a <.s. r> e T. Relace, které splňují jistou podmínku jednoznačnosti, se nazývají zobrazení. 4.28 Definice. Zobrazení, (i) Říkáme, že relace F je zobrazení (funkce), jestliže pro libovolná u, v, w platí (9) (<u,u>eF&<u,>v>eF)-->i; = w. To znamená, že k libovolnému u e Dom (F) existuje právě jedna množina r, <w, u> e F. Říkáme, že y je hodnota přiřazená zobrazením F množině u, a píšeme F(u) = v. Říkáme, že F je zobrazením třídy X do třídy Y, a píšeme F:X—*Y, jestliže Dom {F) = X a Rng (F) S=> K Říkáme, že F je zobrazení třídy X na třídu Y, je-li Dom (F) = X a Rng(F) = Y. (ii) Říkáme, že zobrazení F je prosté (vzájemné jednoznačné), jestliže inverzní relace F"1 je také zobrazení. Jinými slovy, F je prosté zobrazení, jestliže pro libovolné u, v, w platí (10) (F(u) = w & F(v) = vv) — u = u , to znamená, že každý prvek w g Rng(F) má právě jeden vzor. V takovém případě je inverzní relace F_1 také prosté zobrazení. 4.29 Skládání zobrazení. Jsou-li Fa G zobrazení taková, že F\ X —■> Y a G: Y —♦ Z, potom složená relace Fo G je zobrazení Ido Z. Jsou-li <x,z> a <x, ť) prvky relace Fo G, potom pro nějaká >', ý g Y platí 57
í 4.29 <x,y>eF&<>',z>eG a (x,/>6F&(/,:'>6G, odkud dostáváme y = F(x) = y' a nakonec z = G(y) = z'. Pro každé xgA' tedy platí (Fo G)(x) = G(F(x)) a Fo G je zobrazení X do Z. Složené zobrazení budeme označovat GF místo F o G. Potom (GF) (x) = G(F(x)) a záměna pořadí F a G jako při výpočtu (Fo G)(x) není nutná. Navíc zdůrazníme, že jde o skládání zobrazení a nejen relací. 4.30 Lemma. Jsou-li F: X —> Y a G: F—> Z prostá zobrazení, potom (i) GFje prosté zobrazení X do Z a (GF)~l = F_1G~\ (ii) Je-íí nauic Rng(F) = 7, pořom F_1F = Id | X a FF~l = Id | K Důkaz, (i) Relace F~l a G"1 jsou zobrazení podle předpokladu. Tvrzení plyne z lemmatu 4.27. (ii) F_1 je prosté zobrazení 7 na X a F_1(F(x)) = x pro každé x e X. Podobně se ukáže, že FF~l = Id | Y. Nyní ukážeme, že pro relace, které vznikly inverzí nějakého zobrazení, platí silnější verze lemmatu 4.23. 4.31 Lemma. Pro libovolné třídy X, Y a zobrazení F platí (i) F-u,(Xn Y) = F~l"X nF~l"Y, (ii) F~lf,(X - Y) = F~X"X - F~l"Y. Důkaz, (i) Podle lemmatu 4.23(ii) je levá strana rovnosti částí třídy na pravé straně. Předpokládejme, že z je prvek třídy na pravé straně rovnosti. Potom existují množiny xeX, yeY, pro které plati (z,x)eF a (z,y)eF. Podle předpokladu je F zobrazení, tedy x-y a x € X n Y. Přitom <x, z>eF_1, takže z e F" l"(X n Y). Tím je opačná inkluze dokázána. (ii) Podle lemmatu 4.23(iii) je pravá strana rovnosti částí třídy na levé straně. Dokážeme obracenou inkluzi. Nechť z je libovolný prvek třídy /• ["(X — >), to znamená, že pro nějaké xeX - Y je (z,x)eF. Zřejmě také zeF~l"X. Stačí, dokážeme-li, že z není prvkem F~l"Y. Kdyby pro nějaké y e Y platilo (z,y) e F, potom by x = y, protože F je zobrazení. Ale to není možné, protože x e X — Y a y e 7. Tedy z e F~l"X — F~l"Y a rovnost je dokázána. 4.32 Relativizace kvantifikátorů. V dalším výkladu budeme používat tuto úmluvu o zápisu formulí: Je-li A symbol, který označuje nějakou třídu, a (p je formule rozšířeného jazyka teorie množin, výrazy (11) (3xeA)<p, (Vxe/l)(p chápeme jako zkrácený zápis formulí (3x) (xeA&<p), (Vx) (xeA-^<p). 58
4.34 Relace, zobrazení Říkáme, že kvantifikátory uvedené v (ll) jsou relativizovány do třídy A. 4.33 Úmluva a značení. Pro obraz nebo vzor třídy X při zobrazení F se častěji používá označení F\X\ a ^_1[^] místo F'X a F~l"X. Tedy F[X] = {y.(3XeX)(y = F(x))} a F-1[X] = {y.(3xeX)«y,xyeF)}. V dalším textu budeme dávat přednost použití hranatých závorek, ale z typografických důvodů si ponecháváme obě varianty. Snadno se ověří, že pro libovolné X cz Dom(F) a Y c Rng(F) platí (12) X^F~l[F[X]\ a (13) F[F'l[Y]] = Y. Je-li F prosté zobrazení, potom i ve (12) platí rovnost. 4.34 Indukovaná zobrazení mezi potenčními množinami. Každé zobrazení/ množiny X do množiny Y určuje dvě zobrazení mezi potenčními množinami í?(X) a &(Y). První z nich, které označíme/", zobrazuje &(X) do &(Y) a každé podmnožině x ^ X přiřazuje její obraz rM = /M při zobrazení / Druhé zobrazení /"" zobrazuje ,^(y) do ZP(X) a každé podmnožině y c= y přiřazuje její vzor rw = /"W- Podle lemmatu 4.21 pro libovolné xl5x2 c ^(A") a y^y, e &>(Y) platí x, cx2-*/-(Xl)cz/-(x2), Říkáme, že /"* a /"*" jsou monotónní vzhledem k inkluzi. Podle 4.23(i) také platí r(xx ux2) = /^(x1)u/"(x2) a /"(yi ^^H/^J^/^)- Říkáme, že obě indukovaná zobrazení zachovávají operaci sjednocení. Podle lemmatu 4.31 zobrazení /" zachovává i operace průniku a rozdílu. To znamená, žeplati /l^v^íl^nry a 59
I 4 34 Zobrazení / ' zachovává průnik a rozdíl, právě když f je prosté zobrazení. 4.35 Lemma. Nechť f je zobrazení množiny X do množiny Y a j "*, /*" nechť jsou jím indukovaná zobrazení. Potom platí: (i) Je-ii f zobrazení X na Y, potom j~* je zobrazení &(X) na &(Y) a f~*f*~ = = id|^(y). (ii) Je-li f prosté zobrazení X na Y, potom f~* je prosté zobrazení &(X) na ??(Y) a (/"*)"" * — f*~- To znamená, že také f*~ je prosté zobrazení &(Y) na Í?(X). (iii) Je-li navíc g zobrazení množiny Y do množiny Z, potom pro složené zobrazení gf: X—*Z platí (fl/T = žf.r. (aír = /'T. Důkaz, (i) Je-li y libovolná podmnožina Y, položme x = /'"(>'). Podle (13) je rw = >■■ (ii) Je-li / prosté zobrazení .Y na Y, potom /""* je podle (i) zobrazení t?(X) na í^( Y). Ukážeme, že je prosté. Nechť x1,x2 jsou dvě různé podmnožiny X takové, že xt - x2 4= 0. Potom /"(xj - x2) 4 0 a /""(xj 4= /~*(x2)> protože /* zachovává rozdíl. Pro libovolné xe&(X) a y e 0>(Y) podle (12) a (13) dostáváme fW = y-x = r(y), to znamená, že í/'-*)-1 = f*~ (iii) Označíme-li /i = gf, potom h~l = flg~l. Pro libovolné xe^(X) a ye e^(y) platí tedy 4.36 Definice. Třída všech zobrazení množiny do třídy. Jeli dána nějaká třída A a množina a, nechť aA označuje třídu všech zobrazení množiny a do třídy A, tedy aA = {f:f:a^A}. Uvědomme si, že definice ztrácí smysl, nahradíme-li množinu a nějakou vlastní třídou B. Podle 4.22 je každé zobrazení F s definičním oborem B vlastní třídou a nemůže být prvkem žádné třídy. Snadno se ověří, že platí °Y = {0}, -x0 = 0 , je-li x * 0 . 4.37 Lemma, (i) Pro libovolné množiny x, y je xy také množina. (ii) Je-li x =}= 0 a Y je vlastní třída, potom XY je vlastní třída. 60
4.40 Relace, zobrazení Důkaz, (i) Každé zobrazení /: x—*y je podmnožinou kartézského součinu x x y. Třída xy je tedy částí množiny &{x x y) a je množinou podle schématu vydělení, (ii) Je-li x 4= 0, můžeme pro každé y e Y definovat konstantní zobrazení fcv, kde ky(u) = >' platí pro každé i/ex. Pro různá y dostáváme různá zobrazení. Kdyby *Y byla množina, pak Y by byla také množina podle schématu axiomů nahrazení. Tedy Tje vlastní třída. 4.38 Soubory a systémy množin. V některých úvahách, například chceme-li vystihnout opakování, přiřazujeme množinám indexy z nějaké třídy. Tím vlastně sestrojujeme zobrazení definované na třídě indexů. Takové zobrazení můžeme chápat jako indexovaný soubor množin. Naproti tomu množinu sestávající z některých podmnožin nějaké množiny budeme nazývat systém množin. V tomto případě nejde o zobrazení, ale o množinu částí nějaké množiny, které říkáme systém množin místo množina podmnožin. 4.39 Označení. Je-li F zobrazení s definičním oborem J, výraz (14) (Fj-.jejy, kde Fj označuje množinu F(j) pro každé j eJ, je jiným označením pro zobrazení F. Říkáme také, že (14) je soubor množin, J je jeho indexová třída a její prvky nazýváme indexy. Říkáme, že množina x patří do souboru (14), jestliže pro nějaké je J platí x = Fj, jinými slovy, je-li x e Rng (F). Operace sjednocení, průniku a kartézského součinu lze definovat i pro soubory množin. 4.40 Definice. Sjednocení a průnik souboru množin, (i) Sjednocení souboru (14) definujeme vztahem \jFj={x:(ljeJ)(xeFj)}. (ii) Průnik souboru (14) definujeme vztahem n^M*:(^J)(xeF,)}. ieJ Je zřejmé, že jeJ jeJ Sjednocení souboru množin je speciálním případem sumy třídy. Sjednocení [JFj je množina, právě když Rng (i7) je množina, speciálně je-li indexová třída souboru množina. Je-li indexová třída souboru prázdná, potom Rng(F) = 0 a podle 3.13 je průnik takového souboru univerzální třída. Je-li indexová třída J neprázdná, potom (V; S F, £ U^ jeJ jeJ platí pro každý index ;' e J. 61
I 4.41 4.41 Lemma. Pro libovolné soubory množin (FýjeJ} a (Gk:kE X>, libovolnou třídu A a množinu a platí (i) Ar,\jFj=\J(Ar,Fj), jeJ jeJ a^f]Fj=f](auFJ), JeJ je 3 (") U^l)G*= U {Fjr>Gk), jeJ keK <j.k>eJ*K f]Fjuf]Gk= O (FjuGk), jeJ keK (j.k}eJ*K (iii) (de M orgánová pravidla) a-(]FJ=\J(a-F]), je-li J 4= O, pot od a-{]Fj=f](a-F1). Jsou-li obě třídy J, X neprázdné, platí (iv) AnftF^ftiAnFj), Je3 je3 a^{jFj= [jia^F), je3 jz3 (v) U^IK= U (FjuGk), jeJ keK <j.k>eJ*K fV^fK= D (FjnGk). jeJ keK (j.k}eJ*K Důkaz. Dokážeme první tvrzení z (i) a (iii), ostatní důkazy přenecháváme jako cvičení. (i) xeAn[)Fj~xeA& {3j eJ)(xe F) , JeJ +->(ljeJ)(xeA&xeFj), ^xe^AnF,). JzJ (iii) xe a — f)Fj+-+ xe a& —i(Vj čJ) (x e F) , ~(3jeJ)(xea8tx£ F), 4.42 Jak definovat kartézský součin souboru množin. Jsou-li X, Y nějaké množiny, uspořádanou dvojici (x, y> e X x V můžeme chápat jako kód funkce / která zobrazuje nějakou dvouprvkovou množinu {a, b} do X u 7 a je dána předpisem /(a) = x, f(b) = y. Kartézský součin X x Y potom sestává ze všech kódů zobra- 62
4 44 Relace, zobrazeni I zení g množiny {a, b} do X u Y takových, že g(a) e X a g(b) e Y. Kartézský součin souboru množin definujeme jako množinu všech zobrazení indexové množiny souboru, která splňují určité podmínky. 4.43 Definice. Kartézský součin souboru množin. Nechť J je množina. Kartézský součin souboru množin (Fj-Jef) definujeme vztahem (15) XFj = {f:f-J-*{)FJ&(VjeJ)(f{j)eFJ)}. Tato definice má smysl jen pro soubory indexované množinou. Je zřejmé, že je-li některá z množin F} prázdná, potom kartézský součin souboru je také prázdná množina. 4.44 Lemma. Je-li J množina, potom X^; Je ta^ množina. Jestliže pro každé jeJ platí Fj = 7, potom X^j = Jy- Důkaz. Je-li J množina, potom F = [JFj je také množina a kartézský součin (15) je podmnožinou množiny všech zobrazení z J do F. 63
§ 5 Vlastnosti relací, uspořádání a rozklady množin Seznámíme se se základními vlastnostmi relací a podrobněji se budeme zabývat dvěma typy relací — relacemi uspořádání a relacemi ekvivalence. Zavedeme pojmy lineárního a dobrého uspořádání a ukážeme, že každou uspořádanou množinu lze vnořit do úplného svazu, tedy do uspořádané množiny, jejíž každá podmnožina má supremum a infimum. Ukážeme vztah mezi relacemi ekvivalence na nějaké množině a jejími rozklady. Ukážeme, že množina všech relací ekvivalence na libovolné množině tvoří úplný svaz. Srovnávání velikosti, říkáme také mohutnosti, množin pomocí vzájemně jednoznačných zobrazení je v teorii množin velmi důležité. Tomu odpovídají dvě relace na univerzální třídě: relace „množina x má stejnou mohutnost jako množina y" a relace „mohutnost x je menší nebo rovna mohutnosti množiny y". Ukážeme, že první z nich je relace ekvivalence na celé univerzální třídě, a dokážeme důležitou větu Cantorovu-Bernsteinovu o vztahu obou relací. Velká část zaváděných pojmů má smysl i pro třídy, uvádíme je ve třídové verzi. Stejně tak věty, které se dokazují stejným způsobem pro množiny i pro třídy, formulujeme ve třídovém tvaru. Věty, které se pro třídy musí dokazovat jinak než pro množiny, uvádíme v jednodušším množinovém tvaru. 5.1 Připomeňme, že třída Dom (R) u Rng (R.) se nazývá obor relace R. Základní vlastnosti relací budeme definovat vzhledem k nějaké třídě, protože daná relace může mít určitou vlastnost jenom na části svého oboru. 5.2 Definice. Elementární vlastnosti relací. Říkáme, že relace R je na třídě A (i) reflexivní, jestliže pro libovolný prvek x e A platí <x, x> e R, (ii) antireflexivní, jestliže pro žádné xe A- neplatí <x, x> e R, (iii) symetrická, jestliže pro libovolné x, y e A platí <x, y> e R —► <y, x) e R, (iv) slabě antisymetrická, jestliže pro libovolné x, y e A platí «x,y>eK&<y,x>eK)->x = y, (v) antisymetrická, jestliže pro libovolné x, y e A platí <x, y> e R —> <y, x> <£ R, (vi) trichotomická, jestliže pro libovolné x, yeA platí <x, y} e R V x = y V V <y, x> e R, 64
5 5 Vlastnosti relací a uspořádání I (vii) tranzitivní, jestliže pro libovolné x,y,zeA platí (<x, y> e R & <y, z) e K)—> Říkáme, že relace R je reflexivní (symetrická atd.), je-li taková na svém oboru. 5.3 Definované vlastnosti relace se týkají jednotlivých prvků, ne však podmnožin, jejího oboru. Takové vlastnosti nazýváme elementárními vlastnostmi nebo vlastnostmi prvního řádu. To proto, že mohou být definovány v jazyce logiky prvního řádu, který má symbol označující relaci a který má proměnné jen pro prvky, ale nemá proměnné pro podmnožiny oboru relace. Každá z vlastností (i)-(vn) se zachovává, přejdeme-li od třídy A k nějaké její části. Takovým vlastnostem se říká dědičné. Uvidíme, že všechny vlastnosti prvního řádu nejsou dědičné. Dá se však ukázat, že vlastnosti prvního řádu, které lze definovat formulemi bez kvantifikátorů, jsou dědičné. Uvědomme si, že obor relace R a třída A nemusí být totožné. Je-li R reflexivní nebo trichotomická na A, potom A je částí oboru relace R. Je-li na druhé straně A2 disjunktní s R, snadno se ověří, že R je antireflexivní, symetrická, antisymetrická a tranzitivní na A. 5.4 Definice. Relace uspořádání, (i) Říkáme, že relace R je uspořádání na třídě A, nebo že A je uspořádána relací R, je-li R reflexivní, slabě antisymetrická a tranzitivní na A. Říkáme, že prvky x, y e A jsou srovnatelné vzhledem k R, je-li (x, y) e R nebo (y, x) e R. Je-li (x, y) e R, píšeme x <R y, a říkáme, že x je menší nebo rovno y vzhledem k R. (ii) Říkáme, že uspořádání R na třídě A je lineární, je-li navíc relace R trichotomická na A. (iii) Relaci R nazveme (lineární) uspořádání, je-li R (lineární) uspořádání na svém oboru. 5.5 Příklady. Náš výklad teorie množin je teprve na počátku. Zatím jsme nepopsali množinovou konstrukci žádné hlubší matematické struktury. Abychom nebyli omezeni jen na nejjednodušší příklady, které se opírají o několikaprvkové množiny, budeme používat i množinu co všech přirozených čísel a množiny Q a IR všech racionálních a reálných čísel. Konstrukci těchto množin podrobně popíšeme později, v příkladech použijeme jenom základní vlastnosti číselných oborů, jejichž znalost můžeme u čtenáře předpokládat. (a) Relace R{ = Id | {1,2,3} - {<1, 1>, <2, 2>, <3, 3>} je uspořádání na množině {1,2,3}. Žádné dva různé prvky nejsou srovnatelné. Podobně pro libovolnou třídu A je relace Id | A uspořádání na A, které nazýváme diskrétní. (b) Relace R2 = RY u {<1,2>, <1, 3>, (2, 3>} je lineární uspořádání na množině {1,2,3}. (c) Relace K3 = {<x, y>:x ^ y} je uspořádání na univerzální třídě V, ale není lineární. Například {0} a {{{0}}} jsou dva nesrovnatelné prvky vzhledem k R3. (d) Je-li co množina všech přirozených čísel, potom relace R4 = {<m, n>:m, ne 65
I 5 5 eco8cm< n} je lineární uspořádáni na co. Později uvidíme, že R4 = (E n co2) vj u {<n, rc> : n e oj}, kde E je relace náležení. (e) Relace R5 — {(m,n}:m, něco Sem dělí n} je uspořádání na oj, které není lineární. 5.6 Ostrá a neostrá nerovnost. Všechny vlastnosti, které definují uspořádání i lineární uspořádání, jsou dědičné, proto i vlastnost být lineárním uspořádáním na nějaké třídě se přenáší na podtřídy. Reflexivnost v definici uspořádání naznačuje, že jde o neostrou nerovnost. Vyne- cháme-li v relaci uspořádání R všechny prvky tvaru (x, x>, získáme relaci R\ která je antireflexivní a tranzitivní a která odpovídá ostré nerovnosti. Je-li <x, y) e R\ říkáme, že x je menší než y vzhledem k R a píšeme x < Ry. Říkáme, že R' je ostré uspořádání. Mezi oběma relacemi je jednoduchý vztah. Je-li A obor relace R, potom R' = R - Id, R = R'u(ld\A), speciálně pro relaci R2 z příkladu 5.5 dostáváme #2 = {<1,2>,<1,3>,<2,3>} = K2 _Ri. Budeme používat obou typů uspořádání podle toho, které z nich bude výhodnější. Další pojmy — majoranta, největší prvek, supremum - mluví o vztahu prvku a části uspořádané třídy. Budeme také definovat pojmy, které se týkají podtříd nebo podmnožin uspořádané třídy. Zde již nejde o vlastnosti prvního řádu. Uvědomme si, že inverzní relace k uspořádáni je také uspořádání. Proto každému pojmu, který se týká uspořádání, odpovídá duální pojem, který se definuje stejným způsobem, ale pomocí inverzní relace. Jinými slovy, duální pojem zavedeme tím, že v definici použijeme obrácené nerovnosti. 5.7 Definice. Největší a maximální prvek, supremum. Nechť < je uspořádání na třídě A a nechť X ^ A. Říkáme, že a e A je (i) majoranta nebo horní mez třídy X. jestliže pro každý prvek .x e X je x < a, (ii) maximální prvek třídy X, je-li a e X a pro žádné x e X není a < x, (iii) největší prvek třídy X, je-li a majoranta A' a a e X. (iv) Minoranta a minimální prvek třídy X se definují tak, že obrátíme nerovnosti v (i) a (ii). Nejmenší prvek třídy X je minoranta, která je prvkem X. (v) Říkáme, že aeA je supremum třídy X, je-li a nejmenší prvek třídy všech majoráni třídy X. Říkáme, že a je infimum třídy X, je-li to největší minoranta třídy X. Uvědomme si, že je-li x nejmenším prvkem třídy X, potom x je také minimálním prvkem a infimem třídy X. Je-li < lineární uspořádání na A, potom každá třída X c A má nejvýše jeden minimální prvek a ten je také nejmenším prvkem třídy X. Duální tvrzení platí také pro největší a maximální prvek a supremum třídy X. 66
5 !! Vlastnosti relací ci uspořádáni 5.8 Označení. Ze slabé antisymetrie relace uspořádání vyplývá, že největší a nejmenší prvek třídy X — pokud existuje — je určen jednoznačně. Totéž platí pro supremum jako nejmenši prvek třídy všech majorant a pro infimum, které je největším prvkem třídy všech minorant. Můžeme zavést následující označení. Je-li x největší (nejmenší) prvek třídy X při uspořádání R, píšeme x = maxK (X) (x = minK (X)). Je-li x supremum třídy X, píšeme x = supK (X\ a je-li x infimum třídy X při uspořádání R, píšeme x = infR (X). 5.9 Uvědomme si, že supremum prázdné podmnožiny uspořádané třídy A existuje, právě když A má nejmenší prvek. V takovém případě je supremem prázdné podmnožiny nejmenší prvek třídy A. Podobně infimum prázdné podmnožiny třídy A existuje, právě když existuje největší prvek třídy A, ten je potom infimem prázdné podmnožiny. 5.10 Příklady. Definované pojmy budeme ilustrovat na relacích uspořádání z příkladu 5.5. (a) Každý prvek množiny {1,2,3} je maximální i minimální při uspořádání R{. Diskrétně uspořádaná množina, která má alespoň dva prvky, nemá největší ani nejmenší prvek a nemá žádnou majorantu ani minorantu, tedy také nemá supremum ani infimum. (b) Jednotka je nejmenším a trojka je největším prvkem množiny {1,2,3} při uspořádání R2. (c) Prázdná množina je nejmenším prvkem univerzální třídy K při uspořádání R3 a žádný prvek není maximální, a tedy ani největší. (d) Nula je nejmenším prvkem množiny co při uspořádání R4. Množina co nemá největší ani maximální prvek. Jak uvidíme později, je co (jako ordinální číslo) supremem množiny všech přirozených čísel ve třídě ordinálních čísel. (e) Jednotka je nejmenším prvkem a nula je největším prvkem množiny co při uspořádání R5. Pro libovolná přirozená čísla n, m je jejich nejmenší společný násobek supremem množiny {n,m\ a největší společný dělitel je infimem téže množiny při uspořádání R5. Uvežujeme-li množinu cd — {0, 1}, jejími minimálními prvky jsou právě všechna prvočísla. 5.11 Příklad. Potence čP(a) libovolné množiny a je uspořádána relací inkluze a platí: (a) 0 je nejmenší a a je největší prvek ^(a). íbc] íb<Dw o Obr. 5.1 67
I (b) Pro libovolné x, y e P?(a) je x u y supremem a x n y infimem množiny {x, y} vzhledem k inkluzi. (c) Pro libovolnou množinu u c; .^(^) je (J^ supremem a množina a n (f)u) je infimem množiny i/ vzhledem k inkluzi. (d) Jsou-li b, c dva různé prvky množiny a, potom {b}, {c} jsou dva nesrovnatelné prvky množiny ^(a). Podle (b) je množina {b, c} supremem a prázdná množina je infimem množiny {{fr}, {c}} ^ &{a). Situaci vyjadřuje obrázek 5.1, kde spojnice mezi vrcholy vyjadřuje srovnatelnost. 5.12 Příklad. Nechť množina C má právě čtyři prvky, C = {a, b, c, d}, a nechť R = {<a,c>,<a,d>,<6,c>,<M>}. Pak R je ostré uspořádáni na C. Máme obrázek 5.2. Množina {a, b] má dvě nesrovnatelné majoranty c, d, a nemá tedy supremum. Podobně množina {c, rf} má dvě nesrovnatelné minoranty a nemá infimum. Obr. 5.2 5.13 Definice. Usměrněné množiny, filtry a ideály. Nechť množina A je uspořádána relací < a nechť X ^ A. Říkáme, že: (i) X je shora {zdola) omezená v A, jestliže existuje majoranta (minoranta) a e A množiny X. (ii) X je dolní množina v X, jestliže s každým svým prvkem obsahuje i všechny menší prvky množiny A, to znamená, jestliže platí y < x e X -> y e X pro libovolné x,ye A. Říkáme, že X je horní množina v /!, jestliže s každým svým prvkem obsahuje i všechny větší prvky množiny A, tedy jestliže platí y>xeX-*ye X pro libovolné x, ye A. (iii) X je do/ů (nahoru) usměrněná, jestliže pro libovolné x, y e X existuje ze X takové, že z < x a z < y (z > x a z > y). (iv) X je idea/ v A, je-li X nahoru usměrněná dolní množina. X je /i/řr v A, je-li X dolů usměrněná horní množina. 68
5 15 Vlastnosti relaci a uspořádání (v) A je svaz, jestliže A je neprázdná a k libovolným dvěma prvkům x, yeA existuje supremum a infimum množiny {x, y} v množině A. (vi) A je tip/?7 v svaz, jestliže v množině A existuje supremum a infimum pro každou podmnožinu u c A. 5.14 Příklady, (a) Množina všech prvočísel je zdola omezená a není shora omezená při uspořádání K4, ale je zdola i shora omezená při uspořádání R5 z příkladu 5.5. (b) Množiny {16, 8,4, 2, 1}, {27, 9, 3, 1} a {27,18, 9, 6, 3, 2, 1} jsou příklady dolních množin čísel při uspořádání R5 z příkladu 5.5. (c) Nechť < označuje obvyklou relaci (ostrého) lineárního uspořádání množiny U všech reálných čísel (podle velikosti). Množinu {z: x < z < y], kde x. v jsou reálná čísla a x < y, označujeme (x, y) a nazýváme ji otevřený interval. Čísla x, y jsou meze intervalu (x, y). Při uspořádání množiny č?(U) inkluzí je množina všech otevřených intervalů nahoru usměrněná. Je-li z nějaké reálné číslo, pak množina všech otevřených intervalů, jejichž prvkem je z, je dolů usměrněná vzhledem k inkluzí. (d) Nechť množina A je uspořádána relací < a X c A. Je-li X nahoru usměrněná množina, potom množina l(X)={y.yeA8c(3xeX)(y<x)} je ideál. Říkáme, že l(X) je ideál generovaný množinou X a že X je bází ideálu I(X). Je-li X dolů usměrněná množina, potom množina F(X) = {y: yeASc{3xe X){y > x)} "je filtr generovaný množinou X. Říkáme, že X je bází filtru F(X). Je-li speciálně A = &(U\ < je uspořádání inkluzí a .Y je množina všech otevřených intervalů, jejichž prvkem je pevné reálné číslo z, potom F(X)')q filtr všech okolí bodů z. (e) Množina co při uspořádání R5 z příkladu 5.5 je svaz. (f) Pro libovolnou množinu A je potence &{Á) při uspořádání inkluzí úplným svazem. Uvědomme si, že úplný svaz musí mít největší a nejmenší prvek. 5.15 Zúplnění uspořádaných množin. Položme si otázku, zda je možné vložit libovolnou uspořádanou množinu do úplného svazu tak, aby se všechna suprema a infima, pokud existují v původní množině, shodovala s odpovídajícími supremy a infimy v úplném svazu. Ukážeme, že takové rozšířeni lze sestrojit pro každou uspořádanou množinu. Konstrukci takového zúplnění provedl poprvé R. Dedekind, který sestrojil množinu reálných čísel jako zúplnění lineárně uspořádané množiny racionálních čísel. Zúplnění libovolné uspořádané množiny popsal H. M. Mac Neilie, který zobecnil původní Dedekindovu myšlenku. Víme již, že potenční množina libovolné množiny spolu s uspořádáním inkluzí tvoří úplný svaz. Potenční množiny nebo jejich části jsou přirozenými kandidáty, mezi nimiž budeme hledat zúplnění uspořádaných množin. 69
I 5 16 5.16 Definice. Hlavní ideál. Necht R je uspořádáni na množině A. Pro libovolné x e A je množina {y: ye A & y <Rx} dolní vzhledem k uspořádání R a je nahoru usměrněná, protože má největší prvek. Označíme ji (<—, x] a říkáme, že je to hlavní ideál určený prvkem x. Říkáme, že ideál X £ A je hlavní, jestliže pro nějaké xeA platí X = (<—, x]. Duálním pojmem k hlavnímu ideálu je hlavní filtr. Snadno se ověří, že množina [*,->) = {y:yeA&yR> x) je dolů usměrněná horní množina. Říkáme jí hlavní filtr určený prvkem x. Říkáme, že filtr X c= A je hlavní, jestliže pro nějaké xeA platí X — [x, —►). 5.17 Lemma. Nechť R je uspořádání na množině A. Pro libovolné x,ye A platí x <*)>«-► (<-,*] £ (<-,>']• 5.18 Definice. Izomorfismy a vnoření. Nechť Fje zobrazení Ax do A2 a nechť i?2, /?2 jsou relace. Říkáme, že: (i) F zachovává relace Rx, R2, jestliže pro libovolné x,yeAl platí ^y)eRi-^(F(x),F(y))eR2. (ii) Fje vnoření A{ do A2 vzhledem k Rt, /?2, je-li F prosté zobrazení a pro libovolné x, y e A j platí <x,y>eR1^<F(x),F(y)>eK2. (iii) F zachovává suprema, když pro libovolné xe A, a Xg/lj platí x = suPj<1(.YHF(x) = supK;(F[.Y]). Obdobně se definuje zachovávání infima. (iv) F je izomorfismus tříd AlyA2 vzhledem k R^Rj, jestliže F je vnoření /^ do A2 a Rng(F) = A2. Říkáme, že F je izomorfismem relací RliR2, jestliže F je izomorfismem oborů relací RUR2 (vzhledem k RliR2). Říkáme, že třídy AX,A2 jsou izomorfní vzhledem k R{,R2. jestliže existuje nějaký izomorfismus obou tříd vzhledem k relacím R}, R2. 5.19 Snadno se ověří, že izomorfismus dvou uspořádaných množin zobrazuje dolní množinu na dolní množinu, ideál na ideál a filtr na filtr. Izomorfismus také zachovává suprema a infima. Stejná tvrzení však neplatí pro vnoření. Je-li A množina uspořádaná relací R, definujme zobrazení F:A—^^(A) tak, že pro libovolné a e A položíme F(a) = (<-, a] . Podle lemmatu 5.17 je F vnoření A do &(A) vzhledem k relaci R a inkluzi. Označí- me-li D(A) množinu všech dolních množin v množině A, potom F je také vnoření A do D(A) vzhledem kRa inkluzi. Ukážeme, že množina D(á) je také úplný svaz při uspořádání inkluzi. 70
5 23 l la^musti relaci a uspoi udaní I 5.20 Lemma. Sechi R je uspořádaní na množině A, nechl D(A) je množina usech dolních množin při uspořádání R. Pro libovolnou množinu C c: D(A) jsou množiny (JC a A n (f]C) opět dolní množiny. První z nich je supremum a druhá je infimum množiny C vzhledem k inkluzi D(A) je úplný svaz vzhledem k inkluzi. Důkaz. Protože D(A) c &(Á), stačí dokázat, že suma i průnik C jsou dolní množiny, z vlastností sumy a průniku je zřejmé, že jde o supremum a infimum. Je-li ye{JC, potom y je prvkem nějakého ceC. Je-li xeA a x<Ry, potom xec, protože c je dolní množina. Podle definice sumy je c £= (JC, takže xe[jC. Dokázali jsme, že suma množiny C je také dolní množina. Je-li C prázdná, potom f]C je univerzální třída, takže (f]C) n A = A, a to je dolni množina. Je-li C neprázdná, snadno se ověří, že f]C je také dolní množina. 5.21 Je-li IR množina .všech reálných čísel, < je její obvyklé uspořádání podle velikosti a X je otevřený interval (<—, 1) všech reálných čísel x, x < 1, potom supX = 1 a F(l) = (-,1]. Na druhé straně pro supremum obrazu množiny X platí supgF[.Y] = Uf[-V] = (-,l)*F(l), tedy zobrazení F:U—»D(íR) nezachovává suprema. Při konstrukci zúplnění tuto obtíž odstraníme tím, že nepoužijeme všechny, ale jenom speciální dolní množiny. 5.22 Definice (Mac Neille). Nechť A je uspořádaná množina, (i) Pro libovolnou podmnožinu X g A položíme XA = {x: xe A &x je majoranta X) , Xv = {x: x e A & x je minoranta X] . Je zřejmé, že XA je horní množina a Xv je dolní množina vzhledem k uspořádání množiny A. Uvědomme si, že XA je prázdná, pokud X není shora omezená, a Xv je prázdná, pokud X není omezená zdola. (ii) Říkáme, že podmnožina X c: A je stabilní, jestliže platí X = (XA)V. 5.23 Lemma. Pro libovolné podmnožiny X, Y 9= A a libovolný prvek ae A platí (i) je-li X c y, potom YA c XA a Yv c Xv, (ii) X S (XT, (iii) (XA)V> vzhledem k inkluzi nejmenší stabilní nadmnožina množiny X, (iv) hlavní ideál (<—, a] je stabilní množina. Důkaz, (i) Zřejmě každá majoranta (minoranta) množiny Y je také majorantou (minorantou) množiny X. (ii) Libovolný prvek xeX je minorantou XA, tedy je prvkem (XA)V. (iii) Označme Z = (XA)V a ukážeme, že Z je stabilní množina. Podle (i) a (ii) je ZA c XA. Dokážeme i obrácenou inkluzi. Je-li x e XA, pak x je majorantou množiny X, to znamená, že x > z pro každé ze Z, tedy také xtZA. Z rovnosti 71
5 21 XA = ZA plyne {XAf = {ZAf. Je-li S stabilní a X c 5, podle (i) je SA c XA a (XA)V <= (SA)V - S. (iv) Důkaz je zřejmý. 5.24 Věta (Mac Neille). Nechť A je množina uspořádaná relací R a F je zobrazení, které každému ae A přiřazuje hlavní ideál (<—, a]. Množina S(Á) všech {vzhledem k R) stabilních podmnožin množiny A je úplný svaz při uspořádání inkluzi. Zobrazení F je vnoření množiny A do S(A) vzhledem k R a inkluzi, které zachovává suprema i infima. Důkaz. F je podle lemmatu 5.23(iv) zobrazení A do S(A) a podle lemmatu 5.17 je to vnoření vzhledem k R a inkluzi. Zbývá dokázat, že S(A) je úplný svaz a že F zachovává suprema a infima. Nechť B c S(A) a X = [JB. Z definice sumy a lemmatu 5.23(iii) vyplývá, že (XA)V je supremum množiny B vzhledem k inkluzi. Je-li fi + Oa Y = f]B, potom pro každé SeB platí Y c 5 a také (FA)vc5, protože 5 je stabilní. Tedy (FA)V = Y a Yje infimem množiny £ vzhledem k inkluzi. Je-li B prázdná, snadno se dokáže, že A je infimem B. Ukázali jsme, že množina S(A) je úplný svaz při uspořádání inkluzi a že množina S(A) je uzavřena na průniky. Ukážeme, že F zachovává suprema. Nechť X c A a x = supR(.Y). Položíme-li Y = [JF[X\ snadno se nahlédne, že XA = YA. To znamená, že x je nejmenší prvek yA a že platí (<—, x] = (yA)v, kde na pravé straně je supremum F[X] vzhledem k inkluzi. Zobrazení F tedy zachovává suprema. Je-li y = míR (X), není těžké ukázat, že F(v) = (-,y] = ÍMA'], odkud vyplývá, že vnoření F zachovává infima. 5.25 Konstrukce zúplnění uspořádaných množin ukazuje postup, který se s obměnami opakuje při řešení mnoha podobných úloh v matematice. Můžeme jej shrnout do dvou kroků: Je-li třeba, nahradíme výchozí množinu jinou množinou, která je s ní izomorfní, a tu potom doplníme o „chybějící" prvky. Z důkazu Mac Neillovy věty je zřejmé, že množina S[A) obsahuje jen takové prvky, které jsou nutné k doplnění množiny A do úplného svazu. V tomto smyslu je S(A) minimální úplný svaz, do kterého lze vnořit uspořádanou množinu A. V našem případě jsme od původní množiny přešli k množině všech hlavních ideálů a tu jsme doplnili do úplného svazu všech stabilních množin. Úplné svazy všech podmnožin a všech dolních množin byly příliš velké — vnoření nezachovávalo suprema. Častokrát se původní množina ztotožňuje se svým izomorfním obrazem a považuje se také za podmnožinu zúplnění. 5.26 Dedekindovy řezy. Dedekindovsky úplná uspořádání. Stabilní podmnožiny lineárně uspořádaných množin lze charakterizovat jednoduchou podmínkou. Je-li A lineárně uspořádaná množina, snadno se ukáže, že libovolná podmnožina X ^ A je stabilní, právě když A'je dolní množina a sup (X) je prvkem množiny A\ pokud supremum existuje. 72
5 30 Vlastnosti relací a uspořádání Podmnožiny lineárně uspořádaných množin, které splňují tuto podmínku, se nazývají Dedekindovy řezy. Řez je přiléhavé označení pro dolní množiny v lineárně uspořádané množině. V Dedekindově konstrukci reálných čísel každému reálnému číslu odpovídá právě jeden Dedekindův řez na množině racionálních čišel. Říkáme, že množina X lineárně uspořádaná relací < je dedekindovsky úplné uspořádání na X, jestliže každá podmnožina Y c= X má supremum v množině X. 5.27 Definice. Dobré uspořádání. Říkáme, že uspořádání R na třídě A je dobré, jestliže každá neprázdná podmnožina u c: A má nejmenší prvek vzhledem k R. Říkáme, že A je dobře uspořádaná, je-li uspořádána nějakou relací dobrého uspořádání. 5.28 Dobré uspořádání není vlastnost prvního řádu, protože definice dobrého uspořádání mluví nejen o prvcích uspořádané třídy, ale i o jejích podmnožinách. Z definice je zřejmé, že je to vlastnost dědičná. Každá podtřída dobře uspořádané třídy je dobře uspořádaná. Libovolné dva prvky x, y dobře uspořádané třídy jsou srovnatelné, protože množina {x, y} má nejmenší prvek. To také znamená, že každé dobré uspořádání je lineární. Pojem dobrého uspořádání zachycuje některé vlastnosti uspořádané množiny přirozených čísel. Jak uvidíme později, tento pojem dovoluje definovat třídu ordi- nálních čísel, která je nadtřídou množiny přirozených čísel, tak, že operace součtu a součinu lze rozšířit z přirozených čísel na všechna ordinální čísla. Zatím si povšimneme jiné zajímavé vlastnosti dobře uspořádaných množin. Řekli jsme, že množina oj všech přirozených čísel je dobře uspořádaná a její část - množina všech sudých čísel — je také dobře uspořádaná. Snadno se ověří, že zobrazení /definované předpisem f(n) = 2n pro něco je jediný izomorfismus množiny w a množiny sudých čísel při daném uspořádání. Ukážeme, že k libovolným dvěma dobře uspořádaným množinám existuje právě jedno zobrazení, které je izomorfis- mem jedné z nich s nějakou dolní podmnožinou druhé množiny. To znamená, že všechny dobře uspořádané množiny jsou — až na izomorfismus - srovnatelné. 5.29 Definice. Nechť A je množina uspořádaná relací R a B je množina uspořádaná relací S. Říkáme, že zobrazení F je počátkové vnoření A do B, jestliže Ax = Dom (F) je dolní podmnožina množiny A, B{ = Rng(F) je dolní podmnožina v B a F je izomorfismus Al a Bl vzhledem k R a S. Jinými slovy, F je počátkové vnoření A do fí, je-li to izomorfismus nějakých dolních podmnožin množin A a B. 5.30 Lemma. Nechť F a G jsou počátková vnoření dobře uspořádané množiny A do dobře uspořádané množiny B. Potom F <= G nebo G <= F. Důkaz. Nechť R je dobré uspořádání množiny A a S je dobré uspořádání B. Z linearity uspořádání R plyne, že libovolné dvě dolní podmnožiny množiny A jsou srovnatelné vzhledem k inkluzi, tedy buď Dom(F) ^ Dom (G), nebo Dom (G) c Dom (F). 73
I 5 30 Předpokládejme, že platí první inkluze, a ukážeme, že F(x) = 0(x) pro každé xe e Dom (F). V opačném případě nechť x je vzhledem k R nejmenší prvek takový, že p(x) #= G(x). To znamená, že pro každé y <Rx platí F(y) = G(y). Z linearity uspořádání S vyplývá, že F(x) a G(x) jsou srovnatelné. Nechť například F(x) <s G(x) a označme b = F(x). Vzhledem k tomu, že G respektuje uspořádání, pro každé zeDom(G) takové, že z R> x, plati G(z) s> b. To znamená, že b^Rng(G) a obor hodnot zobrazení G není dolní množina v B — spor. V případě, že Dom (G) ^ Dom (Z7), postupujeme obdobně. 5.31 Věta. Nechť množina A je dobře uspořádaná relací R a množina B je dobře uspořádám relací S. Potom existuje právě jedno zobrazení F takové, že F je izomorf ismus množiny A a nějaké dolní množiny v B nebo F je izomorfismus B a nějaké dolní množiny v A. Důkaz. Nechť P je množina všech počátkových vnoření A do B. Položme F = [JP. Snadno se ukáže, že i7 je zobrazení. Je-li (xj^ef a (x,y2)eF, pak existují počátková vnoření FVF2 taková, že {x,y1)eFl a <x, y2>eF2. Podle lemmatu 5.30 je f\ c F2 nebo F2 £ Fx, odkud plyne yx = y2. Ukážeme, že F je také počátkové vnoření A do B. Je-li x{ <Kx2eDom(F), pak existuje F' e P takové, že xv x2 e Dom (F'), a protože F' je počátkové vnoření, dostáváme F(x1) = F'(xI)<sF'(x2)=F(x2). Přitom Dom (F) je sjednocení dolních množin Dom (F'), FeP a je podle lemmatu 5.20 dolni množinou v A. Podobně se ukáže, že Rng(F) je dolní množina v B. Ukážeme, že Dom (F) = A nebo Rng(F) = B. V prvním případě je F hledaný izomorfismus množiny A a dolní podmnožiny B a ve druhém případě je F_1 izomorfismus B a nějaké dolní podmnožiny množiny A. Kdyby však byly obě množiny A - Dom(F) i B — Rng(F) neprázdné, vezměme jejich nejmenší prvky a, b. Snadno se ověří, že zobrazení F\ které vznikne z F tím, že rozšíříme F do bodu a tak, že F'(a) = b, je také počátkové vnoření. Tedy F' e P a to je ve sporu s definicí zobrazení F. Jedna z obou množin musí být prázdná. 5.32 Relace ekvivalence jsou důležitým typem relací, kterými stojí za to zabývat se hned od počátku. Relace ekvivalence mají podobné vlastnosti jako rovnost a popisují vztah mezi prvky nějaké třídy, které můžeme považovat (i když jsou různé) z nějakého hlediska za rovnocenné — ekvivalentní. 5.33 Definice. Relace ekvivalence. Říkáme, že relace R je ekvivalence na třídě A, je-li R reflexivní, symetrická a tranzitivní na A. Říkáme, že prvky x,yeA jsou ekvivalentní vzhledem k R, je-li (x, y) e R. Je-li R ekvivalence na svém oboru, říkáme krátce, že R je relace ekvivalence. 74
5.38 Vlastnosti relaci a uspořádáni I 534 Příklad. Rovnost je reflexivní, symetrická a tranzitivní, proto relace Ld | A je ekvivalence na libovolné třídě A. Snadno se ověří, že relace A x A je také ekvivalence na A. Můžeme říci, že Id | A je nejmenší nebo nejjemnější a relace A2 je největší nebo nejhrubší ekvivalence na A. Vzhledem k relaci Id | A je každý prvek třídy A ekvivalentní jen sám se sebou, vzhledem k A2 jsou libovolné dva prvky třídy A ekvivalentní. 5.35 Definice. Třídy ekvivalence. Je-li R relace ekvivalence a u je prvek oboru relace K, třída R"{u} sestává ze všech prvků oboru relace, které jsou ekvivalentní s u. Třída R"{u) se častěji označuje jako \_u~\R a řiká se jí třída ekvivalence určená prvkem u. Z reflexivity relace R je zřejmé, že u e [w]K- 5.36 Lemma. Necht relace R £ A x A je ekvivalence na třídě A. Třídy ekvivalence [a]R, [_b]R libovolných dvou prvků a,be A jsou bud disjunktní, nebo se rovnají. Důkaz. Stačí, dokážeme-li \_a]R = \_b~\R, pokud obě třídy ekvivalence mají nějaký společný prvek. Nechť c je společným prvkem [a]R a [b\R, potom {a, c> e R a (b,c}eR. Ze symetrie R také (c,b)eR a z tranzitivity dostáváme (a,b}eR. Je-li x e [a]R, to znamená, je-li <a, x) e R, ze symetrie a tranzitivity dostáváme (b, x> e K, tedy x e [b]R a [a]^ c= [frj^. Stejným způsobem se dokáže i obrácená inkluze. Dokázali jsme, že třídy ekvivalence \_a]R, \_b]R se rovnají, právě když a, b jsou ekvivalentní vzhledem k R. Třída A je relací ekvivalence rozdělena na disjunktní podtřídy tvaru [a]R. S takovým rozdělením se dobře pracuje, pokud žádná třída ekvivalence není vlastní třídou, speciálně, je-li A množina. 5.37 Definice. Rozklad množiny, (i) Říkáme, že množina P je rozkladem množiny /l, jestliže \JP = A A) i P a libovolné dva různé prvky u<reP jsou disjunktní. (ii) Je-li R c A x A relace ekvivalence na množině A, množinu AJR = {[a]R:aeA} nazýváme faktorizací množiny A podle relace R a zobrazení F.A—>AjR, které každému as A přiřadí \_a]R, nazýváme kanonickým vnořením A do AJR. 5.38 Věta. (i) Je-li R <= A x A relace ekvivalence na množině A, potom faktorizace AltR je rozkladem množiny A. (ii) Je-li P rozkladem množiny A, pak existuje právě jedna relace Ry která je ekvivalencí na množině A a AJR — P. Důkaz, (i) je důsledkem lemmatu 5.36. (ii) Je-li P rozklad množiny A, definujme relaci R následovně: R = {(a,b):{3peP){aep&bep)} . Je zřejmé, že R je reflexivní a symetrická. Je-li <a, b} e R a <b, c> e R, pak 75
I 5.38 z disjunktnosti rozkladu P je zaručena existence p e P takového, že a,b,ce p, tedy <a, c> e R a R je tranzitivní. Z definice R je zřejmé, že P - AJR a že R je jediná taková relace ekvivalence. 5.39 Definice. Zjemnění rozkladu. Říkáme, že rozklad P množiny A je zjemněním rozkladu Q z píšeme P <š Q, jestliže ke každému p e P existuje q e Q takové, že p c q. Množinu všech rozkladů množiny A označíme R(A). 5.40 Lemma. Nechť E(A) £ &{A x a) je množina všech relací ekvivalence na množině A. (i) Relace <š je uspořádání na množině R(A). (ii) Jsou-li R, S relace ekvivalence na A, potom R^S^AJR^AJS, [o znamená, že zobrazení, které každé relaci ekvivalence R přiřadí rozklad AJR, je izomorfismus množin E[A\ R(A) vzhledem k inkluzi a <š. Důkaz, (i) Přenecháváme jako cvičení, (ii) Uvědomme si, že jsou-li R. S relace ekvivalence, pak R G S implikuje, že [a]R c [a]s platí pro každé as A a naopak. 5.41 Věta. (i) Množina E(A) všech relací ekvivalence na množině A je úplný svaz při uspořádání inkluzi. (ii) Množina PIA) usech rozkladů množiny A je úplný svaz při uspořádání <š. Důkaz, (i) Nejprve ukážeme, že průnik libovolné množiny relací ekvivalence na A je relace ekvivalence na A. Nechť E c E[Á) a O = f)E, ukážeme například, že Q je reflexivní na množině A. Pro libovolný prvek aeA a libovolnou relaci SeE z reflexivity 5 vyplývá <a. a)šS. Tedy také (a, a} e O aO je reflexivní. Podobným způsobem se ukáže, že O je relace ekvivalence na .4. Je zřejmé, že O je infimem množiny E vzhledem k inkluzi. Je-li D £ E(A) libovolná množina relací ekvivalence, nechť E = {R:RzE(A)&.(VSeD)(S c R)} . Uvědomme si, že E je neprázdná množina, protože A x A <= £. Položíme-li Q — P|£, pak Oje relace ekvivalence. Zřejmě Oje nejmenší prvek množin> £ vzhledem k inkluzi, a tedy Q je supremum množiny D. Tvrzení (ii) je důsledkem (i) a lemmatu 5.40(ii). 5.42 Srovnávání velikosti množin. Inkluze nabízí nejjednodušší způsob srovnávání velikosti: Je-li x cz y, potom x má nejvýše tolik prvků jako množina v. Víme, že inkluze je relace uspořádání na univerzální třídě V, ale není to lineární uspořádání. Mnoho párů množin je neporovnatelných. Tuto nevýhodu lze do značné míry (a s axiomem výběru úplně) vyloučit, využijeme-li prostá zobrazení. Zavedeme dvě velmi důležité relace pro srovnávání velikosti množin a seznámíme se s jejich vlastnostmi. 76
547 Vlastnosti relaci a uspořádáni 1 5.43 Definice. Srovnávání mohutnosti, (i) Říkáme, že množiny x. y mají stejnou mohutnost a píšeme x % y, jestliže existuje prosté zobrazení množiny x na množinu y. (ii) Říkáme, že množina x má mohutnost menší nebo rovnou mohutnosti množiny y a píšeme x ^ y, jestliže existuje prosté zobrazení množiny x do množiny y. Je-li x^}> a neexistuje prosté zobrazení množiny x na množinu y, píšeme x < y a říkáme, že množina x má menší mohutnost než množina y. 5.44 Je zřejmé, že je-li x £= y, potom x ^ y, protože identické zobrazení Id | x zobrazuje množinu x prostě do y. Relace ^ je tedy zobecněním pojmu inktuze. V §7 ukážeme, že axiom výběru je ekvivalentní s tvrzením, že relace =^ je tricho- tomická. Na druhé straně, je-li x a y, potom x ^ y, ale nemusí platit x < y. 5.45 Příklad. Uvažujme množinu co všech přirozených čísel a množinu co - {0} všech kladných přirozených čísel. Zobrazení / definované předpisem f(n) = n -f 1 pro ne co je prosté a zobrazuje co na to — {0}. Obě množiny tedy mají stejnou mohutnost, i když je jedna vlastní podmnožinou druhé. 5.46 Lemma. (i) x % x , (ii) x^y->y^x, (iii) (x«>&j;«z)-+x«z, (iv) x ^ x , (v) (x^y&y^z)->x^z. Důkaz. Identické zobrazení / = Id | x zaručuje ekvivalenci (i) a subvalenci (iv). (ii) Je-li / prosté zobrazení x na y, potom j ~] je prosté zobrazení y na x. (iii) Je-li / prosté zobrazení x na y a g je prosté zobrazení y na z, potom gf je prosté zobrazení x na z podle 4.30(i). Podobně se dokáže (v). 5.47 Tvrzení (i)—(iii) lemmatu 5.46 ukazují, že relace « je reflexivní, symetrická a tranzitivní. Je to relace ekvivalence na univerzální třídě. Podle 5.36 určuje rozklad univerzální třídy na třídy ekvivalence takové, že libovolné dvě množiny z téže třídy ekvivalence lze na sebe vzájemně jednoznačně zobrazit a mezi množinami z různých tříd takové zobrazení neexistuje. Relace =^ je reflexivní a tranzitivní podle tvrzení (iv) a (v). Není však slabě anti- symetrická: pro kterékoli dvě různé jednoprvkové množiny {a}, {b} platí {a} ^ \b) i {b} ^ {a}, ale {a} =# {b}. Na rozdíl od relace inkluze, kterou zobecňuje, relace ^ není uspořádání na univerzální třídě. Jak uvidíme později, je to lineární uspořádání na třídě kardinálních čísel. 77
1 5 47 Z definice ekvivalence je zřejmé, že pro libovolné dvě množiny platí x « y -> (x < y & y ^ x), ukážeme, že platí i obrácená implikace. 5.48 Věta (Cantor, Bernstein). (x^y&y^x)-+xzty. Je-li mohutnost množiny x menší nebo rovna mohutnosti množiny y a naopak, potom x a y mají stejnou mohutnost. Důkaz. Nechť/je prosté zobrazení množiny x do y a g je prosté zobrazení množiny y do množiny x. Zobrazení / a g určují podle 4,34 dvě zobrazení mezi potencemi &(x) a &(y), která jsou monotónní vzhledem k inkluzi. S jejich pomocí budeme definovat zobrazení H: &(x)—> &(x) tak, že položíme H(u) = x — g[y — f[u]~] pro každé u ^ x . Snadno se ověří, že H je také monotónní vzhledem k inkluzi, to znamená, že pro libovolné m c u c x platí H(u) c /f(u). Později ukážeme, že každé zobrazení ^(x) do &(x), které je monotónní vzhledem k inkluzi, má pevný bod. To znamená, že existuje podmnožina c <= x, pro kterou platí H(c) = c. Předpokládejme na chvíli, že podmnožina c £ x je pevným bodem zobrazení H. Tedy c = H{c) = x-g[y- f[cj] , odkud dostáváme x - c = g[y - f[c]] . Přitom g je prosté zobrazení množiny y do x a. podle předchozí rovnosti je x - c obrazem podmnožiny y — /[c]. Odtud plyne, že g"1 |x - c je prosté zobrazení množiny x — c na množinu y — /[c]. Položíme-li ,/ x jf(a) Pro aec' [g (a) pro ae x — c, potom Ji je hledané prosté zobrazení množiny x na y. Důkaz Cantorovy-Bernsteinovy věty bude úplný, dokážeme-li následující tvrzení. 5.49 Lemma. Je-li H zobrazení &(x) do &{x\ které je monotónní vzhledem k inkluzi, potom existuje množina c c= x taková, že H(c) = c. Důkaz. Uvažujme množinu C = {li c x:uc H(u)} a položme c = (JC. Potom c ^ x a pro každé t/eC platí u c= c. Z monotónnosti zobrazení H dostáváme 78
5.51 VhiWiio^íf icicuía uspořádaní u ^ H{u) ^ H(c) pro každé nťC, odkud plyne c = (JC c f/(c). Znovu využijeme monotónnost zobrazení H a dostáváme H(c) ^ H(#(c)). To znamená, že H(c) je také prvkem množiny C a z definice sumy dostáváme H(c) £ c. Ukázali jsme, že f/(c) = c a c je pevným bodem zobrazení H. 5.50 Příklad, (a) Ukážeme, že množina co všech přirozených čísel je ekvivalentní množině všech uspořádaných dvojic přirozených čísel. Snadno se sestrojí prosté zobrazení / množiny co do (d x m: stačí položit f(n) = <0, n) pro každé něco. Definujeme-li pro m, něco zobrazení g vztahem g(min) = 2m. 3", z jednoznačnosti prvočíselných rozkladů vyplývá, že g je prosté zobrazení co x co do co. Podle věty Cantorovy-Bernsteinovy existuje prosté zobrazení množiny co na co x co. V tomto případě lze takové zobrazení jednoduše popsat. Definujeme-li zobrazení h(m,n) = 2m(2n + 1) - 1, není obtížné ukázat, že h je prosté zobrazení co x co na co. (b) Označíme-li [co]2 množinu všech dvojic přirozených čísel, to znamená množinu všech dvouprvkových podmnožin {m, n} ^ co, potom s malou změnou zobrazení fz odstavce (a) pomocí věty Cantorovy-Bernsteinovy dokážeme existenci prostého zobrazení h množiny co na [co]2. Čtenář se může pokusit sestrojit prosté zobrazení co na [co]2. Nyní ukážeme několik tvrzení o ekvivalenci množin, která budeme později potřebovat. 5.51 Lemma. (i) X X y % y x x , x x (y x z) ^ (x x )') x z, (ii) (x « x,8cy % yx)-^(x x y) k (x: x yj, (iii) x^><-^(x)^()<), (iv) ^(x)«'2, kde 2 = {0,{0}}. Důkaz. Tvrzení (i) a (ii) dokáže čtenář sám. (iii) plyne z lemmatu 4.35, kde je dokázáno, že ,^(x) a ^(y) jsou dokonce izomorfní vzhledem k uspořádání inkluzí a izomďrfismus zachovává operace sjednocení, průniku a rozdílu, (iv) Označíme-li množinu {0} symbolem 1, pro každou podmnožinu y e Ž?(x) můžeme definovat charakteristickou funkci iy e x2 předpisem .f,\ f1' Je~H tey> 'vU [0, je-li tex-y. Snadno se ukáže, že zobrazení, které každé množině y <= x přiřazuje její charakteristickou funkci iv, je prosté a zobrazuje <?(x) na x2. 79
I 5 52 5.52 Lemma. (0 («) (iii) (iv) jsou-li x, 0*x^y-+xu^yu, u =^ v —* yu =^ yv , (JcXy,u% ^u) ^ y(xu), y disjunktní množiny, potom lx"y)u ^ xu x >u. Důkaz, (i) Je-li 1/ = 0, pak na pravé straně implikace jsou jen prázdné množiny a tvrzení platí. Nechť n 4=0 a agu. Každé funkci f:x—+u přiřadíme vzájemně jednoznačně nějakou funkci f:y—+u. Nechť g je prosté zobrazení x do y a yt = = Rng(g), položíme-li (a> je-li rey-y^ potom zobrazení F, kde F(/) =/, je prosté a zobrazuje množinu xu do vu. Snadno se nahlédne, že je-li x = 0, y 4= 0 a u = 0, subvalence na pravé straně (i) nemůže platit. (ii) Je-li h prosté zobrazení u do v, každé funkci f:y—>u přiřaďme zobrazení / = */. (iii) Pro libovolné zobrazení f:x x y—*u a prvek aex definujme zobrazení fa:y-*u, kde fa(t) = /(a, r) pro r e y . Potom relace r— {</ {<tf,/a> : a 6 x}> :/e {xXy]u} je prosté zobrazení množiny (xXy)udox(y4 Je-li ^efu), potom /= {(a,b,c):aex&(^c)eg(a)} je vzorem g při zobrazení r. Tedy r je prosté zobrazeni {XXy)u na a(yw). Podobně se dokáže i druhá část tvrzení (iii). (iv) Je-li /libovolné zobrazení množiny x do množiny u a g je libovolné zobrazeni y do u, z disjunktnosti množin x, y plyne, že h = /u g je zobrazení množiny xuy do u. Je-li naopak /i zobrazení z množiny x u y do u, potom h určuje jednoznačně dvojici zobrazení </, g>, kde f = h\ x a g = ft | y. 5.53 Důsledek. (i) (x ^ y Se u ^ v)—+xu^yv. (ii) (0 * x < y & i/ ^ «) - xu ^ yu. Důkaz tvrzení (iii) lemmatu 5.52 ukazuje, že každou funkci dvou nebo více proměnných lze vyjádřit funkcemi jedné proměnné, pokud připustíme, aby hodnotami funkce byla opět zobrazení. 80
§ 6 Konečné množiny, přirozená čisla a spočetné množiny Zavedeme pojem konečné množiny a indukcí pro konečné množiny dokážeme, že třída všech konečných množin je uzavřená na základní množinové operace. Budeme definovat množinu co všech přirozených čísel, dokážeme princip indukce pro přirozená čísla a ukážeme, že uspořádání přirozených čísel podle velikosti charakterizuje množinu co až na izomorfismus. Nekonečné množiny se dělí na spočetné a nespočetné. Množina co je prototypem spočetných množin. Ukážeme, že množiny ZaQ všech celých a racionálních čísel jsou spočetné a že i uspořádání množiny Q má své charakteristické vlastnosti. Dokážeme také, že množina U všech reálných čísel je nespočetná a že z toho plyne existence transcendentních reálných čísel. Zamyslíme se také nad charakterem existenčních důkazů v teorii množin. Na závěr ukážeme, že škála mohutností nekonečných množin je shora neomezená. 6.1 Konečné množiny. Řekneme-li „konečná množina", máme na mysli množinu s konečným počtem prvků. Zatím umíme sestrojit množiny, které mají daný konečný počet prvků (jeden, dva, sedm, sto). Chybí nám souhrnný pojem, který by se vztahoval na všechny konečné množiny. Jedna z cest k pojmu konečné množiny vede oklikou přes přirozená čísla. Pro potřeby výkladu raději užijeme definici A. Tarského, která definuje konečnost množiny přímo z vlastností její potence. Přirozená čísla budeme definovat až později. 6.2 Definice. Konečné množiny (Tarski). Říkáme, že množina x je konečná, a píšeme Fin (x), jestliže každá neprázdná podmnožina y ^ -P(x) má maximální prvek vzhledem k inkiuzi. Snadno se ověří, že prázdná množina a každá jednoprvková množina jsou konečné, protože &(0) = {0} má jedinou neprázdnou podmnožinu y = {0} a její prvek je maximální vzhledem k inkiuzi. Podobně ^({x}) = {0, {x}} má tři neprázdné podmnožiny a v každé z nich najdeme maximální prvek. Je-li dána libovolná množina x, zobrazení d, které každé podmnožině u c x přiřazuje její doplněk d(u) = x — u, je prosté, zobrazuje &(x) na £^(x) a je klesající vzhledem k uspořádání inkiuzi. Odtud plyne, že množina x je konečná, právě když 81
1 62 každá neprázdná podmnožina y ^ ž?(x) má minimální prvek vzhledem k inkluzi. Je-li dána podmnožina y c 0>{x\ přejdeme k množině y — d\y'\ která sestává z doplňků všech množin z y. Je zřejmé, že u je minimální prvek množiny ý, právě když d(u) je maximální prvek množiny y a naopak. Bezprostředním důsledkem definice konečných množin je následující tvrzení. 6.3 Věta. (i) Je-li a konečná uspořádaná množina, potom každá neprázdná podmnožina b c: a má alespoň jeden maximální prvek a alespoň jeden minimální prvek. (ii) Každé lineární uspořádání na konečné množině je dobré uspořádání a libovolná dvě lineární uspořádání na téže konečné množině jsou izomorfní. Důkaz, (i) Nechť a je uspořádána relací < a b je její neprázdná podmnožina. Ukážeme, že existuje maximální prvek množiny b. Každý prvek xea spolu s relací uspořádání určuje dolní podmnožinu (<-—, x] = {y: y e a & y < x} . Nechť u je množina, která sestává ze všech dolních množin (<—, x] pro .x e b. Potom u je neprázdná podmnožina potence @{a\ a protože a je konečná množina, existuje prvek meb takový, že (<—, m\ je maximální prvek množiny u vzhledem k inkluzi. Podle lemmatu 5.17 je m maximální prvek množiny b vzhledem k uspořádání <. Uvažujeme-li místo dolních množin horní množiny [x, —►) = {y: yeaSc x < y}, stejným postupem dokážeme existenci minimálního prvku množiny b. K důkazu tvrzení (ii) stačí, uvědomíme-li si, že v lineárně uspořádané množině je minimální prvek totéž co nejmenší prvek. Jsou-li r, 5 dvě lineární uspořádání na konečné množině a, jsou to dobrá uspořádání. Podle věty 5.31 je dobře uspořádaná množina <a, r> izomorfní s nějakou dolní podmnožinou b í= a při uspořádání 5 nebo dobře uspořádaná množina {a, s> je izomorfní s nějakou dolní podmnožinou b při uspořádání r. V obou případech mají množiny a, b stejnou mohutnost. Stačí, dokážeme-li a = b. To plyne z následujícího lemmatu. 6.4 Lemma. Je-li a konečná množina, potom a má větší mohutnost než libovolná vlastní podmnožina b cz a. Důkaz. Každá podmnožina b c a má mohutnost menší nebo rovnou mohutnosti množiny a. Stačí, dokážeme-li, že žádná vlastní podmnožina b ^ a nemá stejnou mohutnost jako množina a. Dokazujeme sporem. Předpokládejme, že existuje vlastní podmnožina b <= a taková, že b ^ a. Nechť y c= 0»{a) je množina, která sestává ze všech takových podmnožin, y je tedy neprázdná a má minimální prvek vzhledem k inkluzi, protože množina a je konečná. Nechť c e y je minimální prvek množiny y. Podle definice množiny y je c vlastní podmnožinou množiny a a má s ní stejnou mohutnost. Je-li / prosté zobrazení množiny a 82
Konečné množiny u přirozená čísla na ca. d — f[c\ potom množiny a, c, d mají stejnou mohutnost. Přitom d je vlastní podmnožinou c, protože / je prosté zobrazení a d neobsahuje obrazy prvků z neprázdné množiny a — c. To je ve sporu s předpokladem, že c je minimální prvek množiny y. Žádná vlastní podmnožina b <=■ a nemá stejnou mohutnost jako a. Ukážeme, že konečnost se zachovává při přechodu k podmnožinám a při prostých zobrazeních. 6.5 Lemma. (i) (Fin(x)&ycx)->Fin(y), (ii) (Fin(x)&x^y) — Fin(y), (iii) (Fin(x)&y<xHFin(y). Důkaz, (i) Je-li x konečná a y £ x, potom &(y) c @{x) a každá neprázdná podmnožina w c ^(y) má maximální prvek vzhledem k inkluzi. (ii) Je-li / prosté zobrazení x na y, podle lemmatu 4.35(ii) jsou potence ž?(x) a ^(y) izomorfní vzhledem k uspořádání inkluzi, tedy y je také konečná množina, (iii) plyne z (i) a (ii). 6.6 Lemma. (i) (Fin (x)& Fin (y))-> Fin (xvjy), (ii) Fin(x)-(Vy)Fin(xw{y}). Důkaz, (i) Nechť w je neprázdná podmnožina &(x u y). Ukážeme, že existuje maximální prvek v e w. Položme wL = {u: (3f g w) (u = t n x)}, potom wl je neprázdná podmnožina c?(x). Nechť v{ je maximální prvek wi vzhledem k inkluzi. Položme dále w2 = {u\ (3rew)(( r\ x = v{ Se t r\ y - a)} , potom w2 je neprázdná podmnožina &{y\ Je-li v2 £ w2 maximální vzhledem k inkluzi, potom v = vl u u2 je hledaný maximální prvek množiny w. Tvrzení (ii) plyne z (i), protože každá jednoprvková množina je konečná. 6.7 Definice. Třída všech konečných množin Fin = {x: Fin (x)} . Podle lemmatu 6.6 je třída Fin uzavřena na sjednocení dvou množin. Uvědomme si, že podle 6.5(i) je také uzavřena na průnik a rozdíl. Tvrzeni (ii) lemmatu 6.6 naznačuje důležitou vlastnost třídy Fin, kterou nazveme princip indukce. 6.8 Věta. Princip indukce pro konečné množiny. Je-li X třída, pro kterou platí (i) OeX, (ii) xeX->(Vy)(xu{y}GX), potom Fin c X. 83
I 68 Důkaz. Předpokládejme, že X je třída, která splňuje obe podmínky věty, ale Fin není její podtřídou. Je-ií x nějaký prvek třídy Fin - X, definujme vv = {v: v c x& veX} . Podle (i) je 0 e w a w je neprázdná podmnožina -?(x). Nechť u0 je maximální prvek w vzhledem k inkluzi. Tedy vQ £ x, ale v0 4= x, protože v0eX. To znamená, že existuje nějaký prvek yex — vQ. Poiožíme-li v{ = v0 u [y], potom vl e w a v0 není maximální vzhledem k inkluzi — spor. Tedy Fin g: X a věta je dokázána. 6.9 Lemma. Fin (x) -► Fin (&>(x)). Důkaz. Použijeme principu indukce. Ukážeme-li, že třída X = {x: Fin {^(x))} splňuje podmínky (i) a (ii) věty 6.8, potom Fin ^ X a. lemma bude dokázáno. Víme, že ^(0) = {O}, a to je konečná množina, tedy QeX. Je-li xeX a y je libovolná množina, chceme ukázat, že x u {y} e X. V případě, že yex, není co dokazovat, protože x u {y} = x. Předpokládejme, že y $ x, a rozdělme potenci ^{x u {y}) na dvě části ^(x) a z = .^(x u {y}) — #(x). To znamená, že množina z sestává ze všech podmnožin v g x u {y}, pro které platí yeu. Snadno se ověří, že ^(x) % z, stačí, položíme-li /(i/) = {>•} u w pro každé u^9\x), potom /je prosté zobrazení &(x) na z. Podle předpokladu je á?(x) konečná množina, takže z je konečná podle 6.5(ii) a &>(x u {y}) je konečná podle 6.6(ii). Ukázali jsme, že X splňuje obě podmínky principu indukce a lemma je dokázáno. 6.10 Důsledek. (Fin (x)& Fin (y)) — Fin (x x y). Důkaz. Položme z = x u y. Podle 6.6(i) je z konečná množina a podle 6.5(i) stačí, ukážeme-li, že z x z je konečná množina. Z důkazu 4.11 plyne, zq z x z <^ ^(^(z)) a z x z je konečná množina podle lemmatu 6.9 a lemmatu 6.5(i). 6.11 Lemma. Je-li a konečná množina a každý její prvek je také konečná množina, potom [ja je konečná množina. Jinými slovy, sjednocení konečně mnoha konečných množin je konečná množina. Důkaz. Použijeme princip indukce. Nechť X = {x:x c Fin&Fin((Jx)}. Snadno se nahlédne, že 0 e X. Je-li x e X a y je libovolná konečná množina, potom \J(xKj{y}) = yu[)X a na pravé straně rovnosti je sjednocení dvou konečných množin. Podle 6.6(i) je x u {y} také prvkem třídy X a tím je lemma dokázáno. Ukážeme, že každá konečná množina je srovnatelná se všemi množinami. 6.12 Lemma. Fin (x) -> (Vy) (_x < y V y ^ x). Důkaz. Indukcí pro konečné množiny. Položme X = {x:(Vy)(x^yV y^x)} 84
6 14 Konečné množiny a přirozená čisla \ a ukážeme, že třída X splňuje obě podmínky principu indukce. Prázdná množina je podmnožinou každé množiny, proto Oe X. Nechť xeX, u je libovolná množina a z = x u {u}. Chceme ukázat, že zeX. Můžeme předpokládat, že u není prvkem množiny x. V opačném případě je z = x a není co dokazovat. Nechť y je libovolná množina. Podle předpokladu je a ^ \ nebo \ ^ .v. Je-li \ ^ v. pak existuje proste zobrazeni J množiny y do x a / je také prosté zobrazení y do z. tedy y ^ z. Zbývá případ x < y (protože x « y je zahrnuto v y> ^ x). Je-li g prosté zobrazení množiny x do y. pak existuje nějaký prvek vsy - Rng (g), protože x a y nejsou ekvivalentní množiny. Položíme-li h = gyj {<u,u», pak h je prosté zobrazení množiny z do y, takže z =^ y. Pro libovolnou množinu y jsme ukázali,že z =^ y nebo y ^ z, tedy ze X. Podle věty 6.8 je Fin c X a lemma je dokázáno. 6.13 Přirozená Čísla, množina co. Popíšeme nyní konstrukci množiny co všech přirozených čísel. S touto množinou jsme se již setkali v příkladech, zatím aniž bychom ji definovali. Náznak induktivního vytváření přirozených čísel najdeme v důkazu lemmatu 5.51. Sestrojili jsme množiny 0, 1,2, které můžeme chápat jako přirozená čísla nula, jedna a dvě. Základem konstrukce je jednoduchá myšlenka J. von Neumanna, že přirozené číslo je množina všech menších přirozených čísel. To znamená, že nule odpovídá prázdná množina, jednotce odpovídá {0} a dvojce odpovídá {0, {0}}. Povšimněme si, že platí 0 = 0, 1 = 0 u {0}, 2=lu{l}. Je zřejmé, že stejným způsobem můžeme sestrojit množiny 3 = 2 u {2} , 4 = 3u{3}, které odpovídají trojce nebo čtyřce, a že můžeme dojít ke kterémukoli napřed danému přirozenému číslu. Přitom nula je prázdná množina, jednotka je jednoprvková, dvojka dvouprvková a trojka tříprvková množina atd. Zatím jsme ponechali stranou otázku, zda je možné definovat množinu \šech přirozených čísel. Budeme ji definovat jako nejmenší ,,induktivní" množinu. 6.14 Definice. Induktivní množiny. Říkáme, že w je induktivní množina, jestliže platí (7) 0gw&(Vu6\v)(uu |u}gw). 85
I 6.14 Uvědomme si, že axiom nekonečna postuluje existenci alespoň jedné induktivní množiny. To znamená, že třída všech induktivních množin je neprázdná a podle 3.13 je průnik této třídy množina. Tím je oprávněna následující definice. 6.15 Definice. Přirozená čísla. Množinu všech přirozených čísel označíme co a definujeme ji vztahem (8) co = f]{w: w je induktivní} . Prvky množiny co nazýváme přirozená čísla. Uvědomme si, že množina všech přirozených čísel je podmnožinou každé induktivní množiny. 6.16 Lemma, co je nejmenší induktivní množina. 6.17 Označení. Na množině co definujeme zobrazení s tak, že pro každé přirozené číslo n položíme s(n) — n u {n} . Z lemmatu 6.16 vyplývá, že s zobrazuje množinu co do sebe. Říkáme, že přirozené číslo s(n) je následníkem čísla n. 6.18 Věta. Princip indukce pro přirozená čísla. Je-li X množina přirozených čísel, pro kterou platí (i) OeX, (ii) xeX-> s{x) e X , potom co = X. Důkaz. Splňuje-li nějaká množina X obě podmínky věty, potom X je induktivní a wgX plyne z lemmatu 6.16. Tím je věta dokázána. Chceme-li dokázat, že nějaké tvrzení cp{n) platí pro každé přirozené číslo n, podle předchozí věty stačí, dokážeme-li, že tvrzení platí pro nulu a že pro každé přirozené n lze z předpokladu cp(n) dokázat (p(s(n)). Tento postup se nazývá důkaz indukcí. 6.19 Lemma. Pro libovolná dvě přirozená čísla m, n platí (i) neft)->nCfij, (ii) men—>m c; n , (iii) n$n. Důkaz indukcí, (i) Je zřejmé, že tvrzení (i) platí pro nulu, protože prázdná množina je podmnožinou každé množiny. Předpokládejme, že tvrzení (i) platí pro přirozené číslo n. To znamená, že n c co, odkud plyne s(n) — n u {n} £ co. Podle věty 6.18 tvrzení (i) platí pro každé přirozené číslo n. (ii) Postupujeme indukcí podle n. Nechť X = {n: ne co Se (Vm) [men—>m c n)} . 86
6.22 Koneční' množiny a přirozená čísla I Snadno se nahlédne, že Oe X. Nechť n je libovolný prvek množiny X. Ukážeme, že s{n)eX. Nechť m je libovolný prvek z s(n). To znamená, že men nebo m = n. V obou případech platí m <= n (v prvním případě to plyne z předpokladu neX). Uvědomme si, že ng s(?i), a dostáváme s(n)e X. Tím je (ii) dokázáno. (iii) Prázdná množina nemá žádný prvek, proto (iii) platí pro nulu. Předpokládejme, že n je přirozené číslo a n $ n. Kdyby platilo s(n) g s(n), potom buď s(n) e n, nebo s(n) = n. V obou případech dostáváme inkluzi s(n) = n u {n} c n (v prvním případě užijeme (ii)), ze které odvodíme ne n. To je ve sporu s předpokladem n i n. Proto s(n) $ s(n) a (iii) je dokázáno pro všechna přirozená čísla. 6.20 Věta. (i) Každé přirozené číslo je konečná množina. (ii) Množina x je konečná, právě když má stejnou mohutnost jako nějaké přirozené číslo. (iii) Množina co a každá induktivní množina je nekonečná. Důkaz, (i) Postupujeme indukcí. Prázdná množina je konečná, a proto tvrzení (i) platí pro nulu. Je-li číslo n konečná množina, potom jeho následník s(n) je také konečná množina podle lemmatu 6.6(ii). (ii) Má-li množina x stejnou mohutnost jako nějaké přirozené číslo, potom x je konečná množina podle (i) a lemmatu 6.5(ii). Indukcí pro konečné množiny dokážeme, že každá konečná množina má stejnou mohutnost jako nějaké přirozené číslo. Položme X = {x:(3neo))(x« «)} , potom QeX. Je-li x « n, kde n je přirozené číslo, a y je libovolná množina, potom x u {>•]• má stejnou mohutnost jako n nebo s(n) podle toho, zda y je či není prvkem konečné množiny x. Podle věty 6.8 je každá konečná množina prvkem X a tvrzení (ii) je dokázáno. (iii) Podle lemmatu 6.l9(i) je co c ^(co), ale žádný prvek ne oj není maximální vzhled k inkluzi, protože n c s(n) podle 6.19(iii). Víme, že co je podmnožinou každé induktivní množiny, podle lemmatu 6.5(i) musí být každá induktivní množina nekonečná. 6.21 Tvrzení 6.20(iii) nahrazuje intuitivní zdůvodnění axiomu nekonečna, které jsme uvedli v § 2. Axiom nekonečna postuluje existenci alespoň jedné induktivní množiny a ta je nekonečná. Dá se ukázat, že nahradíme-li axiom nekonečna jeho negací, pak vznikne teorie, v níž lze dokázat tvrzení „každá množina je konečná". Takovou teorii nazýváme teorie konečných množin. 6.22 Lemma. Pro libovolná přirozená čísla m, n platí (i) m G n <-> m <= n , (ii) men V m = nV ms n . 87
6 22 Důkaz, (i) Implikace zleva doprava je důsledkem 6.19(ii) a faktu m$m. Obrácenou implikaci dokážeme indukcí podle n. Je zřejmé, že tvrzení platí pro n = 0 a libo\olné m. Předpokládejme, že (i) platí pro nějaké n a každé m. Nechť m c= s(n). Nejprve ukážeme, že m c n. Kdyby nem, pak z 6.19(ii) dostáváme /; i m a nakonec s(n) c= /n — to je ve sporu s předpokladem, že m je vlastní podmnožinou s(n). Tedy n£m a m ^ n. Je-li man, pak m €;/ (a iiiě^ji)) dostáváme z indukčního předpokladu. Je-li m — n. pak také m g s(n). Ukázali j^mc, že obrácena implikace platí i pro s{n), a tvrzení (i) je dokázáno pro všechna přirozená čísla. (ii) Pro každé přirozené číslo n nechť A(n) označuje množinu všech přirozených čísel m, pro která platí (1) m G n V m = n V m 9 n . Stačí, dokážeme-ii, že každá množina A(n) je induktivní. Začneme s množinou ,4(0). Z rovnosti 0 = 0 dostáváme 0 e A(0). Je-li m g A(0), potom buď 0 = m, nebo Oem, V obou případech platí 0es(m). Takže s(m)e ,4(0) a množina A(0) je induktivní. To znamená, že každé přirozené číslo n je prvkem množiny A(0). Protože čísla m, n vystupují v (l) symetricky, dostáváme hned, že nula je prvkem každé množiny A(n). Nechť n je libovolné přirozené číslo a mEA(n). Ukážeme, že také s(m)e g A(n). Podle indukčního předpokladu platí (l). Rozebereme jednotlivé případy. Je-li m e n, potom podle (i) je s(m) ^ n, a to (opět podle (i)) znamená, že s(m) e n nebo s(m) = n. Je-li m = n nebo m3n, potom s{m)sn. Ukázali jsme, že platí s(m) tnV s(m) = n V s(m) 3 n . To znamená, že s(m) g A(n). Každá množina A(n) je induktivní a tvrzení (ii) platí pro libovolná dvě přirozená čísla. 6.23 Věta. (i) Množina všech přirozených čísel je dobře uspořádána relací e. (ii) Je-li A nekonečná množina, lineárně uspořádaná relací < tak, že pro každé as A je dolní množina (+—, a~\ konečná, potom < je dobré uspořádání množiny A a množina A je izomorfní s co vzhledem k uspořádáním < a G. Důkaz, (i) Podle lemmatu 6.19(iii) je relace e antireflexivní na co, Z tvrzení (ii) téhož lemmatu plyne, že e je na co také tranzitivní: Jsou-li l, m, n přirozená čísla taková, že lem a msn, potom mc n, a tedy len. Podle 6.22(ii) je relace e tricho- tomická na co. Relace g je tedy lineární uspořádání na množině všech přirozených čísel Ukážeme, že je to dobré uspořádání. Nechť a je neprázdná množina přirozených čísel. Zvolme libovolně ne a. Pokud n není nejmenší prvek množiny a vzhledem k uspořádání g, pak b = a n n je neprázdná konečná podmnožina množiny a. Podle věty 6.3(ii) existuje nejmenší prvek m množiny b. Snadno se ověří, že m je také nejmenší prvek množiny a. (ii) Nejprve ukážeme, že < je dobré uspořádání. Je-li a neprázdná podmnožina množiny A, zvolme libovolně nějaký prvek n g a. Pokud n není nejmenší prvek množiny a, pak b = a n (<—, «] je neprázdná podmnožina množiny a. Podle před- 88
6.26 Koncinc množm\ a pinozcná Číslu 1 pokladu je to konečná množina a podle věty 6.3(ii) existuje nejmenší prvek m množiny b. Snadno se ověří, že m je také nejmenší prvek množiny a. Víme, že obě množiny A i co jsou nekonečné a že jsou dobře uspořádané relacemi <ae. Podle věty 5.31 je bud množina A izomorfní s nějakou dolní (vzhledem k uspořádání g) množinou B ^ co, nebo co je izomorfní s nějakou (vzhledem k uspořádání <) dolní množinou C c A. Rozebereme podrobně první případ. Množina B není shora omezena žádným přirozeným číslem n, protože potom by platilo B c= n a A by byla konečná množina. To znamená, že každé přirozené číslo n je menší než nějaký prvek množiny Ba neB, protože B je dolní množina. Ukázali jsme, že B = co Stejným způsobem se ve druhém případě dokáže, že C = A. Množina A je tedy izomorfní s množinou co. 6.24 Přirozená čísla v teorii množin. V teorii množin jsme popsali konstrukci množiny co a ukázali jsme, že každé konkrétní přirozené číslo, například dvě, tři, sedmnáct, sto atd., má v množině svůj protějšek, který má právě tolik prvků. Dvojce odpovídá dvouprvková množina, trojce tříprvková atd. Množina co je dobře uspořádaná relací e a snadno se nahlédne, že v tomto uspořádání za číslem n bezprostředně následuje číslo s(n). Ukázali jsme, že pro prvky množiny cd platí princip indukce, který se považuje za pravdivé tvrzení o přirozených číslech. Později uvidíme, že na množině to lze definovat operace součtu a součinu a s jejich pomocí lze zavést i další pojmy aritmetiky přirozených čísel (operaci mocnění, dělitelnost, prvočísla apod.) a dokázat o nich všechna tvrzení, která známe z elementární aritmetiky. Z těchto důvodů můžeme považovat množinu co za vyjádření pojmu přirozeného čísla prostředky teorie množin. Uvědomme si však (Richardův paradox!), že přirozená čísla, o kterých se mluví v metajazyce ve slovních spojeních jako .,formule <p má méně než n symbolů", nejsou objekty teorie množin a nemůžeme je považovat za prvky množiny co. Abychom zdůraznili tento rozdíl, říkáme, že prvky množiny co jsou přirozená čísla v teorii množin. Zamysleme se ještě nad skutečností, že v teorii množin můžeme množinu všech přirozených čísel definovat jedním krokem, a nad úlohou, jakou v tom hraje axiom nekonečna. Ten postuluje existenci alespoň jedné induktivní množiny a tím dovoluje definovat množinu co ,.shora" jako průnik všech induktivních množin. Srovnejme to s vytvářením přirozených čísel ,,zdola" krok za krokem od nuly postupným přičítáním jednotky a uvědomíme si rozdíl mezi aktuální a potenciální formou nekonečna. Nekonečné množiny jsou aktuální formou nekonečna v teorii množin. 6.25 Spočetné množiny. Přirozená čísla jsou měřítkem velikosti konečných množin — ke každé konečné množině existuje přirozené číslo stejné mohutnosti. Množina všech přirozených čísel je nekonečná. Použijeme ji ke srovnávání velikostí nekonečných množin. 6.26 Definice. Spočetné a nespočetné množiny, (i) Říkáme, že množina x je spočetná, má-li stejnou mohutnost jako množina všech přirozených čísel. 89
1 6 26 (ii) Říkáme, že množina x je nejvýše spočetná, je-li x konečná nebo spočetná množina. V opačném případě říkáme, že x je nespočetná množina. Uvědomme si, že spočetné a nespočetné množiny jsou nekonečné a že každá množina, která má spočetnou nebo nespočetnou podmnožinu, je nekonečná podle 6.5(i). 6.27 Věta. (i) Každá shora omezená podmnožina A ^ co je konečná a každá shora neomezená podmnožina množiny co je spočetná. (ii) Každá podmnožina spočetné množiny je nejvýš spočetná. Důkaz, (i) Je-li A shora omezena přirozeným číslem n, potom A ^ s(n) a A je konečná podle 6.20(i). Nechť A je neomezená množina přirozených čísel. Množina A nemůže být konečná, protože potom by podle věty 6.3 měla největší prvek. A je tedy nekonečná, je dobře uspořádaná a pod každým ae A je jenom konečně mnoho předchůdců. Podle věty 6.23 je množina A spočetná. (ii) Nechť A je spočetná množina a /je prosté zobrazení množiny A na co. Podle (i) je podmnožina B ^ A konečná nebo spočetná podle toho, zda /[B] je shora omezená nebo neomezená podmnožina množiny co. 6.28 Příklady. Uvažujme množinu co x oj a definujme na ní relaci < následujícím způsobem: <mlT «!> < <m2, «2> «-> (m1 e m2 V (m{ = m2 & n{ e n2)). Snadno se ověří, že < je ostré lineární uspořádání na množině co x co. Nazýváme ho lexikografické uspořádání, protože je obdobou způsobu, jakým se uspořádávají slova ve slovníku: Nejprve porovnáváme první složky uspořádaných dvojic a v případě rovnosti porovnáváme druhé složky. a) Relace < je lineární uspořádání na podmnožině co x 2 c= co2 a počáteční úsek tohoto uspořádání vypadá takto: <0,0> < <0,1> < <1,0> < <l,l> < <2,0> < <2, 1>... Pro libovolné dvojice (/c, /> a <m, n) z co x 2 platí </c,/> < Oi,/i> —<M>es(m) x 2. To znamená, že každý prvek množiny oj x 2 má jenom konečný počet předchůdců v lexikografickém uspořádání. Množina co x 2 je podle věty 6.23(ii) izomorfní s oj, tedy oj x 2 je spočetná množina. Stejným způsobem se dokáže, že pro každé přirozené číslo n je oj x n také spočetná množina. Na druhé straně lexikografické uspořádání množiny oj x co není izomorfní s oj, protože prvek (1,0) (a každý větší) má nekonečně mnoho předchůdců. Ukážeme, že malou úpravou lexikografického uspořádání dosáhneme toho, že oj x oj a oj budou izomorfní. (b) Maximo-lexiko grafické uspořádáni. Nechť max (m, n) označuje větší z přirozených čísel m, n. Na oj x oj definujme relaci <š : 90
6.28 Končině množiny a přirozená u\la l <ml5 /it> <š <m2, rc2> *-► (max (m„ /?,) e max (m2, «2) V (max (m1? /íj = = max (m2, n2) & <ml5 «! > < <m2, n2»). Je zřejmé, že <0, 0> je nejmenší prvek co x co při maximo-lexikografickém uspořádání <š a že počáteční úsek uspořádání vypadá <0,0> 4 <0,1> < <1,0> < <1,1> < <0,2> <š <1,2> <š <Š <2,0> « <2,1> <š<2,2><^ <0,3> <... Ponecháme čtenáři, aby rozborem jednotlivých případů ověřil, že <t je lineární uspořádání na co x o. Z definice uspořádání je zřejmé, že pro libovolné dvojice </c, /> a <m, rc> platí </c,/> < <m,n> —<M>eí x f, kde t = s(max (m, «)). Každý prvek <m, n> má jenom konečně mnoho předchůdců vzhledem k uspořádání <š. Podle věty 6.23(ii) je co x co izomorfní s co vzhledem k uspořádáním <^ae. Podali jsme nový důkaz, že co x co je spočetná množina. (c) Nechť [co]<cí označuje množinu všech konečných množin přirozených čísel. Jsou-li x, y dvě různé konečné množiny z [co]<a\ potom jejich symetrický rozdíl x A >< = (x - y) u (y - x) je neprázdná konečná množina. Podle věty 6.3 existuje její největší prvek vzhledem k uspořádání e. Označme ho max (x Ay)a uvědomme si, že patří buď do x, nebo do y% ale není prvkem obou množin současně. Pro konečné množiny x, y přirozených čísel definujeme relaci <a předpisem (2) x <] y <_► (x 4= y & max (xAy)<Ey). Z definice je zřejmé, že o je antireflexivní relace a že pro libovolné dvě konečné množiny x, v platí w w J y v xo y V x = y V y<\ x , to znamená, že o je trichotomická na [co]<CJ. Dokážeme, že <] je tranzitivní relace. Nechť x, y, z jsou konečné množiny přirozených čísel takové, že x<y a y<:. Označme ml = max (x A y) a m2 = max (y A z). Z předpokladu x o y vyplývá, že mx e y — x a že pro každé přirozené číslo n platí (3) ml e n—> (ne x—► ns y), protože mj_ je největší prvek symetrického rozdílu množin x, y. Podobně z předpokladu y<i z vyplývá, že m2 e z — y a že (4) m2 e n —* (n e y <-> n e z) platí pro každé přirozené číslo n. Přitom m^rrij jsou různá čísla, protože ml je a m2 není prvkem množiny y. Protože e je dobré uspořádání na množině co, platí buď mx em2, nebo m2em1. Rozebereme oba případy. 91
f 6 28 Je-li mlem2, víme, že m2ez a zeje to největší prvek symetrického rozdílu :Ay. Podle (3) je m2 také největší prvek množiny zAx, tedy x <3 z. Je-li m26m1, víme, že «ij £>' a že mx je největší prvek symetrického rozdílu x A y. Podle (4) je mye z a je to největší prvek xA:, tedy opět x o z. Ukázali jsme, že o je lineární uspořádání na množině [co]<ío. Je zřejmé, že prázdná množina je nejmenší prvek při uspořádání <j. Je-li y neprázdná konečná množina přirozených čísel a n je její největší prvek, z definice (2) vyplývá, že pro libovolnou konečnou množinu x přirozených čísel platí x<3 y-* x e &{s(n)). Podle 6.9 je na pravé straně implikace konečná množina. Každá konečná množina y přirozených čísel má jenom konečně mnoho předchůdců v uspořádání o. Podle věty 6.23(ii) je o dobré uspořádání množiny [oo]<fo a je izomorfní s uspořádáním množiny co. Množina [co]<ío je tedy spočetná. 6.29 Věta. Jsou-li A, B spočetné množiny, potom A u B i A x B jsou spočetné množiny. Důkaz. Nechť/je prosté zobrazení množiny A na cd, g je prosté zobrazení B na co. Položíme-li (/ / x AX h(x) = \ ^ J * \<g(x), O, je-li xzB-A, pak h je prosté zobrazení množiny A u B do spočetné množiny co x 2. /Iu6 je tedy spočetná podle 6.27(ii). Položíme-li pro libovolné aeA a fr e B *(<*.*>» = </(*),#)>, potom k je prosté zobrazení množiny A x B na spočetnou množinu co x co. Indukcí se dokáže 630 Důsledek. Je-li 1 neprázdná konečná množina a je-li každá množina Al pro i e I spočetná, potom is/ iel jsou spočetné množiny. 6.31 Věta. Je-li A spočetná množina, potom (i) množina [Á]<0J všech konečných podmnožin množiny A je spočetná, (ii) množina <0}A všech konečných posloupností prvků množiny A je spočetná. Důkaz, (i) Nechť/je prosté zobrazení množiny A na co. Položíme-li /-(a) = f[a] pro každou konečnou podmnožinu a c A, podobně jako v 4.35(ii) se dokáže, že /"je prosté zobrazení množiny [/l]<í;J na množinu [co]<c<\ která je spočetná podle příkladu 6.28(c). 92
(ii) Konečné posloupnosti prvků množiny A jsou zobrazení nějakého přirozeného čísla do A. Tedy <aJA = {) nA n€<x> Je zřejmé, že složíme-li kterékoli zobrazení g e <(ÚA se zobrazením f z (i), dostaneme konečnou posloupnost přirozených čísel. Popsané přiřazení je prosté a zobrazí množinu <0,A na množinu všech konečných posloupností přirozených čísel. Proto stačí, ukážeme-li, že <ÍJa> je spočetná množina. Uvědomme si, že každá konečná posloupnost přirozených čísel je vlastně konečná množina uspořádaných dvojic přirozených čísel. Dostáváme inkluzi <MOJ C [co X Gj]<í<J a na pravé straně je spočetná množina podle (i) a příkladu 6.28(b). Přitom množina všech konečných posloupností přirozených čísel není konečná. Je tedy spočetná podle věty 6.27. Následující věta ukazuje, že přijmeme-li existenci jedné nekonečné množiny jako axiom, potom je škála nekonečných množin shora neomezená. 6.32 Věta (Cantor). x < 0>(x) Důkaz. Ukážeme, že každá množina má menší mohutnost, než její potenční množina. Je zřejmé, že zobrazení, které každému prvku tex přiřadí jednoprvkovou množinu {ř}, je prosté a zobrazuje x do 0>(x). Proto x =^ &{x). Ukážeme, že neplatí x ^ č?(x). Předpokládejme na chvíli, že /je prosté zobrazení množiny x na v?{x) a definujme množinu y c: x vztahem y={t:t€x&téf{t)}. Ukážeme, že množina y nemá vzor při zobrazení / Kdyby platilo f(v) = y pro nějaké vex, potom buď vey, nebo v$y. Oba případy však jsou ve sporu s definici množiny y. Snadno se ověří, že z v e y vyplývá v $ y = f(v). Podobně z r i y = = f(v) zase plyne v e y. To znamená, že / nezobrazuje x na 0*{x\ a věta je dokázána. 6.33 Podrobnější rozbor ukazuje, že předchozí důkaz používá diagonální metodu. Je založen na této myšlence: Prosté zobrazeni / množiny x na ž?(x) představuje množinu čP(x) jako soubor množin indexovaný prvky množiny x. Podmnožinu y <= x, ke které chybí index, lze sestrojit diagonalizací zobrazení /jako v důkaze 6.32. 6.34 Důsledek. &(co) je nespočetná množina. 6.35 Nekonečné množiny, rozklady, Dirichletuv princip. Zatím umíme rozdělit množiny podle velikosti do tří typů na konečné, spočetné a nespočetné. Předchozí věty ukazují, že jde o tři — zatím velmi hrubé — stupně velikosti množin. Typ nekonečné množiny se nezmění, přičteme-h k ní nebo odečteme-li od ní konečnou množinu. Z vět 6.27 a 6.29 vyplývá, že přičtením nebo odečtením spočetné množiny získáme z nespočetné množiny opět nespočetnou množinu. 93
I 6.35 Nekonečnou množinu nelze rozložit na konečně mnoho konečných množin podle lemmatu 6.11. Jinými slovy, je-li nekonečná množina sjednocením konečně mnoha množin, potom jedna z nich musí být nekonečná. Tento názorný výsledek je znám jako Dirichletův princip pro nekonečné množiny a je hojně používán v důkazech v mnoha oborech matematiky. Z důsledku 6.30 dostáváme o něco silnější výsledek pro nespočetné množiny. Je-li nespočetná množina sjednocením konečně mnoha množin, pak jedna z nich je nespočetná. Každá nekonečna množina nia podle lemmatu 6.12 konečné podmnožiny s libovolně velkým počtem prvků. Víme také, že množina, která obsahuje spočetnou podmnožinu, je nekonečná. Obrácené tvrzení, že každá nekonečná množina obsahuje spočetnou podmnožinu, lze dokázat až s pomocí axiomu výběru. Tímto axiomem se budeme zabývat v příštím oddílu. Zatím si podrobněji všimneme množin celých, racionálních a reálných čísel. 6.36 Věta. Množina Z všech celých čísel a množina Q všech racionálních čísel jsou spočetné. Důkaz. Záporná čísla zobrazíme vzájemně jednoznačně do množiny přirozených čísel, když každému číslu přiřadíme jeho absolutní hodnotu. To znamená, že Z je sjednocením dvou spočetných množin a je to spočetná množina podle 6.29. Připomeňme, že každému racionálnímu číslu lze jednoznačně přiřadit uspořádanou dvojici nesoudělných celých čísel. To znamená, že množina Q má stejnou mohutnost jako nějaká podmnožina součinu Z x Z. Množina všech racionálních čísel je tedy spočetná podle 6.29 a 6.27. 6.37 Příklad. Uspořádání množiny O všech racionálních čísel podle velikosti. Nechť < je (ostré) lineární uspořádání množiny Q podle velikosti. Jsou-li p, r dvě racionální čísla taková, že p < r, potom jejich aritmetický průměr q = (p + r)/2 je také racionální číslo a platí p < q < r. Mezi dvěma různými racionálními čísly tedy leží nějaké další racionální číslo. Lineární uspořádání, které má tuto vlastnost, se nazývá husté uspořádání. 6.38 Definice. Husté uspořádání. Nechť < je lineární uspořádání na množině A. Existuje-li pro libovolné dva prvky a, b e A takové, že a < b, nějaké c e A, pro které platí a < c < b, říkáme, že < je husté uspořádáni na množině A nebo že množina A je hustě uspořádaná relací <. Snadno se ověří, že mezi dvěma různými prvky hustě uspořádané množiny leží nekonečně mnoho prvků. Hustě uspořádaná množina, která má alespoň dva prvky, tedy musí být nekonečná. Kdyby mezi prvky a < b lineárně uspořádané množiny A leželo jen konečně mnoho prvků množiny A, podle 6.3(ii) existuje nejmenší z nich. Označme jej m. Potom a < m a mezi prvky a, m již neleží žádný prvek množiny A. To znamená, že A není hustě uspořádaná množina. 94
6.40 Konečné množiny a phrazená čisla I Pro množinu racionálních čísel Q odtud plyne, že mezi každými dvěma racionálními čísly leží spočetně mnoho racionálních čísel. Přitom spočetná podmnožina Z všech celých čísel není sama hustě uspořádaná. Husté uspořádáni tedy není dědičné vzhledem k podmnožinám. 6.39 Charakteristické vlastnosti uspořádání množiny Q. Následující klasická věta ukazuje, že podobně jako množina cj je i množina Q určena svým uspořádáním až na izomorfismus. Navíc lze každou nejvýše spočetnou lineárně uspořádanou množinu izomorfně vnořit do Q. Říkáme také, že Q je univerzální množinou pro třídu všech nejvýše spočetných lineárně uspořádaných množin. 6.40 Věta (Cantor). (i) Ke každé nejvýše spočetné lineárně uspořádané množině existuje prosté izomorfní vnoření do množiny Q uspořádané podle velikosti. (ii) Každá spočetná hustě uspořádaná množina, která nemá největší ani nejmenší prvek, je izomorfní s množinou Q. Důkaz, (i) Nechť A je nejvýše spočetná množina lineárně uspořádaná relací <. Množina A je buď konečná, potom ji lze vzájemně jednoznačně zobrazit na nějaké přirozené číslo, nebo A je nekonečná a lze ji vzájemně jednoznačně zobrazit na oj. 'Nechť (5) <fl„:nea> je prostá posloupnost sestávající ze všech prvků množiny A, kde a je nějaké přirozené číslo nebo o. Nechť (6) (qn\n ecj) je prostá posloupnost všech racionálních čísel. Prosté zobrazení /: A —> Q, které bude izomorfním vnořením, sestrojíme rekurzí podle nex Tato konstrukce je speciálním případem konstrukce transfinitní rekurzí podle věty II.2.3. Nejprve položíme j{ao) = qo Nyní uvažujeme prvek a\. Je-li &\<&§, položíme f{o\) = q\í} kde A: je nejmenší přirozené číslo takové, že <7k <qo=Aao)- Je_u ao<&\> položíme j{a{) = qk, kde k je nejmenší přirozené číslo takové, že f{a^) = qo<q\. Dostáváme tedy a0 < a{ *-> f{a0) <f(a{). Předpokládejme, že pro nějaké nenulové nect již máme sestrojeny všechny hodnoty fta) pro / < n tak, aby platilo (7) al < aj +-> f(a) < f{a) pro libovolné i,j < n. Uvažujme prvek an a množinu An = {at: i < n). Prvek an rozděluje množinu An na dvě části _ , An = {a.: i < n&at <an\, A; = {ax:i < n&an< a,} . Mohou nastat tři případy: obě množiny jsou neprázdné nebo jedna z množin A~, A„ je prázdná. Jsou-li obě množiny neprázdné, jsou konečné a mají největší a nejmenší 95
I 6 40 prvek. Nechť a je nej větši prvek An a a+ je nejmenší prvek A^. Potom a~ <an<a + a podle (7) je f(a~) < f{a + ). Položime f(an) = qk, kde k je nejmenší přirozené číslo takové, že f(a~) < qk < f(a + ), potom f(an) 4= /(a,.) pro každé i < n a (7) platí pro všechna ij < n. Je-li A~ = 0, je >4^" 4= 0 a položíme f(an) = qk) kde k je nejmenší přirozené číslo takové, že qk < f(a + ). Podobně, je-li A* = 0, položíme f(an) = qk, kde k je nejmenší přirozené číslo takové, že f(a~) < qk. Ve všech případech takové k existuje, protože O je hustě uspořádaná a nemá největší ani nejmenší prvek. Je zřejmé, že potom (7) platí pro všechna ij < n. Nakonec sestrojíme prosté zobrazení / množiny A do Q, které je podle (7) izomorfním vnořením. (ii) Nechť (A, <> splňuje předpoklady tvrzení a nechť (5), kde a = co, je prostá posloupnost všech prvků množiny A. ízomorfismus /: A —► Q konstruujeme rekurzí. Přitom musíme splnit dva požadavky: aby /bylo prosté vnoření ^doQa aby každé racionální číslo mělo svůj vzor v množině A. Tomu odpovídají dva odlišné kroky, které se v konstrukci budou pravidelně střídat. Nejprve položíme f(a0) = q0. V kroku n > 0 vycházíme z již sestrojeného úseku zobrazení / který má n-prvkový definiční obor An £ A a n-prvkový obor hodnot Qn = /[/ij £ Q, takového, že (8) a<b~f(a)<f(b) platí pro libovolné a,beA„. K množinám AniQn přidáme po jednom prvku tak, aby (8) platilo pro všechna a,be An+l. Přitom rozlišujeme dva případy. (a) Je-li n liché (krok tam), nechť j je nejmenší přirozené číslo takové, že a} i An. Podobně jako v důkazu (i) prvek a] rozdělí množinu An na dvě disjunktní části 4M\ A^, kde A~ sestává ze všech prvků množiny Air které jsou menší, a A* ze všech prvku, které jsou větší než a Stejným /pust>bem jako \ (i) najdeme racionální číslo qk k množinám A~ a A^ a položíme f{aj) = qk, An + l = Anu{aj}, Qn+: =/[>lll + 1]. Je zřejmé, že (8) platí pro všechna a,be An+V (b) Je-li n sudé (krok zpět), nechť j je nejmenší přirozené číslo takové, že q $ Qn. Také prvek qJ rozdělí množinu Qn na dvě disjunktní části 0~ a Q^ sestávající z prvků, které jsou menší než q} a větší než qy Dále postupujeme stejně jako v případě (a), jenom místo zobrazení / uvažujeme jeho inverzi /_1. Protože množina A je hustě uspořádaná a nemá nejmenší ani největší prvek, najdeme ak i An takové, že když položíme /k) = V \+i = Anv{ak}9 Qn^l =/IX+1]. potom (8) platí pro všechna a,be An + 1. Nakonec sestrojíme celé zobrazení / které je izomorfismem množin A a Q. Z konstrukce je zřejmé, že/je prosté vnořeni A do Q. Zbývá ověřit, že f\_A~\ = Q. V opačném případě by nějaké racionální číslo qk nemělo vzor v množině A. To však není možné, protože popsanou konstrukcí se- 96
6.42 Konečné miwž\u\ u pvuozLUit číslu l strojíme vzor čísla qk nejpozději v kroku 2/c. Tím je tvrzení (ii) dokázáno. Použitý postup je klasickým příkladem metody ,jdi a vrať se", která se často používá k sestrojení izomorfismů nebo vnoření mezi matematickými strukturami. 6.41 Typ rj. Ukázali jsme, že každá spočetná hustě uspořádaná množina, která nemá nejmenší ani největší prvek, je izomorfní s množinou Q všech racionálních čísel uspořádaných podle velikosti. Odtud plyne, že libovolné dvě takové množiny jsou izomorfní. O takových množinách říkáme, že jsou uspořádány podle typu rj, nebo krátce, že mají typ )/\. Uvědomme si, že každý neprázdný otevřený interval v množině typu n je také typu rj. Je tedy izomorfní s celou množinou. Této vlastnosti množin typu n se často používá. Nyní si blíže všimneme množiny reálných čísel, kterou lze sestrojit zúplněním hustého uspořádání racionálních čísel metodou Dedekindových řezů, kterou jsme popsali v § 5. Konstrukce množiny reálných čísel a aritmetických operací je podrobně rozebrána například v knize Blažek a kol. (1983). 6.42 Veta. Nechť U je množina všech reálných čísel a 0 je uzavřený interval sestávající ze všech reálných čísel x, 0 < x < 1. Potom &>(co) « D « R, to znamená, že 3 a U jsou nespočetné množiny. Důkaz. Podle lemmatu 5.51 (iv) je &(co) ekvivalentní s množinou "2 všech nekonečných posloupností nul a jedniček. Přitom každé nenulové číslo a z intervalu 0 lze ve dvojkové soustavě zapsat jediným způsobem ve tvaru a = OiaQala2...attan+l..., kde (9) aQial,aly...ianian + ii... je posloupnost nul a jedniček, v níž se nekonečněkrát opakuje číslice jedna. Přiřadí- me-li nule posloupnost ze samých nul, dostáváme prosté zobrazení intervalu 0 do w2. Přejdeme-li ke trojkové soustavě, můžeme sestrojit prosté zobrazení množiny w2 do 3. Každé posloupnosti (9) z nul a jedniček přiřadíme reálné číslo (io) «= 12^-2^. Z obecných vlastností p-adických rozvojů reálných čísel vyplývá, že dvě různé posloupnosti nul a jedniček určují dvě různá reálná čísla (10) z intervalu 0. Z Can- torovy-Bernsteinovy věty 5.48 dostáváme ekvivalenci 0>(oS) zz D. Není těžké sestrojit prostou funkci, která zobrazí reálnou přímku do intervalu I. Protože také 0 <= U, dostáváme 1R< 0 < U 97
I 6 42 a ekvivalence plyne opět z Cantorovy a Bernsteinovy věty. 6.43 Problém hypotézy kontinua. Podle topologické definice je kontinuum souvislý metrický kompaktní prostor, který má více než jeden bod. V užším smyslu se kontinuem rozumí takový podprostor euklidovského prostoru. Interval 3 je tedy velmi důležitý příklad kontinua. Dá se ukázat, že libovolná dvě kontinua (v užším smyslu) mají stejnou mohutnost. Předchozí věta ukazuje, že interval 0, reálná přímka a potence &(cú) mají stejnou mohutnost — mohutnost kontinua. V roce 1878 vyslovil Cantor domněnku, že každá nekonečná množina reálných čísel je buď spočetná, nebo má mohutnost kontinua. To znamená, že neexistuje nespočetná množina reálných čísel, kterou nelze zobrazit na IR. Cantorova domněnka byla později nazvána hypotézou kontinua. Podle předchozí věty je hypotéza kontinua ekvivalentní s následujícím tvrzením: Neexistuje množina x, pro kterou cd < x < ^{co). Cantor a po něm mnoho jiných se po léta marně snažili hypotézu kontinua dokázat. O historii tohoto problému jsme se podrobněji zmínili v úvodní kapitole. Připomeňme jenom, že podle Gódelova známého výsledku je možné k axiomům teorie množin bezesporně přidat hypotézu kontinua. Cohen ukázal, že totéž platí i pro negaci hypotézy kontinua. To znamená, že problém hypotézy kontinua nelze rozhodnout na základě axiomů teorie množin. 6.44 Cantorovo diskotinuum. V důkazu věty 6.42 jsme každé posloupnosti nul a jedniček z ^2 přiřadili reálné číslo a tvaru (10). Nechť D je množina všech takových čísel. Sestává ze všech reálných čísel ael, která lze ve trojkové soustavě zapsat jen pomocí číslic 0 a 2. Množinu D můžeme popsat jako průnik množin Jn, něco, které vzniknou následujícím způsobem. Množina J v vznikne z intervalu 0 tím, že vyjmeme otevřený interval (j, f) sestávající ze všech reálných čísel x, 3- < x < f. Množina J2 vznikne z Jx odečtením otevřených intervalů (£,§) a (|, §) atd. Každá množina Jn sestává z 2n nepřekrývajících se uzavřených intervalů. Množina Jn^ , vznikne z Jn tím, že každý interval rozdělíme na tři stejně dlouhé intervaly a odečteme prostřední interval bez krajních bodů. Potom d= rv.- neo) Mezi libovolné dva body množiny D lze vložit alespoň jeden otevřený interval, který je disjunktní s množinou D. Dá se ukázat, že při vhodné topologii na množině "2 je prosté zobrazení této množiny na D popsané ve větě 6.42 spojité a že D je 98
6.46 Konečnc množiny a přirozená iisla I kompaktní totálně nesouvislý prostor. Proto se množině D říká Cantorovo diskon- tinuum. Tato množina má řadu zajímavých topologických vlastností a setkáme se s ní později v dalších souvislostech. 6.45 Algebraická a transcendentní čísla. Reálná čísla, která jsou kořenem nějaké rovnice (11) a0xn + a{xn~l 4- ... + ati^x 4- an =0, a0 4= 0 s celočíselnými koeficienty, se nazývají reálná algebraická čísla. Reálná čísla, která nejsou kořenem žádné takové rovnice, se nazývají transcendentní. Tyto pojmy souvisí s otázkou, zda je možné získat všechna reálná čísla z racionálních čísel, když použijeme odmocniny jako další operace. O problému existence transcendentních čísel jsme se zmínili již v úvodní kapitole. Nyní ukážeme, že množina všech algebraických čísel je spočetná. Víme, že množina všech celých čísel je spočetná a že každá rovnice (l 1) je určena konečnou posloupností celých čísel (12) a0,a1,a2,...,an_van. Podle věty 6.31 lze všechny posloupnosti (12) vzájemně jednoznačně zobrazit do množiny co. Podle známé věty z algebry má každá rovnice (li) nejvýše n různých reálných kořenů a ty jsou na reálné přímce uspořádány podle velikosti. Každý reálný kořen x rovnice (11) je jednoznačně určen uspořádanou dvojicí přirozených čísel </c, /), kde k je číslo přiřazené posloupnosti (12) a přirozené číslo / udává, že x je /-tý reálný kořen této rovnice podle velikosti. Je zřejmé, že jednomu algebraickému číslu x může odpovídat více různých uspořádaných dvojic </c, />, protože x může být kořenem různých rovnic. Přiřadíme-li algebraickému číslu x ze všech dvojic </c, />, které mu odpovídají, tu nejmenší vzhledem k maximo-lexikografickému uspořádání, definovali jsme prosté zobrazení množiny všech algebraických čísel do spočetné množiny co x co. Množina algebraických čísel je tedy spočetná. To znamená, že množina všech transcendentních čísel je nespočetná. Transcendentní čísla musí existovat. 6.46 Existenční důkazy v teorii množin. Zamysleme se nad předchozím důkazem. Existence transcendentních čísel byla dokázána tím, že jsme ukázali, že množina všech transcendentních čísel je neprázdná. Žádné transcendentní číslo jsme však nesestrojili. Říkáme, že jde o čistě existenční důkaz v teorii množin. Liouville byl první, kdo dokázal existenci transcendnentních čísel tím, že některá sestrojil. Říkáme, že takový důkaz je konstruktivní. Srovnejme oba důkazy. Liouvillův konstruktivní důkaz dává návod, jak některá transcendentní čísla sestrojit. Cantorův čistě existenční důkaz ukazuje, že algebraických čísel je velmi málo. Množina všech algebraických čísel je spočetná, a má tedy Lebesgueovu míru nula. Každý z obou důkazů poskytuje nějakou informaci 99
I 6 46 navíc. Moderní matematika proto používá konstruktivních i čistě existenčních důkazů. Na závěr ještě citát z knihy M. Kace a S. M. Ulama, Matematika a logika: „Zavedení čistě existenčních důkazů, založených na teorii nekonečných množin, mělo zásadní vliv na vývoj matematiky. Byla to snad jediná vážná metodologická změna od dob starých Reků a způsobila možná jediné vážné rozdělení matematiků na filosofickém základě". 6.47 Cantorův paradox. Z Cantorovy věty 6.32 vyplývá, že ke každé množině v existuje množina y, x < y. Speciálně, je-li x nekonečná, potom y je také nekonečná. Důsledkem axiomu nekonečna je tedy shora neomezená škála nekonečných množin. Tyto úvahy vedou ke sporu, předpokládáme-li existenci množiny všech množin. Kdyby v byla množina všech množin, potom pro každou množinu x platí x c v, odkud plyne x =^ v. Zvolíme-li x = &(v), dostáváme spor s Cantorovou větou. Cantor si tohoto problému povšiml v roce 1895. Předpokládal, že se tento spor odstraní dalším vývojem teorie množin. Z dnešního hlediska dává uvedený paradox jiný důkaz faktu, že univerzální třída V není množinou. 100
§ 7 Axiom výběru a princip maximaiity Velikost množin je porovnávána pomocí prostých zobrazení a zavedli jsme relaci x ^ v, množina x má mohutnost menší nebo rovnou mohutnosti množiny v. Libovolné dvě konečné množiny jsou porovnatelné, to znamená, že relace =^ je trichoto- mická na konečných množinách. Ukázalo se, že trichotomii relace K nelze dokázat obecně pro nekonečné množiny, aniž se přijme další axiom, který de facto postuluje tuto vlastnost. Axiom výběru je nejběžnější forma takového axiomu. V této části dokážeme ekvivalenci axiomu výběru s principem maximaiity a s principem dobrého uspořádání. 7.1 Při zrodu axiomu výběru jako samostatného principu stál omyl obsažený v následujícím tvrzení. Víme-li, že existuje zobrazení / množiny X na množinu Y pak existuje prosté zobrazení g množiny Y do X. Situace je znázorněna na obr. 7.1. Zobrazení j určuje rozklad r množiny X sestávající ze vzorů prvků množiny Y neboli r = [f~l{y):ye Y}. Z množiny rozkladu f~l(y), jelikož je neprázdná, vybereme jeden prvek, a tak získáme pro každé yeY právě jeden prvek x e X, čímž je definováno prosté zobrazení g množiny Y do X. Je tato úvaha korektní? Existuje-li totiž požadované zobrazení g, pak v = Rng (g) je množina, která má s každou množinou rozkladu r společný právě jeden prvek. Můžeme říci, že v je výběrová množina pro rozklad r. Sestává-li r z konečně mnoha prvků, to znamená, je-li r konečná množina, existenci výběrové množiny pro r můžeme dokázat indukcí. Ale co když je rozklad nekonečný? V obecném případě nelze existenci výběrové množiny dokázat pomocí dosud uvedených axiomů. Obr. 7.1 101
I 7 I Vzhledem k tomu, že úvahy využívající existenci výběrových množin mají řadu zajímavých důsledků v dalších matematických disciplínách, byl již v počátcích rozvoje teorie množin formulován princip výběru jako jeden z nejdůležitějších a nejzajímavějších axiomů teorie množin. 7.2 Princip výběru. Pro každý rozklad r množiny X existuje výběrová množina, to znamená množina v <= X, pro kterou platí (Vuer)(3x)(t?nw= {x}). Dnes obvyklejší formulace axiomu výběru používá selektorů na množinách. 7.3 Definice. Selektor na množině. Funkce / definovaná na množině X, pro kterou platí (yeXScy*0)-*j(y)ey, se nazývá selektor na množině X. Bez újmy na obecnosti můžeme předpokládat, že selektor /je definován na množině X - {0} a pro každé" yeDom(/) platí J{yfey- 7.4 Axiom výběru (AC). Na každé množině existuje selektor. 7.5 Tento axiom říká, že na každé množině X existuje funkce, která vybírá po jednom prvku z každé neprázdné množiny y e X. Přitom je důležité, že se tento výběr děje paralelně na všech prvcích dané množiny a je reprezentován funkcí, tedy objektem teorie množin. Axiom výběru nelze zaměňovat s tvrzením, že z každé neprázdné množiny lze vybrat jeden prvek. 7.6 Lemma. Následující tvrzení jsou ekvivalentní: (i) axiom výběru, (ii) princip výběru, (iii) pro každou množinovou relaci s existuje funkce f taková, že f <^ s a Dom (/) = = Dom (s), (iv) kartézský součin ^^a/.iex} neprázdného souboru neprázdných množin je neprázdný. Dom (s) Obr 7.2 Tvrzení (iii) ilustruje obr. 7.2. Důkaz, (i)—>(ii). Nechť r je rozklad nějaké množiny. Budiž/selektor na množině r. Pak v = Rng (/) je výběrová množina pro r. 102
7.7 /Ixioni i \hěru a princip uuiMinaln \ I (ii)—>(iii). Je-li s = O, pak /= O a není co dokazovat. Předpokládejme 5 4= 0. Položíme-li r = {{</, x>: <i, x> g 5}: 1 e Dom (<?)} , pak r je rozklad množiny s a výběrová množina / pro r je hledaná funkce. (iií) —►(iv). Neprázdný soubor neprázdných množin (at:iex} určuje relaci s = {</,y>: lex&yea-}. Podle (iii) existuje funkce /c s, Dom(/) = Dom (5) = x, a tedy /je prvkem uvažovaného kartézského součinu. Součin X(<Víe:c) Je proto neprázdný. (iv) —► (i). Je-li x nějaká množina, musíme ukázat, že existuje selektor / na x. Bez újmy na obecnosti můžeme předpokládat, že x 4= 0 a 0 <£ x. Identita na x určuje neprázdný soubor neprázdných množin (y:j/ex). Podle (iv) je kartézský součin XCv"- y E x) neprázdný a každý jeho prvek je selektorem na množině x. 7.7 Příklady, (a) Nechť / je reálná funkce definovaná pro všechna reálná čísla. V matematické analýze se dokazuje, že spojitost funkce / v bodě je ekvivalentní konvergenci jistých posloupností. Funkce/je spojitá v bodě a, právě když pro každou posloupnost (an: n přirozené) reálných čísel platí \\man - a^\imf(an) = f(a). Je-li /spojitá v bodě a, z definice spojitosti je lehké dokázat uvedenou implikaci pro každou posloupnost. V případě, že / není spojitá v bodě a, pak existuje okolí V čísla f(a) takové, že v každém l/ji-okolí čísla a existuje x„, pro které f(xn) $ V. Položme Wn = ^x:\x-a\<-^&f(x)tv\. Podle 7.6(iv) existuje posloupnost an taková, že an e Wn pro každé n. Tato posloupnost nutně konverguje k a, ale posloupnost f{a„) nemůže konvergovat k f(a). Tím je ekvivalence dokázána. Všimněme si, že v důkaze jsme použili axiom výběru. Nebyla to náhoda. Je známo, že bez určité formy axiomu výběru nelze tuto ekvivalenci dokázat. (b) Sjednocení spočetného souboru nejvýše spočetných množin je nejiýše spočetná množina. Nechť (Bf.je /> je uvažovaný soubor. Bez újmy na obecnosti můžeme předpokládat, že I — w a indexy souboru jsou přirozená čisia. Víme, že to x co je spočetná množina, a proto stačí, když ukážeme, že sjednocení S uvažovaného souboru lze prostě zobrazit do množiny co x oj. Nechť pro každé j je Ej množina všech prostých zobrazení množiny B} do co. Soubor (E/.jeco} sestává z neprázdných množin, protože Bj jsou nejvýše spočetné. Podle 7.6(iv) existuje výběrová posloupnost </J:;eco>, kde /} e £,-- Definujme h:S—*a> x co předpisem h(x) = <//(x)>, kdeyje nejmenší index z co takový, že xeBy Zřejmě /ije prosté zobrazení S do co x co. 103
í I zde jde o podstatné použití axiomu výběru: ze spočetně mnoha množin Ej musíme simultánně vybrat po jednom zobrazení j.. Pokud nepřijmeme axiom výběru, je bezesporné předpokládat, že množina všech reálných čísel která je nespočetná, je sjednocením spočetného souboru spočetných množin. To také znamená, že bez použití axiomu výběru nelze dokázat, že Lebesgueova míra na reálné přímce je spočetně aditivní. 7.8 Axiom výběru je ekvivalentní s řadou tvrzení. Uvedeme dvě, která jsou v matematice nejčastěji používána, princip maximality a princip dobrého uspořádání. 7.9 Definice. Řetězec. Nechť množina A je uspořádána relací <. Podmnožinu B c: A nazveme řetězcem v A, je-li B lineárně uspořádána relací <. 7.10 Princip maximality (PM). Nechť A je množina uspořádaná relací < tak, že každý řetězec je shora omezený. Potom ke každému a e A existuje maximální prvek b množiny A takový, že a < b Všimněme si, že prázdná množina je řetězcem v každé uspořádané množině, a tedy z podmínky na omezenost řetězců plyne, že A je neprázdná množina. Princip maximality byl nezávisle vysloven několika autory, F. Hausdorffem(1914). K. Kuratowskim (1922) a M. Zorném (1935). V literatuře bývá nejčastěji uváděn jako Zornovo lemma, protože Zorn zpopularizoval princip maximality tím, že ukázal jeho zajímavé důsledky v topologii a funkcionální analýze. 7.11 Princip minimality. Přechodem k inverznímu uspořádání dostáváme z principu maximality princip minimality. Má-li každý řetězec v uspořádané množině A dolní mez, pak ke každému a e A existuje minimální prvek b množiny A takový, že b < a. 7.12 Při užití principu maximality se nejčastěji setkáváme se situací, kdy uspořádaná množina </í, <> sestává z některých podmnožin dané množiny B, tedy A ^ ^(B), a uspořádání < na A souhlasí s relací inkluze, to znamená, že x < y—> x ^ y platí pro libovolné prvky x, y e A. V takovém případě k ověření předpokladů principu maximality, to znamená k ověření, že každý řetězec je shora omezený, stačí ukázat, že pro každý řetězec c v A platí [jce A. Jinými slovy, stačí ověřit, že množina A je uzavřena na sjednocení řetězců. 7.13 Příklad. Předpokládejme platnost principu maximality. Pak v každé uspořádané množině (A, < > ke každému řetězci v existuje řetězce w takový, že v <= w <= A a w je maximální vzhledem k inkluzi. Speciálně z principu maximality plyne existence maximálního (vzhledem k inkluzi) řetězce v každé uspořádané množině. Je-li dána uspořádaná množina (/l, <>, nechť L je množina všech řetězců v A. Potom L g= &{A) a L je uspořádaná inkluzi. Je-li K c: L množina lineárně uspořádaná inkluzi, snadno se ukáže, že \JK je také řetězec vzhledem k < v množině A, tedy každý řetězec v L je shora omezený. Podle principu maximality potom k libo- 104
7.15 Axiom výběru a princip nnixmialit\ l volnému řetězci vgL existuje řetězec \v e L, v c Wj který je maximální vzhledem k inkluzi. Ukážeme další použití principu maximality. 7.14 Trichotomie relace ^. Pro libovolné množiny A, B je buď A ^ B, nebo B^A. Důkaz. Množina D = {f:f)Q prosté zobrazení, Dom(/) g: 4, Rng(/) ^ B} uspořádaná inkluzí splňuje předpoklady principu maximality. Nechť g je nějaký maximální prvek v D. Kdyby obě množiny A - Dom(g) a B - Rng(g) byly neprázdné, mohli bychom zobrazení g prodloužit a to je spor s jeho maximalitou. Proto buď Dom (g) = A, nebo Rng (g) = B. V prvním případě zobrazení g zaručuje vztah A ^ B, ve druhém případě zobrazení g~~l zaručuje B ^ A. 7.15 Příklady. Rozklady nekonečných množin, (a) Pro každou nekonečnou množinu A platí co ^ A. Jinými slovy, každá nekonečná množina obsahuje spočetnou podmnožinu. Je-li A spočetná množina, pak dokonce co « A. Předpokládejme, že množina A je nespočetná. Z trichotomie relace =^ víme, že platí co ^ A nebo A =^ co. Jelikož A je nespočetná množina, druhá alternativa neplatí, tedy co ^ A. Nechť / je prosté zobrazení co do A, pak Rng (/) je spočetná podmnožina množiny A. (b) Pro nekonečnou množinu A je A % A x {0, l). Tedy každou nekonečnou množinu lze rozložit na dvě nekonečné části. Uvažujme množinu D všech vzájemně jednoznačných zobrazení podmnožin B c A na B x {0,1} uspořádanou inkluzí. Uspořádaná množina <D, ^> splňuje předpoklady principu maximality. Nechť /je maximální prvek v D. Označme B = = Dom (/). Ověříme, že množina 4 - £ je konečná. V opačném případě, podle předchozího příkladu, existuje spočetná množina C ^ A - B. Podle 6.28(a) je co ^ o) x {0, l}, tedy existuje vzájemně jednoznačné zobrazení g množiny C na C x {0,1}. Jelikož j\jgeD, dostáváme spor s maximalitou zobrazení / proto množina A — B je konečná. Ukážeme, že A % B. Sjednocení dvou konečných množin je konečná množina a jelikož množina A je nekonečná, je nekonečná i množina B. Z příkladu (a) víme. že existuje spočetná množina C <= B. Pro nějaké přirozené n je A - B ^ n a jelikož co - n ^ co. je [A - B) u C ^ C. Tedy /t = (.4 - B) u C u (5 - C) ^ C u (B - C) = B . Podle předpokladu je B % B x {0, l}, proto také A ^ A x [0, l}. Je-li/i vzájemně jednoznačné zobrazení A na A x {0. l}, pak množiny ,4L =/i_1[/í x {0}], /U = h~l[A x {l}] tvoří žádaný rozklad. 105
! 7.15 (c) Pro nekonečnou množinu A platí A x A % A. Každou nekonečnou množinu lze rozložit na nekonečně mnoho nekonečných částí. Uvažujme množinu D všech vzájemně jednoznačných zobrazení podmnožin B množiny A na B x B uspořádanou inkluzí. Podle (a) existuje spočetná množina S £ A. Jelikož oj % co x co, existuje geD s Dom (g) = S. Nechť /je maximální prvek v D takový, že g ^ f. Množina B — Dom(/) je nekonečná, protože S c B. Podle 7.14 je B ^ A — B nebo ,4 — B ^ B. Ukážeme, že první případ nemůže platit. Kdyby B ^ A - B, pak existuje C ^ A - B takové, že C ^ B. Opakovaným použitím (b) můžeme množinu C rozložit na tři části CVC2,C^ všechny stejné mohutnosti, jako je mohutnost množiny C. Navíc BxC~CxB?z zz C x C « C. Množiny BaC jsou disjunktní, proto (BuC)x(BuC) = = (B x B) u (B x C) u (C x 5) u (C x C) ^ 5 u Cx u C2 u C3 - = BuC. Odtud plyne, že existuje zobrazení he D s Dom [h) = B u C, které rozšiřuje zobrazení f, a to je spor. Platí tedy A — B ^ B. Rozložíme-li množinu B na dvě části BÍ,B2, stejné mohutnosti, jako je mohutnost množiny B, dostáváme A = = (A - B) u B ^ Bl u B2 = B. Přitom B <^ A, tedy z Cantorovy a Bernsteinovy věty plyne A m B, proto /í « A x ,4. Ukážeme, že existuje spočetný rozklad {An: něco) množiny A takový, že pro každé n je An ~ A. Z předchozího víme, že existuje vzájemně jednoznačné zobrazení f: A x A —> ,4, a podle (a) existuje prosté zobrazení h:co—> A. Položíme-li An = f[{h(n)} x /l] pro n > 0 a v40 = = /l — U{/4n: n > 0}, dostaneme žádaný rozklad, (d) Pro nekonečnou množinu A platí A a <(M a M"", přitom <(M je množina všech konečných posloupností prvků množiny A a [/í]<c) je množina všech konečných podmnožin množiny A. Nejprve ukážeme, že množiny [/4]<0) a <0)A mají stejnou mohutnost. Podle (a) a (c) je A^coxA^AxA^A, tedy co x A % A. Konečná posloupnost prvků z A je konečnou podmnožinou množiny co x A, neboli <CM c [oj x Á]<0J. Proto <CJ/1 ^ [^]<CJ- Na druhou stranu pro ye[yl]<<0 je množina Wy = = {/: (3necú)(f: n+-+y)} neprázdná. Selektor na množině [Wy\ y e \_A~]<a}) určuje [.4]<to =< <ÍOA. Dokázali jsme, že <CJA % |>]<co. Ukážeme indukcí, že pro každé něco je "A ^ A. Pro n = 0 je °/l = {0} a zřejmě °/l ^ /í. Předpokládejme, že pro n platí M ^ A. Přiřadíme-li posloupnosti g en+[ A dvojici (g \ n, g(n)>, dostáváme vzájemně jednoznačné zobrazení množiny n+íA na nA x /l. Tedy "+1/1 ^nAx A. Z indukčního předpokladu plyne nA x A ^ A x A a protože /l x A ^ /l, platí " + M ^ A. Vezměme rozklad {An:nea)} množiny A s An ^ A z příkladu (c). Víme, že "A^A, a tedy pro každé n 106
7 17 Axiom v\bí'ru a princip muximahty I platí nA^An. Vybereme-li prostá zobrazení fn'-nA—>An, pak j = []{/„'■ neto] je prosté zobrazeni 7 <Í!)A do -4, a protože triviálně platí ,4 =^ <f",4, je <UJ,4 ^ A. Všimněme si, že jsme také dokázali A * M * [4]" pro každé nenulové přirozené n. 7.16 Dnes se obvykle principy maximality a dobrého uspořádání ukazují z axiomu výběru pomocí transfinitní indukce. Takové důkazy jsou krátké a elegantní, ovšem opírají se o strukturu ordinálních čísel (viz kapitola 11). Obě tvrzení lze dokázat i skromnějšími prostředky, které čtenář již zná z předchozích odstavců, ovšem důkazy jsou pracnější. Takový důkaz zde předvedeme. Máme za to, že ukáže několik typických obratů a dá i nahlédnout do historie teorie množin. Před tím však vyslovíme princip maximality v jiném tvaru. Princip maximality (PMS). Nechť (A, < ) je uspořádaná množina taková, že pro každý řetězec v A existuje supremum. Potom ke každému aeA existuje maximální prvek b množiny A takový, že a < b. Snadno se nahlédne, že tato verze principu maximality je důsledkem principu PM. Existuje-li v množině A supremum každého řetězce, pak je každý řetězec omezený. Maximální prvek je potom zaručen principem maximality PM. Ukážeme také, že princip maximality (PM) je důsledkem principu PMS. Nechť </l, <) je uspořádaná množina, v níž je každý řetězec shora omezený. Nechť L je množina všech řetězců v4.V příkladě 7.13 jsme ukázali, že L je uspořádána inkluzí a že pro libovolný řetězec (vzhledem k inkluzi) K ^ L je [JK e L. Uvědomme si, že []K je supremum řetězce K vzhledem k inkluzi. Množina L tedy splňuje předpoklady principu PMS. Tedy ke každému řetězci veL existuje maximální (vzhledem k inkluzi) řetězec vv, v c u- c a. Je-li dáno aeA, nechť vv je maximální řetězec takový, že {a} c= vv. Podle předpokladu existuje horní mez b řetězce vv. Zřejmě a < b. Přitom z maximality řetězce vv vyplývá, že b je největší prvek ve vv a že b je maximální prvek množiny A. Ukázali jsme, že obě verze principu maximality jsou ekvivalentní. 7.17 Věta (Hausdorff). Z axiomu výběru plyne princip maximality. Důkaz. Ukážeme, že axiom výběru implikuje (PMS). Předpokládejme, že množina A je uspořádána relací < a že každý řetězec v A má supremum. Předpokládejme, že pro nějaké aeA neexistuje maximální prvek bsA, b > a. Omezíme se na množinu X = [>,-►) = {xeA:a < x] . V množině X existuje supremum pro každý řetězec, ale neexistuje žádný maximální prvek. To znamená, že pro každé x e X je množina (x, —>) = [y e X: y > x] neprázdná. Nechť g je selektor na č?(X\ jeho existence je zaručena axiomem výběru. Definujme zobrazení f:X—>X předpisem f(x) = g({yeX:y>x}). Pro každé xeX platí x < f(x). Nechť S sestává ze všech množin Z c: X, které splňují 107
(1) aeZ, (2) je-li xeZ. pak f(x) e Z, (3) je-li U řetězec a U c Z, pak sup U e Z. Zřejmě XeS a 5 + 0. Položme M = Q{Z:ZeS}. Snadno se nahlédne, že Ní splňuje podmínky (1), (2), (3), a proto M je nejmenší prvek v S vůči inkluzi. Jestliže ukážeme, že M je řetězcem, pak pro b = sup M platí b e M z podmínky (3), z podmínky (2) máme f(b) e M, to znamená, že f(b) < sup M = 6, a dostáváme spor s vlastností funkce /. Tento spor končí důkaz věty. Zbývající část, ryze technická, je věnována důkazu trichotomie pro prvky z M. Vyšetřujme množinu T= {xeM:(VyeM)(y < x —/(y) < x)} . 7.18 Lemma. Jestliže xeT a yeM, pak platí x < y nebo y < x. Důkaz. Vezměme pevné x e T a uvažujme množinu Zx = {yeM:x < y V y < x) . Ověříme, že množina Zx splňuje podmínky (l)-(3). (1) Jelikož aeM, a je nejmenším prvkem v X, je a < x, tedy aeZx. (2) Nechť yeZx. Buď x < y, a potom x </(>'), nebo y < x, a na základě definice množiny T platí f(y) < x. To znamená, že /(>•) g Zx. (3) Nechť U c Zx je řetězec. Jestliže pro nějaké ueU platí x < «, pak také x < sup U. Je-li naopak u < x pro každé u s U, potom sup U < x. Tedy sup UeZx. Ukázali jsme, že ZxeS pro každé xeT. Víme, že M je nejmenší množina systému S. Z inkluze Zx c M proto plyne, že Zx = M pro každé xel Tím je lemma dokázáno. 7.19 Lemma. Pro libovolné xeT a ve M platí x < y->f{x) <y. Důkaz. Nechť x je nějaký prvek z T. Uvažujme množinu Wx = {v e M: x < y->/(x) < y} . Ukážeme, že množina Wx má vlastnosti (l)-(3). (1) ae\Vx, protože a < x. (2) Nechť yeWx. Podle lemmatu 7.18 jsou prvky x, y srovnatelné, protože x e T a ve Aí. Chceme ukázat, že f(y) e Wx, to znamená, že platí * < /(v)-/(x) </(>•). Předpokládejme, že x < /(y), to vylučuje případ y < x vzhledem k definici množiny T. Rozebereme zbývající dvě možnosti. Je-li x = y, potom f(x) = f(y). Je-li x < y, potom f(x) < y plyne z definice Wx a f{x) < f(y), protože y < f(y). V obou případech dostáváme f(x) < f(y), takže f(y) e Wx. 108
Axiom výběru a princip maximalny I (3) Nechť U c Wx je řetězec. Víme, že každý prvek z M (tedy i z Lr) je srovnatelný s x. Předpokládejme, že x < supu, potom pro nějaké ueU musí platit x < u. Z definice Wx dostáváme f(x) < u < sup U, to znamená, že sup U e Wx. Ukázali jsme, že Wx má vlastnosti (l)-(3), a proto platí M = Wx pro každé xe T. Tím je lemma dokázáno. 7.20 Lemma. T = M, tedy M ;e lineárně uspořádaná množina. Důkaz. Jelikož T^ My stačí ukázat, že TeS. (1) a e T, protože a < >- pro každé y e M. (2) Nechť xeT. Abychom ověřili f(x)e T, zvolme yeM takové, že y < f(x). Z lemmatu 7.18 víme, že x, y jsou srovnatelné, a z lemmatu 7.19 plyne, že nerovnost x < y nemůže nastat, protože by z ní plynulo f(x) < y. Je-li x = y, pak f(x) = f(y). Je-li v < x, pak f(y) < x, protože xeí a tedy f(y) < f{x). V obou případech máme f(y) < f(x\ tedy f(x) e T. (3) Nechť U je řetězec U ^ T. Uvažujme ye M, y < sup (7. Jelikož y je srovnatelné se všemi prvky z [7, je y < u pro nějaké w e U. Odtud plyne f(y) < u, a tedy f(y) < sup (7, neboli sup (7 e T Máme dokázánu rovnost T = M a z lemmatu 7.18 plyne, že každé dva prvky z \f jsou srovnatelné, proto M je řetězec, a to jsme potřebovali ověřit, aby důkaz \čt> 7.17 byl úplný. 7.21 Princip dobrého uspořádání (WO). Pro každou množinu A existuje relace R, která je dobrým uspořádáním na A. Stručněji, každou množinu lze dobře uspořádat. Princip dobrého uspořádání pochází od E. Zermela z roku 1904 a je znám jako Zermelova věta. 7.22 Veta (Zermelo). Z axiomu výběru plyne princip dobrého uspořádání. Důkaz. Podle věty 7.17 stačí ukázat, že princip dobrého uspořádání plyne z principu maximality. Nechť A je daná množina. Uvažujme množinu D = {R: R c a2 , R je dobré uspořádání) . Uvědomme si, že D 4= 0, protože Oje také relace dobrého uspořádání a OtD. Pro Rtl R2 t D položme R5 o R2, jestliže R2 je koncové rozšíření RL, to znamená, že R{ Q R2, a je-li b prvek oboru relace R2, který nepatři do oboru relace R^ potom a <Ri b platí pro každé a z oboru relace Rx. Je vidět, že (D,<i) je uspořádaná množina, a potřebujeme ověřit podmínku omezenosti řetězců. Nechť C <= D je lineárně uspořádaná relací o. Pokud C = 0, je (JC = 0 a vskutku QeD. Pokud C =±= 0, je snadné nahlédnout, že S = [JC je lineární uspořádání. Ověříme, že S je dobré uspořádání. Nechť u je neprázdná podmnožina oboru relace S. Zvolme pevné x e u, potom x je prvkem oboru některé relace Re C. Nechť v = {y.yeu&y <R x}, nechť yQ je nejmenší prvek množiny v vzhledem k R. Potom yQ gh a ukážeme, že y0 je nejmenší prvek množiny u vzhledem k relaci S. Kdyby existovalo z <= u, 109
7 22 z <sy0, pak z <^>'0 pro nějaké O e C, a jelikož Q <^ R nebo R o Q, je také z <R v0, a to vede ke sporu s volbou j^. Dokázali jsme, že 5 je dobré uspořádání, a tedy D je uzavřená na sjednocení řetězců. Podle principu maximality existuje maximální prvek R množiny D. Ukážeme, že R je dobré uspořádání na množině A. Nechť B je obor relace R. Kdyby A — B byla neprázdná množina, nechť x je nějaký její prvek. Položíme-li S = R u {B x {x}} , potom S e D a S je koncové rozšíření relace K, a R není maximální. Tedy B = A a R je dobré uspořádání na množině /l. Ukázali jsme, že princip maximality a dobrého uspořádání jsou důsledky axiomu výběru. Oba principy jsou ekvivalentní axiomu výběru. 7.23 Věta. Axiom výběru (AC), princip maximality (PM), princip dobrého uspořádáni (WO) jsou ekvivalentní tvrzení. Důkaz. Implikace AC —> PM je věta 7.17. Důkaz věty 7.22 je fakticky důkazem implikace PM->WO. Pro úplnost zbývá ukázat implikaci WO—► AC. Nechť A je neprázdná, 0 £ /4. Uvažujme X = [JA. Podle WO nechť < je dobré uspořádání množiny X. Každá a e A je neprázdná podmnožina množiny X, a má tudíž nejmenší prvek, který je relací < jednoznačně určen. Položme / = {{a,x}:ae A & x e a & {x} = {yea: y < x}} . Získali jsme tak selektor / na množině A. 7.24 Axiom výběru pro konečné množiny je dokazatelný: má-li množina A konečně mnoho prvků, pak na A existuje selektor. Na druhé straně tvrzení, že na libovolné množině A, jejíž všechny prvky jsou konečné množiny, existuje selektor, není bez axiomu výběru dokazatelný. A to ani v případě, když všechny prvky množiny A jsou dvouprvkové. Jsou-li všechny prvky množiny A jednoprvkové, existence selek- toru je triviální. Axiom výběru má specifický charakter. Základní axiomy teorie množin (viz § 2) jsou tvrzení o existenci určitých množin, ale každá množina, jejíž existence je axiomem postulována, je také definována nějakou formulí. Na rozdíl od toho axiom výběru postuluje existenci množin - selektorů - aniž by takový selektor definoval. Proto kolem axiomu výběru vznikla diskuse na několik desetiletí. Řada matematiků poukazovala na odlišný charakter axiomu výběru a tvrzením, která se jeho pomocí dají dokázat, přisuzovala jinou hodnotu než těm tvrzením, která se dají dokázat bez axiomu výběru. Podrobnější informaci o těchto otázkách čtenář nalezne v monografii Bar-Hillel, Fraenkel, Lévy (1973). Teorie množin s axiomem výběru se považuje zajedno z možných rozšíření teorie množin. Zatímco pokračovala diskuse, axiom výběru zdomácněl v mnoha odvětvích matematiky, protože se podařilo s jeho pomocí dokázat řadu hlubokých tvrzení o základních pojmech topologie, funkcionální analýzy, teorie množin a algebry. 110
7 24 Axiom týběru a princip maximaluy I Uveďme napřiklad Baireovu větu, Hahnovu-Banachovu větu, Vitaliho větu o existenci neměřitelné množiny a známou větu o existenci algebraického uzávěru tělesa Můžeme říci, že teorie množin s axiomem výběru, označená ZFC, je dnes nejpoužívanější a nejlépe prostudované rozšíření teorie množin, proto mu v této knize budeme věnovat nejvíce pozornosti. V teorii množin lze vyslovit i jiné přirozené principy, které nejsou slučitelné s axiomem výběru. Nejznámější z nich je axiom determinovanosti, který postuluje existenci vyhrávající strategie v některých nekonečných hrách. Také axiom determinovanosti má řadu zajímavých důsledků, například, že všechny podmnožiny reálných čísel jsou lebesgueovsky měřitelné. Svým charakterem se axiom determinovanosti podobá axiomu výběru. Pro konečné množiny je dokazatelný a v obecném případě postuluje existenci množin, které nelze definovat. V současné době je teorie množin s různými formami axiomu determinovanosti také podrobně studována. V Bukovského knize (1979) jsou uvedeny základní důsledky tohoto axiomu pro množiny reálných čísel. 111
§ 8 Filtry. Ultrafiltry. Princip kompaktnosti Seznámíme se blíže s použitím axiomu výběru. Podrobněji se zabýváme filtry, ultrafiltry, ideály a prvoideály na množinách a dokážeme hlavní větu o ultrafiltrech. Zavedeme pojem limity posloupnosti přes filtr a pomocí ultrafiltrů dokážeme existenci konečně aditivní míry definované na všech podmnožinách přirozených čísel a invariantní vůči posunutí. Formulujeme princip kompaktnosti, který umožňuje přenášet vlastnosti z konečných systémů množin na nekonečné systémy, a ukážeme to na příkladě barevnosti grafů. 8.1 Matematické struktury (grupy, okruhy, grafy, topologické prostory) jsou zpravidla určeny nějakou nosnou množinou, na které jsou vyčleněny některé operace, relace, případně systémy podmnožin. I když samotné prvky nosné množiny jsou opět množinami, jsou chápány z hlediska uvažované matematické struktury jako individua a nezajímá nás jejich vnitřní množinová struktura. Podstatná je pouze jejich rozlišitelnost. 8.2 Z hlediska teorie množin je základním t>pem struktura určená množinou X spolu se všemi jejími podmnožinami, to jest potence množiny X. Pro podmnožiny množiny X byly definovány binární operace průniku a sjednocení a operace doplňku do množiny X. Jsou-li A, B ^ X, víme, že množiny A n B, A u B a X — A patří do &(X). Množina X - A se nazývá komplementem množiny A a budeme místo X — A psát pouze —A, pokud bude z kontextu zřejmé, že nejde o doplněk do univerzální třídy. 8.3 Definice. Potenčni algebra množin. Množinu í^{X) spolu s binárními operacemi průniku a sjednocení a unární operací komplementu nazýváme potenčni algebrou množin nad množinou X. Je-li dána množina X, víme, že množina 3?{X) je uspořádaná inkluzí, a podle 5.14(f) tvoří spolu s inkluzí úplný svaz. Připomeňme, že pro A.B ^ X jsou všechny následující vztahy ekvivalentní: 112
X b t '.liry a uiiruiihry I A c B , - tf c - A , Aufi = B, - /l vj J3 = .V . 8.4 V odstavci 5.13 jsme zavedli pojem filtru a ideálu v obecném případě pro uspořádané množiny. Nyní se budeme těmito pojmy podrobněji zabývat ve speciálním případě potenční algebry množin. Podle citované definice je Fg :J/{X) filtr, jestliže F je dolů usměrněná horní množina v <ó?(X), £>. To znamená, že jestliže pro libovolné A, B ^ X }e A e F a A ^ B, pak 5tF, protože F je horní množina. Navíc, je-ii A i B prvkem F, pak z dolní usměrněnosti plyne existence C e F, C Q ^ A n B, a tedy také A n 6e F. Je zřejmé, že každá část množiny ^(Ar). která s libovolnými dvěma množinami A, B má za prvek i jejich průnik (je uzavřená na průniky) a spolu s množinou A obsahuje také všechny množiny B takové, že /} c fi c A' (je uzavřená na nadmnožiny). je filtr podle definice 5.13. Duálně, ideál I c: &>(x) je charakterizován uzavřeností na sjednocení dvou množin a uzavřeností na podmnožiny. Potenční množina &(X) i prázdná množina jsou současně filtrem a ideálem. Jsou to nezajímavé případy, a proto je v následující definici vyloučíme. Budeme definovat pojem filtru a ideálu na množině, kterým se také říká vlastní filtr a vlastní ideál 8.5 Definice. Filtr na množině. Nechť X je neprázdná množina. (i) Říkáme, že neprázdný systém ŽF sestávající z podmnožin X je filtr na množině X, jestliže pro libovolné A, B c= X platí (1) 0^, (2) AtBe^-^An Be-F , (3) (AeF&A £ B)->Be^ . (ii) Filtr .3^, který navíc splňuje podmínku (4) A e & V X - A s & pro každé A c= A\ se nazývá ultrafiltrem na množině X. Pojem ideálu a prvoideálu na množině je duálním pojmem k pojmu filtru a ultra- filtru. To znamená, že definici ideálu získáme nahrazením symbolů 0, n, c; v podmínkách (l)-(3) po řadě symboly X, u,3. 8.6 Definice. Ideál na množině. Nechť X je neprázdná množina. (i) Říkáme, že neprázdná množina J c: g?(X) je ideál na množině X, jestliže pro libovolné A, B <= X platí 113
I 8 6 X é J . (AeS&B c /i)-»5e./. (ii) Ideál ./ na X se nazývá prvoideálem na množině X, jestliže pro každé A c X platí Pojem filtru a ultrafiltru na množině vyslovil F. Riesz již roku 1908. Po více než dvaceti letech tento pojem nezávisle zavedli A. Tarski, H. Cartan a M. H. Stone. 8.7 Všimněme si, že právě zavedené pojmy filtru a ideálu mají smysl pouze na neprázdných množinách. Nechť ŽF je filtr na X. Pak existuje nějaké Ae3ř, neboť J*7 je neprázdný systém, a tedy z (3) plyne, že nosná množina X leží v ŠF. Podmínka (l) je ekvivalentní s požadavkem 2F 4= &>(X). Z podmínky (2) plyne indukcí, že pro každou neprázdnou konečnou podmnožinu K filtru ŠF je f]Ke^i to znamená, že pro každé kladné přirozené n a Au ..., An e J^ je také Ax c\ ...r\ AneŽF . Buď A £ X. Pak množiny Aa X - A = -A nemohou současně ležet ve filtru ^, jinak by z (2) plynulo 0 = An -Ae&, a to je ve sporu s (1). 8.8 Je-li ŠF ultrafiltr na A\ z předchozího faktu a z (4) plyne, že právě jedna z množin A, — A leží v J*. Ukážeme, že pro ultrafiltr ŽF dále platí: (5) je-li AuBeF, pak AeF nebo BeJ^. Předpokládejme, že /luBt.í. Kdyby žádná z množin A, B neležela v ultrafiltru &, pak podle (4) je - A e & a -Bei7, a tedy -/l n -J3 = -(/i u fl)e ,^\ To je spor, množina /4 u B a její doplněk nemohou být současně prvkem 3F. Indukcí lze vlastnost (5) rozšířit pro konečné soubory; je-li pro kladné přirozené n Ax u A2 u ... u y4M ež7 , pak alespoň jedna z množin /!,. leží v ultrafiltru .9r. 8.9 Duální ideál, duální filtr. (i) Je-li SF filtr na X, pak systém ^* = {X - /l: A e J^} je ideálem na X a nazývá se duálním ideálem k filtru 3F. (ii) Je-li ./ ideál na X, pak J* = {X - A: AeJ] je filtr a nazývá se duálním jílrem k ideálu J. 114
8 11 Fihr\ a ultraCihry [ Je zřejmé, že [5F'*Y — Sř a (Jf *)* — ■$■ f"^lr & n'd ^ Je ultrafiltr, pravě když i^* je prvoideál. Právě zmíněná dualita mezi ideály a filtry umožňuje zabývat se jen jedním z těchto pojmů. Tvrzení a pojmy týkající se filtru (ideálu) se užitím de Morganových pravidel převádějí na duální ideál (duální filtr). Budeme preferovat ideál před filtrem nebo naopak, podle toho, co bude v dané situaci vhodnější. 8.10 Ideál na množině X slouží jako jeden z možných způsobů matematického vyjádření pojmu „malé" části nebo „malé" podmnožiny množiny X. Je-li J ideál na X, pak podmnožiny Y c= X, které leží v .ý, můžeme prohlásit za malé. Jsou v podstatě dvě možnosti, jak definovat velké množiny. Za velké můžeme považovat ty množiny, které nepatří do ý, tedy množiny z f?(X) — «/, a pak máme všechny podmnožiny množiny X rozděleny na malé a velké. Nebo můžeme za velké považovat pouze množiny ležící v duálním filtru, to jest ty množiny, jejichž doplněk je malý. V tomto případě mohou existovat množiny, které nejsou ani malé, ani velké. Pro prvoideál obě možnosti dělení na malé a velké podmnožiny splývají. Je-li ý prvoideál, pak množina A neleží v J, právě když A leží v duálním ultrafiltru, to znamená, že je velká. Různé ideály vyjadřují různé pohledy na to, které části nosné množiny jsou považovány za malé. Uvažujeme-li reálnou přímku R, pak z hlediska míry za malé množiny považujeme množiny Lebesgueovy míry nula, ty tvoří ideál. Z topologického hlediska jsou na IR za malé považovány hubené množiny (viz IV. 1.29), které také tvoří ideál. 8.11 Příklady, (a) Hlavní filtr, triviální ultrafiltr. Nechť X #= 0. Je-li A neprázdná podmnožina X, pak {Bci X:A c: #} je filtr, který se nazývá hlavní filtr určený množinou A. Duálně, je-li A c X, A #= X, pak {£:£<= A} je hlavní ideál určený množinou A. Je-li 3F hlavní filtr určený množinou A, pak duální ideál i*7* je hlavní ideál určený doplňkem —A. Hlavní filtr žF určený množinou A je ultrafiltr, právě když A je jednoprvková množina. Jsou-li x, y dva různé prvky z A, pak A = {A- {x})u {x}e&, ale žádná z množin A - {.x}, {x} není nadmnožinou množiny A. Podle 8.8 pak ^ není ultrafiltr. Naopak hlavní filtr určený kteroukoli jednoprvkovou podmnožinou {x} c X je ultrafiltrem. Je-li B libovolná podmnožina X, potom B nebo — B je prvkem takového hlavního filtru podle toho, zda .x je či není prvkem B. 115
8 11 Hlavní ultrafiltr je vždy určen jediným prvkem nosné množiny. Proto se hlavním ultrafíltiůiri říká triviální uitrafiltry. Všimněme si, že na konečné množině je každý filtr hlavní; je-li & filtr na konečné množině, pak J* je konečný systém množin, a proto A — fY^e J*\ to znamená, že Šř je hlavní filtr určený množinou A. (b) Filtr okolí bodu. Uvažujme topologický prostor X. Čtenář, který není obeznámen s pojmem topologického prostoru, si může představit eukleidovský prostor nebo metrický prostor. Buď A c: X. Říkáme, že množina V c X je okolím množiny A, jestliže existuje otevřená množina U taková, že A c= U c ]/ Systém všech okolí neprázdné množiny A tvoří filtr a nazývá se filtrem okolí množiny A. Speciálně, je-li xeX, pak filtr okolí jednoprvkové množiny {x} se nazývá filtr okolí bodu x a označíme ho ŽF x. Tedy filtr okolí bodu x sestává z nad- množin otevřených okolí bodu x. Nepožadujeme, aby okolí bodu nebo okolí množiny bylo samo otevřenou množinou, stačí, že otevřenou množinu obsahuje. Otevřená množina je okolím každého svého bodu. V příkladě 5.14(d) byl definován filtr okolí bodu na reálné přímce. Všimněme si, že souhlasí s obecnou definicí filtru okolí bodu v topologickém prostoru. Připomeňme, že topologický prostor je Hausdorffův, jestliže ke každým dvěma různým bodům x, y existují disjunktní okolí U ež?x, Ve^y. V Hausdorffově topologickém prostoru je filtr okolí bodu x hlavním filtrem, právě když bod x je izolovaný (to znamená, že {x} je otevřená množina). V tomto případě je filtr okolí bodu x triviálním ultrafiltrem na X určeným prvkem x. (c) Fréchetův filtr na co. Nechť (X, <) je neprázdná lineárně uspořádaná množina bez největšího prvku. Systém všech shora omezených podmnožin množiny X tvoří ideál. Víme, že množina přirozených čísel co je uspořádaná relací e. Shora omezené množiny v (co, e) jsou právě konečné množiny přirozených čísel. Ideál J¥ všech konečných podmnožin množiny oo se nazývá Fréchetův ideál Duální filtr k JrF se nazývá Fréchetův filtr 3?¥. Z hlediska Fréchetova ideálu na oo jsou konečné množiny malé a množiny, které mají konečný doplněk, jsou velké. Množina všech sudých přirozených čísel není ani malá, ani velká z hlediska J¥. Připomeňme obvyklou definici limity posloupnosti reálných čísel. Posloupnost (an: n e oo} má limitu rovnu a, jestliže pro každé okolí V čísla a skoro všechny členy posloupností leží ve V\ přesněji, množina {n:aneV\ patří do Fréchetova filtru, je velká z hlediska ideálu J¥. Na tomto místě čtenáře jistě napadne, jak formulovat obecnější pojem limity posloupnosti podle filtru. Budeme se tím zabývat až o několik odstavců dále. (d) Hustota množin přirozených čísel. Pro libovolnou množinu A přirozených čísel 'd neoo nechť A(n) je počet prvků množiny A, které patří do intrvalu [0, n] všech přirozených čísel menších nebo rovných n. Uvědomme si, že interval [0, a] 116
8.11 Filtry a ultrafiltry I má n -f- 1 prvků a že podil A(n)j(n + l) udává četnost výskytu prvků množiny A v intervalu [0, n\. Horní hustota d*(Á) množiny A je definována jako d*{Á) = lim sup A(n)l(n +1). Podobně dolni hustota množiny A je JJX) = lim inM(n)/(" +1). n-*co Zřejmě každá podmnožina přirozených čísel má horní i dolní hustotu a platí nerovnost (6) 0 < d,{A) < d*(A) < 1 . Existuje-li lim A(n)j(n + l), to znamená, že n-*ao d*(A) = djA) = d(A), říkáme, že množina A má hustotu d{Á). Existují množiny přirozených čísel, které nemají hustotu. Na druhé straně každá konečná množina má nulovou hustotu. Jsou-li a,b egj a b je kladné, pak množina X = {a -f k. b:keců} , tvořená členy nekonečné aritmetické posloupnosti, má hustotu rovnu \jb, neboť pro n > a platí n — a , x n — a — -!£*(»)£ —+1. a tedy lim X(n)jn = lib. Jsou-li A, B disjunktní množiny přirozených čísel, pak pro sjednocení C = = A^j B platí C(n) = /l(n) + B(n), a tedy (7) d*(C) < d*{A) + d*(B). Navíc, existují-li hustoty í/(.4) a d(ij), pak existuje hustota d(C) a platí á(C) = d(A) -f d(B). Má-li množina A hustotu d{A\ pak i doplněk -A má hustotu a platí ,/(_4) = i - d(A). Tedy speciálně pro kladné číslo p množina B všech čísel, která nejsou dělitelná číslem p, má hustotu d(B) = 1 - 1/p. Lze dokázat, že množina všech prvočísel má nulovou hustotu. Nechť ^ je systém všech množin, které mají nulovou hustotu. Z (6) plyne, že 117
1 8.11 A e 9, právě když d*(Á) = 0. Přitom pro A ^ B je A(n) < B(n), odkud plyne d*(Á) < d*(B). To znamená, že systém 9 je uzavřen na podmnožiny. Zřejmě d{(ú) =1 a o i 9. Uzavřenost 9 na sjednocení plyne z (7). Ověřili jsme, že 9 je ideál. Do ideálu 9 patří kromě všech konečných množin i některé nekonečné množiny, 9 je obsažnější než Fréchetův ideál. (e) Van der Waerdenův ideál. Setkáme se se systémy podmnožin přirozených čísel, pro které není snadné ověřit, že tvoří ideál. Uvedeme takový případ. Říkáme, že množina A c o obsahuje aritmetickou posloupnost délky n, jestliže existují čísla a a kladné d taková, že všechny členy konečné aritmetické posloupnosti a + k . d pro k < n patří do množiny A. Nechť iV je systém sestávající ze všech podmnožin přirozených čísel, které neobsahují libovolně dlouhé konečné aritmetické posloupnosti. Je zřejmé, že 3'F c iť a {2":n€cu} je příkladem nekonečné množiny, která neobsahuje žádnou aritmetickou posloupnost délky 3, patří tedy do iť. Je zřejmé, že systém iť je uzavřený na podmnožiny ažeo nepatří do iť. To, že systém W je také uzavřen na sjednocení, vyplývá z následující verze známé van der Waerdenovy věty, jejíž důkaz lze nalézt v knize Graham, Rothschild a Spencer (1980). Věta. (van der Waerden, 1927). Obsahuje-li množina přirozených čísel A = A{ u A2 libovolné dlouhé konečné aritmetické posloupnosti, pak alespoň jedna z množin Al,A1 má tutéž vlastnost. Systém W je tedy ideál. V (d) jsme zavedli ideál 9 množin nulové hustoty. Existuje množina z 9y která nepatří do W", je to například množina U[»3V+n]. necj která je sjednocením nekonečně mnoha intervalů rostoucí délky. Hluboký výsledek Z. Szemerediho z roku 1975 ukazuje, že if a 9, to znamená, že každá množina přirozených čísel s kladnou horní hustotou obsahuje libovolně dlouhé konečné aritmetické posloupnosti. Víme, že množina všech prvočísel leží v 9. Zda množina všech prvočísel patří také do iť, je otevřený problém, který je považován za velmi obtížný, až beznadějný. 8.12 Označení. Víme, že algebra všech podmnožin libovolné množiny X je úplný svaz při uspořádání inkluzí. Infimum libovolného neprázdného systému F c; @{X) vzhledem k inkiuzi je rovno f]F. Je-li i7prázdný, infimum Fje X. Bude-li z kontextu zřejmé, že se zabýváme podmnožinami určité množiny X, infimum prázdného systému množin budeme označovat průnikem stejně jako infimum neprázdného systému. Dále se budeme zajímat o systémy množin, které určují filtr. 118
S 15 / iltry a ulrrafíltry I 8.13 Definice. Báze filtru. Generátory filtru. Nechť jF je filtr na X. (i) Množina B c= ^ se nazývá báze filtru ŠF, jestliže každá množina z filtru 2F je nadmnožinou nějaké množiny z jB, to znamená, jestliže (VYe^)(3ZeB)(Z c y). (ii) Množina S £ ^ se nazývá množinou generátorů filtru ^jestliže systém všech průniků konečně mnoha množin z S tvoří bázi filtru ^, neboli (VAe^)(3S0e[sY»){f)S0c,A). Říkáme také, že S generuje filtr 2F. 8.14 Definice. Centrovaný systém. Buď S nějaký systém podmnožin množiny X. Říkáme, že S je centrovaný systém na X, jestliže průnik každého konečného podsystému S0 c S je neprázdný. Z úmluvy 8.12 plyne, že prázdný systém na X je centrovaný právě tehdy, když X je neprázdná množina. Je-li S neprázdný systém, pak centrovanost systému S požaduje, aby pro každé kladné přirozené na A {,..., An e S platilo Ax n ... n An =4= 4=0. Každý filtr je svou bází a také je centrovaným systémem, který s každou množinou obsahuje i všechny nadmnožiny. Naopak, je-li S c &>(X) centrovaný systém, pak F(S) = {Y ^ X:(3S0e[sY<*)(C)S0 c: Y)} je filtr na X a je to navíc vůči inkluzi nejmenší filtr na X obsahující systém 5. Všimněme si, že množina všech průniků konečných podsystémů centrovaného systému S tvoří bázi filtru 3F(S\ a tedy filtr ^(S) je generován systémem S. Centrovaný systém S na množině X jednoznačně určuje filtr ^(S\ který je tímto systémem generovaný. 8.15 Příklady, (a) Nechť (X, <) je nahoru usměrněná uspořádaná množina. Potom S = {[*,—►)". xe X} je centrovaný systém na X. Z usměrněnosti uspořádání plyne, že pro konečně mnoho xl5..., xneX existuje yeX takové, že y > xr To znamená, že [>',—►) £ [*i> —>) n •■■ n [_xn>~*\ a tecty S Je bází filtru &{S\ který je systémem S generován. (b) Bázi filtru okolí bodu x v topologickém prostoru, jak byl definován v 8.1 l(b), tvoří všechny otevřené množiny prostoru obsahující bod x. (c) Množiny reálných čísel Lebesgueovy míry nula a současně typu G5 (to znamená průniky spočetně mnoha otevřených množin) tvoří bázi ideálu všech množin Lebesgueovy míry nula. (d) Existuje soubor </1M: n e p;) množin přirozených čísel takový, že (i) průniky libo\olných tří množin souboru jsou neprázdné, (ii) průniky alespoň čtyř množin souboru jsou prázdné. 119
I 8.15 Je zřejmé, že stačí sestrojit takový soubor na nějaké spočetné množině. Uvažujme množinu X = [o;]3 sestávající ze všech tří prvkových podmnožin přirozených čísel. Množina .Y je spočetná. Pro každé přirozené n položme An = {ae X\ ne a} . Množina An sestává z těch tříprvkových množin, které mají číslo n jako svůj prvek. Ověříme, že soubor (An: něco) podmnožin množiny X má vlastnosti (i) a (ii). Pro různá /,_/, keco průnik Ai n A} n Ak sestává z jediné tříprvkové množiny {/,_/', /c}, je tedy neprázdný. Uvažujeme-li čtyři množiny, například A0,...,A3, pak A0 n ... r\ /l3 = 0, protože žádná tříprvková množina neobsahuje čtyři různé prvky 0, 1,2,3. Požadovali jsme, aby soubor s vlastnostmi (i) a (ii) byl nekonečný, a použitím Dirichletova principu snadno odvodíme, že všechny množiny souboru musí být nekonečné. Čtenář si zajisté uvědomil, že číslo tři nehraje důležitou roli a může být nahrazeno libovolným kladným přirozeným číslem. 8.16 Rozšiřování filtrů. Uvažujme pevnou neprázdnou množinu X a všechny filtry na X. Filtr ŽF na X sestává z některých částí množiny X, tedy ŠF ^ 0>(X). Obsa- huje-li filtr Jřr1 všechny části množiny X, které obsahuje filtr 5^2, to znamená, je-li #2 ^ 3FX, říkáme, že J^ rozšiřuje J^. Množina všech filtrů na X je uspořádaná inkluzí. Podstatné je, že při tomto uspořádání jsou splněny podmínky principu maximality 7.10, neboť je-li S neprázdný systém filtrů lineárně uspořádaný inkluzí, pak i [JS je filtr. Z principu maximality pak plyne existence maximálních filtrů a dokonce to, že každý filtr lze rozšířit do maximálního filtru. Je zřejmé, že SF^ c J*2: právě když pro duální ideály platí &* ^ -i%*. To znamená, že předchozí úvahy lze přenést i na ideály. 8.17 Lemma. Filtr 3F je maximální, právě když JF je ultrafiltr. Důkaz. Nechť $F je maximální filtr na X. Potřebujeme ukázat, že pro libovolnou A c X je AeŽF nebo — AežF. Předpokládejme, že pro nějaké A to neplatí. Pak & v {A} je centrovaný systém, neboť pro žádné YezF není Yc -A, a tedy Yc\ A 4 0. Filtr ŠFl generovaný systémem ŠF u {A} je vlastním rozšířením filtru ŽF a dostáváme spor s maximalitou ŽF. Tedy 3F je ultrafiltrem na X. Naopak, nechť ŽF je ultrafiltr na X. Kdyby existoval filtr J^ rozšiřující & a & 4 J^, pak pro Ae&Y - ŠF, které neleží v ultrafiltru SF, platí -Ae^, a tedy A i -A patří do 5^, což není možné pro žádný filtr. Ukázali jsme, že ultrafiltr je maximální filtr vůči inkluzí. Duální tvrzení pro ideály je nasnadě. Vidíme, že pojmy ultrafiltr a prvoideál na množině jsou synonyma pro maximální filtr a maximální ideál. Pomocí axiomu výběru, přesněji z principu maximality, jsme ukázali, že každý filtr lze rozšířit do maximálního filtru (ultrafiltru). Uvědomíme-li si, že každý centrovaný systém generuje nějaký filtr, následující tvrzení je dokázáno. 120
,x 22 f litry J ukrafiitry I 8.18 Základní věta o ultrafiltrech. Každý centrovaný systém S na množině X lze rozšířit do nějakého ultra filtru & na X. 8.19 Označení. ftX označuje množinu všech ultrafíltrů na X. Protože každý triviální ultrafiltr na množině X můžeme ztotožnit s nějakým prvkem x e Xy budeme množinu všech netriviálních ultrafíltrů na X značit fiX — X. 8.20 Definice. Uniformní filtr. Říkáme, že filtr J^ na X je uniformní, jestliže každá množina z Žř má stejnou mohutnost jako nosná množina X. Množinu všech uniformních ultrafíltrů na X označíme °?/(X). Uvědomme si, že filtr na co je uniformní, právě když sestává jen z nekonečných množin. Na a; splývají pojmy netriviální ultrafiltr a uniformní ultrafiltr. 8.21 Existence netriviálních ultrafíltrů. Na konečné množině jsou všechny ultrafiltry triviální. Základní věta o ultrafiltrech 8.18 zaručuje existenci nějakého ultrafíltrů na oj, který rozšiřuje Fréchetův filtr @rY. Uvčdomíme-li si, že ultrafiltr na co rozšiřuje Fréchetův filtr, právě když je netriviální, dokázali jsme, že množina pco — co je neprázdná. Podobně se dokáže, že každý uniformní filtr ^ na co lze rozšířit do uniformního ultrafíltrů, neboť C = & u #"r je centrovaný systém na co a každý filtr, který je nad- množinou C, je uniformní. Obecněji, pro každou nekonečnou množinu X je .ý — [X]<co ideál na X a každý ultrafiltr na A\ který rozšiřuje duální filtr </*, je netriviální, tedy z 8.18 plyne px - x * o. Ukázali jsme, že pco - co = /JU{oj). Jsou-li dány nespočetná množina X, její spočetná podmnožina A a netriviální ultrafiltr ŠF na A. je snadné ověřit, že ^ = {B c X-.BnAe^} je netriviální ultrafiltr na X, který není uniformní, protože A e^ a množiny A a. X mají různou mohutnost. Pro libovolnou nespočetnou množinu X tedy platí ,Ji/{X) g s px - x. Nyní víme, že existují netriviální ultrafiltry na libovolné nekonečné množině, ale žádný takový ultrafiltr jsme nepopsali. Uvědomme si, že základní věta o ultrafiltrech je důsledkem principu maximality, který je ekvivalentní s axiomem výběru. Pokud nepřijmeme axiom výběru nebo alespoň základní větu o ultrafiltrech jako další axiom teorie množin, můžeme bezesporně předpokládat, že na každé množině existují jen triviální ultrafiltry. Chceme čtenáře přesvědčit, že netriviální ultrafiltry mohou být užitečné v kombinatorice, topologii a v algebře. V dalším proto budeme předpokládat platnost základní věty o ultrafiltrech, která je speciálním případem principu maximality. 8.22 Limita posloupnosti podle filtru. Připomeňme, že posloupnost (8) (xn:neoj) 121
8 22 bodů nějakého prostoru P je zobrazení j:co—*P, pro které f(n) = xn. V příkladě 8.1 líc) jsme připomněli vztah limity posloupnosti k Fréchetovu filtru. Je-li dán nějaký filtr ŽF na co, obvyklý pojem limity posloupnosti rozšíříme tím, že za velké množiny přirozených čísel budeme považovat množiny z filtru J*\ 8.23 Definice. J^-limita posloupnosti. Nechť ŠF je filtr na co a P je topologický prostor. Říkáme, že bod a e P je limitou posloupnosti (8) podle filtru ŽF nebo že posloupnost (8) konverguje k a podle SF, a píšeme (9) J^-lim xn = a , jestliže pro každé okolí Kbodu a skoro všechny členy posloupnosti leží ve K to znamená, že {n:xne V} e& . 8.24 Obvyklý pojem limity posloupnosti odpovídá limitě podle Fréchetova filtru a v tomto případě budeme místo (9) psát lim xn = a . Pokud filtr ^ rozšiřuje filtr SF a platí-li ,^-lim xn = a. pak také ^-lim xn = a. Tento fakt plyne z definice 8.23. Speciálně, existuje-li obvyklá limita a lim xn = a, pak pro každý filtr J^ rozšiřující Fréchetův filtr je také ^-lim xn = a. Existují však J^-limity posloupností, které v obvyklém smyslu nekonvergují. 8.25 Příklady, (a) Posloupnost čísel (-1)" je jednoduchým příkladem posloupnosti, která nemá limitu. Avšak pro každý filtr &r, ve kterém leží množina všech sudých čísel platí ^-lim(-l)" = 1. (b) Je-li ŽF triviální ultrafiltr na co určený přirozeným číslem k, pak pro každou posloupnost (8) je J^-lim x„ = xk. (c) Hromadné body posloupnosti. Nechť (8) je posloupnost bodů nějakého topologického prostoru. Je-li <& uniformní filtr na co a platí-li (10) y-\imxn = a, pak v každém okolí bodu a leží nekonečně mnoho členů posloupnosti xn. To znamená, že a je hromadným bodem posloupnosti (8). Na druhou stranu, je-li a hromadným bodem posloupnosti (8), pak existuje uniformní filtr & na co, pro který platí (10). Stačí, vezmeme-li centrovaný systém Sa sestávající z množin Av = {n:ameV},
8.27 Filír\ a ultrafiliry I kde Kje libovolné okolí bodu a. Protože a je hromadným bodem, Av je nekonečná množina. Pro libovolná dvě okoli K W bodu a je Aynw = Av O Aw . To znamená, že systém Sa je uzavřen na průniky. Filtr & generovaný systémem Sa je uniformni a platí (10). 8.26 Z vlastností filtrů plynou i další vlastnosti ^"-limit dobře známé pro obvyklé limity posloupností reálných čísel. Pokud topologický prostor P je Hausdorffův, pak posloupnost bodů prostoru P může mít nejvýše jednu limitu podle daného filtru. Kdyby pro nějaký filtr 8F platilo J^-lim xn = a, i^-lim xn = b 3. a #= 6, pak pro disjunktní okolí U, V bodů a, b by množiny {n: xn e U} a {m: xm e V} z & byly disjunktní a to není možné. Předpokládejme, že v topologickém prostoru P je definována spojitá binární operace, označme ji ©.Jestliže J^-lim xn = a a J^-lim v„ = 6, pak JF-lim(xn © yj = = a © fr. Speciálně, operace sčítání a násobení reálných čísel jsou spojité, a proto pro každý filtr J na o a libovolné posloupnosti \„, r„ reJhnch čísel plalí (11) i^-lim (xn + yn) = j^-lim x„ -i- ^-lim y„, J^-lim (x„. yn) = (F-lim xn). (J^-lim j,J, pokud limity na pravých stranách existují. Ultrafiltr je extrémním případem filtru a to se promítá i do existence J^-limit. V důkazu následujícího tvrzení použijeme Cantorův princip vložených intervalů, který říká, že libovolná posloupnost </ n: ne co} do sebe zařazených uzavřených intervalů reálných čísel, jejichž délka konverguje k nule. má v průniku právě jeden bod. 8.27 Veta. Každá posloupnost reálných čísel má jednoznačně určenou (vlastní nebo nevlastní) ^-limitu pro libovolný ultrafiltr 8? na co. Speciálně, každá omezená posloupnost má vlastní ^-limitu pro libovolný ultrafiltr 8F na co. Důkaz. Nechť /: oj—+ (R je posloupnost reálných čísel. Bud 8F ultrafiltr na w. Budeme diskutovat tři vzájemně se vylučující případy. (i) Existuje množina A e 8F, na které je funkce / konstantní. Nechť a je hodnota, kterou funkce / nabývá na množině A. Potom J^-lim f(n) = a . n Všimněme si, že do tohoto případu spadá triviální ultrafiltr. (ii) Funkce f není omezená na žádné množině z $F. Pak buď /_1"[0, ->)e^ a v tomto případě je ^-\imf(n) = +oo , 123
I 8 27 nebo / ~ '"(«-, 0] e .¥ a v tomto případě je J^-lim/^?) = - x . (iii) Nenastane žádný z případů (i) a (ii). Pak existuje uzavřený interval I0 reálných čísel takový, že množina Á0 = /~l[/0] ^ží v «^\ tedy /je omezená na /10 a přitom / není konstantní na žádné množině z J27. Interval I0 rozpůlíme a získáme dva uzavřené podintervaly J{,J2- Ověříme, že právě jedna z množin Aí = f~1[Jl'], A2 = f~1[J2] leží v ultrafiltru ŠF. Předně Ax u A2 = A0 a A0 gJ27, tedy z vlastnosti (5) ultrafiltru plyne, že alespoň jedna z množin Ai náleží do Sř. Kdyby obe množiny ležely v J^, pak /je konstantní na množině Ai n X2 e^, ale tento případ jsme vyloučili. Označíme /1 ten z intervalů Jf-, pro který platí Ay e &. Dále postupujeme indukcí; půlíme intervaly In a ultrafiltr určí, který z polovičních intervalů bude interval InJ_1. Získáme tak posloupnost do sebe zařazených uzavřených intervalů /0 3 /1 3 I2 =3 ..., jejichž délka konverguje k nule. Podle Cantorova principu vložených intervalů existuje jediné číslo úeflj/^n < oj}. Zbývá nahlédnout, že J^-lim f(n) — a . Nechť Kje okolí čísla a. Protože délka intervalů In konverguje k nule, existuje přirozené k, pro které platí Ik c= V. Zřejmě neboť tak byly intervaly In konstruovány. To znamená, že {n:f(n)eV}e&. Jednoznačnost ^"-limity plyne z toho, že uvažovaná topologie reálné přímky IR je Hausdorffova. Je-li posloupnost omezená, odpadá případ (ii) a posloupnost má vlastní .^-limitu. 8.28 Konečně aditivní míry na algebře ^(co). Vraťme se k příkladu 8.11 (d), kde byl zaveden ideál množin nulové hustoty a pojmy dolní a horní hustota pro A ^ co. V citovaném příkladě jsme uvažovali posloupnost relativních četností množiny A ^ co (12) <A{n)!(n + l):/ieaj>. kde A(n) je počet prvků konečné množiny A n [0, n\ Vezměme pevný ultrafiltr 3? na cd a podívejme se, co dostaneme, budeme-li uvažovat J^-limity posloupností (12). Podle věty 8.27 pro každou množinu A ^ co existuje jednoznačně určené číslo (13) n^A = ^-\\mA{n)\{n + l) n 124
8 31 /-i/'r> j ullrajlltry 1 a zřejmě pláli n^Q = O, y\-u = 1 , O < ;^/l < 1 . Jsou-li množiny A, B disjunktní a C = .4 u 8, potom C(n) = /l(n) + B(n) a podle (11) je .^"-limita součtu posloupností rovna součtu .i^-limit, tedy ^C = n^A + >/^£ • Dále je zřejmé, že pro /l c B je >?,4 < //6. Funkce n^\^(o))-^R připomíná míru definovanou na .:^(<x>). 8.29 Definice. Míra na &>{cú). Říkáme, že funkce //: .^(oj) —> (R /ť (konečně aditivní) míra na 3P((ú), jestliže platí (14) >?0 = 0, nai>0, (15) /l c B-+r\A < r\B , (16) /l n £ = 0->i/(/l uB) = >M -I- ^fí . Říkáme, že A je rj-nulová množina, jestliže rjA = 0. Dvě míry se nazývají ekvivalentní, mají-Ii stejné nulové množiny. Míru n nazýváme normovanou nebo pravděpodobnostní mírou, jestliže platí ijo = 1. 8.30 Všimněme si, že podle 8.29 míra přiřazuje každé podmnožině přirozených čísel nějaké nezáporné reálné číslo, neboť podle (15) a (14) je nA > n0 = 0. Nevlastní hodnotu + oo jako míru nějaké množiny nepřipouštíme. Takovým mírám se říká konečné. Indukcí podle n se z (16) dokáže (17) ri{AlKj...uAn)= tnAl9 i = i pokud Aíí...,An jsou po dvou disjunktní množiny. Nepožadujeme však, aby míra byla cr-aditivní, to znamená, aby (17) platilo i pro každý spočetný disjunktní soubor množin. Proto mluvíme o konečně aditivní míře. Každá konečná míra v na ^(oj) je ekvivalentní s nějakou normovanou mírou n, stačí položit vA rjA = —. V(JŮ Vidíme, že funkce n& definovaná pro daný ultrafiltr ŠF vztahem (13) je normovaná míra na ^(oj). Uvedeme další příklady měr. 8.31 Příklady, (a) Dvouhodnotové míry. Každá míra na &(a)) nabývá alespoň dvou různých hodnot. Speciálně normovaná míra musí nabývat hodnoty 0 pro 125
I 8 31 prázdnou množinu a hodnoty 1 pro celé co. Nabývá-li míra jen dvou hodnot, 0 a 1, říkáme, zeje dvouhodnotová Nechť n je dvouhodnotová míra. Potom systém # = {A c a):nA = 1} je ultrafiltr na oj. Naopak, je-li ^ ultrafiltr na co, pak charakteristická funkce množiny ^ definovaná na &(a>) je dvouhodnotová míra. Existuje tedy vzájemně jednoznačná korespondence mezi ultrafiltry na co a dvouhodnotovými mírami na ^(co). (b) Váhové míry. Nechť /je posloupnost nezáporných reálných čísel. Říkáme, že /je váhová funkce na co, jestliže Yf(n) konverguje a f(n) > 0 alespoň pro jedno přirozené n. Je-li / váhová funkce a položíme-li (18) »M =!/(«) pro libovolnou množinu /l c: co, dostaneme míru na .^(co). Říkáme, že ^ je váhová míra. Můžeme si představit, že funkce / přiřazuje hmotnost každému prvku n e co a že míra množiny je součtem hmotností jejich prvků. Z absolutní konvergence řady Yf(n) dále vyplývá, že míra definovaná podle (18) je c-aditivní. Není obtížné nahlédnout, že c-aditivní míry na í^(co) jsou právě všechny váhové míry. V podmínce (14) jsme požadovali, aby míra množiny co byla kladná. Odtud plyne, že míra, pro kterou jsou všechny jednoprvkové, a tedy i konečné, množiny nulovými množinami, nemůže být a-aditivní. To znamená, že dvouhodnotová míra je a-adi- tivní, právě když množiny míry jedna tvoří triviální ultrafiltr. (c) Ideál nulových množin. Je-li n míra na ^(co), označíme J'n systém všech rj-nu- lových množin; to znamená, že /n=(/lc oj:i]A = 0}. Z aditivnosti míry rj vyplývá, že Jn je ideál na oj. Speciálně pro dvouhodnotovou míru ji je Jn prvoideál. Tedy každá míra na ^(co) určuje nějaký ideál na co. Můžeme se ptát, zda každý ideál na co je určen nějakou mírou, to znamená, zda každý ideál sestává ze všech nulových množin nějaké míry na 2?(oj). Není obtížné ukázat, že Fréchetův ideál a ideál množin nulové hustoty jsou příklady ideálů, které nejsou určeny žádnou mírou. Připomeňme, že každý ideál rozděluje podmnožiny na malé a ne-malé. Míra umožňuje jemnější klasifikaci množin podle velikosti. 8.32 Míry rozšiřující hustotu. Ověříme další vlastnosti konečně aditivní míry t] f definované vztahem (13), které závisí na volbě ultrafiltru & na to. Je-li J* triviální ultrafiltr určený číslem k e co, potom rj^ je váhová míra s vahou f(n) = \j[k + l) pro n < k a f(n) = 0 pro n > k. 126
8 33 blit vy a ultrajlltry I Zajímavější je případ netriviálního ultraťiltru. Předpokládejme, že ullraHUr ^ rozšiřuje F-récheluv filtr Potom podle 8.24 platí n*A = d(A) pro každou množinu A, která má hustotu. Říkáme, že míra rj^ rozšiřuje hustotu. Nechť s je zobrazení, které každému přirozenému číslu přiřazuje následníka, to znamená s{n) = n + 1 . Je-li A c: co, množina B = s-1[/l] vznikne posunutím množiny A o jedničku doleva (s případným vynecháním —1, je-li OeA). Je zřejmé, že B(n)j(n + l) se liší od A(n)j(n + 1) nejvýše o l/(n -f l). Odtud pro limity relativních četností podle 2F plyne nJyA) = rj,^s'l[A]. Říkáme, že míra rj^ je invariantní vzhledem k posunutí. Pro každé A <= oj platí dM) ^ n^A < d*(A), neboť rj^A je podle 8.25(c) nějaký hromadný bod posloupnosti (11), zatímco d^{Á) je nejmenší a d*(A) největší hromadný bod této posloupnosti. Je-li d*(A) > 0, to znamená, nemá-li A nulovou hustotu, pak podle 8.25(c) existuje uniformní filtr c§ takový, že V-lim A(n)l(n + l) = d*{A). Tedy platí r)M = d*{Á) > 0 pro každý uniformní ultrafiltr ČF rozšiřující <§. Následující věta shrnuje, co jsme právě dokázali. 8.33 Věta. Je-li ŽF netriviální ultrajiltr na co, pak rj^ je konečně aditivní míra na <?(cú), která rozšiřuje hustotu a je invariantní vzhledem k posunutí. Navíc, pro každou množinu přirozených čísel A, která má nemdovou horní hustotu, existuje netriviální ultrajiltr ŽF takový, že n&A > 0. Existence konečně aditivních měr s uvedenými vlastnostmi i níže uvedený příklad Banachovy limity se obvykle dokazují pomocí Hahnovy-Banachovy věty ve funkcionální analýze. Ukázali jsme, že ve speciálním případě lze tvrzení dokázat jednoduššími prostředky. 127
I 8 34 8.34 Banachova limita. Nechť /°° je lineární prostor všech omezených posloupností reálných čísel Je-li je \Sj a v je zobrazeni z 8.32. potom posloupnost /v. pro kterou platí (js)(n) = j(n + 1), je také pr\ kem r. Ukážeme, že existuje zobrazení LIM prostoru /x do reálných čísel iR, které splňuje následující podmínky pro libovolná j.ger- a c.de li. (i) LIM(c-/ + ďg) = c-LIM / + d-UMg, (ii) LIM/ > 0 , jakmile f{n) > 0 pro každé n, (iii) LIM/= LIM(/>), (iv) existuje-li obvyklá limita posloupnosti / pak LIM / = lim /. Podle (i)—(iv) je LIM lineární kladný funkcionál na prostoru P°, který je invariantní vůči posunutí a rozšiřuje obvyklou limitu posloupnosti. Takový funkcionál se nazývá Banachovou limitou. Ke konstrukci Banachovy limity na lCXi stačí vzít libovolný netriviální ultrafiltr ?F na co a pro /e/30 definovat LIM /jako ^-limitu částečných aritmetických průměrů posloupnosti / přesněji LIM/^-IimM±M±^^W. J n n+ 1 Tato definice má smysl, protože posloupnost částečných aritmetických průměrů libovolné fel™ je také omezená a podle 8.27 má jednoznačně určenou vlastní ^-limitu. Je zřejmé, že LIM je kladný funkcionál, a ze vztahů (11) vyplývá, že je lineární. Abychom dokázali, že LIM je invariantní vzhledem k posunutí, uvědomme si, že aritmetické průměry prvních n členů posloupností j a fs se liší o hodnotu |/(0) - f(n -f- l)|/(n -f- l) a že tento rozdíl konverguje k nule, protože /je omezená posloupnost. Vlastnost (iv) je důsledkem známého faktu z analýzy: konvergentní posloupnost konverguje ke své limitě i v průměru. Z předchozího je zřejmé, že funkcionál LIM závisí na volbě ultrafiltru ZF e ;//(co), ze kterého byl sestrojen. Všimněme si, že pro charakteristickou funkci xA kterékoli množiny A <= oj platí LIM Xa = r\*A . kde r]^ je míra na &(cú) definovaná vztahem (13). To znamená, že Banachova limita určená ultrafiltrem ZF je rozšířením konečně aditivní míry r\& z věty 8.33. Mezi Banachovou limitou a y\& je tedy podobný vztah jako mezi integrálem a mírou. 8.35 Budeme se dále zabývat principem kompaktnosti, který umožňuje přenášet některé vlastnosti konečných podsouborů na celý nekonečný soubor množin. Princip kompaktnosti byl formulován jako samostatné tvrzení na přelomu 40. a 50. let. 128
8.36 F Litry a ulirafútry I Nejprve zavedeme pomocné pojmy. Mějme soubor množin A = <At:ÍEl). Uvažujme systém S, který sestává z částečných selektorů souboru A, to znamená z některých zobrazení /, jejichž definiční obor je částí indexové množiny / a pro každé i e Dom (/) je /(z) e Av Říkáme, že systém S pokrývá konečné podmnožiny /Jestliže pro každou konečnou část u množiny / existuje ! eS takové, že u c; Dom (/). Zobrazení u nazýváme filtrovaným prodloužením systému S, jestliže y je definováno na celé množině / a konečné části zobrazení g jsou vymezeny systémem S, přesněji (Vu6[/]<»)(3/-eS)(/|u = 9|u). Ie zřejmé, že filtrované prodloužení systému S, pokud existuje, je prvkem kartézského součinu X^i:* 6 O- K důkazu principu kompaktnosti použijeme základní větu o ultrafiltrech 8.18. 8.36 Věta. Princip kompaktnosti. Jsou-li všechny množiny A. souboru (^t: i e f) konečné, pak každý systém částečných selektorů pokrývající konečné podmnožiny I má filtrované prodloužení. Důkaz. Nechť S je systém pokrývající konečné podmnožiny /. Zúžením všech zobrazení z S na konečné podmnožiny vytvoříme systém Sx, který také pokrývá konečné podmnožiny a sestává jen z konečných zobrazení. Filtrované prodloužení systému S je filtrovaným prodloužením systému Si a naopak. Proto můžeme předpokládat, že S sestává pouze z konečných zobrazení. Z pokrývači vlastnosti systému S plyne, že každá z množin A{ je neprázdná, a také, že 5 + 0. Budeme definovat množinu X a na ni zavedeme centrovaný systém. Hledané zobrazení získáme z ultrafiltru, který tento centrovaný systém rozšiřuje. Buď X množina všech konečných částečných selektorů, to znamená, že ieu Pro i e I položme Yt = {feS:ieDom{f)}. Předpokládali jsme, že S g; X, a tedy Yt ^ X pro každé iel. Ukážeme, že množiny Yl tvoří centrovaný systém. Je-li u konečná neprázdná podmnožina /, pak z pokrývající vlastnosti systému S plyne existence feS takového, že u <^ Dom (/). To znamená, že fe f]^, a tedy systém je centrovaný. Buď <§ nějaký ultrafiltr na X rozšiřující systém {Y^iel}. Uvažujme nyní množinu Ai pro pevné i e /. Pro a e Ai položme Yi(a)={feYi:f(i) = a}. 129
I 8 36 Pro různá a>be A, je zřejmě Yt(a) r^ )i(b) = 0 a navíc [J{YÁa):aeA.) = Y. Vidíme, že množina Y{ z ultrafiltru ťš je sjednocením konečně mnoha [At je konečné dle předpokladu) disjunktních množin. Tedy existuje právě jeden prvek aeAl takový, že Y^a) e *§. Můžeme nyní definovat zobrazení g vztahem g(i) = a<-+ Y.[a)ey pro každé i e I. Zbývá ověřit, že g je filtrované prodloužení systému S. Uvažujme konečnou neprázdnou množinu u^ I. Pro každé ieu je Y^ifje^ a Y-[g{í)) c S. Tedy průnik n{^(#(z)): *e "} \Qž\ také v &, a je proto neprázdný. Pro libovolné / z tohoto průniku platí feS, u £ Dom (/) a pro každé ieu je g(i) = f(i). Tím je důkaz dokončen. Uvědomme si, že princip kompaktnosti je netriviální tvrzení jen pro nekonečné soubory množin. 8.37 Sňatkový problém. Hallova věta. Každý muž se zná s jistými ženami a je možné, že více mužů se zná s touže ženou. Ptáme se, kdy je možné, aby se každý muž oženil s některou z žen, které zná, když mnohomužství je vyloučeno? Formulace sňatkového problému v matematické řeči je nasnadě. Buď M konečná množina a nechť (19) <Pťm:meM> je soubor konečných množin. Ptáme se, kdy existuje fe\ Wm, které je prostým me.VÍ zobrazením, neboli, kdy existuje prostý selektor na souboru (19), jehož definiční obor je celá množina M? Překvapivě jednoduchou odpověď dává Hallova věta. Prostý selektor pro konečný soubor (19) konečných množin existuje právě tehdy, když (VJcM)(|J|<|U^J). Důkaz této věty čtenář nalezne v Nešetřilově knize Teorie grafů (1979). Podmínka řešitelnosti sňatkového problému říká, že každá skupina mužů se musí znát dohromady s nejméně tolika ženami, kolik je mužů ve skupině. Je zřejmé, že je to podmínka nutná, netriviální část Hallovy věty ukazuje, že je to i podmínka postačující. Princip kompaktnosti umožňuje přenést Hallovu větu na nekonečné soubory konečných množin. Ukážeme, že platí následující tvrzení. Prostý selektor pro libovolný soubor konečných množin (A,: ie /> existuje právě tehdy, když existuje prostý selektor pro každý konečný podsoubor (At:iejy, J e [/]<». 130
841 Filtry a uhrafiltry l Snadno se nahlédne, že zúžení f\J prostého selektoru j pro (At:iel) na množinu J c= I je prostým selektorem pro (At: ie J>. Na druhou stranu, zobrazení /, které je filtrovaným prodloužením systému všech konečných částečných prostých selektoru, je hledaným prostým selektorem pro celý soubor. Omezení v principu kompaktnosti na konečné množiny v souborech je podstatné. Uvažujme soubor <ajr: r e IR>, kde r probíhá všechna reálná čísla a každé cor je množina všech přirozených čísel. Je zřejmé, že pro každý konečný podsoubor existuje prostý selektor. Kdyby bylo možné použít principu kompaktnosti i v tomto případě, pak by existoval prostý selektor pro celý soubor, a to je prosté zobrazení nespočetné množiny IR do spočetné množiny w. Víme, že takové zobrazení neexistuje. 8.38 Obarvkelnost grafu. Na problému obarvitelnosti grafů ukážeme další použití principu kompaktnosti. Připomeňme nejprve základní pojmy. 8.39 Definice. Graf. (i) Graf G = (K, //) je určen množinou vrcholů V a množinou hran H\ hrany jsou některé dvouprvkové podmnožiny množiny vrcholů, tedy H £ [V]2. Říkáme, že hrana (x, y) e H spojuje vrcholy .v a y. Graf je konečný, jestliže má konečnou množinu vrcholů. (ii) Graf Gj = (Vl,H1) se nazývá indukovaným podgrafem grafu G, jestliže V, <= V, Hl = [V,]2 nH. 8.40 Příklady, (a) Úplný graf. Graf Kv = <K[^]2> se nazývá úplný, protože každé dva vrcholy jsou spojeny hranou. (b) Kružnice délky rz je graf Cn = <K H), kde V je nějaká n-prvková množina {v0, ..., vn_l} a množina H sestává z hrany {v0,vn_l} a všech hran {ur ^-n Pro i < n - 1. (c) Je-li A c X, každé zobrazení h:A—+X určuje graf Gh = <X,H> s množinou hran H = j{x,li(x)):xe/l&x =# h(x)} . Všimněme si, že pro zobrazení /: X —► X množiny X do sebe je graf G/ totožný a grafem Gh, kde h = f\ (X - {x: f(x) = x}), a že zobrazení h nemá pevné body. 8.41 Definice. Obarvení grafu. Buď k přirozené číslo. Zobrazení /, které přiřazuje každému vrcholu grafu G = (V, Ff) nějaké přirozené číslo menší než k tak, že j[x) 4= J[y) pokud {x, v} e H^ se nazývá k-obarvení grafu G nebo obarvení G pomocí k barev. Říkáme, že daný graf je k-obarvitelný, jestliže existuje nějaké jeho /c-obarvení. Graf je konečně obarvitelný, je-li /c-obarvitelný pro nějaké přirozené k. Vzhledem k tomu, že definice /c-obarvení nepožaduje, aby bylo použito všech k barev 0, 1,..., k — 1, každé /c-obarvení je také /-obarvení pro / > k. 131
I 8 42 8.42 Definice. Je-li G konečně obarvitelný graf, pak nejmenší počet barev, kterými je obarvitelný, se nazývá barevnost grafu G. 8.43 Příklad. Snadno se nahlédne, že úplný graf Kn má barevnost n. Kružnice Cn sudé délky n > 2 má barevnost 2 a kružnice liché délky n > 3 má barevnost 3. V 8.46 ukážeme, že graf Gh z příkladu 8.40(c) má barevnost nejvýše 3. Nekonečný úplný graf není konečně obarvitelný. Všechny podgrafy /c-obarvitelného grafu jsou opět /c-obarvitelné: je-li / /c-obar- vení, pak zúžení / na nějakou podmnožinu vrcholů zůstane /c-obarvením odpovídajícího podgrafu. Následující veta spojuje konečnou obarvitelnost nekonečného grafu s obarvitel- ností konečných podgrafu. 8.44 Věta o barevnosti grafu (de Bruijn a Erdos, 1951). Nechť k je přirozené číslo. Graf G = [V, H) je k-obarvitelný, právě když každý jeho konečný podgraf je k-obarvitelný. Důkaz. Již jsme ukázali, že z /c-obarvitelnosti grafu G plyne /c-obarvitelnost každého podgrafu. Opačnou implikaci dokážeme použitím principu kompaktnosti. Nechť S je množina sestávající ze všech /c-obarvení konečných indukovaných podgrafu grafu G. S je systém Částečných selektorů souboru (Ax: xe V), kde Ax = = {0, 1,..., k — 1} pro každé x. Navíc S pokrývá konečné podmnožiny množiny V. Tedy z principu kompaktnosti existuje nějaké filtrované prodloužení g systému S. Pro takové g zřejmě platí g:V-+k a g{x)=¥g(y), jakmile {xj}gH, tedy g je Jc-obarvení grafu G. 8.45 Poznámka. Když v roce 1976 K. Appel a W. Haken rozřešili slavný problém čtyř barev a ukázali, že každý konečný rovinný graf je 4-obarvitelný, podle věty 8.44 tím dokázali, že každý (i nekonečný) rovinný graf je 4-obarvitelný. Následující tvrzení, které je důsledkem věty 8.44 o barevnosti grafu, nachází uplatnění v teorii ultrafiltrů. 8.46 Lemma o třech množinách. Buď Y e X a h zobrazení množiny Y do X, které nemá pevné body, to znamená, že pro každé x e Y je h(x) =)= a\ Potom existuje rozklad množiny X na tři části X = X0 u X1 u X2 takový, že pro každé i < 2 platí (20) /i[X,]nX,. = 0. Důkaz. Zobrazení h: Y-+X určuje graf Gh = {X,H) z příkladu 8.40(c), kde H = = {{x,h(x)}:x(E Y}. Tvrzení bude dokázáno, ukážeme-li, že graf GJe 3-obarvitelný. Je-li / nějaké 3-obarvení grafu Gh a Xt je množina všech vrcholů obarvených í-tou barvou, dostáváme (20). K tomu stačí ukázat podle 8.44, že každý konečný indukovaný podgraf grafu Gh je 3-obarvitelný. Dokážeme to indukcí podle mohutnosti konečných podmnožin množin X. Každý graf s nejvýše třemi vrcholy je 3-obarvi- 132
8 49 bútry a ultrajútry I telný. Předpokládejme, že každý podgraf grafu Gh s n vrcholy je 3-obarvitelný, a dokazujeme, že i každý podgraf s n + 1 vrcholy je 3-obarvitelný. Bud /leTYl"*1 Ihažujme nejprve případ, kdy h\A~] =t= A. Zvolme nějaké se A - h[A] a položme B = A - {x\. Vrchol x je spojen hranou nejvýše s jedním vrcholem ležícím v £, a to /i(.x). Podle indukčního předpokladu existuje nějaké 3-obarvení / definované na B. Každé takové obarvení / můžeme rozšířit na 3-obarvení definované na množině A, přiřadíme-li prvku x barvu f(x) < 3 různou od barvy f(h(x)). Uvažujme zbývající případ, kdy h[A] = A. Množina A je konečná, a proto h zobrazuje množinu A vzájemně jednoznačně na A. Zvolme nějaké x e A a položme B = A — {.xj. V tomto případě je x spojeno nejvýše se dvěma vrcholy ležícími v B, a to h(x) a h~l(x). Opět můžeme libovolné 3-obarvení / definované na B rozšířit na A, zvolíme-li f(x) < 3 různé od f(h(x)) i od f(h~l(x)). Dokázali jsme, že každý podgraf s n + 1 vrcholy je 3-obarvitelný, a tedy i každý konečný podgraf má tuto vlastnost. 8.47 Obraz filtru. Nechť / je zobrazení množiny X do množiny Y a /""* je indukované zobrazení &>{X) do &>(Y) z 4.34. Obraz neprázdné množiny je neprázdný a pro průniky platí inkluze f[AnB]zf[Á]nf[B]. Tedy pro libovolný filtr & na X je r[F] = {f[Á]:Ae&} centrovaný systém na Y. Snadno se nahlédne, že systém (21) {Cc Y\f-l[C\e&] je filtr na Y a že /"[^"] je jeho báze. Uvědomme si, že samotný obraz f~*\&'~\ filtru ^ nemusí být filtrem na Y. Je-li ^ ultrafiltr na X. pak /"[^"] je báze ultrafiltru na Y. protože pro libovolné A c= Y množiny / " ' [/1], j ][Y — ,4] tvoři rozklad množiny X a jedna z nich patři óo uliraíillru .'/ . To znamená, že systém (21) je ultrafiltr na Y. 8.48 Zobrazení fif. Předchozí úvaha ukazuje, že pro každé zobrazení f: X —► Y můžeme definovat zobrazení /?/: fiX —> fiY vztahem Pf(V) = {A cz Y:J~l[A']^}. Všimněme si. že triviálnímu ultrafiltru y// nad bodem xe X při zobrazeni flf odpovídá triviální ultrafiltr nad bodem ((x). Může se stát, že /?/('//) je triviální ultrafiltr, i když ultrafiltr '//je netriviální, například, je-li j konstantní zobrazení. 8.49 Pevné body zobrazení /?/. Nechť f je zobrazení množiny X do sebe. Potom 133
I 8 49 Pf: pX -* pX a ultrafiltr fy je pevným bodem zobrazení Pf jestliže Pf(fy) = fy. Uvědomme si, že následující podmínky jsou ekvivalentní: (22) Pf[%) = V, Aefy -+f[A]efy . Je-li zobrazení / identické na nějaké neprázdné množině B c: Xy pak každý ultrafiltr fy e pX, který obsahuje fí, je pevným bodem zobrazení pf. K důkazu použijeme druhou podmínku z (22). Je-li A libovolná množina z fy, potom /InBef a /[^nB] = /4nfic/[4 odtud plyne f[A]efy. Podle (22) je fy pevným bodem zobrazení Pf Ukážeme, že předchozí podmínka charakterizuje všechny pevné body zobrazení pf- 8.50 Věta. Kechť J je zobrazení množiny X clo sebe. Ultrafiltr j(/e\]X je pevným bodem zobrazení pj, právě když f je identita na nějaké množině z y//, tedy když {xeX:f(x) = x}efy . Důkaz. Jednu implikaci jsme již dokázali v předchozím odstavci. K důkazu opačné implikace použijeme lemma 8.46 o třech množinách. Označme B = = {xeX:f(x) = x}. Pokud Bg^, jsme hotovi. Předpokládejme, že B$°U, to znamená, že množina Y = X — Befy. Nechť h =/| Y. Podle 8.46 existuje rozklad množiny X na tři části X0, Xlf X2 takový, že /i[X,-] n Xi. = 0 pro i < 2. Přitom právě jedna z množin Xx leží v fy, protože Xet. Je-li X{efy, potom také A = X-{ n Ye fy, ale /[/l] neleží v ^, protože je disjunktní s X {. Ukázali jsme, že pro ultrafiltr fy není splněna druhá podmínka z (22), to znamená, že fy není pevným bodem zobrazení pf. Tím je věta dokázána. 8.51 Právě dokázané tvrzení budeme ilustrovat na příkladě dvouhodnotové míry na ^(co) a transformace zachovávající míru. Podle věty 8.33 víme, že na &(cú) existuje míra rj a existuje zobrazení /:co—»co, které zachovává míru q, to znamená, že platí nf~l[A] = riA pro každou (měřitelnou) množinu A ^ co a navíc / není nikde identické. Uvažujme speciálně dvouhodnotovou míru v na ^(co) a ptejme se, jaká zobrazení / tuto míru zachovávají. Míře v odpovídá ultrafiltr fy na co sestávající právě z množin míry 1. Jestliže zobrazení / zachovává míru v, pak pro každé Ae°U je v/-10] = vA = l, a tedy f~l[A^efy, neboli fy je pevným bodem zobrazení Pf Podle věty 8.50 to znamená, že zobrazení / je identické skoro všude ve smyslu míry v. Ukázali jsme, že zobrazení zachovává dvouhodnotovou míru, právě když je skoro všude identické. 134
KAPITOLA II Ordinální Čísla rozšiřují množinu přirozených čísel za hranice konečných množin. Platí pro ně princip (transímitní) indukce a mají svou aritmetiku. Klíčem k zavedení ordinálních čísel je pojem dobrého uspořádání, který je odvozen z uspořádání množiny přirozených čísel. Ordinální čísla jsou typy všech dobře uspořádaných množin, zatímco přirozená čísla jsou typy dobrých uspořádání konečných množin. Ordinálním číslům jsou věnovány §§ 1-3. Při prvním čtení stačí seznámit se s § 1, s první částí § 3, kde je zaveden ordinální součet a součin, a s částí § 2 až po větu o rekurzi. Kardinální čísla tvoří část třídy ordinálních čísel. Jsou to mohutnosti dobře uspořádaných množin. Platí-li axiom výběru, kardinální čísla jsou mohutnosti všech množin. Také kardinální čísla mají svou aritmetiku, která se liší od aritmetiky ordinálních čísel. Operace kardinální aritmetiky odpovídají množinovým operacím a dovolují určit mohutnosti množin, které vzniknou množinovými konstrukcemi. Ve srovnání s operacemi kardinálního součtu a součinu, které jsou velmi jednoduché, je operace mocnění dosti složitá a její průběh není jednoznačně určen systémem axiomů ZFC. Základní fakta o kardinálních číslech obsahuje § 4, § 5 je věnován mocninám kardinálních Čísel a důsledkům, které pro mocniny kardinálních čísel plynou ze zobecněné hypotézy kontinua (GCH) a z hypotézy singulárních kardinálů (SCH). Šestý paragraf je věnován kumulativní hierarchii univerza množin, která je matematickým vyjádřením představy množinového univerza, ze které vychází Zermelova a Fraenkelova axiomatika. Poslední paragraf je věnován hierarchii třídy konstruovatelných množin. Na vztahu obou hierarchii závisí globální vlastnosti množinového univerza. Při prvním čtení je možné §§ 6 a 7 vynechat. § 1 Ordinální čísla Ukážeme, že pomocí dvou základních vlastností přirozených čísel lze definovat širší třídu čísel, která nazveme ordinální. Vedle přirozených čísel, která splývají s konečnými ordinálními čísly, v této třídě najdeme i nekonečná (transímitní) ordinální čísla. Třída všech ordinálních čísel je dobře uspořádaná relací e a platí pro ni 135
II 1.1 princip indukce, který je zobecněním principu indukce pro přirozená čísla. Ukážeme, že jsou ordináiní čísla dvou typů* izolovaná a limitní, a podrobně rozebereme vlastnosti dobrého uspořádání třídy všech ordinálních čísel. Na závěr ukážeme, že dobrá uspořádání, která jsme definovali pro dvojice přirozených čísel, a uspořádání konečných množin přirozených čísel se přenášejí i na ordináiní čísla. 1.1 Definice. Tranzitivní třídy a množiny. Říkáme, že třída X je tranzitivní, jestliže každý prvek x e X je podmnožinou X, to znamená, když platí xeX -*x^ X . 1.2 Z definice 1.1 je zřejmé, že třída X je tranzitivní, právě když pro libovolné x, y platí (1) yexeX-^yeX. Poslední implikaci nelze zaměňovat s tvrzením, že relace e je tranzitivní na X. Z (l) je zřejmé, že X je tranzitivní, právě když [JX c: X. Univerzální třída a prázdná množina jsou tranzitivní. Podle lemmatu 6.19 z první kapitoly je množina všech přirozených čísel tranzitivní a každé přirozené číslo je také tranzitivní množina. 1.3 Lemma, (i) Jsou-li X a Y tranzitivní třídy, potom X n Y a X u Y jsou tranzitivní. (ii) Je-li každý prvek třídy X tranzitivní množina, potom f]X a [JX jsou tranzitivní. (iii) Je-li X tranzitivní třída, potom relace náležení je tranzitivní na X, právě když každé x e X je tranzitivní množina. Důkaz, (i) plyne přímo z definice 1.1. (ii) Ukážeme, že f]X je tranzitivní. Nechť pro množiny y, z platí yeze(\X, to znamená, že pro každé x e X platí ze x a y e x, protože x je tranzitivní. Tedy ye f]X a f\X jejranzitivní. Podobně se dokáže, že [JX je tranzitivní. (iii) Jsou-li x, y, z libovolné množiny takové, že ze y e xe X, potom také y, ze X, protože X je tranzitivní. Je-li každé xeX tranzitivní množina, dostáváme, že zex a relace náležení je tranzitivní na X. Je-li naopak relace e tranzitivní na X, pak je každý prvek xeX tranzitivní. 1.4 Definice. Ordináiní čísla. Říkáme, že množina x je ordináiní číslo nebo krátce ordinál, jestliže x je tranzitivní a relace náležení je dobré (ostré) uspořádání množiny x. Třídu všech ordinálních Čísel označíme On, tedy On = {x: x je ordináiní číslo} . Připomeňme, že relace 6 je ostré uspořádání na x, jestliže je antireflexivní a tranzitivní na x. Je to dobré uspořádání, jestliže každá neprázdná podmnožina a ^ x má nejmenší prvek. 136
1 8 Ordinainí čísla 1.5 Z definice ordinálního čísla je zřejmé, že prázdná množina je ordinálni čislo Z věty 6.i9 a 6.23 z první kapitoly vyplývá, že každé přirozené číslo je ordmálni číslo a že množina o v^ech přirozených čísel je také ordinalní číslo. Víme, že a> je nekonečná množina a že přirozená čísla jsou konečné množiny. Později uvidíme, že ordinálni číslo oj je supremem množiny všech přirozených čísel ve třídě On. To znamená, že přirozená čísla jsou právě konečné ordinály a že co je nejmenší nekonečné (transfmitní) ordinálni číslo. Nyní ukážeme, že třída On má podobné vlastnosti jako kterékoli ordinálni číslo: je tranzitivní a je dobře uspořádána relací e. Ukážeme také, že On není množina a že je to jediná vlastní třída s takovými vlastnostmi. 1.6 Lemma. On je tranzitivní třída. Důkaz. Ukážeme, že každý prvek y ordinálního čísla x je také ordinál. Relace náležení je tranzitivní na ordinálu x a podle 1.3(iii) je každý prvek yex tranzitivní množina. Z tranzitivnosti x také plyne y c x a y je dobře uspořádána relací e. Tedy y je ordinál a On je tranzitivní třída. 1.7 Lemma. Jsou-li x, y ordinály, potom platí (i) x £ x , (ii) x n y je ordinál, (iii) xe y <-► x c y . Důkaz, (i) (sporem). Kdyby platilo x e x, potom relace náležení není antireflexivni na x a nemůže být ostrým uspořádáním na x. (ii) x n y je tranzitivní množina podle 1.3(i) a je dobře uspořádána relací e, protože je podmnožinou ordinálu x (i ordinálu y). (iii) Je-li xey, z tranzitivnosti y dostáváme x c y a z (i) plyne x =(= y- Je-li naopak x c y, potom y — x je neprázdná množina. Nechť 2 je její nejmenší prvek vzhledem k uspořádání e. Ukážeme, že x = z, a tvrzení (iii) bude dokázáno. Nejprve ukážeme, že x ^ z. Je-li u e x, potom také u e y a pro u, z z linearity uspořádání e na y dostáváme wezVu = zVzeu. Vzhledem k volbě z v disjunkci nemůže nastat druhý a třetí případ: rovnost u = z vede k u$x a z eu spolu s tranzitivností x dává z e x. Ukázali jsme, že u e z, to znamená, že x c z. Je-li u e 2, potom z tranzitivnosti y plyne u e y. Kdyby u $ x, dostali bychom spor s minimalitou z v množině y — x. Tedy také 2 ^ x. 1.8 Věta. Relace náležení je dobré ostré uspořádání třídy On. Důkaz. Podle 1.7(i) je relace e antireflexivni na On. Podle 1.6 je třída On tranzitivní a každý její prvek je ordinál, tedy tranzitivní množina. Podle lemmatu 1.3(iii) je relace náležení tranzitivní na On. Ukázali jsme zatím, že e je ostré uspořádání na On. 137
II 8 Zbytek důkazu rozdělíme do dvou kroků. Ukážeme, že: (i) Relace náležení je trichotomická na On, to znamená, zeje lineárním uspořádáním. (ii) Každá neprázdná množina ordinálních čísel má minimální prvek vzhledem k uspořádání e. Tím bude dokázáno, že e je dobré uspořádání na On, protože v lineárně uspořádané množině je minimální prvek nejmenší. (i) Jsou-li x, y libovolné dva ordinály, podle 1.7(ii) je x n y také ordinál. Uvažujme inkluze xnycx, xnyCj;, Je vyloučeno, aby v obou platila ostrá inkluze. Potom bychom dostali x n y e x n y a to je ve sporu s tvrzením (i) lemmatu 1.7. Zbývají tři možnosti. V případě, že v obou inkluzích platí rovnost, dostáváme x = y. Platí-li rovnost jen v první z nich, podle 1.7(iii) dostáváme xev, a platí-li rovnost jen ve druhé inkluzi, dostáváme y ex. Relace e je trichotomická na On. (ii) Nechť a je neprázdná množina ordinálních čísel a nechť a e a. Pokud a není minimální prvek množiny a vzhledem k uspořádání e, položme b = a n cc ať je neprázdná podmnožina ordinálu ol. Nechť P je nejmenší prvek b vzhledem k e. Ukážeme, že p je minimální prvek množiny a vzhledem k e. Kdyby pro nějaké y e a platilo y e P, z předpokladu fiect. dostáváme yea, protože a je tranzitivní. To by znamenalo, že y e a n a = b a že p není nejmenší prvek množiny b. Ukázali jsme, že P je minimální prvek množiny a vzhledem k e. Stejným způsobem se dokáže, že každá neprázdná podtřída A <= On má nejmenší prvek. Následující tvrzení je obdobou paradoxu Burali-Fortiho. který v roce 1897 ukázal, že všechna ordinální čísla nemohou tvořit množinu. 1.9 Důsledek. Třída On není množinou. Důkaz. Podle 1.6 je On tranzitivní a podle 1.8 je dobře uspořádána relací náležení. Kdyby třída On byla množinou, pak by byla ordinálním číslem a platilo by On e On. To je ve sporu s lemmatem 1.7(i). 1.10 Důsledek. Je-li X tranzitivní vlastní třída dobře uspořádaná relací náležení, potom X = On. Důkaz. Nechť X splňuje předpoklady tvrzení. Je zřejmé, že každý prvek xeX je ordinál, tedy X ^ On. Kdyby platila jen ostrá inkluze a x bylo ordinální číslo, které není prvkem třídy X, z tranzitivnosti X a z věty 1.8 dostáváme X ^ x. To vede ke sporu s předpokladem, že X je vlastní třída, tedy X = On. 1.11 Označení. Třída všech ordinálních čísel spolu s dobrým uspořádáním relací náležení a dalšími operacemi je velmi důležitou strukturou v teorii množin. V dalším textu budeme ordinální čísla označovat zpravidla malými písmeny 138
1.16 Ordinálni čísla II řecké abecedy a, /?, 7, qlí, a2, ..., an, ... a relaci dobrého uspořádání na On budeme označovat < místo e. Budeme psát a < fi místo z e fi a budeme psát a < fi místo ae/3 V a = fi. Výraz a < $ čteme „(ordinálni číslo) z je menší než (ordinálni číslo) j3" a podobně výraz a < /? čteme „a je meraSz rce£>o rovno /?". 1.12 Lemma, (i) Množina x <= Ort je ordinálním číslem, právě když x je tranzitivní množina. (ii) Je-/i A neprázdná třída ordinálních čísel, potom f]A je nejmenší prvek třídy A vzhledem k uspořádání < . (iii) Je-li a množina ordinálních čísel, potom [ja je také ordinálni číslo a je to supremwn množiny a vzhledem k uspořádání <. Důkaz, (i) Podle věty 1.8 je každá množina ordinálů dobře uspořádána relací náležení. Je tedy ordinálním číslem, právě když je tranzitivní. (ii) Je-li A neprázdná podtřída On, podle důkazu věty 1.8 existuje nejmenší prvek ze A vzhledem k uspořádání <. Uvědomme si, že z tranzitivnosti ordinálů pro libovolné $eA dostáváme a c /?. To znamená, že a = f]A. (iii) Nechť a c; On. Podle 1.3(ii) je [Ja tranzitivní množina a je to ordinálni číslo podle (i). Je-li oce a, potom a c (Ja = /?, tedy a < fi podle 1.7(iii) a 1.11. Je-li 7 < P, to znamená, je-li 7 6 (Ja, pak existuje oce a tak, že 7 £ a, tedy 7 < a. Ukázali jsme, že [ja je nejmenší majorantou množiny a. 1.13 Důsledek. Ordinál co je supremem množiny všech přirozených čísel ve třídě On. To znamená, že co je nejmenší nekonečné ordinálni číslo. Konečné ordinály jsou právě přirozená čísla. Důkaz. Podle 6.19(i) / prvni kapitoly je supe; = [Joj = o. Je-li y nekonečné ordinálni číslo, pak nutně o < y a naopak. 1.14 Lemma. Je-li a ordinálni číslo, pak au [a] je nejmenší ordinál větší než a. Říkáme, že a u {a} je následníkem a a že txje předchůdcem a u {a} v uspořádání <. Důkaz. Pro každé aje au {a} tranzitivní množina ordinálů a je to ordinálni číslo podle 1.12(i). Je-li /? < au {a}, pak j3 e a u {a}, tedy buď fiex. nebo [i = a. To znamená, že f < a a mezi a a a u {a} není žádné ordinálni číslo. 1.15 Definice. Izolovaná a limitní ordinálni čísla. (i) Říkáme, že ordinálni číslo aje izolované, jestliže a = 0 nebo a má předchůdce, to znamená, jestliže existuje ordinál [i takový, že a = /? u {/?}. (ii) Říkáme, že ordinálni číslo a je limitní, je-li nenulové a nemá-li předchůdce. 1.16 Je zřejmé, že každé přirozené číslo je izolované a že co je limitní ordinálni číslo. Ordinálni číslo co u {w} je izolované, ale není to přirozené číslo. Třída všech ordinálních čísel se rozpadá na dvě disjunktní části: na izolovaná a limitní ordinálni čísla. Mezi izolovanými čísly zaujímá nula jako nejmenší ordinál zvláštní místo, protože nemá předchůdce. 139
II 1.17 Topologie určená uspořádáním třídy On. Na třídě On můžeme zavést intervaly stejným způsobem jako na reálné přímce. Jsou-h a, fj libovolná ordinálni čísla a a < /?, říkáme, že množiny (a,jí) = [yeOn:a<y<p}, (<-,a) = {veOw:y < a} jsou otevřené intervaly na On. Uvědomme si, že intervaly (a,/?) a (<-,a) mohou být i prázdné, jestliže v prvním případě /? = <x u {a} nebo a = 0 ve druhém případě. Říkáme, že množina o c On je okolím ordinálu a, je-li a prvkem nějakého otevřeného intervalu, který je podmnožinou o. Otevřený interval je tedy okolím všech svých prvků. Je-li a = 0 nebo a = p u {/?}, potom jednoprvková množina (a) je také okolím ordinálu a, protože {0} = (+-, l) a {a} = (/?, a u {a}). V topologii se body, které mají jednoprvkové okolí, nazývají izolované. Ve shodě s tím jsme taková ordinálni čísla nazvali izolovaná. Je-li X limitní ordinál, snadno se nahlédne, že v každém jeho okolí je nekonečně mnoho ordinálních čísel menších než X. Přitom X je největším prvkem okolí (a, X \j {/.}). 1.18 Ordinálni Čísla jako typy dobře uspořádaných množin. Jsou-li dvě množinové relace izomorfní, podstatně se neliší, i když popisují vztahy mezi prvky ze dvou různých množin. Říkáme také, že izomorfní relace jsou „stejného typu". Je zřejmé, že vztah „býti izomorfní'4 („býti stejného typu") určuje relaci ekvivalence na třídě všech relací. Snadno se nahlédne, že ke každé množinové relaci existuje vlastní třída relací, které jsou s ní izomorfní. To znamená, že třídy takové ekvivalence jsou vlastní. Tím se dostáváme k otázce, zda je možné přiřadit každé relaci nějakou množinu — její typ — tak, aby dvěma izomorfním relacím byl vždy přiřazen stejný typ. V takovém případě typ reprezentuje celou třídu navzájem izomorfních relací. Ideální je taková reprezentace, která dovoluje z daného typu t sestrojit alespoň jednu relaci typu t. Potom můžeme celou třídu relací typu t nahradit jedinou relací a vyšetřovat jen takové reprezentující relace. Ukážeme, že ordinálni čísla mohou posloužit jako typy pro relace dobrých uspořádání. 1.19 Věta. Je-li R dobré uspořádání množiny A, pak existuje právě jedno ordinálni číslo a. a jednoznačně určený izomorfismus a a A vzhledem k < a R. Důkaz. Pro každý ordinál a podle věty 1.5.31 existuje jednoznačně určený izomorfismus (vzhledem k < a R), který zobrazuje A na nějakou dolní podmnožinu a nebo a na nějakou dolní podmnožinu A. Přitom je-li a < jS a i je izomorfismus, který zobrazuje ordinál /? na dolní podmnožinu A, potom i\cc je izomorfní zobrazení a na dolní podmnožinu A a podle věty 1.5.31 žádný jiný takový izomorfismus neexistuje. Víme, že On je vlastní třída, není tedy možné, aby každý ordinál /? byl izo- 140
1 23 Ordinální c isla II morfní s nějakou dolní podmnožinou A. Nechť /? je ordinál takový, že A je izomorfní s nějakou dolní podmnožinou a ^ p. Přitom dolní znamená totéž co tranzitivní, protože jde o uspořádání relací e. Podle lemmatu 1.12 je tranzitivní množina a hledaný ordinál a. Podle věty 1.5.31 je to jediný ordinál izomorfní s A. 1.20 Důsledek. Dva různé ordinály nejsou izomorfní. 1.21 Věta 1.19 ukazuje souvislost von Neumannovy definice (1923), která je dnes všeobecně používanou definicí ordinálu s původním Cantorovým pojetím z roku 1895, který definoval ordinální čísla abstrakcí jako typy dobře uspořádaných množin. Nyní ukážeme, že lexikografické a maximo-lexikografické uspořádání se přímo přenášejí z přirozených čísel na ordinální čísla jako dobrá uspořádání třídy On x On. 1.22 Definice. Lexikografické a maximo-lexikografické uspořádání. (i) Na třídě On1 definujeme lexikografické uspořádání <Le tak, že pro libovolné ordinály oc1? a2, j5l5 p2 položíme <«n0i> <Le<«2^2> "«i <*2 V(a, =a1&Pl <P2). (ii) Maximo-lexikografické uspořádání <MLe na On2 <«1,01> <MLe<a2^2>^ <-> Max {at, a2} < Max {a,, £2} V V (Max [2,,/Vf = Max{a2,02} & &<«l,iSl> <Le<«2.02>)- 1.23 Věta. (i) Lexikografické uspořádání je dobré ostré uspořádání na On2. (ii) Maximo-lexikografické uspořádání je dobré ostré uspořádání na On2. Navíc každá dvojice <a, /?> má jenom množinu předchůdců. Maximo-lexikografické uspořádání je tedy úzká relace. Důkaz. Obě uspořádání jsou rozšířením uspořádání, která jsme zavedli na ojxoj v příkladu 1.6.28. (i) Snadno se nahlédne, že lexikografické uspořádání je antireflexivní a tranzitivní relace. Ukážeme, že je to dobré uspořádání. Nechť u je libovolná neprázdná podmnožina On2. Potom Dom(u) je neprázdná množina ordinálních čísel nechť a je její nejmenší prvek. Položíme-li v — {/?: (a, /?> eu}, potom i1 je také neprázdná množina ordinálních čišel. Snadno se ověří, že <a, /?>, kde /? je nejmenší ordinál z u, je nejmenší prvek množiny u vzhledem k lexikografickému uspořádání. V lexiko- grafickém uspořádání dvojici (1,0) předcházejí všechny dvojice <0, a), aeOn. Lexikografické uspořádání tedy není úzká relace. (ii) Také maximo-lexikografické uspořádání je antireflexivní a tranzitivní relace. 141
II 1 23 Podobným způsobem jako v (i) se dokáže, že je dobré. Ukážeme, že je úzké. Nechť <gí, py je libovolná uspořádaná dvojice ordinálů a nechť y je větší z ordinálů ct. p. Je-li <Č, ř7> <MLe<a>/^X potom c, r/ < y. To znamená, že každá dvojice, která přechází <a, j5>,je prvkem množiny (y u {y})2. 1.24 Definice. Nechť [On]<CJ označuje třídu všech konečných podmnožin On, tedy [On]<w = {x:x^ On&F'm(x)}. Pro libovolné dvě konečné množiny ordinálů x, y definujeme x <i y «-» (x =j= y & rnax ((x - y) u (_y - x)) e y), jinými slovy x přechází y, jestliže symetrický rozdíl množin x, yje neprázdný a jeho největší prvek náleží do množiny y. 1.25 Věta. Relace <j je úzké dobré ostré uspořádání na [On]<co. Důkaz. V 1.6.28 jsme ukázali, že <i je lineární uspořádání. Je-li x konečná množina ordinálů a Č, je její největší prvek, potom každá množina y<i .v je podmnožinou ordinálů c To znamená, že <j je úzká relace. Ukážeme, že je to dobré uspořádání. Ke každé množině u ^ [On]<ÍO existuje ordinál a takový, že «g [a]<aí. Předpokládejme, že -o není dobré uspořádání. Nechť a je nejmenší ordinál takový, že existuje neprázdná množina u c: [a]<a>, která nemá nejmenší prvek vzhledem k o. Nechť P je nejmenší prvek množiny {max (x): x e u) a v je množina všech x e u, pro které max (x) = j3. Z definice uspořádání je zřejmé, žé t; je dolní podmnožina množiny u, proto v také nemá nejmenší prvek vzhledem k o. Přitom v c ^ [/? u {/?}]<co, to znamená, že a =/? u {/?}. Nechť w vznikne z i1 tím, že z každého .xeu vynecháme největší prvek p. Potom w c [/5]<ÍO, a protože P < a, existuje nejmenší prvek }- množiny w vzhledem k <i. Položíme-li x — = yu {/?}, pak x je nejmenší prvek množiny t; (i množiny u) vzhledem k <] — spor. Relace o je tedy dobré uspořádání na [On]<tJ. 1.26 Transfinitní indukce. Na závěr vyslovíme princip transfinitní indukce, který je zobecněním principu indukce na množině všech přirozených čísel. 1.27 Věta. Nechť A je třída ordinálních čísel taková, že pro každý ordinál a platí a c A -* a. e A , potom A = On. Důkaz. Uvědomme si, že předpoklad a ^= A je ekvivalentní s tvrzením, že každý ordinál P < a je prakem třídy A. Kdyby On - A =)= 0, pro nejmenší ordinál a z této třídy platí x ^ A, ale x$A. To je ve sporu s předpokládanou vlastností třídy A. Následující verze principu transfinitní indukce popisuje indukční kroky pro izolovaná čísla a limitní čísla každý zvlášť. 142
1 29 Ordinalní čísla II 1.28 Věta. Nechť A je třída ordinálních čísel taková, že (i) OgA a pro každý ordinál i platí (ii) ole A -> a u {a} e A , (iii) a c: /l —► a e .4 , je-li a limitní. Potom A = O/i. 1.29 Důkazy transfinitní indukcí. Chceme-li dokázat, že nějaká formule cp(a) platí pro každé ordinální číslo, uvažujeme třídu A = {ateOn: cp(a)} . Podle předchozí věty stačí ověřit, že A splňuje podmínku věty 1.27 nebo 1.28. Potom A = On a (p(ct) platí pro každý ordinál ol. Srovnáme-li větu 1.28 s principem indukce pro přirozená čísla (věta 1.6.18), uvidíme, že transfinitní indukce má navíc podmínku (iii), která dovoluje indukční krok i pro co a další limitní ordinály. Přívlastek „transfinitní" má zdůraznit, že indukce pokračuje i za konečné ordinály. Princip transfinitní indukce budeme často používat v následujících dvou paragrafech a na mnoha dalších místech. 143
§ 2 Konstrukce transfinitní rekurzí Seznámíme se s metodou konstrukce transfinitní rekurzí, která je jedním ze silných prostředků teorie množin. Dokážeme tři nejčastěji používané verze věty o transfinitní rekurzi a s jejich pomocí podáme jednoduchý důkaz principu dobrého uspořádání z axiomu výběru, který jsme jiným způsobem dokázali v 1.7.22. Ukážeme také, že každá vlastní třída, která je dobře uspořádána úzkou relaci, je izomorfní s On. Na závěr si všimneme úlohy parametru, které se mohou vyskytnout při konstrukci rekurzí. 2.1 V mnoha případech se hodnoty nějakého zobrazení konstruují krok za krokem opakováním stejné operace. Připomeňme známé rekurentní vztahy (1) n + 0 = n, n + s(m) — s(n + m), kterými se definuje součet přirozených čísel m, n pomocí zobrazení s, které každému číslu n přiřazuje následující přirozené číslo. Podobně jsme sestrojili zobrazení, které danou lineárně uspořádanou množinu vnořuje do množiny všech racionálních čísel. Z rovností (l) se snadno odvodí vztahy 0 4-0 = 0, 0+1-1+0=1, 0 + 2=1 + 1=2 + 0 = 2, ale z toho ještě neplyne, že jsme definovali zobrazení „ + *' množiny co x co do co. To vyplývá až z věty o definici rekurzí, která je důsledkem principu indukce. Dokážeme obecnější tvrzení, které se vztahuje na všechna ordinální čísla. Věta o transfinitní rekurzi zaručuje existenci zobrazení F, které je definováno pro každé ordinální číslo a tak, že hodnota F(cc) závisí na úseku F | a, tedy na hodnotách funkce F pro ordinální čísla menší než a. Podle § 4 kapitoly I však takové zobrazení nemůže být množinou. 144
2.3 Transfimtni rekurze II 2.2 Třídová zobrazení. Připomeňme, že každá třída zastupuje nějaký třídový term, je tedy určena nějakou formulí. Speciálně každá třída G g; V x V je uvedena nějakou formulí cp(x, y), tedy rovností G = {(x,yy.<p(x,y)}. G je třídové zobrazení, jestliže splňuje podmínku jednoznačnosti, to znamená, že pro libovolné x, y, z lze dokázat (<p(x, y) & (p{x, z)) -► y = z. Potom definujeme G(x) = y <-> q>{x, y) . Definovat třídové zobrazení znamená dát formuli cp(xy y) s uvedenou vlastností. Následující tvrzení je tedy schéma vět, které pro každou formuli <p(x, y) definující nějaké zobrazení G zaručuje existenci třídového zobrazení F s uvedenými vlastnostmi. Důkaz tvrzení je návodem, jak z formule cp sestrojit formuli \J/(x, y), která zobrazení F definuje. 23 Věta o transíinitní rekurzi. Nechť G je [třídové) zobrazení, které každé množině x přiřazuje množinu G(x). Potom existuje právě jedno zobrazení F, které každému ordinálu a přiřazuje množinu (2) F(a) = G(F\a). Důkaz. Nechť je dáno zobrazení G. Chceme definovat zobrazení F:On-+ K pro které platí (2). Předpokládejme na chvíli, že již takové zobrazení F bylo sestrojeno. Je-li P eOn a / = F | /?, potom (3) Dom (/) = /?, f(a) = G(f\ a) platí pro každé a < /?. Takové zobrazení / můžeme chápat jako aproximaci třídového zobrazení F. Je zřejmé, že zobrazení F (jehož existenci zatím jenom předpokládáme) je sjednocením třídy všech aproximací. Zbytek důkazu se rozpadá na dvě části, nejprve ukážeme, že zobrazení F s uvedenými vlastnostmi existuje, a potom ukážeme, že takové zobrazení je právě jedno. V předchozí úvaze je obsažen návod, jak sestrojit zobrazení F. Definujeme třídu A všech zobrazení / takových, že pro nějaký ordinál f$ platí (3). Snadno se nahlédne, že pro každé fe A a /? e Dom (/) je také /1 f$ e A. Dále platí (a) pro libovolné /;/' e A a a e Dom (/) n Dom (/') je /(a) = /'(a)> (b) každé fteOn je definičním oborem nějakého feA. Obě podmínky dokážeme později, nyní s jejich pomocí sestrojíme zobrazení F. Položíme-li F = [JA, potom F c= On x V a z (a) vyplývá, že F je zobrazení. Z podmínky (b) dostáváme Dom (F) = On. Ukážeme, že pro F platí (2). Nechť a je libovolný ordinál. Zvolme nějaké feA takové, že aeDom(/). Potom z (a) dostáváme 145
II 2 3 /(a) = F(cl) , 7 | a = F | a . Navíc /W = G(/|a), protože / splňuje podmínku (3). Srovnáním posledních tří rovností dostáváme (2). F je tedy hledané zobrazení. Nyní dokážeme (a): Jsou-li /,/' libovolná zobrazení z A, potom Dom(/)n n Dom (/') je ordinální číslo. Označme je 3. Indukcí dokážeme, že /(a) = f'(oc) platí pro každé a < 3. Předpokládejme, že /(/?) = /'(/?) platí pro každé fi < a, to znamená, že f\ a — f | a. Z podmínky (3), která platí pro / i /', dostáváme rovnost /(«) = G(/1 «) = G(/'I «) = /'(«) a podmínka (a) je dokázána. Předpokládejme, že (b) neplatí, to znamená, že existuje ordinál /?, který není definičním oborem žádného f e A. Nechť fí je nejmenší takové číslo. Potom P = {Dom(g):geA} a podle již dokázané podmínky (a) je / = \JA zobrazení s definičním oborem /?. Stejným způsobem, jako jsme dokázali, že pro F platí (2), dokážeme, že pro /platí (3). To znamená, že fe A, a dostáváme spor s volbou ordinálu /?. Tím je dokázána podmínka (b) i existence F. Kdyby F' bylo jiné zobrazení, pro které platí tvrzení věty, transfinitní indukcí se dokáže, že F(ol) = F'(a) pro každý ordinál a. Postup je stejný jako při důkazu (a). Existuje tedy nejvýše jedno zobrazení s uvedenými vlastnostmi. 2.4 Věta o transfinitni rekurzi má více ekvivalentních podob, které se využívají při různých typech konstrukcí. Dokážeme dvě další verze, které mohou čtenáře inspirovat, aby si dokázal další, které se mu budou lépe hodit. 2.5 Věta. Nechť Gí je zobrazení definované na univerzální třídě. Pak existuje právě jedno zobrazení F: On —► V takové, že F(a) = G, (/•[«]) pro každý ordinál a. Důkaz. Je-li dáno zobrazení G1? položme G(x) = G^Rng^)) pro každou množinu x. Podle věty 2.3 existuje právě jedna funkce F:On -> V taková, že F(a)=C(F|a) = G1(F[a]) pro každé a e On. 2.6 Veta. Je-li dána množina a a zobrazeni G{,G2 definovaná pro každou množinu, pak existuje právě jedno zobrazení F: On-+V takové, že platí 146
2.8 Transjimtní rekurze II F(0) = a, F(ct) =■ GxF(p), je-ii a následníkem ordinalu /?, F(a) = G2(F[a]), je-li a /imzfm ordinál. Důkaz. Jsou-li dána zobrazení G1? G2 a množina a, pro libovolné x položme IGi(x(P)), je-li x zobrazení, 0 ordinál a Dom (je) = /? u {/?}, G2(Rng (x)), je-li Dom (x) limitní ordinál, a v ostatních případech. Podle věty 2.3 existuje právě jedno zobrazení F s definičním oborem On takové, že pro každý ordinál a platí F(a) = G{F | a). Snadno se nahlédne, že F je hledaná funkce. Pro a = 0 dostáváme F(0) = G{F | 0) - G(0) = a , pro a = /? u {/?} /■(a) = G(F|a) = G1(F(/J)) a pro limitní F(a) = G(F|a) = G2(F[a]). 2.7 Při definici rekurzí se někdy požaduje, aby hodnota F(oí) nezávisela jen na úseku F | a, ale i na ordinalu a. Jinými slovy, je dáno zobrazení G0:On x V -» V a konstruuje se zobrazení F: On -^> V takové, že F(a) = C0(a, F | a) platí pro každý ordinál a. I tento případ je zahrnut ve větě 2.3. Uvědomme si, že a = = Dom (F | a). Je-li dáno zobrazení G0, můžeme definovat zobrazení G vztahem G(x) = G0(Dom (x), x). Je-li F zobrazení z věty 2.3, pro každý ordinál a dostáváme F(a) = G{F | a) = G0(x F | a). Transfinitní rekurzí lze z axiomu výběru (AC) jednoduše dokázat princip dobrého uspořádání (WO). 2.8 Věta (AC). Každou množinu lze dobře uspořádat. Důkaz. Nechť A je libovolná množina. Můžeme předpokládat, že je neprázdná, jinak není co dokazovat. Stačí, když sestrojíme prosté zobrazení / nějakého ordinalu a na A, které na množinu A přenese dobré uspořádání ordinalu a. Hledáme ordinál a a prosté zobrazení / Myšlenka důkazu je velmi jednoduchá. Nechť g je selektor na &{A\ který vybírá z každé neprázdné podmnožiny a ^ A prvek g(a) e a. Zobrazení / konstruujeme tak, že nule přiřadíme prvek, který 147
II 28 selektor vybírá z množiny A. Jsou-li již sestrojeny hodnoty /(y) pro každé y menší než nějaký ordinái p a množina A - f[f\ je neprázdná, /(/?) bude prvek, který z ní selektor vybere. Existenci zobrazení / zaručuje věta o transfinitní rekurzi. Operaci G definujme vztahem G(x) = g(A - x) pro každé x. Podle věty 2.5 existuje právě jedno zobrazení F takové, že pro každý ordinái a je F(a) = G(F[a]). Je-li a nejmenší ordinái takový, že A - F[a] = 0 a / = F | a, z definice G a vlastností F se snadno ukáže, že /je prosté zobrazení a na A. 2.9 Je zřejmé, že v případech, kdy rekurzí podle věty 2.5 konstruujeme zobrazení nějakého zatím neurčeného ordinálu do dané množiny A, stačí, aby operace G byla definována na množině £?(A). Použijeme-li větu 2.3, stačí, aby operace G byla definována na &(a x A) pro dosti velký ordinái a. 2.10 Úzká dobrá uspořádání a On. Říkáme , že R je úzká relace, jestliže {y- (y» x) e ^} Je množina pro každé x. Víme, že On je vlastní třída, která je dobře uspořádaná úzkou relací. Ukážeme, že každá vlastní třída, která je dobře uspořádaná úzkou relaci, je izomorfní s On. Snadno se nahlédne, že je-li R úzká relace dobrého uspořádání na třídě A, potom každá neprázdná podtřída B c; A má nejmenší prvek: libovolný prvek b e B je buď nejmenším prvkem třídy B, nebo u = [a:ae B &i(a,b) e R} je neprázdná podmnožina třídy A. Nejmenší prvek množiny u existuje (R je dobré uspořádání) a je i nejmenším prvkem třídy B. 2.11 Věta. Je-li R úzké dobré uspořádání na vlastní třídě A, pak existuje pravé jedno izomorfní zobrazení F třídy On na A. Důkaz. Izomorfismus F sestrojíme transfinitní rekurzí. Pro libovolné x nechť G(x) je nejmenší prvek třídy A - x vzhledem k R. Uvědomme si, že A — x =f 0 pro každé x, protože A je vlastní třída. Podle věty 2.5 existuje právě jedno zobrazení F: On -+ V takové, že pro každý ordinái a je F(a) = G(F[a]). Přitom pro libovolný ordinái a je A — F[a] + 0> proto F je prosté zobrazení On do A. Snadno se ověří, že pro libovolné a, /? platí *<P~F{*)<RF(P). F je tedy izomorfní zobrazení On na nějakou dolní podtřídu třídy A. Kdyby existoval nějaký prvek aeA, který' není hodnotou zobrazení F, pak a má vlastní třídu předchůdců a R není úzké uspořádání. Proto F je izomorfní zobrazení On na A. 2.12 Jiný důkaz věty 2.11 lze získat úpravou důkazu věty 1.5.31 bez použití rekurze. 2.13 Příklad. Maximo-lexikografické uspořádání je podle věty 1.23 úzké dobré uspořádání na On2. Podle věty 2.11 existuje právě jeden izomorfismus J třídy On2 a On vzhledem k maximo-lexikografickému uspořádání a <. V příkladě 1.6.28 jsme 148
2.14 7ransfinitni / ckurze II ukázali, že J zobrazuje axw na co. Později uvidime, že podobná rovnost plati i pro další limitní ordináíy, speciálně pro všechna nekonečná kardinální čísla. Podle věty 1.25 je relace o úzké dobré uspořádání na třídě [Orc]<OJ všech konečných podmnožin třídy On. Existuje tedy izomorfní zobrazení K třídy [0«]<u na On. Z 1.6.28 vime. že K zobrazuje [w]^w na uj. Později uvidíme, že totéž platí i pro všechna nekonečná kardinální čísla. 2.14 Parametry transfmitní rekurze. Podle úmluv z §§ 2 a 3 kapitoly I může mít formule <p, která definuje zobrazení G, i další volné proměnné pro množiny a pro třídy, které chápeme jako parametry. Například v důkazu 2.11 vystupují třídy A, R jako parametry v definici zobrazení G. Rozebereme případ, kdy (p má kromě volných proměnných x, y ještě jednu volnou množinovou proměnnou z a jednu volnou proměnnou C pro třídy. Je-li dána třída C, potom (4) G = {(x,y):(p{x,y,z,C)} je zobrazení a hodnoty G(x) závisí i na parametrech z a C. Je-li F zobrazení sestrojené transfmitní rekurzí z operace G, jeho hodnoty F(a) také závisí na parametrech z, C. Můžeme to zdůraznit tím, že sestrojené zobrazení označíme FzC. Vraťme se ke vztahům (1), které definují součet n + m rekurzí podle proměnné m. Proměnná n v nich vystupuje jen jako parametr konstrukce. Je-li dáno přirozené číslo n, podle věty 2.6, kde a = n, G{(x) = x u {.x} a G2 je definováno libovolně, sestrojíme zobrazení Fn takové, že pro každé přirozené číslo m platí Fn(m) = n + m. Položíme-li F'(n, m) = Fn{m) pro každé n, m < co, parametr n zobrazení Fn se stal proměnnou zobrazení F'. Ukážeme, že takový postup je korektní, že množinové parametry zobrazení definovaného transfmitní rekurzí lze zahrnout mezi proměnné nějaké jiné operace. Předpokládejme, že je dána třída C a že pro každou množinu z je třída G ze vztahu (4) zobra^ním V do V. Definujeme-li G = {<x,z,y>:c/>(x,y,z, C)} , potom G' je zobrazení V x V do V. Dále postupujeme jako v důkazu věty 2.3. Definujeme A jako třídu všech zobrazení / s definičním oborem P x {z} pro nějaký ordinái P a množinu z takových, že pro každé a < p platí /(*,;) = G'(/|(ax {,})). Stejným způsobem jako v důkazu věty 2.3 dokážeme existenci zobrazení F':On x V -> V takového, že pro každý ordinái a a množinu z platí FM = G'(F|(ax{z})). 149
1! 2.14 Uvědomme si, že hodnota F'(ct, z) závisi jen na hodnotách F'(y,z) pro y < a, ale nezávisí na hodnotách F'(}\z) pro z ={= z! Snadno se nahlédne, že tuto konstrukci lze dále zobecnit tak, aby hodnota F(a, z) závisela na hodnotách F'(y, z), y < a pro všechna z z nějaké množiny. Nemůžeme však konstruovat zobrazení F' tak, aby hodnota F'(a, z) závisela na hodnotách F'(y,z'), y < a pro vlastní třídu parametrů z. 150
§ 3 Ordinální aritmetika Zavedeme aritmetické operace na ordinálních číslech a seznámíme se s jejich vlastnostmi. Dokážeme větu o jednoznačném vyjádření ordinálních čísel podle mocnin ordinálu w z. ukážeme, že podobné vyjádření lze sestrojit pro kterýkoli základ y\ > 1. Aritmetické operace na množině w splňují všechny axiomy Peanovy aritmetiky, to znamená, že v teorii množin lze dokázat všechny věty o přirozených číslech, které jsou dokazatelné v Peanově aritmetice. Na závěr dokážeme Goodstei- novu větu o přirozených číslech. Tato věta teorie množin (s axiomem nekonečna) je příkladem tvrzení, které není dokazatelné v Peanově aritmetice ani v teorii konečných množin, i když ho lze v obou teoriích vyslovit. 3.1 Definice. Ordinální funkce. Říkáme, že zobrazení F je ordinální funkce, jestliže jeho definičním oborem je nějaký ordinál nebo On a Rng (F) £= On. Říkáme, že ordinální funkce F je rostoucí (neklesající), jestliže pro libovolné peDom{F) aa<]3 platí F(ol) < F(j3) (F(a) < F{p)). Připomeňme, že dobré uspořádání připouští jenom konečné klesající posloupnosti. Proto pojmy klesající a nerostoucí ordinální funkce ani nezavádíme. 3.2 Věta. (i) Je-li F rostoucí ordinální funkce, potom a < F(a) pro každé cc e Dom (F). (ii) Je-li A dobře uspořádaná množina a B c= A, pro ordinální typy a, P množin A, B platí p < a. Důkaz sporem, (i) Nechť a je nejmenší ordinál takový, že F(a) < a. To znamená, že pro každé P < a platí F(P) > P. Položíme-li /? = F(oc), dostáváme F(fí) > fi = = F(cc), a to je ve sporu s předpokladem, že F je rostoucí funkce. (ii) Nechť; je izomorfní zobrazení množiny A na ordinál a a k je izomorfismus B a p. Kdyby P > a, potom / = jo k~l je rostoucí ordinální funkce na P a. pro a dostáváme /(a) < a. To je ve sporu s (i). 3.3 Spojitost a limity. Připomeňme, že dobré uspořádání určuje na On intervalovou topologii. Libovolná množina ordinálních čísel je otevřená, právě když je sjednocením nějakého systému otevřených intervalů. Izolovaná ordinální čísla jsou 151
II právě všechny izolované body a je-li A limitní ordinál, množiny {a: \i < a < Áj pro jj. < á tvoři bázi okoli bodu a. Množina X c O^ je uzavřena, pravě když supremum každé její podmnožiny je prvkem X. Obvyklé pojmy spojitosti a limity zobrazení, které se definují pomocí okolí, se přenášejí i na ordinální funkce. V izolovaných bodech nejsou tyto pojmy zajímavé, můžeme se omezit jen na limitní ordinály. Snadno se ukáže, že neklesající ordinální funkce F má v každém limitním ordinálu A e Dom (F) limitu, která je supremem předchozích hodnot F[a), a < Á. 3.4 Definice. Normální funkce. Říkáme, že ordinální funkce F je normální, je-li rostoucí a spojitá. To znamená, že pro každý limitní ordinál X e Dom (F) platí F(A) - sup [F(a):a < )] . 3.5 Příklad. Identické zobrazení je nejjednodušším příkladem normální funkce na On. Naproti tomu funkce S, která každému ordinálu a přiřazuje jeho následníka a vj {a}, je rostoucí, ale není spojitá. Uvědomme si, že pro normální funkci F a. limitní Á e Dom (F) je F(á) limitní ordinál. 3.6 Lemma. Je-li F normální funkce, potom pro každý ordinál /?, F(0) < f$ < < supRng(F), existuje největší ordinál a, pro který platí F(a) < ft. Důkaz. Ze spojitosti F plyne, že vzor uzavřeného intervalu [0, /?] je uzavřená množina, má tedy maximální prvek a. Protože F je rostoucí, a je největší ordinál, pro který platí F(ol) < /?. Z příkladu 3.5 je zřejmé, že tvrzení lemmatu neplatí, jestliže neostrou nerovnost nahradíme ostrou nerovností. 3.7 Lemma. Jsou-li F, G normální funkce na On, potom FoG je také normální funkce. 3.8 Definice. Pevné body. Říkáme, že ordinál c je pevným bodem ordinální funkce F, jestliže F[£) = £. 3.9 Věta o pevných bodech normální funkce. Nechť F je normální funkce definovaná na On. (i) Ke každému ordinálu a existuje fí > a, které je pevným bodem funkce F. Třída všech pevných bodů normální funkce F je tedy neomezená. Navíc, definujeme-li posloupnost ordinálu <an: n < co} tak, že a0 = a a pro každé přirozené n je dn^x = F(aJ, potom supremum této posloupnosti je nejmenší ze všech pevných bodů £ > a funkce F. (ii) Třída všech pevných bodů funkce F je uzavřená. To znamená, že supremum každé množiny pevných bodů je také pevným bodem funkce F. Důkaz, (i) Je-li dáno a, nechť /? je supremem odpovídající posloupnosti. Potom F(P) = sup {F(aJ: n < co} = sup {an+ {: n < co} = /?, 152
3 14 O) ihnální aritmetika II kde první rovnost plyne z normality, druhá a třetí plynou z definice y.n^l a 3.2. Je-li a < p a C je ordinál takový, že a < ^ < /I, potom pro nějaké n platí an < <; < a„ _ 1. Z monotónnosti F dostáváme <; < in^l = F(an) < F(í). To znamená, že c není pevným bodem funkce F. (ii) Je-li x nějaká množina pevných bodů funkce F a P je její supremum, podobným způsobem jako v (i) dokážeme F(p) = /?. 3.10 Důsledek. Je-li F normální funkce na On, podle 2.11 existuje izomorfní zobrazení J třídy On na třídu K(F) všech pevných bodů funkce F. Navíc je J normální funkce, protože K(F) je uzavřená třída. 3.11 Připomeňme, že lexikografické uspořádání je dobré uspořádání třídy On x On. To znamená, že každé množině a ^ Om2 je jednoznačně přiřazeno ordinální číslo, které je typem jejího dobrého uspořádání. Tento fakt použijeme při definici součtu a součinu ordinálních čísel. 3.12 Definice. Ordinální součet a součin. Nechť oc, fi jsou ordinální čísla. (i) Ordinální číslo, které je typem množiny ({0} x a)u({l} x p) při lexiko- grafickém uspořádání, označíme a 4- P a nazveme ho součtem ordinálů a a p. (ii) Ordinální číslo, které je typem množiny p x a při lexikografickém uspořádání, označíme a. p a nazveme ho součinem ordinálů a a /?. 3.13 Množiny a = {0} x a a 6 = {l} x /? z definice ordinálního součtu jsou disjunktní a při lexikografickém uspořádání jsou izomorfní po řadě s ordinály a a /?. Součet a 4- /? je tedy typem sjednocení dvou disjunktních množin a, b, které jsou izomorfní po řadě s a, /?, a každý prvek množiny a předchází každý prvek množiny b. Takovým způsobem lze definovat součet libovolných uspořádání (nejenom dobrých). Snadno se nahlédne, že a 4- 1 = a u {a}. Přičtením jednotky dostáváme následující ordinální číslo. V dalším budeme psát a + 1 místo a vj {a}. Podobně je a. p typem dobře uspořádané množiny, která je sjednocením disjunktních množin uspořádaných podle typu a, které jsou položeny za sebou podle typu p. Uvědomme si, že a. p je typem množiny fi x a při lexikografickém uspořádání. V kartézském součinu aaf vystupují v obráceném pořadí! Tato zvláštnost vznikla historickým vývojem. Asymetrii v definici (ne ve vlastnostech) ordinálního součinu lze odstranit použitím zpětného lexikografického uspořádání, které porovnává nejprve druhé členy a potom teprve první členy uspořádaných dvojic. Ordinál a . P je potom typem množiny a x p při zpětném lexikografickém uspořádání. 3.14 Jednoduché vlastnosti součtu a součinu. Pro libovolné ordinály a, j8, y platí a + (P 4- >') = (a 4- P) 4- y 153
II 3 14 a pro součin a.O - 0 = O.a, a . 1 = a = 1 . a, a . 2 = a -h a , «.(£.-/) = (a./J).y. Ordinálni součet a součin jsou asociativní operace. Užijeme-li charakterizaci uspořádáni co z I.§ 6, snadno nahlédneme, že 1 -f co = w i= to + 1, 2 .co = cd ^ oj .2 . Ordinálni součet a součin nejsou komutativní operace. 3.15 Lemma. Monotónnost sčítání. Pro libovolné ordinály a, f$, y platí (i) a </?->}' + a < y + /?, (ii) a < /? -+ ol 4- 7 < p -f y. Důkaz, (i) Z a < /? a definice součtu vyplývá, že >• 4- a je typem vlastní dolní podmnožiny ordinálu y 4 p. (ii) Je-li a < p, potom množina uspořádaných dvojic, která definuje a 4- }', je podmnožinou množiny odpovídající součtu p 4- >'. Tvrzení plyne z 3.2. 3.16 Lemma. Monotónnost součinu. Pro libovolné ordinály a, /?, y p/a// (i) ;e-/í >' > 0, potom a< p->(y.a<y.p), (ii) «<0-Ma.y<0.y). Důkaz, (i) Je-li a < p a >• > 0, potom a x y je vlastní dolní podmnožinou p x y při lexikografickém uspořádání, (ii) Je-li a < /?, potom y x a ^ y x P a tvrzení plyne z 3.2. Poznamenejme, že tvrzení (ii) v předcházejících dvou lemmatech neplatí obecně pro ostrou nerovnost, protože 1 < 2, a přesto 1 +cú = 2 + cú = cú, 1 . co = 2 . co = co . 3.17 Distributivnost. Není těžké ověřit, že pro libovolné ordinály a, /?, y platí a(P 4- y) = a . p + a . y , to znamená, že ordinálni součin je zleva distributivní. Naproti tomu je podle 3.14 (1 + l).co ^ co + co. 154
3.22 Ordmálni ai umelika 11 Ordinální součin tedy není distributivní zprava. 3.18 Lemma. Je-li a < /?, pak existuje právě jeden ordinál q takový, že a + q = p. Důkaz. Je-li a < p, potom a je dolní podmnožinou P a její doplněk P - a je horní podmnožinou p. Je-li q ordinální typ p — a, dostáváme a + # = p. Jednoznačnost vyplývá z 3.15(i). 3.19 Příklad. Rovnice <;+/? = cj je řešitelná, právě když P — 0 nebo /? = co. V prvním případě je C = &> jediným řešením a ve druhém případe je řešením každé C < cj. 3.20 Lemma. Pro libovolný ordinál a v množině všech řešení <<;, *f) rovnice í 4- >7 = a najdeme jen konečně mnoho různých hodnot n. Důkaz sporem. Předpokládejme, že pro nějaké a v množině všech řešení dané rovnice existuje nekonečně mnoho různých hodnot rj. Nechť <č,, r/,), i < oo je posloupnost řešení taková, že pro každé přirozené i platí rji < ni+x. Z monotónnosti sčítání dostáváme ^ < č0 a indukcí podle i dokážeme či + l < £t pro každé i < co. To znamená, že množina ordinálu {£,■: i < co} nemá nejmenší prvek — spor. 3.21 Lemma. Je-li P > O, pro každý ordinál a existují jednoznačně určené ordinály ó < oc a q < P takové, že OL = P .5 + Q. Důkaz. Podle 3.16(ii) je a < P . a. V případě, že a = ft. a, zvolíme ó = a a g = 0. Z monotónnosti součtu a součinu a z levé distributivity se snadno ukáže, že je to jediné řešení splňující podmínky lemmatu. Je-li a < p . a a j je izomorfismus lexiko- graficky uspořádané množiny a x p a ordinálu p. a, pak existuje právě jedna dvojice <(3, £>ea x /? taková, že ;(^»í?)) — x Nutně á <ot a ^ <)8 a snadno se ověří, že (X = P .0 + Q . 3.22 Veta. (i) Pro každý ordinál a je ordinální funkce F(q) = a + £ normální. (ii) Pro každé a > 0 je ordinální funkce F(£) — a . <; normální. Důkaz, (i) Z monotónnosti součtu vyplývá, že F je rostoucí funkce, a není těžké ověřit, zeje spojitá. (ii) Je-li a > 0, Fje rostoucí podle 3.16(i). Nechť /je limitní ordinál, ukážeme, že a. A je supremem všech hodnot F(c), t < a. Je-li <x < a. /, podle předchozího lemmatu existují ordinály ó a q < a takové, že a = a. 3 + q. Z monotónnosti operací dostáváme S < k a také ó 4- 1 < Á, protože Á je limitní. Potom o- = a.<5 + e<a.(5 + a = F(<5 + l). To znamená, že F(X) = a.Á je nejmenší majorantou množiny {F(č): c < a}. 155
II 323 3.23 Definice. Mocniny ordinálů. Pro libovolné a definujeme mocninu ^ rekurzí podle p (>) «° =i, (ii) ot", + 1> = a'.a, (iii) vř = sup {ay:0 < y < (1} , je-li/Himitní ordinál. 3.24 Jednoduché vlastnosti mocnin. Pro libovolné ordinály a, /? platí (i) 0° = 1 a 0" = 0, pokud 0>O, (ii) l' = l, (iii) a1 = a , a2 = a . a , a3 = (a . a), a . 3.25 Lemma. Pro libovolné a, p, 7 p/at/ (i) a < p - ay < ^ , (ii) (1 < a & jS <y)->^ <ay, (iii) pro každé a > 1 je oč normální funkce proměnné <;. Důkaz, (i) Indukcí podle y. Je-li y = 0, potom a7 = /T = 1. Je-li a < /?, y = <5 + 1 a a6 < pó, z monotónnosti součinu dostáváme ay = a5. a < pd . P = p\ Je-li y limitní a pro každé 5 < y již platí aó < p6, potom také ď < py. (ii) Předpokládejme, že a > 1. Indukcí podle ó se pro každé <5 > 0 dokáže yfi < ^+\ Je-li /? < y, podle 3.18 existuje 6 > 0 takové, že y = /J + č. (iii) Je-li a > 1, podle (ii) je cr rostoucí funkce proměnné c,. Z definice mocniny je zřejmé, že je spojitá. 3.26 Lemma. Pro libovolné a, P, y platí (i) aP + » = ař.*\ (ii) (a')"' =a"-v, Důkaz, (i) Pro a < 1 tvrzení plyne z 3.24. Je-li a > 1, dokazujeme indukcí podle y. Je-li y = 0, není co dokazovat. Je-li y = ó + 1, potom p + y = [p + ó) + 1 a tvrzení plyne z indukčního předpokladu. Zbývá případ, kdy y je limitní ordinál a tvrzení platí pro každé ó < y. Potom a* . a? = afi . {supa5;0 < S < y} , = sup {a*, a*; 0 < ó < y}, = sup{a/ř+á;0<<5 <>■}, = sup{a£;0 < e < P 4- >■} = a' + y. Druhá a čtvrtá rovnost plynou z toho, že součin a součet jsou normální funkce vzhledem ke druhému argumentu, a třetí rovnost je indukční předpoklad. (ii) Platí, je-li jeden z ordinálů P, y roven nule nebo a < 1. Předpokládejme, že a > 1 a že /?, y jsou různé od nuly. Dokazujeme indukcí podle y. Je-li y = Ó 4- 1, 156
3 30 Oi iluwliií ai-itmcnka II tvrzení plyne z (i) a z indukčního předpokladu. Zbývá případ, že y je limitní ordinál. Potom /?. y je také limitní ordinál a (xpy = sup {(a*)*; 0 < <5 < y] , = sup{aM; 0 < (5 < >•} . = sup{c(c; 0 < e < p.y} = a" y. Druhá rovnost plyne z indukčního předpokladu a třetí rovnost plyne z toho, že součin je normální funkcí druhého činitele. 3.27 Veta. Jsou-li m, n přirozená čísla, potom m 4- n, m.n a mn jsou také přirozená čísla. Navíc m 4- n = n + m, m.n = n .m . Součet a součin přirozených čísel jsou komutativní operace, a protože ordinální součin je distributivní zleva, součin přirozených čísel je distributivní. Důkaz. Z definice součtu a součinu je zřejmé, že m + n a m.n jsou konečná ordinální čísla. Indukcí podle n dokážeme, že i mn je přirozené číslo. Dokážeme, že součin přirozených čísel komutuje. Snadno se sestrojí prosté zobrazení konečné množiny m x /; na množinu n x m. Prosté zobrazení přenáší lexikografické uspořádání množiny m x n na nějaké lineární uspořádáni množiny n x ni. Podle 1.6.3 jsou na konečné množině všechna lineární uspořádaní izomorfní. To znamená, že m.n = = n . m. Podobným způsobem se dokáže, že součet přirozených čísel také komutuje. 3.28 Zúžením ordinálních operací na přirozená čísla dostáváme operace sčítání, násobení a mocnění přirozených čísel Z dokázaných vět vyplývá, že aritmetické operace na přirozených číslech v teorii množin mají všechny vlastnosti, které lze dokázat v Peanově aritmetice. Proto se množina co spolu s operacemi součtu a součinu a konstantami 0, 1 nazývá standardním modelem Peanovy aritmetiky. V aritmetice lze každé přirozené číslo vyjádřit rozvojem podle mocnin základu 2 > 1. Ukážeme, že obdobné tvrzení platí i v ordinální aritmetice. Mezi ordinály, které mohou být základem takového vyjádření, zaujímá co význačné postavení. Tvrzení dokážeme pro tento speciální případ. 3.29 Lemma. Jsou-li k, mQ, mt, ..., mk přirozená čísla a y0, yl5 ..., yk jsou ordinály menší než <5, potom to5 > wyo . m0 4- coyi . m{ 4- ... + co:k . mk . Důkaz. Nechť m je největší z přirozených čísel mi a y je největší z ordinálů y,, i < k. Potom ordinál of . m . k majorizuje součet na pravé straně nerovnosti. Podle předpokladu je ó > y 4- 1, odkud cos > coy+i > coy. m . k. 3.30 Věta o rozvoji ordinálních čísel v mocninách o;. Ke každému orďmálu a > 0 lze jednoznačně přiřadit přirozená čísla k. mQ, m{. ..., mk různá od nuly a ordinály y0 > yx > ... > yk tak, že 157
II 3.30 (1) a = coyo .m0 + cjyi .ml + ... 4- coyk .mk. Výraz na pravé straně nazýváme Cautorovým normáinim tvarem ordináiu a. ' Je-li (2) p = coóo.n0 4- cd3í .n, + ... + 0J3l.nt vyjádření ordinálu P v Cantorově normálním tvaru, potom a < P, právě když nastane jeden ze dvou následujících případů: (i) k < l a pro každé i < k je <yf, m,> = <(5/5 n,->, (ii) existuje i < min (íc, /) takové, že <?,-, mf> 4= <<5,, ",-), a pro nejmenší takový index i je bud y{ < <5f, nebo y{ = 5,. a mť < nr Důkaz. Indukcí podle a dokážeme, že každý nenulový ordinál lze jednoznačně vyjádřit v Cantorově normálním tvaru. Pro a = 1 je a = co0 . 1 jediné vyjádření, které splňuje podmínky věty. Předpokládejme, že a> 1 a že každý nenulový ordinál P < a lze jednoznačně vyjádřit v Cantorově normálním tvaru, co7 je normální funkce, existuje tedy největší ordinál y takový, že coy < a. Z normality součinu plyne existence největšího ordinálu 5, coy. 5 < a. Přitom ó < co, protože coy+l = coy. co > a. Je-li coy. 5 = a, z lemmatu 3.29 plyne jednoznačnost takového vyjádření. Je-li co'. 3 < a, pak existuje právě jeden nenulový ordinál p takový, že coy. 3 4- P = a. Přitom p < coy, protože z p > coy dostáváme coy. 3 4- /? > a/(<5 4- l), a to je ve sporu s volbou ordinálu 3. Nechť P = cún .m1 4- cd72 . m2 4 ... + coVk. mk je vyjádřením ordinálu /? v Cantorově normálním tvaru. Položíme-li y0 = y, m0 = 3, pak y0 > yL a (l) je vyjádřením ordinálu a v Cantorově normálním tvaru. Jednoznačnost vyjádření plyne z lemmatu 3.29 a z jednoznačnosti vyjádření ordinálu p. Nyní dokážeme druhé tvrzení věty. Předpokládejme, že ordinály a, p jsou vyjádřeny ve tvarech (l) a (2). Platí-li (i), potom a < p, protože zbývající členy v rozvoji P jsou nenulové. Předpokládejme, že platí (ii) a že i je nejmenší index, ve kterém se oba normální tvary liší. Je-li y. < <5,, potom a < p plyne z lemmatu 329. Je-li y; = Sj a mi < np potom nl > m- 4- 1 a cd*5' . ni > coyi . m, 4- cd7' . Podle lemmatu 3.29 poslední sčítanec na pravé straně majorízuje součet všech zbývajících členů v (l), tedy také a < p. Zbývá dokázat obrácenou implikaci. Je-li a < p, normální tvary (l) a (2) se musí lišit. Potom buď rozvoj jednoho ordinálu splývá s počátečními členy rozvoje druhého ordinálu, nebo existuje i < k, /, kde se rozvoje liší. S pomocí již dokázané implikace se ukáže, že mohou nastat jen případy (i) nebo (ii). 158
3.34 Orchnální aruiuctika II 3.31 Důsledek. Je-li a > O, potom platí: (i) existuje právě jedno přirozené číslo / > O a jednoznačně určeně ordinály Vo ^ Ví ^ ••■ ^ yj ^ že a = coyo 4- on 4- ... 4- co71, (ii) existují jednoznačně určené ordinály /i, 7 takové, ze a = a/''(Č 4- 1). Důkaz, (i) Pro každý ordinál y a přirozené m je co7. m součtem m sčítanců tvaru <úy. Rovnost (i) získáme rozepsáním Cantorova normálního tvaru (l). (ii) Je-li a v normálním tvaru (l), položme y = yk. Potom pro každé i < k je y{ = y 4 3t pro nějaký ordinál ó,-. Podle 3.26(i) a z levé distributivity dostáváme a = čL>y(a/°. m0 4- oj3' . my + ... + cú° . mk). V závorce na pravé straně je izolované číslo tvaru /? + 1, protože mk je přirozené číslo různé od nuly. Jednoznačnost takového vyjádření plyne z jednoznačnosti Cantorova normálního tvaru. 3.32 Rozvoj ordinálnich čísel podle mocnin libovolného základu n > 1. S výjimkou lemmatu 3.29 jsme v důkazu věty 3.30 nepoužili žádné speciální vlastnosti cd. Vy- slovime-li lemma 3.29 opatrněji, jen pro pravé strany s klesajícími exponenty a s koeficienty mf < n, můžeme je dokázat pro každý základ r\ > 1 místo a) indukcí podle y0. Když ve znění (1) v důkazu věty 3.30 všude nahradíme základ a; daným ordiná- lem r\ > 1 a přirozená čísla 771 ť, ni nahradíme nenulovými ordinály menšími než rj% dokážeme obdobnou větu 'o vyjádření ordinálů podle mocnin základu rj. Omezíme-li se jen na přirozená čísla, dostáváme známou větu o rozvoji přirozených čísel podle mocnin základu z > 1. Tohoto výsledku použijeme k důkazu Goodsteinovy věty (1944), která spolu s větou Kirbyho a Parise (1981) ukazuje zajímavou souvislost mezi aritmetikou nekonečných ordinálnich čísel a aritmetikou přirozených čísel. Nejprve zavedeme potřebné pojmy. 3.33 Definice, e-číslo. Říkáme, že ordinál č, je s-číslo, je-li pevným bodem funkce co\ to znamená, že c, je e-číslem, jestliže č, = cď\ 3.34 Příklad. Víme, že cd^ je normální funkce. Podle věty 3.9 je třída všech e-čísel uzavřená a neomezená. Je zřejmé, že žádné přirozené číslo nemůže být e-číslem. Podle věty 3.9 je nejmenší e-číslo supremem rostoucí posloupnosti Později uvidíme, že každý člen této posloupnosti je spočetný ordinál a že nejmenší e-číslo, které se označuje e0, je také spočetný ordinál. 159
1 Í4 Ordinál t:0 má úzký vztah k Peanově aritmetice. Gerhard Gentzen (1909-1945) dokázal v roce 1936 bezespomost Peanovy aritmetiky transfinitní indukcí do e0. Indukce do e0 je také jádrem důkazu Goodsteinovy věty. 3.35 Goodsteinovy posloupnosti. Je-li dáno přirozené číslo m, můžeme sestrojit posloupnost přirozených čísel (3) m0, m1,m2,..., mn, mn+1,... tak, že položíme m0 — m a čísla m„, n > 0 vypočteme následujícím způsobem: nejprve vyjádříme m0 podle mocnin základu 2 a totéž provedeme se všemi exponenty, které jsou větší než 2. Je-li třeba, stejným způsobem upravíme i exponenty exponentů atd. Je-li například m = 29, dostáváme m0 = 24 + 23 + 22 + 1 = 2(22) + 2(2+1> + 22 + 1 . Je to výraz sestavený jen z čísel nejvýše rovných dvěma, nazveme ho úplné vyjádření čísla m0 podle mocnin základu 2. Číslo ml vypočteme tak, že ve výrazu každou dvojku nahradíme trojkou (ostatní čísla ponecháme beze změny) a od výsledku odečteme jedničku. V našem případě dostáváme m{ =3<33) + 3(3+1) + 33 + 1-1 -8.1012. Známe-li již číslo mn, mn+1 vypočítáme tak, že v úplném vyjádření čísla mn podle mocnin základu (n + 2) všude nahradíme základ (n + 2) číslem n + 3 a odečteme jedničku. Tedy m2 =4(44) + 4(4 + 1) + 44- 1 ~ 10154. Vyjádříme-li 44-l=43.3 + 42.3 + 4.3 + 3, můžeme pokračovat m3 = 5(55) + 5(5 + 1) + 53.3 + 52.3 + 5.3 + 3 - 1 - ÍO2200 , m4 = 6(66> + 6<6 + 1) + 63.3 + 62.3 + 6.3 + 2-1- 1036305 , m5 = 7(7?) + 7<7 + 1> + 73.3 + 72.3 + 7.3+1-1- 1069*000, Výpočet několika členů naznačuje, že Goodsteinova posloupnost (3) velmi rychle roste. Následující tvrzení je překvapující. 3.36 Věta (Goodstein 1944). Pro každé přirozené číslo m existuje přirozené n takové, že mn = 0. Důkaz využívá dobrého uspořádání ordinálních čísel. Ukážeme, že posloupnost (3) je majorizována posloupností ordinálů </V n < oj) takovou, že pro každé n platí (4) /i„ > 0-/in + 1 <iin. 160
3.36 Ordmálni aritmetika II Protože dobré uspořádání připouští jen konečné klesající posloupnosti, existuje přirozené n takové, že jxn = mn = 0. Členy posloupnosti }ifí sestrojíme tak, že v úplném vyjádření čísla mn nahradíme základ všude ordinálem cd. Nejprve definujeme zobrazení e(m, n, x). Jeho hodnotou bude ordinální číslo, které vypočteme tak, že v úplném vyjádření přirozeného čísla m podle mocnin základu n > 1 všude nahradíme základ n ordinálem x < co. Zobrazení e definujeme rekurzí podlém pro každé n > 1 a x < (o. Je-li m — 0, položíme e(0, «, x) — 0. Je-li m > 0 a k (5) m = X rí . p, í = 0 je jednoznačné vyjádření m podle mocnin nepoložíme (6) e(m9n,x) = t x^"'*>. Pl. ť = 0 Uvědomme si, že pro každé přirozené m a n > 1 ve vyjádření (5) platí k < m. V definici (6) používáme jen hodnoty zobrazení e, které byly definovány dříve. Dále definujeme zobrazení Gn(m), On(m) pro každé přirozené m a n > 1. Položíme Gn(0) = On{0) = 0 pro každé n > 1 . Je-li m > 0, definujeme GM(m) = e(m, n, rc + l) — 1 , On(m) = e(m, rc, co). Je-li m = m0 počátečním členem Goodsteinovy posloupnosti (3), pro její zbývající členy platí (7) ™n+i = Gn+2K)- Snadno se nahlédne, že pro každé m a « > 1 je On(m) < e0. Rekurzí podle oc < e0 pro každé přirozené n definujeme ordinál <a>(fl) tak, že položíme <0>(n) = 0, </J + 1>(h) = j8, a je-li a limitní ordinál, je tvaru o/. (/? 4- 1) pro nějaký ordinál /? a (3 > 0, a potom položíme <o>*. (p + 1)> (n) = o/ . /} 4- w<ÓXn). n 4- O/^' > (n). Indukcí se snadno ověří, že pro každý a < £0 platí (8) 0 < a^ <a>(n) < a, pro gc = e0 již definice nemá smysl. 161
II 3 36 Jádrem důkazu Goodsteinovy věty je následující tvrzení. 3.37 Lemma. Pro každé a < e0 a přirozená čísla m, n platí: (i) Je-li m>0, n>Qax = On+l(m), potom On + l{m- 1) = <«>(*). (ii) Pro každé n > 1 platí <On(m)y(n) = On + l(Gn(m)). Důkaz lemmatu, (i) Dokazujeme indukcí podle m. Předpokládejme, že k m = £(n + \)l.pi i = 0 je vyjádření čísla ni podle mocnin základu /? -f 1 a že j je nejmenší index takový, že pj + 0. Je-li j — 0, potom a = [i + 1 pro nějaký ordinál ji a tvrzeni plyne z definice </? + l>(n) a On+i(m — l). Předpokládejme, že j > 0 a že tvrzení již platí pro každé m, 0 < m < m. Z definice On+1 a z vyjádření čísla m dostáváme (9) . Op + l(m-l)= Í a)*,tw.ři+0,+ 1((n+iy.prl). Přitom (10) {n+iy.Pj-l=(n+ iy. (/>, - 1) + (n + I)*'" '. n + (n + l)7'" ' - 1, odkud o0+1((i + iy.Pj- 0 = = tuí0-"+,-",.(py- l) + £o°"lU-1,.n + 0I1+,((n+ IV-1 - 1). Z indukčního předpokladu dostáváme O.+ i0' - 0 = <0„ + 1(j)y(n) = {e(j,n + 1, *>)>(,.) a 0.+ i((n + 0U"l) " 0 = <0„+1((» + l)U"l,)>W = <co°"*'"-">(«). Celkem tedy (11) 0„+i(("+ 1)J.P,-1) = Na druhé straně a je limitní ordinál, a proto <a>(n) = X ^(M+l,ÍU).Pi + o)e{j^l^.(pj - 1) + 162
3.39 Ordmální aritmetika II Tvrzení (i) plyne z (11) a (9). (ii) Z definice Gn(m) a z (i) dostáváme Ott+i(Gm(m)) = On+l(e(m,n,n+ i) - l) = = <0„+1(4,Wi + 1 ))>(«). Přitom On + l(e(m,n,n + l)) = 0„(m), odkud bezprostředně vyplývá (ii). K dokončení věty 3.36 stačí majorizovat členy Goodsteinovy posloupnosti (3) ordinály (!2) l*n = 0^2(mn)>mn. V našem případě dostáváme //2 = íli(íoíj,) + a)ítí+1+tó3.3 + o)2.3 + aj.3 + 3, ^3 = a>(a,W) + aT + l + co3. 3 + co2 .3 + co. 3 + 2, Tedy /i0 = 02(mo) a ze 0)> (^) a 3.37(ii) dostáváme M„ + i = <X>(« + 2). Nakonec z (8) vyplývá, že posloupnost /zn splňuje podmínku (4), má tedy jen konečně mnoho nenulových členů. 3.38 Ještě jednou Goodsteinovy posloupnosti. Konstrukci Goodsteinovy posloupnosti můžeme zobecnit tím, že s prvním členem m zvolíme i základ z > 1 pro úplné vyjádření Čísla mQ = m (v původní konstrukci jsme zvolili z = 2). Ostatní členy posloupnosti jsou dány vztahem mn+l = Gn+Z(mn). Z důkazu Goodsteinovy věty je zřejmé, že její tvrzení platí i pro zobecněné Goodsteinovy posloupnosti. 3.39 Přirozená čísla v teorii množin a Peanova aritmetika. Ukázali jsme, že pro přirozená čísla v teorii množin platí všechny axiomy Peanovy aritmetiky, to znamená, že každé tvrzení o přirozených číslech, které lze dokázat v aritmetice, je také větou teorie množin. Říkáme, že přirozená čísla v teorii množin jsou standartním modelem Peanovy aritmetiky. Tvrzení Goodsteinovy věty je pravdivé ve standartním modelu aritmetiky, je tedy bezesporné s axiomy Peanovy aritmetiky. Věta L. Kirbyho a J. Parise (1982) ukazuje, že v samotné Peanově aritmetice toto tvrzení 163
II 3 39 nelze dokázat. Jinými slovy, negace Goodsteinovy věty je také bezesporná s axiomy Peanovy aritmetiky. To znamená, že Goodsteinova věta je příkladem tvrzení, které je v Peanově aritmetice nerozhodnutelné, ale je dokazatelné v teorii množin. Z axiomů teorie množin lze tedy o přirozených číslech dokázat více než z axiomů Peanovy aritmetiky 1 Tato skutečnost se překvapivě odráží i v samotné teorii množin. Teorie konečných množin, která vznikne z teorie množin, nahradíme-li axiom nekonečna jeho negací, je konzervativní rozšíření Peanovy aritmetiky. To znamená, že v teorii konečných množin se o přirozených číslech dají dokázat tytéž věty jako v Peanově aritmetice, tedy Goodsteinova veta zde není dokazatelná. Dostáváme se k zajímavému zjištění, že přijetím či odmítnutím axiomu nekonečna ovlivňujeme dokazatel- nost tvrzení o přirozených číslech, tedy tvrzení o konečných množinách. 164
§ 4 Kardinální čísla Zavedeme pojem kardinálního čísla a ukážeme, že kardinální čísla vyjadřují mohutnosti množin, pro které existuje dobré uspořádání. To znamená, že za předpokladu axiomu výběru kardinální čísla vyjadřují mohutnosti všech množin. Kardinální čísla jsou podtřídou On a existuje normální funkce X (alef), která zobrazuje On na třídu všech nekonečných kardinálních čísel. Uvedeme základní vlastnosti této funkce a pojem kofinality, který rozděluje kardinální čísla na regulární a singulární. Nakonec zavedeme operace součtu a součinu kardinálních čísel a vyslovíme zobecněnou hypotézu kontinua. 4.1 Prostá zobrazení a mohutnosti. Víme, že mohutnosti množin lze srovnávat pomocí prostých zobrazení a že relace x ~ y „množiny x a y máji stejnou mohutnost" je ekvivalencí na univerzální třídě. Chceme-li přejít od pouhého srovnávání velikostí dvou množin ke kvantitativnímu vyjádření mohutností množin, stojíme před otázkou, jak reprezentovat třídy (i) {y.y**} všech množin, které mají stejnou mohutnost jako x. Jde o to, zda můžeme definovat zobrazení, které každé množině x přiřadí nějakou množinu |x| tak, aby pro libovolné dvě množiny x, y platilo ^ (2) x^>'<->|x|H)'|. Ideální je taková reprezentace, kde množina |x| je v nějakém vztahu ke třídě (l). Množinu |x| nazveme mohutnost množiny x. Pro některé třídy množin je snadné definovat mohutnosti jejich prvků tak, aby byla splněna podmínka (2). Je-li x konečná množina, potom existuje právě jedno přirozené číslo n takové, že x % n, a můžeme položit |x| = n. Podobně, je-li x spočetná, položíme |x| = co a podmínka (2) je splněna pro každou množinu y. V obou případech jsme mohutnost množiny definovali vhodným ordinálním číslem. Nebylo to náhodou. Je-li x množina, kterou lze dobře uspořádat (každou konečnou i spočetnou množinu lze dobře uspořádat), zvolme nějaké její dobré uspořádání. Vzhledem ke zvolenému uspořádání je x izomorfní s nějakým ordinálem a 165
II 4 1 a třída (l) má neprázdný průnik s On. Mohutnost |x| můžeme potom definovat jako nejmenší ordinál, který' je prvkem třídy (l). Je zřejmé, že žádný ordinál C < |x| nemá stejnou mohutnost jako ordinál \x\. To je klíč k definici kardinálních čísel. 4.2 Definice. Kardinální čísla, (i) Říkáme, že x je kardinální číslo, jestliže x je ordinál, který nelze prostě zobrazit na žádné menší ordinální číslo. Tvídu všech kardinálních čísel označíme Cn, tedy Cn = {xeOn:(Vš < x){c, * x)} . Kardinální čísla budeme označovat zpravidla malými písmeny x, A, fi, v ... ze středu řecké abecedy. (ii) Říkáme, že kardinální číslo x je mohutnost množiny x, a píšeme |x| = x, jestliže existuje prosté zobrazení množiny x na x. 4.3 Mohutnosti dobře uspořádaných množin. Podle 4.1 a definice 4.2 má každá dobře uspořádaná množina stejnou mohutnost s právě jedním kardinálním číslem. Naopak, je-li X ^ x pro nějaký kardinál x, potom existuje dobré uspořádání množiny X podle typu x. Je-li/prosté zobrazení X na x, na množině X můžeme definovat relaci o tak, že/je izomorfismus X a x vzhledem k <j a dobrému uspořádání x. Stačí, položíme-li x^yWM <f{y) pro každé x, y e X. Kardinální čísla jsou tedy mohutnosti množin, které lze dobře uspořádat. Množinu, která nemá stejnou mohutnost se žádným kardinálním číslem, nelze dobře uspořádat. V § 6 ukážeme, že i pro takové množiny lze definovat mohutnost tak, aby byla splněna podmínka (2). Přijmeme-li axiom výběru, z principu dobrého uspořádání vyplývá, že ke každé množině x je přiřazeno právě jedno kardinální číslo x, \x\ = x. 4.4 Příklady, (a) 0 a oj jsou kardinální čísla. Víme, že oj je nekonečná množina, a proto nemůže být oj ^ n pro žádné přirozené n < oj. (b) oj c Cn. Je-li n libovolné přirozené číslo a m < n, potom m <= n a podle 1.6.4 konečná množina n nemůže mít stejnou mohutnost s vlastní podmnožinou m. Tedy n e Cn. (c) oj H- 1 £ Cn. Ukážeme, že existuje prosté zobrazení co + 1 na oj. Víme, že oj -f 1 = oj u {oj}. Položíme-li f(n) = n + 1 pro každé n < co a /(oj) = 0, potom /je hledané prosté zobrazení. Podobným způsobem se pro každý ordinál a > uj ukáže, že ct + 1 <£ Cn. (d) Ukázali jsme, že každé kardinální číslo x > oj musí být limitním ordinálem. Neplatí to naopak, každý limitní ordinál není kardinálním číslem. Například oj + oj > oj a podle definice ordinálního součtu je oj-foj = oj.2^2.oj = oj. Podobně se ukáže, že každý ordinál oj . n pro n < oj je spočetná množina a není 166
47 Kardinální čbla II kardinálním číslem. A můžeme jít ještě dál: z definice ordinálního součinu vyplývá, že ordinál co . co = co2 je také spočetná množina, a indukcí se dá ukázat, že totéž platí pro každý ordinál co", n < cd. Víme, že cd03 je supremem spočetných ordinálu a/1, n < co. Není proto těžké sestrojit prosté zobrazení co" do co x co a potom do co. To znamená, že co10 je také spočetný ordinál. Podobně se ukáže, že jsou spočetné ordinály a jejich supremum - ordinál £0 — je také spočetný ordinál. , Závěr: Ukázali jsme, že každý ordinál a < co je kardinálním číslem, ale za kardinálem co následuje velký interval ordinálních čísel, které nejsou kardinály. Později uvidíme, že totéž platí pro každý nekonečný kardinál x. 4.5 Lemma. Je-li X množina kardinálních čísel, potom sup X je také kardinální číslo. To znamená, že Cn je uzavřena na suprema. Důkaz. V 1.12 jsme ukázali, že o = sup(X) = [JX eOn. Je třeba dokázat implikaci a < o -> a & o. Nechť a je libovolný ordinál menší než o. To znamená, že ae\JX a a e x pro nějaký kardinál xeX. Z tranzitivnosti množiny x dostáváme aczx^|JX = (T. Přitom a # x, protože x e Cn. Podle Cantorovy a Bernsteinovy věty nemůže být ani a % o. 4.6 Věta. (i) Ke každému kardinálu existuje větší kardinál. (ii) Cn je vlastní třída. Důkaz, (i) sporem. Předpokládejme, že x je největší kardinální číslo, potom pro každé a > x existuje prosté zobrazení ordinálu a na x. Podle 4.3 pak existuje dobré uspořádání množiny x podle typu a. Jsou-li ra, rp nějaká dobrá uspořádání množiny x podle typů a > f$ > x, potom ra 4= f> protože ordinály a a /? nejsou izomorfní. Každé uspořádání r2 množiny x podle typu a je podmnožinou x x x. Pro každé a > x můžeme definovat množinu Ra e & &(x x x) všech uspořádání množiny x podle typu a. Potence množiny je opět množina a podle předpokladu jsou množiny K2, a > x neprázdné. Víme, že jsou po dvou disjunktní. Dostáváme tak prosté zobrazení vlastní třídy On — x do množiny & 0>(x x x) a to je spor podle axiomu nahrazení. (ii) Kdyby Cn byla množina, podle lemmatu 4.5 by její supremum bylo největší kardinální číslo a to je ve sporu s (i). 4.7 Definice. Následník kardinálu, limitní kardinál, (i) Je-li x e Cn, nejmenší ze všech kardinálních čísel k > x nazveme následníkem kardinálu x a označíme x + . Říkáme, že kardinál x je předchůdcem kardinálu k, je-li k = x + . 167
II 47 (ii) Říkáme, že kardinál Á je limitní, jestliže nemá předchůdce. Je zřejmé, že pro každé přirozené číslo n platí n+ = n + 1, že co je nejmenší limitní kardinál a co + je nejmenší nespočetné kardinální číslo. 4.8 Funkce K. Ukázali jsme, že Cn je vlastní třída, která je částí On. Je tedy dobře uspořádána úzkou relací < dobrého uspořádání třídy On. Podle věty 2.11 existuje jednoznačně určená rostoucí ordinální funkce, která je izomorfismem tříd On a Cn. Podle lemmatu 4.5 je to spojitá, tedy normální funkce. Na dolní množině co u {co} však splývá s identitou, protože co u {co} ^ Cn. Stejnou úvahu můžeme opakovat pro třídu Cn — co všech nekonečných kardinálních čísel a dostáváme existenci normální funkce, která zobrazuje On na Cn - co. To je zajímavější zobrazení, které pomocí důvěrně známých přirozených čísel očísluje prvních co nekonečných kardinálů a vnáší jisté měřítko do světa nekonečných mohutností. Vžilo se pro něj označení prvním písmenem N (alef) hebrejské abecedy. 4.9 Označení. Jednoznačně určenou normální funkci, která zobrazuje On na třídu všech nekonečných kardinálních čísel, označíme K (alef) a její hodnoty K(a) označujeme krátce Na (alef alfa). To znamená, že Ka označuje a-tý nekonečný kardinál, speciálně K0 = co, N1 = = co+, K2 = co++ atd. Je zřejmé, že K0 je limitní kardinál a že pro a > 0 je Xa izolovaný (limitní) kardinál, právě když a je izolované (limitní) ordinální číslo. Souběžně se pro kardinály Ka, oce On používá označení coa, speciálně co0 = = co = K0, cOi = co+ = Kx,.... Označení coa se tradičně užívá v případech, kdy máme na mysli dané kardinální číslo jako ordinál, tedy i s jeho dobrým uspořádáním. Tato paralelní symbolika vznikla historickým vývojem, když se kardinální a ordinální čísla definovala abstrakcí a symboly N7 a coa označovaly dvě různé třídy abstrakce. Pro nás však Xa i co2 označují tutéž množinu. 4.10 Věta. Pro každé oce On a limitní ordinál í platí (i) «<Na, (ii) coa je limitní ordinál, (iii) K? = sup{ťv,:a < č,} , (iv) K xK,| = N„ (v) 100*1 = tv Důkaz, (i) podle věty 3.2, (ii) plyne z příkladu 4.4(c), (iii) ze spojitosti funkce X. (iv) Dokazujeme indukcí podle a. Pro a = 0 jsme to dokázali v příkladu I.6.28(b). Předpokládejme, že a > 0 a že (iv) platí pro každé [j < i. Maximo-lexikografické uspořádání je podle věty 1.23 dobré uspořádání na coa x coa. Existuje tedy právě jeden ordinál n, který je izomorfní s coa x coa při maximo- lexikografickém uspořádání. Stačí, když ukážeme n = coa. Je zřejmé, že neplatí 168
4.13 Kardinální Číslu II rj < cja, protože a)a ^ coa x coa % 77, a ukážeme, že nemůže platit cox < r\. V opačném případě by nějaká dvojice <y, (5)ea;a x coa musela mit coa předchůdců při maximo-lexikografickém uspořádání. Ukážeme, že to není možné. Nechť C = = max {>•,($} H- 1. Potom každý předchůdce dvojice <y, 5> je prvkem množiny í x í, která má mohutnost menší než co2, protože c, < cox a |č| = co^ pro nějaké f3 < <x. Ověřili jsme, že r\ = wa a že (iv) platí pro každé a. (v) Připomeňme, že [Xj<aj je množina všech konečných podmnožin Ka, která je dobře uspořádána relací o z definice 1.24. Dokazujeme indukcí podle x Pro a = 0 užijeme výsledku příkladu I.6.28(c). Předpokládejme, že a > 0 a že tvrzení platí pro každé ji < a. Je-li ^ ordinál, který je izomorfní s [N\J < " při uspořádáni <3, snadno se nahlédne, že neplatí r\ < coa. Je-li x konečná podmnožina Ka a č, je její největší prvek, každý předchůdce y množiny x v uspořádání o je podle věty 1.25 podmnožinou č> + 1- Přitom Z + 1 < coa, tedy |£ + l| = co^ pro nějaké j3 < a, a podle indukčního předpokladu je jenom a)fi konečnýcn podmnožin ordinálu £ -f 1. To znamená, že x má méně než a)a předchůdců, tedy neplatí ani cox < r\ a tvrzení (v) je dokázáno. 4.11 Výpočty nebo odhady mohutností množin a systémů množin jsou často podstatným krokem k řešení různých problémů. Předchozí věta v podstatě určuje operace kardinálního součtu a součinu, které se používají pro výpočet mohutnosti sjednocení a kartézského součinu dvou množin. 4.12 Definice. Součet a součin kardinálních čísel. Jsou-li x, X kardinální čísla, jejich součet x + X a součin x . X definujeme vztahy x + X = |({0} x k)u({1} x /)], x.X = \X x x\. To znamená, že x + X a x.X jsou kardinální čísla, která vyjadřují mohutnost množiny na pravé straně rovnosti, na rozdíl od ordinálního součtu a součinu, který určuje ordinální typ stejné množiny při lexikografickém uspořádání. Chceme-li tento rozdíl zdůraznit, mluvíme o kardinálním součtu a součinu. Snadno se nahlédne, že kardinální součet a součin jsou asociativní, komutativní a distributivní operace. Jsou-li x, X přirozená čísla, kardinální součet a součin se shodují s ordinálním součtem a součinem, protože co c= Cn. 4.13 Jsou-li x, y množiny ax,l kardinální čísla taková, že |xj = x a |>!| = A, potom x . X = \y x x\ = |x x y\ a x + X je mohutnost disjunktního sjednocení ({0} x x) w ({l} x v) množin x, y. Jsou-li x a y disjunktní množiny, platí x + X — \x u y\ . Z následující věty vyplývá, že tato rovnost platí pro libovolné množiny x, y, je-li alespoň jedno z kardinálních čísel x, X nekonečné. 169
4.14 Věta. (i) Pro každé aJeOři platí K + N/l = K* • K/J = maX {Na» K/J • (ii) Jsou-íi x, A kardinální čísla a alespoň jedno z nich je nekonečné, potom x + A = max {x, A} , x.A = max {x, A}, ;"e-/z x, A > 0 . Důkaz, (i) Nechť x = max {Xa, X^}, potom podle 4.10(iv) dostáváme x =^ ({0} x coj u ({l} x co^) ^^xío^ux^x. Tvrzení (i) vyplývá z Cantorovy a Bernsteinovy věty. (ii) se dokazuje obdobně. 4.15 Příklad. Kardinální čísla a rozklady množin. Uvažujme kardinální číslo X0, které je supremem kardinálních čísel Xn, n < co. Definujme množiny An, n < co Aq ~ cúq , An = oon - U{/4k: k < n) pro každé n > 0 . Podle předchozí věty pro každé n platí |/lj = Xn < Xu. Množiny An jsou po dvou disjunktní a jejich sjednocením je kardinál Xu. To znamená, že kardinál X^ lze rozložit na oj, tedy méně než Xu množin, z nichž každá má mohutnost menší než Xw. Srovnejme to s kardinálem X0. Víme, že sjednocením konečně mnoha konečných množin získáme jenom konečnou množinu. Kardinál X0 tedy nelze rozložit na menší počet množin menší mohutnosti. 4.16 Ukázali jsme, že kardinály X0 a Xu mají vzhledem k rozkladům odlišné vlastnosti. Dříve než zavedeme odpovídající pojmy regulárních a singulárních kardinálů, povšimněme si, že rozklad K^ byl definován pomocí posloupnosti N„, n < co se supremem Xu. Naproti tomu žádná konečná posloupnost přirozených čísel nemá supremum X0. Začneme tedy oklikou a budeme studovat typy kofinálních posloupností. 4.17 Definice. Kofinální množina. Nechtěje množina uspořádaná relací < . Říkáme, že Y c= X je kofinální s X nebo že Y je kofinální podmnožinou X vzhledem k uspořádání <, jestliže k libovolnému xeX exibiuje ye Y, x < y. 4.18 Je zřejmé, že kofinální podmnožina musí obsahovat každý maximální prvek množiny X. Je-li x největší prvek množiny X, potom {x} je kofinální podmnožina X. Snadno se ověří, že je-li Y kofinální s X a Z je kofinální s Y, potom Z je také kofinální s X. Pokud < není lineární uspořádání na X, může se stát, že žádná kofinální podmnožina není lineárně uspořádaná. Stačí, když v X existuji alespoň dva maximální prvky, ale není to nutná podmínka. Naproti tomu se dá ukázat, že je-li < lineární uspořádání, potom existuje dobře uspořádaná kofinální podmnožina. 170
4 22 1\íd(hiujlni ( islu II 4.19 Kofinální podmnožiny ordinálních čísel. Jeli y limitní ordinál a v ^ y. ze 4.17 vyplývá, že .v je kofinální s a, právě když sup v = 3. Přitom každá podmnožina ordinálu cl je dobře uspořádána, má tedy jednoznačně určený ordinální typ. V mnoha případech stačí uvažovat jen typy kofinálních podmnožin. Je zřejmé, že a > 0 je izolovaný ordinál, právě když má kofinální podmnožinu uspořádanou podle typu 1. V následující definici se proto omezíme jen na limitní ordinály. 4.20 Definice. Koflnál. Nechť a je limitní ordinál. Nejmenší ordinál /?, který je typem uspořádání nějaké kofinální podmnožiny ordinálu a, nazveme kofinúlem a a označíme cf (a). Pro každé limitní a platí oj < cf(a) < a a cf(a) je limitní ordinál. 4.21 Příklady. (a) cf(oj) = oj , cf(Xj = oj. (b) cf (co + cd) = cf (co . oj) = cf (co"1) = oj , kde + a . označují ordinální součet a součin. Dokonce platí: (c) Je-li a spočetný limitní ordinál, potom cf (a) = oj. Podle předpokladu existuje prosté zobrazení/ oj na a. Sestrojíme rostoucí funkci g, která zobrazí oj na kofinální podmnožinu a. Položíme a 3(0) = 0 g(n + 1) = max {f{n),g{n)} + 1 pro n > 0. Zřejmě sup {g(n): n < co) = sup {f(n): n < oj} = a a indukcí se ověří, že g je rostoucí funkce. (d) Je-li a limitní ordinál, potom cf (Xj = cf (cc). Kardinál Xa je supremem kardinálů X^, p < oc. Můžeme se omezit jen na kofinální podmnožiny sestávající z kardinálních čísel. Stačí si uvědomit, že množina {X^jftex} je kofinální s Xa, právě když x je kofinální podmnožina a. 4.22 Lemma. Pro každý limitní ordinál a platí (i) cf(cf(a)) = cf(a), (ii) cf(oc) je nekonečné kardinální číslo. Důkaz, (i) Položme p = cf (cc) a y = cf (d(y)), tedy y < p. Podle definice kofi- nálu existuje rostoucí funkce f, která zobrazuje p na kofinální podmnožinu a, a rostoucí funkce </, která zobrazuje y na kofinální podmnožinu /). Potom lg je rostoucí funkce, která zobrazuje y na kofinální podmnožinu a. Proto nemůže b\l y <p. (ii) Víme, že cf (a) je nekonečný ordinál. Kdyby cf (a) nebyl kardinálním číslem, pak existuje kardinál x < cf(a) a prosté zobrazení / z x na cf(a). Položíme-li g(P) = sup/[/3] pro každé P < x, potom g je neklesající funkce a Rng(g) je kofi- 171
II 4 22 nální podmnožina cf (a) uspořádaná podle nějakého typu y < x. Je-li h rostoucí funkce, která zobrazuje cf(a) na kofmální podmnožinu a, potom /i[Rng(g)] je kofmální podmnožina a, která je uspořádána podle typu y < x < cf(a). To je ve sporu s definicí cf (a), proto cf (a) musí být kardinální číslo. 4.23 Definice. Regulární a singulární kardinály. Nechť x je nekonečné kardinální číslo. Říkáme, že x je regulární kardinál, je-li cf(x) = x. Říkáme, že x je singulární kardinál, je-li cf(x) < x. 4.24 Třída Cn obsahuje dvě disjunktní podtřídy regulárních a singulárních kardinálů. Podle 4.21 je X0 regulární kardinál a Xw je singulární kardinál. Snadno se nahlédne, že pro každé a > oj je Ka + G) singulární kardinál. Podle 4.22 je kofinál limitního ordinálu vždy regulární kardinální číslo. Ptáme se, zda existují regulární kardinální Čísla větší než N0. Ukážeme, že ano, pokud přijmeme axiom výběru. Gitik (1979) ukázal, že tvrzení „N0 je jediný regulární kardinál" je bezesporné s axiomy ZF. V takovém případě každý limitní ordinál a má kofmální podmnožinu uspořádanou podle typu co. 4.25 Věta. Nekonečné kardinální číslo x je singulární, právě když x = [JX, kde X je nějaká množina mohutnosti menší než x a (Vx e X) (\x\ < x). Jinými slovy, kardinál x je singulární, právě když ho lze vyjádřit jako sumu méně než x množin mohutnosti menší než x. Důkaz. Je-li x singulární kardinál a X <= x je kofmální podmnožina x uspořádaná podle typu d(x), potom \X\ = cf(x) < x a |.x| < x pro každé xeX. Navíc x = = supX = [JX. Naopak, předpokládejme, že x je regulární kardinál a že existuje množina X, která vyhovuje tvrzení věty. Potom Y — (sup (x): x e X} je kofmální podmnožina x a \Y\ < \X\ < x. To znamená, že x není regulární kardinál — spor. Často se používá následující tvrzení: 4.26 Důsledek. Je-li x regulární kardinál a x = [JX, kde |x| < x, potom pro nějaký prvek x e X platí \x\ = x. Nyní ukážeme, že z axiomu výběru vyplývá, že regulární kardinály tvoří shora neomezenou podtřídu Cn. 4.27 Lemma (AC). Nechť \X\ < Ka a nechť pro každé xeX je také \x\ < Xa. Potom Je zřejmé, že je-li nějaké x e X mohutnosti Ka, platí rovnost. Není to však nutná podmínka. Důkaz. Ukážeme, že [JX lze prostě zobrazit do . a>a x coa. Podle předpokladu existuje prosté zobrazení /: X —► oja a pro každé x e X je množina cx všech prostých zobrazení množiny x do coa neprázdná. Selektor na množině C = {cx:xgX} 172
4.32 Kardinální čísla II potom ke každému xeX vybere nějaké prosté zobrazení gx: x -» a>2. Prosté zobrazení h: \JX -► ío2 x cd3 definujeme tak, že libovolnému ye[]X přiřadíme hodnotu h(y) = <<5, gx(y)}> kde ó je nejmenší ordinál takový, že yex a f(x) — 6. 4.28 Věta (AC). Pro každý ordinál ot je Na+1 regulární kardinál Důkaz sporem. Víme, že cf(Xa + 1) je kardinální číslo. Předpokládejme, že Ka+1 je singulární kardinál, potom existuje kofinální podmnožina X a wJL + l mohutnosti nejvýše frsa. Podle předchozího lemmatu dostáváme ||jx| < Na, protože |x| < Na pro každé xeX. To je ve sporu s kofinalitou X, která tvrdí [JX = waM. 4.29 Nedosažitelné kardinály. Ukázali jsme, že v teorii množin s axiomem výběru je každý nekonečný izolovaný kardinál regulární. Víme, že a) je limitní regulární kardinál. Položme si otázku, zda existují limitní a regulární kardinály větší než oj. Podle 4.21(d) takový kardinál musí být pevným bodem funkce N.Z věty 3.9 vyplývá, že existují libovolně velké singulární kardinály, které jsou pevnými body funkce X. Naše otázka tedy zní: existují regulární kardinály, které jsou pevným bodem funkce K? Taková kardinální čísla si vysloužila označení nedosažitelná: zdola je nelze dosáhnout ani přechodem k následujícímu kardinálu, ani supremem množiny menší mohutnosti. Dnes se taková čísla nazývají slabě nedosažitelná. 4.30 Definice. Slabě nedosažitelné kardinály. Říkáme, že kardinální číslo x je slabě nedosažitelné, je-li x nespočetný limitní a regulární kardinál. 4.31 Pojem slabě nedosažitelného kardinálu zavedl F. Hausdorff (1908). Teprve mnohem později se ukázalo, že existenci takových kardinálních čísel nelze dokázat z axiomů teorie množin (je-li bezesporná). Existence slabě nedosažitelného kardinálu vyžaduje, aby dvě vlastnosti — regula- rita a limitnost — spočetného kardinálu X0 platily i pro nějaké nespočetné kardinální číslo. Tvrzení „existuje slabě nedosažitelné kardinální číslo" proto můžeme chápat jako silnější formu axiomu nekonečna. Jak uvidíme později, je mnoho problémů, které vedou k otázce, jak dlouhá je škála kardinálních čísel v teorii množin a zda existují kardinální čísla s určitými vlastnostmi. Není-li existence takových čísel dokazatelná v teorii množin (například proto, že jde o kardinální čísla větší než slabě nedosažitelný kardinál), říkáme, že jde o „velké" kardinální číslo. Slabě nedosažitelný kardinál je nejmenší z velkých kardinálů, kterým bude věnován § 5 kapitoly III. 4.32 Mohutnost potence množiny. Jaká je mohutnost různých systémů podmnožin dané množiny a mohutnost její potence, to je jedna z otázek, se kterými se při řešení různých problémů znovu a znovu setkáváme. Pro konečné množiny indukcí podle n < oj dostáváme \X\ = n^\&(X)\ = 2". Jaká je však mohutnost &{X\ je-li X nekonečná? Je-li \x\ = xeCn, potom &(X) x ^ ^(x) a stačí určit mohutnost &(x). V analogii s konečnými množinami se mohutnost šP(x) vyjadřuje jako kardinální mocnina 2*. 173
II 4.32 Ptejme se nejprve, jaká je mohutnost ^(co) a jaké mohou být mohutnosti systémů mno/m přirozených čísel. Podle věty 1.6.42 má .^((o) stejnou mohutnost jako množina U všech reálných čísel a uzavřený interval |_0, 1J c [R, ^{oj) má tedy mohutnost kontinua. Ptáme-li se, jaké mohou být mohutnosti systémů S c ^(co), můžeme stejně dobře zkoumat mohutnosti množin reálných čísel. Zjišťujeme, že pro jednoduše definované nekonečné množiny reálných čísel nemáme mnoho na vybranou: takové množiny jsou buď spočetné, nebo mají mohutnost kontinua. 4.33 Mohutnosti otevřených a uzavřených množin reálných čísel. Snadno se nahlédne, že libovolné dva uzavřené netriviální intervaly lze na sebe zobrazit prostým (lineárním) zobrazením. To znamená, že každý netriviální interval má mohutnost kontinua a totéž platí pro každý neprázdný otevřený interval. Proto i každá neprázdná otevřená množina má mohutnost kontinua. Víme, že každá konečná množina reálných čísel je uzavřená a prostá konvergentní posloupnost spolu s limitou je příkladem spočetné uzavřené množiny. Uzavřené množiny reálných čísel mohou nabývat všech mohutnosti x < cd. Ukážeme, že každá nespočetná uzavřená množina reálných čísel má mohutnost kontinua. Nejprve vyšetříme speciální případ perfektní množiny. Připomeňme, že X c U je perfektní množina, je-li neprázdná, uzavřená a nemá žádné izolované body. 4.34 Lemma. Každá perfektní množina reálných čísel má mohutnost kontinua. Důkaz. Víme, že množina Q všech racionálních čísel je spočetná a hustá v IR. Z toho plyne, že množina všech uzavřených intervalů s racionálními konci je také spočetná. Budeme uvažovat jen takové intervaly, jejichž koncové body jsou různé, a množinu všech takových intervalů označímu U. Nechť P je libovolná perfektní množina. Víme, že P musí mít více než jeden bod, nechť pQ,p^eP jsou dva různé body. Nechť Iq,IxeU jsou disjunktní intervaly takové, že p0el0, px e /t a PQ = P n /0, P{ = P n /1 jsou dvě disjunktní perfektní podmnožiny P. Nyní můžeme stejný postup opakovat s každou z nich. Sestrojíme disjunktní intervaly I00,I01eU a perfektní podmnožiny P0o,Poí — ^o a podobně pro množinu PY sestrojíme intervaly /10, III a perfektní podmnožiny Pl0lPií £= P. Je zřejmé, že pro libovolnou konečnou posloupnost nul a jedniček oe<"2 sestrojíme interval la a perfektní množinu Pa = P r\ la tak, že pro libovolné dvě různé posloupnosti cr, q stejné délky jsou Ia a Ig disjunktní. Přitom můžeme požadovat, aby délka intervalů lg s rostoucí délkou posloupnosti a klesala k nule. Je-li se03! nekonečná posloupnost nul a jedniček, potom podle principu vložených intervalů (1.8.26) je [\{Pa'G £! s&ae <a>2} jednobodová podmnožina perfektní množiny P. Přitom dvěma různým nekonečným posloupnostem odpovídají dva různé prvky množiny P. To znamená, že P má také mohutnost kontinua, protože "2 « U. 4.35 Věta (Cantor, Bendixson). Každá nespočetná uzavřená množina reálných čísel obsahuje perfektní podmnožinu. 174
4 36 Kardinální čísla II Důkaz. Nechť C je libovolná nespočetná uzavřená množina reálných čísel. Spočetnou množinu všech neprázdných otevřených intervalů s racionálními mezemi označíme (7. Rekurzí podle ct < col konstruujeme uzavřené množiny Cx g: C. Položíme C0 = C a je-li již sestrojena uzavřená množina Ca, Ca^l vznikne z Ca vypuštěním všech izolovaných bodů. Protože každý izolovaný bod xeCa můžeme oddělit od zbytku množiny Ca nějakým intervalem z [/, Ca — Cr + x je nejvýše spočetná množina. Je zřejmé, že Ca+1 je také nespočetná uzavřená množina. Je-li { < col limitní ordinál a všechny množiny Ca, a < £ již byly sestrojeny, položíme Q = n(Q:a < í}- P°tom i Q Je nespočetná a uzavřená. Uvědomme si, že každý bod xeC — Ca lze oddělit od Ca nějakým intervalem z U tak, že dvěma různým bodům přiřadíme dva různé intervaly. Přitom U je spočetná množina a col je nespočetný kardinál. Existuje tedy a < col takové, že Ca = = Ca+1. To znamená, že Ca je perfektní podmnožina množiny C. 4.36 Ukázali jsme, že každá nespočetná uzavřená množina reálných čísel obsahuje perfektní podmnožinu, má tedy mohutnost kontinua. Dokázali jsme o trochu více, že každou nespočetnou uzavřenou množinu reálných čísel lze jednoznačně rozložit na perfektní množinu a nejvýše spočetnou rozptýlenou množinu. Připomeňme, že X je rozptýlená množina, jestliže každá její neprázdná podmnožina obsahuje izolovaný bod. V našem případě je Ca = C2 + j perfektní podmnožina C a snadno se nahlédne, že C — Ca je rozptýlená. Víme, že nekonečné otevřené nebo uzavřené množiny reálných čísel jsou buď spočetné, nebo musí mít mohutnost kontinua. Dá se ukázat, že stejné tvrzení platí i pro všechny Borelovské množiny a pro všechny analytické množiny na reálné přímce. Tyto výsledky naznačují, že mezi K0 a mohutností kontinua již není žádná „střední" mohutnost. Toto tvrzení vyslovil Cantor jako domněnku již v roce 1878, která se stala známá jako hypotéza kontinua (CH). Cantor ji formuloval v následujícím tvaru: (CH) 2*° = Kt . Protože ani pozdější výsledky o mohutnostech Borelovských a analytických množin nebyly s hypotézou kontinua ve sporu, nelze se divit, že se Cantor a po něm mnoho dalších po léta snažili tuto domněnku dokázat. V roce 1908 vyslovil F. Hausdorff takzvanou zobecněnou hypotézu kontinua (GCH) ve tvaru (GCH) (Va)(2*- = N,+ 1). Připomeňme, že 2Kat je mohutnost &(ooa). Zobecněná hypotéza kontinua tvrdí, že každá taková potence má za mohutnost kardinální číslo, to znamená, že každou množinu ^(coj lze dobře uspořádat. A. H. Kruše a H. Rubin dokázali v roce 1960, že zobecněná hypotéza kontinua implikuje axiom výběru. 175
§ 5 Kardinální aritmetika Známe již součet a součin kardinálních čísel a víme, že se v oboru nekonečných kardinálů redukují na maximum z obou argumentů. Zavedeme mocniny kardinálů, součty a součiny souborů kardinálních čísel, které jsou nezbytné pro výpočty mohutností různých matematických struktur, to znamená systémů množin a zobrazení. Seznámíme se s vlastnostmi kardinální funkce 2*, která určuje mohutnosti ^(x), a xA, která určuje mohutnost množiny všech zobrazení z k do x, a s jejich vztahem k funkci gimel. Ukážeme, že zobecněná hypotéza kontinua (GCH), která předepisuje hodnoty 2Na, radikálně zjednodušuje i průběh mocniny a funkce gimel. Podobný vliv na průběh zmíněných kardinálních funkcí má hypotéza singulárních kardinálů (SCH). Axiomy teorie množin připouštějí velkou volnost pro hodnoty T na regulárních kardinálech. Pro singulární x však hodnoty 2* závisí na hodnotách 2A pro k < x. Na závěr vyslovíme Silverovu větu (1974), která je podstatným krokem řešení problému singulárních kardinálů, a větu Shelahovu (1982), která dává horní odhad pro hodnoty 2* na singulárních kardinálech. V celém oddílu budeme předpokládat axiom výběru. Každá množina je tedy ekvivalentní s právě jedním kardinálním číslem, které vyjadřuje její mohutnost. 5.1 Mohutnosti množin zobrazení. Připomeňme, že ba je množina všech zobrazení množiny b do a. Speciálně, je-li a = {0, 1} = 2, potom h2 je množina všech charakteristických funkcí podmnožin c ^ b. Jsou-li x. k kardinální čísla taková, že \a\ = x a |b| = /, potom množiny ba a Ay. mají stejnou mohutnost podle 1.5.53. Stačí tedy zkoumat mohutnost množiny /-x. 5.2 Definice. Kardinální mocnina x\ Jsou-li x, k kardinální čísla, kardinální mocninu xx definujeme vztahem ; i; i J x = I x| jako kardinální číslo, které je mohutností množiny všech zobrazení / do x. 5.3 Z definice součtu a součinu kardinálních čísel a z 1.5.52 a 1.6.32 pro libovolné kardinály x, Á, ^, v dostáváme 176
5 5 Kiiuhnáhií ar i(n\clika II (i) 2* = |^(*)|>x, (ii) (O * x < /* & /. < v) -> x' < fC , (iii) x«^> = x".x\ (iv) (x*y = 7ť-\ Jsou-li x, X přirozená čísla, indukcí podle X se dokáže, že kardinální mocnina xx se rovná odpovídající ordinální mocnině. Na přirozených číslech tedy splývají operace kardinální a ordinální mocniny. Není těžké vypočítat hodnoty xx v případech, kdy alespoň jeden z argumentů je přirozené číslo. 5.4 Věta. Pro libovolná kardinální čísla x, X platí (i) 0° = 1, X =(= 0 - 0X = 0, (ii) x° = l, 1A = 1 , (iii) (x > oj &. 0 < X < cd) -> xx = x , (iv) (2 < x < A & A > <u) -> xA = 2A. Důkaz, (iii) se dokáže indukcí podle / s použitím 4.10(iv). (iv) Je-li fexx, potom fe&{X x x), a podle předpokladu je \X x x| = X. Dostáváme 2X <xx = \xx\ < \&(X x x)\ = \0>(X)\ = 2X. 5.5 Příklady. Množiny reálných čísel a spojité funkce. Množina reálných čísel R a &(a)) mají stejnou nespočetnou mohutnost 2", říkáme jí mohutnost kontinua. Hustá množina Q všech racionálních čísel je spočetná. (a) Mohutnost množiny 0(U) všech otevřených množin na U. Uvažujme nejprve množinu [R]2 všech dvouprvkových množin reálných čísel. Snadno se nahlédne, že [R]2 = 2", protože 2W < |[R]2| < |R x U\ = 2W . 2" = 2" . To znamená, že množina /(R) všech neprázdných otevřených intervalů na reálné přímce má také mohutnost kontinua. Přitom každá neprázdná otevřená množina je sjednocením spočetného souboru intervalů z /(IR). Dostáváme nerovnosti 2W = \l(U)\ < \0(U)\ < \"I(U)\ = (2")° = l™ = 2U, odtud plyne |0(R)| = 2U . Systém všech otevřených množin na reálné přímce má mohutnost kontinua a každá uzavřená množina je doplňkem právě jedné otevřené množiny. To znamená, že systém všech uzavřených množin na reálné přímce má také mohutnost kontinua. (b) Mohutnost množiny C(U) všech spojitých reálných funkcí. Označme C(U) množinu všech spojitých funkcí /: R -> R a položme si otázku, zda existuje reálná funkce g, jejíž graf má neprázdný průnik s grafem každé spojité funkce feC(U). 177
II 5 5 Mohutnost množiny C(U) dává klíč k řešení problému. Víme, že každá spojitá funkce /eC((R) je jednoznačně určena svými hodnotami v racionálních bodech. Víme také, že každá konstanta ce R je spojitá funkce. Shrnutím dostáváme 20J = \U\ < \C(U)\ < 15iR| - (2°)" = T . To znamená, že existuje prosté zobrazení, které každému reálnému číslu r přiřazuje právě jednu funkci fr e C(U) tak, že soubor (1) <fr:rsU} obsahuje všechny funkce z C(U). Položíme-li g(r) = fr(r) pro každé relR, je zřejmé, že g je hledaná funkce, jejíž graf protíná graf každé / e C(U). Povšimněme si, že funkce g byla sestrojena diagonalizací souboru (l), který indexuje spojité funkce reálnými čísly. Není těžké nahlédnout, že g není prvkem C(U). 5.6 Mohutnosti sjednocení a součinů souborů množin. Je-li (X{: i e 1} soubor množin s indexovou množinou /, ptejme se, jaká je mohutnost sjednocení X = \JX,. iel Stejně jako u sjednocení dvou množin zkoumáme nejprve případ, kdy jsou množiny Xt po dvou disjunktní. Potom ke každému xeX existuje právě jeden index i e / takový, že xeXr Nechť xt- jsou kardinální čísla taková, že \X\ = x( pro každé ie/. Na rozdíl od množin X{ nemusí být kardinální čísla x{ po dvou disjunktní množiny. Vhodným protějškem množiny X je tedy disjunktní sjednocení * = U(W **,-)• iel Ukážeme, že existuje prosté zobrazení množiny X na K. Axiom výběru zaručuje existenci souboru <yj:iG/>, kde / je prosté zobrazení X{ na x{. Přiřadíme-li každému xgX dvojici <í,/(x)>, kde i je jednoznačně určený index takový', že x 6 Xi9 dostáváme prosté zobrazení X na K. Stačí tedy určit mohutnost množiny K. Podobným způsobem se pomocí zobrazení f{ sestrojí prosté zobrazení kartézského součinu X^í na součin Xx<- Mohutnost kartézského součinu množin je stejná jako mohutnost odpovídajícího součinu kardinálních čísel. 5.7 Definice. Součet a součin souboru kardinálních čísel. Nechť (xl: i e f) je soubor kardinálních čísel. Jeho součet 5>. = IU({í} x «,)l iel iel definujeme jako mohutnost disjunktního sjednocení kardinálů xt a součin n*. = ix*,i iel iel 178
5 10 Kanhnálni aritmetika \{ definujeme jako mohutnost kartézského součinu kardinálu xr Speciálně, je-li xt - x pro každé iel a |/| = X, potom !>« = *'■ iel 5.8 Něco nového přináší jen případ, kdy / je nekonečná množina. Součet a součin konečného souboru kardinálů lze vyjádřit pomocí operací součtu a součinu dvou kardinálních čísel. Snadno se nahlédne, že součet a součin souboru kardinálů se permutací indexů nemění. Jsou-li X{ kardinální čísla taková, že v,x < ki pro každé íe/, potom iel iel a je-li J c / potom také v- v- ieJ iel Podobné nerovnosti platí i pro součiny. Jsou-li X{ libovolné množiny takové, že y.{ = \Xi\ pro každé i e /, potom ie/ iel Jsou-li navíc množiny X{ po dvou disjunktní, platí rovnost. Není to však nutná podmínka. 5.9 Definice. Množiny [X]A a [^]<A. Je-li X množina a X kardinální číslo, definujeme [X]x = {*:*<= X&\x\ = a}, [X]<x = {x:xc X&\x\ < X}. Obě množiny jsou částí 3?{X\ \X~Y sestává z podmnožin mohutnosti X a [X]<A sestává ze všech podmnožin mohutnosti menší než X. Speciálně [X]<ř,) je množina všech konečných podmnožin X, kterou jsme definovali již v první kapitole. Povšimněme si, že pro X > \X\ dostáváme [X]<x = &(X) a [x]x = 0. 5.10 Lemma. Nechť X je množina mohutnosti x a X je kardinální číslo. Potom (i) \[xf\ =x\ je-li / <x, (ii) \[xyx\ = ^ť, je-li X < yS . Důkaz, (i) Je zřejmé, že mohutnost [X]x závisí jenom na x a /. Můžeme předpokládat, že X = x. Pro libovolnou množinu xe[x]A existuje zobrazení fsxx takové, že x = Rng (/). Pomocí axiomu výběru každému x e [x]x přiřadíme právě jedno takové zobrazení fx. Dostáváme tak prosté zobrazení [x]x do xx. Abychom dokázali obrácenou nerovnost, uvědomme si, že každé zobrazení fexx je prvkem \_X x x]x. Shrnutím obou faktů dostáváme 179
II 5 10 y} < \[X x x]A\ = |[x]A| < x\ (ii) plyne z (i) a z toho, že množiny [X]*\ \i < X jsou po dvou disjunktní. 5.11 Definice. Slabá mocnina x<J\ Pro libovolné kardinály x, X definujeme kde na pravé straně sčítáme přes kardinální čísla menší než X. Říkáme, že x<x je slabá mocnina kardinálů x, X. 5.12 Lemma. Nechť x-, ieí jsou nenulová kardinální čísla, Je-li \l\ nebo některé z xi nekonečné kardinální číslo, potom X>i = max(j/|,sup{x,:ie/}). ir.I Důkaz. Nechť x — sup x.v Podle 5.8 je Yj*i ^ y- a protože všechna xi jsou nenulová, dostáváme stejnou nerovnost pro |/|. Abychom dokázali obrácenou nerovnost, uvědomme si, že disjunktní sjednocení \J({i} x x) lze prostě zobrazit do / x x. 5.13 Důsledek, (i) Jsou-li Xt množiny takové, že pro každé ieí je \X(\ = x-0 a sup {xr. ie /} je nekonečný kardinál větší nebo rovný |/|, pofo/M HJXj = Slip folie/} = Jfo. (ii) Kardinál x je singulární, právě když existují kardinály X < x a xt < x pro i < X takové, že X = £fo. i'< X 5.14 Lemma. Je-li xi > 2 pro každé ieí, potom Důkaz. Je-li / nejvýše dvouprvková množina, není těžké tvrzení ověřit. Předpokládejme, že |/| > 2. Sestrojíme prosté zobrazení disjunktní sumy \J({i} x x;) = D do X^, = K. Podle předpokladu jsou nula i jednička prvkem každého kardinálu x-r Každé dvojici <j, a> e D chceme přiřadit zobrazení fjaeK. Pro libovolné jsi a a < xi položíme '1, je-li i^j, (0, je-h í - j , a pro a > 0 [0, je-li i^j fjÁi) = , . .. . . a, je-h 1=7. 180
5 18 Kardinální aritmetika Snadno se nahlédne, že je to prosté zobrazeni množiny D do K. Tim je nerovnost dokázána. 5.15 Věta. Konigova nerovnost. Jsou-li xv áí kardinální čísla taková, že xi < A( pro každé iel, /=*=(), polom Ix,<m. íe/ ie/ Důkaz. Je zřejmé, že všechna Af jsou nenulová kardinálni čísla. Je-li pro nějaké jel Xj = 1, potom všechny funkce /eX^-í nabývají v bodě; téže hodnoty. Vy- pustíme-li index j, mohutnost součinu se nezmění. Stejně tak můžeme vypustit člen Xj = 0 na druhé straně nerovnosti. Můžeme tedy předpokládat, že A(. > 2 pro každé iel, a podle lemmatu 5.14 dostáváme Yjxi < ^Ař < P]Ar Předpokládejme na chvíli, že platí rovnost. To znamená, že existuje soubor (X^.ieO po dvou disjunktních množin takový, že |X(.| = x. pro každé iel a {JX{ = X^i- Diagonální metodou sestrojíme funkci g e X^í> která není prvkem žádné z množin X{. Pro každé iel nechť ^ = {/(í):/e X]. Potom |]<| < \x\ = = xl < Ái a funkce z X{ svými hodnotami v bodě i nemohou vyčerpat /L. Položíme-li g(() = min (A,. - i;) pro ie/, potom g e X^r' a^e neru' prvkem žádné množiny X{ — spor. Platí tedy ostrá nerovnost. 5.16 Konigova věta je zobecněním Cantorovy věty 1.6.32 o mohutnosti potenční množiny. Je-li |/| = x a pro každé i e I je x. = 1 a Af = 2, z Konigovy nerovnosti dostáváme x < 2*. Navíc platí: 5.17 Důsledek. Jsou-li x, A kardinální čísla taková, že x > 2 a A > co, potom (0 cf(2i) >i, (ii) d{xl)>)., (ni) icf(A) >A. Důkaz, (i) je speciálním případem (ii). Je-li <x,: í < A> posloupnost kardinálních čísel menších než x\ z Konigovy nerovnosti dostáváme í < A t < A To znamená, že každá kofinální podmnožina kardinálu xA musí mít mohutnost větší než A. (iii) Nechť A = £A;, kde '*; Jsou kardinály takové, že Ař < A platí pro každé i < cf (A). Z Konigovy nerovnosti dostáváme x= i a,. < n x = ;-cf(;) • Kcf(A) Kcf(A) 5.18 Funkce 2X*. Shrneme-li vše, co jsme o mocninách 2N* zatím dokázali, jsou to následující nerovnosti: 181
II •5 18 (2) a < p -> 2** < 2**, 2*- > Xa, cf(2«-)>Na. Budeme-li předpokládat, že pro hodnoty 2Ka platí (H) (Va)(2«- = XIT2), vidíme, že tato hypotéza vyhovuje nerovnostem (2) stejně dobře jako zobecněná hypotéza kontinua (GCH). To znamená, že uvedené nerovnosti neurčují hodnotu 2N* ani v jediném speciálním případě. K. Godel (1939) dokázal, že zobecněná hypotéza kontinua je bezesporná vzhledem k axiomům teorie množin. Můžeme tedy předpokládat, že 2Ko = X^ P. Cohen (1963) ukázal, že hypotéza kontinua je nezávislá na axiomech teorie množin: je bezesporné předpokládat, že 2No je X2 nebo něco jiného. Mohutnost kontinua tedy není jednoznačně určena axiomy teorie množin. W. Easton (1970) ukázal, že nerovnosti (2) jsou vše, co lze z axiomů dokázat o hodnotách 2Ka pro regulární Ka. H. Woodin (1981) dokázal, že i hypotéza (H) je bezesporná vzhledem k axiomům teorie množin, předpokládáme-li že existence superkompaktního kardinálu je bezesporná s axiomy teorie množin. Nyní se budeme zabývat hodnotami T pro singulární kardinály x. 5.19 Lemma. Je-li x limitní kardinál, potom 9* _ (2<x)cf<*> Důkaz. Jednoduchým výpočtem dostáváme Í2<x)cf(x) < 2x,cf^1 = 2* Přitom 2<x je mohutnost množiny všech shora omezených podmnožin limitního kardinálu x. K důkazu opačné nerovnosti stačí ukázat, že libovolná podmnožina X <= x je jednoznačně určena jistou posloupností (X3:ot < cf(x)> omezených podmnožin. Nechť (,xa:a < cf(x)> je rostouc! posloupnost kardinálních čísel se supremem x. Libovolné podmnožině X ^ x přiřadíme posloupnost množin Xa = = X n xa pro a < d(x). Je zřejmé, že jsou-li X, Y dvě různé podmnožiny kardinálu x, jim přiřazené posloupnosti se musí lišit ve všech členech od jistého počínaje. 5.20 Definice. Funkce gimel. Pro libovolný nekonečný kardinál x definujeme funkci '/(*) = *c"". kterou nazýváme gimel. Je to kardinální funkce, která zobrazuje třídu všech nekonečných kardinálních čísel do Cn. Vime, že p(x) > x, a z Kónigovy nerovnosti také plyne cí(^(x)) > cf(x), speciálně cf(^(x))"> X0 pro každj/ nekonečný kar-" dinál x. 182
5 23 Kardinální aritmetika II 5.21 Věta. Průběh funkce 2S\ (i) Je-li Xa regulární kardinál, polom (ii) (Bukovský) Je-li Ka singulární kardinál, mohou nastat dva případy: (a) Existuje P < ct. tak. že pro každý ordinál y v intervalu fí < y < oc platí 2*y = 2*p, potom (b) Ke každému /? < oc existuje y, j3 < >' < a takové, že 2N/? < 2**v. Potom 2«- = ^(2<K«). Důkaz, (i) Pro regulární Xa je ^(ttj = Na* = 2Na. K důkazu (ii) použijeme lemmatu 5.19. Je-li splněn předpoklad tvrzení (a), potom 2<N* = 2X/\ a můžeme předpokládat, že cf (Ka) < K^ < Xa. Podle 5.19 dostáváme 2^* = (2N^)cf(Na) = 2N/} = 2<^a Je-li splněn předpoklad tvrzení (b), potom 2<Nof je limitní kardinál, a cf(2<K") = = cf (Xj. Tvrzení plyne z lemmatu 5.19. 5.22 Funkce ^ a 2N\ (i) Předpokládejme, že Xa je singulární kardinál, který' splňuje podmínku (ii)(a) z předchozí věty, potom z Kónigovy nerovnosti dostáváme cf (2<x°) > Xv pro každé y < a . Stejná nerovnost platí i pro y — a, protože na levé straně je regulární kardinál. Víme, že v případě (b) je cf (2<K") = cf (Nx) < N\. To znamená, že 2Xa nabývá nejmenší možné hodnoty vzhledem k 2N", /i < a, pokud je splněna podmínka cf(2**) > Ka. Jinak 2K" = Á2<H (ii) Všechny hodnoty 2N3 jsou jednoznačně určeny průběhem funkce g-. Ve dvou případech je to explicitně vyjádřeno v předchozí větě. Zbývá případ (ii)(á). Je-li \<p nejmenší kardinál takový, že 2N/3 = 2Na, potom buď je N^ regulární, nebo K^ je singulární a musí splňovat předpoklady tvrzení (ii)(b). V obou případech dostáváme 2N" = ?(K,). 5.23 Singulární kardinály a GCH. V 5.18 jsme konstatovali, že hodnoty 2N* pro regulární Ka nejsou jednoznačně určeny axiomy teorie množin. Dá se ukázat, že kterýkoli rozumně definovaný regulární kardinál Xa, například Ko>Ki>Nioo»Nu+i'No, + i ^ může být první, na kterém se poruší zobecněná hypotéza kontinua, to znamená, že 2Ka > Na+1 a 2N/) = X^ + 1 pro každé fí < ol. Otázka, zda hypotéza kontinua může být poprvé porušena na singulárním kardinálu, zůstala dlouho otevřená. Silver (1974) dal negativní odpověď pro singulární kardinály s nespočetnou kofinalitou. Pro singulární kardinály se spočetnou kofi- 183
II 5 23 nalitou ukázal Magidor (1977), že tvrzení 2Noj = Ku + 2 a 2Kn = X„+l pro každé přirozené n je bezesporné s axiomy teorie množin, pokud je bezesporné předpokládat, že existuje jistá dvojice velkých kardinálních čísel. V Silverově výsledku jde o speciální horní odhad mohutnosti 2*° pro singulární Ka, jestliže 2*p = \$fi+x pro každé /? < a. Galvin a Hajnal (1975) dali horní odhad mohutnosti 2Ka za slabších předpokladů, je-li Ka silně limitní singulární kardinál s nespočetnou kofmalitou. Shelah (1982) dokázal, že stejný odhad platí pro všechny silně limitní singulární kardinály (5.25). 5.24 Věta (Silver). Je-li Xa singulární kardinál takový, že cf(Nj > co, a pro každé P < a. platí 2K/? = X^+1, polom také 2Ka = Na+1. Důkaz Silverovy věty využívá vlastnosti stacionárních množin. Provedeme jej v III.2.29. 5.25 Definice. Silně limitní kardinální čísla. Říkáme, že kardinální číslo x je silně limitní, jestliže pro každý kardinál X < x platí 2A < x. Je zřejmé, že co je silně limitní kardinál a že každé silně limitní kardinální číslo je limitní. Dá se ukázat, že ke každému kardinálu X existuje silně limitní singulární kardinál x > X. 5.26 Věta (Galvin, Hajnal, Shelah). Je-li N\ silně limitní singulární kardinál, potom Navíc, je-li a = /? -f- >' a y =f= 0, potom Speciálně, jsou-li Xw a Xmi + W silně limitní kardinály, dostáváme a Z <■ \, + (2**°) - Důkaz věty přesahuje rámec této knihy (Shelah 1982). 5.27 Vlastnosti funkce X^. Jsou-li x, X nekonečná kardinální čísla a x < X, potom xx = 2l podle 5.4. Je-li naopak /. < x, podle 5.10 je xx — |[x]A|. Je-li navíc X < cf (x), potom každá podmnožina X ^ x mohutnosti X je shora omezená nějakým ordinálem c < x. Proto (3) M;-=U[cT- Pro případ cf(x) < X < x dostáváme: 184
5 29 Kardinální aritmetika II 5.28 Lemma. Je-li X2 limitní kardinál a cf (Xj < X^, potom Dw/caz. Nechť A= \Jv»wy je množina všech zobrazení cl^ do coa, jejichž hodnoty jsou shora omezeny nějakým kardinálem x < coa. Podle 5.8 je \a\ < £X^. Přitom X*" je mohutnost množiny všech zobrazení /: a^ -» oja. Ukážeme, že každé takové zobrazení je jednoznačně určeno jistou posloupností zobrazení z A. Nechť (x^.č, < cf(Xa)> je rostoucí posloupnost kardinálních čísel, která je ko- finální s Xa. Je-li/zobrazení cop do cl>3 a c < cf (Xj, nechť f^ je zobrazení co^ dox^+1 definované vztahem f^S) = min (f(S), x^) pro každé ó < Op. Je zřejmé, že posloupnost </*: C < cf (Xj> jednoznačně určuje zobrazení / To znamená, že X*" < — (X)"v^)cf(Na)- Majorizujeme-li každý člen sumy kardinálem X*", dostáváme opačnou nerovnost. 5.29 Věta. Pro mocniny X*'1 platí následující tvrzení: (i) Je-li ot < p, potom X*" = 2*^. (ii) (Hausdorfí) Je-li a = y + l, potom (iii) (Tarski) Je-li a limitní a X^ < cf(Xj, potom K" = Z Kfi ■ (iv) (Bukovský) Je-li cf (Xj < X^ < Xa, mohou nastat dva případy: (a) Existuje y < a takové, že X^ = X*" pro každé S, y < ó < a, potom X^ = X^ . (b) Pro každé y < a existuje <5, y < ó < <x takové, že X^ < X^, potom Důkaz, (ii) a (iii) jsou důsledkem (3): předpokládejme, že ji < y. = y + 1. Pro každý ordinál c takový, že coy < ; < co^1? je |[c]K"| = K^. Podle (3) a 5.12 dostáváme v** < x XN^ Opačná nerovnost je zřejmá. Snadno se ověří, že vzorec (ii) platí i pro a < /?. (iii) Je-li a limitní a X^ < cf (Xj, z (3) dostáváme X* * < £X* *. Obrácená nerovnost plyne z 5.12 a z monotónnosti mocnin, (iv) Splňuje-li y < a podmínku tvrzení (a), potom pro každé ó < z platí Xá < X*" < K^'\ tedy také Xa < X*". Odtud dostáváme 185
II 5 29 (4) X?" < N*> < (N.^)*' = X^ . Je-li splněna podmínka tvrzení (b), potom cf(Xt) = cf(X3) a tvrzení plyne z lemmatu 5.28. 5.30 Důsledek. Induktivní výpočet Xí^. Pro libovolné a a pevné f> platí: (i) Existuje-li kardinál x < Xa takový, že x*p > Xa, potom X*" = x*p. Speciálně. je-li a < 0, dostáváme X*' = 2*'. (ii) Je-/z xK^ < Xa pro /caždý kardinál x < Xa, potom [Xf^, po/cud cf (Xa) < X^ < Xa. Důkaz, (i) Je-li * < Xa kardinál takový, že xK" > Xa, potom v nerovnosti (4) můžeme všude nahradit Xy kardinálem x a dostáváme X** = x*0. (ii) Uvažujme nejprve případ a = y + 1. Potom nutně \sp < cf (Xa) = X3 a podle HausdoríTovy formule dostáváme Xí^ = X2. X\^ = Xa. Je-li a limitní ordi- nál, podle předpokladu je v xX y <a a tvrzení plyne z 5.29(iii) a (iv)(b). 5.31 Funkce X^ a g. Mocnina X^ nabývá vždy některé z následujících hodnot Xa, 2N/}, ^(Xy) pro nějaké y < a. Dokážeme to indukcí podle a. Pro a = 0 a libovolné ft dostáváme X^ = 2^. Předpokládejme, že a > 0 a že tvrzení platí pro každé y <<x a libovolné /?. Rozebereme případy (i) a (ii) z 5.30. V prvním existuje ó < a takové, že X*" = X^, a tvrzení plyne z indukčního předpokladu. Ve druhém případě není co dokazovat. Víme, že hodnoty 2Nfl jsou jednoznačně určeny průběhem funkce g. Odtud plyne, že totéž platí i pro hodnoty X^. Naopak z definice funkce g. je zřejmé, že její hodnoty jsou jednoznačně určeny průběhem mocniny X^\ Magidor (1977) ukázal, že hodnoty funkce^ nejsou jednoznačně určeny průběhem funkce 2S\ je-li existence superkom- paktního kardinálu bezesporná s axiomy teorie množin. Přijmeme-li zobecněnou hypotézu kontinua (GCH) jako další axiom, potom ^(Xa) = Xa+I pro každé a a výpočet X^ se radikálně zjednoduší. 5.32 Důsledek (GCH). Pro libovolné ordinály a, /? platí K«e = X3, je-li K^cfíXj, Xa,1? je-li cf(Xa)<X, <Xa Xp+li je-li x<p. 5.33 Hypotéza singulárních kardinálů. Zobecněná hypotéza kontinua předepisuje hodnoty 2X = x+ pro všechny nekonečné kardinály. Tím daleko překračuje to, co lze odvodit z axiomů, které ponechávají jistou volnost hodnotám 2* pro regulár-
5 34 Koiílinulni unimciika ní x. Solovay (1974) vyslovil hypotézu singulárních kardinálů (SCH), která určuje chování funkce gimel na singulárních kardinálech. Je to následující tvrzení: (SCH) Pro každý singulární kardinál Xa platí *(Nj = max(2'f(«->,X^,). Povšimněme si, že pro regulární Xa hypotéza dává jen rovnost 2N" = ^(Xa) z věty 5.2L Kdybychom předpokládali, že hypotéza platí i pro všechny regulární kardinály, nedostaneme nic nového. Hypotéza singulárních kardinálů je důsledkem zobecněné hypotézy kontinua, to znamená, že je také bezesporná s axiomy teorie množin. Je-li Xa singulární kardinál, z GCH dostáváme 2cf(Ka) < Xa a ^(Xa) = Ka + 1, jak požaduje SCH. Magidor (1977) ukázal, že SCH není dokazatelná v teorii množin, pokud jě existence superkompaktniho kardinálu bezesporná s axiomy. Na druhé straně Jensen (1976) ukázal, že hypotéza singulárních kardinálů je dokazatelná v teorii množin rozšířené o axiom, který zakazuje existenci všech dosti velkých kardinálů. Na závěr ukážeme, že hypotéza singulárních kardinálů zjednodušuje výpočet hodnot 2Nfl a X*'. 5.34 Důsledek (SCH). (i) Je-li Xa singulární kardinál, potom Í2<N«, jestliže cf(2<^)>N>2, j(2<^)+, jestliže cf(2<K-)<Xa. Pro libovolné ordinály a, p platí 2*p ? Na> *W je-li je-li je-li 2K" > Xa, 2K" <Xa a X^ <cf(Xa 2*'<Xa a cf(Xa)<X p' Důkaz, (i) Položme x = 2<Ka. Je-li cf(x) > Xa, podle 5.22 jde o případ (ii)(a) z věty 5.21 a 2Ka = x. Je-li cf (x) < Xa, jde o případ (ii)(b). Přitom x je singulární kardinál a 2cf(x> < x. Z hypotézy singulárních kardinálů dostáváme 2** = ^(x) = = x + . (ii) Postupujeme indukcí podle a. Pro a = 0 a libovolné P tvrzení platí, protože Na" = 2K" > Xa. Předpokládejme, že a > 0 a že věta platí pro každé y < a a každé p. Je-li 2** > Xa, potom X*" = 2** podle 5.30(i). Předpokládejme, že 2*' < Xa. Je-li a = y + 1, podle indukčního předpokladu je X** < Xa a X*" = Xa podle Hausdorffovy formule. Je-li a limitní ordinál, podle indukčního předpokladu je X*p < tt« pro každé y < i. Tvrzení plyne z 5.30(ii). V případě, že cf(Xa) < X^ < Xa, z indukčního předpokladu dostáváme 2cf(Ka) < Xa a z SCH plyne X^ = ^(Xj = = X„+1. 187
§ 6 Fundované relace a axiom fundovaností K nejdůležitějším prostředkům teorie množin patří transfinitní indukce a rekurze, které jsou vázány na dobrá uspořádání. Přirozeným zobecněním pojmu dobré uspořádání se dostáváme k pojmu fundované relace, který dovoluje rozšířit metody indukce a rekurze i na relace, které nejsou dobrým uspořádáním. Dokážeme věty o fundované indukci a fundované rekurzi. Potom se budeme věnovat relaci náležení a ukážeme, že existuje největší tranzitivní třída, říkáme jí fundované jádro, na které je relace e fundovaná. Tato třída je sjednocením kumulativní hierarchie množin, která vznikne iterováním operace potence. Ukážeme, že je uzavřená na množinové operace a že jejími prvky jsou základní číselné obory - množiny co, Z, O, (R a C všech přirozených, celých, racionálních, reálných a komplexních čísel. Ukážeme, že fundované jádro má podobné postavení vzhledem k úzkým fundovaným relacím, jaká má třída On vzhledem k dobrým uspořádáním: budeme definovat Mostowského kolapsující zobrazení a s jeho pomocí ukážeme, že každá extenzionální úzká fundovaná relace má izomorfní kopii ve fundovaném jádře. Axiom fundovanosti zaručuje, že relace e je fundovaná. To znamená, že univerzální třída splývá s fundovaným jádrem. Tato skutečnost dovoluje v mnoha důležitých případech nahradit vlastní třídy množinami. Dokážeme, že princip fundované indukce potom platí pro všechny fundované relace a že každá relace ekvivalence může být vhodně reprezentována množinami. Tím bude řešen problém faktorizace vlastních tříd podle relací ekvivalence. Podrobněji se budeme zabývat dvěma speciálními případy této úlohy, a to zavedením mohutnosti množin, které nelze dobře uspořádat, a reprezentováním tříd navzájem izomorfních matematických struktur. 6.1 Definice. Fundované relace, (i) Říkáme, že relace R je fundovaná, jestliže každá neprázdná množina má alespoň jeden ^-minimální prvek. Říkáme, že r je R-minimální prvek množiny X, je-li r e X a pro žádné x e X neplatí (x, r) e R. (ii) Říkáme, že relace R je fundovaná na třídě A, jestliže každá neprázdná podmnožina třídy A má alespoň jeden R-minimální prvek. Tedy R je fundovaná relace, je-li fundovaná na univerzální třídě. 188
6 5 / undovane relace a n\iom jundoi unosil II 6.2 Fundované relace jsme definovali pomoci K-minimality, která připomíná obdobný pojem pro uspořádání. Je zřejmé, že fundovaná relace je antireflexivní, ale tím končí analogie s ostrým uspořádáním, protože fundované relace nemusi být tranzitivní. Některé pojmy z uspořádaných množin budeme však používat i pro fundované relace, protože jsou názorné a vystihují, o co jde. Snadno se nahlédne, že každá podtřída fundované relace, speciálně prázdná relace, je fundovaná. Je-li i? relace fundovaná na třídě A, potom RA — R n (A x A) je fundovaná relace. 6.3 Příklady, (a) Relace e je fundovaná na každém ordinálu i na On. Relace e je také fundovaná na množině A = {0, {0}, {{0}}}, ale není tranzitivní na A. Proto ea je fundovaná relace, která není tranzitivní. (b) Ostré lexikografické uspořádání na třídě On x On je fundovaná relace. Je-li R c: A x A ostré dobré uspořádání na třídě A, potom R je fundovaná relace. To znamená, že fundované relace jsou zobecněním dobrých uspořádání. (c) Relace R definovaná na 0/7 x On vztahem R= {<<c^>,<a',/0>:/?</3'} je fundovaná. (d) Relace inkluze je fundovaná na množině <LÚ2 všech konečných posloupností nul a jedniček. Tato množina spolu s uspořádáním inkluzí se nazývá úplný binární strom. Obecně, je-li A neprázdná množina a a ordinál, potom relace inkluze je fundovaná na množině <a . i y. A= \JPA li<a všech posloupností prvků z A délky menší než a. Mluvíme o úplném /4-árním stromu výšky cl. Stromová uspořádání jsou často užívanými případy fundovaných relací. Budeme se jimi podrobněji zabývat v § 3 III. kapitoly. 6.4 Snadno se nahlédne, že fundovaná relace nepřipouští konečný cyklus ani nekonečnou klesající posloupnost. Je-li .R fundovaná relace, pak neexistuje žádná posloupnost <a„: n < oj>> taková, že (an+i, an} e R pro každé n. Z axiomu výběru plyne i opačná implikace. 6.5 Věta (AC). Relace R je fundovaná, pravé když neexistuje žádná nekonečná posloupnost klesající v R. Důkaz. Stačí, když ukážeme, že relace, která není fundovaná, připouští nekonečnou klesající posloupnost. Nechť R je relace a nechť u je neprázdná množina, která nemá .R-minimální prvek. To znamená, že pro libovolné xeu existuje yeu takové, že <y, x> e R. Zvolme nějaké dobré uspořádání < množiny u a konstruujme posloupnost <an:n<co> následujícím způsobem. Libovolně zvolíme a0eu. Je-li již sestrojen prvek aneu, pak ani.i je nejmenší prvek množiny {y e u: <y, an) e R} v dobrém uspořádání < . Potom pro každé přirozené n dostáváme <art + 1, an) e K, takže R připouští nekonečnou klesající posloupnost. 189
II 6 6 6.6 Úzké fundované relace jsou nejdůležitějším případem fundovaných relací, protože zaručují existenci minimálních prvků nejenom v neprázdných podmnožinách, ale i ve všech neprázdných třídách. Pro úzké fundované relace lze dokázat věty o indukci a rekurzi podobné těm, které známe pro ordinální čísla. Připomeňme, že relace R je úzká, jestliže každé y má v R jenom množinu předchůdců {x: <x, y} e R}. Relace náležení a inkluze jsou úzké, to znamená, že v příkladu 6.3 jsou (a) a (d) úzké fundované relace. Relace (b) (c) z 6.3 nejsou úzké. Ukážeme, že úzké relace dovolují sestrojit tranzitivní nadmnožinu ke každé množině. 6.7 Definice, R-tranzitivní množina. Říkáme, že množina A je tranzitivní vzhledem k relaci R, nebo krátce, že A je R-tranzitivní množina, jestliže pro každé a e A je {x:(x,a}eR} c A. Je zřejmé, že e-tranzitivní množina je totéž co tranzitivní množina z definice 1.1. Průnik libovolného systému R-tranzitivních množin je R-tranzitivní množina. Podobně i sjednocení množiny R-tranzitivních množin je R-tranzitivní množina. 6.8 Lemma. R-tranzitivní obal. Je-li R úzká relace, pro libovolnou množinu u existuje R-tranzitivní nadmnožina, která je nejmenší vzhledem k inkluzi. Označíme ji UR(u) a nazveme ji R-tranzitivním obalem množiny u. Důkaz. Je-li dána množina w, rekurzí definujeme množiny un, n < co. Položíme u0 = u a Un + 1 = {* : (3>' G Un) (<*> >'> E R)} Pr° kaŽdé "• V každém kroku dostáváme jen množinu, protože R je úzká relace. Je zřejmé, že \Jun je R-tranzitivní nadmnožina množiny u. Ukážeme, že je to R-tranzitivní obal množiny u. Je-li t1 libovolná R-tranzitivní nadmnožina u, potom indukcí ověříme, že un g: v pro každé n < co. To znamená, že \Jun = UR(u) ^ v. 6.9 Příklad. Tranzitivní obal množiny. Pro libovolnou množinu u je podle lemmatu 6.8 U€(u) nejmenší tranzitivní nadmnožina množiny u. Říkáme jí tranzitivní obal množiny u. Je zřejmé, že Ue(n) = u pro každou tranzitivní množinu u, speciálně pro každý ordinál. Všimněme si, že pro libovolné x je Ue({x}) nejmenší tranzitivní množina, jejímž prvkem je x. 6.10 Lemma. Princip minimality. Je-li R úzká fundovaná relace, potom každá neprázdná třída má alespoň jeden R-minimální prvek. Důkaz. Je-li dána neprázdná třída A, nechť r je nějaký její prvek. Pokud r není sám R-minimální v A, uvažujme neprázdnou množinu u = A r\ UR({r}). Ta má nějaký R-minimální prvek s. Ukážeme, že 5 je také R-minimální prvek třídy A. V opačném případě existuje teA takový, že <ř, s} e R. Odtud plyne teu a 5 není R-minimální v u - spor. 190
6 13 hundoiuné relace a axiom jinulovano^ti 11 6.11 Věta. Fundovaná indukce. Je-li R úzká jundovanú relace a X je třída taková, že pro každé x platí (1) (y:(}',x)e^} <= X-» x e X , potom X — V. Důkaz sporem. Předpokládejme, že V - X =(= 0 a že x je R-minimální prvek V - X. Potom x <£ X, ale (y: <y, x) e R} ^ X. To je ve sporu s předpokladem (l). 6.12 Věta. Fundovaná rekurze. Nechť R je úzká fundovaná relace a nechť G je zobrazení definované na univerzální třídě V. Potom existuje právě jedno zobrazení F takové, že Dom (F) = V a F(x) = G{F I {y: <y, x> g R}) pro každé x. Důkaz. Postupujeme obdobně jako při důkazu věty 2.3 o transfinitní rekurzi. Definujeme třídu A všech zobrazeni / takových, že Dom (/) je R-tranzitivní množina a pro každé x e Dom (/) platí f(x)=G(f\{y:(y,x}eR}). Fundovanou indukcí lze dokázat (a) pro libovolné /,/' e A a x e Dom (/) n Dom (/') je f(x) = f'(x), (b) pro každé x existuje fe A takové, že Dom(/) = UR({x}). Dokážeme jen tvrzení (b). Je-li x libovolná množina, pak UR({x}) je nejmenší R-tranzitivní množina, jejímž prvkem je x. Předpokládejme, že pro každé y takové, že <y, x) e R, existuje zobrazení geA s definičním oborem UR({y}). Podle (a) je takové zobrazení určeno jednoznačně, můžeme jej označit gv. Položíme-li h=\J{gt:<y,x)eR}, potom h je také zobrazení podle (a). Navíc, h je definováno pro všechny prvky množiny UR({x}) s výjimkou x. Zobrazení j\ pro které platí (b), získáme tak, že h rozšíříme o hodnotu f(x)= G{h \ {y: <y, x> 6 R}). Podle věty 6.11 je podmínka (b) dokázána pro každé x. Položíme-li F — \Já, stejným způsobem jako ve větě 2.3 dokážeme, že F je zobrazení, které vyhovuje tvrzení věty. Nakonec fundovanou indukcí ověříme, že takové zobrazení je jediné. 6.13 Typové funkce. Je-li R úzká fundovaná relace, rekurzí podle R můžeme definovat zobrazení qr: V —► On tak, že pro libovolné x položíme (2) QR{x) = sup {6R(y) + 1: <y, x> e R) . Podle věty 6.12 je funkce gR jednoznačně určena podmínkou (2) a je definována pro každé x. Říkáme, že £K je typová funkce relace R a že oR(x) je typ množiny x (vzhledem k R). Snadno se ukáže, že typ nula mají právě všechny R-minimální prvky třídy V. 191
II 6 11 Typ jedna mají množiny, které nejsou /^-minimální, ale mají jen /^-minimální předchůdce. Pro libovolné x, y platí (3) <x, y} e R -> Qr(x) < oR{y) . Na druhou stranu, existuje-li zobrazení g, které splňuje podmínku (3), potom R je fundovaná relace. Nemusí však být úzká. Pro fundovanou relaci z příkladu 6.3(c) lze definovat zobrazení, které splňuje^) a dokonce i (2). Pro relaci 6.3(b) podobné zobrazení neexistuje. 6.14 Fundovaná indukce a rekurze vzhledem ke třídě. Je-li R úzká relace, která je fundovaná na nějaké třídě A, podle 6.2 je RA = R n (A x A) úzká fundovaná relace. Pro RA bychom mohli použít větu 6.11 o fundované indukci v doslovném znění. Ve většině případů bychom jen obtížně ověřili předpoklad (1). Uvědomme si, že každé x £ A je /^-minimální prvek třídy V. Ověřit (1) pro x znamená ukázat, že x e X. Přitom na množinách, které nejsou prvky třídy A, zpravidla nezáleží. V takových případech je vhodné omezit indukci jen na třídu A. Ověříme-li, že pro každé xeA platí (r) {yeA:(y,x)sR} c X-+xeX , stejným způsobem jako v 6.11 dokážeme A <= X. To je princip fundované indukce vzhledem ke třídě A. Podobně je tomu s fundovanou rekurzí. Použijeme-li větu 6.12 pro operaci G a relaci RÁ, dostáváme zobrazení F takové, že Dom (F) — V a pro každé x platí (4) F(x) = G(F\{y:(y,x>eRA}). Snadno se nahlédne, že pro každé x $ A je F(x) = G(0). Na doplňku třídy A dostáváme nezajímavé konstantní zobrazení. Omezíme-li se jen na třídu A, podle (4) pro každé as A platí (5) F(a) = G(F\{yeA:(y,a}eR}). Ukázali jsme, že za uvedených předpokladů existuje zobrazení F takové, že Dom (F) = A a pro každé as A platí (5). To je princip fundované rekurze vzhledem ke třídě A. Fundované jádro je největší ze všech tranzitivních tříd, na kterých je fundovaná relace e. Je překvapivé, že taková třída existuje a může být definována z prázdné množiny iterováním operace potence. 6.15 Definice. Množiny Va. Pro každý ordinál a definujeme množinu Vx. Položíme Vo =0, Va = \J Va pro limitní k . a < X 192
6.19 Fundované relace a axiom fundovanosti II Třída WF je sjednocením všech množin Va, tedy WF = {J{Va:zeOn} . 6.16 Lemma. Pro každý ordinál i platí (i) V2 je tranzitivní množina, (ii) Vp c V2 pro každé $ < a, to znamená, že množiny Va tvoří kumulativní hierarchii a WF je také tranzitivní třída. Důkaz transfinitní indukcí. Uvědomme si, že Va je tranzitivní množina, právě když každý její prvek je také její podmnožinou. Obě tvrzení jsou zřejmá pro a limitní a pro a = 0. Je-li V2 tranzitivní, pak Ka c V2 + i, a snadno se nahlédne, že K2+ l je také tranzitivní. WF je tranzitivní podle lemmatu 1.3. 6.17 Definice. Typová funkce třídy WF. V kumulativní hierachii přibývají nové prvky třídy WF jen jako podmnožiny nějaké množiny Vr Pro libovolné x e WF můžeme definovat q(x) = min {a: x c Ka} . Říkáme, že g je typová funkce pro třídu WF. Snadno se ukáže, že pro libovolný ordinál a a x e WF platí (6) <?(*) = a~*6Ka+1 - K. J/ = {xeWF:q(x)< a} . 6.18 Lemma. Pro libovolné ye WF a libovolné x platí (i) xey^ q{x) < o{y), (ii) xeWF^x^ WF. Důkaz, (i) Je-li g(y) = fi, potom y c= V&, ale y £ J^. Pro libovolné xe y dostáváme xePJc WF a £>(x) < g(y). (ii) Je-li x c WF, položme a = sup {g(y) + l:yex}. Potom x c Ka podle (6) a xeKaTl c: J^F. Opačná implikace plyne z toho, že WF je tranzitivní třída. 6.19 Věta. WF je největší tranzitivní třída, na které je fundovaná relace e. Říkáme, že WF je fundované jádro relace e. Důkaz. Podle 6.18(i) splňuje typová funkce q podmínku (3) z 6.13. Relace e je tedy fundovaná na třídě WF. Ukážeme, že je to největší tranzitivní třída s touto vlastností. Nechť X je tranzitivní třída a nechť e je fundovaná na X. Ukážeme, že X c WF. V opačném případě je X — WF =(= 0 a podle principu minimality existuje alespoň jeden e-minimální prvek xe X — WF, protože e je úzká relace. Potom x c: WF, protože x <= X a žádný prvek množiny x nepatří do X — WF. Podle 6.18(ii) je xe WF, spor. 193
II 6.20 6.20 Relace e je úzká a fundovaná na WF. Podle 6.13 existuje právě jedna typová funkce o taková, že pro každé x e WF platí Q(x) = ^PÍQ(y) + l:yex}. Přesvědčíme se, že typová funkce q z 6.17 splňuje uvedenou podmínku. Tím bude ospravedlněn její název. Je-li xe WF, položíme a = sup {g(y) + l:yex}. Potom x <= V3 podle (6) a a je nejmenší takový ordinál, tedy ^(x) = a. Ukázali jsme, že každá tranzitivní třída, na které je fundovaná relace e, je pod- třídou WF, speciálně On c; WF. 6.21 Lemma. Pro každé as On platí (i) q(<x) = a, (ii) a = VanOn. Důkaz, (i) transfinitní indukcí. Předpokládejme, že pro každé p < a platí g(p) - p. Potom a c Ka a pro žádné /? < a nemůže platit a c l^, proto g(a) = a. (ii) plyne z (i) a (6). 6.22 Fundované jádro WF má další zajímavé vlastnosti. Každá množina, která vznikne z prvků WF nějakou množinovou operací, je sama také prvkem WF. Říkáme, že třída WF je uzavřena na množinové operace. Protože co e WF a z množiny všech přirozených čísel lze sestrojit množiny Z, Q, IR, C všech celých, racionálních, reálných a komplexních čísel, tyto číselné obory jsou také prvkem fundovaného jádra. 6.23 Lemma. Nechť x,ye WF, ol = q(x) a p = max {q{x), g(y)}. Potom: (i) Množiny x n y, x — y, [jx, Dom (x), Rng(x), {xj a ^(x) jsou prvky WF a typ každé z nich je < ol + 1. (ii) Množiny x u y, {x,y}, <x, y>, x x y a xy jsou také prvky WF a typ každé z nich je nejvýše P + 3. (iii) Množiny Z, Q, U, C všech celých, racionálních, reálných a komplexních čísel jsou prvky Víú + a). Důkaz, (i) Podle předpokladu je x g: Va a totéž platí pro x n y a x — y. Podle 6.18(ii) patří obě množiny do WF a jejich typ je <a. Podobně [jx ^ Va, protože Va je tranzitivní množina. Připomeňme, že Dom (x) a Rng (x) jsou podmnožiny ULU Dále &(x) ^ &(K) = ^+ i a totéž platí pro jx}. (ii) Podle předpokladu je xuyc j/. Je-li asx a bey, potom {a, b} c v a <a, 6> c í/+1, odkud dostáváme <a,b>GK/? + 2 a x x yc l/+2. Nakonec \v<=^(x x j/jc |/„ + 3. (iii) Podle lemmatu 6.21 je co c: V^. Množina Z všech celých čísel vznikne faktorizací co x co podle jisté relace ekvivalence. Proto Z c ^(co x oj) c J/^3. Podobně postupujeme i pro další číselné obory. Uvědomme si, že Q vznikne faktorizací množiny Z x (Z - {0}), (R c 0>(Q) a C = (R x IR. 194
6.29 bumloiaih' relace a axiom fundovanosti II 6.24 Fundované relace a WF. Podle věty 6.19 fundované jádro zahrnuje každou tranzitivní třídu, na které je relace e fundovaná. Nyní ukážeme, že fundované jádro zahrnuje i obrazy všech úzkých fundovaných relací. Je-li R úzká relace fundovaná na třídě A, pak existuje zobrazení třídy A do WF, které relaci R převádí na e. 6.25 Definice. Mostowského kolaps. Je-li R úzká relace fundovaná na třídě A, fundovanou rekurzí na A definujeme zobrazení F tak, že F(x)={F(y):yeA&<y,x>eR] pro každé x e A. Říkáme, že F je Mostowského kolapsující zobrazení nebo krátce Mostowského kolaps třídy A určený relací R. 6.26 Z definice je zřejmé, že obor hodnot kolapsujícího zobrazení je tranzitivní třída a že pro libovolné x, y e A platí (x,y}eR-+F{x)eF(y). Fundovanou indukcí se dokáže, že F(x) e WF pro každé xe A. To znamená, že F zobrazuje třídu A na tranzitivní část fundovaného jádra. Nemusí to vždy být zajímavé zobrazení. Je-li R = 0 nebo je-Li R disjunktní s A x A, potom F(x) = 0 pro každé xeA. Ukážeme, že kolapsující zobrazení je izomorfismus vzhledem k R a e, právě když R je extenzionální na A. 6.27 Definice. Extenzionální relace. Říkáme, že relace R je extenzionální na třídě A, jestliže pro libovolné x, y e A platí (Vz e A) «z, x> e R <- <z, ><> e R) - x = y . Jinými slovy, relace R je extenzionální na A, jestliže na A platí axiom extenzionality v případě, že relaci e nahradíme relací R. 6.28 Příklady, (a) Každé lineární uspořádání na třídě A je extenzionální na A. (b) Je-li A tranzitivní třída, potom relace e je extenzionální na A, protože pro každé as A je a = {xe A: xea}. (c) Je-li A množina sestávající ze dvou prvků 0 a {{0}}, pak e není extenzionální na A. Uvědomme si, že eA = 0. Obecně, prázdná relace není extenzionální na žádné třídě, která má alespoň dva prvky. Extenzionálnost relace R je tedy nutnou podmínkou, aby kolapsující zobrazení bylo prosté. 6.29 Mostowského věta o kolapsu. Je-li R úzká relace, která je extenzionální a fundovaná na třídě A, pak existuje právě jedna tranzitivní třída M c= WF a jednoznačně určené zobrazení F, které zobrazuje A na Ní a je izomorfismem vzhledem k relacím Rae. Důkaz. Nejprve ukážeme, že Mostowského kolapsující zobrazení F splňuje podmínky věty. Položíme-li M = Rng (F), potom M je tranzitivní část WF. Stačí, ukáže- 195
II 6 29 me-li, že F je prosté zobrazení, z definice F pak bude zřejmé, že F je izomorfismus A a iVÍ vzhledem kRae. Předpokládejme, že F není prosté a že a je i^-minimální prvek třídy {xe A:(3ye Á)(x ^ y& F(x) = F(y))}, Zvolme nějaké b e A různé od a takové, že F{a) = F(b). Potom {ve A: <u, a> e R} =f= {wg A: <w, 6> e £}, protože K je extenzionální na ,4. Mohou nastat dva případy. Předpokládejme, že pro nějaké ve A je (v, a) e R, ale (vyb)>$R. Potom F(v) e F(a) = F(b) a z definice F plyne, že F(v) = F(vv) pro nějaké we A, které je různé od v. Dostáváme spor s minimalitou prvku a. Stejným způsobem dojdeme ke sporu i ve druhém případě, kdy existuje we A takové, že <vv, b} eR, ale <w, a> <£R. Zobrazení F je tedy prosté a je to izomorfismus. Zbývá dokázat jednoznačnost F a M. Kdyby F' byl jiný izomorfismus zobrazující A na M', fundovanou indukcí dokážeme F(x) = = F'(x) pro každé xe A, odkud plyne M = M'. Je-li R relace náležení, dostáváme důležitý speciální případ věty o kolapsu. 6.30 Věta o kompresi (Gódel 1938). Je-li A <= WF a e je extenzionální na třídě A, potom existuje právě jedna tranzitivní třída M <= WF a jednoznačně určené zobrazení F, které je izomorfismem tříd A, M vzhledem k relaci e. To znamená, že pro libovolně x, y e A platí xe y<r+ F(x) e F(y). Je-li B tranzitivní třída a B <= A, potom F{x) — x pro každé xe B . Důkaz. Relace e je úzká a je fundovaná na WF. Je-li A c WF, první část tvrzení plyne z Mostowského věty o kolapsu. Je-li B c= A tranzitivní, fundovanou indukcí se dokáže, že F(x) — x pro každé xeB. 6.31 Axiom fundovanosti a WF. Připomeňme, že axiom fundovanosti je následující tvrzení: (Va)(fl + 0->(3xea)(xna = 0)). Je-li xea a x n a = 0, potom x je e-minimální prvek množiny a. Axiom fundovanosti tedy tvrdí, že relace e je fundovaná. Protože WF <= V a univerzální třída je tranzitivní, z věty 6.19 dostáváme: 6.32 Věta. Následující tvrzení jsou ekvivalentní: (i) axiom fundovanosti, (ii) V = WF , (iii) (Vx) (3oc) (x e Kj . 6.33 Axiom fundovanosti postuluje důležitou vlastnost relace náležení a globálně charakterizuje univerzum množin. V tom se podobá axiomu extenzionality. Plyne z něj, že do univerza patří jen takové množiny, které vzniknou z prázdné množiny postupným iterováním operace potence. Podle věty o kompresi nemůže mít takové 196
6.35 Fundované relace a axiom fundovanosti II univerzum žádný netriviální automorfismus, to znamená izomorfní zobrazení univerza na sebe. Na rozdíl od axiomu extenzionality, který používáme tak často, že si to ani neuvědomujeme, axiom fundovanosti jsme zatím nepoužili k důkazu žádné věty teorie množin. Co získáváme a co ztrácíme, přijmeme-li tento axiom? Získáváme přesnější popis univerza množin a možnost používat fundované indukce a rekurze podle e na celé univerzální třídě. To zjednodušuje studium modelů a metamatematiky teorie množin a dává nové matematické prostředky pro řešení některých problémů, které se týkají tříd. Ztrácíme množiny, které nejsou prvkem fundovaného jádra, například množiny tvaru x = {x}. Takové množiny přestávají být předmětem našeho zájmu. Podle lemmatu 6.23 to není žádné podstatné omezení. Základní číselné obory jsou prvky fundovaného jádra, které je uzavřeno na množinové operace. Do fundovaného jádra tedy patří i všechny další struktury, které z nich lze vytvořit obvyklými matematickými konstrukcemi. Nic podstatného neztrácíme ani v meta- matematice: dá se ukázat, že přidáním axiomu fundovanosti k ostatním axiomům získáme bezespornou teorii, je-li bezesporná teorie množin bez axiomu fundovanosti. Axiom fundovanosti v mnoha případech dovoluje nahradit vlastní třídy množinami. 6.34 Nahrazení třídy podmnožinou. Jde o technický prostředek, který je dán existencí kumulativní hierarchie množin. Je-li dána neprázdná třída A, pak existuje ordinál ol takový, že Van A je neprázdná množina. Je-li a nejmenší ordinál s touto vlastností, získáváme podmnožinu a = Van A třídy A, kterou můžeme vyjádřit pomocí typové funkce následujícím způsobem : a = {xeA:{VyeA)(Q(x)<Q(y))}. Je zřejmé, že množina a závisí jen na třídě A a že její definice je návodem, jak nahradit libovolnou třídu nějakou její podmnožinou. Předvedeme dvojí použití takového postupu: dokážeme, že princip minimality platí pro všechny fundované relace a že každá relace ekvivalence má množinovou reprezentaci tříd ekvivalence. Toho využijeme k definici mohutnosti množin, které nelze prostě zobrazit na žádné kardinální číslo. Nejprve dokážeme: 6.35 Lemma. Každá relace obsahuje úzkou relaci, která má stejný obor hodnot. Jinými slovy, ke každé relaci R existuje úzká relace S taková, že S c= R a Rng (S) — = Rng {Rl Důkaz. Je-li dána relace R, s využitím typové funkce q definujeme relaci S S = {<*, y>eR:ye Rng (R) & (Ví) «í, y> e R - q(x) < q(i))} . Je zřejmé, že S splňuje tvrzení lemmatu, protože pro libovolné y e Rng {R) ze všech dvojic <x, y) e R do S patří jen ty, ve kterých je x nejmenšího možného typu. 197
II 6 36 Princip minimality a fundovaná indukce platí pro všechny fundované relace. Je-li R fundovaná relace a A neprázdná třída, nechť RA = R n (A x A) aSg^ je úzká relace z lemmatu 6.35 taková, že Rng(S) = Rng(JR/í). Potom S je také fundovaná relace a podle lemmatu 6.10 existuje 5-minimální prvek as A. Je zřejmé, že a je také K-minimální prvek třídy A. V opačném případě existuje b e A tak, že (b,a}eR, tedy a e Rng (RA) = Rng (s), a pro nějaké cg A musí platit <c\ a>eS. To je ve sporu s S-minimalitou prvku a. Ukázali jsme, že princip minimality vyslovený v lemmatu 6.10 platí pro všechny fundované ťelace. Stejně tak můžeme vynechat omezení na úzké relace v principu fundované indukce z věty 6.11, která je důsledkem principu minimality. Ze znění i z důkazu věty 6.12 je vidět, že v principu fundované rekurze nelze vypustit omezení na úzké relace. 6.36 Mohutnost množin. Definovat mohutnost množiny x je totéž jako reprezentovat třídu [y: x ~ y] všech množin y, které lze prostě zobrazit na .v. To je jednoduché, pokud lze množinu x dobře uspořádat, potom prvkem uvažované třídy je právě jedno kardinální Číslo, které jsme definovali jako mohutnost \x\ množiny x. V tomto případě dokonce dostáváme (7) x*|x|. Pokud x nelze dobře uspořádat, musíme použít axiom fundovanosti. Položíme-li |x| = {>•: y*x& (Vz)(z * x) - Q(y) < g{z))}, není těžké ověřit, že pro libovolné x a y platí (8) **y~M = b'l- Množinu |x| můžeme plným právem nazvat mohutnost množiny x. Dá se ukázat, že při této definici mohutnosti již neplatí (7). Proto je výhodné kombinovat oba přístupy a právě uvedenou definici mohutnosti vyhradit jen pro množiny, které nelze dobře uspořádat. Axiom fundovanosti má podstatnou roli při definici mohutnosti. A. Lévy (1969) ukázal, že bez axiomu fundovanosti a axiomu výběru nelze definovat zobrazení, které by každé množině x přiřadilo množinu \x\ tak, aby platilo (8). Podstatná je i role dobrého uspořádání při důkazu (7). D. Pincus (1974) ukázal, že bez axiomu výběru neexistuje zobrazení takové, že (8) a (7) platí pro libovolné množiny. Zavedení mohutnosti je jen speciálním případem reprezentace tříd ekvivalence. 6.37 Věta. Reprezentace tříd ekvivalence. Je-li R relace ekvivalence na třídě A, potom existuje zobrazení z\ A —► 3?(A) takové, že z(a) = t{b) <- (a, b)eR platí pro každé a,bs A. 198
6.38 fundované relace a axiom jundovanosii II Důkaz. K definici zobrazení i použijeme typovou funkci q. Pro libovolné ae A definujeme i(a) = {xeA:(a,x}eR8c (Vy e A) «a, y> 6 /l - q(x) < Q{y))} . Ze symetrie a tranzitivnosti K plyne, že x má požadovanou vlastnost. 6.38 Typy uspořádaných množin. Nechť A je třída všech uspořádaných množin. Jejími prvky jsou všechny dvojice (a, r) takové, že r je nějaké uspořádání na množině a. Izomorfismy mezi uspořádanými množinami definují relaci = , která je ekvivalencí na třídě A. Podle věty 6.37 existuje zobrazení i, pro které platí T(<a,r» = T«b,s»-<a,r>^<6,5>. Říkáme, že t(<a, r>) je typem uspořádané množiny (a, r>. Je to neprázdná množina sestávající^ z některých uspořádaných množin, které jsou izomorfní s (a, r>. Známe-li typ uspořádané množiny, známe všechny její vlastnosti, které se zachovávají při izomorfním zobrazení. Je zřejmé, že stejným způsobem můžeme definovat i typy jiných matematických struktur, grup, okruhů, těles, Booleových algeber a dalších. 199
§ 7 Konstruovatelné množiny Pojem konstruovatelné množiny je radikálním pokusem o co nejpřesnější vymezení univerza množin. Konstruovatelné množiny tvoří jakési minimální jádro univerza množin, jehož prvky se konstruují každý zvlášť transfinitním iterováním několika jednoduchých operací. Odlišnost takového postupu vynikne, srovnáme-li jej s konstrukcí hierarchie množin Va, která v jediném kroku co + 1 generuje všechny nekonečné podmnožiny V^ tedy nespočetně mnoho množin najednou. Budeme definovat množiny La Q V% a třídu L všech konstruovatelných množin. Dá se ukázat, že v L platí všechny axiomy teorie množin a navíc tvrzení V = L, které se nazývá axiom konstruovatelnosti. Volně řečeno, třída L je model rozšíření Zer- melovy a Fraenkelovy teorie množin, které označujeme ZF + V = L. Technické prostředky ke studiu třídy L, které vytvořil K. Gódel (1938), byly rozvinuty R. B. Jensenem (1972) do té miry, že dovolují zcela detailní popis univerza konstruovatelných množin, jakému se vymyká každý jiný model teorie množin. Proto se třída L těší velké pozornosti a je místem, kde se testují různé hypotézy. Univerzum konstruovatelných množin můžeme studovat matematicky jako speciální třídu definovanou v teorii množin nebo metamatematicky jako model teorie množin. To druhé by vyžadovalo více prostředků z matematické logiky, než jsme mohli do této knihy zařadit. Seznámíme se s jednoduchými vlastnostmi množin La a ukážeme, že axiom výběru (AC) a zobecněná hypotéza kontinua (GCH) vyplývají z axiomu konstruovatelnosti. To znamená, že L je modelem ZFC + GCH. Na závěr si všimneme vztahu mezi univerzem konstruovatelných množin a univerzem všech množin. Uvedeme Jensenovu větu o pokrytí, která tvrdí, že konstruovatelné množiny mohou dobře aproximovat všechny nespočetné množiny ordinálů, pokud univerzum množin neobsahuje některé typy velkých kardinálů. Ukážeme, že v takovém případě platí hypotéza singulárních kardinálů (SCH), jejímiž důsledky jsme se zabývali v § 5. 7.1 Hierarchie množin La. Chceme-li úsporněji napodobit proces, kterým se vytvářejí množiny Ka, budeme na každém kroku postaveni před stejnou otázku: Je-li La vše, co jsme dosud vytvořili, které podmnožiny x <= La nemůžeme zapřít, a proto rau- 200
7 2 Konstruovatelné množiny li síme zařadit jako prvky do množiny Lz+ x? ,,Všechny," tvrdí axiom potence. Pokusíme se tento hlas ignorovat a hledáme odpověď u ostatních axiomů. Axiom dvojice požaduje všechny množiny {u, v} pro u, v e La a přihlédneme-li k axiomu sumy, zařadíme i další konečné podmnožiny. Podle schématu vydělení musíme přidat všechny množiny tvaru x — {te La: cp(t, al,..., an)} , kde cp je nějaká formule a množiny au ..., an jsou nějaké její parametry. Je zřejmé, že v kroku a nemůžeme brát množiny ai,..., an odjinud než z La a že každý kvantifikátor ve formuli (p se může vztahovat jen na prvky z La. Říkáme, že množina x je v La definována formulí (p z parametrů au...,an. Schéma nahrazení požaduje zařadit všechny podmnožiny La, které jsou obrazem nějaké množiny u e La při definovatelném zobrazení. Ve všech případech jde o podmnožiny La, které jsou v La definovatelné nějakou formulí z parametrů z La. To je jeden pohled na množinu La+l. Nemůžeme ho použít k definici množiny La + 1, protože překračuje rámec jazyka teorie množin. Mluví o formulích i množinách současně. Podrobnějším metamatematickým rozborem lze ukázat, že existuje méně než deset základních operací, s pomocí kterých lze každou takovou podmnožinu La sestrojit z prvků La a množiny La. Zde je příklad takové sady operaci: Fj(ií) =Dom(u), F2(u) = {(x,y>6u:x6j;}, F3(u) ={0,3c>:<x,y>eu}, Fju) ={«x,z>,^>:«x,y>,z>6u}> Fs{u, v) = {u, v} , F6{u, v) = u - v, F7(u, v) = u x v . 7.2 Uzávěr množiny na operace F15 . ,.,F7. Říkáme, že množina y je uzavřena na operace F1? ..., F7, jestliže pro každé u, v e Y je také Fjw) g Y pro / = 1, 2, 3, 4 a Fj(u% v) e Y pro y = 5, 6, 7. Podobně, jako se konstruuje tranzitivní obal množiny, můžeme ke každé množině X sestrojit nadmnožinu uzavřenou na operace Ff. Rekurzí sestrojíme množiny Xn pro n < co. Položíme X0 = X a pro každé přirozené n ^Ti =Xnu{x:{3u,veXn){x = Fl(u) V ...V V ... V x = F» V ... V x = F5(u,u) V ... V x = F7(u, u))} . 201
II 7 2 Potom DÍ(X) = \JXn je nejmenší nadmnožina množiny Xy která je uzavřena na operace Ff. Je-li X nekonečná, potom |Df (X)\ = |A| Protože nám půjde jen o podmnožiny x ^ X, které lze vytvořit pomocí operaci Fi z prvků X a z množiny ^, položíme Def (X) - Df (X u {X}) n 0>{X). 7.3 Definice. Množiny La a třída L. Pro každý ordinál definujeme L0 =0, La+i = Def(La), La = U L^ , je-li a limitní. Dále aeOn Říkáme, že L je třída konstruovatelných množin, a její prvky nazýváme konstruova- telné množiny. 7.4 Srovnání množin Va a La. Z definice je zřejmé, že pro každé a platí La c Va. Navíc pro každé přirozené n platí odkud také K=V», \La\ = \Va\=o>. Potom 1^11 = 1^^)1 = 2™, ale l^+il = w> protože uzavřením spočetné množiny L^ u {L^} na základní operace získáme jenom spočetnou množinu. Můžeme říci, že hierarchie Va roste exponenciálně, zatímco hierarchie La roste jen lineárně. Víc o tom říká následující tvrzení. 7.5 Lemma. Pro libovolné ordinály a, ft platí: (i) Laje tranzitivní množina, (ii) a<^Lac^, (iii) a = L3 n On , (iv) a > co -> |Lj = |a| . Důkaz transfinitní indukcí. Je zřejmé, že (i)—(iií) platí pro a = 0. Nejprve ukážeme, že La c La + 1, pokud je La tranzitivní. To bude klíč k důkazu (i) a (ii). Je-li La tranzitivní a .xeLa, potom x <= La. Odtud dostáváme xeLa+1, protože xe 202
7 8 Konsti uoi ateinc množiny II g Df(La u {L2}). Odtud také plyne, že La+1 je tranzitivní: pro každé xeLx+l je x g: La c L,^. Pro limitní a plyne (i) z definice L2. Platí-li (ii) pro nějaké /?, z dokázané inkluze je zřejmé, že platí i pro j5 + 1. Pro limitní p plyne (ii) z definice L^. Tvrzení (iii) a (iv) dokazujeme společně. Je-li a limitní a obě tvrzení platí pro každé q < a, potom (iii) a (iv) platí i pro a. Je-li a = On n Lfl, potom a je definovatelná podmnožina Lfl, a proto aeLa + 1. Přitom žádný ordinál /? > a nemůže být prvkem La^ 1? protože neplatí P ^ La. To znamená, že a 4- 1 = La+ir\ On. Tím je dokázáno (iii). Je-li |La| = |a| > ca, potom uzávěr množiny La u {La} na základní operace má také mohutnost |a|, odkud plyne |La+1| < a. Obrácená nerovnost plyne z (iii). 7.6 Důsledek. L ;e tranzitivní třída a On g= L. Ukážeme, že třídu L lze dobře uspořádat, použijeme k tomu následující tvrzení. 7.7 Lemma. Každé dobré uspořádání množiny X lze rozšířit do dobrého uspořádám jejího uzávěru Df [X) na operace Fl,..., F7. Důkaz. Je-li < dobré uspořádání množiny X, rekurzí podle n < co můžeme definovat uspořádání <n každé množiny Xn z definice uzávěru Df (X). Nechť <0 je <. Víme, že každé xeX1- X se získá nějakou operací F{ z nějakých prvků u,v,eX (F1?..., F4 můžeme také považovat za operace dvou proměnných). S použitím <0 definujeme dobré lexikografické uspořádání množiny X x X. Ke každému xelj-X přiřadíme nejmenší dvojici <u, u) takovou, že x = Fi(u,v) pro nějakou operace Fr Platí-li x = Fj(u, v) i pro nějakou jinou operaci, zvolíme tu s nejmenším indexem. Tím jsme ke každému xeXx — X jednoznačně přiřadili trojici <<w, u>, i> a dobré uspořádání množiny (X x X) x co určuje dobré uspořádáni rl množiny Xl - X. Nechť <l je dobré uspořádání množiny X{, které je součtem uspořádání <0 a rl. To znamená, že každý prvek množiny X předchází každý prvek z Xx — X a prvky z X jsou uspořádány relací <0 a prvky z X l — X relací rt. Podobným způsobem definujeme uspořádání <n+l množiny Xn+ L z uspořádání <„ množiny A'n. Sjednocením všech relací <n dostáváme uspořádání množiny Dí(X). 7.8 Lemma. Pro každý ordinál oc existuje relace <3eL dobrého uspořádání množiny La taková, že o = IJI^: a e ^nl Je dobré uspořádání třídy L. Důkaz. Pro a = 0 položíme <i0 = 0. Je-li oa dobré uspořádání množiny La, rozšíříme ho do uspořádání množiny Lx v {Lj tak, že L2 bude největší prvek. Dobré uspořádání množiny Df(La u {La}) indukuje dobré uspořádání ^x+l její podmnožiny Def(L0) = La + 1. Je zřejmé, že La je dolní podmnožinou La^t vzhledem k uspořádání <ia+ j a že o je úzká relace dobrého uspořádání třídy L. Dá se také ukázat, že každá relace <ia je prvkem L. Můžeme říci, že dobré uspořádání třídy L z předchozího lemmatu je dáno pořadím, v jakém se generují jednotlivé konstruovatelné množiny. Z lemmatu 7.8 také plyne, že existuje prosté zobrazení třídy L na On. 203
II Pro konstruovatelné podmnožiny nekonečných kardinálů v L platí následující tvrzení, které uvádíme bez důkazu: (l) Pro každé a a každou konstruovatelnou x c: co2 existuje f$ < c/;2+1 takové, že x 6 Lp. 7.9 Axiom konstruovatelnosti tvrdí, že V = L, to znamená, že třída L obsahuje všechny množiny. 7.10 Veta. Axiom konstruovatelnosti implikuje axiom výběru a zobecněnou hypotézu kontinua. Tedy V = L^(AC&GCH). Důkaz. Podle lemmatu 7.8 je o dobré uspořádání třídy L. Je-li V = L, pak <a je dobré uspořádání na každé množině x. Podle (l) pro každé a platí ^(wJcLaati a podle lemmatu 7.5(iv) je na pravé straně inkluze množina mohutnosti coa + 1. Odtud plyne GCH. 7.11 Bezespornost axiomu konstruovatelnosti. K. Gódel (1938) ukázal, že axiom konstruovatelnosti je bezesporný vzhledem k axiomům Zermelovy a Fraenkelovy teorie množin. To znamená, že teorie množin s axiomem konstruovatelnosti ZF + V = L je bezesporná, je-li bezesporná samotná teorie množin ZF. Tento výsledek se obvykle zapisuje Con (ZF) -> Con (ZF + V = L), kde predikát Con vyznačuje bezespornost (konzistenci) uvedené teorie. Podle věty 7.10 dostáváme také Con (ZF) -> Con (ZFC + GCH), to znamená, že axiom výběru a zobecněná hypotéza kontinua jsou bezesporné vzhledem k axiomům teorie množin. Na dlouhou dobu zůstala teorie ZFC + GCH nejsilnějším rozšířením teorie množin, o kterém bylo známo, zeje bezesporné vzhledem k ZF. Alespoň naznačíme důkaz bezespornosti axiomu konstruovatelnosti. Nejprve se ukáže, že všechny axiomy ZF platí ve třídě L. Vyjádříme se přesněji. Pro libovolnou formuli <p můžeme sestrojit formuli (pL tím. že každý kvantifikátor formule cp relativizujeme do třídy L. To znamená, že každou podformuli (Vx)... formule (p nahradíme formulí (VxeL)... a každou podformuli (3x)... nahradíme formulí (žlxeL).... Říkáme, že axiom q> platí ve třídě L, jestliže platí formule (pL. Jde o to dokázat formuli cph pro každý axiom cp (připomeňme, že axiomy ZF nemají volné proměnné). V některých případech je to docela jednoduché. Víme, že L je tranzitivní třída, a podle 6.28(b) je relace 6 extenzionální na L. Podle definice 6.27 je to totéž jako axiom extenzionality ve třídě L. Podobně (axiom dvojice^ je formule (VaeL)(V6eL)(3zeL)(VxeL)(xez~ (x = a V x = b)), 204
7 13 Konstruovatelní' množiny II která plyne z uzavřenosti třídy L na operaci dvojice. Platnost dalších axiomů ve třídě L nebudeme ověřovat, využívá se přitom uzavřenosti třídy L na definovatelné podmnožiny každé množiny La. Nakonec je třeba ověřit, že také axiom konstruovatelnosti platí ve třídě L. Vime, že L obsahuje všechny ordinály a že je to třída uzavřená na operace 771,...,F7. Protože v L platí všechny axiomy ZF, můžeme v L znovu definovat celou hierarchii konstruovatelných množin. Tím sestrojíme třídu LL c= L. Dá se ukázat, že LL = L, a to znamená, že v L platí axiom konstruovatelnosti. 7.12 Nezávislost axiomu konstruovatelnosti. P. J. Cohen (1963) ukázal, že negace axiomu konstruovatelnosti je také bezesporná vzhledem k axiomům ZF. Dokázal, že platí Con (ZF) -> Con (ZFC + V =*= L), Con (ZF) -> Con (ZFC + ~i GCH), to znamená, že k axiomům teorie množin je možno bezesporně přidat negaci zobecněné hypotézy kontinua a negaci axiomu konstruovatelnosti. ZFC -f V = L je tedy jen jedno z mnoha rozšíření teorie množin, která jsou bezesporná vzhledem k ZF. Studium kombinatorických principů, které platí na třídě L, ukázalo, zeje to podstatně silnější teorie než ZFC + GCH. K důkazu nezávislosti Cohen vytvořil novou metodu, které se říká metoda forsingu. Tato metoda byla rozpracována P. Vopěnkou a nezávisle D. S. Scottem a R. M. So- lovayem na metodu booleovských rozšíření modelů teorie množin, která je dnes nejpoužívanější metodou důkazů bezespornosti v teorii množin. 7.13 L jako vnitřní model teorie množin. Řekneme, že nějaká tranzitivní třída M je vnitřní model teorie množin, jestliže ve třídě M platí každý axiom teorie množin. To znamená, že pro každý axiom (p platí formule cpM, která vznikne z (p relativizací kvantifikátorů do třídy M, podobně jako formule cpL vznikla relativizací q> do L. Víme, že třída L je model teorie množin, a dá se ukázat, že je minimální v následujícím smyslu: (2) Je-li M vnitřní model teorie množin a On c M. potom L c; M. Můžeme říci, že univerzum konstruovatelných množin je jeden z možných světů teorie množin. Univerzum všech množin je případně jiný z možných světů. Třída L je v určitém smyslu nejmenší svět teorie množin. Ve třídě L můžeme znovu definovat všechny pojmy teorie množin, například pojem kofinálu a kardinálního čísla, které se teď budou vztahovat jen ke konstruo- vatelným množinám a zobrazením. Můžeme se ptát, jsou-li kofínály a mohutnosti ordinálních čísel uvnitř L v nějakém vztahu ke kofínálům a mohutnostem počítaným vně L. Následující důležitá věta Jensenova ukazuje, že kofínály a mohutnosti 205
II 7.13 ordinálních Čísel vně a uvnitř L se nemohou příliš lišit, pokud v univerzu množin neexistují některé typy velkých kardinálů. Tento předpoklad lze nejpřesněji vyjádřit popřením existence jisté množiny přirozených čísel, jejíž označeni 0* („o s křížkem") připomíná hudební terminologii. Existenci této množiny si vynucuje každý „dosti velký" ze třídy velkých kardinálů. 7.14 Jensenova věta o pokrytí (Jensen 1974). Neexistuje-li 0 *, potom platí: (CT) Ke každé nespočetné množině X c: On existuje YeL taková, že X c Y a \X\ = \Y\. 7.15 Jensenovu větu o pokrytí uvádíme bez důkazu. Její tvrzení, které jsme označili (CT), je dokonce ekvivalentní s neexistencí množiny O*. Můžeme říci, že CTje slabší formou axiomu konstruovatelnosti. Každá množina nemusí být konstruovatelná, ale konstruovatelné množiny dobře aproximují nespočetné množiny ordinálních čísel. Tvrzení věty o pokrytí (CT) je bezesporné vzhledem k axiomům ZFC, protože vyplývá z axiomu konstruovatelnosti. Můžeme je přidat jako dodatečný axiom a získáme další z mnoha rozšíření teorie množin. Podle 7.11 dostáváme Con(ZF)-Con(ZFC + CT). Ukážeme, že v teorii množin s axiomem výběru z (CT) vyplývá hypotéza singulárních kardinálů (SCH), která tvrdí, že rovnost xcí{x) = 2cf(*) .x + platí pro každý singulární kardinál y. 7.16 Věta. CT - SCH. 7.17 Mezi dvěma světy. Dříve, než dokážeme předchozí větu, připomeňme, že L je modelem ZFC -\- GCH, a uvědomme si, co z toho vyplývá. Všechny pojmy, které jsme dosud použili, můžeme definovat také v L. Speciálně ordinální a kardinální čísla, následníky kardinálů, kofinály a operace kardinální aritmetiky, které se pak vztahují jenom k univerzu konstruovatelných množin. Odpovídající operace v L budeme označovat indexem L. Víme, že . OncLcY. a dá se ukázat, že OnL = On a ojl = cj podobně jako LL = L. V ordinálních číslech není žádný rozdíl, ale obě univerza se mohou lišit v podmnožinách ordinálů a v zobrazeních mezi ordinály. Podle definice je co\ nejmenší z nekonečných ordinálů, který nelze zobrazit prostým konstruovatelným zobrazením na cd. Může se stát, že takové zobrazení a>\ na co existuje, ale není konstruovatelné. V takovém případě je co\ jen spočetným ordinálem v univerzu všech množin. Je-li y kardinálním číslem v L, znamená to jen tolik, že x nelze žádným konstruovatelným zobrazením prostě zobrazit na nějaký menší ordinál. Pokud takové zobrazení existuje, ale není konstruovatelné, x je jen ordinálním číslem v univerzu všech množin. Naopak je zřejmé, že každý kardinál v univerzu množin je kardinálem i v L. Dostáváme 206
7.18 Konstruovatelné množiny II Cn £ CnL. Podobně cfL(a) je nejmenší ordinál, který je typem konstruovatelné kofinální podmnožiny ordinálu a. Přitom a může mít i další kofinální podmnožiny, které nejsou konstruovatelné. Proto cf(a) < ďL(oc) a může platit i ostrá nerovnost, speciálně některý kardinál, který je regulární v L. může být singulární v univerzu všech množin. Podobně se nahlédne, že (x + )L < x^ pro každý kardinál x. Můžeme shrnout: oč méně je množin a zobrazení v L, o to více je tam kardinálních čísel a kofmály nabývají vyšší hodnoty. Důkaz věty 7.16. Předpokládejme, že platí tvrzení věty o pokrytí a že x je singulární kardinál. Potom x je také kardinál v L a ukážeme, že (x + )L = x~. V opačném případě je (x + )L < x + a (x + )L je ordinál, která má v univerzu všech množin mohutnost x a kofinalitu menší než x, protože x je singulární kardinál. To znamená, že (x + )L má nějakou kofinální podmnožinu X mohutnosti menší než x. Podle tvrzení (CT) z věty o pokrytí existuje konstruovatelná nadmnožina Y^ X, která má také mohutnost menší než x (je-li X nespočetná, pak \X\ = \Y\, a je-li X spočetná, pak \Y\ = o)l < x). Můžeme předpokládat, že X c y c (x + )L, protože Y n (x + )L je také konstruovatelná množina. To znamená, že yje konstruovatelná kofinální podmnožina ordinálu (x + )L, který je regulárním kardinálem v L. Existuje tedv konstruovatelné prosté zobrazení množiny Y na (x + )L. Ve hře jsou ještě další ově prostá zobrazení. Jedno zobrazuje Y na nějaký kardinál X < x a druhé zobrazuje (x + )L na x. Je zřejmé, že v univerzu všech množin existuje prosté zobrazení X na x, a to je ve sporu s předpokladem, že x je kardinál. Proto (x + )L = x. Označme v = cf(x). Ukážeme, že platí hypotéza singulárních kardinálů, tedy rovnost xv = 2v:.x+ . Z kardinální aritmetiky dostáváme 2\x^ < xv = |[x]v|. Jde o horní odhad mohutnosti množiny [x]v. Podle CT je každá X e [x]v podmnožinou nějaké konstruovatelné Y c= x, která má mohutnost v+ < x (je-li v nespočetné, pak dokonce \Y\ = v). Přitom každá konstruovatelná množina mohutnosti v+ má jen (v + )v = vv.v+ = 2V podmnožin mohutnosti v. Spočítáme-li vůbec všechny konstruovatelné podmnožiny kardinálu x, dojdeme k číslu (x + )L = x + , protože v L platí zobecněná hypotéza kontinua. Celkem dostáváme horní odhad xv < T . x+ a hypotéza singulárních kardinálů je dokázána. 7.18 Z Jensenovy věty o pokrytí vyplývá, že univerzum všech množin se podobá třídě L, pokud neexistují žádné anebo jen „malé" z velkých kardinálů. V takovém univerzu platí hypotéza singulárních kardinálů (SCH), která zjednodušuje kardinální aritmetiku téměř tak podstatně jako GCH. Univerzum všech množin a L se mohou podstatně lišit, pokud existují některé typy velkých kardinálů. To nemusí hned znamenat, že neplatí SCH, která není ekvivalentní s tvrzením CT z věty o pokrytí. 207
li 7 18 Jensen (1982) ukázal, že z neplatnosti SCH plyne existence vnitřního modelu teorie množin, ve kterém je mnoho velkých kardinálů: existuje měřitelný kardinál, který je limitou měřitelných kardinálů. 208
KAPITOLA III Nekonečná kombinatorika se zabývá nekonečnými systémy množin s určitou organizovaností. Motivace pro studium takových systémů vychází z uspořádaných množin (systémy vzájemně disjunktních prvků, stromy, dobře kvaziusporádané množiny), z množinové topologie (husté podmnožiny prostoru, ideály, ultrafiltry, stacionární množiny), z algebry, teorie míry a teorie grafů (množiny nezávislých prvků, měřitelné kardinály). Přitom nás může zajímat, zda určitý typ systému existuje, případně jaké dodatečné předpoklady jeho existenci zaručují (Aronszajnův strom, Suslinův strom). Existují-li systémy daného typu, můžeme se ptát, jaké jsou jejich mohutnosti (systém skoro disjunktních množin, systém nezávislých množin) nebo kolik je všech systémů daného typu (ultrafiltrů na dané množině) nebo zda existují dostatečně velké podsystémy s vyšším stupněm organizovaností (Ramseyova věta). Podrobnější přehled výsledků uvádíme v záhlaví jednotlivých paragrafů. Axiom výběru používáme v celé kapitole. § 1 Kombinatorické vlastností množin Seznámíme se s klasickými výsledky kombinatorické teorie množin, které jsou důležité pro studium různých matematických struktur. Budeme se postupně zabývat disjunktními zjemněními souborů množin, nezávislými systémy rozkladů, skoro disjunktními a kvazidisjunktními systémy (A-systémy), volnými množinami pro množinová zobrazení. Zajímají nás převážně maximální možné velikosti takových systémů a množin. V celém oddílu budou symboly x, A značit nekonečná kardinální čísla a v bude značit libovolný (i konečný) kardinál. Začneme jednoduchým pozorováním, týkajícím se souboru konečných množin. 1.1 Nechť n je kladné přirozené číslo. Je-li dáno n množin Ai,..., An, z nichž každá má n prvků, pak můžeme vybrat prvky x. e A{ tak, že xi ={= xr jakmile i =(= j- Přejdeme-li od konečného n k nekonečnému kardinálu x, platí poněkud silnější tvrzení. 209
III 1.2 1.2 Lemma o disjunktním zjemnění. Nechť <(/l3: a < x)> je soubor x množin, z nichž každá má mohutnost x. Potom existuje soubor (Ba: a < x) vzájemně disjunktních množin takový, že pro každé a < x platí Ba Q Aa a \Ba\ = x. Říkáme, že (5a: a < x) je disjunktním zjemněním souboru (Aa: cc < x). Důkaz. Uvažujme maximo-lexikografické uspořádání na x x x. Nechť S je systém všech prostých zobrazení /, která jsou definovaná na dolních podmnožinách x x x tak, že pro každé <a, >•> e Dom (/) je /'(a, y) e Ax. Systém S je uspořádán inkluzí, nechť g je nějaké maximální zobrazení v S. Ukážeme, že g je definováno na celém x x x. V opačném případě existuje nejmenší dvojice <a, >•>, která nepatří do definičního oboru Dom (g). To znamená, že |Dom (g)\ < x, a jelikož |Aa| = x, je Aa — Rng (#) =f= 0. Můžeme proto vybrat prvek x e Aa různý od všech g(P, y) a zobrazení g prodloužit. To je ve sporu s maximalitou g. Ověřili jsme, že Dom (#) = x x x. Pro a < x položme Ba = {g(<*,y)--y <*}• Z vlastností zobrazení ze systému S plyne, že Ba c Aa. Zobrazení g je prosté, tedy \Ba\ = x a Ba,Bp jsou disjunktní pro různá a, p. Dokázali jsme, že (B^.i < x> je požadované disjunktní zjemnění. 1.3 Lemma. Nechť (Aa:ot < x} je soubor podmnožin nějaké množiny X, z nichž každá má mohutnost x. Potom existuje x vzájemně disjunktních množin Bp c= X, P < x, pro které platí \BP\ = x, \Bp n Aa\ = * pro každé cc,f$ex. Důkaz. Nechť <Ca:a<x> je disjunktní zjemnění souboru (Aa:a<x) z 1.2. Každou množinu Ca rozložme na x částí C(a,p\ p < x tak, že každá"množina C(a, £) má mohutnost x. Máme tedy Ca = \J{C(a,p):p < x] pro každé a < x. Pro p < x položme */> = U{CM):a<x}. Množiny B& jsou sjednocením x množin mohutnosti x, tedy \BP\ = x. Pro P =f= y a libovolné ccv a2 jsou množiny C^, P) a C(a2,y) disjunktní, proto jsou disjunktní i množiny Bp a By. Přitom Bp protíná každou množinu Aa v mohutnosti x, protože C(aJ)QAxnB(}. Dokázané lemma zaručuje, mimo jiné, existenci dvou disjunktních množin takových, že každá z nich má neprázdný průnik s každou množinou výchozího systému. Použití ukážeme na příkladech. , 1.4 Příklady, (a) Rozklad množiny racionálních čísel na husté podmnožiny. Množina Q racionálních čísel je hustou podmnožinou reálných čísel U. Ukážeme, že množinu Q lze rozložit na nekonečně mnoho Částí [qn: ne oj} tak, že každé qn je opět hustou podmnožinou v U. 210
1.4 Kombinatorické vlastnosti množin III Uvažujme lineární uspořádání racionálních čísel podle velikosti. Nechť /n, n < co je nějaké očíslování všech neprázdných otevřených intervalů na množině Q. Každý interval In c Q je spočetný, můžeme použít lemmatu 1.3, podle kterého existují množiny qmi m < co, které jsou vzájemně disjunktní a každá z nich má neprázdný průnik se všemi intervaly In. To znamená, že množiny qm jsou husté v Q i v IR. Pokud systém {qm: m < cd] nepokrývá celé <Q>, vezmeme q0 u (Q — [J qm) misto m>0 qQ, ostatní qm ponecháme beze změny, a tak získáme hledaný rozklad celé množiny Q. Z důkazu je zřejmé, že tvrzení o rozkladu platí pro každou spočetnou hustou podmnožinu U, nikoliv pouze pro Q. (b) Báze uhrafiltru. Nechť ŽF je filtr na x. Připomeňme, že B c $F je báze filtru &', jestliže každá množina z ŽF je nadmnožinou nějaké množiny z B. Dokážeme, že uniformní filtr ^nax (každá množina X e ŠF má plnou mohutnost x\ který má bázi mohutnosti < x, není ultrafiltrem. Jinými slovy, jakákoliv báze každého uniformního ultrafiltru na x má mohutnost větší než x. Dokazujeme sporem. Předpokládejme, že nějaký uniformní ultrafiltr & má bázi Bg^", |fí| < x. Nechť <fla:a < x} je nějaké očíslování všech prvků z B, v očíslování připouštíme i opakování. Všechny množiny aa mají mohutnost x, tedy z 1.3 plyne, že existují dvě disjunktní množiny b0i bx c x takové, že jednaje doplňkem druhé, a pro každé i < 2 a každé a < x je bt n aa 41 0- To znamená, že ani jedna z množin bf není nadmnožinou nějaké množiny z JB a přitom buď b0i nebo 6j musí být v ultrafiltru. Dostali jsme spor s tím, že B je báze ultrafiltru SF. (c) Bernsteinovské množiny. Budeme se zabývat množinami reálných čísel. Víme, že uzavřené podmnožiny reálné přímky jsou bud nejvýše spočetné, nebo mají již plnou mohutnost 203. Navíc, všech uzavřených množin je 203. Nechť {Ga: a < 2W} je nějaké očíslování všech nespočetných uzavřených množin. Podle 1.3 existují vzájemně disjunktní množiny bx, a < 2"" reálných čísel, každá z nich protíná každou nespočetnou uzavřenou množinu. Říkáme, že množina B c: U je bernsteinovská, jestliže ona i její doplněk protínají každou nespočetnou uzavřenou množinu. Tedy každá množina ba je bernsteinovská. Bernsteinovské množiny jsou zajímavé z hlediska míry. Je-li B bernsteinovská množina, pak je lebesgueovsky neměřitelná a také nemá Baireovu vlastnost (viz IV. 1.29). K tomu stačí dokázat, že každá měřitelná podmnožina množiny B nebo (R — B má míru nula, a také, že každá podmnožina množiny B nebo U — B, která má Baireovu vlastnost, je hubenou množinou. Nechť A c B je měřitelná. Libovolná uzavřená množina G c A je nejvýše spočetná, protože nespočetná uzavřená množina má neprázdný průnik s U — B, a tedy m(G) = 0. Množina kladné míry obsahuje uzavřenou množinu také kladné míry a to znamená, že m(Á) — 0. Nechť A c B má Baireovu vlastnost. Potom A = C u D, kde C je G5-množina a D je hubená množina. Protože každá nespočetná G^-množina obsahuje nespočet- 211
III 1.4 nou uzavřenou množinu, je množina C nejvýše spočetná, a tedy hubená. Množina A je sjednocením dvou hubených množin, proto je také hubená. Stejnou úvahu můžeme použít i pro množinu U — B. Známá Vitaliho konstrukce neměřitelné množiny využívá invarianci Lebesgueovy míry vůči posunutí, tedy vlastnosti související s grupovou strukturou reálných čísel. Naproti tomu Bernsteinova konstrukce využívá topologických vlastností reálné přímky. 1.5 Definice. Nezávislé systémy množin. Nechť (1) {M{oL,i):aeA,i< 2} je systém podmnožin kardinálu x takový, že pro každé a tvoří množiny M(a, 0) a Af(a, 1) rozklad kardinálu x (to znamená, že M(a, 1) = x — Aí(a,0)). Říkáme, že systém (l) je nezávislým systémem množin na x, jestliže pro každou konečnou množinu B ^ A sl pro každé zobrazení f:B->2 má průnik f]{M(a,f(a)):aeB} mohutnost x. Je-li (l) nezávislým systémem, pak všechny množiny M(a, i) mají mohutnost x a pro ai 4= a2 je M(at,0) 4= M(a2,0). To znamená, že největší možná mohutnost nezávislého systému množin na x je rovna mohutnosti množiny [x]x neboli 2*. Ukážeme, že existuje nezávislý systém maximální možné mohutnosti T sestávající dokonce z rozkladů kardinálu x na x částí. 1.6 Věta o nezávislých rozkladech. Na nekonečném kardinálu x existuje systém množin {M(ccy /?): a < 2*, /? < xj takový, že (i) pro každé a < 2* je {M(a, /?):/? <x} rozklad množiny x, neboli pro Px < p2 < x je M(a, jSj n M(a, j82) = 0 a (J{M(a, j8): j8 < x} = x, (ii) pro každou konečnou množinu B g: 2* 0 každou funkci f:B-+x je in{M(a,/(a)):ae5}| = x. Důkaz. Vezměme množinu P všech dvojic <x,/>, kde x je konečná podmnožina kardinálu x a / je zobrazení /: &{x) -» x. Pro konečné x c x množina všech zobrazení z ^(x) do x má mohutnost x, všech konečných množin x c x je také x, tedy |P| = x. Stačí proto nalézt nezávislý systém rozkladů sestávající z podmnožin množiny P. Pro libovolné y <= * a j3 < x definujeme M(y,/í) = {<3C,/>eP:/(jcny) = /?} a uvažujme systém (2) fMW):yc^<x). Je zřejmé, že pro dané y c x je {M(y, /?): /? < x} rozklad množiny P. Dokazujeme (ii). Zvolme libovolně kladné přirozené n, dále vzájemně různé podmnožiny kardi- 212
1.8 Kombinatorické vlastnosti množin III nálu x y0, y1?..., yn_x a libovolnou posloupnost j50, /?,,..., fin_ x ordinálnich čísel menších než x. Množiny yi9 i < n jsou vzájemně různé, proto všechny symetrické rozdíly yi A y7, i < j < n jsou neprázdné množiny. Pro každou konečnou množinu x <= x, která má nějaké společné prvky s každým rozdílem y- A y., i < j < n, platí (3) x n yt- =j= x n y;-, jakmile i =j= 7. Zvolme jedno tahové x a definujme zobrazení fx:^(x) -► x předpisem v v f/ž,-, jakmile z = xnyf pro nějaké 1 < n, /t(z) = JO jinak. Nyní je zřejmé, že (x,/J>eM(,0,f0)n...nM(y,.t,í1.1). Konečných množin x c= x, které splňují (3), je x, to znamená, že také |p|{M(yt-, /?,): i <-n}| = *. Podmnožin y c x je 2*, proto systém (2) sestává z 2* nezávislých rozkladů. Důkaz je hotov. 1.7 Právě dokázaná věta zaručuje existenci nezávislého systému 2* rozkladů na každé nekonečné množině X mohutnosti x. Potřebujeme-li kratší nezávislý systém, stačí některé rozklady z dlouhého systému vynechat, tím neporušíme nezávislost. Každý rozklad v nezávislém systému rozkladů z věty 1.6 má plnou mohutnost x. Jednotlivé rozklady můžeme zmenšit tím, že některé množiny rozkladu sloučíme do jedné. Tím neporušíme podmínku nezávislosti. Například, položíme-li pro každé a<2* /4(a,0)= M(a,0), 4(a>l)= U{M(a>0):O<0 <*}> dostáváme nezávislý systém množin {á(cc, i): a < 2*, i < 2). Následující tvrzení se týká aproximací funkcí v kartézském součinu a je kombinatorickým jádrem topologické věty Hewittovy, Marczewského a Pondiczeryho z příkladu 1.1 l(b). 1.8 Důsledek. Nechť (A^. i e /) je soubor množin takový, že \At\ < x pro každé i e1 a \l\ < 2*. Pak existuje množina S c: X<^i: i'eO> která má mohutnost <x, a pro každou funkci fe^iA^ ie 1} a každou konečnou množinu J^I existuje geS takové, že f\j = g\j. Důkaz. Stačí omezit se na soubor, ve kterém / ={= 0 a každá množina A{ je alespoň dvouprvková. Víme, že na x existuje nezávislý systém rozkladů {M(i, a): ie l,ae At}. Pro každé ie I je {M(í, a): a e A{} rozklad x na \A{\ částí. 213
III 1.8 Nechť a < x. Pro i e / položme Ga(i) = a, právě když a e M(i, a). Tim je definována funkce Ga e X^i: * 6 O- Může se stát, že pro a < /? < x jsou funkce Ga a Gp stejné. Položme S = {Ga:a < x], zřejmě |S| < x. Je-li dána libovolná funkce /eX(^:'60 a libovolná neprázdná konečná množina J c /, pak z nezávislosti dostáváme 0{M(i,/(i)):ieJ} + 0. Pro libovolné a z tohoto průniku platí f\j = G.\J. Ověřili jsme, že systém S má požadované vlastnosti. Nezávislé systémy množin slouží ke generování různých filtrů a ultrafiltrů. Filtr na x je speciální podmnožinou množiny &{x\ tedy nějakým prvkem množiny & &{x\ proto na x existuje nejvýše 22x filtrů. B. Pospíšil (1937) ukázal, že počet ultrafiltrů na x dosahuje horního odhadu počtu filtrů. 1.9 Definice. Je-li & filtr na x, pak charakterem filtru ŠF rozumíme kardinál x(&) = min {\B\: B je báze filtru &}. Je zřejmé, že pro filtr ÍF na x je i{&)< 2X, a J27 je hlavní, právě když x{&) = 1- Filtr, který není hlavní, má nekonečný charakter. Podle 1.4(b) je charakter uniformního ultrafiltrů na x vždy větší než x. 1.10 Věta (Pospíšil). Pro každé nekonečné x existuje 22" uniformních ultrafiltrů na x, neboli |/fo| = \fy(x)\ = 22*. Navíc, množina všech uniformních ultrafiltrů, které mají maximální možný charakter 2*, má také mohutnost 22~. Důkaz, Dokazujeme nejprve první část. Vezměme nějaký nezávislý systém {Af(a, i): a < 2*, i < 2} množin na x, jeho existenci jsme dokázali v 1.6 a 1.7. Z nezávislosti uvažovaného systému plyne, že pro každou funkci /: 2* -► 2 množina S/ = {M(a,/(a)):a<2'<} je uniformně centrovaný systém množin na x. Pro dané / existuje nějaký ultrafiltr fyf na x, který současně rozšiřuje Sf i Fréchétův filtr na x. Ultrafiltr fyf je uniformní a <ftf 2 Sf. Jsou-li f g dvě různé funkce z 2* do 2 a je-li /(a) =j= (/(a), potom množiny M(a,/(a)), M(a,g(a)) jsou disjunktní a první padne do ^ a druhá do fyg. Z toho plyne, že fyf 4= fyg- Všech funkcí /: 2X -» x je 22x, proto počet uniformních ultrafiltrů na x je také 22*. Dokázali jsme \fy{x)\ = 22*. Uniformní ultrafiltry tvoří podmnožinu všech ultrafiltrů na x, fy(x) c /?x, a víme, že |/Jx| < 22*, tedy \fy(x)\ = |/?x| = 22x. Důkaz druhé části. Vyjdeme opět ze stejného nezávislého systému množin na x, ale místo Sf použijeme bohatší systémy. Pro každé /: 2* -» 2 položme 214
1.11 Kombinatorické vlastnosti množin III Tf = Sfv{x-r)Y:Ye[Sf]«}. Množina 7} obsahuje kromě množin z Sf také doplňky všech průniků spočetných podsystémů systému Sf. Ověřime, že pro každé/je Tf uniformně centrovaný systém na x. Pro kladná přirozená čísla n, k mějme dány různá ordinální Čísla a0,..., a„ _ x < 2* a různé spočetné podmnožiny Y0,..., Yk_l c 2X. Zvolme čísla /?. pro j < k vzájemně různá a také různá od všech čísel a. tak, aby P}e Yy Protože množiny Y. jsou nekonečné, taková volba je možná. Je zřejmé, že nM(a,,/(a,))n ()(x - (){M(Z,f(i)): i e Yj}) 2 i<n j<k 3C\M(at,f(at))n()M{pJ,l-f{pj)), i<n j<k a z nezávislosti výchozího systému plyne, že průnik má mohutnost x. Tedy 7} je uniformně centrovaný systém. Nechť Yf je nějaké rozšíření systému 7} do uniformního ultrafiltru na x. Ověříme sporem, že x{^}) — 2X. Předpokládejme, že ultrafiltr Yf má bázi B mohutnosti <2X. Víme, že 2X množin Aí(a,/(a))je v ultrafiltru Vf a |fi| < 2X, tedy existuje CeB takové, že množina r = {a< 2x:Cg M(a,/(a))} je nekonečná. Vezměme spočetnou podmnožinu Y c Y\ Potom Ccf){M(a,/(a)):aey}e^ a současně (x-niM(a,/(«)):a6y})6T/c^) neboli v ultrafiltru ^ leží množina i její doplněk a to je spor. Proto x(^j) = 2*. Dokázali jsme, že |^6^(x):*(^) = 2X| = 22*. 1.11 Příklady, (a) Zobecněné nezávislosti. Nechť A, x jsou nekonečná kardinální čísla a nechť x<x = x (tedy A < x). Pak existuje systém {a(ol, fi):cc < 2X, /? < x} rozkladů na x plné mohutnosti 2X, který je A-nezávislý, to znamená, že pro každé B g: 2X mohutnosti < A a pro každou funkci f\B-+x je množina neprázdná a má mohutnost x. Uvědomme si, že pro nekonečné x platí x<ÍJ = x, a co-nezávislost je totéž, co obvyklý pojem nezávislosti. Uvedené tvrzení je proto zobecněním věty 1.6. Je-li A nespočetný kardinál, pak A-nezávislost je silnější než pouhá co-nezávislost. Nepřekvapuje, že existence velkého A-nezávislého systému na x závisí na vztahu mezi kardinály x a A. Snadno se ověří, že na a> nemůže existovat nekonečný co {-nezávislý systém množin. 215
III 1.11 Důkaz zobecněného tvrzení získáme úpravou důkazu věty 1.6. Použijeme množinu P = {(A,F):Ae[x]<x,F:B-+x, B e[0>(Á)]<x}, pro kterou z předpokladu x<x = x plyne \p\ = x. Pro C c x, stačí položit ^(C, a) = {</!, F>: /4 n C e Dom (F) & F(/4 n C) = a} , je-li 0 < a < x a A{C,Q) = P- |J{M(C,a):0 < a < x} . (b) Věta (Hewitt, Marczewski, Pondiczery). Jsou-li S., i e / topologické prostory, z nichž každý má hustou podmnožinu mohutnosti <x, a je-li \l\ < T, pak topologický součin X^i- 'eO obsahuje nějakou hustou množinu mohutnosti <x. Důkaz plyne z 1.8. Jsou-li A, husté množiny v Si9 \AL\ < x, pak množina funkcí S c XC^,-". ie/> popsaná v 1.8 má mohutnost <x a je hustá v součinu X^-íeJ). Připomeňme, že topologický prostor je separabilní, jestliže obsahuje hustou podmnožinu, která je nejvýše spočetná. Je zřejmé, že součin konečně mnoha separabilnich prostorů 5i5 i < n je opět separabilní prostor, protože jsou-li A{ c 5ř husté množiny v Si9 pak množina XA Je hustá v X^,- Z dokázané věty plyne, že dokonce součin T* mnoha separabilnich prostorů je opět separabilní prostor. Speciálně prostor 2<"2, kde 2 = (0,1} je diskrétní, je separabilní. Není těžké ověřit, že prostor <2°,, + 2 již není separabilní. To znamená, že ve větě (Hewitt, Marczewski, Pondiczery) je omezení |/| < T nutné. 1.12 Definice. Skoro disjunktní systémy, (i) Říkáme, že dvě podmnožiny x, y kardinálu x jsou skoro disjunktní, jestliže \x n y\ < x. (ii) Říkáme, že S je skoro disjunktní systém množin na x, zkráceně AD systém, jestliže S c: [x]* a každé dvě různé množiny z S jsou skoro disjunktní. (iii) Skoro disjunktní systémy na x jsou uspořádány inkluzí. Říkáme, že S je maximální skoro disjunktní systém na x, krátce MAD systém, je-li maximální vzhledem k inkluzi. Z principu maximality plyne, že každý skoro disjunktní systém na x může být rozšířen do maximálního skoro disjunktního systému, AD systém S na x je MAD systémem, právě když pro každé x e [x]* existuje y 6 S takové, že |x n v| = x. Zajímají nás maximální možné mohutnosti AD systémů na x. Je zřejmé, že každý disjunktní systém podmnožin x nemůže mít větší mohutnost než x. Jiná je situace pro AD systémy. 1.13 Lemma. Předpokládáme, že x je nekonečný kardinál (i) Žádný AD systém na x mohutnosti cí(x) není maximální. (ii) Existuje AD systém na x mohutnosti >x +. Důkaz, (i) Nechť v = cí(x) a {/4a:a <'v} je nějaký AD systém na x. Množiny A^ zmenšíme o malé množiny tak, abychom získali disjunktní systém. Pro a < v položme A'a = Aa - \J{Ap: P < a} . 216
1.13 Kombinatorické vlastnosti množin III Od Aa jsme odečetli množinu, která je sjednocením méně než cf(x) množin Aa n Ap pro /? < a, z nichž každá má mohutnost menší než x, a tedy množinu mohutnosti <x. To znamená, že \AZ — Áa\ < x, \A'a\ — x a libovolná množina je skoro disjunktní s A^ právě když je skoro disjunktní s Áa. Systém {Áx: a < v} je disjunktní. V případě regulárního x je v = x a stačí vzít množinu B c: x, která vybírá po jednom prvku z každé množiny A'a. Potom |JB| = x a B je skoro disjunktní se všemi množinami Aa, tedy výchozí systém není MAD systémem. Je-li x singulární, tedy v < x, nechť <xa, a < v> je rostoucí posloupnost kardinálů konvergující ke x. Pro každé a < v zvolme množiny ba c A^ tak, že \ba\ = xa, a položme B — = U(^a:a < v}- Jelikož mohutnosti množin ba konvergují ke x, je \b\ = x. Pro a < v je B n A'a = ba, to znamená, že £ je skoro disjunktní s A'a, a tedy také s Aa. Dokázali jsme, že {Aa:a < v) není MAD systémem. (ii) Pro regulární x vezměme nějaký rozklad R — {y42:a < x] kardinálu x na množiny mohutnosti x. Jakýkoliv MAD systém na x rozšiřující rozklad R má podle (i) mohutnost >x. Zbývá singulární x. Na tomto místě ukážeme využití systémů skoro všude různých funkcí. Nechť <xa: a < v> je rostoucí posloupnost nekonečných kardinálů konvergující ke x. Uvažujme kartézský součin C = X^x«+ : a < v>- Prvky z C jsou ordinalni funkce / definované na v takové, že pro každé a < v platí /(a) < x3+. Říkáme, že dvě funkce f,geC jsou skoro všude různé, jestliže |{a < v:/(a) = g(a)}| < v. Protože v je regulární kardinál, poslední podmínka je ekvivalentní s tím, že existuje £ < v takové, že /(/?) =f= #(/?) pro všechna /? > £. Nechť {/,:>• < x} c C je libovolný systém mohutnosti x. Pro každé a < v položme g(a) = sup{/y(a) + 1:>'<xJ. Množina {/y(a) + l:y < xa} má mohutnost nejvýše xa, a je proto omezenou podmnožinou kardinálu xa+. To znamená, že g(a) < x + pro každé a < v, tedy g e C. Pro dané y < x nechť č je nejmenší ordinální číslo takové, že y < xt. Potom g(a) =j= ^(a), jakmile £ < a < v, a tedy g je skoro všude různé od každé funkce fy, y < x. Tím jsme ukázali, že můžeme rekurzí sestrojit systém S — {gň:ó < x + } c C mohutnosti x+ vzájemně skoro všude různých funkcí. Tento systém použijeme ke konstrukci hledaného AD systému na x. Nejprve rozložíme množinu x na v částí, x = U{^: a < v}> ta^ že \Aa\ = xa+. Každou množinu Aa dále rozložíme na x* množin A(cc,p\ fi < x*, z nichž každá má mohutnost xa. Konečně pro ó < x+ položme B4 = UM(«./»):«<V}. kde fd je funkce ze systému S. Mohutnosti množin A(a,fd(a)) s rostoucím a konvergují ke x, tedy |bJ = x. 217
III 1.13 Jakmile y < S < x +, je By n Bd c (J{/la: a < £}, kde c^ < v je číslo, od kterého počínaje jsou funkce fy a /á všude různé. Tedy \By n Bó\ < x a {i^: <5 < x+} je AD systém na x mohutnosti x +. 1.14 Největší možná mohutnost AD systému na x je 2*. Ptáme-li se, jestli vždy existuje MAD systém na x mohutnosti 2*, odpověď není jednoznačná. Za předpokladu GCH kladná odpověď plyne z 1.13.Nepředpokládáme-liGCH, J. Baumgartner ukázal, že na a^ nemusí existovat žádný MAD systém mohutnosti 2031. S důkazem této konzistence se seznámíme v kapitole IV. Nicméně na množině co vždy existuje nějaký AD systém, tedy i MAD systém mohutnosti kontinua. To plyne z následujícího obecnějšího tvrzení pro x = cd. 1.15 Věta. Jestliže 2<x = x, potom existuje AD systém A c: &>(x) mohutnosti 2*. Důkaz. Místo množiny x vezměme množinu X = <x{0,1} všech posloupností nul a jedniček délky <x. Z předpokladu 2<x = x plyne, že \x\ = x. Pro každé /: x -> {0,1} položme Af = {/| a: a < x}. Je zřejmé, že ^ e [^]*. Jsou-li /, gex{0,1} dvě různé funkce, nechť £ je nejmenší ordinál, pro který /(<!;) 4= #(£)• Potom Af n Ag £. {f\y:y < £}, a proto l^y-n^J < |<!;| < x. Tedy {i4y:/e*{0, l}} je AD systémem mohutnosti 2* na množině X, která má mohutnost x. Z věty 1.15 vyplývá, že neexistuje-li MAD systém na ojí plné mohutnosti 2*01, neplatí hypotéza kontinua. Na o) existuje MAD systém mohutnosti kontinua, tedy největší možné mohutnosti. Problém, zda každý nekonečný MAD systém na co má mohutnost 2", je nerozhodnutelný v teorii množin. 1.16 Příklady, (a) Elegantní konstrukce skoro disjunktního systému mohutnosti kontinua na spočetné množině využívá struktury reálné přímky. Na množině Q racionálních čísel sestrojíme AD systém tak, že pro každé iracionální číslo r vybereme jednu posloupnost p(r) = {an: ne cd) racionálních čísel, která konverguje k r. Jsou-li r0, rl libovolná různá iracionální čísla a V0i Kx jsou jejich disjunktní okolí, z konvergence posloupností p(rt) plyne, že pro každé / < 2 je p(rt), až na konečnou množinu, částí Vv To znamená, že p{r^ p(r2) jsou skoro disjunktní nekonečné množiny. Ověřili jsme, že S — {p(r)'-r iracionální} je AD systém na Q mohutnosti kontinua. Zkonstruovaný systém S však není maximálním skoro disjunktním systémem, protože k libovolnému iracionálnímu číslu r lze sestrojit jinou posloupnost racionálních čísel konvergující kra disjunktní se zvolenou posloupností p(r). Navíc vhodnou volbou prvních členů posloupností p(r) můžeme docílit toho, že Q = \JS. V takovém případě dokonce platí, že pro každou nekonečnou množinu A c: Q buď existuje konečná S0 <= S taková, že A c [JSQ, nebo existuje nekonečná podmnožina B c A, která je skoro disjunktní se všemi množinami z S. 218
1.19 Kombinatorické vlastnosti množin III (b) Konstrukce nezávislého systému množin z AD systému. Nechť S — [aa: cc < 2"} je nějaký AD systém na co. Pomocí S snadno získáme nezávislý systém množin mohutnosti kontinua na spočetné množině X = [co]<co. Pro každé a < 2" definujeme ba0 = {xeX:xnaa + 0} a K\ = X - ba0. Čtenář se snadno přesvědčí, že {b^/. cc < 2", i < 2} je nezávislý systém podmnožin množiny X. (c) MAD systém na x mohutnosti x. Podle 1.13(i) nemůže takový systém existovat na regulárním x, připadá v úvahu pouze singulární kardinál. P. Erdos a S. Hechler (1973) dokázali následující tvrzení: Je-li x silně limitní singulární kardinál, pak na x existuje MAD systém mohutnosti x. Závěr (GCH): Na libovolném kardinálu x existuje MAD systém mohutnosti v, právě když v =j= cf (x) a 1 < v < 2*. 1.17 Definice. J-systém. Říkáme, že systém množin A je kvazidisjunktní nebo že je A-systém, jestliže existuje pevná množina b taková, že pro každé dvě různé množiny x,y e A je x n y = b. Množina b se nazývá jádrem A -systému. Odečteme-li od každé množiny A -systému jeho jádro, získáme disjunktní systém. Říkáme, že (^i i e /> je A -soubor, jestliže existuje množina b taková, že pro různá Ujel je AinAj = b. Následující tvrzení je snadno zapamatovatelné a je speciálním případem věty o existenci A -systému, který se často používá. 1.18 Lemma. Je-li A nespočetný systém konečných množin, pak existuje nespočetný podsystém B c A, který je A-systernem. Lemma plyne z následující věty, když položíme k = cj^ a x — co, protože pro každé spočetné ordinálni číslo je množina všech jeho konečných podmnožin opět spočetná. 1.19 Věta o J-systémech (Erdós, Rado 1960). Nechť X > x a Xje regulární kardinál takový, že pro každé cc < X je \a<x\ < X. Je-li A systém množin mohutnosti X a každá množina x e A má mohutnost menší než x, pak existuje A-systém B ^ A mohutnosti X. Důkaz. Podle předpokladu je |y4| = X a pro xs A je |x| < x < X, proto HJ-^I — ^- Nezáleží na tom, z kterých prvků se množiny xeA skládají, můžeme předpokládat, že [JA Q X. Každá množina x 6 A je podmnožinou X a je uspořádaná podle ordinálního typu <x. Jelikož X je regulární a x < X, existuje ordinálni číslo q < x takové, že množina A1 = {x e A: x je typu q} má mohutnost X. Zvolíme pevně takové q a uvažujeme pouze systém Av 219
III 1 19 Pro každé a < X je |a<x| < A, to znamená, že těch xeAx, které jsou podmnožinami a, je méně než X. Tedy {JA{ nemůže být omezená podmnožina X. Pro č, < q a x e A{ nechť x(č,) je C-tý prvek množiny x. Jelikož X je regulární a LUi = UWČ):*^}, existuje nějaké £, pro které je množina (x(£): xe Ax] neomezená. Nechť í0 je nejmenší takové £ (případ č0 = 0 je možný). Položme a0 = sup{x(^) -f 1:^7 < <J0 &X6 ^j} . Pro každé >/ < c0 je podmnožina {x(n):xe A{] omezená v A, proto a0 < A, a navíc pro libovolné x e ^ a ^ < £0 je x(ř/) < a0. Nyní transfinitní rekurzí pro fi < X vybereme xpeA1 tak, že platí xp{šQ) > a0 a Xp(£0) je větší než všechny prvky z (J xr Existence takového xp plyne z toho, že y<fi ao < ^ U xy Je omezená a (x(£0): xe A:) je neomezená množina v X. y<P Položme A2 = {xp: P < /}. Potom \A2\ = A a pro různé x, ye/l2 je xnyg a0. Jelikož |a^x| < A, existují b c a0 a B <^ A2 takové, že \B\ = A a x n a0 = fr pro každé xeB. Tedy £ je hledaný A -systém s jádrem b. Předpoklad regularity kardinálu A je nutný i v případě systémů sestávajících jen z konečných množin. 1.20 Příklad. Pro libovolný singulár A > cf (A) = v existuje systém A dvouprvkových množin, který má mohutnost A, a žádný A -systém B c A nemá plnou mohutnost A. Nechť <A^: £ < v> je rostoucí transfinitní posloupnost kardinálů konvergující k A. Pro C < v položme \ = U^*?}1 A* <f < Ví}- Je zřejmé, že A^ je ^1-systém s jádrem {A,} a |/L| = A^ + 1 < A. Položme A = = (J{/1-: £ < v}, pak |/4| = A. Jakmile čx =j= í2> Pa^ Pro libovolné xe^, yeA^2 je x n y = 0. To znamená, že zl-systém B ^ A je buď podmnožinou nějakého Ap a pak |fí| < A« + 1 < A, nebo |B n/L| < 1 pro každé č, < v, a pak |£| < v < A. V každém případě je \B\ < A. Právě uvedený příklad je typický pro singulární kardinály a naznačuje, že v některých případech můžeme tvořit dvoustupňové A -systémy. 1.21 Kaktusové lemma. Nechť X je singulár s nespočetnou kofinalitou v == cf (A) a nechť A je systém konečných množin takový, že \A\ = A. Potom existuje konečná množina r a pro každé a < v existují Ba^ A a konečná množina ra takové, že platí (i) mohutnosti |£a| pro a < v konvergují k A, (ii) pra /caičté a < v je Ba A-systém s jádrem ra, (iii) {ra: a < v} je A-systém s jádrem r, (iv) je-li ol < fí < v a x e Ba, yeBp, pak x n y = r. 220
1.22 Kombinatorické vlastnosti množin III Důkaz. Zvolme <Aa:a < v> rostoucí posloupnost regulárních kardinálů konvergující k a tak, že A0 > v. Nechť {á^.cc < v} je rozklad množiny A takový, že MJ = K Pro každé a < v. Podle věty 1.19 existují zl-systémy B'a £ Aa, \B'a\ = Áa. Pro každé a < v zvolme* pevně takovou množinu B'a a položme ra = H^á- Soubor <ra: cc < v> sestává z jader systémů £a, tedy z konečných množin. Protože v je nespočetný regulární kardinál, existuje podle věty 1.19 neomezená podmnožina X c: v a konečná množina r takové, že [rx\ xe X} je zl-systém s jádrem r. Množina Xgv má ordinální typ v a její prvky lze jednoznačně očíslovat všemi ordinálními čísly a < v. Jednoduchou záměnou indexů systémů rx, Bx a kardinálů kxi kdy místo x píšeme a, jakmile x je a-tý prvek X, dosáhneme toho, že indexová množina bude celé v. Získali jsme tak zl-systémy B'a pro a < v a zl-systém {ra: a < v}, jejichž jádra jsou ra pro a < v ar, pro které platí (i}-{m)- Dalším prořezáním systémů B'a zabezpečíme (iv). Pro a < v položme Ca = = (JíU^r^ < a}- Jenk°ž Aa je regulární a Xa > v, je |cj < Aa. Každé xeB'a protíná množinu Ca v konečné množině. Konečných podmnožin množiny Ca je méně než \B'a\ = Aa, a proto existuje konečná množina ca ^ Ca a množina Ba c Ba takové, že |#a'| = Aa a pro každé xe5je xnCa = ca. Je zřejmé, že ca c c ra. Nakonec položme Ba = B." - {x e B- (3/? < v) ((* - rj n r, * 0)} . Protože 5a je zl-systém s jádrem ra, zmenší se Ba oproti £a nejvýše o v množin, tedy \Ba\ - Xx. Pro fi < a < v zvolme xe^ a y e Ba. Jelikož yeJBa a x £ Ca, je ]/nxgcac ra. Z definice množiny B^ plyne, že ra n x ^ rfi, a jelikož ra c y, r^ c x, to dohromady znamená, že r ^ y n x ^ ra n /^ = r, neboli y r\x = r. Dokázali jsme, že zl-systémy Bay a < v splňují i podmínku (iv). Věta o zl-systémech se používá pro výpočet Suslinova čísla uspořádaných množin a topologických prostorů. 1.22 Definice. Suslinovo číslo. Nechť <P, < ) je uspořádaná množina. (i) Říkáme, že prvky x, ye P jsou disjunktní, a píšeme x _L y, jestliže žádný prvek z P není současně menší než xay. (ii) Říkáme, že X ^ P je disjunktní množina, jestliže každé dva různé prvky x,yel jsou disjunktní. (iii) Kardinální číslo c(P, <) = sup {|X|: X c p je disjunktní množina} se nazývá Suslinovým číslem uspořádané množiny <P, <). (iv) Suslinovo číslo topologického prostoru S je kardinální číslo c (Š) — sup {|A'|: X je disjunktní množina otevřených neprázdných podmnožin prostoru S}. Je zřejmé, že Suslinovo číslo neprázdné lineárně uspořádané množiny stejně jako uspořádané množiny s nejmenším prvkem je rovno 1. Pro topologické prostory je Suslinovo číslo reálné přímky a vůbec každého nekonečného separabilního Haus- dorffova prostoru K0. 221
III 1.23 1.23 Lemma. Nechť A je nespočetný regulární kardinál a nechť {A^.iel} je soubor množin takový, že každá množina Ai je mohutnosti <A. Uvažujme množinu P = {f'-fje konečná funkce a f(i) e Ai pro každé i s Dom (/)} uspořádanou opačnou inkluzí, to znamená, že f < g +-+ g c: j% Potom každá disjunktní množina X ^ P má mohutnost <k. Odtud plyne, že Suslinovo číslo c(P, =>) < A. Důkaz sporem. Nechť X = {fa\ a < k} g; p je disjunktní množina mohutnosti A. Položme aa = Dom(/J. Soubor <aa:a < A> sestává z konečných množin a má nespočetnou regulární délku k. Z věty 1.19 plyne, že existuje množina W c k mohutnosti A, pro kterou je soubor (aa.<xeW} /d-souborem s nějakým jádrem b. Jelikož X je disjunktní množina, žádné dvě různé funkce z X nemají společné prodloužení. Odtud plyne, že jádro b je neprázdná množina a pro různá š,neW jsou funkce fe\b a fn\ b různé. Předpokládali jsme, že \A-\ < A, a víme, že b je konečná, proto |X(^«: *'e b>l < ^ ^likož množina {f^ \ b: č, s W) má mohutnost A, dostáváme spor. Důkaz je hotov. 1.24 Důsledek. Suslinovo číslo Cantorova prostoru (02 je X0. Totéž platí i pro zobecněné Cantorovy prostory a2, kde cc je libovolný nekonečný ordinál. Označíme-li 0(S) množinu všech otevřených neprázdných množin topologického prostoru S, pak 0(S) je uspořádaná inkluzí a zřejmě platí c(S) = c(0(S), e). V kapitole o Booleových algebrách uvidíme, že každá uspořádaná množina jednoznačně určuje Booleovu algebru a Stoneův prostor všech ultrafiltrů na této algebře. Susli- nova čísla uspořádané množiny a odpovídajícího Stoneova prostoru jsou si rovna. 1.25 Příklad. Suslinovo Číslo součinu topologických prostorů. Je-li (S^./eí) soubor topologických prostorů takový, že Suslinovo číslo každého topologického součinu konečně mnoha prostorů S, je <K0, potom c(X(^: ie />) < X0. Důkaz využívá 1.18. Předpokládejme, že Va, a < cox jsou vzájemně disjunktní neprázdné otevřené množiny prostoru ^{S^ ieI}. Můžeme předpokládat, že každá množina je bázová. Pak Va závisí pouze na konečné množině souřadnic aa c /. Nechť <aa:a£ W} je zl-soubor s jádrem b a \w\ = Kx. Všechny projekce n(Va), a e W na prostor X^: ř E ^> tvor^ nespočetný disjunktní systém otevřených množin v součinu konečně mnoha prostorů St a to je spor. Problém, zda Suslinovo číslo součinu každých dvou prostorů se spočetným Susli- novým číslem je opět spočetné, není rozhodnutelný v ZFC. R. Laver ukázal, že z hypotézy kontinua plyne negativní odpověď. Martinův axiom MAWl řeší problém pozitivně. 1.26 Definice. Volná množina. Nechť A je libovolná množina. Množinovým zobrazením na A nazýváme funkci F:A-+0>{A) 222
1.27 Kombinatorické olastnosti množin lil takovou, že a$F(a) pro každé a e A. Říkáme, že podmnožina B g: A je volnou množinou pro F, jestliže pro každé a £ £ je B n F(a) = 0. Ekvivalentně, £ je volná, jestliže pro každé dva prvky a,beB platí a £ f(6). Zajímají nás podmínky na množinové zobrazení, za kterých existuje velká volná množina. P. Turán byl první, který položil kolem roku 1930 problém tohoto typu. Ptal se, existuje-li volná nekonečná množina pro množinové zobrazení F: U -► &*(U), když každá množina F(r) je konečná. Odpověď je pozitivní, dokonce existuje volná množina mohutnosti 2*°. Na druhé straně, množinové zobrazení F na x definované předpisem F(<x) = = {/?: P < a} pro každé a < x je příkladem zobrazení, pro které platí (Va<x)(|F(a)|<x), a přesto neexistuje ani dvouprvková volná množina pro F. Lze očekávat více, budeme-li předpokládat, že pro množinové zobrazení F na x existuje kardinál v < x takový, že pro každé <x < x platí |f(a)| < v. Ruziewicz vyslovil 1936 hypotézu, že za těchto předpokladů existuje volná množina pro F plné mohutnosti x. Tato hypotéza byla zodpovězena kladně D. Lazarem (1937) pro regulární x a A. Hajnalem (1961) pro singulární x. 1.27 Věta o volných množinách. Nechť x a v jsou kardinály, x nekonečné a v < x. Nechť A je množina mohutnosti x a nechť F je množinové zobrazení na A takové, že \F{d)\ < v pro každé ae A. Potom existuje množina B £ A mohutnosti x, která je volná pro zobrazení F. Důkaz. Všimněme si, že všechny volné množiny pro dané množinové zobrazení jsou uspořádány inkluzí a splňují podmínky principu maximality. Existují tedy maximální volné množiny. Nejprve vyšetřujme případ, kdy je x regulární. Rekurzí pro a < v vybereme množiny Aa c A takové, že pro každé a < v je Ax nějaká maximální volná podmnožina množiny A — [){Ap: p < a). Pokud pro nějaké ot je \Aa\ = K jsme hotovi, protože množina Aa má požadované vlastnosti. Předpokládejme, že tato situace nenastane, tedy že pro každé a < v je \Aa\ < x, a dojdeme ke sporu. Protože 1^(^)1 < v < x, pro každé a < v platí \[){F{a):aeAa}\<x. Odtud a z regularity x plyne, že množina B= \jAau\J{F(a):ae\jAa) a<v a<v má mohutnost <x, a proto A - B ^ 0. Zvolme xgA — B. Pro každé a. < v platí xí[)Afi i xíAau\J{F{a):aeAa}9 223
III 1.27 a protože Aa je maximální volná množina, je F(x) n Aa + 0. Množiny A^ a < v jsou vzájemně disjunktní, F(x) má s každou z nich neprázdný průnik, tedy nutně \F(x)\ > v. To je však spor s tím, že |f(íz)| < v pro každé ae A. Pro regulární x je věta dokázána. Předpokládejme nyní, že x je singulár. Položme A — cf (x) a zvolme rostoucí posloupnost <xa: a < A> kardinálů konvergující ke x takovou, že x0 = max (A + , v + ). Zvolme dále rozklad {/4a:a<A} množiny /l takový, že pro každé a < A je 14x1 = y-l'• Kardinály xa+ jsou nekonečné a regulární, v < xa+, a proto z první části důkazu plyne, že pro a < A existují množiny B'x c /la, |/^| = xa+, které jsou volné proF. Pro ol < X položme B, = B:-{j{F{a):ae\}A,}. f}<JL Od B'3 odečítáme množinu mohutnosti <xa, tedy |£a| = x*. Navíc pro libovolné xeB2 platí (4) F{x)n[){Bp:a<p<X}=Q. Dále rekurzí vybereme pro každé a < A a každé <J < x0 množiny fí(a, č) c B2 tak, že platí (i) £(a, cO n B(a, <S2) = 0, jakmile ^ < í2 < x0, (ii) je-Ii x £ fí(a, š), pak F(x) je disjunktní se (J{#(/?, č): P < a}, (iii) je-li mohutnost množiny (5) {x e (B. - U 5(a,'/)): f W n U B(^, Č) = 0} nejvýše xa, pak B(a, č) je přímo množina (5), je-li mohutnost množiny (5) větší než xx, pak B(a, č) je nějaká její podmnožina mohutnosti xa. Nyní, pokud pro nějaké č, < x0 má množina mohutnost x, jsme hotovi, protože z (4) a (ii) plyne, že A^ je volná množina pro F. Dokazujeme sporem, že takové č, existuje. Předpokládejme, že pro každé HjB(a,c;):a < A| < x . To znamená, že pro každé č < x0 existuje a(£) < A takové, že IUB(a,í):a<A| < xa(4). Jelikož x0 je regulární kardinála x0 > A = cf(x), existuje y < X takové, že množina Y = {£ < x0:a(č) = 7} má mohutnost x0. Odtud plyne, že pro každé č, e Y je £(}', C) < xy. 224
1.28 Kombinatorické vlastnosti množin III Množina By - \J{B(y,š):š < x0] je neprázdná, protože \By\ = x* a |J3(y,c)l < < xy. Vezměme nějaký prvek xeBy - {J{B{}\Q:š < xQ}. Potom x neleží také v žádné množině B(y, č), £ £ 7 a to znamená podle (iii), že pro každé cev platí F(x) n U W> Č): /? < v} + 0. Z toho a z (i) plyne, že \F(x)\ > xQ > v, a to je spor. Důkaz věty je kompletní. Množinová zobrazení jednoznačně určují orientované grafy bez smyček. Je-li totiž F: A -» &{Á) množinové zobrazení, pak odpovídajíci graf GF sestává z množiny A jako množiny vrcholů a z vrcholu a vede hrana do vrcholu b, právě když b e F(a). Formálně GF = <4, H>, kde H = {<<3, b}\ beF(a)}. Vidíme, že množina B^A taková, že žádné dva vrcholy z B nejsou spojeny hranou v grafu Gf, je právě volnou množinou pro zobrazení F. Naopak, je-li G = <X, H> nějaký orientovaný graf bez smyček a položíme-li F(a) = {be A: <a, fe> eH} pro každé aeX, dostaneme množinové zobrazení F na A a je zřejmé, že G = Gf. S množinovými zobrazeními a volnými množinami jsme se setkali již v kapitole I. Lemma o třech množinách 1.8.24 neříká nic jiného, než že pro množinové zobrazení F na A takové, že pro každé aeA je |jF(a)| < 2, existují tři volné množiny, jejichž sjednocení je A. Stejným způsobem jako lemma o třech množinách, užitím principu kompaktnosti, lze dokázat obecnější tvrzení známé také de Bruijnovi a Erdosovi. Nechť n je kladné přirozené číslo. Je-li F množinové zobrazení na A takové, že pro každé a e A je |f(fl)| < n, pak A je možno rozložit na 2n - 1 volných množin. Následující věta je alternativou zmíněného tvrzení pro případ nekonečného n. 1.28 Věta (Fodor). NechťX axjsou nekonečné kardinály, X < x. Nechť A je množina mohutnosti x. Je-li F množinové zobrazení na A takové, že pro každé aeA je \F(a)\ < A, pak existuje systém S s &(A) sestávající z volných množin a takový, že \S\ < X a \JS = A. Důkaz. Rekurzí pro libovolnou množinu X e \_A~]X definujeme množiny Xn c A. n < cd tak, že X0 = X, Xn+ l = [jF[Xn]. Potom množina X„, = \J\ Xn\ n < o>} má mohutnost A a je uzavřená vůči F v tom smyslu, že pro každé xeXw je F{x) s Xa. Z toho plyne, že množinu A můžeme vyjádřit jako sjednocení x množin A = U\řj4a: a < xl> každá z nich má mohutnost A a je uzavřená vůči F. Položíme-li pro každé a < x je zřejmé, že množiny Bai a < x pokrývají celou množinu A a jsou vzájemně disjunktní. Navíc, z uzavřenosti množin Aa vůči F plyne, že pro libovolné xs Ba je (6) F(x)n{J{Bp:a<p<x}=0. 225
III 1.28 Nejprve popíšeme konstrukci, jak pro libovolnou neprázdnou množinu T ^ A získat systém H(T) nejvýše A volných podmnožin množiny T, pro který platí (7) xe(T- \JH(T)) - (3>- e [}H(T)) (y e F(x)). To znamená, že systém H(T) bude mít tuto vlastnost: pokud H(T) nepokrývá celou množinu T, každý prvek, který nepatří do některé volné množiny z H(T), je spojen s nějakým prvkem množiny \JH(T). Položme Ta = T n Ba pro každé a < x. Nutně |Ta| < A, a proto, je-li Ta =(= 0, všechny prvky z Ta můžeme očíslovat (případně s opakováním) tak, že Ta = {fl(a,{):í<A}. Pro í < A zvolme maximální podmnožinu Y^ množiny {í2(a,c):a < x&Ta + 0} takovou, že /J<a<x->fl(j8,{)#F(fl(a,{)). Podle (6) je Y, volná množina. Systém H(T) = {Y^: { < A} splňuje podmínku (7), neboť je-li xe T - (J{Y?: í < A}, pak x = a(a, £) pro nějaké a < x, í < A, a protože x £ Y^, z maximality Y^ plyne, že F(x) obsahuje nějaký prvek a(P, č) s Y^ pro f} < a. Hledaný systém 5 nezávislých množin získáme opakovaným použitím konstrukce systému H(T) pro T ^ A. Položme T0 = /l a S0 = H(T0). Dále rekurzí pro r\ < A získáme množiny 7^ a systémy 5^ volných podmnožin množiny Tn tak, že položíme T, = >i-U0K:Í<1}, 5, = H(T,), pokud T, + 0, jinak S„ = 0. Ověříme, že S = [j S^ má požadované vlastnosti. Každá množina ze systému je volná pro F, |sj < A pro >? < A, tedy |S| < A. Zbývá ověřit, že [JS = A. Všimněme si, že A — \JS = f\{Tn:rj < A} a že 7^ je disjunktní s množinou U{U^:Č < ^}- Kdyby existovalo nějaké xsA- (JS, pak x e Tn pro každé rj < A, proto podle (7) F(x) má neprázdný průnik se všemi množinami \JSn, r\ < A, které jsou vzájemně disjunktní, odtud plyne spor |F(x)| > A. Tedy (JS = A a důkaz je hotov. Dokázanou větu můžeme vyjádřit v řeči teorie grafů. 1.29 Věta. Nechť A je nekonečný kardinál. Je-li G = </4,H> orientovaný graf bez smyček a má-li každý jeho vrchol výstupní stupeň <A, pa/c graf G je X-obarvitelný. Důkaz. Jakmile \a\ < A, je tvrzení triviální, protože rozklad množiny A na jednoprvkové množiny zaručuje A-obarvitelnost. Jakmile A < \a\, pak v důsledku věty 226
1.30 Kombinatorické vlastnosti množin III můžeme množinu A rozložit na X volných množin. Takový rozklad určuje obarvení grafu G pomocí X barev. Ukážeme jednoduché použití věty 1.27 v uspořádaných množinách. 1.30 Lemma. Nechť (,4, <> je nekonečná uspořádaná množina. Nechť existuje kardinální číslo v < \a\ takové, že pro každé as A má dolní množina (<-,a) = — {x s A: x < a] mohutnost <v. Pak existuje množina X g; A vzájemně neporovnatelných prvků taková, že \X\ = \A\. Důkaz. Položíme-li F(a) = («-, a) pro aeA, získáme množinové zobrazení F na A, které spolu s v splňují předpoklady věty 1.27. Proto existuje velká volná množina X pro F. Je vidět, že různé prvky z X jsou neporovnatelné. 227
§ 2 Stacionární množiny Seznámíme se s hlavními výsledky o stacionárních množinách, které úzce souvisí s ordinálními funkcemi a s filtry a ideály na ordinálech. Zavedeme pojmy uzavřená neomezená množina, stacionární a nestacionární množina, regresivní funkce, filtr uzavřených neomezených množin, normální filtr. Dokážeme Fodorovu větu, která charakterizuje stacionární množiny pomocí regresivních funkcí. Seznámíme se s Ulamovými maticemi a větou o rozkladu stacionární množiny na stacionární podmnožiny. Dokážeme také Silverovu větu, jejíž speciální případ (bez stacionárních množin) jsme vyslovili v II.5.24. V závěru zavedeme kombinatorické principy diamant O a čtvereček □• V celém oddílu x% A značí nekonečná kardinální čísla, d značí limitní ordinální číslo. 2.1 Definice, x-úplný filtr. Říkáme, že filtr .F na množině X je x-úplný\ jestliže libovolný průnik méně než x množin z filtru $F je opět v .F. Ideál / na X je x-úplný, jestliže libovolné sjednocení méně než x množin z J je opět vJ. Každý filtr i ideál je podle definice co-úplný, x-úplnost dává něco nového jen v případě, kdy x je nespočetný kardinál. Místo col -úplnosti se také mluví o a-úplnosti filtru nebo ideálu. Je zřejmé, že filtr je x-úplný, právě když duální ideál je x-úplný. Hlavní filtr je charakterizován tím, že je x-úplným filtrem pro každý kardinál x. 2.2 Definice. Fréchétův filtr, ideál. Nechť A'je nekonečná množina a \X\ = x. Ideál [X]<x nazýváme Fréchétovým ideálem na X. Duální filtr k Fréchétovu ideálu nazýváme Fréchétův filtr. Je-li J Fréchétův ideál na kardinálu A, pak je cf (x)-úplný, není však cf(A) +-úplný. Ideál všech spočetných podmnožin nespočetné množiny A' je <r-úplným ideálem. Ideál všech množin Lebesgueovy míry nula a ideál všech hubených množin jsou známé příklady c-úplných ideálů na reálné přímce. Budeme se zabývat podmnožinami nějakého pevně zvoleného nekonečného kardinálního nebo limitního ordinálního čísla. Připomeňme, že každý ordinál je 228
2.6 Stacionární množiny lil také topologický prostor s topologií danou dobrým uspořádáním. Má tedy své otevřené a uzavřené množiny. Ukážeme, že v některých případech uzavřené a neomezené množiny generují filtr. 2.3 Definice. Uzavřená neomezená množina. Nechť 3 je limitní ordinál. (i) Říkáme, že množina A £ 3 je neomezená (v 3), jestliže A je kofmální s 3, neboli sup A = 3. (ii) Říkáme, že množina A c 3 je uzavřená (v 5), jestliže pro každé limitní číslo a < S platí sup (v4na) = a-+ae/4. (iii) Říkáme, že množina A £ <$ je uzavřená neomezená (v 3\ má-li vlastnosti (i) a (ii). Uzavřené množiny jsou právě množiny uzavřené v topologii uspořádání ordi- nálních čísel. 2.4 Příklady, (a) Pro každé a < 3 je 5 — a uzavřená neomezená množina v 3. (b) Množina {a < 3: a limitní} je uzavřená v <5 a je-li 3 limitou limitních ordi- nálů, pak je také neomezená. Množina {a < 3: a nekonečný kardinál} je uzavřená a je neomezená, právě když 3 je limitní kardinál, to znamená, že 3 = K^ pro nějaký limitní ordinál*/?. 2.5 Uzavřené množiny souvisejí s normálními funkcemi. Víme, že pro libovolnou množinu A c On existuje jediné ordinální číslo a a jediný izomorfismus / ordinálu a a množiny A vzhledem k <. Říkáme také, že /je číslující funkce množiny A. Pro uzavřenou množinu A c: 3 je číslující funkce množiny A rostoucí a spojitá, tedy normální. Předpokládejme, že 3 je regulární kardinál. Pak každá neomezená podmnožina X c 3 je uspořádaná podle typu 3. Odtud je zřejmé, že uzavřené neomezené množiny v <5 jsou právě obory hodnot normálních funkcí f:S -> ó. Předpokládejme nyní, že x = cf (3) < 3. Ukážeme, že existuje normální funkce definovaná na x, která konverguje k 3. Z definice kofinality víme, že existuje neomezená množina X c 3 uspořádaná podle typu x. To znamená, že číslující funkce g množiny X je rostoucí, g:x->3 a konverguje k 3. Položíme-li pro a limitní /(a) = sup {g(p): ji < a} a pro zbývající a /(a) = g(<x\ získáme normální funkci f\x -> 3 konvergující k 3. Obory hodnot normálních funkcí f:x -+ 3, které konvergují k (5, jsou typické příklady uzavřených neomezených množin v 3. Na rozdíl od regulárního kardinálu tím nejsou vyčerpány všechny uzavřené neomezené podmnožiny ordinálu 3. 2.6 Nechť cf(<5) = co. Pak každá množina X c 3 kofmální s 3 a typu w je uzavřenou neomezenou množinou v 3. Snadno nalezneme dvě takové množiny, které jsou disjunktní, a tedy uzavřené neomezené množiny netvoří centrovaný systém. 229
III 2.7 2.7 Zajímavější a také důležitější je případ, kdy cf (o) > co. Za tohoto předpokladu je snadné ověřit, že pro neomezenou množinu C g <5 je její derivace C — {a < (3: a je hromadný bod množiny C} uzavřenou neomezenou množinou v S. Dále ukážeme, že uzavřené neomezené množiny tvoří centrovaný systém. 2.8 Definice. Je-li cf(<5) > co, systém Cub(<5) = {X g <5: (3,4 g X)(/4 je uzavřená neomezená v ó)} se nazývá filtr generovaný uzavřenými neomezenými množinami nebo stručněji filtr uzavřených neomezených množin. Nadmnožina uzavřené množiny nemusí být sama uzavřená, proto každá množina v Cub (S) je neomezená, ale nemusí být uzavřená. Podstatné však je, že uzavřené neomezené množiny tvoří bázi filtru Cub (<5), jak vyplývá z následujícího tvrzení. 2.9 Lemma. Nechť cf (<5) > co. Potom (i) průnik libovolného systému méně než cí(S) uzavřených neomezených množin je opět uzavřená neomezená množina, (ii) Cub(c5) je d(ó)-úplný filtr. Důkaz, (i) Nechť v je kardinál <cf (<5) a nechť Ai9 i < v jsou uzavřené neomezené množiny. Ověříme, že A — f)Ai je také uzavřená neomezená. Je zřejmé, že A je uzavřená, dokazujeme neomezenost. Nechť a0 < ó. Rekurzí pro n < <d budeme definovat rostoucí posloupnost ordinálů an < ó tak, že každý interval [a„, an + 1) má neprázdný průnik s každou množinou A{. Odtud, z uzavřenosti množin A{ a nespočetné kofinality S plyne, že a = supan < ó, as A, a > a0, proto A je neomezená. Mějme definováno an. Z neomezenosti množin A{ plyne, že množiny At — an jsou neprázdné. Nechť X c S je nějaká množina, která vybírá alespoň jeden prvek z každé množiny Ax — an, i < v, a \X\ < v. Položíme-li afl + 1 = supX + 1, pak an < an+1 < <5, a jelikož X g; [an, a„+1), je splněna podmínka neprázdných průniků. (ii) Z první části důkazu víme, že průnik libovolného konečného počtu uzavřených neomezených množin je opět množina uzavřená a neomezená, tedy neprázdná. To znamená, že Cub((3) je filtr. Nechť XasCub(ó) pro a < v, kde v < d(ó). Vyberme uzavřené neomezené množiny Aa g; Xa, pak f]Aa c= QXa, a tedy podle (i) je p)^ e Cub (<5). Ověřili jsme, že filtr Cub((5) je cf((5)-úplný. Podmnožiny ordinálů <5 se dělí z hlediska filtru uzavřených neomezených množin na malé a velké, pro které zavedeme zvláštní pojmenování. Připomeňme, že Cub* (ó) značí duální ideál k filtru Cub (ó). 230
2.13 Stacionář ni množiny III 2.10 Definice. Stacionární množiny. Nechť cf (8) > co. (i) Říkáme, že množina E c S je stacionární (v <5), jestliže £ £ Cub* (c)). (ii) Množiny ležící v ideálu Cub* (ó) se nazývají nestacionární. Je zřejmé, že množina X c <3 je stacionární, právě když má neprázdný průnik s každou uzavřenou neomezenou množinou C c $. Tuto charakterizaci budeme často používat při důkazu, že daná množina je stacionární. Každá množina z Cub (5) je stacionární. Je-li E ^ 5 stacionární a A s Cub (á), pak průnik £ n ^4 je stacionární množina. Sjednocení méně než cf(<5) nestacionárních množin je nestacionární množina. Tedy, rozložíme-li nějakou stacionární množinu v S na méně než cf (<5) množin, pak alespoň jedna množina rozkladu je stacionární. 2.11 Příklad. Nechť cf (<5) > v, kde v je nekonečný regulární kardinál. Ukážeme, že množina £(v)= {a <<5:cf(a) = v} je stacionární v S. Libovolná uzavřená neomezená množina C v <5 má mohutnost >v. Pro v-tý prvek cv množiny C z uzavřenosti C plyne cf(cv) = v. Tedy E(v) n C =f= 0 pro každou uzavřenou neomezenou množinu C a to znamená, že E(v) je stacionární. Speciálně E(co) c co2 a J^coJ £ co2 Je příklad dvou disjunktních stacionárních množin v a>2. Normální funkce zprostředkují převod mezi stacionárními množinami v <5 a stacionárními množinami v x = cf (ó) > oj. Je-li /: x -+ ó normální funkce, která konverguje k č, pak zřejmě obraz uzavřené neomezené množiny v x je uzavřená neomezená množina v ó. Na druhou stranu, je-li A uzavřená neomezená v S, pak podle 2.5 je také A n Rng(/) uzavřená neomezená v <5, a proto množina {*<x:f(a)eA}=rl[Rng(f)nÁ] je uzavřená neomezená v x. Tím jsme dokázali: 2.12 Lemma. Nechť x = d(S) > co. Je-li f\x-+ 5 normální funkce, která konverguje k ó, pak pro libovolné A c 5 platí: (i) A £ Cub (ó) +-+{a<x: f(a) e A} e Cub (x), (ii) A je stacionární v S *-* {a < x:f(a) e A} je stacionární v x. Z předchozího vyplývá, že stačí zabývat se stacionárními množinami na regulárních kardinálech větších než co. 2.13 Definice. Diagonální průnik, normální filtr. (i) Nechť </la:a<x> je soubor podmnožin kardinálu x. Množinu AAX = = {y < x: (Va < y)(y e Aa)} nazýváme diagonálním průnikem množin Aa. (ii) Filtr & na x, který rozšiřuje Fréchétův filtr a je uzavřený na diagonální průniky, se nazývá normální filtr. Normální ideál je ideál duální k normálnímu filtru. 231
III 2.13 Snadno se ověří, že AAa = f){4aua:a < x) . Normalita je zesílením x-úplnosti. Předpokládejme, že Žř je normální filtr na x, a nechť pro dané v < x jsou Ba, a < v množiny z $F. Potom množina B = = fj{B„ua:a<v} je diagonálním průnikem souboru (Aa: a < x>, kde Aa = Bz pro a < v a /la = x pro v < a < x, tedy Be^. Navíc Q{Ba:a<v}2 ^ £ n (x - v) a x - v e J^, protože J* rozšiřuje Fréchétův filtr. To znamená, že C\BaG^ a tedy normální filtr na x je x-úplný. <x< v Odtud plyne, že na žádném singulárním kardinálu neexistuje normální filtr. Neexistuje ani na co. Zbývají tedy nespočetné regulární kardinály. Je-li x takový kardinál, pak množiny x — a pro a < x tvoří bázi Fréchétova filtru na x a jsou současně uzavřené neomezené, proto Cub (x) rozšiřuje Fréchétův filtr. 2.14 Lemma. Nechť x > (o je regulární kardinál. Jsou-li Aa, a < x uzavřené neomezené množiny, pak diagonální průnik AAa je opět uzavřená neomezená množina. To znamená, že filtr Cub(x) je normální filtr na x. Důkaz. Ověříme neomezenost AAa, uzavřenost je zřejmá. Zvolme £0 < x. Podle 2.9 víme, že Hí^a- a < Šo} Je neomezená množina. Nechť ^ je nejmenší prvek této množiny >í0. Rekurzí získáme rostoucí posloupnost <Jn délky co takovou, že Š»+ieC\{A*:a ^ <U a £„ + i>ín Platí Pro každé n < co. Pro { = sup £n z uzavřenosti množin Aa plyne č e C\{Aa: a < c}, to znamená, že č, e AAa. Dokázali jsme, že AAa je uzavřená neomezená množina. Nechť (Xa:ct < x> je libovolný soubor množin z Cub(x). Vybereme uzavřené neomezené množiny Aa c Xa. Jelikož AAa c AX a podle předchozího AA^ e e Cub (x), je také AXa e Cub (x). Ukázali jsme, že Cub (x) je uzavřený na diagonální průniky, a protože x je regulární, rozšiřuje Fréchétův filtr. Tedy Cub(x) je normální filtr na x. 2.15 Definice. Regresivní funkce. Nechť A je množina ordinálních čísel. Říkáme, že funkce f: A—> On je regresivní na A, jestliže pro každé nenulové aeA je A*) < ol. Jinými slovy, funkce je regresivní, je-li všude, kromě nuly, menší než identické zobrazení. Následující, často používané tvrzení charakterizuje stacionární množiny pomocí regresivních funkcí. Vysvětluje pojem stacionární množiny, protože každá regresivní funkce na takové množině nabývá stejné hodnoty v neomezeně mnoha bodech. 2.16 Věta (Fodor 1956). Nechť x > co je regulární kardinál. Pro množinu E <= x jsou následující vlastnosti ekvivalentní: (i) Eje stacionární, (ii) pro každou regresivní funkci na E existuje a < x takové, že /-1{a} je neomezená množina, 232
2.18 Stacionární množiny III (iii) každá regresivní funkce na E je konstantní na nějaké stacionární množině. Důkaz. Postupně dokážeme (i) -+ (iii) -> (ii) -> (i). (i) -> (iii). Nechť £ je stacionární množina. Předpokládejme naopak, že /je regresivní funkce na E taková, že pro každé a < x je /-1{a} nestacionární množina. Pro každé a < x zvolme uzavřenou neomezenou množinu Aa takovou, že AaLr\f~i{cí\ = 0. Nechť A = AAa. Víme, že A je uzavřená neomezená, a proto A n E musí být neomezená množina. Vezměme libovolné y e £, y > 0. Pro ol = f(y) platí cc < y, protože /je regresivní, a >■ e/_1{a}. Odtud plyne, že y £ i4a, a proto také y <£ A. Ukázali jsme, že in£c {0}, a to je spor. (iii) -> (ii) je zřejmé, protože stacionární množina je neomezená. (ii) -► (i). Pro nestacionární množinu X c: x nalezneme regresivní funkci / na X, jejíž všechny vzory jsou omezené množiny. Zvolme uzavřenou neomezenou množinu A disjunktní s X. Nechť č, je nejmenší prvek v A. Pro P eX položme f(R) = iSUP ^ n ^ ' Jestliže P > í » ^l ' ~ [O , jestliže /J < í . Je-li P e X a j5 > í, je /(/?) e /l, protože ,4 n /? ={= 0 a /l je uzavřená. Navíc, f(P) < P, Pí A, a proto f(P) < p. Tedy /je regresivní na X. Funkce / nesplňuje (ii), protože pro libovolné a < x platí /_1[a] = {PeX:f(P) < a) c y, jakmile >' 6 >4 a y > a. Důkaz je hotov. 2.17 Předpokládejme, že / je nějaká regresivní funkce na stacionární množině E c X, kde a je regulární kardinál > co. Zajímají nás vzory/-1 {a}, které jsou stacionárními množinami. Nechť ,S je systém všech stacionárních vzorů funkce / S je disjunktní systém množin a z 2.16(iii) plyne, že S pokrývá celou množinu E 2lž na nestacionární množinu. Navíc S je maximální disjunktní systém stacionárních podmnožin množiny E v následujícím smyslu: pro každou stacionární podmnožinu X c E existuje stacionární X^ £ X, která je podmnožinou nějaké YeS. To znamená, že X n Y je také stacionární množina. Ukážeme, že každou stacionární množinu E c X lze rozložit na X stacionárních podmnožin, nebo ekvivalentně, že existuje X vzájemně disjunktních stacionárních podmnožin množiny E. Zajímají nás v této souvislosti regulární kardinály X > oj. Pro takové X může nastat jedna z možností: buď X = x"1", to znamená, že X je následník nekonečného kardinálu x,nebo A je limitní regulární kardinál a to znamená, že X je slabě nedosažitelný kardinál. Nejprve se budeme zabývat kardinály, které jsou následníky nekonečného kardinálu. 2.18 Ulamovy matice. Popíšeme konstrukci matice sestávající z podmnožin kardinálu coj. Podstatně využijeme toho, že ol je následník kardinálu co, to znamená, že co lze zobrazit na každé a < coí. 233
III 2.18 Pro každé y, co < y < a^ zvolme vzájemně jednoznačné zobrazení fy kardinálu co na y. Systém {//co < y < co^ určuje co zobrazení gn'.(coí — co)->col3 kde gjy) = fy(n) pro každé co <y < cov Nyní položme X(nJ)={y>f}:gn(y) = P} pro každé n < co a každé fi < col. Dostáváme tak systém podmnožin kardinálu col indexovaný prvky co x co1 neboli (co, cot)-matici (1) (X(nJ):n<coJ<coí>. Ověříme, že každý řádek i sloupec matice (l) je disjunktním systémem množin a že sjednocení každého řádku i každého sloupce je celé cd1 až na spočetnou množinu. Množiny X(n, /?), fi < coí jsou právě vzory funkce gn, proto jsou vzájemně disjunktní a \J{X(n,fi): fí < c^} = col — co. Všechny funkce fy jsou prosté, a proto pro n =j= m jsou funkce gn a gm všude různé. To znamená, že každý sloupec sestává ze vzájemně disjunktních množin. Protože fy je zobrazení co na celé y, je pro každé P < co{ []{X(nJ):n< co} = ^-(0+1). Sjednocením libovolného sloupce nebo řádku matice (l) dostáváme celé col až na spočetnou podmnožinu. Všimněme si, že všechny funkce gn jsou regresivní na cox — co. 2.19 Definice. Říkáme, že soubor <X(a, j5):a < x, fi < x+) podmnožin kardinálu x+ je Ulámovou maticí na x +, jestliže pro každé a < x a j5 < x+ platí (i) Pi*P2^X{aJl)nX(aJ2) = 01 (li) a, +a2-*4,flnX(a2,ř) = 0, (iii) |%+-UWo,j5):jS<x+}|<x, (iv) \x+ - y{X(a,j5):a < x| < x. Matice (l) je Ulamovou maticí na co{ = co +. Stejným postupem jako ve 2.18 se dokáže: 2.20 Věta (Ulam 1930). Pro každý nekonečný kardinál x existuje Ulamova matice nax +. Tato věta má několik zajímavých důsledků. 2.21 Věta (Ulam). Nechť X = x+ je následník nekonečného kardinálu. Je-li J X-úplný ideál na X rozšiřující Fréchétův ideál, pak existuje X vzájemné disjunktních množin, žádná z nich neleží v J. Důkaz. Pokud J je přímo Fréchétův ideál, tvrzení je snadné, protože stačí vzít rozklad kardinálu X na X množin, každou mohutnosti X. Pro obecný případ použijeme Ulamovu matici (X(a, fi):a < x, j5 < A) na X. Sjednocení každého sloupce matice leží v duálním filtru J*. Ideál J je A-úplný a každý sloupec má méně než X množin. Proto pro každé fí < X existuje číslo 234
2.26 Stacionární množiny III h(0) < x takové, že X(h(P\P)^J. Máme funkci h z regulárního X = x + do x. Proto existuje a < x, pro které |/j_1{/j}| = L Pro takové a je {X(a,P):h(p) = a} hledaným systémem množin. 2.22 Důsledek (Ulam). Na X = x + neexistuje X-úplný uniformní ultrafiltr. Jinými slovy, následník kardinálu není měřitelným kardinálem, viz 5.26. 2.23 Důsledek (Fodor). (i) Je-li X = x+ > co, každou stacionární množinu E c X lze rozložit na X stacionárních podmnožin. (ii) Pro každé regulární X > co existuje X vzájemně disjunktních stacionárních podmnožin X. Důkaz, (i) Ideál S = {X ^ X:X n EeCub* (X)} splňuje předpoklady věty 2.21, proto existuje X vzájemně disjunktních množin Dx c X, které neleží v/.To znamená, že pro každé a < X je Ea = E r\ Da stacionární množina, a tedy {£a: a < X} je disjunktní systém stacionárních podmnožin množiny E. (ii) Je-li X = x+, jde o speciální případ tvrzení (i). Je-li a limitní, tedy slabě nedosažitelné, pak existuje X nekonečných regulárních kardinálů v < X a podle 2.11 pro každé takové v je £(v) = {a < A: cf (a) = v} stacionární množina v X. Navíc, pro v1 + v2 je ^(vjn £(v2) = 0. R. Solovay ukázal, že i v případě slabě nedosažitelného X lze každou stacionární množinu rozložit na plnou mohutnost stacionárních podmnožin. K důkazu potřebujeme jemnější prostředky. 2.24 Definice. Nechť A c On. (i) Říkáme, že 3eA je stacionárním bodem v A, jestliže cf (<5) > co a množina A n 3 je stacionární v 5. (ii) nst (A) značí množinu bodů v A, které nejsou stacionární v A. Speciálně každé ae/l, které je izolované číslo nebo má spočetnou kofinalitu, leží v nst(/l). 2.25 Lemma (Solovay). Nechť X je regulární nespočetný kardinál. Je-li E c X stacionární v X, pak nst (E) je opět stacionární množina v X. Důkaz. Nechť C je libovolná uzavřená neomezená množina v X. Vezměme množinu C všech hromadných bodů množiny C. C je také uzavřená neomezená a C £ C. Množina £ je stacionární, proto EnC'^0, a nechť ó je nejmenší prvek tohoto průniku. Zřejmě ó je limitní ordinál a je-li cf (ó) = cd, pak čenst(£). Je-li cf (S) > co, z definice C plyne, že množina b n C je uzavřená neomezená v <5. Přitom E n (<5 n C) = 0. To znamená, že £ n 3 je nestacionární v <5, tedy opět ó e nst (£). Ukázali jsme, že ó e nst (£) n C. Množina nst (E) má neprázdný průnik s každou uzavřenou neomezenou množinou, a proto je stacionární. 2.26 Příklady, (a) Nechť 3 je limitní ordinál. Ptáme se, pro jaké množiny X c 3 existuje regresivní funkce / na X, která je neklesající a konverguje k ó. Všimněme si, že pro regresivní neklesající funkci / konvergující k ó platí (2) (Va < 3) (/"1 [a] je omezená v 3). 235
111 2 26 Z regresívnosti plyne, že množina A' musí být neomezená. Předpokládejme cf ((3) = co a vezměme rostoucí posloupnost £ni n < co konvergující k ó, pro kterou í0 = 0. Položíme-li /(O) = 0 a f(a) = max {<!;„: £n < a} pro 0 < a < 5, je / funkce definovaná na <5, která je neklesající regresivní a konverguje k ó. Tyto vlastnosti má i zúžení /1 X na libovolnou neomezenou množinu X ^ ó. Je-li cf(<5) > co, pak z důkazu 2.16 a 2.12 plyne, že pro neomezenou množinu X c= (5 existuje regresivní neklesající funkce na X konvergující k 5, právě když X je nestacionární v ó. (b) Je-li / regresivní a neklesající na stacionární podmnožině regulárního kardinálu X > co, pak / má právě jeden stacionární vzor. 2.27 Věta (Solovay 1971). Nechť X > co je regulární kardinál. Každou stacionární množinu E c: X můžeme rozložit na X vzájemně disjunktních stacionárních množin. Důkaz. Uvažujme množinu A = nst (É) n E!. A je stacionární v A, protože je průnikem stacionární a uzavřené neomezené množiny, Ac£ Každé ó e A je limitní, E n <5 je neomezená v 5 a je-li cí(ó) > co, je navíc nestacionární v ó. Využijeme 2.26(a) a pro každé 5 e A zvolíme regresivní neklesající funkci fó definovanou na E n <5, která konverguje k S. Pro libovolné č, eE je zobrazení g^ definované na A — (č, + 1) předpisem 9t(s) = m všude menší než <;, to znamená, že je regresivní na stacionární množině, a má proto nějaký stacionární vzor. Pro libovolné £ e £ položme /(Č) = min {/?: g^l{P} je stacionární v A} . Funkce / je regresivní na E a protože fó jsou neklesající, je neklesající také /. Podle 2.26(b) to však znamená, že / je všude menší nebo rovna a, kde a je jediné číslo, pro které je vzor /~l{a} stacionární množina. Konečně definujme funkci g na A — (a -f 1) předpisem (3) g(«5) = sup{če£n^(c)<a}. Z vlastnosti (2) funkcí fó plyne, že množina na pravé straně rovnosti (3) je omezená v <5, tedy g(S) < <5. To znamená, že g je regresivní funkce na stacionární množině. Naším cílem je ukázat, že g má X stacionárních vzorů. Tím bude dokázáno, že množinu A, ale také E 3 A, lze rozložit na X stacionárních množin. Předpokládejme, že g má méně než X stacionárních vzorů. Z regularity X plyne, že existují >* < X a nestacionární množina M (můžeme předpokládat a + 1 c; M) takové, že pro každé č e A — M je #(<5) < y. Podle definice funkce g to znamená, že pro každé č e £, í > >' a pro každé <5 e >4 - M, č > £ je /á(£) > a. Zvolme nějaké £ e £, í > y. Právě jsme ukázali, že množina {ó e A — (£ + l)'-fd(£) > «} je celé /4 až na nestacionární množinu. Současně množina 236
2.31 Stacionární množiny III {SeA-{^l):fó(í)<a}^g-^] je stacionární podmnožinou množiny A — to je spor. Tedy g má A stacionárních vzorů a důkaz je skončen. 2.28 Příklad. Počet ultrafiltrú rozšiřujících daný filtr. (a) Je-li SF filtr uzavřených neomezených množin na regulárním X > co nebo (b) je-li SF uniformní filtr na X > oj a má charakter <A nebo (c) je-li SF uniformní c-úplný filtr na col5 pak počet všech ultrafiltrú rozšiřujících filtr SF je stejný jako počet všech ultrafiltrú na uvažovaném kardinálu. Ve všech třech případech se důkaz opírá o stejnou vlastnost filtru i27: existuje X vzájemně disjunktních množin 4-^ z nichž každá je kompatibilní s SF. To znamená, že SF u {Aa} tvoří centrovaný systém. V případě (a) plyne existence systému A^ a < X z existence rozkladu X na X stacionárních množin, v případě (b) plyne z 1.3 a 1.4(a) a v případě (c) z věty 2.21 pro X = cov Nyní pro každý ultrafiltr <% na X je Fu{\jAt:XeV} aeX centrovaný systém. Pro různé ultrafiltry na X jsou centrované systémy neslučitelné, a proto se rozšiřují do různých ultrafiltrú. To znamená, že existuje 22 ultrafiltrú na A, které rozšiřují daný filtr SF. 2.29 Hypotéza kontinua a singulární kardinály. Dokážeme Silverovu větu 11.5.24, ze které vyplývá, že singulární kardinál s nespočetnou kofinalitou nemůže být první, pro který se poruší zobecněná hypotéza kontinua. Stacionární množiny hrají důležitou roli v důkaze a umožňují obecnější formulaci: plati-li hypotéza kontinua pro dostatečně mnoho menších kardinálních čísel, platí i pro daný singulár. Proto je věta 5.24 z II. kapitoly speciálním případem následujícího tvrzení. 2.30 Věta (Silver 1974). Nechť X je singulár s nespočetnou kofinalitou. Je-li množina {v < A: 2V = v+} stacionární v A, pak 2X = A + . V dalším A značí singulární kardinál s nespočetnou kofinalitou a x = cf(A). Nejmenší takový kardinál je KaJl s kofinalitou cd^ Důkaz Silverovy věty spočívá v odhadech mohutností systémů skoro všude různých funkcí. 2.31 Definice. Nechť A c= x. Říkáme, že funkce f g definované na x jsou na A skoro všude různé, jestliže existuje a < x takové, že pro všechna j3e A a fl > a je srn * m Podle předpokladu je A singulár s kofinalitou x a z 2.5 plyne, že existuje normálni funkce h:x -+ A, která konverguje k A a její hodnoty jsou nekonečná kardinální čísla. Zvolme jednu takovou funkci (A^a < x>. 237
III 2.31 Zajímají nás funkce z kartézského součinu (4) X{V-«<*}. Je podstatné, že systémy skoro všude různých funkcí z (4) mají, za jistých předpokladů, menší mohutnost než celý kartézský součin. Snadno se ukáže, že součin (4) má mohutnost X* > X. Následující lemma je klíčem k důkazu Silverovy věty. 2.32 Lemma. Nechť pro každé a < x je X* < X a nechť A £ x je stacionární množina v x. (i) Každý systém Se ^^ skoro všude na A různých funkcí má mohutnost < X. a<x (ii) Každý systém T c= X K skoro všude na A různých funkcí má mohutnost < A+. Důkaz. Kardinály Aa konvergují k A, proto z předpokladu plyne, že pro každé v < X platí vx < X, speciálně xx = 2* < X. (i) Nechť B je množina všech limitních ordinálů z A. Je zřejmé, že B c A je také stacionární v x. Pro libovolné fe X^« definujme funkci f+: B -+ x předpisem <2<X /» = min{j3<x:/(a)< Xp). Z normality posloupnosti <Aa: a < x> plyne, že/+ je regresivní na B, a tedy pro nějaké P < x je vzor Bf = f*l{P} stacionární. Pro takové fi je funkce f\ Bf omezená číslem Xp. Každému / přiřaďme funkci <p(f) = f\Bf. Pro různé fgeS jsou <p(f) a (p(g) také různé, protože Bf a Bg jsou stacionární podmnožiny množiny A a podle předpokladu jsou fa. g skoro všude na A různé. To znamená, že cp zobrazuje jednoznačně systém S do D = [){xXa: *<x,X ^x}. Odtud |S| < \d\ < 2X. £ K = 2* •* = ;- Tedy |S| < X. (ii) Na T zavedeme lineární uspořádání ks a ukážeme, že pro každé feT má dolní úsek («-,/) mohutnost <A. Odtud již snadno plyne, že \t\ < X+. Zvolme ultrafiltr ^U na x, který rozšiřuje filtr Cub (x) takový, že Aetft. To znamená, že každá množina Xe% je stacionární v x. Pro fgeT defmujme /-S3 0<-{cc < x:/(oc) <g(a)}e^. Snadno se nahlédne, že o je antireflexivní a tranzitivní. Protože různá fgeT mají skoro všude na A různé hodnoty, platí buď g<i f nebo /o g. Odtud plyne, že o je lineární uspořádání. Vezměme feT a označme W = (+-,/). Odhadujeme mohutnost W Pro ge V7 položme Bg = {ae/l^ja) < /(a)}. Jelikož 5ff6^, je Bg ^ A stacionární v x. Systém W prostě zobrazíme na systém W c X ^a- Pro každé a < x je a<x /(a) < A*, proto můžeme zvolit prosté zobrazení <pa: /(a) -> Aa. Pomocí souboru zobrazení q>a přiřadíme funkci g e W funkci g e X K předpisem n<x 238
2.34 Stacionární množiny III '(a) = Í^Ma)), je-li ae5s, ^W [O, jinak. Jsou-li gvg2£W různé funkce, pak g\, g'2 jsou skoro všude různé na Bgi n Bgi e °ll. To znamená, že W = {g':ge W] má stejnou mohutnost jako W. Je-li X stacionární podmnožina x, položme W'(X)={g'eW:XzBg}. Zřejmě W = U{W'(AT): X c * stacionární} a každé W'(X) splňuje předpoklady tvrzení (i). Odtud dostáváme \W\ = \W\ < 2* . X = X. Dokázali jsme, že Tje lineárně uspořádáno relací o a že pro každé feT je |K/)|<A, proto |T|<A+. 233 Důkaz Silverovy věty. Předpoklad věty je podle 2.12 ekvivalentní s tím, že A = {a < x: 2 a = X*} je stacionární v x. Odtud plyne, že X* < X platí pro každé a < x. Pro každé cte A zvolme prosté zobrazení (pa'^{Xa) -> ia+. Každé podmnožině Xcl přiřadíme funkci fx e X 'C předpisem a<x /• (a\ = Í^(X ° A«) ' POkU<d a G ^ ' Al0íj [O, jinak. Pro různá X,Y ^ X existuje a0 < x takové, že X n Xa =|= 7 n Xa pro každé a > a0. Přitom cpa jsou prostá zobrazení, to znamená, že fx& fY jsou na A skoro všude různé funkce. Získali jsme tak prosté zobrazení ^(X) na systém {/x:*sA}s XV, a<x který splňuje předpoklady lemmatu 2.32(ii). Odtud dostáváme \&(X)\ = 2X = X +. Důkaz je skončen. Silverova věta, nebo spíše metoda důkazu, dává nové světlo na hypotézu singulárních kardinálů (SCH) diskutovanou ve II.5.33. 234 Důsledky, (i) Platí-li hypotéza singulárních kardinálů pro singuláry se spočetnou kofinalitou, platí pro všechny singulární kardinály. (ii) (Erdos, Hajnal, Milner 1968). Předpokládejme, že X je singulár s nespočetnou kofinalitou x a že pro každé v < X je v* < X. Potom každý systém množin S ^ £P(X) takový, že množina {ft < X: \{ft n X: X eS}\ < \P\} je stacionární v A, má mohutnost <X. Důkaz, (i) Dokazujeme indukcí, že pro libovolný singulár X platí (5) AcfW = max(2cf^U+), pokud (5) platí pro všechny singuláry se spočetnou kofinalitou. 239
III 2.34 Nechť A je singulár s nespočetnou kofinalitou x = cf(A) takový, že pro všechny singuláry v < A platí (5). Odtud podle II.5.34(ii) plyne, že pro každý singulár v < A platí (6) vx = max(2*,v+). Je-li 2* > A, pak A* = 2* > A, a tedy A splňuje (5). Rovnost 2* = k nemůže nastat podle Kónigovy nerovnosti. Předpokládejme, že T < k. Potom množina S = {v < A, v > 2*&cf(v) = co} je stacionární v A a podle (6) pro každé v eS platí v* = v + . Vezměme spojitou rostoucí posloupnost kardinálů (Aa:a<x> konvergující k A. Množina A = = {a < x:cf(Aa) = aj8ik*a = Aa+} je stacionární v x. Pro každé oce A vezměme prosté zobrazení cpa množiny [Aj-X do Aa+. Přiřadíme každé množině X c: A mohutnosti <x funkci fx definovanou na x předpisem fx(a) = (px(X n Aj, pokud ae/1, a jinak /x(a) = 0. Získali jsme tak prosté zobrazení množiny [A]^* na systém na A skoro všude různých funkcí {fx:XelX]**}c=XK- Tedy podle 2.32(ii) je A* = A+ a A splňuje (5). (ii) Důkaz je obdobou předchozího důkazu. Nechť <Aa: a < x} je rostoucí spojitá posloupnost kardinálů konvergující k A. Pro systém S c ^(A) položme ,4 = = {a < x: \{X r\ kx: X e S}\ < Aa}. Z předpokladu na systém S plyne, že /l je stacionární v x. Zvolíme-li pro každé <xe A vzájemně jednoznačné zobrazení (pa množiny {Xnka:XeS} do Aa, získáme, podobně jako v předchozím důkaze, systém na A skoro všude různých funkcí {fx:XeS} ^ X K- Tedy podle 2.32(i) je|5|<A. 2.35 Diamantové kombinatorické principy. Silverova věta je příkladem, v jehož důkaze hrají stacionární množiny důležitou roli. Setkáme se ještě s jinými příklady použití stacionárních množin. Řešení otázek bezespornosti známých problémů (Suslinovy a Kuperovy hypotézy, viz § 3) vedlo k formulaci principů, týkajících se stacionárních množin, které nalezly širší použití. R. Jensen vyslovil nejdůležitější z těchto principů (O, □, morass) a ukázal, že platí v univerzu konstruovatelných množin. Uvedené principy nejsou dokazatelné v teorii množin, ale jsou relativně bezesporné. To znamená, zeje lze přidat jako nový axiom. Řeší některé problémy, které jsou jinak nerozhodnutclné. Mají podobnou úlohu jako axiom výběru nebo hypotéza kontinua. 2.36 Množiny uzavřené na operace. Začneme jednoduchým pozorováním. Připomeňme, že operací na množině A se rozumí každé zobrazení /: A" —> A, kde n je přirozené číslo, kterému se říká četnost operace /. Nechť na A jsou dány operace fh i e l a nechť m£ je četnost operace j\. Říkáme, že Y c: A je uzavřená na operace, jestliže pro každé i e / platí f^Y"1] c y. 240
2.38 Slúcionární množiny III Jinými slovy, Yje uzavřená na operace ^Jestliže pro libovolné prvky x1,x2,..., xn eY je výsledek operace f^x^ ..., xn) opět prvkem množiny Y. 2.37 Uzávěr množiny na operace. Nechť ft, iel jsou operace na množině A. Ukážeme, že pro každé X c A existuje množina Y c A taková, že (i) obsahuje X, (ii) je uzavřená na operace a (iii) je to nejmenší množina (vzhledem k £), pro kterou platí (i) a (ii). Množina Y se nazývá uzávěr množiny X na operace fv iel a budeme ji značit Cl{X). Pro libovolné Z ^ A položme op(z) = zu U/[z"']. Iterováním zobrazení Op získáme uzávěr množiny X. Položme ci(x)= [jxn, n<(ú kde X0 = X a Xn+l = Op(X„) pro každé n < cd. Je snadné ověřit, že množina Cl(X) splňuje podmínky (iHm)- Uvedená konstrukce umožňuje odhadnout mohutnost uzávěru Cl(X). Speciálně, uvažujeme-li nejvýše spočetně mnoho operací na množině A, pak pro každou nekonečnou X c A má uzávěr Cl{X) stejnou mohutnost jako X, protože |x|<|c/(x)|<|x| + IW-W. n<o) Jinými slovy, uzavřením nekonečné množiny na operace získáme množinu stejné mohutnosti. Čtenář snadno nahlédne, že má-li množina X mohutnost >0}l5 pak její uzávěr na wl operací bude mít stejnou mohutnost jako X. Podobně i pro další mohutnosti. Následující tvrzení je zobecněním předchozího pozorování. 2.38 Věta. Nechť X > co je regulární kardinál a nechť fiy iel je méně než X operací na X. Potom množina C = {a < X: a je uzavřené na operace f{, i e /} je uzavřená neomezená v X. Toto tvrzení je obdobou známé Lowenheimovy-Skolemovy-Tarského věty směrem dolů. Důkaz. Uzavřenost množiny C je zřejmá. Dokazujeme neomezenost. Nechť a0 < X. Protože X > cd a regulární, je uzávěr Cl(cc0) na operace jx menší mohutnosti než X, a proto C/(a0) je omezená množina v X. To znamená, že existuje ctí < X takové, že C/(oc0) c olv Rekurzí získáme rostoucí posloupnost an, n < co, pro kterou Cl(ocn) c — an+i- ^e zřejmé, že pro a = sup an je 241
III 2.38 Cl(a) = (J C/(aJ = a, tedy a > a0 a je uzavřené na operace /J. Dokázali jsme, že C je také neomezená v A. 2.39 Příklady, (a) Nechť/je vzájemně jednoznačné zobrazení a>í na w^ x ojj. Množina C = {a < a?!:/ zobrazuje a na a x a} sestává právě z ordinálních čísel, která jsou uzavřená na operace f\ nxf a 7i2/, proto je podle 2.38 uzavřená neomezená, (b) Nechť </a:a < o^) je soubor operací na <ov Potom množina D =■ {a < a>1: a je uzavřené na /^ /J < a} je uzavřená neomezená. Pro každé cc < coí položme Aa = {/? < a)x:/? uzavřené na /,}. Jelikož D = = A/Ía, podle 2.38 a 2.14 je D uzavřená neomezená. 2.40 Definice (Jensen 1968). Diamantový princip O je následující tvrzení: Existuje posloupnost (Aa: a < a^) taková, že pro každé a < a;1 je /ía c a a pro libovolné Ico)j je množina {a < a^: X n a = ,4a} stacionární v coj. Posloupnosti, která splňuje podmínky O, říkáme O-posloupnost. 2.41 Lemma O -* CH. Důkaz. Nechť </4a: a < a^) je O-posloupnost. Potom pro každé X c o> existuje a, a; < a < a^ takové, že X = X n a = /ía. Odtud plyne, že existuje prosté zobrazení &{cú) do (j)í9 proto 2* = a^. Diamantový princip <> je zesílením hypotézy kontinua. O-posloupnost obsahuje všechny omezené podmnožiny col a navíc s libovolnou přesností aproximuje všechny podmnožiny oj v 2.42 Příklad. Víme, podle 1.15, že za předpokladu CH existuje skoro disjunktní systém množin na o^ mohutnosti 2Ml. Ukážeme, že za předpokladu O existuje takový systém sestávající navíc ze stacionárních množin. Nechť (Aa:cc < a),> je O-posloupnost. Pro X c o^ položme S(X) = {a<(oi:Xna = Aa). Pro různé X, Y c o^ je S(JY) n5(Y)c a, kde a je nejmenší prvek z X A Y. Tedy (S(X): Xcojje AD systém plné mohutnosti 2"1 sestávající ze stacionárních množin. Existuje přirozené zobecnění diamantového principu i pro větší kardinály. 2.43 Definice (Jensen). Nechť A > co je regulární kardinál a nechť E c A. Princip Oa(E) označuje následující tvrzení: 242
2.45 Stacionární množiny III Existuje posloupnost </4a:ae£> taková, že pro každé a e E je Aa c= a a pro libovolné X c A je množina {cceE: X not = Aa} stacionární. Posloupnost </ta:ae£> splňující podmínky Ox(É) nazýváme OX{E)-posloupností. Místo Oa(>*) píšeme stručněji Oa a jakmile A = cou index A vynecháváme. Je zřejmé, že jakmile platí Oa(£), pak £ je stacionární v X. Je-li Ex ^ £2 ^ A, pak O^H Oa(£2). Podobně jako 2.41 se dokáže (7) Oi-(Vv<A)(2«<l). Diamantový princip má řadu ekvivalentů. Uvedeme jeden z nich. 2.44 Definice. Pro E £ A, A > co regulární 0'A(£) označuje následující tvrzení: Existuje posloupnost (Wa:ct < A> taková, že pro každé a < A je Wa c ^(a), |W£| < |a| a pro libovolné X c / je množina (ae£:Xnae^J stacionární. Povšimněme si, že posloupnosti zaručené v principech O, Ox{É)> 0\(E) můžeme pozměnit na nestacionární množině, aniž bychom porušili platnost odpovídajícího kombinatorickému principu. 2.45 Věta(Kunen). OX{Ě)++0\(E). Důkaz. Implikace -» je zřejmá, stačí položit Wx = {Aa}. Dokazujeme opačnou implikaci. Nechť <V^:ae£> je <0>Á(£)-posloupnost. Potřebujeme nalézt <0A(£)-po- sloupnost. Zvolme vzájemně jednoznačné zobrazení / kardinálu X na X x X. Podle 2.39(a) víme, že množina C = {a < X:/[a] = a x a} je uzavřená neomezená. Z posloupnosti < Wz: a e £> a zobrazení / získáme novou posloupnost (Ra: a e £>, kde K = {f[Y]-YeWa}, P°kud oteCnE a jinak Nejprve ověříme, že pro libovolné X' c= X x A je množina (8) 5' - {ae£:rn(«x otjeRj stacionární v A. Pro dané X' c A x A vezměme množinu X =/_1[X'] c A. Z předpokladu 0\(E) plyne, že množina S = {ae£:Xnae W3] je stacionární. Pro oteCnS platí Xn<xeWa a /[Jín«]=/[jí]n/[a] = X' n (a x a), proto X' n (a x a) e Ka. Ukázali jsme, že C n S c S'( tedy S' je stacionární množina. Nyní ukážeme jak z posloupnosti <Ra:ae£> získáme 0^(£)-posloupnost. Je-li ae£, je \Ra\ < |a| a Ka c ^>(a x a). Zvolíme očíslování Ka = {r(a,/?):/? < a) pro každé a e £ a položíme pro a e £, P < a 243
III 2.45 Je zřejmé, že á(ol, 0) c a. Ukážeme, že pro nějaké /?0 < X je (/l(a,/]0):ae£) hledaná O A(£)-posloupnost. Předpokládejme, že to neplatí. Pro každé P < X zvolme X^l takové, že {aeE:Xpnx = A(aJ)} je nestacionární v /. Položme X' — \J ({/?} x Xp) a vezměme množinu S' defino- vanou vztahem (8). Pro aeS' existuje číslo g(x) < a takové, že X' n (a x a) = r(a, g(x)). Získali jsme funkci g, která je definovaná a regresivní na stacionární množině S". Podle Fodorovy věty existuje y < X takové, že vzor Sl = g'l{y} je stacionární. Pro každé aeSt platí X' n (a x a) = r(a, y) a současně (X' n (a x a))" {y} = = Xrna, odtud dostáváme Xy n a = ,4(a, >•). To znamená, že množina {aeE: Xyna = 4(a,y)} 2 S, je stacionární, to je spor s volbou množiny Xy. Dokázali jsme, že pro nějaké P0 < X je <X(a, jj0): aeE} <>A(E)-posloupnost. Důkaz je hotov. 2.46 Princip O je silnější než CH, neplyne ani z GCH. Pro X > cd{ není O^ tak silné tvrzení. Za předpokladu GCH platí pro následníky nespočetného kardinálu dokonce silnější verze diamantového principu. 2.47 Princip 0J(E), kde X je nespočetný regulární kardinál a £ je jeho stacionární podmnožina, zaručuje existenci posloupnosti <W^:aeE> takové, že pro každé aeE je Wa c ^(a), \Wa\ < |a| a pro libovolné X c X existuje uzavřená neomezená množina C ^ X taková, že pro každé aeC n E platí X n a e Wa. Je zřejmé, že z 0*(E) plyne OÁ(£), a tedy podle 2.45 také Ox(E). Navíc, z 0*(E) plyne O^(^) pro každou stacionární množinu D c £, a také O a- 2.48 Věta (Gregory 1976, Shelah 1980). Předpokládejme GCH. Je-/t A > co, pa/c pro každé regulární x < X takové, že x =(= cf(A), p/aíz OJ+(E(x:)). Speciálně, je-li T3 = coj a 2"1 = co2, potom p/aíz OojE^)). Důkaz. Ukážeme, že když 2* = A+ a pro nějaké regulární x < X platí buď (i) X* = X, nebo (ii) X je singulár, x ^ d(X) a pro každé v < X je v* < A, potom O *+(£(*)). Z předpokladu 2A = A + plyne, že všech omezených podmnožin kardinálu X + je X +. Zvolme očíslování (9) </!.:«< A+> 244
2.48 Stacionární množiny II] všech omezených množin v A' s A ~ násobným opakováním. Pro libovolnou množinu Xcl+ sestrojíme funkci /: A + -* A + a uzavřenou neomezenou množinu C <= /.""". Podle předpokladu pro každé a < A + se množina X n a vyskytuje v souboru (9) A + -krát. Můžeme proto rekurzí sestrojit rostoucí funkci /:A + -► A + takovou, že pro každé a < A + je X n a = Af(ay Položme C = {a < A+:/[a] <= a} a £ = {(5 < A + : A < S & cf (5) = x] . Je zřejmé, že C je uzavřená neomezená v A + a OJ+(£)*-»> Oj+(£(*)). Nechť pro x, A nastává případ (i). Pro každé Se E položme W9 = {\jAfi:Ye[5y*&(vpeY)(A,z5)}. fieY Je zřejmé, že Wó c 0>(<5) a |M^| < |(5|x = A* = A. Ověříme, že <Wi:<5e£> splňuje podmínky <>*+(£). Nechť Jc]+ a vezměme /aC sestrojené pro X v první části důkazu. Pro libovolné 5eC n E zvolme množinu Y ^ 6 kofmální s S a |Y\ = x. Jelikož SeC, /[ Y] je kofmální podmnožina 3. Odtud plyne, že Xnó= \JXnp= []Am. PeY /Jel' To znamená, že X n 5 e Ws. Dokázali jsme, že pro každé ó e C n £ je X n ó e Wó, tedyOj+(£). Uvažujme případ (ii). Označme \í — cf (A) a vezměme rostoucí posloupnost kardinálů <AÍ? í < ^> konvergující k A. Předpokládáme, že x > /i, protože x < ^ spadá do případu (i). Pro každé a < A+ zvolme neklesající posloupnost <V(a, £): £ < jí> podmnožin ordinálu a takovou, že a = \J V(a, <£) a |K(a, £)| < A^ pro každé č, < \í. Pro óeE definujeme W6 = {U^:(3Í < jí) (ye[K(á, £)]**& U-4, £ *} • Je zřejmé, že W^ c 0>(<5), a podle předpokladu (ii) je \WS\ < £|K(5,^)|X < A. Ověříme, že (Wó:óeE) je posloupnost pro <>*+(£)• Nechť X ^ A+ a vezměme / a C definované pro množinu X v první části důkazu. Pro <5 e £ n C zvolme množinu Y c <5 kofmální s <5 a |Y| = x. Potom /[Y] je kofmální podmnožina 5 a |/[Y]| = x > /í. Tedy existuje Qe[Y]x takové, že /[Q] c K(č,í) pro nějaké C < ;í. Potom X n <5 e H^, protože Xn^=UXn^=U -V) Dokázali jsme, že i v tomto případě pro každé <5 e C n £ je Xnáe^. Důkaz je hotov. 245
III 2.49 2.49 Zastavime se u jednoduché otázky. Je-li £ stacionární podmnožina regulárního kardinálu x, můžeme se ptát, zda existuje nějaké 3 < x takové, že £ n 3 je stacionární v 3. Otázka má smysl pouze pro kardinály x > cop protože pojem stacionární množiny je zaveden pro ordinály 3 s nespočetnou kofinalitou. Pokud takové S < x existuje, říkáme, že 3 reflektuje stacionárnost množiny £. Podle 5.10 je pro nedosažitelný kardinál, který je slabě kompaktní, odpověď pozitivní. Co můžeme říci o této vlastnosti pro následníky nekonečného kardinálu? Je-li x regulární, pak E(x) = {3 < x^ :cf(<5) = x) je stacionární množina v x +, ale její stacionárnost není reflektována žádným ordinálem 3 < x + s nespočetnou kofinalitou. Pro limitní ó < x+ je cf (3) < x a zvolíme-li uzavřenou neomezenou podmnožinu C ^ 3 uspořádanou podle typu cf(ó), potom E(x) n C'= 0, a tedy £(x) n 3 není stacionární v 3. Seznámíme se s dalším Jensenovým principem □;., nazývaným prostě čtvereček. 2.50 Definice. Princip □ x: Existuje posloupnost množin (Có: 3 < A* & 3 limitní) taková, že pro každé limitní 3 < A+ platí (i) Có c 3 a je uzavřená neomezená v o\ (ii) je-li cf (5) < A, pak \CÓ\ < A, (iii) je-li y < 3 limitní bod množiny Cól pak C. = C3ny. Posloupnost <Cy.<5 < A> splňující podmínky (i)-(m) nazýváme C\x~posloupností. Všimněme si, že DA zaručuje existenci množin Cá pro ordinály až do následníku A + . Pro A = co čtvereček Cu platí, stačí položit Có = 3. Jiným příkladem D^-po- sloupnosti je posloupnost (CÓ'S < oj1 Se 3 limitní), kde pro každé 3 je Có kofi- nální podmnožina 3 typu co sestávající z izolovaných čísel. Pro A > co však princip Cx není'dokazatelný v teorii množin. Místo D^, budeme psát krátce □• Jensen (1972) ukázal, že z V = L plyne DA pro každé A. To znamená, že tvrzení (VA) DA je bezesporné s teorii množin. Nechť (CÓ:S < A+ 8c 3 limitní) je D^-posloupnost pro A > co. Potom z (ii) a (iii) plyne, že pro 3 < A+ takové, že cf(<5) = A, je typ (Cá) = A. Je-li A singulár, pak pro každé 3 < A+ je typ (Q) < A. Odtud plyne, že typy uspořádání všech množin Cs jsou nejvýše rovny A. Ukážeme, že DA řeší negativně problém reflexe stacionárnosti pro kardinál A + . 2.51 Věta. Předpokládejme A > co a Qx. Potom pro každou množinu A'gl + stacionární v A+ existuje Y c X, /crerá ;> fa/cé stacionární v X*, ale žádné 3 < X* nereflektuje stacionárnost množiny Y Důkaz. Nechť (Q: <5 < A+ &<5 limitní) je DA-posloupnost. Limitní ordinály <A+ rozložíme na třídy podle typů uspořádání množin Có. Pro a < A položme Ta = {(5 < A+:typ(C<5) = a}. Nejprve ukážeme, že každá množina 7^ je nestacionární všude pod A + . Vezměme libovolné p < A+ takové, že cf (/?) > co. Nechť Cp je množina hromadných bodů množiny C^ v /3. Víme, že Cfi je uzavřená neomezená v /?, a je-li 3eCpnTa, pak <5 je limitní, Có = C^ n 3 a typ (C,,) = a. To znamená, 246
2.54 Stacionární množiny III že množina C'Q n Ta je nejvýše jednoprvková, a proto 7^ n /? je nestacionární v /?. Nechť X je stacionární podmnožina A + . Systém {Tan X =£ 0; a < A} je rozklad stacionární množiny X n{S < X+:5 limitní) na méně než A + částí. Jelikož ideál nestacionárních množin v A+ je A+ -úplný, existuje nějaké a < X takové, že X n Ta je stacionární v X +. Pro jedno takové a položme Y = X n 73. Jelikož y Q T3, je také množina y nestacionární všude pod A + . Důkaz je hotov. 2.52 Důsledek. Předpokládejme GCH a \Z\X pro a > co. Potom existují stacionární množina E Q A + a Dx-posloupnost (Dó: S < X+ & 5 limitní} takové, že platí (i) Dó n E = 0 pro /caídé <5, (ii) o^(4 D^-posloupnost splňující (i) se nazývá nA(£)-posloupností. Důkaz. Podle věty 2.48 víme, že existuje regulární x takové, že platí Oj+(£(x)). Odtud plyne, že pro každou stacionární množinu E c £(x) platí <>*♦(£). Nechť (CÓ:S < X* &S limitní) je nějaká nA-p°s^ouPnost- Zvolme ol < X takové, že pro množinu Ta definovanou v předchozím důkaze je množina E = = Ta n E(x) stacionární vl + . Platí O^E). Tím je dokázáno (ii), zbývá dokázat (i). Buď S < X+ limitní. Existuje-li ŠeCó takové, že množina Qn( má typ a, pak existuje jediné takové í,av tomto případě položme B6 — Cs - (č, + 1). Jestliže žádné takové £ neexistuje, položme Bó — C6. Snadno se ověří, že množiny B5 tvoří nA-posloupnost. Navíc, žádný limitní bod množiny Bd neleží v Ta. Proto uvažujme množiny B'5 všech hromadných bodů Š < <5 množin Bó. Je-li B'd neomezená v <5, a to je vždy, když cf (S) > co, položíme Dó = B'b. Je-li B'h omezená v <5, pak cf (6) = co a Dó získáme tak, že přidáme k množině B'ó nějakou koíinální podmnožinu s 5, jejíž prvky jsou izolovaná čísla a větší než všechny prvky z B'ó. Posloupnost (Dó:5 < X+ SlS limitní) je hledaná GX + {E) posloupnost. 2.53 Existence stacionární množiny E c X+ pro X > co takové, že platí 0A + (£), spolu s existencí nA(E)-posloupnosti je kombinatorický předpoklad, z kterého plyne existence A + -Suslinova stromu. Ukážeme to v následujícím oddílu. 2.54 Bezespornost kombinatorických principů OaQ. Jensen (1972) ukázal, že principy Ox(E) pro každé stacionární E c X a A regulární a (VA) \JX platí v univerzu konstruovatelných množin L. Jsou tedy bezesporné s teorií množin. Navíc ukázal, že O není důsledkem CH. Podle (7) (viz 2.43) <0A implikuje identitu 2<x = A, která není dokazatelná v teorii množin. To znamená, že není dokazatelný ani princip Qx. Porušení E^ pro A > co je mnohem obtížnější. Jensen (1972) ukázal, že pokud neplatí Qx pro nějaké A > co, potom A+ je Mahlův kardinál v L. Speciálně z -i O plyne, že existence Mahlova kardinálu je bezesporná s teorií množin. Porušení Cx Pr° nějaké singulární A, například nDNů}, má za důsledek bezespornost existence měřitelných kardinálů. 247
!l[ 2.54 Jsme svědky situace, která není neobvyklá v teorii množin, kdy nějaké tvrzení o malém kardinálním čísle, například ~~i □, dává bezespomost existence nějakého velkého kardinálu. 248
§ 3 Stromy a lineární uspořádání Nejprve se budeme zabývat typy uspořádání množin reálných čísel. Ukážeme, že existuje plná mohutnost 220> množin reálných čísel, které mají navzájem neporovnatelné typy. Seznámíme se se Speckerovým uspořádáním a se Suslinovým problémem charakterizace uspořádání reálné přímky, který vede k Suslinově hypotéze. Budeme definovat Kurepův systém množin a vyslovíme Kurepovu hypotézu. Zavedeme důležitý pojem stromu a dokážeme existenci Aronszajnova stromu. Ukážeme, jak za pomoci kombinatorických principů O a G lze konstruovat Suslinovy stromy. Popíšeme dualitu mezi lineárně uspořádanými množinami a stromy a ukážeme ji na vztahu mezi Speckerovým uspořádáním a Aronszajnovým stromem a mezi Suslinovou přímkou a Suslinovým stromem. Mnohé základní otázky týkající se lineárních uspořádání a stromů (například Suslinova nebo Kurepova hypotéza) jsou nerozhodnutelné v teorii množin. V závěrečném odstavci je uveden stručný přehled výsledků týkajících se bezespornosti. 3.1 Typy lineárně uspořádaných množin. Jsou-li dvě lineárně uspořádané množiny izomorfní, říkáme, že jsou stejného typu. Připomeňme, že typ lineárně uspořádané množiny <L, <) je nějaká množina tp (L, <), která reprezentuje třídu všech uspořádaných množin izomorfních s <L, <). Víme, že ordinální čísla jsou typy dobře uspořádaných množin. Stejně jednoduché typy pro všechna lineární uspořádání nejsou bohužel po ruce. Typy lineárních uspořádání však můžeme definovat pomocí axiomu fundovanosti způsobem, který je uveden v §6 kapitoly II. Izomorfní vnoření pak dávají přirozenou možnost vzájemného porovnávání typů. 3.2 Porovnávání typů. Nechť <p = tp (L, <L) a \j/ = tp (K, <K) jsou typy lineárně uspořádaných množin. Říkáme, že <p lze vnořit do \j/ nebo že ý rozšiřuje (p, a píšeme (p < ^, jestliže existuje prosté zobrazení f: L—+ K, které zachovává uspořádání. Tedy cp < ip, právě když existuje izomorfní vnoření (L, <L) do (K, <K). 249
111 3.2 Je zřejmé, že < je reflexivní a tranzitivní relace. Uspořádané množiny stejného typu mají nejen stejnou mohutnost, ale i izomorfní uspořádání. Relace < není slabě antisymetrická, neplatí pro ni obdoba Cantorovy a Bernsteinovy věty. 3.3 Příklad. Reálnou přímku IR s obvyklým uspořádáním lze izomorfně vnořit do její podmnožiny R0 = U - {0}. To znamená, že tp(R) < tp(R0) a současně tp (R0) < tp (IR). Přitom však množiny R0 a IR nejsou izomorfní, tedy tp (IR) ^ tp (R0). 3.4 Mohutnost typu. Inverzní typ. Nechť <p je typem lineárního uspořádání <L, <L). (i) Mohutností typu cp rozumíme mohutnost množiny L. Značíme ji |<p|. (ii) Typ množiny L při inverzním uspořádání >L značíme cp* a nazýváme jej inverzním typem k typu cp. Je zřejmé, že |<p| = \q>*\. Speciálně co* je spočetný typ inverzní k typu co. 3.5 Typy co, rj, A. Přirozená, racionální a reálná čísla s obvyklým uspořádáním jsou základní příklady lineárně uspořádaných množin. Jim odpovídající typy uspořádání se značí symboly co, rj, A. Snadno se nahlédne, že co* #= co, n* = n a Á* = /. 3.6 Báze třídy typů. Je-li C třída typů, říkáme, že množina B c C je bází pro C, jestliže pro každé \j/ e C existuje cp e B takové, že cp < ip. 3.7 Spočetné typy mají řadu hezkých vlastností. Uvidíme ve 4.9, že z Ramseyovy věty plyne, že pro každý spočetný typ cp platí co < cp nebo co* < (p. Jinými slovy, {co, co*} je bází pro množinu všech spočetných typů. Odtud plyne, zeje to také báze pro třídu všech nekonečných typů. Tvrzení 6.40 z kapitoly I říká, že rj je univerzální spočetný typ. To znamená, že pro každý spočetný typ cp platí cp < n. Speciálně pro každý spočetný ordinál a je a < f], neboli existuje podmnožina X c Q\ která je uspořádaná podle typu a. Nespočetné typy již nemají tak hezké vlastnosti. Ukážeme, že {co^co*} netvoří bázi třídy nespočetných typů. 3.8 Lemma. Žádná podmnožina reálné přímky není uspořádaná podle typu col ani podle typu a,f, tedy ^^ ^ ^ } Důkaz. Ukážeme, že neexistuje množina X c U typu co^ Stejné tvrzení pro typ co* se dokazuje podobně. Předpokládejme, že existuje množina X = {xa:a < ojJ c U taková, že pro všechna a < fí je x, < xQ. Pro každé a < oj1 vybereme jedno racionální číslo qa takové, že xa < qz < xa+i. Dostáváme prosté zobrazení nespočetného kardinálu col do spočetné množiny racionálních čísel a to je spor. 3.9 Reálné typy. Říkáme, že cp je reálným typem, jestliže cp < X. Reálné typy jsou právě typy podmnožin reálné přímky. 250
3.13 Stromy a lineární uspořádáni III 3.10 Speckerovy typy. Erdós a Rado (1956) položili otázku, zda col7 w\ a nespočetné reálné typy tvoří bázi pro všechny nespočetné typy. Krátce nato dal E. Specker negativní odpověď. Ukázal, že existují nespočetné lineárně uspořádané množiny takové, že žádná jejich nespočetná podmnožina není typu col, ani co*, ani není izomorfní s nějakou podmnožinou reálné přímky. Takovým lineárním uspořádáním říkáme Speakerova uspořádání a typy nazýváme Speckerovy. Specke- rovými typy a jejich vztahem k Aronszajnovým stromům se zabýváme v 3.63. Je zajímavé, že Speckerovy typy mají mohutnost právě coi, viz 3.63. Odtud plyne, že {(UpO)}), nespočetné reálné typy a Speckerovy typy tvoří množinu, která je bází pro třídu všech nespočetných typů. Ukážeme, že za předpokladu hypotézy kontinua neexistuje konečná báze pro nespočetné typy. Je dosud otevřeným problémem, zda toto tvrzení platí i bez dodatečných množinových předpokladů. 3.11 Neslučitelné typy. Říkáme, že dva typy cp, ip stejné mohutnosti jsou neslučitelné, jestliže pro žádný typ x mohutnosti |<p| neplatí současně x < (p a / < t^. 3.12 Věta (W. Sierpinski 1950, S. Ginsburg 1955, J. Baumgartner 1982). Nechť <p je reálný typ mohutnosti 2°\ (i) Existuje systém S c [yjjwjj < <p8l\\\j\ = 2°) vzájemné neporovnatelných typů takový, že S má maximální možnou mohutnost 22". (n) Existuje systém T^ {\jj: \p < (p& |^| = 2"} vzájemné neslučitelných typů takový, že \T\ = (2m)+. 3.13 Důsledek. Za předpokladu CH systém T sestává z neslučitelných typů mohutnosti CDj. To znamená, že za předpokladu hypotézy kontinua nemůže existovat konečná báze dokonce ani pro nespočetné reálné typy. Dříve než tato tvrzení dokážeme, zavedeme pojem uzávěru izomorfismu a ukážeme, že existuje pouze T3, v jistém smyslu maximálních, izomorfních zobrazení podmnožin reálné přímky do reálné přímky. Je-li f: A -> B izomorfismus množin A, B ^ U, definujme uzávěr/ izomorfismu/ následujícím způsobem: Pro libovolná reálná čísla x, y y = f(x) <-> (Ve > 0) (3xlt x2 e A) (x{ < x < x2 Se f(x{) < y < f(x2) & &(x2-x1)<e&(/(x2)-/(x1))<fi). Je zřejmé, že f ^ f, proto A c Dom(/). Navíc xeDom(/) - A, právě když x = sup {a e A: a < x} — inf {a e A: a > x), sup {/(a): aeA&a<x} = mf{f(a):aeA& a > x}. Pro každé takové x je f(x) = sup f[A n (<-, x)]. Snadno se ověří, že /je také izomorfismus a zeje to největší izomorfismus, jehož hodnoty jsou jednoznačně určeny zobrazením / 251
III 3.14 3.14 Lemma. Je-li f izomorjismus mezi podmnožinami reálné přímky, pak existuje nejvýše spočetné zobrazení g £= / takové, že f c g. Důkaz. Nechť / je izomorfismus, který zobrazuje množinu A na B. Ukážeme, že existuje nejvýše spočetná množina A0 ^ A taková, že každé xeA - A0 je limitním bodem obou množin {a e A0: a < x} i {ae A0: a > x}. Množinu A0 získáme tak, že vybereme nejvýše spočetnou množinu Al c A hustou v A a k ní přidáme všechny body z A, které nejsou oboustranně hromadnými body množiny Av Nechť B0 c B je nejvýše spočetná množina s obdobnými vlastnostmi jako A0. Vezměme C = A0 u/_i[B0] a položme g = f\C. Je snadné ověřit, že zobrazení g má požadované vlastnosti. 3.15 Důkaz věty 3.12. Nechť A c R má mohutnost 2" a <p = tp(A). Nechť </2: a < 2") je očíslování všech spočetných izomorfismú mezi množinami reálných čísel. Rekurzí sestrojíme množinu Z = {z3:a < 2U) c A, kterou použijeme k důkazu (i) a (ii). Předpokládejme, že a < 2" a že jsme již sestrojili zp pro 0 < a. Nechť Za je uzávěr množiny {zp\ fí < oc} na všechna zobrazeni f^^jpx pro /? < a. Přitom |Zj < 2", můžeme tedy vybrat zxeA tak, že za $ Z2. Takto získáme množinu Z. Nyní pro libovolné .Y £ 2° položme Z(Y) = {za:aeX}. Ukážeme, že jsou-li Y, 7 c 2" takové, že X - Y je kofmální podmnožina kardinálu 2", pak Z(A') se nedá izomorfně vnořit do Z(Y). Předpokládejme naopak, že f:Z(X)-+Z(Y) je nějaké vnoření. Podle 3.14 je / £ £ pro nějaké a.Zvolme fi e X - Y takové,že p > a. Pak z, eZ(X) a /(z,) = = fl(zp)eZp+l. Podle předpokladu je f(zp) = z., pro nějaké yeY! Přitom z.,eZ|, + 1) tedy y < /?, a £ e.Y - Y. To znamená, že y < 0, a z konstrukce množiny Z dostáváme z^ = /" ](zv) = £~ '(z..) e Zp. To je spor, protože zp <£ Zp. (i) Vezměme nezávislý systém {X(a, i): a < 22w, í < 2} množin na 2" mohutnosti 22w. Takový systém existuje podle 1.7. Pro různá č, n < l2" má rozdil Y(č,0) - X(ny0) mohutnost 2", a je proto kofmální s 2". To znamená, že typy množin Z(X(£, 0)) pro <; < 22~ jsou vzájemně neporovnatelné. (ii) Vezměme systém S skoro disjunktních množin na 2" takový, že |S| > 2°\ Takový systém existuje podle 1.13(ii). Pro každé X eS nechť t/^je typ množiny Z(X). Ukážeme, že pro různá ^,76 5 jsou typy \J/X a i//y neslučitelné. Předpokládejme, že i// je nějaký typ mohutnosti kontinua takový, že \p < ýx^r- Existuje tedy £ c X mohutnosti 2W takové, že Z(£) má typ i/r. Přitom £- 7 je kofmální s 2", a proto Z(£) nelze vnořit do Z(Y). To znamená, že ip $. t/^- - spor. Systém 7 = = {\px: X e 5} má všechny požadované vlastnosti. Tím je věta dokázána. Uvědomme si, že každý systém vzájemně neslučitelných reálných typů i/> takových, že \\p\ = 2", určuje skoro disjunktní systém množin na 2". To znamená, že bez dodatečných předpokladů nelze zvýšit mohutnost systému T v tvrzení (ii) vety 3.12. 252
3.17 Stromy a lineární uspořádání III 3.16 Xj-husté reálné typy. Spočetná hustá množina X c U má tu vlastnost, že pro každý neprázdný otevřený interval /je 1 r\ X spočetný. Víme také, že všechny spočetné husté množiny v IR jsou typu q. Pojem Xt-husté množiny v IR je přirozené zobecnění spočetné husté množiny. Říkáme, že D £ R je $<rhustá, jestliže pro každý neprázdný otevřený interval / je |/ n D\ = X,. Je-li D Nj-hustá množina, její typ se nazývá tfx-hustý typ. Xt-hustá množina má mohutnost Xt. Na druhou stranu, je-li X c= U množina mohutnosti X15 pak množina X0 = {x e X: (3e > 0) (\X n (s - x, x)\ < co V \X n (x,x + t)j < co] je nejvýše spočetná. Snadno se nahlédne, že množina X — X0 je izomorfní s nějakou X^hustou množinou, takže její typ je X^hustý. Odtud plyne, že X^husté reálné typy tvoří bázi pro všechny nespočetné reálné typy. Všechny spočetné husté neboli X0-husté množiny jsou izomorfní. Pro Xj-husté množiny podobné tvrzení není dokazatelné. Předpokládáme-li, že 2° < 2W1, pak již existují různé Xrhusté typy. Podle 3.14 s každou Xj-hustou množinou může být izomorfní nejvýše 203 podmnožin reálné přímky. Přitom je 2m různých Xx-hustých množin. To znamená, že je 2*91 různých Xj-hustých typů. Předpokládáme-li CH, pak dokonce existuje 2"1 vzájemně neslučitelných Xx-hustých typů. To plyne z 3.12(ii) a důkazu 3.15. Na druhou stranu J. Baumgartner (1973) ukázal, že tvrzení „všechny X1-husté množiny jsou izomorfní" je bezesporné s teorií množin. V takovém případě nutně 2<* = 2*°^ ale není to postačující podmínka. 3.17 Suslinův problém se týká vztahu Suslinova čísla a separability lineárně uspořádaného topologického prostoru. Je-li nekonečný Hausdorffův topologický prostor X separabilní, to znamená, existuje-li spočetná hustá podmnožina Y c X, potom existuje nejvýše spočetně mnoho vzájemně disjunktních otevřených podmnožin prostoru X. Jinými slovy, Suslinovo číslo c (X) prostoru X je co. Klasická Cantorova věta, která charakterizuje uspořádání reálné přímky IR, tvrdí, že každá lineárně uspořádaná množina <X, < > taková, že (i) X je hustě uspořádaná a nemá nejmenší ani největší prvek, (ii) je dedekindovsky úplná, to znamená, že každá neprázdná shora omezená podmnožina má supremum v X, (iii) je separabilní, musí být izomorfní s IR. Suslin (1920) položil otázku, zda podmínka (iii) v Cantorově větě může být nahrazena slabší podmínkou (iv) c{X) = co. 253
III 3.17 Kdyby to nebylo možné, pak musí existovat lineárně uspořádaná množina (X, < > taková, že X jako topologický prostor s intervalovou topologií má spočetné Suslinovo číslo, ale není separabilní. Takovou uspořádanou množinu nazýváme Suslinovou přímkou. 3.18 Suslinova hypotéza (SH) je tvrzení „neexistuje žádná Suslinova přímka". Je zřejmé, že pokud platí Suslinova hypotéza, podmínky (i)-(n0 a 0)> (n)> (iv) jsou ekvivalentní. Ukážeme, že i naopak z ekvivalence uvedených podmínek plyne Suslinova hypotéza. To znamená, že Suslinova hypotéza je ekvivalentní s tvrzením, že podmínky (i), (ii) a (iv) charakterizují uspořádání reálné přímky. 3.19 Věta. Existuje-li Suslinova přímka, pak existuje Suslinova přímka <L, <>, která je hustě uspořádaná, a v žádném neprázdném otevřeném intervalu neexistuje spočetná hustá podmnožina. Důkaz. Nechť X je nějaká Suslinova přímka. Definujme relaci ekvivalence na X tak, že x ~* y, právě když existuje nejvýše spočetná množina hustá v intervalu s koncovými body x a y. Nechť P ^ X je nějaká třída ekvivalence odpovídající relaci ~-. Je zřejmé, že P je konvexní množina. Ověříme, že P je separabilní prostor. Nechť M je nějaký maximální systém vzájemně disjunktních otevřených intervalů (x, y) takových, že x, yeP. Jelikož Suslinovo číslo c(X) = a>, je \m\ < co. Pro každý interval I e M vyberme nějakou nejvýše spočetnou množinu D/ c /, která je hustá v I. Potom množina D= [)D, je nejvýše spočetná a přidáme-li k ní nejmenší a největší prvek množiny P, pokud existují, dostaneme množinu hustou v P. Tedy P je separabilní prostor. Položme L=XJ~. Faktorovou množinu L lineárně uspořádáme relací <, kde P < Q znamená, že buď P = <2, nebo nějaký (každý) prvek z P je menší než nějaký (každý) prvek z Q v uspořádání přímky X. Postupně ověříme, že <L, <> je hustě uspořádaná množina, žádný neprázdný otevřený interval není separabilní a Suslinovo číslo c(L) = cj. Pro každé Pe L zvolíme nejvýše spočetnou množinu HP ^ P, která je hustá v P v uspořádání přímky X. Nechť P < Q. Kdyby interval (P, Q) byl prázdný, pak pro libovolné xeP a y e Q množina HP u HQ je hustá v intervalu (x, y) a to znamená, že x ~ y — spor. Tedy < je husté uspořádání. Podobně se dokáže, že interval (P, Q) není také separabilní prostor. Předpokládejme, že c(L) > co. Potom existují vzájemně disjunktní neprázdné intervaly (Pa, Qa) pro a < co{. Pro každé a vybereme prvky xaePa a yaeQa. Každý interval (xa, yj přímky X je neprázdný, protože Pa < Qa a xa není ekvivalentní s ya. Tedy (xa, ya) pro a < cd1 je nespočetně mnoho disjunktních otevřených intervalů na přímce X — spor. Dokázali jsme, že c (L) = co. 254
3.27 Stromy a lineární uspořádání III 3.20 Předpokládejme, že neplatí Suslinova hypotéza. Podle předchozí věty existuje Suslinova přímka <L, < >, která je hustě uspořádaná. Můžeme předpokládat, že L nemá nejmenší ani největší prvek. Potom dedekindovské zúplnění přímky L bude opět hustě uspořádaná množina se stejným Suslinovým číslem a také bez spočetné husté množiny. Získáme tím lineárně uspořádanou množinu, která splňuje podmínky (i), (ii) a (iv) z 3.17, ale nesplňuje podmínku (iii). Ukázali jsme, že pokud podmínky (i), (ii) a (iv) charakterizují reálnou přímku, potom platí Suslinova hypotéza. 3.21 Kurepova hypotéza. D. Kurepa (1936) se ptal, zda existuje systém množin S £ ^(wj takový, že \S\ > a>2 a současně pro každé a < (úx je množina [A n oc: A e S} nejvýše spočetná. 3.22 Označení. Je-li F nějaký systém množin a X libovolná množina, potom zúžení F na X je systém F\X= {A n X:AeF] . 3.23 Kurepův systém. Říkáme, že F Q ^(o)x) je Kurepův systém, jestliže ale (ii) \F I X\ < o pro každé X c col takové, že \x\ < co. Je zřejmé, že systém S z 3.21 je Kurepův systém. 3.24 Kurepova hypotéza (KH) je tvrzení „existuje Kurepův systém". KH je nerozhodnutelná v teorii množin. Z negace Kurepovy hypotézy vyplývá, že o)2 je nedosažitelný kardinál v L. Tedy z negace KH plyne bezespornost existence nedosažitelného kardinálu. Naopak Silver (197.1) ukázal, že bezespornost existence nedosažitelného kardinálu implikuje bezespornost negace Kurepovy hypotézy. 3.25 Kurepova přímka je lineárně uspořádaná množina <L, <>, pro kterou platí (i) \L\ > co2 , (ii) existuje hustá množina X c L mohutnosti col, (iii) žádnou nespočetnou množinu reálných čísel nelze izomorfně vnořit do L. 3.26 Věta. Kurepův systém existuje, právě když existuje Kurepova přímka. Náznak důkazu. Nechť F je Kurepův systém. Vezmeme-li charakteristické funkce na coí všech množin Ae F spolu s jejich lexikograííckým uspořádáním, dostaneme Kurepovu přímku. Naopak, nechť <L, < > je Kurepova přímka a M c L hustá množina mohutnosti (úv Pro každé xeL položme Dx = {yeM: v < x}. Pak F = {Dx:xeL} c &(m) a F je Kurepův systém na Aí. 3.27 Seznámili jsme se se Suslinovou a Kurepovou hypotézou. Každá z nich je nerozhodnutelná v teorii množin. Uvažujeme-li souběžně o platnosti či neplatnosti hypotézy kontinua, Suslinovy 255
III 3.27 hypotézy a Kurepovy hypotézy, je celkem osm možných případů. Je známo (Devlin 1978), že každý z nich je bezesporný s teorií množin, případně s teorií množin a existencí nedosažitelného kardinálu (jde-li o ~iKH). 3.28 Speckerovy typy lineárního uspořádání, Suslinova a Kurepova hypotéza mají ekvivalentní vyjádření v řeči stromů. Pojem stromu je zobecněním pojmu ordinálu. Stromy reprezentují procesy, které se v jednotlivých krocích mohou větvit. U ordinálu se přechod od menšího k většímu děje pouze v jednom směru, od daného ordinálu k jeho následníku a na limitních krocích k nejbližšímu limitnímu ordinálu. Zpočátku je nutné zavést několik pojmů o stromech. Jako obvykle x, X značí nekonečné kardinály, v je libovolný kardinál. 3.29 Definice. Strom je uspořádaná množina (T <> taková, že pro každý vrchol xeT množina všech jeho předchůdců {y e T. y < z} je dobře uspořádaná relaci <. Podstrom stromu Tje libovolná podmnožina T £ T se stejným uspořádáním <. Je-li navíc T dolní podmnožina, říkáme, že T" je dolní podstrom stromu T. Pokud bude zřejmé, které uspořádání stromu máme na mysli, píšeme krátce T místo <7; <>. Připomeňme, že v libovolné uspořádané množině {A, <> se podmnožina Á c A, která je lineárně uspořádaná, nazývá řetězcem. Naopak, podmnožina, která sestává ze vzájemně neporovnatelných prvků, se nazývá antiřetězec. Vzhledem k tomu, že ve stromu je množina předchůdců libovolného vrcholu dobře uspořádaná, každý řetězec je dobře uspořádaná množina. Přitom množina řetězců je také uspořádaná inkluzí a splňuje podmínky principu maximality. Proto každý řetězec je obsažen v nějakém maximálním řetězci. 3.30 Definice. Větev je maximální řetězec ve stromu. Větev obsahuje s každým prvkem také všechny jeho předchůdce. Každá větev je tedy dolní podmnožinou stromu. 3.31 Definice. Nechť Tje strom, (i) Je-li x e T, ordinální číslo, které je typem dobře uspořádané množiny (<-, x), nazýváme výškou vrcholu x ve stromu T a značíme HT(x) nebo krátce H(x). (ii) Množina Ta = {x e T. H(x) — a} se nazývá cx-tá hladina stromu T. Dolní podstrom sestávající ze všech hladin 7} pro /? < a budeme označovat T\a. (iii) Výška stromu Tje nejmenší a takové, že Ta = 0. Značíme ji H(T). Jinými slovy H(T) = sup{/íT(x)+ 1:xgT}. Mluvíme-li o hladinách stromu, máme na mysli jeho neprázdné hladiny, to znamená 7^ pro a < H(T). (iv) Délkou větve rozumíme typ jejího uspořádání. Je to vždy ordinální číslo <H(T). 256
3 32 Stromy a lineární uspořádání III (v) Je-li délka větve v c; T rovna výšce stromu T, říkáme, že v je kojlnáiní větev ve stromu T. Přitom kofinální větev nemusi být kofinální podmnožinou vzhledem k uspořádání stromu T. Nejprve si povšimneme jednoduchých souvislostí mezi zavedenými pojmy. Je-li xe Ta a /? < a, pak existuje jediný vrchol y výšky fl takový, že y < x. To znamená, že řetězec (*-,x] ve stromu T je selektorem na množině {Tp: P < a}. Každá kofinální větev (pokud existuje) je selektorem na množině všech hladin. Dvě různé hladiny jsou disjunktní. Různé vrcholy z téže hladiny jsou neporovnatelné. Hladiny jsou příklady maximálních antiřetězců v T. Jsou-li x, y neporovnatelné vrcholy, pak existuje nejmenší ordinál a takový, že se liší předchůdci x', y vrcholů x, y v hladině 7^. Totéž platí pro každou hladinu Tp takovou, že a < /? < min (H(x\ H(y)). Pro neporovnatelné vrcholy x, y jsou množiny [x, -►) a [y, -+) jejich následníků disjunktní. Je-li S dolní podstrom stromu 7^ pak výška každého vrcholu xeS ve stromu S je stejná jako jeho výška ve stromu T. Je-li S libovolný podstrom stromu 7; pak pro každý vrchol xeS platí jen nerovnost Hs(x) < HT(x). 3.32 Příklady, (a) Každý ordinál a s obvyklým uspořádáním je strom. Jeho výška je a a pro každé /? < a platí Ha(fi) = /?. (b) Je-li /l^Oaa ordinál, pak množina <aA všech posloupností prvků z A délky <a uspořádaná inkluzí je strom. Tento strom má výsku cc a pro každé /? < a množina PA tvoří jeho /?-tou hladinu. Nazývá se úplným A-árním stromem výšky a. Speciálně, je-li A = {0, 1}, jde o úplný binární strom výšky a. Úplný binární strom výšky cd nazýváme Cantorův strom. (c) Nechť g(Q) je množina všech (i transfínitních) rostoucích omezených posloupností racionálních čísel. Jinými slovy, q(Q) je množina všech izomorfních vnoření ordinálních čísel na omezené podmnožiny racionálních čísel. q(Q) s uspořádáním daným inkluzí je strom výšky a>{, který nemá žádnou kofinální větev. (d) Nechť x je nekonečný kardinál. Uvažujme množinu T všech posloupností pG <x2 takových, že množina (aeDom(p):p(a) = 1} je konečná. Potom T spolu s inkluzí je strom výšky x a každá jeho hladina má méně než x prvků. Je-li cf (x) > co, pak existuje právě x kofinálních větví v T, protože každá kofinální větev je určena charakteristickou funkcí konečné podmnožiny kardinálu x. Je-li cf (x) = cd, pak existuje xKo kofinálních podmnožin kardinálu x uspořádaných dle typu cd. Každá charakteristická funkce takové množiny určuje kofinální větev stromu T. Existuje tedy alespoň xKo, tedy více než x různých kofinálních větví. Výška stromu a mohutnost jeho hladin, existence a počet kofinálních větví jsou důležité charakteristiky nekonečných stromů. 257
III 3.32 V příkladu 3.32(c) je strom výšky wx, který nemá žádnou kofinální větev. Jeho hladiny mají pro všechna nekonečná a < a^ mohutnost 2°. Pro libovolný nekonečný kardinál x snadno sestrojíme strom výšky x bez kofinálních větví. 3.33 Příklad. Nechť x je nekonečný kardinál, v = cf(x) a nechť <x^: ($ < v> je rostoucí posloupnost, která konverguje ke x. Potom množina 7= {<a,£>:a < xfi & P < v} spolu s uspořádáním <, kde je strom výšky x, který nemá žádnou kofinální větev. Strom Tje sjednocením v větví, každá má délku <x. Všechny hladiny stromu Tmají mohutnost d(x). Takový strom není příliš zajímavý, ale vede k otázce, zda existují kofinální větve v každém stromu výšky x, jehož hladiny mají mohutnost < cf (x). Odpověď závisí na tom, zda existuje Aronszajnův cf (x)-strom (3.42). 3.34 Definice. Strom výšky x, jehož všechny hladiny mají mohutnost menší než kardinál v, se nazývá (x, v)-strom. (x, x)-strom nazýváme krátce x-stromem. Klasická věta D. Kóniga (1926) řeší základní případ co-stromů. 3.35 Věta. Každý a>-strom má kofinální větev. Důkaz. Nechť T je co-strom. Pak T je nekonečný a každá hladina Tn je konečná. Zvolme í0 e T0 takové, že množina (í0, ->) všech jeho následníků je nekonečná. Přitom T, je konečná a , . . . r . (t0,-)£ U [^.-). Existuje tedy tx e Tx takové, že tx > t0 a (íls ->) je opět nekonečné. Užitím axiomu výběru můžeme pro každé n vybrat tn e Tn tak, že (tn ->) je nekonečné a tn < tn+i. Potom {tn: n < co} je kofinální větev v T. 3.36 Příklady, (a) (D. Konig) Bude-li lidstvo žít neomezeně dlouho, dnes žije muž, jehož rod nikdy nevymře po meči. (b) Nechť/je zobrazení množiny B c A do A takové, že vzory všech 3c e A jsou konečné množiny. Nechť existuje a € A takové, že pro každé přirozené n existuje posloupnost <x0,..., xn> taková, že /(x0) = a z pro každé i < n platí f(xi+l) = xť. Potom existuje nekonečná posloupnost <xř: / < co> prvků z B se stejnými vlastnostmi. Uvědomme si, že toto tvrzení zahrnuje i příklad (a). 3.37 Definice. Říkáme, že strom T nemá krátké výhony, jestliže pro libovolné ordi- nály a < fí < H(T) a každé xeTa existuje yeTp takové, že y > x. Jinými slovy, strom nemá krátké výhony, jestliže z každého vrcholu do každé vyšší hladiny vede nějaká větev. 258
3.40 Stromy a lineární uspořádáni III 3.38 Lemma. Nechť T je (x,c((x))-sLrom. Potom existuje dolní podstrom T stromu T výšky x, který nemá krátké výhony. Důkaz. Vezměme množinu T těch xgT, pro které množina následníků (x, ->) ve stromu T má mohutnost x. Je zřejmé, že T je dolní podstrom stromu T. Nechť x g T3\ Pro libovolné fi takové, že a < /? < x, má množina Ul>,-) vel fi mohutnost x a pokrývá celé (x, -+) až na množinu mohutnosti <x. Přitom 17j| < cf(x), proto existuje yE Tp, takové, že y > x a |(y, -*)| = x. To znamená, že y e T. Podobnou úvahou dokážeme, že nějaké xeT0 je v T, tedy T =J= 0. Odtud plyne, že T' nemá krátké výhony a má výšku x. Pro (x, cf(x))-stromy je problém existence kofinálních větví převeden na (x, cf (x))-stromy bez krátkých výhonů. Uvědomme si, že kofinální větev ve stromu T z 3.38 je také kofinální větví v T. Snadno dostáváme následující zobecnění Kónigovy věty. 3.39 Důsledek. Pokud d(x) — co, každý {x,(ú)-strom má kofinální větev. Důkaz. Nechť V je podstrom bez krátkých výhonů z 3.38 (x, co)-stromu T. Nechť <txn:n < co> je rostoucí posloupnost ordinálů, která konverguje ke x. Pro každé n < co můžeme vybrat vrcholy xneTa'n tak, že x„ < xn + 1. Řetězec {xn:n < co} určuje kofinální větev T. Kofinální větev ve stromu lze zaručit i v dalších případech. Stačí, když strom je štíhlý a dostatečně vysoký. 3.40 Věta. Předpokládejme, ze v < cf (x). Potom každý (x, v)-sfrom má kofinální větev. Důkaz. Nejprve ukážeme, že stačí vyšetřovat případy, kdy x je nespočetný regulární kardinál a v je nekonečný regulární kardinál menší než x. Pokud cf (x) = co, je věta speciálním případem 3.39. Je-li x singulár a cf (x) > co, vezměme kofinální podmnožinu C ^ x typu cf (x). Potom aeC je podstrom stromu T, který je (cf(x), v)-stromem. Kofinální větev v S určuje kofinální větev v původním stromu T. Stačí proto vyšetřovat stromy s regulární výškou. Předpokládejme, že x je nespočetný regulární kardinál, v < x a T je (x, v)-strom bez krátkých výhonů. Odtud plyne, že \Ta\ < \Tp\ < v pro každé a < fí < x, a snadno se nahlédne, že také sup {|Ta|: a < x) < v. Je-li v singulár, pak existuje regulární kardinál vr < v takový, že T je (x, v')-strom. Je-li v konečné, pak co < x a T je (x, co)-strom. Ukázali jsme, že stačí vyšetřovat případ, kdy v je nekonečný regulární kardinál. 259
III 3.40 Uvažujme stacionární množinu £ = {a < x:cf(a) = v}. Ukážeme, že pro každé a e E existuje číslo f(a) < a takové, že interval [/(a), a) neobsahuje délku žádné větve stromu T. V opačném případě pro nějaké a e E existuje rostoucí posloupnost ordinálů <a.:í < v>, která konverguje k a, a pro každé č, < v existuje větev v4 délky a,. Potom množina A = {u. + 1(^):č < v}, kde fr+1(a.) je a,-tý prvek větve yí+1, obsahuje antiřetězec A' mohutnosti v. Přitom každý vrchol z A' má výšku <a a má alespoň jednoho následníka v hladině 73. Proto |Ta| > v — spor. Získali jsme regresivní funkci / na stacionární množině £. Podle Fodorovy věty existuje neomezená množina £' c £, na které je/konstantní s nějakou hodnotou /?. To ovšem znamená, že libovolná větev v T je bud kratší délky než/?, nebo má délku x. Proto každá větev procházející nějakým vrcholem x e Tp je kofmální větví v T. Důkaz je hotov. Pro nespočetný regulární kardinál /. však kofmální větev v x-stromu nemusí existovat. 3.41 Věta (Aronszajn — viz Kurepa 1937). Existuje (Dx-strom bez kofinálních větví. Důkaz. Strom T konstruujeme jako dolní podstrom co-árního stromu výšky a>l. Každá jeho hladina 7^ sestává z některých prostých funkcí g: a -*• co takových, že co-Rng (g) je nekonečná množina. Odtud plyne, že v T neexistuje větev délky co^ jinak by existovalo prosté zobrazení kardinálu cdí do co. Potřebujeme pouze zajistit, aby |7^| < col pro všechna a < ol. Hladiny T3 konstruujeme rekurzí tak, aby platilo: (*) pro každé y < a. feTy a konečnou množinu x c co-Rng (/) existuje geT3 takové, že / c g a x c co-Rng (g). Položíme T0 = {0}. Předpokládejme, že pro a > 0 máme již sestrojeny 77., 7 < a. Pokud a = /? + 1, T2 sestává ze všech přípustných prodloužení funkcí z Tp. Nechť a je limitní. Pro dané y < a, fe Ty a konečné x c co-Rng (/) nalezneme funkci g, která bude splňovat (*). Zvolme rostoucí posloupnost <an: n < co} konvergující k a takovou, že tx0 = y. Využitím indukčního předpokladu snadno současně zkonstruujeme posloupnost funkcí </,: n < co> a rostoucí posloupnost konečných množin (xn:n < co> tak, že platí fn e T3ii, Položíme-li n<ca g je prosté zobrazení a do co. x0 = x, fn S/„+M xn c co-Rng (/fl + 1). 260
3.46 Stromy a lineární uspořádaní III U xn c co-Rng (g) a fcg. n<ca Funkce g bude prvkem Ta. Protože existuje pouze spočetně mnoho trojic y, /; x, množina Ta je spočetná. T= U Ta a<aii spolu s inkluzí je a>1 -strom bez kofinálních větví. 3.42 Defínice. Aronszajnův x-strom je x-strom, který nemá žádnou kofínální větev. Je-li x = coí, mluvíme ó Aronszajnově stromu. V Aronszajnově x-stromu nejsou kofínální větve, tedy ani řetězce velikosti x. V následující definici budeme navíc požadovat, aby neexistoval ani antiřetězec velikosti x. 3.43 Definice. Suslinův x-strom je x-strom, který nemá řetězec ani antiřetězec mohutnosti x. Je-li x — coiy mluvíme o Suslinově stromu. Pro každý singulár x existuje Suslinův, tedy i Aronszajnův x-strom, jak je zřejmé z příkladu 3.33. Podle Kónigovy věty nemůže existovat Aronszajnův co-strom. Naproti tomu existuje Aronszajnův ct^-strom, tvrzení 3.41. Zdá existují Aronszajnovy co2-stromy, nelze rozhodnout v teorii množin. Za předpokladu GCH však existují Aronszajnovy x + -stromy pro každé regulární x. Zůstává otevřeným problémem, platí-li to i pro následníky singulárních kardinálů. Existence Aronszajnových x-stromů pro nedosažitelné x souvisí s jemnější klasifikací velkých kardinálů. 3.44 Věta (Specker 1949). Je-li x<x = x, pak existuje Aronszajnův x^-strom. 3.45 Důsledek (GCH). Pro každé regulární x existuje Aronszajnův x+ -strom. Důkaz. Podmínka z věty 3.44 je ekvivalentní s tím, že x je regulární kardinál a pro každé v < x je 2V < x. Z GCH plyne, že tuto podmínku splňuje každý regulární kardinál. K důkazu věty 3.44 použijeme Kunenovo (1977) kombinatorické tvrzení, které je samo o sobě zajímavé. 3.46 Lemma. Je-li X regulární kardinál, pak existují prostá zobrazení fa'-OL—>A pro a < á+ taková, že |{č</?:/^) +/,(£)}!< A, jakmile /? < a < Á + . 261
III 3.46 Důkaz. Nejprve dokážeme lemma pro regulární X > uj. Důkaz zobecňuje postup užitý ve větě 3.41 a opírá se o následující fakta o stacionárních množinách: (i) Každá množina M c / mohutnosti A má nestacionární podmnožinu X ^ M stejné mohutnosti. (ii) Je-li yc/. stacionární množina a {Ya: a < X] je její rozklad na nestacionární podmnožiny, potom 7' = {min(7j:a < X} c Y je stacionární množina a množina Y — Y' není stacionární. Obě tvrzení plynou z Fodorovy věty. Vezmeme-li za X množinu všech bodů z M, které mají v M bezprostředního předchůdce, dostáváme (i). Kdyby Y — Y' byla stacionární množina, pak na ní můžeme definovat regresivní funkci, která každému č, e Ya — Y' přiřazuje nejmenší prvek množiny Ya. Podle Fodorovy věty by jedna z množin Ya musela být stacionární. Nechť J je ideál všech nestacionárních podmnožin X. Pro každé a < X+ uvažujme množinu S(a) = {/:a -> A:/je prosté a Rng(f)eJ) . Je zřejmé, že každé S(a) =f= 0. Jestliže se funkce f, g e S(ol) liší v méně než X bodech, píšeme / ~ g. Rekurzí podle a vybíráme funkci f2eS(a) tak, aby platilo: (iii) pro každé y < a a g e S(y) takové, že g ~ jr existuje g e S(a) takové, že g^g a fa - #'. Položíme /0 = 0. Předpokládáme, že a > 0 a že již máme sestrojeny funkce fy, y < a. Pokud cc = fl + 1. pak /2 je kterékoli přípustné prodloužení funkce _/],. Je-li a limitní s kofinalitou v. zvolíme normální posloupnost <o^:£ < v>, která konverguje k a, takovou, že a0 = 0. Jelikož v < X a ideál J je /.-úplný, z indukčního předpokladu plyne, že existuje posloupnost funkcí <gs,: £ < v> taková, že g^ e S(ol^ Položme gr= U^ a ^=Rng(^). Je-li YeJ, pak geS(x), a v takovém případě položíme fa = g. Pokud Y<£./, pak nutně v = A, a funkci fa sestrojíme pozměněním funkce g. Množiny Y, = #4 + i[[a4, a^ + i)] Pr° í < A tvoří nestacionární rozklad stacionární množiny Y. Nechť Y' c= y je stacionární množina z (ii) a nechť X c: y je nestacionární množina mohutnosti A podle (i). Označme /l = #~l[Y'] a nechť /i je nějaké prosté zobrazení A do X. Nyní položíme /a = h u # | (a - /l). Funkce /a je prostá, definovaná na a a Rng(/a)^(Y — Y')kjX je nestacionární množina. Navíc z konstrukce Y' pro každé £ < A dostáváme |/1 n a*| < A. Proto /a | a, ~ #«, a tedy také /a | a, ~ /a Odtud plyne, že pro každé [1 < a je /a | /? ~ /r Snadno se ověří, že pro /a platí (iii). 262
3 50 Stromy a lineární uspořádáni III Uvedený důkaz lze použit i pro A — cu, pokud místo ideálu nestacionárních množin uvažujeme systém všech podmnožin X ^ co, které mají nekonečný doplněk. 3.47 Důkaz věty 3.44. Vezměme zobrazení </a:a < x + >, která zaručuje předchozí lemma, a pro každé a < x + položme Tx — {q: 9 Je prosté zobrazení a do x & g ~ fa} . Z předpokladu x<x = x plyne, že \Ta\ < x. Navíc, pro /? < a a každé geTa je g | /?e Tp. To znamená, že T = \J{Ta:ot < x + } spolu s inkluzí je x + -strom. Kofi- nální větev v T by určovala prosté zobrazení kardinálu x+ do x, Proto T je Aronszajnův x+-strom. 3.48 Speciální Aronszajnovy stromy. Aronszajnův x + -strom sestrojený v 3.41 nebo 3.47 sestává z prostých funkcí s hodnotami v x a je uspořádán inkluzí. Vezmeme-li podstrom S = [){Ta+l: a. < x + }, pak S je také Aronszajnův * + -strom a navíc je sjednocením nejvýše x antiřetězců, a to Ay = {fe S: Dom (/) = a + 1 &/(«) = y} pro y < x. Takové stromy se nazývají speciální Aronszajnovy x*-stromy. Víme, že každý Suslinův x + -strom je Aronszajnovým x* -stromem, ale nemůže být speciálním stromem. Je-li TSuslinův x+-strom, potom \t\ = x+ a každý anti- řetězec v T má mohutnost nejvýše x. To znamená, že T nemůže být sjednocením x antiřetězců. Odtud plyne, že metodami, které jsme použili pro konstrukci Aronszajnových stromů, nemůžeme sestrojit žádný Suslinův strom. K tomu potřebujeme něco navíc. Ukážeme, že Suslinův x+-strom lze sestrojit, přidáme-li k předpokladu x<x = x, který jsme použili ke konstrukci Aronszajnova stromu, ještě diamantový princip Ox + {E(x)). Nejprve však zavedeme další pojem o stromech. 3.49 Definice. Stupeň vrcholu x ve stromu T je mohutnost množiny všech jeho bezprostředních následníků, to znamená st(x) = \{yeT.x < y&H{y) = H(x) + l}| . Je-li st (x) > 2, říkáme, že vrchol x se větvi. 3.50 Lemma. Každý A-strom, který nemá antiřetězec mohutnosti X a jehož každý vrchol se větví, je Suslinův. Důkaz. Je potřeba ukázat, že takový strom nemá kofmální větev. Je-li b nějaká jeho kofmální větev, pro každé xeb nechť y(x) je bezprostřední následník, který neleží v b. Potom {y{x)\ xeb] je antiřetězec mohutnosti A, spor. Abychom získali Suslinův Á-strom, stačí sestrojit A-strom, jehož každý vrchol se větví a každý antiřetězec má mohutnost menší než A. 263
III 3 51 3.51 Lemma. Nechť T je X-strom a X je nespočetný regulární kardinál Je-li A c= J maximální antiřetězec, potom množina C = {a < X\ A n T\cc je maximální antiřetězec v T | a] je uzavřená neomezená v Á. Důkaz. Množina A je maximální antiřetězec ve stromu T, proto ke každému xeT existuje ye A, které je srovnatelné s x. Nechť f:T-+A je nějaké zobrazení, které každému xeT přiřadí s ním srovnatelný prvek f(x) e A. Je zřejmé, že pokud T | a je uzavřeno na zobrazení j\ pak A n [T | a) je maximální antiřetězec v T | a. Podobně jako ve větě 2.38 se ukáže, že C je uzavřená neomezená. 3.52 Věta (Jensen). Platí-li x<x = x a Ox + {E(x)\ pak existuje Suslinův x +-strom. Speciálně, je-li x = co, pak O zaručuje existenci Suslinova stromu. Důkaz. Strom (T, <T> sestrojíme rekurzí po hladinách 7^ pro a < x + spolu s uspořádáním <T množiny T | a + 1. Vrcholy budou ordinální čísla <x + , tedy T ^ x+. Nechť <Aa:ae£(x)> je Ox + (£(x))-posloupnost. Hladiny Ta a. uspořádání <r konstruujeme tak, aby platilo: (i) každým vrcholem x e T | a prochází alespoň jedna větev kofinální v T \ a, která má prodloužení do hladiny Ta a vrchol x se větví, (ii) pokud a je limitní a cf(a) < x, pak každá kofinální větev v T | a má právě jedno prodloužení v 7^, (iii) pokud cf(a) = x a množina Aa z diamantové posloupnosti je maximální antiřetězec v T | a, pak každá větev v T | a, která má prodloužení do Ta, obsahuje nějaký prvek z Aa, (iv) |Tj < x. Strom T, který splňuje podmínky (i)-(iv). je x + -strom. ukážeme, že je Suslinův. Podle lemmatu 3.50 stačí ukázat, že každý antiřetězec má mohutnost menši než xr. Nechť /l c 7 je maximální antiřetězec. Z mohutnosti hladin plyne, že množina q = ja < x+: T | a c a} je uzavřená neomezená v x+. Nechť C je uzavřená neomezená množina z 3.51 sestávající z čísel a, pro která A n 7 | a je maximální antiřetězec v T | a. Podle <>„+ (£(*)) je S = {a < x+:cf(a) = x&/4a = /lna} stacionární množina. Odtud plyne, že pro ae S n C n C1 je /4a maximální antiřetězec v T | a a cf (a) = x. Podle (iii) je každý vrchol v Ta srovnatelný s nějakým xeAa. To znamená, že ,4 Je maximální antiřetězec v celému tedy Ax = A a \A\ < x. Zbývá popsat konstrukci hladin Ta. Položíme T0 = {0} a 0 < r 0. Předpokládejme, že a > 0 a že již máme sestrojen strom <T | a, <T>. Je-li a = fí + 1, pro každý vrchol xeT^ do hladiny 7^ dáme dva jeho bezprostřední následníky. Tím je sestrojena hladina Ta a rozšíření uspořádání <r. Z indukčního předpokladu plyne |7^| < x. Je-li a limitní s kofinalitou v, ukážeme, že každým x e T \ a prochází alespoň 264
3.54 Stromy a lineární uspořádání III jedna kofinální větev v T | a. Nechť x e T \ a, tedy xeTe pro nějaké f$ < a. Zvolme rostouci posloupnost <a*: č, < v), která konverguje k a, takovou, že a0 > j3. Podle (i) existuje x0eTzo takové, že x <Tx0. Využijeme-li (i) a (ii), rekurzí sestrojíme řetězec <x^: £ < v> v T\ol takový, že xče Ta?, a ten určuje kofinálni větev, která prochází vrcholem x. Uvažujme dva případy. Je-li v < x, pak na hladině Ta připojíme jeden vrchol ke každé kofinální větvi v T\ol. Z předpokladu x<x = x plyne, že \TX\ < x. Je-li v = x, vybereme nejvýše x kofmálních větvi v T\ol tak, aby každý vrchol ležel v nějaké vybrané větvi, a pokud Aa je maximální antiřetězec v T \ a, aby každá větev obsahovala nějaké y e Aa. Takový výběr je možný, protože každým vrcholem prochází nějaká kofinální větev, mohutnost T \ cc je nejvýše x a je-li x <Ty a ye Aa, pak každá kofinální větev obsahující y obsahuje také x. Na hladině Ta připojíme jeden vrchol ke každé vybrané větvi, proto |7^| < x. Důkaz je hotov. 3.53 Stupeň větvení. V Aronszajnově x + -stromu sestrojeném v 3.41 a 3.47 je stupeň každého vrcholu x, je tedy maximální možné velikosti. Naproti tomu jsme v 3.52 sestrojili Suslinův x + -strom T, jehož každý vrchol má stupeň dva. Ukážeme, jak získat ze stromu T nový Suslinův x + -strom T takový, že stupeň každého jeho vrcholu je x. Konstrukce je obsažena v následující úvaze. Předpokládejme, že A > co je regulární a v je takové, že 2 < v < X. Pak každý Aronszajnův, tedy i Suslinův, Á-strom T obsahuje podstrom fg]; který je také Aronszajnovým, případně Suslinovým, A-stromem a každý jeho vrchol má v T stupeň alespoň v. Podle 3.38 můžeme předpokládat, že T nemá krátké výhony. Pro libovolné xeT podstrom {y e T:x < y V y < x) stromu Tje A-strom bez kofmálních větví, a proto nemůže být (A, v)-stromem podle 3.40. Navíc Tnemá krátké výhony, proto existuje a < X takové, že každá hladina Tp pro a < $ < X obsahuje alespoň v následníků vrcholu x. Odtud s využitím regularity kardinálu X můžeme rekurzí sestrojit uzavřenou neomezenou množinu C = {o^: č, < X) c X takovou, že každý vrchol x e Ta má alespoň v následníků v hladině T3 +1. To znamená, že každý vrchol ve stromu má stupeň alespoň v. Je zřejmé, že je-li výchozí strom T Suslinův, pak sestrojený podstrom T je také Suslinův. 3.54 Doposud jsme sestrojili (v některých případech za dodatečných předpokladů) Aronszajnovy a Suslinovy x+-stromy pouze pro regulární x. Pro sestrojené stromy platí, že každý řetězec mohutnosti menší než x je omezený. Ukážeme, že to platí i naopak. Existuje-li nějaký Aronszajnův x + -strom, ve kterém je každý řetězec mohutnosti menší než x omezený, pak x<x = x, a proto x musí být regulární. Předpokládejme, že Tje Aronszajnův x + -strom, který má uvedenou vlastnost. 265
III 3.54 Podle předchozího odstavce můžeme navíc předpokládat, že T nemá krátké výhony a že stupeň každého vrcholu je x. Pro libovolné a < x můžeme vnořit úplný x-ární strom výšky a do dolního podstromu T\ a. Odtud dostáváme \ax\ < \Ta\ < x pro každé a < x, a tedy x<x = x. Ukážeme podmínky, za kterých je možno sestrojit Aronszajnovy a Suslinovy x +-stromy i pro singulární x. 3.55 Příklad (Todorčevič 1981). Za předpokladu Dx (2.50) existuje speciální Aronszajnův x+-strom. Všimněme si, že pro x — co nedostáváme nic nového. Je-li x > co, v porovnání s větou 3.44 nepotřebujeme žádné omezení kardinálních mocnin a x může být singulár. Přidáme-li k předpokladu O* ještě GCH a x > co, pak můžeme sestrojit Suslinův x + -strom. Podrobněji, je-li x > co takové, že platí □* a 2* = x+ a (Vv < x)(2v < x), podle 2.48 a 2.52 existuje stacionární množina E ^ x +, pro kterou současně platí Ox + {E) a CX(E). Následující věta ukazuje, že to jsou postačující podmínky pro konstrukci Susli- nova x*-stromu, a navíc dovoluje sestrojit Suslinův A-strom i pro některé nedosažitelné kardinály X. 3.56 Věta (Jensen 1972). Nechť X je nespočetný kardinál, pro který existuje stacionární množina E ^ X a posloupnost <Ca:a limitní a a < X} takové, že platí 0) oA(4 (ii) Ca c a je uzavřená neomezená v a, (iii) je-li y < a limitní bod množiny Ca, pak y $ E a Cy = yn Ca. Potom existuje Suslinův X-strom. Důkaz. Hledaný strom <7^ <r> konstruujeme podobně jako ve větě 3.52 po hladinách tak, že T £ X a pro každé a < X a xe T \ct existuje větev procházející vrcholem x, která je kofinální v T | a. Nechť (Aa: a e £> je zvolená 0A(£)-posloup- nost. Položíme T0 = {0} a 0 <T0. Je-li a = /i + 1, pak hladinu Ta sestrojíme tak, aby každý vrchol xeTp měl v Ta právě dva bezprostřední následníky. Předpokládejme, že a je limitní. Nechť T\Ca značí podstrom \J{Tp: P e Ca}. Nejprve popíšeme, jak získat pro každé xe T \ Ca větev vx ve stromu T | a, která je kofinální a prochází vrcholem x. Nechť (yó: ó < O je normální .očíslování množiny Ca. Pro dané x s T \ Ca nechť <5(x) je nejmenší 5 < £ takové, že x e Tv<j. Rekurzí definujeme řetěz pa = {p*(5): 5(x) < 5 < č} v T \ Ca tak, že p*(S(x)) = x a pro 5 > ó(x) je p*(S) nejmenší vrchol y e Tyó v uspořádání ordinálů takový, že pro každé ó' takové, že ó(x) < ó' < <5, je p*(<5') <T y. Později ukážeme, že p*(ó) je definováno pro každé 3 takové, že S(x) < 5 < £. Odtud plyne, že p* určuje kofinální větev vx ve stromu T | a. Povšimněme si, že pro yepxa je x <Ty a p-a ^ pa, proto yy = vx. Dále uvažujme dvě možnosti. 266
3.58 Stromy a lineární uspořádáni III Případ l,je-li ol$E nebo aeE a současně množina Aa není maximální antiřetězec v T | oi. Potom hladina Tx sestává právě z jednoho prodloužení každé větve {vx.xeT\Ca}. Případ 2, a e £ a Aa je maximální antiřetězec v T | a. Pro každé x e T | Ca vybereme jeden vrchol >>(x) eT\Ca takový, že x <T y(x) a nějaký předchůdce vrcholu y(x) ve stromu T | a leží v i4a. Potom hladina Ta sestává právě z jednoho prodloužení každé větve {vyix): xeT\ Ca}. V obou případech platí, že každý vrchol z e T \ a je obsažen v nějaké větvi vx nebo vy{x), proto má následovníka v hladině 7^. Navíc, ve druhém případě je /la n i;y(JC) =|= 0. Jelikož \Ta\ < \T \ Cj, je |tJ < á. Stejně jako v 3.52 se dokáže, že A-strom T = (J Ta je Suslinův. Zbývá ověřit, že p*(6) je definované pro všechna Ó taková, že S(x) < ó < c. Předpokládáme, že pro všechna limitní /? < a a všechna y e T | C^ jsou již řetězce pjj v T\Cfi definovány. Kdyby pro nějaké ó < č, nebylo p*(ó) definováno, vezmeme nejmenší takové. Jelikož T \ a nemá krátké výhony, ó je limitní. Odtud podle (ii) a (iii) plyne, že ys je limitní bod množiny Ca, a podle (iii) je Cyó = C2n yd = = (>V: & < <5)- Přitom xe T | Cyó a v kroku yá < a jsme konstruovali WMM < 5' < b) tak, že pro každé <5' < <5 je p*^') = p£(<5'). Navíc podle (iii) yó $ £, jde tedy o případ 1 a větev vx ve stromu T \ yó určená řetězcem {p*(<5'): S(x) < S' < ó] má jediné prodloužení y e T7ó. Proto můžeme položit p*(ó) = y. Ukázali jsme, že řetězec p* určuje kofinální větev v T | a. Důkaz je skončen. 3.57 Jensen (1972) ukázal, že v univerzu konstruovatelných množin všechny nespočetné regulární kardinály s výjimkou slabě kompaktních kardinálů splňují předpoklady předchozí věty. V § 5 ukážeme, že pro každý slabě kompaktní kardinál / má každý A-strom kofinální větev. To znamená, že v konstruktivním univerzu pro každý regulární kardinál k > w jsou následující podmínky ekvivalentní: (i) existuje Suslinův A-strom, (ii) existuje Aronszajnův A-strom, (iii) X není slabě kompaktní. 3.58 Lexikografické uspořádání stromu. Budeme se zabývat vztahem mezi stromy a lineárními uspořádáními. Nejprve uvedeme jednoduchou metodu, jak rozšířit uspořádání stromu do lineárního uspořádání. Nechť <T, <> je strom. Každému vrcholu xeT jednoznačně odpovídá posloupnost px všech y e T takových, že y < x. To znamená, že Dom (pj = = IÍT(x) + 1 a pro každé a < Dom (px) je px(a) jediný předchůdce vrcholu v v hladině Ta. Je zřejmé, že x < y je ekvivalentní s px £ Pym Je-li pro každé a < H[T) dáno lineární uspořádání <a hladiny Ta, definujeme uspořádání <4 množiny T předpisem 267
x <Ly~px^ Py nebo pro a = min {/J < Dom (Px) n Dom (Py): Px(p) + Py(fi)} px{cc) <ap». Snadno se ověří, že <z je lineární uspořádání. Říkáme, že <L je lexikografické uspořádání stromu T (určené uspořádáními <J. Pro každý vrchol xeT množina ST(x) = {yeT.x < y} je konvexní v libovolném lexikografickém uspořádání stromu T. Konvexní množina s každými dvěma srovnatelnými prvky obsahuje i všechny prvky, které leží mezi nimi. Podobným způsobem, jako jsme definovali lexikografické uspořádání stromu, tedy jeho vrcholů, můžeme definovat lineární uspořádání množiny všech jeho větví. V takovém případě mluvíme o lexikografickém uspořádání větví. 3.59 Příklad (Kurepa 1968). Nechť x je nekonečný kardinál. Připomeňme, že x* značí typ lineárního uspořádání, které je inverzní k uspořádání x. Nechť D je lineárně uspořádaná množina typu x* + x. To znamená, že množinu D = Dx u D2 lze rozložit tak, že podmnožina Di je uspořádaná podle typu x*, podmnožina D2 je uspořádaná podle typu x a všechny prvky z Dt předcházejí všem prvkům z D2. Uvažujme množinu T všech konečných posloupností prvků z D uspořádanou inkluzí. Jinými slovy, Tje úplný D-ární strom výšky a>. Položme V(T) — WD. Množina V(T) všech nekonečných posloupností prvků z D odpovídá jednoznačně všem větvím stromu T. Nechť < značí lexikografické lineární uspořádání množiny Tu V(T\ které je určené uspořádáním množiny D. Za uvedených předpokladů platí: (a) <T < > je lineární husté uspořádání. (b) Každý neprázdný interval v <T <) obsahuje konvexní podmnožinu izomorfní s <T <>. (c) Pro každý ordinál a < x+ v každém neprázdném intervalu / c T existuje množina C £ /, která je uspořádaná relací < podle typu a. To znamená, že (Va < x + )(a < tp(/, <)). Přitom \t\ = x, proto x+ ^ tp(T, <). (d) (TuK(r),<) je dedekindovské zúplnění lineárního uspořádání (T, <> a pro každé ue V(T) množina {xe T. x < v} má kofinální podmnožinu typu co a množina {xeT.v < x) má koiniciální podmnožinu typu co*. 3.60 wl-stromy. Aronszajnovy a Suslinovy stromy jsou důležité příklady cot -stromů. Žádný z těchto stromů nemá kofinální větev. Požadavek, aby oj1 -strom měl mnoho kofinálních větví, vede k pojmu Kurepova stromu. 3.61 Definice. Kurepův strom je coj-strom, který má alespoň co2 kofinálních větví. Z uvedených tří typů co {-stromů pouze Aronszajnovy stromy existují absolutně, bez dodatečných předpokladů (věta 3.41). Ukážeme však, že Aronszajnovy stromy, 268
3.63 Stromy a lineární uspořádání 111 Suslinovy stromy a Kurepovy stromy úzce souvisí po řadě se Speckerovými typy, Suslinovou hypotézou a Kurepovou hypotézou. Nejprve dokážeme, že Speckerova uspořádání (3.10) jsou právě lexikografická uspořádání Aronszajnových stromů. 3.62 Věta. Je-li <7^ <> Aronszajnův strom a jsou-li <a libovolná lineární uspořádání hladin Ta, pak lexikografické uspořádání <L stromu T je Speckerovým uspořádáním. Odtud plyne, že existují Speckerovy typy. Důkaz. Nechť X c T je nespočetná množina. Ukážeme, že v iexikografickém uspořádání <L množina X není uspořádaná podle typu a^, w* ani podle žádného reálného typu. Každá hladina Ta je nejvýše spočetná, proto pro každé a < cd1 existuje xaeTa takové, že množina (*) {xeX:xa<x} je nespočetná. Předpokládejme, že X je uspořádaná relací <L podle typu ojx. Potom pro každé a existuje právě jedno xa, které splňuje (*), jinak by existovala nespočetná vlastní dolní podmnožina množiny X. Ze stejných důvodů je xx < x& pro a < jí. To znamená, že {xa:oi<a)l} je kofinální větev v T - spor. Podobně se ukáže, že X není uspořádaná podle typu cd*. Zbývá ukázat, že X nelze izomorfně vnořit do reálné přímky. V opačném případě existuje spočetná množina FgX, která je hustá v prostoru X s intervalovou topologii. Odtud plyne, že 7c t\ol pro nějaké a < co1 a pro xasTa, které splňuje (*), množina {xeX:xa < x} je nespočetná konvexní podmnožina množiny X, která neobsahuje žádný prvek z Y. To je spor s tím, že 7je hustá v X. Tedy <7^ <L> je Speckerovo uspořádání. Je překvapující, že platí také opačné tvrzení. 3.63 Věta. Každá Speckerovo uspořádání je izomorfní s lexikografickým uspořádáním nějakého Aronszajnova stromu. Odtud plyne, že každé Speckerovo uspořádání má mohutnost a^. Důkaz. Nechť <(S, <s> je Speckerovo uspořádání. Žádná podmnožina množiny S není uspořádaná podle typu co*, proto každá neprázdná konvexní množina K g; S, která nemá nejmenší prvek, obsahuje klesající posloupnost <sn:>iEco> koiniciální s K. To znamená, že K můžeme rozložit na spočetně mnoho vzájemně disjunktních zleva uzavřených intervalů [srt+1,sj pro n > 0 a [s,,->). Takový rozklad nazýváme standardním rozkladem konvexní množiny K. Všimněme si, že je-li <s husté uspořádání, pak každá množina rozkladu je nekonečná. Aronszajnův strom U konstruujeme po hladinách. Hladina U3 bude sestávat ze vzájemně disjunktních konvexních množin, které mají nejmenší prvek. Uspořádání stromu U bude dáno opačnou inkluzi. 269
III 3.63 Je-li / konvexní množina s nejmenším prvkem, p(l) značí její nejmenší prvek (počátek). Pokud má množina S nejmenší prvek, položíme U0 = {S}. Jinak U0 sestává ze zvoleného standardního rozkladu množiny 5. Případ 1, ol = fí -f 1. Nechť I e Up. Má-li množina / - {p{I)} nejmenší prvek, dáme / — {p{l)} do Ua. Je-li množina / — {p(l)} neprázdná a nemá nejmenší prvek, zvolíme její standardní rozklad a všechny intervaly tohoto rozkladu dáme do Ua. Projdeme-li takto všechny intervaly / e Up, získáme hladinu Ua. Případ 2, a je limitní. Nechť v je kofinální větev ve stromu U\ol taková, že f]v =(= 0. Je zřejmé, že f]v je konvexní množina. Má-li nejmenší prvek, dáme ji do Ua. V opačném případě dáme do U2 všechny intervaly zvoleného standardního rozkladu množiny f)v. Tuto konstrukci provedeme pro každou kofinální větev v U\a. Ověříme, že U je Aronszajnův strom. Nechť v je větev v U. Protože strom U je uspořádán inkluzí, z I <VJ plyne p(l) <sp{J) a množina {p(l):Iev} c 5 je dobře uspořádaná. Jelikož 5 je Speckerovo uspořádání, množina počátečních bodů i větev v je nejvýše spočetná. To také znamená, že výška stromu U je nejvýše ojv Kdyby nějaká hladina Ua byla nespočetná, vezměme nejmenší takové a. Z konstrukce Ua plyne, že a je limitní a že ve stromu U | a existuje nespočetně mnoho kofinálních větví v takových, že f\v =(= 0. Pro každou takovou větev v vyberme svef\v. Jsou-li větve vy v různé, pak existuje Ie U\oc takové, že p(l) leží mezi sv a sv-. Odtud plyne, že spočetná množina A = (p(/): IeU\a) je hustá v množině B = A v {sv: v je kofinální větev v U \ a}. To znamená, že množina B c S je nespočetná a lze ji vnořit do reálné přímky - spor. Tedy každá hladina Ua je nejvýše spočetná. Jelikož S je nespočetná množina, pro každé a < oj1 existuje se S — {p(l)'. I e U \ a}. Proto existuje J eUa takové, že se J. Odtud plyne, že výška stromu U je cdx a U je Aronszajnův strom. Položme T = {p(/): / e U). Množina T spolu s uspořádáním p(I) < p(J) *-*> I ^ J je strom izomorfní s < £/, 3 >. Navíc 7=5, protože 7 s s a každý prvek seS — 7 by určoval větev [i e U\ se 1} délky co1 ve stromu U. Vezmeme-li lineární uspořádání <a hladiny Ta jako zúžení uspořádání <s na 7^, je zřejmé, že lexikografické uspořádání stromu 7 je totožné s uspořádáním <s. Proto každé Speckerovo uspořádání má mohutnost a)1. 3.64 Věta. Suslinův strom existuje, právě když existuje Suslinova přímka. Suslinova hypotéza je tedy ekvivalentní s tvrzením „neexistuje žádný Suslinův strom". Důkaz. Nechť <7 <> je Suslinův strom. Můžeme předpokládat, že stupeň každého vrcholu je co. Pro každé a < oj1 zvolíme lineární uspořádáni <a hladiny Tz tak, aby pro každý vrchol xeT množina všech jeho bezprostředních následníků neměla nejmenší prvek. Nechť <L značí odpovídající lexikografické uspořádání. 270
3.65 Stromy a lineární uspořádán i lil Ukážeme, že (T, <L) je Suslinova přímka. Potřebujeme ověřit, že T jako prostor s intervalovou topologií neobsahuje spočetnou hustou množinu a že jeho Suslinovo číslo c(T) = co. Jelikož <7^ <> je také Aronszajnovým stromem, podle 3.62 <7; <Ly je Speckerovým uspořádáním, a proto T není separabilní prostor. Předpokládejme, že c(T) > co. Potom existují vzájemně disjunktní neprázdné intervaly Ia = (xa, ya) pro ol < o)1. Z každého intervalu Ia vybereme vnitřní bod za tak, aby platilo: (i) jsou-li xa a ya neporovnatelné vrcholy ve stromu T, pak za je nějaký bezprostřední následník vrcholu xa, (ii) je-li xa < ya a ya je předchůdce vrcholu ya, který je bezprostředním následníkem vrcholu xa, pak za je bezprostřední následník vrcholu xa, který je menší než ya v uspořádání hladin. Odtud plyne, že pro každé a < w, je {ze T. za < z} c /a. Jelikož intervaly 7a jsou disjunktní, množina {za:a<ol\ je nespočetným antiřetězcem ve stromu T — spor. Tedy c(T) = co a <7^ <L> je Suslinova přímka. Na druhou stranu, předpokládejme, že existuje Suslinova přímka <L, <L>. Podle 3.19 můžeme předpokládat, že <L je husté uspořádání. Odtud plyne, že každá alespoň dvouprvková konvexní množina K c L je již nekonečná. Podle předpokladu je c(L) = co, proto neexistuje žádná množina X c L uspořádaná podle typu co*. Suslinův strom <£/, ^> konstruujeme ze Suslinovy přímky <L, <L> podobným způsobem, jako jsme ve větě 3.63 konstruovali Aronszajnův strom ze Speckerova uspořádání. Hladiny UQ a Up + 1 se konstruují úplně stejně jako v 3.63. Pro a limitní je rozdíl pouze v tom, že uvažujeme jen takové kofinální větve v ve stromu U | a, pro které je konvexní množina f]v nekonečná. Ověřujeme, že U je Suslinův strom. Protože U sestává z nekonečných konvexních podmnožin přímky L a c(L) = co, je každý antiřetězec v U nejvýše spočetný. Kdyby výška stromu U byla spočetná, potom množina {p(l): I e U} by byla spočetnou hustou množinou v L — spor. Tedy U je nespočetný strom, nemá nespočetné anti- řetězce a každý jeho vrchol se větví. To znamená, že <[/, e> je Suslinův strom. 3.65 Věta. Kurepův strom existuje, právě když existuje Kurepův systém. Tedy Kurepova hypotéza je ekvivalentní s tvrzením „existuje Kurepův strom". Důkaz. Předpokládejme, že Se ^io)^ je Kurepův systém. Pro X eS nechť fx je charakteristická funkce množiny X definovaná na cox. Potom množina T = = {fx | a: a < wx & X e S} uspořádaná inkluzí je Kurepův strom. Na druhou stranu, nechť (T, <T> je Kurepův strom. Jelikož \T\ = coj, můžeme předpokládat, že T = cox. Potom množina {/? < cdx : T \ fi = /?} je uzavřená neomezená. Nechť B je množina všech kofinálních větví v T. Podle předpokladu je \B\ > co2 a B c ^(coj). Pro libovolné a < coj zvolme /? takové, že a < fi < gj{ 271
III 3.65 a T\P = p. Potom {Xc^cl:XgB) c {(«-,x) n a:xe 7^} a jelikož hladina 7^ je nejvýše spočetná, je nejvýše spočetná i množina B | a. Dokázali jsme, že B je Ku- repův systém na col. 3.66 Poznamenejme, že libovolné lexikografické uspořádání všech kofmálních větví Kurepova stromu je Kurepovou přímkou. Víme, že za předpokladu O existuje Suslinův strom. Je známo, že z O neplyne existence Kurepova stromu. Nicméně v univerzu konstruovatelných množin Kure- pův strom existuje. Platí tam dokonce silnější tvrzení. (V = L) Existuje Kurepův systém S c ^(coj takový, že každá množina X eS má mohutnost cúí a pro libovolnou množinu Y ^ col plné mohutnosti existuje XeS takové, že X c y Na druhé straně, jak jsme již uvedli v 3.24, z neexistence Kurepova stromu plyne bezespornost existence nedosažitelného kardinálu. 3.67 Slabá Kurepova hypotéza wKH je tvrzení „existuje systém funkcí F ^ ^'co takový, že F má mohutnost alespoň co2 a různé funkce fgeF jsou skoro všude různé44. 3.68 Lemma. KH -► wKH. Důkaz. Z Kurepovy hypotézy plyne, že existuje nějaký Kurepův strom T. Pro každé a < co1 zvolme prosté zobrazení cpa:Ta-* co. Každé kofinální větvi v odpovídá funkce fv: co, -»co taková, že fv(a) = cpa(v(c<)\ kde t;(a) je a-tý vrchol větve v. Jsou-li kofinální větve v, v' různé, potom fv a fv. jsou skoro všude různé funkce. Systém {/u: v kofinální větev v T} zabezpečuje slabou Kurepovu hypotézu. Slabá Kurepova hypotéza také není dokazatelná v teorii množin. Ukážeme její použití na problému regulárních ultrafiltrů. 3.69 Definice. Regulární ultrafiltr. Říkáme, že ultrafiltr fy na x je regulární, jestliže existuje systém {Ax\cl <x]^fy takový, že průnik každého nekonečného podsystému je prázdný. To znamená, že pro každé nekonečné X c x je f] Aa = 0. aeX 3.70 Lemma. Ultrafiltr °U na x je regulární, právě když pro každý systém S c= xOn nejvýše x funkcí existuje zobrazení cp: x -* [On]<to takové, že každá funkce feS prochází skoro všude zobrazením cp, přesněji, jestliže {cc < x:f(oc)e cp(a)} eútt. Můžeme říci, že cp je roura všude konečného průřezu, kterou skoro všude prochází každé zobrazení z S. Důkaz. Nechť $1 je regulární ultrafiltr na x a [áx\ ol < x) systém zaručující jeho re- gularitu. Jsou-li dány funkce {fa: a < x\, položíme pro každé £ < x 272
3.72 Stromy a lineární uspořádáni III Dostaneme tak zobrazení <p, které má požadované vlastnosti. Naopak, je-li cp roura pro systém konstantních funkcí {ka:ct<x}, kde ka nabývá hodnoty a, množiny A^ = {£ < x: a 6 <p(í)} pro a < x zaručují regularitu ultrafiltru <%. Je-li ultrafiltr % na x regulární, pak je uniformní. Na co je každý uniformní ultra- filtr regulární, stačí vzít množiny An = {k < co: k > n] pro n < co. Na každém nekonečném x existuje regulární ultrafiltr. Stačí jej zkonstruovat na množině X = [x]<(°, která má mohutnost x. Pro každé a < x položme Aa — {xeX\aex}. Podobně jako v 8.15(d) v kapitole I se ukáže, že S = {Ax:ct < x) je centrovaný systém podmnožin množiny X a každý ultrafiltr na X rozšiřující S je regulární. Na druhé straně, uniformní ultrafiltr na x > co, který je cr-úplný, nemůže být regulární. Takové ultrafiltry však souvisí s velkými kardinály (měřitelné kardinály) a podle 2.22 neexistují na co i. Problém, zda každý uniformní ultrafiltr na co 2 je regulární, se nazývá problém regulárních ultrafiltru. Je nerozhodnutelný v teorii množin. Ukážeme, že wKH dává pozitivní odpověď. 3.71 Věta. Za předpokladu wKH je každý uniformní ultrafiltr na co1 regulární. Důkaz. Nechť F c w,co je systém funkcí, který zabezpečuje wKH. Nechť °ti je libovolný uniformní ultrafiltr na co^ Pro figeF definujeme /<] g *-* {a < cúx :/(«) < g{cc)} e <% . Protože různá f,geF mají od nějakého a < col počínaje různé hodnoty a protože <?/ je uniformní, platí buď /o g9 nebo g o f. Odtud plyne, že <3 je lineární uspořádání. Přitom |F| > co2, a proto existuje geF, které má alespoň a^ předchůdců fa pro a < cox v uspořádání o. Funkce /* jsou vzájemně skoro všude různé, tedy pro každé a < co1 existuje a' < cdx takové, že pro každé p > a' a každé £ < a je fj$) # j\{P\ Položme i4. = {/»<«.:/»> a'&/8{/í)<ťK/»)}. Pro každé a < co1 je A^e^l a ukážeme, že pro libovolné nekonečné X c co2 je průnik f] Aa prázdný. V opačném případě by pro fi e (\ Aa množina <xeX aeX {fÁ&): a G X} byla nekonečná a přitom každý její prvek by byl menší než přirozené číslo g{0) — spor. Ukázali jsme, že systém {Aa\a < co^ zaručuje regularitu ultrafiltru #. 3.72 Závěrečné poznámky. Kurepova hypotéza má následující přirozené zobecnění pro libovolný nekonečný kardinál x. KHX: Existuje systém S c 0>{x) takový, že |s| > x a pro každé nekonečné X c x takové, že \x\ < x, je |S | X\ < \X\. Je zřejmé, že KH^ platí a KHa)i je právě Kurepova hypotéza. Za předpokladu GCH, podle 2.34(ii), pro singulár x s nespočetnou kofinalitou K Hx 273
III 3 72 neplatí. Jensen a Kunen ukázali, že KHX neplatí, je-li x velký kardinál nazývaný nevýslovný kardinál (5.13). Za předpokladu axiomu konstruovatelnosti V = L jsou to jediná omezení pro neplatnost KHX (Jensen, Prikry). Uvedli jsme již, že negace Kurepovy hypotézy je bezesporná, právě když je bezesporná existence nedosažitelného kardinálu. Totéž platí o slabé Kurepově hypotéze (Mitchel 1972). Podle 3.71 z wKH plyne, že každý ultrafiltr tff etftfo)) je regulární. Laver dokázal, že totéž plyne z Martinova axiomu MAUlJ který je důsledkem Martinova axiomu MA a negace hypotézy kontinua. Na druhou stranu, Laver ukázal, že neregulární ultrafiltr na (úx existuje, pokud existuje čL)rhustý ideál /naco^ to znamená, že: (i) J je cr-úplný a rozšiřuje Frechétův ideál na gí15 (ii) existuje systém {Xa: a < a^} c ^(coj - J takový, že každá velká množina A c= cú1 obsahuje modulo J nějakou množinu Xa. Existence takového ideálu je bezesporná, je-li bezesporná silná forma axiomu determinovanosti (Woodin). Víme, že za předpokladu V = L existuje Suslinův strom, a tedy neplatí Suslinova hypotéza. V tomto případě existují Suslinovy x-stromy pro každý nespočetný kardinál x, který není slabě kompaktní. V kapitole IV ukážeme, že z MAWi plyne Suslinova hypotéza, tedy neexistuje Suslinův strom. Laver a Shelah (1981) ukázali, že za předpokladu slabě kompaktního kardinálu je bezesporná teorie ZFC + CH + neexistuje Suslinův &>2-strom -i- 2°x > co2. Zůstává otevřeným problémem, zda z GCH neplyne existence Suslinova co2-stromu. Říkáme, že kardinál x má stromovou vlastnost, jestliže neexistuje Aronszajnův x-strom. V 5.9 dokážeme, že nedosažitelný kardinál x má stromovou vlastnost, právě když je slabě kompaktní. Za předpokladu V = L je stromová vlastnost ekvivalentní slabé kompaktnosti. Obecně však nikoliv. Silver a Mitchel (1972) ukázali, že z předpokladu existence slabě kompaktního kardinálu je bezesporné předpokládat, že cú2 má stromovou vlastnost. Výsledek lze zobecnit i pro libovolný následník regulárního nespočetného kardinálu namísto co2. Naproti tomu není známo, zda existence Aronszajnova Kw+1-stromu neplyne již z GCH, případně zda není dokazatelná jen v ZFC. 274
§4 Ramseyova věta a rozklady „Je mnoho matematických vět, které — zhruba řečeno — tvrdí, že každý systém z jisté třídy obsahuje velký podsystém, který má vyšší stupeň organizovanosti než původní systém." Tuto poznámku vyslovili H. Burkill a L. Mirsky (1973) a lze s ní plně souhlasit. Klasickým příkladem je věta Bolzanova-Weierstrassova o tom, že z každé omezené posloupnosti reálných čísel lze vybrat konvergentní posloupnost. Jiným příkladem je věta 1.19 o zd-systémech. Nyní dokážeme jeden z nejdůležitějších výsledků nekonečné kombinatoriky, fascinující Ramseyovu větu. Vyplývá z ní mimo jiné, že každý nekonečný graf obsahuje nekonečný úplný podgraf nebo nekonečnou nezávislou podmnožinu vrcholů. Uvidíme také, že v každé nekonečné uspořádané množině existuje nekonečný řetězec nebo nekonečný antiřetězec. Kromě Ramseyovy věty se seznámíme s její konečnou a kanonickou verzí. Analogií Ramseyovy věty pro rozklady systému nekonečných množin přirozených čísel je věta Galvinova-Prikryho. Je ukázáno použití těchto tvrzení v teorii dobrých a lepších kvaziuspořádání, vrcholící v Laverově důkazu známé Fraissého domněnky. V závěru je uvedena věta Erdose a Rado pro rozklady na nespočetných kardinálech. 4.1 Budeme se zabývat různými, převážně nekonečnými verzemi známého zásuvkového principu, nazývaného také Dirichletovým principem. S nejjednodušším příkladem jsme se setkali již v kapitole I. Rozložíme-li nekonečnou množinu na konečně mnoho částí, pak alespoň jedna část je nekonečná. Pro množinu Q racionálních čísel dokonce platí: Rozložíme-li racionální čísla na konečně mnoho částí, Q = X0 u ... u Xn_l, pak alespoň jedna množina rozkladu obsahuje izomorfní kopii množiny Q. Tedy jedna z množin rozkladu kromě toho, že je nekonečná, odráží celou strukturu uspořádání množiny Q. Pro důkaz uvedeného tvrzení stačí si uvědomit, že existuje otevřený interval / =f= 0 a číslo i < n takové, že množina X-t r\ I je hustá v /. Odtud plyne, že O lze izomorfně vnořit do Xr Nebudeme se omezovat jen na rozklady množiny X, ale budeme pracovat 275
1(1 4.1 i s rozklady množiny [X]n všech n-prvkových podmnožin množiny X. Přitom rozklady jsou velmi často definovány pomocí zobrazení. Každé zobrazení / s definičním oborem [X]M určuje rozklad množiny [X]" na |Rng (/)| částí. Přitom x, v e [X]" leží v téže třídě rozkladu, právě když /(x) = f(y). Můžeme si představit, že takové zobrazení přiřazuje každé n-prvkové množině nějakou barvu. Proto se také mluví o obarveních místo o rozkladech a zobrazeních. 4.2 Definice. Homogenní množina, (i) Nechť A'je množina a Q je rozklad množiny [X]n všech H-prvkových podmnožin množiny X. Říkáme, že množina A c= X je homogenní (pro Q), jestliže všechny rc-prvkové podmnožiny množiny A leží ve stejné třídě rozkladu. To znamená, že [Á\n c q pro nějaké qe Q. (ii) Nechť/je funkce definovaná na [X]n. Říkáme, že A c= X je homogenní (pro y), jestliže/je konstantní na [>4]n. Všimněme si, že A c X je homogenní pro/ právě když je homogenní pro rozklad určený zobrazením/ Tvrzení, která nás budou zajímat, lze elegantně vyjádřit pomocí rozkladové šipky, kterou zavedli Erdós a Rado. 4.3 Definice. Rozkladová šipka. Nechť x, Á, [i jsou kardinální čísla, r je přirozené. Symbol (1) *-(Afc znamená, že pro každou množinu X mohutnosti x a pro každé zobrazení /: [X]r -»[i existuje množina A ^ X mohutnosti A, která je homogenní pro / Neplatí-li (1) píšeme x ++ (Xf^. Pokud \i = 2, index /i u šipky se vypouští. 4.4 Příklad, (a) Známá hříčka. Sejde-li se kolektiv šesti lidí, najdou se mezi nimi alespoň tři, kteří se buď navzájem znají, nebo žádný z nich se nezná s ostatními. Ukážeme, že v řeči šipek se jedná o tvrzení (2) 6-(3)2. Nechť X je množina o 6 prvcích. Předpokládáme, že „znáti se" je symetrický vztah. Pro každou dvojici {x,y}e[X]2 položíme /({x, y}) = 0, jestliže x a y se znají, jinak položíme /({x, y}) = 1. Získáme tak funkci /: [X]2 -► 2. Nechť A c X je homogenní pro / Nabývá-li / na \_Á\2 hodnoty 0, pak všechny dvojice z A se znají, nabývá-li hodnoty 1, pak žádná dvojice z A se nezná. Protože nám jde o libovolnou skupinu, musíme uvažovat všechny funkce /: [X]2 -* {0, l}. Existuje-li pro každou z nich tříprvková homogenní množina, dostáváme (2), odkud plyne i řešení hříčky, a naopak. Není těžké ověřit (2), stejně jako 5 +* (3)2. (b) Obecně každé zobrazení /: [X]2 -> {0,1} určuje graf (X, H>, kde H je množina těch hran {x, y}, pro které /({x, y}) = 0. Množina A ^ X je homogenní pro / právě když buď kaidé dva vrcholy z A jsou spojeny hranou (A určuje úplný 276
4.7 Ramseyova věta a rozklady II! podgraf), nebo žádné dva vrcholy z A nejsou spojeny hranou (á je nezávislá množina vrcholů). Y řeči grafů (2) znamená, že každý graf o 6 vrcholech obsahuje bud nezávislou tríprvkovou množinu, nebo úplný podgraf X3. Vztah 5 ++ (3)2 znamená, že existuje graf o 5 vrcholech neobsahující K3 ani nezávislou tríprvkovou množinu vrcholů. 4.5 Jednoduché vlastnosti šipek. Vztah (l) je zajímavý, pokud x > k > r > 0 a p > 2. V ostatních (degenerovaných) případech je snadné zjistit, zda vztah (1) platí či nikoliv. (i) Monotónnost. Pro xl > x nebo kx < k nebo px < p z x -> (k)^ plyne *i-(*i)m.- (ii) Monotónnost v exponentu. Předpokládejme, že k je nekonečný kardinál a platí x -* (A)^. Potom pro každé n < r platí (3) k-W;. Důkaz. Kdyby pro nějaké n < r neplatila šipka (3), existuje zobrazení /: [x\n -> p, které nemá homogenní množinu mohutnosti k. Pro každé xe[V]n a ye[x]r_n takové, že maxx < miny, položme g(xuy) = f(x). Potom ani zobrazení g\[x\r -> p nemá homogenní množinu mohutnosti k — spor. (iii) Tranzitivnost. Předpokládejme x -+ (k)^ al-> (z)rv. Potom platí x -> (t)^ v, kde p. v je součin kardinálních čísel. Odtud indukcí a využitím monotónnosti šipky v dolním parametru snadno dostaneme, že z co -> (cof2 plyne co -+ (co)rk pro každé k < co. Důkaz. Nechť f: [x]r -+ (p x v). Pro libovolné x e [x]r nechť g(x) je první číslo dvojice /(x). Potom g: [x]r -> //, a proto existuje homogenní množina A c x pro #, která má mohutnost k. Označme a0 < p hodnotu, které g nabývá na množině [Á]r. Nyní pro x e [Á]r je první číslo dvojice f(x) rovno a0 a nechť h(x) je druhá složka dvojice f(x). Potom h: [Á]r -* v a množina B c A mohutnosti t, která je homogenní pro /i, je také homogenní pro výchozí zobrazení f. (iv) Pro r = 1 ztotožňujeme množinu [X]1 s množinou X a x -* (A)* znamená, že v každém rozkladu množiny jí na </i částí je nějaká množina mohutnosti alespoň k. To je ekvivalentní s tvrzením, že £ Aa < x pro každou posloupnost a < (i <[ka, ol < p} kardinálních čísel menších než k. 4.6 Ramseyova věta řeší důležitý případ šipky (l) pro x = k = co a konečné ^í. Dokázal ji F. P. Ramsey (1930) původně jako technický prostředek pro matematickou logiku. 4.7 Ramseyova věta. Pro každé přirozené r a každý rozklad Q množiny [co]r na konečně mnoho částí existuje nekonečná množina A přirozených čísel taková, že [/4]r c= q pro nějaké q e Q. Stručněji, pro každé přirozené rak platí co -> (w)rk. 277
III 47 Předvedeme důkaz pomocí ultrafiltrú, který se dá použít i pro velké kardinály. Podobný stupeň obecnosti má i metoda rozkladových stromů, se kterou se seznámíme později při důkaze věty 4.73. Důkaz. V degenerovaných případech r = 0 nebo k < 1 věta triviálně platí, jakmile r = 1 a k je libovolné konečné, jde o Dirichletův princip. Větu dokazujeme indukcí podle r > 1 pro libovolné k > 1. Předpokládejme, že pro dané r > 1 a libovolné k platí (4) co->(o>Yk, a dokazujeme co -> (co)rk+l. Nechť^ je nějaký uniformní ultrafiltr na co. Mějme dáno zobrazení /: [co]r + * -* k. Pro libovolné u e [co\r a i < k položme X(u, i) = {x e co — u:f(u kj {x}) = i). Množiny X(u, i) pro i < k tvoří konečný rozklad množiny co - u e °ll, právě jedna z nich je prvkem ultrafiltrú ÚU. Označme g(u) jediné i < k, pro které A^u, í) g °U. Získali jsme tak zobrazení (5) g:[a,y^k. S jeho pomocí sestrojíme nekonečnou množinu Y = {y,-: i < co} c co, která bude obsahovat hledanou homogenní množinu. Prvních r členů množiny Y můžeme zvolit libovolně, například y0 = 0, >>! = 1,..., yr_1 = r — 1. Předpokládejme, že pro nějaké n > r již máme sestrojenu množinu Y„ = {yy.j < n}. Pro každé ue[yjr je X(u, g(u)) e W a množina [7jr je konečná. To znamená, že Xn = (){X(u,g(u)):ue[YnY} je také prvkem ^ a je nekonečná. Proto je množina Xn — {p: p < y^-J neprázdná. Za yn zvolíme nejmenší prvek této množiny. Tím je popsána konstrukce nekonečné množiny Y. Nyní uvažujme funkci g z (5) jen na množině [Y]r. Podle indukčního předpokladu (4) existuje nekonečná množina A c= Y homogenní pro g. Předpokládejme, že g nabývá na [Á]r hodnoty 0 (ostatní případy se dokazují stejně). Ověříme, že také původní funkce / nabývá na [A]r+! hodnoty 0, to znamená, že A je homogenní pro / Nechť v je libovolný prvek množiny [A]r+ \ Víme, že A c Y. Nechť y je největší prvek množiny v a u = v - {y}. Potom g(u) = 0 a yeX(u,0), to znamená, že f(v) = f(u u {y}) = 0. Ukázali jsme, že A je nekonečná množina homogenní pro f. Důkaz je hotov. Z Ramseyovy věty a monotónnosti šipky plyne, že pro každé nekonečné x platí (6) x-(o));. Dříve než se budeme zabývat důsledky Ramseyovy věty, trochu odbočíme. 278
4.11 Ramseyova věta a rozklady ÍÍI 4.8 Sierpinského uspořádání. Předpokládejme, že množina X je lineárně uspořádaná relací =^. Zvolme navíc nějaké dobré uspořádání < množiny X. Pro x, y e X položme x <sy+->x^y8cx<y. Relace <5 je uspořádáním na množině X, které se nazývá Sierpinského uspořádání (určené relacemi =^ a <). Je-li A ^ X řetězec vůči <s, snadno se nahlédne, že A je dobře uspořádaná relací =^. Je-li A antiřetězec (<s), pak A je dobře uspořádaná inverzní relací k =^. 4.9 Věta. (i) Nekonečná uspořádaná množina obsahuje nekonečný řetězec nebo antiřetězec. (ii) V každé nekonečné lineárně uspořádané množině existuje podmnožina, která je uspořádaná podle typu co nebo typu co*. Jinými slovy (3.7), typy co a co* tvoří bázi pro třídu všech typů nekonečných lineárně uspořádaných množin. Důkaz, (i) Je-li X nekonečná uspořádaná množina, pro každé u — {x, y}e[^]2 položme f(u) = 0, jestliže x a y jsou srovnatelné, jinak f(u) = 1. Podle (6) existuje nekonečná množina A ^ X homogenní pro / Nabývá-li / na [A]2 hodnoty 0, je A řetězec, nabývá-li / hodnoty 1, je A antiřetězec. (ii) Nechť <X, =^> je nekonečná lineárně uspořádaná množina. Zvolme Sierpinského uspořádání <snaJ, které je určeno relací ^ a nějakým dobrým uspořádáním na Z. Podle (i) existuje nekonečná množina-A c X, která je buď řetězcem, nebo anti- řetězcem vzhledem k <s. Je-li A řetězcem, podle 4.8 je A dobře uspořádaná relací ^, a proto existuje dolní podmnožina B c A uspořádaná podle typu co. Je-li A antiřetězec, pak A je dobře uspořádaná inverzní relací k =^, a proto existuje horní podmnožina B c A uspořádaná podle typu co*. 4.10 Zúženi systému množin do podmnožiny. Chceme-li dát vskutku jednoduché příklady nekonečných systémů množin přirozených čísel, systémy A = {{«}: n < co} jednoprvkových podmnožin přirozených čísel nebo B = [n + 1: n < co] neprázdných dolních podmnožin budou z prvních, které nás napadnou. Stejně jednoduché systémy získáme přechodem k doplňkům množin z A nebo z B, tedy C = {co — [n]: n < co} a D = {co - (n + 1): n < co}. Připomeňme, že je-li S c= g?[X) systém podmnožin množiny X, potom pro libovolné Y c X je S\Y = {Yn A: AeS} zúžení systému S na množinu Y. 4.11 Věta (Shelah). Pro každý nekonečný systém S c &{X) existují prostá posloupnost <x„: n < co) prvků z X a podsystém [An: n < co} c: S tak, že {{m<co:xmeAn}:n< co} je právě jeden ze systémů A, B, C, D. 279
III 4.11 Jinými slovy, existuje spočetná množina Y ^ X a. spočetné S' ^ S tak, že zúžení S' | Y je podobné jednomu ze systémů AziD. Důkaz. Nejprve rekurzí podle n < co sestrojíme klesající posloupnost nekonečných podsystémů Sn £ S a posloupnost prvků <xn:n<co> z X. Položme S0 = S a x0eX zvolíme tak, aby systémy S0(0) = {AeS0:x0$A} a S0(l) = {v4eS0:x0é,4} byly oba neprázdné. Je zřejmé, že systémy So(0) a S0(l) tvoří rozklad množiny S0, proto je alespoň jeden z nich nekonečný a ten označíme Sj. V dalším kroku sipočí- náme stejně. Vybereme xxeX tak, že oba systémy 51(0) = {AeS1:x1^}, Si(l) = {AeSl\xleÁ\ jsou neprázdné a za S2 zvolíme ten, který je nekonečný. Prvek x{ e X lze vybrat, protože |sj > 2 a navíc je x1 =(= x0. Takto sestrojíme (Sn:n < co> a prostou posloupnost (xn:n < co>. Pro každé n vybereme An e Sn — Sn+l. Všimněme si, že při této volbě pro každé i < co platí: Je-li x. <£ Ai9 pak xi e A} pro každé j > i, aje-li x, e At, pak xL $ Aj pro každé j > i. Pro i < j položme AU) 0, 1, 2, 3, ní f- jestliže [co]2-4 XíMj X,. 6 A; Xř G Aj *i t Aj Podle &XjíAn & x, £ /l., &XjeAt. Ramseyovy věty existuje ne Máme tak definované zobrazení /; [oj]2 konečná množina M ^ co homogenní pro /. Je snadné ověřit, že zúžení systému S' = {An\ neM} na množinu Y = {xn: n e M) je podobné právě jednomu ze systémů A, B, C, D, podle toho, je-li M homogenní pro barvu 0, 1,2, 3. F. P. Ramsey (1930) dokázal také obdobu věty 4.7 pro konečné množiny. 4.12 Konečná Ramseyova věta. Pro libovolná přirozená čísla k, m, r existuje přirozeně n tak, že platí (7) n - (m)[. Odtud plyne, že pro každé r existuje Ramseyova funkce Rr definovaná všude na co x co vztahem Rr (8) Rr(m, k) = min {n < co: n -+ (m)rk} . Důkaz. Použijeme princip kompaktnosti (I. 8.36). Předpokládejme, že pro každé n > r existuje obarvení fn: \_n\r -> /c, pro které neexistuje žádná homogenní množina o m prvcích. Množina 5 = {fn: n > r} je systém konečných funkcí s hodnotami v konečné množině k. Navíc S vykrývá všechny konečné podmnožiny množiny [co]r, 280
4.13 Ramseyova uěta a rozklady \\\ protože konečné X £ [o)]r je podmnožinou každé množiny [n]r = Dom (/) pro libovolné n>maxyx. Podle principu kompaktnosti existuje zobrazení /: [cúV -> k filtrující systém S. Odtud plyne, že pro každou konečnou množinu A c co existuje n > max (Á) takové, že platí (9) /IWr = /.IWr- Z Ramseyovy věty 4.7 víme, že existuje nekonečná množina B ^ co homogenní pro / Vezmeme-li libovolnou podmnožinu A ^ B o m prvcích, pak z (9) plyne, že A je také homogenní pro nějaké obarvení fn — spor. Důkaz je hotov. 4.13 Příklady, (a) Ukazuje se, že výpočet hodnot Ramseyových funkcí (8) je velice obtížný a přesných hodnot je známo jen málo. Příklad 4.4(a) říká, že jR2(3, 2) = 6. Je také známo, že R2(4, 2) = 18, ale již pro R2(5,2) je znám pouze odhad 42 < K2(5, 2) < 55. Pro funkci K3 je situace ještě složitější. Pro nejjednodušší případ jR3(4, 2) je znám jeno odhad 13 < R3(4, 2) < 15. (b) K popularitě Ramseyovy věty rozhodným způsobem přispěly výsledky Erdose a Szekerese z roku 1935, které uvádíme v příkladech (b) a (e). Erdós a Szekeres v téže práci podali nezávislý důkaz konečné Ramseyovy věty. První jejich výsledek se týká množin bodů v rovině. Uvažujeme jen takové množiny bodu v rovině, že žádná jejich trojice bodu neleží na přímce. Pro každé přirozené m existuje přirozené číslo n takové, že z libovolné n-bodové množiny v rovině lze vybrat m bodů, které tvoří vrcholy konvexního m-úhelníku. Uvedeme elegantní důkaz této věty, který pochází od M. Tarsyho. Stačí vzít n takové, že platí (10) n->(m)l Množinu Y on bodech v rovině očíslujeme 0, 1,..., h — 1. Každou třiprvkovou množinu {i,;, k} budeme zapisovat ve vzestupném uspořádání, tedy i < j < k. Trojici {i,;, k) obarvíme bíle, jestliže přechod v rovině od i do ; a dále přes k zpátky do i se děje proti směru hodinových ručiček, a černě, je-li přechod po směru hodinových ručiček. Podle (10) existuje podmnožina X = {x0, xl7..., xm.l) o m bodech uspořádaná tak, že každá její trojice má stejnou orientaci. Vezmeme-li libovolnou přímku p procházející body xř, x/+l, kde í + 1 < m, nebo procházející body xm-1 a x0, pak v důsledku stejné orientace trojic leží celá množina X v jedné z polorovin vymezených přímkou p. To ovšem znamená, že body x0, xl?..., xm_ l jsou vrcholy konvexního m-úhelníku. (c) Jako důsledek konečné Ramseyovy věty dostaneme tvrzení o řetězcích a anti- řetězcích v konečných uspořádaných množinách, které je obdobou 4.9(i). Pro dané přirozené m existuje n takové, že každá uspořádaná množina o n prvcích obsahuje bud řetězec, nebo antiřetězec o m prvcích. Je však známa přímá metoda, která dává přesný dolní odhad čísla n v závislosti na m. 281
III 4 13 Nechť F je konečná uspořádaná množina. Označme r(P) a a(P) po radě největší délku řetězce a největší mohutnost antiřetězce v F. Ukážeme, že (11) r(P).a{P)> \P\. Nechť P0 je množina všech maximálních prvků v P. Dále vezměme množinu Px všech maximálních prvků v F - F0. Takto po konečném počtu kroků získáme rozklad {Př: i < n) množiny P. Je zřejmé, že každé P{ je antiřetězec, tedy \p\ < a(P\ a navíc n = r(P). Odtud plyne (11). (d) Libovolná uspořádaná množina, která má alespoň r.a + \ prvků, obsahuje buď řetězec délky r+1, nebo antiřetězec mohutnosti a + 1. (e) (Erdós, Szekeres 1935). Z každé prosté posloupnosti reálných čísel délky n2 + 1 lze vybrat buď rostoucí, nebo klesající podposloupnost délky n + 1. Na množině indexů posloupnosti, kterou ztotožníme s přirozeným číslem n2 + 1, jsou dána dvě lineární uspořádání: první je obvyklé uspořádání přirozených čísel a druhé je uspořádání indexů podle velikosti členů posloupnosti. Uvažujeme-li odpovídající Sierpinského uspořádání (4.8) na n2 + 1, pak každý řetězec určuje rostoucí podposloupnost a každý antiřetězec určuje klesající podposloupnost. Z (11) plyne, že alespoň jeden z nich musí mít mohutnost n + 1. Není těžké sestrojit příklad ukazující, že odhad n2 + 1 je nejlepší možný. (f) Z věty 4.9(i) plyne, že (11) platí i pro spočetné uspořádané množiny. Ukážeme, že ve větě 4.9(i) nelze slovo „nekonečný" nahradit slovem „nespočetný", a tedy pro nespočetná uspořádání vztah (11) nemusí platit. Víme, že reálná přímka U neobsahuje podmnožinu typu a>l ani co*. To znamená, že pro Sierpinského uspořádání množiny (R, odpovídající uspořádání reálných čísel a nějakému jejímu dobrému uspořádání, neexistuje ani nespočetný řetězec, ani nespočetný antiřetězec. Dostáváme známé Sierpinského tvrzení (12) 2"~ K)2. Všimněme si, že pro strom T mohutnosti a>i neplatí (li), právě když T je Suslinův strom. 4.14 Kanonické rozklady. Doposud jsme se zabývali jen konečnými rozklady. Nyní nás budou zajímat všechny rozklady. Předpokládáme, že X je lineárně uspořádaná množina. Zapisujeme-li /7-prvkovou množinu a c X výčtem jejích prvků a = {a0, alí ..., an_í), vždy předpokládáme, že prvky a{ jsou uspořádány vzestupně. Zvolme přirozené n a uvažujme rozklady množiny [X]n. Pro každé A c c {0, 1,..., n - 1} = n definujeme relaci ekvivalence ~A na množině [X]" tak, že a ~ á b <-► pro každé / e A platí a{ = b{. Nechť Qá je rozklad množiny \_X~\n sestávající ze tříd ekvivalence relace ~ A. Rozklady Qó pro A c n se nazývají kanonickými rozklady na X (pro dané n). 282
4 18 Ramseyova věta a rozklady III Je-li X nekonečná množina a n > 0, pak existuje nekonečně mnoho (alespoň 2*°) rozkladů množiny [X]n, ale jen 2n kanonických rozkladů. Ptáme se, zda pro libovolný rozklad Q existuje nekonečná podmnožina A ^ X taková, že zúžení Q na [A~\n je již kanonickým rozkladem na A. Pozitivní odpověď dává kanonická Ramseyova věta. 4.15 Definice. Nechť X je lineárně uspořádaná množina a n přirozené. (i) Říkáme, že rozklad Q množiny [A"]" je kanonický na množině A c X, jestliže existuje množina A(Q, A) c {0,1,...,n - 1} taková, že libovolná a, be\_A~\n leží ve stejné množině rozkladu, právě když pro každé i e A(Q, A) platí at — £>,-. To znamená, že Q | [Á]H = QA{QtAy (ii) Je-li / zobrazení definované na [X~\n, říkáme, že / je kanonické na A Q X, jestliže rozklad Q určený zobrazením/je kanonický na A. V tomto případě píšeme A(f, A) namísto A(Q,A). Všimněme si dvou mezních případů množiny A(f, A). Je-li A(f, A) = 0, potom f(a) — f(b) pro všechna a,be [^]n. To ovšem znamená, že množina A je homogenní pro / Na druhé straně, je-li A(f,A) = {0, 1,..., n - 1} = n, potom pro a 4= b je f(a) 4= /(&), tedy /je prosté zobrazení na množině [Á]n. V případě n = 1, kdy ztotožňujeme [X]1 s X, je funkce / kanonická na podmnožině A, jestliže / je buď konstantní na A (v případě A = 0), nebo prostá na A (v případě A = {0}). Je-li X nekonečné, je zřejmé, že pro libovolnou funkci / definovanou na X nalezneme nekonečnou množinu A c X uvedených vlastností. 4.16 Kanonická Ramseyova věta (Erdós a Rado 1950). Pro libovolné přirozené n a každý rozklad Q množiny [co]" existuje nekonečná množina A c oj, na které je rozklad Q kanonický. 4.17 Nejprve ukážeme, že kanonická Ramseyova věta je zobecněním Ramseyovy věty. Předpokládejme, že Q je konečný rozklad množiny [co]n. Nechť A c co je nekonečná množina, na které je rozklad Q kanonický. Dokazujeme, že A je homogenní pro Q, neboli A(Q, Á) = 0. Předpokládejme, že existuje nějaké íeA(Q,A). Pro libovolné xeA, které není mezi prvními i prvky množiny A, existuje a(x) = {a0,..., an^l} e[A]n takové, že ax = x. Je-li x 4= x\ pak a(x) a a(x) leží v různých množinách rozkladu Q, a protože A je nekonečná, Q musí být nekonečný rozklad — spor. K důkazu věty 4.16 použijeme následující charakterizace kanonických rozkladů, která je sama o sobě zajímavá. 4.18 Invariantní rozklady. Předpokládáme, že X je lineárně uspořádaná množina. Jsou-li a, b, c, d její rc-prvkové podmnožiny, píšeme (13) a:b = c:d, jestliže existuje rostoucí zobrazení c/>: a u b -► X takové, že q>\a\ = c a (p\_b] = d. Jinými slovy, (13) je ekvivalentní s tím, že pro každé ij < n platí 283
III 4.18 ax < bj, pravé když cz- < d-. Je-li Q rozklad množiny \_X]n, pak píšeme a = b{Q), jestliže a i b leží ve stejné množině rozkladu. Pokud je zřejmé, který rozklad máme na mysli, píšeme krátce a = b. Říkáme, že rozklad Q množiny [X]n je invariantní, jestliže pro libovolné a, b,c,de[X]n platí: je-li a:b = c:d a a = b, potom c = d. 4.19 Lemma. Je-/i X nekonečná lineárně uspořádaná množina, potom libovolný rozklad množiny [X]"^ kanonický, právě když je invariantní. Důkaz. Nechť Q je kanonický rozklad a Q = Q^ pro nějaké A c «. Je-li a = fr, pak pro každé z" e ^1 je at = b(, a z a:b = c:d dostáváme, že také ci - dx pro každé ieA. Odtud c = d a Q je invariantní. Důkaz opačné implikace je složitější. Předpokládejme, že Q je invariantní rozklad množiny [X~\n a /i > 0. Zvolme libovolně množinu S = {x0,..., x2„} í X o 2u + 1 prvcích uspořádaných vzestupně. Nejprve použijeme prvních n -h 1 prvků množiny 5 a pro každé i < n položíme "i = \X0-> •'•' 'Xi- 1» Xi+1' •••» Xn) ' Je zřejmé, že každé Hř je n-prvková množina. Pro rozklad Q definujeme množinu (14) A = {i<n:H^Hi+1}. Dokazujeme, že Q = QA. Vezměme libovolné a,be [X~]n takové, že at = bx- pro ieA. Položme fab) = \{i < n: a, * b,}\. Indukcí podle q dokážeme, že a = b. Je-li g(a, b) — 0, pak a — b a triviálně a = fr. Je-li ^(a, 6) > 0, nechť j je' nejmenší index, pro který a} ^ by Víme, že j$A. Můžeme předpokládat aj < bj a položme b' = {b0,...,bj_l,aj,bj+i,...,bn_l} . Je zřejmé, že a{ = i?r pro každé í e zl a současně #(a, b') < o(a, b). Podle indukčního předpokladu dostáváme a = 6'. Navíc platí fc:fc' = H,.:Hj+1 a protože ;£4, je H; = HJ + 1. Z invariantnosti rozkladu Q plyne fr = 6', odkud také a = b. Potřebujeme ještě ukázat, že také naopak z a = b plyne at - bx pro všechna ieA. Dokazujeme to sporem. Předpokládejme, že a = b a existuje ieA, pro které je ax 4= bv Označme je A nejmenší takový index. Je-li j = 0 položme c = a, d — b. Je-li j > 0, položme c = {min (fl0, b0),..., min (a^, ^.„J, aJ9..., an_ x}, i = {min (a0, fc0),..., min(a^, ^_,), fc,,..., £>„_ J . 284
4.21 Ramseyoua věta a rozklady lil Z invariantnosti rozkladu gaz (14) dostáváme c = a, cl = b, odkud c = </. Je zřejmé, že pro i < j je cf = d{ a c;- + d;.. Můžeme předpokládat, že c,- < dy Nyní využijeme toho, že S má 2n + 1 prvků. Můžeme vybrat n-prvkové množiny e,fz prvních 2n prvků množiny S tak, že platí c:d = e:f. Nutně ej < j) a eL — f{ pro i < j. Z invariantnosti Q máme e = /. Uvažujme zobrazení (p.S— {x2n} -> 5 takové, že pro x < e,- je cp(x) = x a pro x > e- je <p(x) následník prvku x v množině S. Označíme-li e = <p\_e] a /' = <p[/], platí e:/ = e':/', a proto e =/'. Podobně uvažujme zobrazení i/r. 5 - {x2n} -► S takové, že pro x < e} je i//(x) = x a pro x > e,- je ^(x) následník prvku x v množině 5. Položme e = Ý[e]. Je zřejmé, že /' = i/^[/J, a proto e:/ = e":/'. Odtud e" = /'. Nyní víme, že £'=/' = e". Všimněme si, že e":e = Hj:Hj+i, a tedy tf; = Hj+1. To ovšem znamená, že j$A, spor. Dokázali jsme, že Q je kanonický rozklad. Pro konečné množiny lemma 4.19 neplatí. 4.20 Příklad. Nechť n > 1. Uvažujme množinu X = {0, 1, ...,p} pro nějaké p takové, že n < p < 2n. To znamená, že n < \X\ < 2n. Definujme rozklad Q množiny [X]" tak, že jedna jeho množina sestává z množin {0,..., n - 1} a {p - n + 1,..., p} a zbývající množiny rozkladu jsou jednoprvkové. Q je invariantní rozklad, ale není kanonický. Připomeňme, že v důkazu 4.19 jsme použili množinu o 2n -f 1 prvcích. 4.21 Důkaz kanonické Ramseyovy věty. Předpokládáme n > 0, případ n = 0 je triviální. Použijeme Ramseyovu větu co -► (co)2" pro exponent 2/7 a číslo /c, které udává počet všech relací ekvivalence (rozkladů) na množině mohutnosti ( j. Důležité je, že k je přirozené číslo. Vezměme množinu J = {0, 1,..., 2n — 1} a nechť E sestává ze všech rozkladů množiny [/]". Je zřejmé, že |£| = k. Nechť Q je libovolný rozklad množiny [co]". Pro každou 2/i-prvkovou množinu P = {Po>Pi> --'yPin-i} — m existuje jediný rozklad f(p)eE takový, že pro libovolné x, y G [/]" platí x = y(f(p))~{prie*} = {p/;ey}(G). Získali jsme tak zobrazení /: [co]2" -+ E. Podle Ramseyovy věty existuje nekonečná množina A c co homogenní pro / Ověříme, že rozklad Q je invariantní na \_Á]n. Nechť a, b,c,de [Á]n a platí (15) a:b = c:d. 285
ÍII 4.21 Doplníme, je-li třeba, množinu a u b na 2/i-prvkovou množinu p ^ A přidáním prvků z A, které jsou za všemi prvky z au b. Podobně doplnime množinu cu d na množinu ge[/l]2rt. Jelikož f(p) = f(q), v důsledku (15) platí a = b(Q), právě když c = d(Q). Rozklad Q je tedy invariantní na \_Á]" a je kanonický podle 4.19. Důkaz je ukončen. 4.22 Rozklady systémů nekonečných množin. Zajímají nás konečné rozklady systému [X]™, tedy rozklady systému všech spočetných podmnožin nekonečné množiny X, pro které existují nekonečné homogenní množiny. Klasický výsledek Erdóse a Rado (1954), viz lemma 4.23, říká, že pro exponent co neplatí přímá analogie Ramseyovy věty. Ovšem konstrukce rozkladu množiny [X]<0, pro který neexistuje nekonečná homogenní množina, podstatně používá axiom výběru. Na druhé straně Galvin a Prikry (1973) ukázali, že analogie Ramseyovy věty platí, pokud se omezíme na vhodně definované rozklady. Seznámíme se s jejich větou a ukážeme její použití. Nejdříve slíbený protipříklad. 4.23 Lemma. Pro každou nekonečnou množinu M existuje rozklad [M]" = QívQ2 množiny [Mj° na dvě části takový, že pro každou nekonečnou množinu A cr M je Stručněji, pro každé nekonečné x platí (16) x++(alfá. Důkaz. Na množině [A/]"* definujeme relaci ekvivalence tak, že X ~ y<-> symetrická diference X A Y je konečná. Z axiomu výběru plyne, že z každé třídy ekvivalence lze vybrat jeden prvek. Existuje tedy zobrazení / takové, že f(X) ~ X a X ~ Y-+f(X) = f(Y) platí pro každé X, 7g[M]w. Položme Q0 = {XefXMX Af(X)\ je sudé číslo}, Gi = M" - Q0 • Ověříme, že Q0> Qx mají požadované vlastnosti. Je-li A cr M nekonečná, vezměme libovolnou spočetnou množinu X c A. Odebereme z X jeden prvek, dostaneme množinu Y. Je zřejmé, že f(X) = f(Y\ a proto jedno z čísel \X A/(X)|, | Y A/(X)| je sudé a druhé liché. To znamená, že jedna z množin Xy Ypatří do Q0 a zbývající do Q1. Dokázali jsme, že žádná nekonečná množina A c: M není homogenní pro rozklad {Qo.S!}. 286
4.28 Ramseyova věta a rozklady III 4.24 Borelovské rozklady. Podle (16) plati co +-* (co)ť2\ Presto existují zajímavé rozklady množiny [co]", které mají nekonečné homogenní množiny. Ukazuje se, že k popisu takových rozkladů jsou vhodné topologické prostředky. Budeme používat borelovské množiny a množiny s Baireovou vlastností, které jsou typickými příklady <r-úplných algeber množin a jsou popsány ve IV. 1. Na množině [co]" zavedeme nejprve topologii odvozenou z topologie Cantorova diskontinua, kterou budeme nazývat klasickou topologií na [co]03. Ztotožníme-li podmnožiny přirozených čísel s jejich charakteristickými funkcemi, stává se [co]fJ podmnožinou, a tedy také topologickým podprostorem Cantorova diskontinua. Báze topologie Cantorova diskontinua je určena konečnými funkcemi a odpovídající báze topologie na [co]" bude určena konečnými množinami. ..Položme [0] = [co]" a [s] = {X e [oj]"^ n (max (s) + 1) = s} pro libovolnou neprázdnou množinu se [co]<ai. Jinými slovy, X e [s], právě když s je dolní podmnožinou množiny X v uspořádání přirozených čísel. Pro libovolné K c [oS\<íú je (17) o(X)=UW seK otevřenou množinou v klasické topologii. Dále uvažujeme [co]" jako prostor s touto topologií. Rozklady množiny [co]w, které sestávají z borelovských množin, nazýváme borelovskými rozklady. 4.25 Věta (Galvin, Prikry 1973). Pro každý konečný borelovský rozklad existuje nekonečná množina A c co taková, že [Á]"3 c 5. pro nějaké i < k. Nejprve uvedeme některé jednoduché důsledky této věty. 4.26 Definice. Říkáme, že systém K c [co]<ÍO je (i) hustý, jestliže pro každé X e [co]" je JCn[l]<ffl^0, (ii) spemerovský, jestliže žádná množina z K není v uspořádání přirozených čísel dolní podmnožinou jiné množiny z K. Všimněme si, že pro každé přirozené r je [co]r spemerovský systém. 4.27 Lemma. Je-li K c [co]<" hustý systém, potom existuje ,4 e [co]" takové, že každé nekonečné B c: A má nějakou dolní podmnožinu v K. Důkaz. Vezměme otevřenou množinu o(K) definovanou v (17). Potom o(K) a [co]03 - o(K) tvoří borelovský rozklad, a proto podle věty 4.25 existuje nekonečná množina A £ co taková, že bud [Á]03 c o(K)9 nebo [Á]03 n o(K) = 0. Druhá alternativa není možná, protože z ní plyne [Á]<ai nK = 0, a to je spor s hustotou systému K. Tedy [Á]03 c o(X), a to je právě to, co jsme chtěli dokázat. 4.28 Věta (Nash-Williams). Nechť K je spemerovský systém. Potom pro každý jeho konečný rozklad 287
III 4.28 K=K0u...uKk^ existuje nekonečná množina A ^ co taková, že [A]<tí} n K c £. pro nějaké i<k. Ramseyova věta je speciálním případem tohoto tvrzení, protože [a/)r je sperne- rovský systém. Důkaz. Ukážeme podstatný případ k = 2, pro k > 2 pokračujeme indukcí. Předpokládáme, že K = K0uKl. Pokud systém K0 není hustý, existuje A e [oj]'0 takové, že [a]<0) n K0 = 0, a tedy [A]<ai n K g= Kv Je-li systém K0 hustý, vezměme množinu A e [a;]"0 z důsledku 4.27. Ověříme, že [A]<(°nK cX0. Je-li se[i]<wnK, potom B = s u {ne A: (Ví e s)(i < n)} je nekonečná a J3 c A. Ze 4.27 plyne, že B má nějakou dolní podmnožinu teK0. Jelikož t i s jsou dolní podmnožiny B, jedna je dolní podmnožinou druhé. Navíc 5, teK a protože K je spernerovský systém, platí s = t. Tedy seK0 a věta je dokázána. 4.29 Galvinovu-Prikryho větu dokážeme pomocí série lemmat, ve kterých použijeme následující označení. Konečné množiny přirozených čísel značíme s, t a nekonečné množiny přirozených čísel značíme A, B, X, Y. Podmnožiny prostoru [oj\10 značíme S. Píšeme s < A, jestliže všechny prvky z 5 jsou menší než všechny prvky z A. Je-li s < A, potom definujeme [5, Á] = {Xe [cu]<°: s c X c s u A}. Jinými slovy, X e [s, A\ právě když 5 je dolní podmnožina X a X - s c A. Všimněme si, že [0, A] = [A]0* a že každou množinu [s] báze klasické topologie na [oj]*0 lze vyjádřit jako množinu [s, co — (max (s) + l)]. 4.30 Definice. Ramseyovske množiny, (i) Systém nazýváme Ellentuckovým systémem. (ii) Říkáme, že množina S c [co]" je ramseyovská, jestliže platí (18) (V[s, X] e ď) (3J3 e [4]") ([>, B]cSV [s, B]nS = Q). Systém všech ramseyovských množin značíme 01. Zajímají nás vlastnosti systému (%. Je zřejmé, že Je ^>([^]í0), OeJ a že doplněk každé ramseyovske množiny je také ramseyovská množina. Ukážeme, že M je cr-úplná algebra množin, která obsahuje všechny otevřené množiny prostoru [a)]03. Odtud pak plyne, že $ obsahuje také všechny borelovské množiny tohoto prostoru. 288
4.33 Ram^eyova věta a rozklady III 4.31 Příklad. Každá množina [ř, X]e<£ je ramseyovská, neboli S <= M. Nechť [s, Á] je libovolná množina z i. Hledáme B, které splňuje podmínku (18) pro S = [í, X]. Mohou nastat dva případy: bud je průnik [5, A] n [t, X] prázdný, pak položíme B = A. Neboje neprázdný, a potom B = A r\ X je nekonečné a s je dolní podmnožinou t nebo naopak. Ukážeme, že B také splňuje (18). Je-li t ^ 5, pak [s, B] cr [t, X]. Není-li í dolní podmnožinou s, potom existuje prvek zet, který je větší než všechny prvky z s. Je zřejmé, že z$ sv B, ale z je prvkem každého Ye [ř, X]. Odtud plyne, že [5, B] má prázdný průnik s [t, X]. 4.32 Přijímání a odmítání. Uvažujme libovolnou množinu S <= [a>]u a libovolné [5, Á\ e &. Říkáme, že [s, A~\ přijímá S, jestliže existuje nekonečné B ^ A tak0vé'Že [s,B]sS. Pokud taková množina B neexistuje, říkáme, že [s, X] nepřijímá množinu S. Říkáme, že [5, Á\ odmítá S, jestliže pro každé konečné t c A množina [5 uU(> r)] nepřijímá S, kde A(>t) = {ney4:(Vieí)(i < n)}. (19) Je zřejmé, že pokud [s, A] nepřijímá S, pak pro každé B ^ A také [5, B] nepřijímá S. Všimněme si, že platí: (20) [í, B] ^ [s, 4], právě když 5 je dolní podmnožina t, B c ,4 a £ — s £ 4. Odtud plyne, že [s, /l] odmítá 5, právě když každé [t, B] c [s, A] nepřijímá 5. Pokud [5, ^4] odmítá S, pak také každé [t, B] c [5, Á] odmítá S. 4.33 Lemma. Jestliže [s, ,4] nepřijímá S, pak existuje nekonečné B ^ A takové, že [s, B] odmítá S. Důkaz. Nejprve ukážeme, že pokud množina [5, Á\ nepřijímá S, pak existuje nekonečné X c 4 takové, že pro každé ne X (21) množina [s u {n}, X(>«)] nepřijímá S. V takovém případě říkáme, že [5, X] s/afrě odmítá S. Předpokládejme, že množina X uvedených vlastností neexistuje, to znamená, že platí: (*) pro každé X'e[/l]ťJ existují xeX' a nekonečné Y' c X'(>x) tak, že [5 u {x}, y] c s. Položme X0 = X. Podle (*) existují x0eX0 a Xt c X0(>x0) tak, že [su {x0}, Xj ^ s. Pro Xt opět použijeme (*) a získáme x^Xi a X2 takové, že {x0, x{] < X2 c Xi a [su {x1},X2] c 5. Rekurzí sestrojíme rostoucí nekonečnou posloupnost x0 < xx < x2 < ... přirozených čísel a klesající systém množin <Xř: i < cd). Položíme-li X = {x{: i < co}, potom X £ 4 a 5 < X. Ověříme, že [s, X] c 5; a to je spor s předpokladem, že [s, /l] nepřijímá S. Nechť Ye 289
III 4 33 g [s, X] a nechť /je nejmenší index takový, že xř g 7. Potom Yg [5 u {x,}, Xl+l] c: 5, to znamená, ze [5, X] c 5. Dokázali jsme, že platí (21). Nyní konstruujeme množinu B. Předpokládáme, že [5, Á] nepřijímá 5, a víme, že existuje X0 c A tak, že [5, X0~] slabě odmítá 5. Položme b0 = min X0 a Y0 = = X0(>b0). Potom [s u {fe0}, y0] nepřijímá S podle (21) a [5, Y0] také nepřijímá S podle (19). Předpokládejme, že jsme již sestrojili prvky fr0 < ^ < ... < bm a množiny X0 => Y0=2 X, 3 Yx 3 ... => ym.! 2XmDym tak, že b, = min X, a Yt = = Xť — {&,-} a pro každé í c {b0,..., bm) množina [su t, 5^] nepřijímá 5. Nyní sestrojíme množinu Xm+l, která určuje 6m+ x =minXm + 1a Ym+l = Xm + l - {bm + 1}. Víme, že ke každému tg {fr0> •••>&,«} existuje podmnožina Z, c Ym tak, že [su £,Z(] slabě odmítá S. Postupně probíráme všechny množiny ř, je jich 2m+1, a konstruujeme nerostoucí posloupnost množin Zt c Ym. Využíváme přitom indukčního předpokladu a toho, že nepřijímání a slabé odmítání se zachovává při přechodu k menší množině. Poslední z množin Zt označíme Xm+1. Máme zaručeno, že pro libovolné t c {bQ,..., bm} množina \_su t,Xm+i] slabě odmítá S. Odtud plyne, že pro kterékoli r c {b0, ...ibM+l} množina [s u r, Ym+ J nepřijímá S. Takto získáme nekonečnou množinu B = {fy: i < co}. Je zřejmé, že 5 < B a 2? c= A Ověříme, že [5, fí] odmítá S. Nechť t je libovolná konečná podmnožina B. Je-li t — 0, pak [s, jB] nepřijímá 5, protože [5, Á] nepřijímá S. Předpokládejme t =j= 0 a nechť fy, je největší prvek v t. Potom t ^ {b0,..., bm} a z předchozí konstrukce plyne, že [su t,Xm+l~\ nepřijímá S. To znamená, že [s uí,(B > ř)] také nepřijímá 5, protože B(>í)cImH. Dokázali jsme, že [s, fí] odmítá S. Následující tvrzení zesiluje pozorování z příkladu 4.31. 4.34 Lemma. Pro libovolný podsystém E0 Q £ Ellentuckova systému je množina S = U{[ř, x]: [í, x] e EQ) ramseyovská. Speciálně, každá otevřená množina prostoru [co]" leží v 01. Důkaz. Vezměme libovolnou množinu [s, A] g S. Pokud [s, Á\ přijímá S, je dobře. Předpokládejme, že [s, A~\ nepřijímá S. Podle 4.33 existuje B ^ A takové, že [s, B\ odmítá S. Ukážeme, že [s, fi] n S = 0. Předpokládejme naopak, že průnik je neprázdný. Pak je neprázdný průnik [s, B] n [í, AT] pro nějaké [í, A"] g £0. To ovšem znamená, že C = X n B je nekonečné a t — s c fí. Odtud plyne [s u ř, C] c [t, X] a to je ve sporu s předpokladem, že [s, jB] odmítá 5 a [t, X] c 5. Průnik je tedy prázdný a S je ramseyovská množina. Víme, že každá otevřená množina [s] z báze klasické topologie je v S. Libovolná otevřená množina prostoru [co]" je sjednocením nějakého systému množin z báze a z dokázaného lemmatu plyne, že je ramseyovská. 4.35 Lemma. Ramseyovská množiny tvoří o-úplnou algebru množin. Důkaz. Víme, že systém 0t c ^([co]w) je uzavřený na doplňky, proto stačí ověřit, že je uzavřený na sjednocení spočetných podsystémů. Nechť {Si:i<(ú}^$ a položme U«,- 290
4.38 Ratnseyova věta a rozklady III Uvažujme libovolné [5, A~\eé. Pokud [5, Á] přijímá S, není co dokazovat. Předpokládejme, že [s, Á] nepřijímá S, a vezměme X c A podle 4.33 takové, že [5, X] odmítá S. Chceme sestrojit množinu B c X takovou, že [s, B] n 5 = 0. Postupujeme podobně jako v důkazu 4.33. Víme, že [s, X\ odmítá 50. Protože S0 je ramseyovská, existuje B0 ^ X takové, že [s, 50] n 50 = 0. Položme b0 = min B0 a X l = = B0 — {b0}. Je zřejmé, že [5, Xj a [s u {b0}, Xj jsou podmnožiny množiny [s, X], a proto obě odmítají S{. Máme-li zkonstruovány prvky b0<bl <...<bm a množiny B0 => Bx =»...=) 5m a *w+i =*«-{&-.}» pak pro každé t ^ {b0, ...,bm} množina [suUffl+1] odmítá 5, a tedy také odmítá Sm+l. Podobně jako ve 4.33 nalezneme Bm+Í c Xw+1 takové, že platí pro každé t c {fr0,..., 6m}, a položíme bm+l = minfím+1. Tímto způsobem získáme množinu B — \b{. i < co} a klesající systém množin {Bř: i < co}. Zbývá ověřit [s, B] n 5 = 0. Kdyby pro nějaké m existovalo Y e [5, B] n Sm, potom pro t = = yn{^...,ti} platí 76[suř:B(>ljm_1)] c [sut,Bm]9 ale na pravé straně inkluze je množina disjunktní s Sm — spor. 4.36 Důsledek. Každá borelovská množina prostoru [co]0* s klasickou topologií je ramseyovská. 4.37 Důkaz Galvinovy-Prikryho věty. Předpokládejme, že HB = S0u...uSk_1 je rozklad sestávající z ramseyovských množin. Hledáme nekonečnou množinu A c co takovou, že pro nějaké i < k je [^4]*° c £.. Vezměme libovolné nekonečné B0 c co. Pokud [0, B0] přijímá 50, X bude taková podmnožina B0, pro kterou platí [0, Á] c 50. Přitom [0, /l] = [/4]°\ tedy jy!]" c S0. Jestliže [0, B0] nepřijímá S0, potom existuje Bx c B0 takové, že [Ojfíi] nS0 = 0, protože S0 je ramseyovská. To znamená, že [0,B1]cSlu...uSk_1, a můžeme opakovat úvahu s Bv a Sx namísto B0 a S0. Nakonec nalezneme i < k takové, že [0, Bř] přijímá 5f, a tedy pro nějaké A c Br je [x]w c 5.. Následující tvrzení využijeme, až se budeme zabývat Fraissého domněnkou. 4.38 Věta. Pro libovolně A e [co]03 a pro libovolný spočetný soubor (S^.i < co> ramseyovských množin, který pokrývá množinu [Á]10, tedy takový, že We US.. 291
III 4.1R existuje nekonečná množina B ^ A taková, že pro každé i < co je [B]0* n S, otevřená množina (dokonce sjednocení konečně mnoha bázových množin) podprostoru [#]". Důkaz je obdobou důkazu lemmatu 4.35. Množinu B konstruujeme rekurzí. Položíme B0 = A. Předpokládejme, že jsme již definovali Bt. Potom položíme bi = = minBi a Bi+l zvolíme tak, že Bi+l c fí.(>fe.) a pro každé tc {b0, ...,b,.} platí buď [í,Bi+1] c s., nebo [t,Bi + 1] n S- = 0. Potom B = {/?,: i < co} je hledaná množina, protože pro libovolné X e [#]<y platí X e S,, právě když [ř,J3i + 1] ^ S,. pro ř = Xn{60,...,&,.}. 4.39 Ellentuckova topologie. Víme, že každá borelovská množina prostoru [<a]w s klasickou topologií je ramseyovská. Opačná implikace neplatí, systém ramseyov- ských množin je větší. Nejprve ukážeme topologickou charakterizaci ramseyovských množin. Množiny z Ellentuckova systému i jsou základními příklady ramseyovských množin. Navíc, průnik dvou množin z Ellentuckova systému je bud prázdný, nebo obsahuje nějakou množinu z S. To znamená, že £ tvoří bázi nějaké topologie na množině [co]*", kterou budeme nazývat Ellentuckovou topologií. Je zřejmé, že Ellentuckova topologie je jemnější než klasická topologie. Budeme používat pojmy řídké a hubené množiny a množiny s Baireovou vlastností, které jsou zavedeny v 1.29 IV. kapitoly. 4.40 Věta (Ellentuck 1974). Předpokládáme, že [co]" je prostor s Ellentuckovou topologií. Množina S c [cdI™ je ramseyovská, právě když má Baireovu vlastnost. Důkaz. Nejprve ověříme, že množina, která má Baireovu vlastnost, je ramseyovská. Z lemmatu 4.34 plyne, že každá otevřená množina v Ellentuckově topologii je ramseyovská. Nechť S je řídká množina. Potom množina [co]" - cl (S) je otevřená a hustá, tedy ramseyovská. Systém $ je uzavřen na doplňky, proto také cl (S) e @t. Jelikož cl (Š) je řídká a ramseyovská množina, pro každé [5, Á] e £ existuje B c A takové, že [s, B] n cl (S) = 0. Pro stejné B platí také [s, B] n S = 0, tedy S e &. Podle 4.35 je 0t cr-úplná algebra množin, proto i každá hubená množina je v 0t. Odtud plyne, že každá množina S = U A H, která je symetrickým rozdílem otevřené a hubené množiny, je ramseyovská. Tím jsme dokázali, že každá množina s Baireovou vlastností leží v &. Na druhou stranu předpokládejme, že S je ramseyovská množina. Potom S{ = S — Int (S) e 3$, protože 0t je algebra množin a otevřená množina Int (S) e 0t. Tedy pro libovolné [s, Á\eS existuje B c A takové, že [5, B] r\ Sx = 0 nebo [s,B] c Sj. Druhá možnost nemůže nastat, protože Sl £ S a Sx je disjunktní s Int (S). Odtud plyne, že S{ je řídká množina, a tedy S = Int (S) u S{ má Baireovu vlastnost. 292
4.44 Ramseyova véla a rozklady lil 4.41 Ramseyovské množiny a projektivní hierarchie. Povšimneme si vztahu mezi klasickou topologií a projektivní hierarchií množin Cantorova diskontinua a ram- seyovskými množinami. Připomeňme dva klasické výsledky deskriptivní teorie množin, které lze nalézt v knize K. Kuratowského Topologie (1958). (i) Množiny s Baireovou vlastností libovolného topologického prostoru jsou uzavřeny na Suslinovu operaci. (ii) Každou analytickou podmnožinu Cantorova diskontinua získáme Suslino- vou operací z nějakého systému uzavřených množin. Podle (i) a věty 4.40 jsou ramseyovské množiny uzavřeny na Suslinovu operaci, a proto každá analytická množina je ramseyovská. 4.42 Důsledek (Silver). v-úplná algebra množin Cantorova diskontinua generovaná analytickými množinami je obsažena v 0t. Silver ukázal, že za dodatečných množinových předpokladů (Martinův axiom a 2W > oj J lze uvedený výsledek rozšířit na další dva stupně projektivní hierarchie: všechny spojité obrazy doplňků analytických množin, tedy všechny PCA ( = £2) množiny, jsou ramseyovské. Podle 4.23 nemohou být všechny podmnožiny \_(o]0) ramseyovské, platí-li axiom výběru. Mathias (1977) ukázal, že v Solovayově modelu ZF, ve kterém platí slabší forma axiomu výběru (axiom závislých výběrů) a ve kterém je každá množina reálných čísel lebesgueovsky měřitelná, jsou všechny podmnožiny prostoru [co]" ramseyovské. 4.43 Kvaziuspořádání třídy lineárně uspořádaných množin. Znovu se vrátíme k porovnávání lineárně uspořádaných množin. Připomeňme označení z § 3. Jsou-li L, M lineárně uspořádané množiny, píšeme L < M, jes lize L lze izomorfně vnořit do M. Jestliže L < M a M nelze vnořit do L, píšeme L < M. Je zřejmé, že < je reflexivní a tranzitivní relace na třídě všech lineárně uspořádaných množin. Z §3 víme, že tato relace není uspořádáním, protože není slabě antisymetrická. Každou reflexivní a tranzitivní relaci nazveme kvaziuspofádánim. Relace vnořitel- nosti < je tedy kvaziuspořádání na třídě všech lineárně uspořádaných množin. V roce 1948 vyslovil R. Fraissé následující domněnku o spočetných lineárně uspořádaných množinách. 4.44 Fraisseho domněnka. Mezi spočetnými lineárně uspořádanými množinami se nenalezne nekonečně mnoho takových, které by byly vzájemně neporovnatelné vzhledem k relaci vnořitelnosti nebo tvořily ostře klesající řetězec. Třída všech nespočetných lineárních uspořádání nemůže mít stejnou vlastnost, jak plyne z 3.12. Každou spočetnou lineárně uspořádanou množinu lze vnořit do množiny racionálních čísel. Pro Fraisseho domněnku jsou proto podstatné jen spočetné lineárnč uspořádané množiny, které neobsahují kopii množiny racionálních čísel. 293
III 4 45 4.45 Definice. Rozptýlené lineární uspořádání. Říkáme, že lineárně uspořádaná množina je rozptýlená, jestliže neobsahuje hustě uspořádanou podmnožinu. Všechny dobře uspořádané množiny jsou rozptýlené. Fraissého domněnka nás vede k pojmu dobrého kvaziuspořádání, které je zobecněním dobrého uspořádání. 4.46 Definice. Dobré kvaziuspořádání. Říkáme, že kvaziuspořádání na třídě Q je dobré, jestliže v Q neexistuje spočetný ostře klesající řetězec ani spočetný anti- řetězec. Fraissého domněnka je ekvivalentní s tvrzením, že relace vnořitelnosti je dobré kvaziuspořádání na třídě všech spočetných lineárně uspořádaných množin. Fraissého domněnku dokázal R. Laver v roce 1969. Navíc ukázal, že domněnka platí pro třídu všech rozptýlených lineárních uspořádání. 4.47 Věta (Laver 1971). Relace vnořitelnosti je dobré kvaziuspořádání na třídě všech rozptýlených lineárně uspořádaných množin. Dříve než dokážeme Laverovu větu, seznámíme se blíže s pojmy a vlastnostmi dobrého a lepšího kvaziuspořádání. Zda je kvaziuspořádání na nějaké třídě dobré, se pozná na jejích nekonečných podmnožinách. Není proto na úkor obecnosti, když se omezíme na dobře kvaziuspořádané množiny. Z Ramseyovy věty dostaneme následující charakterizaci dobře kvaziuspořáda- ných množin. 4.48 Lemma. Pro kvaziuspořádanou množinu <Q, <> jsou následující podmínky ekvivalentní: (i) < je dobré kvaziuspořádání, (ii) v Q neexistuje nekonečný antiřetězec a odvozená relace < je fundovaná na Q, přitom x<y<-+x<y&—\ y < x, (iii) každá podmnožina X c Q má konečnou bázi Y c X, to znamená, že pro každé x e X existuje yeY takové, že y < x, (iv) pro každou posloupnost f'-(o-+Q existují přirozená i, j tak, že i < j o /(i) < /(/), (v) pro každou posloupnost f:a) -> Q existuje nekonečná množina A ^ (ú taková, že pro každé ijeA, jakmile i < j, pak f(i) < f(j). Důkaz. Z (i) plyne (ii), stačí si uvědomit, že relace je fundovaná, právě když neexistuje nekonečný klesající řetězec. Platí-li (ii), pro X c Q vezměme množinu Y' všech prvků z X minimálních vzhledem k relaci <. Z fundovanosti relace < plyne, že Y' je báze pro X. Nechť množina Y c= Y' je libovolný maximální antiřetězec vzhledem k <, proto je konečná. Dokázali jsme (ii) -* (iii). Pro nekonečný antiřetězec ani nekonečný klesající řetězec nemůže platit (iii), tedy z (iii) plyne (i). 294
4.52 Ramseyoua věta a rozklady III Je zřejmé, že z (v) plyne (iv) a z (iv) plyne (i). Zbývá dokázat (i) -+ (v). Nechť f:w-> Q. Definujme obarvení cp\ [cd]1 -> 3 tak, že pro i < j položíme fo, /(«)</O). <p({ij}) = jl, je-li f(i) a f(j) neporovnatelné, l 2, /(i) >/(/)• Nechť A je nekonečná homogenní množina pro cp. Podle (i) množina [Á]2 musí mít barvu 0. 4.49 Důsledek, (i) Každá podmnožina a každý homomorfní obraz dobře kvaziuspo- řádané množiny je dobře kvaziuspořádaná množina. (ii) Jsou-li <Gi,<i>, (Qii ^2) dobře kvaziuspořádané množiny, potom jejich kartézský součin (Q± x Q2, <>, kde <x, u> < <y, y> <-+ x <j&u<2u, je dobře kvaziuspořádaný. 4.50 Špatné posloupnosti. Uvažujeme kvaziuspořádanou množinu Q. Říkáme, že posloupnost f: a> —> Q je špatná, jestliže pro libovolná přirozená i, j platí << j -/on /(/)• V opačném případě říkáme, že posloupnost je dobrá. Tedy Q je dobře kvaziuspořádaná množina, právě když v g neexistuje špatná posloupnost. Je proto užitečné seznámit se s chováním špatných posloupností. Říkáme, že špatná posloupnost /je minimální, jestliže každá posloupnost g, pro kterou platí (22) (Ví) (3/) (g(í} </(/)) a (3f) (37) (g(í) </(/)), je dobrá. Je-li / špatná posloupnost, je zřejmé, že každá její nekonečná podposloupnost je také špatná. Je-li / minimální, totéž platí pro každou její podposloupnost. Navíc všechny členy špatné minimální posloupnosti jsou vzájemně neporovnatelné. 4.51 Lemma. Je-li f minimální špatná posloupnost v Q, potom podmnožina Q0 — = {q e Q: (3í) (q < f(í))} je dobře kvaziuspořádaná. Důkaz. Je-li g libovolná posloupnost v Q0, pak g splňuje (22), a proto je dobrá. 4.52 Lemma. Předpokládejme, že Q není dobře kvaziuspořádaná a že odvozená relace < je fundovaná. Potom v Q existuje minimální špatná posloupnost. Důkaz. Rekurzí sestrojíme minimální špatnou posloupnost. Nechť /(O) je (vzhledem k <) minimální prvek z množiny všech počátečních členů špatných posloupností. Dále uvažujme všechny špatné posloupnosti, které začínají s /(O). Nechť f(l) je minimální ze všech druhých členů takových posloupností. Je zřejmé, že f(l) je ne- 295
III 4 52 srovnatelné s f(6). Takto sestrojíme celou posloupnost /, která je špatná, protože každý její počáteční úsek je částí nějaké špatné posloupnosti. Navíc členy posloupnosti/jsou vzájemně nesrovnatelné. Ukážeme, že /je minimální. Předpokládejme, že existuje špatná posloupnost g, pro kterou platí (22). Můžeme hned předpokládat, že g(0) < /(/) pro nějaké ;', jinak vynecháme vhodný počáteční úsek posloupnosti g. Ukážeme, že existuje špatná posloupnost h taková, že h \j = f\j a h(j) = g(0) < /(/). To je ve sporu s volbou/(/). Nejprve si všimněme, že jen konečně mnoho členů posloupnosti g splňuje nerovnosti /(/) < g(k) < f(i) pro nějaké i < j a že g(0) k nim nepatří. Všechny takové členy z g vypustíme a položíme h=f(0)J(l),..,f(j-l\g(0),g(l),.., Kdyby pro nějaké i < j a k platilo f(í) < g(k), z (22) dostáváme f(í) < g(k) < /(/) pro nějaké /. Odtud i = /, protože různé členy posloupnosti /jsou nesrovnatelné. Taková g(k) jsme z g vypustili. Tedy h je špatná posloupnost. Dokázali jsme, že posloupnost /je minimální. 4.53 Kvaziusporádáni konečných posloupností. Nechť Q je kvaziuspořádáná množina. Na množině <a)Q všech konečných posloupností prvků z Q definujeme kvaziusporádáni < předpisem (23) s < ř, právě když t má alespoň takovou délku jako s, tedy Dom (s) < Dom (t), a existuje prosté rostoucí zobrazení H: Dom (s) -> Dom (ř) takové, že pro každé i < Dom (s) platí s(i) < t{H(i)). 4.54 Věta (Higman 1952). Je-li Q dobře kvaziuspořádáná množina, potom relace (23) je dobré kvaziusporádáni množiny <aiQ. Důkaz. Podle 4.49(ii) je kartézský součin konečně mnoha dobře kvaziuspořádaných množin opět dobře kvaziuspořádáná množina. Odtud plyne, že relace < odvozená z (23) je fundovaná na <0iQ. Předpokládejme, že < není dobrým kvaziuspořádáním. Podle 4.52 existuje minimální špatná posloupnost / Je zřejmé, že pro každé i je /(i) neprázdná posloupnost v Q. Můžeme proto každou konečnou posloupnost f(i) jednoznačně vyjádřit jako zřetězení f(i) = g(i) x„ kde g(í) je počáteční úsek a xř poslední prvek posloupnosti /(i). Je zřejmé, že každé g(í) patří do množiny Q' = {ae <ů>Q:(3i)(a < /(i))}. Podle 4.51 je Q dobře kvaziuspořádáná relací <, a proto i kartézský součin Q x Q je dobře kvaziuspořádaný. Přitom /je posloupnost v Q' x Q a je špatná - spor. 4.55 Příklady, (a) Uvažujme všechna konečná slova nad konečnou abecedou A, to znamená množinu všech konečných posloupností prvků z A. Uvědomme si, že identita je dobré kvaziusporádáni množiny A. Podle Higmanovy věty má každá množina slov S konečnou bázi S0 c S vzhledem k relaci (23). To znamená, že pro každé slovo seS existuje teS0 takové, že všechny symboly slova t najdeme v s ve stejném pořadí (nemusí však být bezprostředně za sebou). 296
4.56 Ramseyovo uéta a rozklady III (b) Dělitelnost je kvaziuspořádáni. Relace dělitelnosti je (kvazi)usporádání na w. Není dobré, protože prvočísla tvoří nekonečný antiřetězec. Je-li Igco dobře kvaziuspořádaná relací dělitelnosti, podle Higmanovy věty je množina S(X) všech konečných součinů přirozených čísel z X také dobře kvaziuspořádaná. (c) Na množině K= [jnn n<tú uvažujme Kruskalovo kvaziuspořádáni definované předpisem f <Kg, právě když existuje rostoucí zobrazení H: Dom(/) -> Dom (g) takové, že pro každé ij < < Dom(/) platí /(')< /(/) ~g(H(i))<g(H(j)). Toto není dobré kvaziuspořádáni ani na X, ani na podmnožině s= IR n <ťi) konečných permutací, kde S„ je grupa všech permutací na n. Definujeme-li pro každé m permutaci fm e S2m+2 tak, že /J2j) =2/+l proO<;<m, /J2j + 1) = 2/ - 2 pro 1 <i<m, /Ji) =2m, pak </m: m < co> je špatná posloupnost v S. (d) (Laver 1976). Nechť C„ je množina všech zobrazení f:n-+n takových, že pro každé i < n je /(i) = m. i(mod n), kde m < n je nějaké pevné číslo. Uvědomme si, že pro n > 0 je |cj = n a feCn je permutace, právě když m a m jsou nesoudělná. Kruskalovo kvaziuspořádáni množiny (J Cn je dobré. n<eo 4.56 Lepší kvaziuspořádáni. Ukázali jsme, že dobré kvaziuspořádáni na nějaké třídě Q určuje dobré kvaziuspořádáni (23) všech konečných posloupností prvků z Q. Podobným způsobem však nemusíme získat dobré kvaziuspořádáni nekonečných posloupností. K tomu je třeba, aby Q mělo lepší vlastnosti, které se nejlépe vysloví pomocí topologických pojmů. V dalším uvažujeme kvaziuspořádanou třídu Q jako topologický prostor s diskrétní topologií a množinu [A]", pro nekonečné A c co, jako topologický podprostor prostoru [a/)" s klasickou topologií. Místo posloupností v Q budeme pracovat se zobrazeními b: [A]™ -► Q, kterým budeme říkat bloky. 297
IÍI 457 4.57 Definice. Každé spojité zobrazen b: [á]cj -> Q nazýváme blokem v Q. Říkáme, že b je špatný blok, jestliže pro každé X e [A]™ platí b{X)i b(X - {min X}). 4.58 Bloky a posloupnosti. Všimněme si, že každý blok s definičním oborem [^]w určuje nejvýše spočetný rozklad množiny [/4]w na otevřené množiny. Snadno se nahlédne, že libovolná posloupnost /: cu-* Q určuje blok b:[oj]í0 ~* Q takový, že b(X) = /(min X) pro každé nekonečné X c co. Stejnou úlohu, jakou měla Ramseyova veta pro posloupnosti, bude mít Galvi- nova-Prikryho věta pro bloky: je-li b: [Á]01 -> Q blok, pak existuje nekonečná podmnožina B c A taková, že buď zúžení b na [#]" je špatný blok, nebo pro každé X e [B]a platí b{X) < b{X - {min X}). 4.59 Definice. Lepší kvaziuspořádání. Říkáme, že kvaziuspořádání < třídy Q je lepší, jestliže žádný blok v Q není špatný. Pojem lepšího kvaziuspořádání zavedl Nash-Williams (1965). Ukážeme, že je zesílením pojmu dobrého kvaziuspořádání. 4.60 Lemma. Každé lepší kvaziuspořádání je dobré. Důkaz. Nechť < je lepší kvaziuspořádání na Q a nechť/je libovolná posloupnost v Q. Definujeme blok b tak, že pro každé nekonečné X ^ oj položíme b{X) = /(min X). Podle předpokladu existuje nekonečné Y c oj takové, že b(Y) < b(Y — {min Y}), tedy pro i = min Y a j = min (Y — min {Y}) platí i < j a f(i) < /(/), proto / je dobrá posloupnost. 4.61 Příklady, (a) Každé dobré uspořádání je lepší kvaziuspořádání. (b) Dobré kvaziuspořádání, které není lepší. Nechť QQ = {</>./>'•' < J; < w} a nechť < je uspořádání na QQ definované vztahem <i,7> < </c, /> <-> (i = k a ; < /) nebo 7 < /c. Ověříme, že < je dobré kvaziuspořádání. Nechť (an: n < oj} je prostá posloupnost v QQ. Pokud existuje nekonečně mnoho an se stejnou první složkou, pak mezi nimi nalezneme am, an taková, že m < n a am < an. Existuje-li pouze konečně mnoho an se stejnou první složkou, pak pro nějaká m < n platí (am)2 < (an)x, kde (am)2 je druhý a (a^ je první člen uspořádané dvojice. Odtud dostáváme opět am < an. Pro libovolné nekonečné X c oj položme b(X) = <x0, x,>, kde xQtxí jsou první dva prvky množiny X. Je zřejmé, že b je špatný blok v Q0. Tedy < není lepší kvaziuspořádání. Snadno se ověří, že kvaziuspořádání (24) množiny nekonečných posloupností "Qq není dobré. 4.62 Kvaziuspořádání transflnitních posloupností. Pro kvaziuspořádanou třídu Q označme 298
4 63 Ramseyoua uěla a rozklady III aeOn třídu všech transfinitních posloupností prvků z Q. Podobně jako na konečných posloupnostech definujeme kvaziuspořádání < na třídě Seq (Q) tak, že (24) s < í, právě když existuje rostoucí zobrazení H: Dom(,s) -> Dom (ř) takové, že pro každé í eDom(s) platí s(č) < t{H(£)) v Q. Chceme dokázat, že kvaziuspořádání (24) třídy Seq (Q) je dobré, je-li výchozí kvaziuspořádání na Q lepší. K tomu použijeme minimální špatné bloky. 4.63 Lemma (Simpson 1984). Nechť < je kvaziuspořádání na Q. Předpokládejme, že < je uspořádání na Q, které je fundované a pro libovolné x, yeQ z x < y plyne x < y. Potom pro libovolný špatný blok b: \_B~\0i -> Q existuje špatný blok c: \_Č]<a -> Q takový, že (i)Ccfiíi c{X) ^ b(X) pro každé X e [C]°\ (ii) neexistuje špatný blok d definovaný na [D]w takový, že D c: C a pro každé Y^D je d(Y)<c(Y). Říkáme, že c je minimální špatný blok pod b vzhledem k uspořádání -<. Důkaz. Předpokládejme, že pod špatným blokem b neexistuje žádný minimální špatný blok. Za tohoto předpokladu sestrojíme nespočetnou posloupnost špatných bloků ba: [Bj01 -► Q pro a < oj1 tak, že pro P < y < cúx platí (25) Bp c B a By - Bp je konečné, to znamená, že By je až na konečně mnoho prvků podmnožinou Bp, (26) pro všechna X e [Bp n By~\a je by(X) < bp(X). Z (25) plyne, že <fía:a < cox> je nespočetný uniformně centrovaný systém na cd. V závěru důkazu ukážeme, že existuje rostoucí posloupnost <an: n < cd) spočetných ordinálních čísel taková, že množina Z = f]{Ban: ne cd) je nekonečná. Odtud podle (26) plyne, že (bXn(Z):n < co} je klesající posloupnost vzhledem k fundované relaci -<, a tak dostáváme spor. Konstruujeme rekurzí bloky ba. Položíme b0 = b, B0 = B a předpokládáme, že již byly sestrojeny bp, Bp pro P < a splňující (25) a (26). Je-li a = P 4- 1, podle předpokladu bft není minimální špatný blok, a proto existuje Ba ^ Bp a špatný blok ba: [Bp]w -+ Q takový, že pro každé X e [fíjw je 6a(AT) -< ^(x). Předpokládejme, že a je limitní. Nejprve ověříme, že existuje nekonečná množina A ^ B taková, že rozdíl A - Bp je konečný pro všechna P < a. Jelikož a je spočetné, soubor (Bp: P < a> můžeme indexovat přirozenými čísly, získáme tak soubor (B'n:n < cd}. Vybereme rostoucí posloupnost (nk:k6ci))> c= B tak, aby pro každé k platilo nke (\{B\\ i < k}. Potom A = {nk: keco) je hledaná množina. Navíc pro libovolné Xe^]" je {P < a: X c Bp) konečná množina, neboť v opačném případě dostaneme spor s (26) a fundovaností relace -<. Nyní definujme g: [a]0* -> Q předpisem 299
III 4 63 g(X) = b„(X), kde p = max {y < a: X c By). Je zřejmé, že g nabývá nejvýše spočetně mnoha hodnot. Navíc, pro každé q e Q je g~1{q) borelovská množina v [Á]w, protože Xeg~\q)^(3p <a)[X ^BpScXeb-^Sc^y)^ <y <oi^Xt[B7Y)]. Ověříme, že pro každé Xe[/l]í0 platí g(X) $ g(X - {min X}). Předpokládejme, že pro nějaké X je g(X) < g(X — {min X}). Potom pro nějaká /?, y < a je g(X) = bfi(X) a g(X - {min A-}) = by(X - {min X}). Jelikož X - {min*} c X a fy je špatný blok, platí fi < y. Odtud a z (26) dostáváme b0{X) < by(X - {min X}) < bp{X - {min X}), neboli fy(X) < bp(X - {min X}), a to je spor. Můžeme říci, že g je špatné borelovské zobrazení. Je zřejmé, že pro každé fi < a a každé X e [A n B^° je g(X) = fy(X) nebo g(AT) -< fy(X). Jelikož g nabývá nejvýše spočetně mnoha hodnot, podle 4.38 existuje množina Á e [a]w taková, že g = g | [A']w je spojité zobrazení, a tedy špatný blok. Blok g není minimální, proto existuje Bx e \_A,~\<a a špatný blok ba: [Ba]a> -► Q takový, že pro všechna X 6 [bJ^ je fy(X) -< g\X) = ^(X). Ukázali jsme jak sestrojit špatný blok fy pro každé a < Q}x. Zbývá ověřit, že pro každý uniformně centrovaný systém Fnaw mohutnosti wl existuje spočetný podsystém {An: n e a>} c F s nekonečným průnikem. Buď n0 e co první takové «, že |{>4 e F: rc e /l}| = a>{. Zvolme A0e{Ae F:n0e a>] = F0. Dále postupujeme indukcí; buď nkeAQr\...r\Ak_l první takové, že nk > ^^ a |{4 e Ffc_ t: nk e ,4}| = c^. Položme Fft = {A e Fk.i: nk e A} a vybereme AkeFk různé od A0,..., Ak^l. Je zřejmé, že {nk:keco} c (^{X^: /ceco}. Důkaz je úplný. Následující tvrzeni je analogie Higmanovy věty pro nekonečné posloupnosti. Použijeme ho k důkazu Laverovy věty. 4.64 Věta (Nash-Williams 1968). Je-li třída Q lépe kvaziuspořádaná, potom třída Seq (Q) je lépe kvaziuspořádaná relací (24). Důkaz. Nejprve ukážeme, že pokud pro s, íeSeq(g) platí s $ r, potom existuje jediný ordinál a e Dom (5) takový, že (27) s\ol <t a s I (a + l) $ t. Nechť s £ t. Rekurzí sestrojíme rostoucí ordinální funkci h tak, že h{£) bude nejmenší r\ < Dom (r), pro které platí s(í) < t(rj) v Q a /i(í') < ř? pro libovolné £' < £. Je zřejmé, že pro nejmenší a takové, že h(a) není definováno, platí (27). Předpokládejme, že kvaziuspořádání < na Seq (Q) není lepší. To znamená, že existuje nějaký špatný blok b v Seq(Q). S pomocí lemmatu 4.63 chceme získat vhodný minimální špatný blok. K tomu definujeme uspořádání -< na Seq (Q) tak, že s < t *-+ (3y < Dom (í)) (s = t \ y). 300
4.66 Ramseyova věta a rozklady ÍII Je zřejmé, že relace < je fundovaná a že je části kvaziuspořádáni <. Tedy podle 4.63 pod b existuje minimální špatný blok c: \_A~Y -* Seq(g) vzhledem k -<. Připomeňme, že c(x) je posloupnost prvků z Q a je počátečním úsekem posloupnosti b(X).- Jelikož c je špatný blok, pro libovolné X e [A]ffl a Y - X - [vsxmX) je c(X) rj c(Y\ a proto existuje ordinál ocx takový, že platí c(X)\ax < c(Y) ac{X)\ax + lic{Y). Uvažujme zobrazení c = (c(X) \ <xx: X e \_Á]W}. Ověříme, že c je spojité, odtud plyne, že c je blok. Zvolme X e [/i]". Ze spojitosti bloku c víme, že existuje konečná dolní podmnožina x £ X taková, že c(X) = c(Z) platí pro každé Z e e [x, /4(>x)]. Podobně pro 7 = X - {min X} existuje dolní podmnožina y ^ Y taková, že c(Y) = c(T) pro každé Te [y, A(>y)]. Označíme-li t; = x u y a K = = [u, i4(>u)], potom V je okolí množiny X a pro každé Ze V je c(X) = c(Z) a ax — az> tecty cM I ax — c(Z) I az- To znamená, že c' je spojité zobrazení. Blok c je pod c, to znamená, že c(X) \ <xx < c(X) pro každé X e [Á]03. Jelikož c je minimální, blok c nemůže být špatný. Proto existuje nekonečné B c A takové, že pro každé X e[B]a a Y = X - {min X} platí c(X)| a* < c{Y) | ocy. Přitom 4*0 I ax + 1 ^ c(y), a tedy také c(X)\ax + 1 $ 4y) | ay 4- 1. To znamená, že 4*0 (ax) ^ c(y)(ay) v Q. Potom zobrazení g: [B]03 -> Q, kde <y(AT) je o^-tý člen posloupnosti c(X), je špatný blok v Q, spor. Všimněme si, že ccx-tý člen posloupnosti c(X) je také členem posloupnosti b(X), kde 6 je výchozí špatný blok v Seq (Q). 4.65 Rozptýlená lineární uspořádání. Podle 4.45 víme, že lineárně uspořádaná množina je rozptýlená, jestliže neobsahuje podmnožinu izomorfní s racionálními čísly. Již v roce 1908 F. Hausdorff popsal způsob, jak lze získat všechny rozptýlené lineárně uspořádané množiny. Použijeme ho v důkaze Laverovy věty. Nechť R0 je třída všech nejvýš jednoprvkových lineárně uspořádaných množin. Máme-li definovány třídy Ry pro y < /?, pak Rp je třída všech lineárně uspořádaných množin, které jsou pro nějaké a e On izomorfní buď součtu L0 4- Lt 4- ... + L4 + ... pro í < a , nebo součtu ... + í^ 4- ... 4- Lx + L0 pro í < a, kde L^ jsou lineárně uspořádané množiny ze sjednocení tříd Rr y < /?. Nakonec třída R je sjednocením všech tříd jRy pro y e On. Indukcí podle y lze ověřit, že s každým prvkem obsahuje třída jR i všechny jeho podmnožiny. 4.66 Věta R je třída všech rozptýlených lineárně uspořádaných množin. Důkaz. Každá dobře uspořádaná nebo inverzně dobře uspořádaná množina je rozptýlená. Odtud indukcí podle /? plyne, že každé Le Rp je rozptýlené. Naopak, nechť L je libovolná rozptýlená lineárně uspořádaná množina. Dokazu- 301
III 4.66 jeme, že LgR. Na L definujeme ekvivalenci ~ tak, že x ~ y, právě když uzavřený interval s koncovými body x, y patří do R. Je-li X ^ L třída ekvivalence, pak X je konvexní. Ověříme, že X e R. Pokud v X je největší i nejmenší prvek, pak X g R podle definice relace ~. Předpokládejme, že v X neexistuje největší prvek. Potom pro nějaké limitní a existuje rostoucí posloupnost <xs*: í < a) prvků z X kofmální v X. Množina *i = ue^<«}> kde h ~ tx^ x^+1)' Je"^ ^ izolované [*03*í + i) - UÍV? < £}> je-li c limitní je dobře uspořádaným součtem množin z R, proto je také prvkem R. Pokud v X existuje nejmenší prvek, můžeme položit x0 = min(X) a máme X = X1. V opačném případě existuje klesající posloupnost (yy. č < /?) prvků z X koiniciální s X. Navíc můžeme zvolit y{] = x0. Potom A',, = [xeA':jí< x„J je inverzně dobře uspořádaným součtem množin z R. Proto X0e R a A' = X0 + X! je také prvkem třídy R. Ukážeme-li, že v L existuje jediná třída ekvivalence, důkaz je hotov. Snadno se ověří, že mezi různými třídami ekvivalence musí existovat ještě jiná třída ekvivalence, jinak by bylo možné obě třídy spojit. To znamená, že množina, která vybírá po jednom prvku z každé třídy ekvivalence, je hustě uspořádaná část L, a to je spor. 4.67 Důkaz Laverovy věty 4.47. Dokážeme silnější tvrzení: třída R je lépe kvaziuspořádaná relací vnořitelnosti, kterou budeme značit <. Je-li Le R, stupeň rozptýlení množiny L definujeme jako nejmenší /? takové, že LeRp, a značíme ho st (L). Na třídě R zavedeme uspořádání -< vztahem L -< M +-> L < M & st (L) < st (M). Předpokládejme, že třída R není lépe kvaziuspořádaná relací vnořitelnosti. Podle 4.63 existuje minimální špatný blok (28) (Lx:Xe[Á}^ vzhledem k ■<. Každé Lx je rozptýlená lineárně uspořádaná množina jednoho z následujících typů: (i) dobře uspořádaný součet množin menšího stupně, (ii) inverzně dobře uspořádaný součet množin menšího stupně, (iii) jednobodová množina. Podle Galvinovy-Prikryho věty můžeme předpokládat, že všechny množiny Lx jsou stejného typu. Jelikož blok (28) je špatný, typ (iii) je vyloučen. Budeme předpokládat, že všechna Lx jsou typu (i). Jsou-li typu (ii), důkaz je podobný. Tedy pro každé Xg[á]w je 302
4 70 Ramseyova věta a rozklady III kde st (Lx) < st (Lx). To znamená, že pro každé C < olx je Lx < Lx. Uvažujme transfinitní posloupnosti sx = (Lx: c, < <xx). Je zřejmé, že s = = (sx\ X e [/l]") je blok ve třídě Seq (R). Ověříme, že je špatný. V opačném případě pro nějaké X e [Á]w a Y = X — {min X] platí sx < sy. To znamená, že existuje rostoucí zobrazení H: <xx -+ <xY takové, že Lx < L%^] pro všechna č, < ax. Odtud dostáváme Lx < LY a to je spor, protože (28) je špatný blok. Dokázali jsme, že s je špatný blok. Z důkazu věty 4.64 vyplývá, že existuje nekonečné B c= A a špatný blok b: [B]w -* R takový, že každé b(X) je členem posloupnosti s^. Jinými slovy, b(X) = = VX{X) pro nějaké y(X) < ax. To znamená, že pro každé X e [Bj0 je Lyx{X) < Lx, to je spor s minimalitou bloku (28). Důkaz je hotov. 4.68 Důsledek (Laver). Třída spočetných lineárně uspořádaných množin je lépe kvazi- uspořádaná relací vnořitelnosti. Tedy platí Fraissého domněnka. 4.69 Rozklady množiny [x]r pro nespočetné x. Z Ramseyovy věty plyne, že pro každý konečný rozklad existuje nekonečná homogenní množina. Na druhé straně Sierpinského výsledek (12) ukazuje, že Ramseyova věta nemá přímé zobecnění pro nespočetné mohutnosti, a to ani v nejjednodušším případě, kdy barvíme dvouprvkové podmnožiny dvěma barvami. Následující tvrzení má nejblíže k zobecnění Ramseyovy věty pro nespočetné.* a r = 2. 4.70 Věta (Erdós, Dushnik a Miller 1941). Pro každý nekonečný kardinál x platí (29) x -» (x, co)2 . Šipka (29) říká, že pro libovolné obarvení /: [x]2 -* {0,1} existuje bud podmnožina B c= x mohutnosti x homogenní v barvě 0, nebo existuje nekonečná podmnožina homogenní v barvě 1. Důkaz. Mějme obarvení /: [x]2 -► 2. Dohodneme se, že 0 je barva bílá a 1 barva černá. Pro xex položme C{x) = {yEx:y$x&f({x,y}) = l}. To znamená, že C(x) je množina těch bodů, které jsou spojeny s x černou barvou. Nejprve ukážeme, že pokud pro každé B c x mohutnosti x existuje x e B takové, že \C(x) n B\ = x, pak existuje spočetná množina X c= x homogenní pro černou barvu. Množinu X = {xn: n < co} konstruujeme rekurzí. Podle předpokladu existuje x0 g x takové, že Bl — C(x0) má mohutnost x. Dále existuje xt gB1? pro které má množina B2 = C{x{) n B{ plnou mohutnost. Můžeme pokračovat, a tak získáme spočetnou množinu X. Je zřejmé, že X je homogenní v černé barvě. Pokud pro obarvení / existuje spočetná homogenní množina černé barvy, není co dokazovat. V opačném případě existuje množina B c x mohutnosti x taková, že pro každé x e B je 303
III 4.70 (30) \C(x) n B\ < x . Pomocí množiny B zkonstruujeme množinu X ^ B mohutnosti x a homogenní pro bílou barvu. Je-li x regulární, rekurzí pro a < x vybíráme prvky xa tak, že xaeB- U C(x,)u{x,}. Z regularity x a z (30) plyne, že pro každé a je | U C(x,)\ < x , tedy B - \J C(xp) u {x,} * 0 0<a /?<2 a je z čeho vybírat. Takto sestrojená množina X — {x^.ol < x) má plnou mohutnost a je homogenní pro bílou barvu. Pro regulární x je šipka (29) dokázána. Zbývá singulární x. Označme A = cf[x) a zvolme rostoucí posloupnost (x(a):<x < /> regulárních kardinálů, která konverguje ke x a x(0) > A. Rekurzi pro £ < A konstruujeme vzájemně disjunktní množiny A^ c £, jAT «| = *(<;) homogenní pro bílou barvu. Zvolme libovolně podmnožinu YQ ^ B mohutnosti x{0). Pro a < A položme Y0(a) = {xe Y0: |C(x) n B\ < x(a)}. Z (30) plyne Yo = U W a< A a jelikož x(0) je regulární a větší než A, existuje a0 < A, pro které | y0(a0)| = x(0). Zúžime-li obarvení / na množinu [Y0(a0)]\ potom podle šipky (29) pro regulární kardinály existuje X0 £ Y0(a0) homogenní pro bílou barvu a \X0\ = x(0). Máme-li pro nějaké n < A zkonstruovány disjunktní množiny A\, í < n, kde |.Yj = x{c), a současně ordinály .c^ < A takové, že pro každé xeX^ je |C(x) n B\ < x(ač\ potom množina Z,= UU C(x) n B je sjednocením méně než A množin, které mají mohutnost menší než x. To znamená, že rozdíl B — Zn má opět mohutnost x a můžeme zvolit množinu Yn c £ - Zn takovou, že |Yj = x(^). Z množiny Y^ získáme podmnožinu Xn c Y^ a ordinál c^ stejnou úvahou, jako jsme získali X0 z Y0. Je zřejmé, že množina x=[jx. má mohutnost x & je homogenní pro bílou barvu. Důkaz je hotov. 4.71 Důsledek. Jsou-li < a =^ duě dobrá uspořádání nekonečné množiny X, potom existuje podmnožina Y c X stejné mohutnosti jako X, na které se obě uspořádání shodují. Důkaz. Je-li x.yeX a x < y, položme /({*.)'}) = i / jakmile * J" 304
4.73 Ramseyovu věta a rozklady III Podle (29) může pro obarvení /nastat jedna ze dvou možností. Bud existuje množina ycX stejné mohutnosti jako X, která je homogenní v barvě 0. Potom Y je hledaná množina, protože obě uspořádání jsou totožná na množině Y Druhý případ, kdy existuje nekonečná množina A c X homogenní v barvě 1, nemůže nastat. Prvních co členů [an\ n < co} množiny A v uspořádání < je ostře klesající nekonečná posloupnost v uspořádání ^ a to dobré uspořádání nepřipouští. Poznamenejme, že pro r — 3 již šipka (29) neplatí. Je přirozené se ptát, zdali pro daný kardinál A a přirozené číslo r existuje x takové, že x - (xy2. Kladná odpověď plyne z věty 4.73. 4.72 Značení. Pro kardinál x a přirozené číslo n definujeme exp nx rekurzí: exp °x = x , exp"+1x = 2exp"\ 4.73 Věta (Erdós, Rado 1956). Pro každý nekonečný kardinál x a libovolné přirozené n platí (31) (exp"x)+-(x+ri. Pro n = 1 dostáváme (32) (2")+-(*+)2- Důkaz. Postupujeme indukcí podle n. Pro n = 0 jde o šipku x+ -> (x+)l, která je zřejmá. Předpokládáme, že vztah (31) platí pro w, a dokazujeme, že platí i pro m = n -h 1. Uvažujme množinu X mohutnosti (expmx)+ a rozklad [x]»+1= LK- Hledáme homogenní množinu B c X mohutnosti x +. Zvolíme dobré uspořádání < množiny X a sestrojíme Z c X, pro které platí (i)|Z|=(exp"x)+, (ii) pro libovolné u e [Z]m a libovolné prvky 6, b' e Z, které neleží v w, platí u u {b} e Sa <-> u u {6'} e Sa. Nejprve ukážeme, jak pomocí takové množiny Z nalezneme hledanou homogenní množinu B. Položíme-li S; = {u e \_Z]m' (3b e (Z - M)) (tí u {b} e Sa)} , z (ii) plyne, že každé u e [Z]m leží v jediném S^. Navíc [z]m = U s'„. 305
III 4.73 Podle indukčního předpokladu existuje homogenní množina B c= Z pro rozklad {S'a: a < x}t která má mohutnost x +. Je zřejmé, že B je také homogenní pro původní rozklad {Sa:<x < x). Zbývá nalézt množinu Z. Nejprve pro každé xeX zkonstruujeme prostou (konečnou nebo transfínitní) posloupnost fx prvků z X. Má-li xe X v množině X nejvýše m předchůdců, je to nezajímavý případ a položíme fx = 0. Pokud má x více než m předchůdců, prvních m členů posloupnosti fx je právě prvních m členů množiny X. Máme-li definovány všechny členy fx(č) pro č, < rj, fjrj) bude nejmenší yeX takové, že y < x, y je různé od všech /x(£) a pro každé u e [š]m množina /jcM u [y] o m + l prvcích patří do stejné množiny Sa jako množina fx[u] u {x}. Pokud takové y neexistuje, /x(^) není definováno a posloupnost končí. Tím jsou definovány všechny posloupnosti fx pro xe X. Uvědomme si, že x samo není členem posloupnosti fx a navíc, je-li nějaké y členem posloupnosti fx, potom fy cz fx. Je-li definiční obor nějaké posloupnosti fx alespoň (exp"x)+, pak Z = {/x(É):ž<(exp"K)+} je hledaná množina. Zbývá dokázat, že taková posloupnost fx existuje. Pro každé xeX uvažujme zobrazení ^x: [Dom (/,)]"■->x takové, že gx(u) = a, jestliže fx[u] u {x} e Sa. Kdyby definiční obor každé posloupnosti fx byl ordinál menší než (exp"x) + , existovalo by nejvýše xexp«* = 2exp"x = exp"+lx různých funkcí gx. V tom případě by existovaly dva různé prvky x,yeX takové, že gx = gY, které mají oba více než m předchůdců v X. Můžeme předpokládat, že y < x, a to znamená, že k posloupnosti fx je možné přidat ještě jeden prvek, spor. Důkaz je skončen. 4.74 Příklady, (a) Odhad mohutnosti Hausdorffova prostoru (Hajnal, Juhász 1967). Pro každý Hausdorffův topologický prostor platí \X\ < 2C(X)X{X). Připomeňme, že c(X) je Suslinovo číslo prostoru X a x(X) = sup {%(x): x e X}, kde x{x) je nejmenší mohutnost báze filtru okolí bodu x. Pro konečný prostor X je odhad nezajímavý, protože X je diskrétní a |JV| = c(X). Předpokládáme, že X je nekonečný, a položíme x = c(X). x(X). Potom také x je nekonečné a potřebujeme ověřit, že \X\ < 2*. Pro každý bod xeX zvolme soubor <^(x):a<x> otevřených množin, které tvoří bázi okolí bodu x. Dále zvolme lineární uspořádání < množiny X. Protože X je Hausdorffův prostor, pro libovolné x, yeX takové, že x < y, můžeme vybrat čísla a, fi < x tak, že Va(x) n Vp(y) = 0. Položíme-li /({x, y}) = <a, j5>, získáme zobrazení /: [A']2 -> x x x, tedy obarvení množiny [X]2 pomocí x barev. 306
4.75 Ramseyoua věta a rozklady III Předpokládejme, že | AT| > 2*. Potom z (32) plyne, že existuje dvojice <a,/i> a množina 7^ X mohutnosti x + , která je homogenní v barvě <a,/?>. Pro xe Y položme U(x) = Va(x) n Vfi(x). Jelikož xeU(x)t je U(x) neprázdná otevřená množina. Navíc pro různá x,yeY jsou množiny U(x) a U(y) disjunktní. Tedy {U(x): xe Y} je disjunktní systém otevřených množin, který má mohutnost x +. To je ve sporu s předpokladem c(X) < x. (b) Archangelskij (1969) dokázal, že pro nekonečné kompaktní Hausdorffovy prostory platí dokonce \x\ < 2X(X) (c) Odhad Suslinova čísla topologického součinu. Mějme soubor <Pt-: ie/> topologických prostorů. Připomeňme, že obvyklá topologie na součinu P = Xí^;1 * G ^} je určena bází, která je tvořena konečnými průniky vzorů otevřených množin v prostorech P. při projekcích na i-tou složku kartézského součinu. Každá otevřená množina z báze je tvaru A = X^í' kde ^t = ?i az na konečně mnoho indexů i e /, pro které A{ je nějaká otevřená podmnožina Pť. Zobecněním topologického součinu je takzvaný x-součin (x-box produkt), kde x je nějaký nekonečný kardinál. Bázi x-součinu prostorů Pi5 který budeme označovat X(x> P^ tv°ří všechny množiny A = X^i» kde A{ je otevřená podmnožina P. pro každé í e /, ale jen pro méně než x indexů může platit Ax 4= P,-. Je zřejmé, že w-součin je totéž co obvyklý topologický součin. Je-li x nekonečné kardinální číslo a Suslinovo číslo c(P,-) každého prostoru je nejvýše x, Kurepa (1962) ukázal, že Suslinovo číslo c(P) x + -součinu P = X(* + ) ^« Je nejvýš 2*. Tvrzení lze dokázat pomocí šipky (32) z věty Erdose a Rado. Předpokládejme, že cfPj < x pro každé / e /, ale c(P) > 2X. Existuje tedy systém S po dvou disjunktních otevřených množin prostoru P takový, že |S| = (2*) +. Můžeme předpokládat, že všechny otevřené množiny Ae S jsou z báze x + -součinu P a pro každou z nich definujme množinu IA c /, která sestává ze všech indexů, pro které A{ + Pť. Dostáváme soubor </^: ,4 eS> sestávající z množin mohutnosti nejvýše x. Podle věty 1.19 o zl-systémech existuje množina R c / mohutnosti nejvýše x a podmnožina S0 — S taková, že |S0| = \S\ a pro libovolné dvě různé množiny A,BeS0 platí IAn lR — R. Je-li B = X^í> z disjunktnosti množin 4, 5 vyplyne, že pro nějaké ieR musí být množiny At a JB- disjunktní. Tedy R je neprázdná množina a |#| < x. Uvažujme obarvení /: [S0]2 -» K takové, že f({A> B}) je nějaký index i e R, pro který Ai n B, = 0. Podle (32) existuje podmnožina Si c= S0 mohutnosti x + , která je homogenní pro /. To znamená, že existuje index ieR takový, že f({A,B}) = i pro všechny dvojice z [Sj2. Je zřejmé, že množiny {/t^/teSj} tvoří po dvou disjunktní systém otevřených podmnožin prostoru Př. Dostáváme spor s předpokladem c(Pt) < x a tvrzení je dokázáno. 4.75 Věta (Sierpinski). Pro každý nekonečný kardinál platí 2*+*(x + )\ tedy (2X)+ je nejmenší možná hodnota ve vztahu (32). 307
III 4.75 Důkaz. Tvrzení je zobecnění vztahu (12) a má i podobný důkaz. Stačí ukázat, že pro každé x existuje lineárně uspořádaná množina mohutnosti 2*, která nemá podmnožinu uspořádanou podle typu x+ ani podmnožinu uspořádanou podle inverzního typu (x + )*. Uvažujme množinu*2 všech zobrazení g: x —► 2 s lexikografickým uspořádáním. Předpokládejme, že <#a:a<x+> je rostoucí posloupnost délky x^ v lexikografickém uspořádání. Rekurzí sestrojíme funkci h:x-*2 a neklesající posloupnost a. < x+ pro í < x tak, že pro každé í < x a /? > a, platí h | (<* + 1) = gfi I (<J 4- 1). Položíme /i(0) = 0, jestliže pro každé a < x+ je #a(0) = 0. V tom případě a0 = 0. Je-li ga(0) — 1 pro nějaké a < x + , pak a0 bude nejmenší s touto vlastností a položíme h(0) = 1. Je zřejmé, že pro každé /? > <x0 je gp(0) = = h(0). Předpokládejme, že již jsou sestrojeny hodnoty h(n) a čísla cnn pro n < £. Nechť fí = sup {an:n < £}. Položíme h(£) = 0, jestliže pro libovolné a > f$ je ^a(í) = 0. V tom případě o^ = /?. Je-li ga(<!;) = 1 pro nějaké a > /?, nechť o^ je nejmenší s touto vlastností a h(Č) = 1. Z konstrukce funkce /z a regularity kardinálu x+ plyne, že pro každé a > sup {a?: ^ < x} je #a = /z, spor. Pro klesající posloupnost je důkaz stejný, pouze se vymění úloha 0 a 1. 4.76 Kanonická verze věty Erdóse a Rado. Větu 4.73 můžeme také vyjádřit ve tvaru kde dolní index <x+ znamená, že připouštíme každé obarvení pomocí méně než x+ barev. Z této formulace a monotónnosti šipky plyne, že pro každý nekonečný kardinál X a přirozené n > 1 existuje kardinál x takový, že platí (33) *-(A)"<,. Je-li dáno n a X, můžeme se ptát, pro jaké nejmenší x platí (33). Pro X = co máme odpověď z Ramseyovy věty co -* {cof<U) pro každé n. 4JI Značeni. Pro nekonečný kardinál X a nenulové n definujeme o{X, n) tak, že (j(A,l) = A, <j{X,2) = 2<x, o(Xy n + 1) = T^n), je-li n > 2 . Je zřejmé, že pro následník A + a n > 2 platí <r(/l + , m) = exp"_I(Á). 4.78 Věta (Erdos, Hajnal, Rado 1965). Pro každé nenulové n platí: (i) Je-li X = co nebo je-li X slabě kompaktní kardinál, pak x = X. (ii) Je-li X nespočetný regulární kardinál, který není slabě kompaktní, pak x — X pro n = 1 , x = (<t(A, n))+ pro n > 1 . (iii) Je-li X singulární kardinál, pak x = A+ pro >i = 1, x = (a(X+,n))+ pro n > 1 . To znamená, že (exp"x) + ;'e nejmenší možná hodnota pro (31). 308
4.79 Ramseyova věta a rozklady \\\ Následuje kanonická podoba věty Erdóse a Rado. Povšimněme si, že případ X = a> pro libovolné n je obsažen v kanonické Ramseyově větě 4.16. 4.79 Věta (Baumgartner 1975). Nechť n>0 a nechť platí x-+(XY<x. Nechť x je kardinál takový, že pro každé u < X je ť' < X (x muže být i konečné). Potom pro libovolný soubor funkci </a:a < i), z nichž každá je dejinovaná na množině [x]n, existuje podmnožina A <= x taková, že (i)M| = A, (ii) každá funkce fa je kanonická na A. Důkazy těchto vět pro jejich délku neuvádíme, i když se opírají jen o prostředky vyložené v této kapitole. Další výsledky o rozkladových šipkách jsou obsaženy v monografii Erdóse, Hajnala, Mátého a Rado (1984). 309
§ 5 Velké kardinály S nedosažitelným kardinálem, který je vstupním prahem do světa velkých kardinálů, jsme se seznámili ve druhé kapitole. Ve 111. kapitole jsme byli vícekrát svědky toho, že přirozené kombinatorické otázky vedou k dalším, často podstatně větším, kardinálům. Existenci takových kardinálních čísel nelze dokázat. Phjmeme-li existenci nedosažitelného nebo jiného velkého kardinálu jako dodatečný axiom, získáme podstatné zesílení teorie množin. Studium velkých kardinálů tvoří samostatnou partii teorie množin, kterou nelze odtrhnout od ostatních částí právě proto, že se stále setkáváme s problémy, které se týkají malých množin (často mohutnosti cúí nebo co2), jejichž řešitelnost je podmíněná existencí nějakého velkého kardinálu. Problematika velkých kardinálů je zevrubně studována od 50. let zásluhou A. Tar- ského a jeho školy. Do dnešní doby bylo nashromážděno velké množství poznatků, které odhalily zajímavou skutečnost: různé třídy velkých kardinálních čísel, i když byly motivovány problémy často ze vzdálených oblastí matematiky, jsou téměř lineárně uspořádány inkluzí. Stručný přehled velkých kardinálů a jejich vzájemných vztahů je obsahem tohoto oddílu. 5.1 Kdo je kdo mezi velkými kardinály. Číslo u názvu kardinálu odkazuje na definici. Symbol => značí relativní bezespornost a —► značí implikaci (inkluzi). Začínáme od slabě nedosažitelných kardinálů, které tvoří největší třídu velkých kardinálů. (Schéma na následující straně.) 5.2 Slabě nedosažitelný kardinál jsme zavedli ve 4.30, kapitola II. Připomeňme, že je to regulární kardinál, který je současně pevným bodem funkce X. Ukázali jsme, že x je slabě nedosažitelný kardinál, právě když x je nespočetný, regulární a limitní kardinál. To nevylučuje možnost, že existuje kardinál X < x takový, že 2A > x. Může se stát, že existuje slabě nedosažitelný kardinál menší než 2a} nebo že samo kontinuum je slabě nedosažitelný kardinál. 310
5.3 Velké kardinály III slabě nedosažitelný kardinál (II.4.30) \ | nedosažitelný (5.3) slabě Mahlův (5-5) T Mahlův (5.5) T slabě kompaktní (5.7) subtilní (5.12) T nevýslovný kardinál (5.13) Erdósovy kardinály x(a) (5.21) T Ramseyův kardinál (5.23) T měřitelný (5.26) T silně kompaktní (5.33) T superkompaktní (5.40) obří (5.43) ~iKH, neplatí Kurepova hypotéza (a) neexistuje speciální Aronszajnův &>2-strom (b) -inco! co2 má stromovou vlastnost subtilní nemusí být slabě kompaktní kardinál, ale pod ním existuje slabě kompaktní x-nevýslovný -» ~i KHX existuje-li x(cú{), pak neplatí Jensenova věta o pokrytí 2° je reálně měřitelné Fisherův axióm (5.34) ^w Je první kardinál, který poruší GCH 5.3 Nedosažitelný kardinál. Říkáme, že x je nedosažitelný kardinál, jestliže x je nespočetný, regulární a silně limitní kardinál. Připomeňme, že x je silně limitní, jestliže pro každé X < x platí 2k < x. Je zřejmé, že každý nedosažitelný kardinál je slabě nedosažitelný a větší než 2". Pojmy slabě nedosažitelného a nedosažitelného kardinálu splývají, předpokládá- me-li GCH. 311
III 5 3 Definujeme-li ordinální funkci F tak, že položíme F(a) = 2<N* pro každý ordinál a, potom F je spojitá neklesající funkce a F(a) > Na. Snadno se nahlédne, že x je nedosažitelný kardinál, právě když x je regulární a je současně pevným bodem funkce F. 5.4 Nedosažitelné kardinály a stacionární množiny. Jeli x slabě nedosažitelný kardinál, potom množina [X < x: X je pevný bod funkce ft} je uzavřená neomezená v x. Podobně, je-li x nedosažitelný kardinál, potom množina F = (A < x: A je pevný bod funkce F} je uzavřená neomezená v x. 5.5 Mahlův kardinál (Mahlo 1911). (i) Říkáme, že kardinál x je slabě Mahlův, jestliže je slabě nedosažitelný a množina {X < x: X regulární kardinál} je stacionární v x. (ii) Slabě Mahlův kardinál, který je nedosažitelný, nazýváme Mahlovým kardinálem. Je zřejmé, že oba pojmy splývají, předpokládáme-li GCH. 5.6 Věta. (i) Je-li x slabě Mahlův kardinál, potom množina všech slabě nedosažitelných kardinálů menších než x je stacionární v x. (ii) Je-li x Mahlův kardinál, potom množina všech nedosažitelných kardinálů menších než x je stacionární v x. Odtud plyne, že Mahlův kardinál x je x-tý nedosažitelný kardinál. Důkaz, (ii) Podle 5.4 je množina F uzavřená a neomezená v x. Podle definice Mahlova kardinálu je množina S = {X < x: X regulární} stacionární. Tedy F n S je také stacionární množina a každý její prvek je nedosažitelný kardinál. To znamená, že před x existuje x nedosažitelných kardinálů. 5.7 Slabě kompaktní kardinál. Říkáme, že kardinál x je slabě kompaktní, je-li nespočetný a x—>(x)^. Slabě kompaktní kardinály jsou definovány přenesením speciálního případu co -* (co)l Ramseyovy věty na nespočetné kardinály. Proto nepřekvapuje, že mnohá další tvrzení, například Konigova věta (3.25), mají analogické verze i pro slabě kompaktní kardinály. Podle věty 3.62 v lexikografickém uspořádání libovolného Aronszajnova a)x -stromu neexistuje podmnožina uspořádaná podle typu o)l nebo cd*. Stejným způsobem se dokáže: 312
5.9 Velké kardinály III 5.8 Věta. Nechť x je regulární a nechť T je Aronszajnův x-strom. Žádné lexiko- grafické uspořádání stromu T neobsahuje podmnožinu uspořádanou podle typu x nebo x*. 5.9 Věta. Pro nespočetný kardinál x jsou následující podmínky ekvivalentní: (i) xje slabě kompaktní, (ii) každá lineárně uspořádaná množina mohutnosti x obsahuje bud podmnožinu uspořádanou podle typu x, nebo podmnožinu uspořádanou podle typu x*, (iii) (stromová vlastnost) x je nedosažitelné a každý x-strom má kofinální větev, (iv) x je nedosažitelné a v každé x-úplné algebře množin B c: gP(x\ která má mohutnost x a obsahuje všechna cc < x, existuje x-úplný ultrafiltr rozšiřující Fréchétův filtr na x, (v) pro každé přirozené r platí x -> (x)r<x. Důkaz. Implikace (i) -> (ii) je snadná, dokáže se stejným způsobem jako věta 3.9(ii). Předpokládejme, že x > co splňuje (ii). Nejprve ukážeme, že x je regulární a silně limitní. Kdyby x byl singulár, pak existuje rozklad {A^.č, < cf(x)} kardinálu x na množiny menší mohutnosti. V tomto případě definujme lineární uspořádání <a na x tak, že položíme a <i /?, jestliže buď a < jS a a, jS leží ve stejné množině Av nebo ae A^, PeAv a n < £. V lineárně uspořádané množině <x,<]> neexistuje ani ostře rostoucí, ani ostře klesající posloupnost délky x, spor. Tedy x je regulární. Kdyby x nebylo silně limitní, pak pro nějaké X < x je 2X > x. Podle 4.75 v lexiko- grafickém uspořádání množiny všech funkcí /: X -> {0,1} neexistuje rostoucí ani klesající posloupnost délky X+ < x. Odtud dostáváme spor s (ii), tedy xje nedosažitelný kardinál. Důkaz (ii) -+ (iii) nyní plyne z věty 5.8. (iii) -> (iv). Mějme x-úplnou algebru množin B c p(x) mohutnosti x takovou, že x c B. Z x-úplnosti plyne, že [x]<x c B, tedy i Fréchétův filtr ŠF na x je podmnožinou algebry B. Všech dvouprvkových rozkladů kardinálu x, které sestávají z prvků algebry B, je x. Nechť pa = {fr(a, 0), fc(a, l)} pro a < x je zvolené očíslování takových rozkladů. Nyní sestrojíme vhodný dolní podstrom T úplného binárního stromu výšky x. To znamená, že Tc <x2 a uspořádání stromu Tje dáno inkluzí. Pro každé £ < x posloupnost /: č, -* {0,1} bude v T, právě když mw«./(«)): «<*)! = *• Je zřejmé, že s každou posloupností /e T je v T také každé její zúžení. Tedy 17^| < 2'^ < x a Tje dolní podstrom úplného binárního stromu výšky x. Pro každé £ < x systém množin pokrývá x a má mohutnost menší než x. Z regularity kardinálu x plyne, že alespoň jedna z množin systému S má mohutnost x. Dokázali jsme, že každá hladina 7J 313
III 5.9 je neprázdná, a tedy Tje x-strom. Podle předpokladu (iii) ve stromu T existuje kofi- nální větev. To znamená, že existuje g: x -> {0, 1} taková, že g \ č, e T pro každé í < x. Položme U = {b(oL,g{a)):a<x}. Je zřejmé, že pro libovolné b e B je bud b e U, nebo doplněk (x — b) e U. Pro libovolné í < x má množina c = f]{b(cc, g(<x)): ce. < £} mohutnost x a leží v B. Odtud plyne, že ceU. Dokázali jsme, že U je x-úplný ultrafiltr v B a každý jeho prvek má mohutnost x. (iv) -»(v). Postupujeme stejným způsobem jako v důkazu Ramseyovy věty 4.7. Předpokládáme, že platí (iv), a indukcí podle r dokazujeme (v). Případ r < 1 je jednoduchý. Předpokládejme, že pro nějaké r > 1 platí x -► (x)r<x, a dokazujeme x -> (xY*xl. Nechť /:[x]r+1 -> A, kde A < k, je libovolné obarvení. Pro každé a < X a ue [x]r položme X(u,a)=(xex- u: f(u u {x}) = a}. Nechť 5 c p(x) je nejmenší x-úplná algebra množin obsahující všechny množiny X(u, a) pro a<la«e [x]r a všechny ordinály a < x. Algebra B má mohutnost x, protože x je nedosažitelný kardinál. Podle předpokladu (iv) existuje K-úplný ultrafiltr U v B takový, že každý jeho prvek má mohutnost x. Stejně jako v důkazu 4.7 nalezneme homogenní množinu mohutnosti x pro obarvení /. Poslední implikace (v) -» (i) je zřejmá. Dále uvedeme základní fakta bez důkazů. Důkazy a další výsledky lze nalézt v přehledovém článku A. Kanamoriho a M. Magidora (1978). 5.10 Reflexe stacionárnosti. Je-li x slabě kompaktní kardinál, potom pro každou stacionární množinu S ^ x existuje nespočetný regulární kardinál X < x takový, že množina S n X je stacionární v X, Z axiomu konstruovatelnosti V = L plyne i obrácená implikace (Jensen 1972). Reflexe stacionárnosti tedy charakterizuje slabě kompaktní kardinály v univerzu konstruovatelných množin. V obecném případě však obrácená implikace neplatí (Kunen 1978). 5.11 Věta. Každý slabě kompaktní kardinál je Mahlův. Navíc, množina všech Mahlo- vých kardinálů menších než slabě kompaktní kardinál x je stacionární v x. 5.12 Subtilní kardinál. Říkáme, že nespočetný regulární kardinál x je subtilní, jestliže pro každý soubor (l) </la: a < x> , kde Az c a pro každé oc < x, a každou uzavřenou neomezenou množinu C ^ x existují ordinály a, /? eC takové, že a < p a Ax = Afi n a. 314
5.19 Velké kardinály 111 5.13 Nevýslovný kardinál. Říkáme, že nespočetný regulární kardinál x je nevýslovný, jestliže pro každý soubor (1) existuje stacionární množina S ^ x taková, že pro každé a, p e S z a < /? plyne Aa = Ap n a. Je zřejmé, že každý nevýslovný kardinál je subtilní. 5.14 Veta. (i) Subtilní kardinál je nedosažitelný. (ii) Nevýslovný kardinál x je slabé kompaktní a množina všech slabé kompaktních kardinálů menších než x je stacionární v x. Subtilní kardinál nemusí být slabě kompaktní, ale nejmenší subtilní kardinál (pokud existuje) je větší než nejmenší slabě kompaktní kardinál. Jinými slovy, z existence subtilního kardinálu plyne, že existuje menší kardinál, který je slabě kompaktní. Nejmenší subtilní kardinál je menší než nejmenší nevýslovný kardinál. 5.15 Věta (Kunen). Kardinál x je nevýslovný, právě když x je nespočetný, regulární a platí x-+(Stac)2<x, kde Stač znamená, že homogenní množiny zaručené šipkou jsou stacionární v x. Baumgartner (1973) ukázal, že x -> (Stac)^ neplatí pro všechny nevýslovné kardinály. 5.16 Věta. Je-li ordinál a menší než nejmenší subtilní kardinál, potom existuje binární strom T c: <a2 výšky a takový, že pro každé nekonečné č, < a v hladiné 7J existuje list, tedy vrchol, který nemá žádného následníka ve stromu T. 5.17 Věta. (i) (Kunen) Je-li x subtilní kardinál, potom platí diamantový princip Ox. (ii) (Jensen a Kunen) Je-li x nevýslovný kardinál, potom neplatí Kurepova hypotéza KH„ (3.72). 5.18 Erdosovy kardinály. Ještě jednou se vrátíme k Ramseyově větě. Pro každé přirozené r mějme jedno obarvení £: [«,]'-{0,1}. Víme, že pro pevné r existuje nekonečná množina homogenní pro zobrazení fr. Ptáme se, zda vždy existuje nekonečná množina A c: co, která je homogenní současně pro všechna zobrazení fr. Odpověď je negativní, jak ukazuje následující příklad. Všimněme si, že každá posloupnost obarvení fr určuje jedno zobrazení /:[co]<a,->{0,l} a naopak. 5.19 Příklad. Definujme zobrazeni /: [co]<(J) -> {0, 1} tak, že pro libovolnou konečnou množinu b ^ a> položíme f(b) = 0, jestliže \b\eb a f(b) = 1 v opačném případě. Uvažujme libovolnou nekonečnou množinu A c: co. Je zřejmé, že pro každé re A existuje množina b e [/l]r obsahující r, tedy f(b) = 0, a současně existuje 315
III 5.19 množina ce[/t]r, která neobsahuje r, tedy f(c) = 1. Ukázali jsme, že žádná nekonečná množina přirozených čísel není současně homogenní pro všechna zobrazení 5.20 Pro libovolné kardinály x, \i a ordinál a rozkladová šipka (2) *-(a);°> znamená, že pro každé zobrazení /: [x]<01 -+ \i existuje množina A £ x uspořádaná podle typu a a homogenní pro f, což znamená, že pro každé přirozené r je f\ [Á]r konstantní zobrazení. Jestliže pro každé \x < X platí (2), píšeme x -+ (a)<^\ Z příkladu 5.19 víme, že co ++ (co)^co. P. Erdos (1950) se ptal, zdali existuje kardinál k, pro který platí x -> (coi)^01. Ukázalo se, že je to otázka po existenci velkého kardinálu. 5.21 Definice. Pro ordinální číslo a Erdósův kardinál x(ct) je nejmenší kardinál x takový, že x _♦ (a)<« . 5.22 Věta. (i) (Erdos, Hajnal 1958) Je-li oj < a < j3, pořom x(a) je regulární kardinál a x(a) < >c(j5). (ii) Je-li a limitní, pak x(<x) je subtilní kardinál a pro každé \x < x(a) platí Erdosovy kardinály nemusí být slabě kompaktní, ale existuje-li Erdósův kardinál x{cú\ pak existuje menší kardinál, který je nevýslovný. 5.23 Ramseyův kardinál. Platí-li říkáme, že x je Ramseyův kardinál Je zřejmé, že Ramseyovy kardinály jsou právě pevné body posloupnosti Erdoso- vých kardinálů. Nejmenší Ramseyův kardinál je slabě kompaktní a subtilní, ale není nevýslovný. Je však větší než x(co), a tedy je větší než nejmenší nevýslovný kardinál. 5.24 Velké kardinály a L. Ve II. kapitole § 7 jsme konstatovali, že univerzum konstruovatelných množin se špatně snáší s velkými kardinály. Většina z těch, se kterými jsme se dosud seznámili, však může koexistovat s V = L. Dá se ukázat, že je-li x nedosažitelný, Mahlův, subtilní, slabě kompaktní nebo nevýslovný kardinál, pak x je velký kardinál stejného druhu i v univerzu L. Totéž již neplatí pro Erdosovy kardinály. Silver ukázal, že pro každý ordinál a, který je spočetný v L, Erdósův kardinál x(a) je stejného druhu v univerzu L, to znamená, že v L platí x(ol) -+ (a)<w. Na druhé straně Rowbottom (1971) dokázal, v L neplatí tvrzení (3x)(x = a^coj). To znamená, že z existence Erdosova kardinálu x(oj^) plyne V =f= L. Navíc neplatí ani Jensenova věta o pokrytí (II.7.14). 316
5.30 Velké kardinály III 5.25 Měřitelné kardinály. V kapitole 1.8.31 jsme ukázali, že každá dvouhodnotová konečně aditivní míra na £?(co) je určena nějakým ultrafiltrem na co. Přitom netriviální ultrafiltry určují difúzní míry, to znamená míry, pro které všechny konečné podmnožiny mají míru nula. Měřitelné kardinály jsou motivovány otázkou, zda na potenci nějakého nespočetného kardinálu x může existovat x-aditivní dvouhodnotová difúzní míra. To je ekvivalentní s tím, že na x existuje netriviální x-úplný ultrafiltr. Je zřejmé, že takový ultrafiltr musí být uniformní. Je-li x nespočetný regulární kardinál, potom Fréchétův filtr a filtr uzavřených neomezených množin na x jsou x-úplné uniformní filtry. Podle 2.23 to však nejsou ultrafiltry. Pokus o jejich rozšíření do ;<-úplného ultrafiltru pomocí principu maxi- mality selže, protože množina c-úplných filtrů nesplňuje podmínku omezenosti řetězců vzhledem k inkluzi. 5.26 Měřitelný kardinál. Říkáme, že nespočetný kardinál x je měřitelný, jestliže na x existuje netriviální x-úplný ultrafiltr. Ulam (1930) zkoumal existenci netriviálních cr-úplných ultrafiltru. Ukázal, že je-li x nejmenší kardinál, na kterém takový ultrafiltr existuje, potom každý cr-úplný netriviální ultrafiltr na x je x-úplný. 5.27 Věta (Ulam). Každý měřitelný kardinál je nedosažitelný. Je zřejmé, že měřitelný kardinál musí být regulární, protože pro singulární x z x-úplnosti plyne x + -úplnost filtru. Podle 2.22 je měřitelný kardinál slabě nedosažitelný a je snadné ověřit, že je silně limitní. 5.28 Věta o normální míře (Scott 1961). Na každém měřitelném kardinálu x existuje normální ultrafiltr. Odpovídající dvouhodnotová míra na ^(x) se nazývá normální míra. Z vět o normálních filtrech z § 2 není těžké dokázat následující charakterizaci normálních ultrafiltru. 5.29 Lemma. Pro x-úplný uniformní ultrafiltr ty na regulárním nespočetném x jsou následující podmínky ekvivalentní: (i) ty je normální ultrafiltr, (ii) každá regresivní funkce na x je konstantní na nějaké množině z ty, (iii) pro každý soubor (l) existuje množina Sety taková, že pro libovolné a,(leS z (x < P plyne Aa = Ap n a. 5.30 Důkaz věty 5.28. Nechť x je měřitelný kardinál a ty je nějaký x-úplný uniformní ultrafiltr na x. Říkáme, že funkce /: x -> x je nestlačitelná modulo ty, jestliže není konstantní na žádné množině z ultrafiltru ty a současně každá funkce g:x -> x taková, že f / \ w u ^. {a < x:g(<x) <f(a)}ety, je již konstantní na nějaké množině z ty. Podle 5.29(ii) je normální ultrafiltr charakterizován tím, že identická funkce na x je nestlačitelná. 317
III 5.30 Nejprve ukážeme, že existuje nestlačitelná funkce modulo óll. Definujeme relaci -< na množině *x tak, že f<g~{a<x:f(a)<g(a)}eW. Ověříme, že relace -< je fundovaná. K tomu stačí ukázat, že neexistuje posloupnost funkcí </„: n < co> taková, že pro každé n je fn +, < f„. V opačném případě by pro každé n < oj množina *„={«<*:/,♦.(«)</(«)} ležela v ultrafiltru Ol. Z x-úplnosti plyne, že B= (\Bns«U, n<a> a proto B =(= 0. Pro libovolné ae5 by (fn(a)\n < co) byla nekonečná klesající posloupnost ordinálních čísel, to je spor. Tedy < je fundovaná relace. Vezměme množinu A <= xx všech funkcí, které nejsou konstantní na žádné množině z °U. Je zřejmé, že A =j= 0, protože identická funkce patří do A. Z fundovanosti relace < plyne, že existuje minimální fe A vzhledem k -<. Potom /je nestlačitelná funkce modulo ty. Máme-li nestlačitelnou funkci /: x -» x modulo ^, potom je x-úplný netriviální ultrafiltr na x, pro který platí 5.29(ii). To znamená, že fíf(ty) je hledaný normální ultrafiltr. Důkaz je skončen. Každý normální ultrafiltr ty na x rozšiřuje filtr Cubx uzavřených neomezených množin v x, a proto libovolná množina z ty je stacionární. Stejnou metodou, jakou se dokazuje Ramseyova věta 4.7, použijeme-li normální ultrafiltr, můžeme dokázat následující tvrzení. 5.31 Věta (Rowbottom 1971). Je-li ty normální ultrafiltr na měřitelném kardinálu x, potom: (i) pro každé zobrazení f: [/l]r -*• x, kde r je přirozené, x < x a /je^/, existuje množina H e ty, která je homogenní pro f, 00 *->(*);?, tedy x je Ramseyův i nevýslovný kardinál Navíc, množina {X < x: X regulární a a -> (Stac)^} e^. S pojmem měřitelného kardinálu je spojen pojem reálně měřitelného kardinálu. 5.32 Reálně měřitelný kardinál. Říkáme, že nespočetný kardinál x je reálně měřitelný, jestliže existuje x-aditivní difúzní reálná míra \x\ P(x) —> [0, 1] s hodnotami v jednotkovém intervalu taková, že }x(x) = 1. Ulam (1930) ukázal, že reálně měřitelný kardinál x je buď < 2™, a pak je slabě nedosažitelný, nebo je měřitelný. 318
5.37 Velké kardinály III Je-li bezesporný předpoklad existence reálně měřitelného kardinálu, je bezesporný předpoklad existence měřitelného kardinálu a naopak (Solovay 1971). Zesílením pojmu měřitelného kardinálu je: 5.33 Silně kompaktní kardinál. Říkáme, že nespočetný kardinál x je silně kompaktní, jestliže na libovolné množině X každý x-úplný filtr lze rozšířit do x-úplného ultra- filtru. Povšimněme si, že silně kompaktní kardinály jsou definovány přenesením základní věty o ultrafiltrech (každý co-úplný filtr lze rozšířit do w-úplného ultrafiltru) na nespočetné kardinály. Je zřejmé, že silně kompaktní kardinál x je regulární a rozšíření Fréchétova filtru na x do x-úplného ultrafiltru je *-úplný netriviální ultra- filtr. To znamená, že každý silně kompaktní kardinál je měřitelný. Kunen ukázal, že pokud je bezesporná existence silně kompaktního kardinálu, potom je bezesporná teorie množin a 5.34 Fisherův axiom. Je-li (X, sš\ \x) libovolný pravděpodobnostní prostor a ^ ^ ^ g?(X) je 2^-úplná algebra množin a \x je 2^-aditivní míra na sé, potom míra \x může být rozšířena do 2^-aditivní míry definované na celé potenční algebře g?(X). Z Fisherova axiomu plyne reálná měřitelnost kardinálu 2W, pokud 2W je regulární. 5.35 Silně kompaktní kardinál a L. Vopěnka a Hrbáček (1966) ukázali, že existuje-li silně kompaktní kardinál, potom je veliká propast mezi univerzální třídou V a L. Přesněji řečeno, třídu V nelze získat adjungováním žádné množiny k univerzu kon- struovatelných množin, tedy pro každou množinu a platí V =N L[a]- 5.36 Superkompaktní kardinály jsou opravdovými obry ve světě velkých kardinálů. Jejich definice vychází ze zobecnění pojmu stacionarity z ordinálnich čísel na systémy množin. Zobecněný pojem stacionarity je důležitý i mimo kontext velkých kardinálů. Pro libovolný regulární nespočetný kardinál x a kardinál X > x uvažujeme množinu S = [^]<x uspořádanou inkluzí, která nyní bude zastupovat regulární kardinál z definice stacionárních množin. Ukážeme, že řada pojmů se zcela přirozeně přenáší na S. Pro libovolné seS nechť sA = {teS:s c t}. Snadno se nahlédne, že systém množin {sA: seS} je bází ^-úplného filtru na množině S, který je obdobou Fréchétova filtru. 5.37 Definice. Filtr uzavřených neomezených množin na [A]<x. (i) Říkáme, že množina A c= S = [X]<x je neomezená, jestliže pro každé seS existuje t e A takové, že s c t. (ii) Říkáme, že množina A c S je uzavřená, jestliže sjednocení každého řetězce C £ A (vzhledem k inkluzi), který má mohutnost <x, náleží do A. (iii) Uzavřené neomezené podmnožiny množiny S tvoří bázi filtru, který nazýváme filtr uzavřených neomezených množin na [A]<x a značíme Cub (x, A). 319
III >M Cub(x, X) je x-úplný filtr, ve kterém leží každá množina sA. 5.38 Stacionární množiny a normální filtry na \_X]< \ (i) Říkáme, že A Q S = |_^J<X Je stacionární množina, jestliže A má neprázdný průnik s každou množinou z Cub (x, X). (ii) Filtr ^ na S se nazývá normální, jestliže obsahuje všechny množiny sA a je uzavřený na diagonální průniky, to znamená, že pro každou posloupnost (Aa. a < X) množin z filtru 2F také množina AAa = {s e S: s e Aa pro všechna a es} leží v &. Platí analogie Fodorovy věty. 5.39 Věta (jech 1973). (i) Cub(x,/l) je normální filtr. (ii) Je-li A c S stacionární množina a f je zobrazení definované na A takové, že f(s) £ 5 pro každé neprázdné se A, potom f je konstantní na nějaké stacionární množině. 5.40 Superkompaktní kardinál. Říkáme, že regulární nespočetný kardinál x je superkompaktní, jestliže pro každý kardinál X > x existuje normální ultrafiltr na [A]<*. Není těžké ověřit, že kardinál x je silně kompaktní, právě když pro každé X > x existuje x-úplný ultrafiltr na [X]<x obsahující všechny množiny sA. Odtud plyne, že superkompaktní kardinál je silně kompaktní, protože každý normální ultrafiltr na [X]<x je x-úplný. Magidor (1977) ukázal, zeje bezesporný předpoklad ~i GNaj, pokud je bezesporné, že existuje superkompaktní kardinál. 5.41 Elementární vnoření a velké kardinály. Říkáme, že zobrazení j\V—+M je elementární vnoření univerzální třídy V do třídy M, jestliže pro libovolnou formuli (p(x1, ..., xn) platí (Vjc, *„)[>(*, *„)~<pM(/(.x,) j[xK))], kde (pM je formule, která vznikne z <p relativizací kvantifikátorů do třídy M (viz II.7.11). Měřitelný kardinál je nejmenší z velkých kardinálů, který zaručuje existenci elementárního vnoření univerzální třídy do nějaké tranzitivní třídy, které není identické. 5.42 Věta. (i) Kardinál x je měřitelný, právě když existuje elementární vnoření j:\ -+ M univerzální třídy do tranzitivní třídy M takové, zej je identické na x, j(x) > x a každá posloupnost <ma: a < x> prvků z M leží v M, zkráceně *M c M. (ii) x je superkompaktní kardinál, právě když pro každé X > x existuje elementární vnoření j: V -» M univerzální třídy V do tranzitivní třídy M takové, že j je identické na x,j(x) > x a XM c M. 320
5.44 Velké kardinály III 5.43 Obří kardinál. Řikáme, že kardinál x je obří, jestliže existuje elementárni vnoření j:V —> M univerzální třídy do nějaké tranzitivní třídy M takové, že j je identické na x, j(x) > x a i(x)M £ M. Existuje-li obří kardinál, potom je bezesporná existence superkompaktního kardinálu. Magidor (1977) ukázal, že za předpokladu, který je o málo silnější než existence obřího kardinálu, je bezesporné, že Xtó je první kardinál, na kterém se poruší GCH. 5.44 Kunenova bariéra je definitivním stropem pro škálu velkých kardinálů v teorii množin s axiomem výběru. Jde o následující tvrzení: Existence elementárního vnoření j: V -+ V univerzální třídy do univerzální třídy, které není identitou, je ve sporu s teorií množin s axiomem výběru. To znamená, že jakákoliv definice velkého kardinálu, která implikuje existenci neidentického elementárního vnoření univerzální třídy do ní samé, je ve sporu s axiomy ZFC. 321
KAPITOLA IV Těžištěm kapitoly je závěrečný § 3, věnovaný metodě generických rozšíření modelů teorie množin. Výklad se opírá o teorii Booleových algeber, která je vyložena v prvních dvou paragrafech. Po úvodním § 1, obsahujícím základní pojmy, tvrzení a příklady, se v §2 zabýváme strukturálními vlastnostmi Booleových algeber. Klademe důraz na úplné Booleovy algebry a ty jejich vlastnosti, které jsou relevantní pro zkoumání generických rozšíření, například husté podmnožiny, rozklady jednotky, saturovanost a distributivnost. Jsou zde též uvedeny konstrukce nových algeber pomocí volného součinu a faktorizace a Stoneova věta o dualitě. V § 3 motivujeme pojem generické množiny, vyslovíme větu o generickém rozšíření, na několika příkladech ukážeme její použití a v závěru ji dokážeme. § 1 Booleovské operace Budeme definovat Booleovy algebry a algebry množin. Dokážeme základní tvrzení a seznámíme se s důležitými typy Booleových algeber, zejména s x-úplnými a úplnými Booleovými algebrami, algebrami obojetných množin, regulárních otevřených množin a množin s Baireovou vlastností. 1.1 Definice. Booleova algebra je struktura <£, A, V, -,0,1> sestávající z množiny B, ze dvou binárních operací průseku A a spojení V, unární operace kom- plementu — a dvou prvků 0,1 e 5, ve které platí následující axiomy. Pro každé x, y, z e B (1) komutativita průseku a spojení x A y = y A x, x V y = y V x, (2) distributivní zákony x A (y V z) = (x A y) V (x A z), x V (y A z) = (x V y) A (x V z), 323
IV I.! 1 (3) neutralita nulového a jednotkového prvku x V 0 = x, x A 1 = x, (4) axiomy komplernentu x A(-x) = 0, x V (-x) = 1, (5) podmínka nedegenerovanosti 0*1. Jinými slovy, Booleova algebra je každá struktura jazyka { A, V, -, 0,1}, v které jsou pravdivé všechny formule (l)-(^)- Operace průseku, spojení a komplernentu nazýváme booleovské operace. Dohodneme se, že Booleovy algebry budeme značit stejným symbolem jako jejich nosné množiny. Mohutností Booleovy algebry se rozumí mohutnost její nosné množiny. Algebra B je konečná (spočetná), je-li její nosná množina konečná (spočetná). 1.2 Příklady, (a) Dvouprvkové algebry. V libovolné Booleově algebře B uvažujme vyčleněné konstanty 0 a 1. Axiomy (2),(3) a (4) zaručují, že všechny booleovské operace z nich dávají opět hodnotu 0 nebo 1 podle následující tabulky: t x y 0 0 0 1 10 11 x A y x V v —x 0 0 1 0 1 1 | 0 1 0 1 1 0 To znamená, že nejjednodušší typ Booleových algeber, které nazýváme triviální nebo dvouprvkové, jsou algebry sestávající z prvků 0 a 1. Je zřejmé, že všechny dvouprvkové Booleovy algebry jsou navzájem izomorfní. Nejznámější interpretace takové Booleovy algebry reprezentují nulu a jedničku jako pravdivostní hodnoty: 0 nepravdu a 1 pravdu. Booleovské operace pak odpovídají pravdivostním hodnotám konjunkce, disjunkce a negace v závislosti na pravdivostních hodnotách jednotlivých komponent. 324
1.2 Booleovské operace IV (b) Pro neprázdnou množinu X je potenční algebra sS{X) spolu s množinovými operacemi průniku a sjednocení dvou množin, operací doplňku do množiny X a vyznačenými prvky 0 a X Booleovou algebrou. V této algebře je pro libovolné XZckX YA Z= YnZ, YW Z = YuZ, -Y= X - Y, 0 = 0, 1 = X. (c) Intervalové algebry. Buď <X, <> lineární uspořádání, X + 0 a uvažujme všechny polouzavřené intervaly [a, b\ [a, -►) a intervaly (<-, a), (<- -►), kde a < b. Systém všech konečných sjednocení polouzavřených intervalů s množinovými operacemi je Booleovou algebrou, kterou nazýváme intervalovou algebrou lineárního uspořádání <X, <>. Intervalová algebra racionálních čísel je příkladem spočetné Booleovy algebry. (d) Nechť J je ideál na množině X a nechť f* je duální filtr. Potom J \j J* spolu s množinovými operacemi je Booleova algebra. Speciálně, je-li .f = [X]<ť°, pak J v J* je algebra konečných podmnožin a doplňků konečných podmnožin množiny X. Algebra konečných podmnožin a doplňků konečných podmnožin přirozených čísel je také intervalovou algebrou uspořádání (co, <). (e) Algebra obojetných množin. Totálně nesouvislý topologický prostor. Buď X neprázdný topologický prostor. Množina A £ X se nazývá obojetná, jestliže A je současně otevřená i uzavřená. Nechť CO(Ar) je systém všech obojetných množin prostoru X. CO(X) s množinovými operacemi je Booleovou algebrou a nazývá se algebrou obojetných množin prostoru X. V hezkých metrických prostorech, jako jsou Eukleidovský n-rozměrný prostor U" a Hilbertův kvádr O40, jsou pouze dvě obojetné množiny - prázdná množina a celý prostor. Takové prostory se nazývají souvislé. Algebra obojetných množin je potom triviální. Z hlediska Booleových algeber jsou zajímavé nesouvislé prostory, v kterých lze libovolné dva různé body oddělit obojvtnými množinami. Tato podmínka je ekvivalentní s tím, že pro různé body x, y existaje obojetné okolí bodu x, v kterém neleží bod y. Topologické prostory s touto vlastností se nazývají totálně nesouvislé. (f) Nejjednodušším příkladem totálně nesouvislého prostoru je diskrétní topologický prostor X. Není příliš zajímavý, protože CO(X) = ,^(X). Cantorovo diskon- tinuum D, které jsme zavedli v 1.6.44, je netriviálním příkladem totálně nesouvislého prostoru. Je to kompaktní metrický prostor bez izolovaných bodů. Připomeňme, že Cantorovo diskontinuum je homeomorfní s topologickým součinem "2 spočetně mnoha dvouprvkových diskrétních prostorů. Je-li x nekonečné kardinální číslo, topologický součin x2 x dvouprvkových diskrétních prostorů se nazývá zobecněné Cantorovo diskontinuum a označuje se D(x). Je to kompaktní totálně nesouvislý prostor bez izolovaných bodů a je-li x > co, pak D(x) není metrizovatelný. 325
IV 1.2 Ukážeme, že |CO(D(x))| = x. Pro konečnou množinu K ^ cd a funkci J: K -► 2 označme V(f) množinu všech funkcí z *2, které prodlužují / K(/) je obojetná množina a navíc systém S = {^(/): K e [*]<ío &/: K -> 2} je bází topologie prostoru D(x). Libovolná obojetná množina je jednak otevřená, a proto je sjednocením některých množin z báze, jednak uzavřená, tedy kompaktní, a to znamená, že je sjednocením jen konečně mnoha bázových množin. Proto platí x<\S\ < |CO(D(x))| < |[S]<íd| = x Tím jsme také ukázali, že existují Booleovy algebry libovolné nekonečné mohutnosti. 1.3 Booleovy algebry z příkladů (b)-{í) mají jedno společné, jsou podalgebrami nějaké potenční algebry 0>(X) a booleovské operace těchto algeber jsou totožné s množinovými operacemi. 1.4 Definice. Podalgebra. Podalgebrou Booleovy algebry B nazýváme libovolnou neprázdnou podmnožinu C, která je uzavřená na booleovské operace algebry B. Booleovské operace podalgebry C jsou tedy zúžením na množinu C operací algebry B. Je zřejmé, že každá podalgebra algebry B obsahuje 0 a 1 a že každá algebra obsahuje triviální algebru a samu sebe jako své podalgebry. 1.5 Definice. Algebra množin. Nechť A'je neprázdná množina. Podalgebra potenční algebry í?(X) se nazývá algebrou podmnožin množiny X nebo stručněji algebrou množin. Algebra množin je jednoznačně určena neprázdným systémem S podmnožin nějaké neprázdné nosné množiny X, který obsahuje s každými dvěma množinami y, Z také sjednocení Y u Z a doplněk X — Y. Z de Morganových pravidel plyne, že podmínka uzavřenosti systému S na sjednocení může být nahrazena uzavřeností na průnik. Algebry množin jsou speciálními případy Booleových algeber (existují Booleovy algebry, které nejsou algebrami množin, například algebra RO((R2) z 1.25), jsou však reprezentativním typem. Později ukážeme, že každá Booleova algebra je izomorfní s nějakou algebrou množin. 1.6 Algebraická dualita. Podíváme-li se na axiomy Booleovy algebry, vidíme, že každá formule z dvojice axiomů vznikne z druhé tím, že nahradíme operaci průseku spojením, spojení průsekem a vyměníme úlohu konstant, 0 přejde na 1 a naopak. Říkáme, že formule uvedené v jedné řádce jsou duální jedna k druhé. V případě posledního axiomu dostaneme 1 4= 0, což je s původním axiomem ekvivalentní. 326
1.8 Booleovské operace IV Jinými slovy, je-li <B, A, V, —, 0,1> Booleova algebra, potom také struktura <£, V, A, —, 1,0> je Booleovou algebrou. To znamená, že platí následující princip algebraické duality: je-li cp formule dokazatelná z axiomů (l)-(5), pak i k ní duální formule je z nich dokazatelná. Praktický význam spočívá v tom, že stačí dokazovat polovinu vět, druhou polovinu dostaneme zdarma odkazem na princip duality. Setkáme se ještě s jiným, důležitějším pojmem duality, s tak zvanou Stoneovou dualitou, která dává do souvislosti Booleovy algebry a kompaktní totálně nesouvislé topologické prostory. 1.7 Lemma. Pro libovolné prvky x, y Booleovy algebry platí (i) zákony idempotence x A x = x, xVx = x, (ii) x A 0 = 0, x V 1 = 1, (iii) zákony pohlcení x A (x V y) = x, x V (x A y) = x. Důkaz. Vztahy uvedené ve stejném řádku jsou duální, stačí proto dokázat první z nich. (i) Užitím axiómů v pořadí (3), (4), (2), (4), (3) postupně dostáváme x = xAl = xA(xV - x) = (x A x) V (x A -x) = (x A x) V 0 = x A x. (ii) Použijeme-li axiómy (3), (4), (2), (1) a (3), (1), dostáváme x A 0 = (x A 0) V 0 = (x A 0) V (x A -x) = x A (0 V -x) = x A -x = 0. (iii) Užijeme-li postupně axióm (3), vztah (ii) dokazovaného lemmatu a dvakrát axiom (2), dostaneme x = x A 1 = x A (1 V y) = (x A l) V (x A y) = x V (x A y). 1.8 Definice. Rozdíl a symetrický rozdíl. Rozdíl x - y a symetrický rozdíl x A y libovolných dvou prvků Booleovy algebry definujeme vztahy x - y = x A (->>), xAy = (x-y) V (y — x). Z axiomu (3) a komutativity je zřejmé, že — x = 1 — x. Přepsáním distributivního zákona získáme (x\fy)-z = (x-z)\f{y-z). 327
IV 1.8 V algebře množin je booleovský (symetrický) rozdíl totožný se (symetrickým) rozdílem množin. Proto jsme si dovolili použít stejné značení pro obě operace. 1.9 Lemma. Následující podmínky jsou ekvivalentní pro libovolné x, y: (i) xAy = x, (ii) x V y = y, (iii) x - y — 0. Důkaz, (i) -► (ii). Podle zákona pohlcení je y = y V (x A >'). Podle předpokladu je x A y = x a dosadíme-li x za xAy, dostaneme y = y V x, a to je (ii). (ii) -* (iii). Předpokládáme-li x V y = y, pak platí 0 = y — y = (x V y) - y = = (x - y) V 0 = x - y, a tedy (iii). (iii) -* (i). Předpokládáme-li x - y = 0, pak x = x A 1 = x A (y V _y) = = My)V(x-y) = (xAy)VO = xAy, a tedy platí (i). 1.10 Pro dvě množiny A, B je rovnost A n B = A ekvivalentní s inkluzí A ^ B a tento fakt motivuje definici uspořádání Booleovy algebry s podobnými vlastnostmi, jako má množinová inkluze. 1.11 Definice. Kanonické uspořádání. Buď B Booleova algebra. Pro libovolné x, y e B položme x<y<->xAy = x. Relaci < na B nazýváme kanonické uspořádání algebry B. Pokud bude zřejmé, o jaké uspořádání jde, budeme slovo kanonické vynechávat. V algebře množin je kanonické uspořádání totožné s inkluzí. V každé algebře je 0< 1. Kanonické uspořádání Booleových algeber úzce spojuje jejich studium se studiem uspořádaných množin. Navíc uspořádání umožňuje rozšířit operace průseku a spojení i na některé nekonečné množiny a soubory prvků Booleovy algebry. 1.12 Věta. Nechť B je Booleova algebra. Pak (i) < je uspořádání na B, (ii) 0 < x < 1 pro každé x e B, (iii) x A y = inf {x, y}, xVy = sup {x, y), (iv) pro každé xe B má soustava rovnic x A « = 0, xVu = l právě jedno řešení u — — x. Vlastnosti (i)—(iii) říkají, že (B, <) je svaz s nejmenším a největším prvkem. Důkaz, (i) Podle 1.9 víme, že x < y je ekvivalentní s x — y = 0 is x V y = y. Ověříme postupně, že relace < je reflexivní, tranzitivní a slabě symetrická. Reflexivita x < x není nic jiného než idempotence x A x = x. Pro tranzitivitu předpokládejme x < y a y < z. To znamená, že platí xVy = y a y-z = 0 az těchto vztahů dostáváme 0 = y-z = (xVy)-z = (x-z)VO = x-z neboli x < z. Slabá 328
\.\> Booleovské operace IV antisymetrie plyne okamžitě z komutativity, neboť z x A y = x a y A x = y plyne x = y. (ii) Nerovnosti 0 < x a x < 1 jsou pouze přepisem axiómů (3) podle definice. (iii) Zákony pohlcení x A (x V y) = x, y V (x A y) = y implikují x A y < x a x A y < y, tedy prvek x A y je dolní mezí množiny {x, y}. Nechť z je jiná dolní mez, to znamená, že zVx = x a z V y = y. Potom z V (x A y) = (z V x) A A (z V y) = x A y neboli z < x A y. Tím jsme dokázali, že x A y = inf (x, y}. Přechod k duálním vztahům dokazuje x V y = sup {x, y}. (iv) Axiomy komplementu zaručují, že soustava má řešení u = -x. Chceme ukázat, že jiné řešení neexistuje. Připojme k oběma stranám první rovnice - x a dostaneme — x = — x V (x A n) = — x V u neboli u < — x. Druhou rovnici prosekneme s — x a dostaneme — x = — x A (x V u) = — x A u neboli — x < u. Tedy nutně u = — x. 1.13 Důsledek, (i) Operace průseku a spojení jsou monotónní; je-li x < y a u < u, pa/c x A u < y A v a x V u < y V v, (ii) -(-*) = *. (iii) x < y «-♦ — y < — x, to znamená, že operace komplementu je prosté anti- monotónní zobrazení B na B. Důkaz, (i) Monotónnost operací plyne ze vztahu mezi operacemi A, V a infimemem a supremem ve svazu (B, <). (ii) Soustava — x A u = 0, -xVu=l má jediné řešení pro u. Řešeními jsou x i — ( — x), jak plyne z komutativity a axiomů komplementu, tedy x = -( — x). (iii) Z (ii) plyne okamžitě, že pro x ^ y )Q —x 4= — y, tedy komplementace je prosté zobrazení B na B. Vztah x < y je ekvivalentní s x — y = 0 podle (ii) a to je totéž jako — y — ( — x) = 0 a tento vztah je ekvivalentní s — y < — x. 1.14 Nekonečné operace. Booleova algebra B spolu s kanonickým uspořádáním je svaz (£, <), a tedy pro konečně mnoho prvků z B je xt A x2 A ... A xn = inf{xl5...,xn} . Infímum nekonečné podmnožiny Booleovy algebry může, ale také nemusí existovat. Totéž platí pro supremum. 1.15 Příklad. Nechť C je algebra všech konečných množin přirozených čísel a jejich doplňků. Potom A = {{"}:« je sudé] je nekonečná podmnožina algebry C, která nemá supremum. 329
IV 1.16 1.16 Definice. Nekonečná spojení a průseky. Je-li u infimum množiny A £ B. píšeme « = A* a prvek u nazýváme průsekem množiny A. Jinými slovy, /\ je operace průseku, která je definovaná pro některé podmnožiny algebry. Podobně, je-li v supremum množiny A £ B, píšeme v = \/A a V nazýváme operací spojení. Je zřejmé, že /\, \/ jsou rozšíření operací A, V na všechny konečné a některé nekonečné podmnožiny algebry B. Uvědomme si, že platí V0=°> A0=1> V{*} = AM = *> A{*>y} = xAy. Je-li <at:iG/> soubor prvků algebry B, pak 16/ 16/ značí Aíflr.ře/} a Ví^ie/}. V dalším textu budeme pracovat s podmnožinami i se soubory prvků Booleovy algebry. Podle 1.13(iii) je přechod ke komplementům antimonotónní prosté zobrazení svazu (B, <) na sebe. Odtud a z definice suprema a infima okamžitě plyne, že f\A existuje, právě když existuje \J{—x: xe Á), a platí: 1.17 De Morganova pravidla. Pro A c: B je _ /\A = V{-^:^€i4}, -V>4 = A{-*:*e/l}, pokud alespoň jedna strana z rovnosti je definovaná. Speciálně x A y = -(-x V -j-), xVji=-(-xA-y). Vidíme, že operace vystupující v definici Booleovy algebry jsou nadbytečné. Průsek (spojení) je možno definovat pomocí spojení (průseku) a operace komplementu, a to i pro nekonečné operace. 1.18 Asociativní zákony pro průsek a spojení nebyly uvedeny mezi axiomy (l}-(5)- Jsou odvoditelné bezprostředně z vlastností suprema a infima i pro nekonečné operace. Nechť (Jk: ke K) je soubor množin a keK Platí Afl,= A{Aa,:keK}. V«, = V{'V<V*6K}, 330
1.19 Booleovské operace IV s následující interpretací: mají-li výrazy na pravé straně smysl, pak má smysl i výraz na levé straně a oba výrazy se rovnají. Speciálně jcA(yAz) = (xAy)Az, x V (y V z) = (x V y) V z, a tedy výrazy xy A x2 A ... A x„, x1 V x2 V ... V xn mají jednoznačný význam. Zajímavější a důležitější jsou vztahy, ve kterých se vyskytují obě operace, průseku i spojení. 1.19 Nekonečné distributivní zákony. Existuj í-li V** a \/bj, Íe7 jel respektive A*, a A*V 16/ j€i pak pro libovolné ce B platí (i) cAVa-VM^ie/}, (ii) cV A",- = A{cVa,.:ie/}, (iii) V** A V&; = V{«i A by. <U> e/xi), 16/ 76J (iv) /\fc V A&y = AW, V 6,: <i)jf> elxj}. i6/ jeJ Důkaz. Dokážeme postupně vztahy (i) a (iii), zbývající jsou duální, (i) Položme a = V^,- Jelikož a > a„ je také c A a > c A a{, a tedy c A a je majorantou množiny {c A a,: i e /}. K důkazu rovnosti stačí ukázat, že pro každou majorantu d platí d > c A a. Nechť tedy d > c A a. pro každé i 6 /. Potom platí a,. = (c A flř) V (-c A a.) < ř/ V -c pro každé i e / a z toho plyne, že a < d V -c. Pronikneme-li obě strany prvkem c, dostaneme požadovanou nerovnost cAa<cAd<d. (iii) Položme a = \faiy b = \/br Využijeme již dokázaného vztahu (i), z kterého plyne a A b = \/{a A byjeJ] 331
IV 1.19 a také a A bj = bj A a = \J{bj A ar.iel} pro každé je J. Dosadíme-li, pak z asociativního zákona 1.18 dostaneme a A b = VÍV^i A by. je J} = V{a,- A by <i,;> e/ x 7} . Nekonečné operace dovolují klasifikovat Booleovy algebry podle úplnosti. 1.20 Definice. Úplná Booleova algebra. Buď x nekonečné kardinální číslo. (i) Booleova algebra B se nazývá x-úplná, jestliže pro každou množinu X £ B mohutnosti menší než x existuje průsek f\ X. (ii) Algebra B se nazývá úplnou Booleovou algebrou, jestliže existuje průsek pro každou podmnožinu algebry B. (iii) Říkáme, že podalgebra C úplné Booleovy algebry B je úplná {x-úplná) pod- algebra, jestliže pro každou množinu X c C (\x\ < x) průsek f\BX e C. Z de Morganových pravidel plyne, že v x-úplné algebře jsou obě operace f\ i V definovány pro všechny podmnožiny mohutnosti menší než x. V úplné algebře B je definiční obor operací ^ a y. celá potence množiny B. Každá algebra je w-úplná, a tedy konečné algebry jsou úplné. V algebrách množin booleovské operace souhlasí s množinovými. Pro algebry množin definujeme silnější pojem x-úplnosti tak, aby i nekonečné booleovské operace souhlasily s množinovými. 1.21 Definice. >c-algebra množin. Říkáme, že algebra množin A je x-algebrou, jestliže pro každý systém 5e[>4]<x je f]SeA. To znamená, že průsek systému S existuje a je totožný s průnikem f)S. Pojem x-algebry je víc než to, že algebra množin je x-úplnou Booleovou algebrou. Později uvidíme, že existují algebry množin, které nejsou uzavřeny na průniky spočetných podsystémů, tedy nejsou co 1 -algebrami množin, ale přesto jsou co {-úplnými Booleovými algebrami. 1.22 Matematicky nejzajímavější jsou co1 -algebry množin a co1 -úplné Booleovy algebry, které mají přímý vztah k teorii míry a k teorii pravděpodobnosti. Je pro ně vžitý starší název cr-algebry množin a a-úplné Booleovy algebry. Pro teorii množin mají velký význam úplné Booleovy algebry. 1.23 Booleova algebra regulárních otevřených množin. Připomeneme nejprve základní topologické pojmy a fakta. Buď X topologický prostor. Je-li A c X, cl (A) bude označovat uzávěr a int (A) bude označovat vnitřek množiny A v prostoru X. Připomeňme, že cl (A) je nejmenší uzavřená nadmnožina a int (A) je největší otevřená podmnožina množiny A. Pro A c X položíme r(A) = int cl (A) a r{A) budeme nazývat regularizací množiny A. 332
1.26 Booleovské operace IV Množina A £ X se nazývá řídká v X, jestliže r (A) = 0. Je-li cl (Á) = X, to znamená, že také v(Á) = A', říkáme, že A je hustá v X. Množina A je hustá, právě když má neprázdný průnik s každou neprázdnou otevřenou množinou. Množina A je řídká, právě když pro každou neprázdnou otevřenou množinu U existuje neprázdná otevřená V ^ U, která je s A disjunktní. Je zřejmé, že r(0) = 0, r(X) = X a pro každou otevřenou množinu A je Au'mt(X - A) hustá množina v X. 1.24 Definice (Kuratowski). Říkáme, že A je regulární otevřená množina, jestliže t(A) = A. Systém všech regulárních otevřených množin prostoru X označíme RO (X). 1.25 Volně řečeno, otevřená množina je regulární, nemá-li žádné praskliny. Rovina U2 bez osy x je otevřená množina v IR2, ale není regulární. Její uzávěr i regularizace je celý prostor. Naproti tomu obě otevřené poloroviny jsou regulární otevřené množiny. Sjednocení dvou regulárních otevřených množin nemusí být regulární otevřená množina. To znamená, že RO (X) nemusí být algebrou množin. Množina je regulární otevřená, právě když je vnitřkem nějaké uzavřené množiny. Speciálně pro otevřenou množinu A je r (X — A) = int (X — A). Je-li A ^ B c X, z monotónnosti operaci uzávěru a vnitřku dostáváme r (A) c r (J3). To znamená, že regularizace je také monotónní. Snadno nahlédneme, že pro otevřenou množinu A je A ^ r(A) a že pro každou množinu A je r(r (A)) ~ r(A\ tedy r (Á)e RO(X). 1.26 Ukážeme, že regulární otevřené množiny s vhodně zvolenými operacemi tvoří úplnou Booleovu algebru, kterou budeme nazývat Booleovu algebrou regulárních otevřených množin. Nejprve ověříme, že pro otevřené množiny A, B platí (6) v(AnB) = r(A)nr{B). Průnik A n B je částí A i B a z monotónnosti regularizace plyne, že v (6) je levá strana podmnožinou pravé. Uvědomme si, že pro otevřenou množinu P a libovolnou množinu Q topologického prostoru platí (7) Pncl(Q)ccl(PnQ). Proto v našem případě je And (B) c cl {A n B), a tedy Anr(B)c r(/4n5)c d(AnB). r (B) je otevřená množina a opakovaným užitím (7) dostaneme cl (A) n r (B) c cd(inr (B)) cd(/4n £), odkud plyne r(yl)nr(B)c v(AnB). 333
IV 1.26 Z právě dokázané rovnosti (6) plyne, že průnik konečného počtu regulárních otevřených množin je opět regulární otevřená množina. Naproti tomu průnik nekonečného systému regulárních otevřených množin nemusí být regulární otevřená množina. Každý otevřený interval na reálné přímce je regulární otevřená množina, ale průnik všech otevřených intervalů obsahujících nulu nepatří do RO (R). 1.27 Věta. Regulární otevřené množiny RO (X) neprázdného topologického prostoru X s operacemi A A B= AnB, A V B = v(AuB), -A = int(X - A) a konstantami 0 = 0, 1 = X tvoří úplnou Booleovu algebru. Navíc, je-li S c RO (X), pak AS-r(ns), \/S = r({JS). Důkaz. Víme, že zvolené operace dávají z regulárních otevřených množin opět regulární otevřené množiny. Komutativita průseku a spojení plyne z komutativity množinových operací. Je zřejmé, že 0 =f= 1 a že 0 i 1 jsou neutrální. Je-li A e RO {X\ potom A A -A = Anint(X - A) = 0 a A V -A = v(Auint{X - A)) = X, protože na pravé straně je regularizace husté množiny. Ověříme distributivní zákony. Nechť A, B, Ce RO {X\ Pro množinové operace platí A n(B u C) = (A n B)v {A n C). Na obě strany rovnosti aplikujeme regularizaci a užijeme (6). Pro levou stranu dostaneme r(An(BuC)) = r(A)nv(BuC) = A A (B V C) a pro pravou stranu T({AnB)u(AnC)) = {A A B) V (A A C), tedy platí A A (B V C) = (A A B) V (A A C). Druhý distributivní zákon lze ověřit stejným způsobem. Zbývá ověřit úplnost. Víme, že průsek je totožný s průnikem, to znamená, že kanonické uspořádání je množinová inkluze. Nechť S c= RO (X) a položme A = = r(f]S\ Množina A je regulární otevřená a pro každé BeS je A ^ r(B) = B, 334
1.29 Booleovské operace IV A je tedy minorantou systému S. Nechť C € RO (X) je libovolná minoranta systému S. Potom C ^ f]S a z monotónnosti regularizace plyne C ^ A. Tedy /l je největší minorantou množiny S, to znamená, že A = /\S. Podobně se ukáže, že VS = r (IJS). RO (X) je tedy úplná Booleova algebra. Všimněme si, že pro každý topologický prostor platí CO (X) ^ RO (X) a navíc je algebra obojetných množin podalgebrou algebry RO (X). 1.28 Definice. Topologický prostor X se nazývá extremálně nesouvislí;, jestliže CO (X) = RO (X). Prostor je extremálně nesouvislý, právě když uzávěr libovolné otevřené množiny je otevřená, tedy obojetná množina. V extremálně nesouvislých prostorech je Booleova algebra regulárních otevřených množin algebrou množin. V § 2 uvidíme, že každá úplná Booleova algebra je izomorfní s algebrou regulárních otevřených množin nějakého topologického prostoru. Prostor /?co všech ultra- filtrů na přirozených číslech je nejjednodušším příkladem nekonečného kompaktního extremálně nesouvislého Hausdorffova prostoru. 1.29 Příklady. V následujících příkladech předpokládáme, že X je neprázdný topologický prostor. (a) Borelovské množiny. Nejmenší a-algebra podmnožin prostoru X obsahující všechny otevřené množiny se nazývá cr-algebra borelovských množin a značíme ji Borel (X). Její prvky nazýváme borelovské množiny. To znamená, že borelovské množiny získáme z otevřených množin použitím libovolného počtu operací doplňku, sjednocení spočetně mnoha a průniku spočetně mnoha množin. Všechny uzavřené množiny jsou borelovské a Borel (X) je také nejmenší cr-algebrou, která je obsahuje. Hierarchie borelovských množin (Lebesgue, 1905). Definujeme podmnožiny Za a i7a potence &(X) prostoru X: Z0 je množina všech otevřených množin, no je množina všech uzavřených množin, tedy doplňků množin ze £0, pro a > 0 Za je množina všech sjednocení nejvýše spočetných podsystémů množiny [j IIp, Fla je množina všech průniků nejvýše spočetných podsystémů množiny \J Zfi. ft<z Prvky ze Za a 77^ se nazývají ra-množiny a J7a-množiny. Místo Zx, 771 se používá také značení Fa, Gó. Tedy Gd-množina je průnikem spočetně mnoha otevřených množin. Základní inkluze mezi borelovskými třídami znázorňují šipky v následujícím diagramu: 335
IV 1.29 X X X X Je-li X metrický prostor, platí také TI0 ^ Ul a I0 c Ij, protože každou uzavřenou množinu A získáme jako průnik otevřených l/rc-okolí množiny A. První nespočetné ordinální číslo cúy je regulární kardinál. Proto pro libovolný spočetný systém CL<Oi\ existuje P < cú1 takové, že S c ílfi. To znamená, že Borel(X)= (J J7, = |J V (T-algebra borelovských množin slouží jako přirozený definiční obor a-aditivních měr na topologickém prostoru. Takovým mírám se říká borelovské míry. Triviálním příkladem borelovské míry je dvouhodnotová míra určená bodem z příkladu 1.8.22. Důležitým příkladem je Lebesgueova míra na IR. (b) Hubené množiny, množiny s Baireovou vlastností. Každá podmnožina řídké množiny i sjednocení dvou řídkých množin jsou řídké množiny. Řídké množiny tvoří ideál na X, protože celý prostor X není řídká množina v X. Říkáme, že A c X je hubená množina (podle staršího názvu množina první kategorie), jestliže je sjednocením nejvýše spočetně mnoha řídkých množin. Je zřejmé, že každá řídká množina je hubená a že sjednocení spočetně mnoha hubených množin je opět hubená množina. Pokud celý prostor není sjednocením spočetně mnoha řídkých množin, tvoří hubené množiny cr-úplný ideál na X. Říkáme, že A c X má Baireovu vlastnost, jestliže existuje otevřená množina G taková, že množiny A — G i G — A jsou hubené. Tedy množina má Baireovu vlastnost, liší-li se od otevřené množiny o hubenou množinu. Ukážeme, že množiny s Baireovou vlastností tvoři cr-algebru podmnožin prostoru X. Budeme ji značit Baire (X). Nejprve dokážeme, že doplněk X — A má Baireovu vlastnost, jakmile A e Baire (X). Nechť G je otevřená množina, která se liší od A o hubenou množinu. Položme G0 = int (X — G) = X — cl G. Protože (X - A) - G0 c cl(G) - A^(G - 4)u(cl(G) - G), G0 - (X - A) c A - cl (G) c A - G a cl (G) - G je řídká množina, X - A se liší od G0 o hubenou množinu. Tedy X - A e Baire (X). Zbývá ukázat, že množiny s Baireovou vlastností jsou uzavřeny na sjednocení spočetných systémů. Předpokládejme, že pro každé přirozené n se An liší od otevřené množiny Gn o hubenou množinu. Položme A = \jAn, G = [JGn. Protože 336
1.29 Booleovské operace IV A-Gc\J(Án-GH), G-Ac: U(G„ - An) a na pravých stranách jsou spočetná sjednocení hubených množin, tedy také hubené množiny, má množina A Baireovu vlastnost. Tím jsme dokázali, že systém Baire (X) je cr-algebrou množin. Navíc Baire (X) je nejmenší cr-algebrou podmnožin prostoru X, která obsahuje všechny otevřené a hubené množiny v X. To znamená, že (8) Borel(X)c: Baire (X). (c) Baireovské prostory, Baireova věta. Prostor X se nazývá baireovský, jestliže žádná neprázdná otevřená množina A ^ X není hubená. Ekvivalentní podmínka: průnik spočetně mnoha otevřených hustých množin prostoru X je hustý v X. Baireova věta. Úplné metrické prostory i kompaktní topologické prostory jsou baireovské. Baireova věta patří do zlatého fondu matematiky a její důkaz čtenář nalezne v každé učebnici funkcionální analýzy nebo topologie. Poznamenejme, že důkaz Baireovy věty pro separabilní úplné metrické prostory nepotřebuje žádnou formu axiomu výběru. (d) Ultrafiltry na co a borelovské množiny. Ztotožníme-li podmnožiny přirozených čísel s jejich charakteristickými funkcemi, ztotožníme ^(co) a w2. Tím na množinu ^((o) přeneseme topologii Cantorova diskontinua D. Každý ultrafiltr na co je nějaká podmnožina prostoru D a ptáme se, kdy má Baireovu vlastnost. Je-li fy triviální ultrafiltr nad něco, pak °Tl = {fe032:f(n) = 1} je obojetná množina báze S z příkladu 1.2(f). Vidíme, že nejmenší cr-algebra podmnožin prostoru D, která obsahuje všechny triviální ultrafiltry, obsahuje všechny otevřené množiny, a je proto rovna algebře borelovských množin. Použijeme Baireovu větu a ukážeme, že žádný netriviální ultrafiltr na co nemá Baireovu vlastnost. Z toho plyne podle (8), že není také borelovskou množinou. Uvažujme libovolnou obojetnou množinu V{f) z báze S určenou zobrazením / konečné množiny K ^ co do {0, 1}. Definujme zobrazení (pf: D -> D tak, že pokud h $ V(f\ pak (pf(h) = h, a pokud h e V(f), pak <pf(h) (n) je opačná hodnota k h(n) pro ne co — K a (pf(h) (n) = h(n) pro ne K. Je zřejmé, že q>f je homeomorfismus prostoru D, a protože °U je uniformní, pro duální ideál fy* platí <Pf[V{f)nfy*] = V{f)nfy . Homeomorfismus převádí řídké množiny na řídké, a tedy i hubené množiny na hubené. Podle Baireovy věty V(f) není hubená a jelikož 337
IV 1.29 V(f) = (V{f)"*)v(V(f)n**)9 není hubená ani množina V(f) n fy, ani V(f) n fy*. Předpokládejme, že ultrafiltr fy má Baireovu vlastnost. Nechť G je otevřená množina lišící se od fy o hubenou množinu. Víme, že fy = V(0) n fy není hubená množina, proto G je neprázdná. Vezměme libovolnou množinu V(f) c G z báze. Jelikož G - fy 2 ^(/) - <# = F(/) n #*, dostáváme, že K(/) n ^* je hubená množina, a to je spor. Dokázali jsme, že žádný uniformní ultrafiltr na co není množinou s Baireovou vlastností v Cantorově diskontinuu. 338
§ 2 Strukturální vlastností Booleových algeber Nejprve se seznámíme se speciálními typy podmnožin Booleových algeber, jako jsou množiny disjunktních prvků, rozklady jednotky, husté množiny, množiny atomů a množiny generátorů. Ukážeme, že libovolná uspořádaná množina určuje jednoznačně úplnou Booleovu algebru. Budeme se zabývat obecnějším pojmem distributivnosti Booleových algeber, který souvisí se zjemňováním rozkladů. Kolapsující algebry C((o, x) jsou příkladem úplných algeber, které mají pouze spočetnou množinu úplných generátorů. Kolapsující algebry jsou navíc univerzální v tom smyslu, že každou Booleovu algebru s hustou množinou mohutnosti nejvýše x lze úplně vnořit do algebry C(*a, x). Seznámíme se s konstrukcemi nových algeber pomocí součinu, volného součinu a faktorizace. V závěru zavedeme pojmy ideálu a ultra- filtru pro Booleovy algebry a připomeneme klasické výsledky M. H. Stonea o reprezentaci Booleových algeber algebrami množin a o Stoneově dualitě mezi Booleo- vými algebrami a booleovskými topologickými prostory. V dalším budou písmena A, fí, C vždy označovat Booleovy algebry. 2.1 Faktory. Pro nenulový prvek b g B označíme B \ b množinu {xeB:x < b} všech prvků algebry J3, které jsou menší nebo rovny b. Množina B \ b spolu se zúžením operací A, V a operací komplementu - b definovanou vztahem — bx = b — x a konstantami 0 a b je také Booleova algebra. Nazýváme ji faktorem nebo zúžením algebry B a značíme stejně jako její univerzum B \ b. 2.2 Disjunkrnost. (i) Říkáme, že prvky x, y £ B jsou disjunktní, a značíme x 1 y, jestliže x A y — 0. Nejsou-li prvky x, y disjunktní, říkáme, že jsou kompatibilní. (ii) Říkáme, že X c B je množina disjunktních prvků, jestliže všechny prvky z X jsou nenulové a po dvou disjunktní. (iii) Množina P disjunktních prvků je rozkladem prvku beB, jestliže b = V^- Podle lemmatu 1.9 platí (1) x$y-x-^0. 339
IV 2.3 Odtud plyne důležitý vztah (2) mezi kanonickým uspořádáním a disjunktností: (2) x ^ y, právě když existuje nenulový prvek z < x disjunktní s y. Systém všech množin disjunktních prvků algebry B je uspořádán inkluzí a splňuje podmínky principu maximality. Odtud plyne, že každou množinu disjunktních prvků lze rozšířit do maximální. Přitom platí 2.3 Lemma. Množina P £ B je maximální množina disjunktních prvků, právě když P je rozkladem jednotkového prvku lB. Důkaz. Nechť P je maximální množina disjunktních prvků. Ukážeme, že sup P = = \/P = 1. Nechť ueB je libovolná majoranta množiny P. Kdyby u + 1, Pa^ komplement — u je nenulový a disjunktní se všemi prvky z P, to je spor s maximali- tou množiny P. Tedy jednotkový prvek je jediná majoranta množiny P a \/P = *■ Naopak předpokládejme, že \^P = 1. Stačí ukázat, že každé nenulové u je kompatibilní s nějakým prvkem z P. Nechť u =)= 0. Potom — u =(= 1, a proto prvek — u není majorantou množiny P. Tedy pro nějaké x e P platí x ^ -u a podle (1) dostáváme x A u 4= 0 a u je kompatibilní s x. Ve shodě s obdobnou definicí pro uspořádané množiny (III. 1.22) Suslinovo číslo c (B) Booleovy algebry B je supremum mohutností všech množin disjunktních prvků algebry B. 2.4 Definice. Saturovanost algebry B je nejmenší kardinální číslo x takové, že v algebře B neexistuje množina disjunktních prvků, která má mohutnost x. Tedy sat (B) = min {x: pro každou množinu X c B disjunktních prvků je |X| < x). Je zřejmé, že c(É) < sat(B). Mohou nastat dva případy. Buď nějaká množina disjunktních prvků má mohutnost Suslinova čísla c(B), pak sat (B) — (c(B)) + , nebo žádná množina disjunktních prvků nenabývá mohutnosti c (B), potom sat (B) = = c(B). Pro nekonečné algebry platí následující tvrzení, které uvedeme bez důkazu. 2.5 Věta (Erdos, Tarski 1943). Saturovanost každé nekonečné Booleovy algebry je nespočetný regulární kardinál Z této věty plyne, že rovnost sat (B) = c (b) může nastat, jen když sat (B) je slabě nedosažitelný kardinál. V příkladu 2.25(h) ukážeme, že pro každý slabě nedosažitelný kardinál x existuje Booleova algebra B taková, že sat (B) — x. 2.6 Definice. Atomy. (i) Říkáme, že prvek a e B je atom, je-li a =f= 0 a pro žádné b e B neplatí 0 < b < a. Množinu všech atomů algebry B značíme At (B). (ii) Je-li At (B) prázdná množina, říkáme, že B je bez atomů. (iii) Říkáme, že algebra B je atomární, jestliže pod každým nenulovým prvkem existuje nějaký atom. 340
2.11 Strukturální vlastnosti Booleových algeber IV Je zřejmé, že At(B) je množina disjunktních prvků. Uvědomme si, že algebra, která není atomární, ještě nemusí být bez atomů. Booleova algebra B je atomární, právě když množina At(£) je rozkladem jednotkového prvku. Snadno se dokáže: 2.7 Lemma. Pro každé aeB jsou následující podmínky ekvivalentní: (i) a je atom, (ii) B\a je dvouprvková algebra, (iii) pro každé be B platí a < b nebo a A b — 0. 2.8 Konečné Booleovy algebry jsou atomární. Předpokládejme, že B není atomární, pak existuje nenulové b e B, pod kterým není žádný atom. Můžeme vybrat nekonečnou klesající posloupnost b = b0 > bl > ... prvků menších než b. Odtud plyne, že neatomární algebra je vždy nekonečná a že každá konečná algebra je atomární. Předpokládejme, že B je atomární algebra. Jelikož pro různá x,yeB je symetrická diference x A y nenulová, každý atom, který pod ní leží, je právě pod jedním z prvků x, y a s druhým je disjunktní. To znamená, že zobrazení /; které každému be B přiřazuje množinu (3) f{b)={aeAt{B):a<b}, je prosté zobrazení atomární Booleovy algebry B do potenční množiny ^(At (B)). Navíc pro každé beB platí b = \/f{b). 2.9 Věta. Je-li B nekonečná Booleova algebra, potom v B existuje (i) nekonečná klesající posloupnost, (ii) nekonečná množina disjunktních prvků, tedy sat (B) > co1. Důkaz. Nejprve předpokládáme, že B je atomární. Potom At(#) je nekonečná množina disjunktních prvků, tedy platí (ii). Vybereme-li prostou posloupnost atomů (an:n < w>, stačí pro každé přirozené i položit bt = —\/{an:n < i] a dostaneme nekonečnou klesající posloupnost <6ř: i < co>. Tedy platí (i). Nyní předpokládáme, že B není atomární. Z 2.8 víme, že potom existuje nekonečná klesající posloupnost (bn:n < co}. Položíme-li an = bn - bn+,, potom {an\n < co] je nekonečná množina disjunktních prvků. 2.10 Husté množiny. Říkáme, že množina H ^ B nenulových prvků je hustá v B, jestliže pro každé nenulové b g B existuje x e H takové, že x < b. Je zřejmé, že pro každou algebru B je množina B - {0} hustá v B. Každá hustá množina musí obsahovat všechny atomy. Algebra B je atomární, právě když množina všech jejích atomů je hustá v B. 2.11 Lemma.Je-li H hustá množina v B, potom pro libovolné beB platí (i) b = \/{xgH:x < b}, (ii) existuje rozklad prvku b, který sestává jen z prvků množiny H. Důkaz. Pro zvolené beB položme X = {xeH.x < b}. Je-li b = 0, potom X je prázdná množina, tedy sup X je nejmenší prvek 0 v B. Nechť b =}= 0. Potom 341
IV 2.11 X =(= O a je zřejmé, že b je majorantou množiny X. Potřebujeme ověřit, že pro libovolnou majorantu c množiny X platí b < c. V opačném případě je b $ c a podle (2) existuje u e H takové, že u < b, tedy ueX, a současně je u disjunktní s c, spor. Stejným způsobem se dokáže, že každá maximální množina disjunktních prvků z X je rozkladem prvku b. Právě dokázané tvrzení naznačuje, že každá hustá množina spolu s kanonickým uspořádáním odráží strukturu celé algebry. Důležitá vlastnost uspořádání husté množiny je separovanost. Je-li H hustá podmnožina algebry B, z (2) plyne, že pro libovolné x,yeH platí (4) x^-(]zGH)(:<x&2ly), kde zly znamená disjunktnost v uspořádání </í, <>. Uvědomme si, že (4) je vyjádřena jen pomocí uspořádání množiny H. 2.12 Definice. Separované uspořádání. Říkáme, že uspořádání < na neprázdné množině H je separované, jestliže pro každé x, yeH platí (4). Víme, že kanonické uspořádání je separované na každé husté podmnožině Booleo- vy algebry. Ukážeme v 2.17, že každá množina separované uspořádaná je hustou množinou v nějaké jednoznačně určené úplné Booleově algebře. Nejprve připomeneme důležité pojmy vnoření a izomorfísmu. 2.13 Definice. Úplné vnoření, izomorfismus. (i) Říkáme, že zobrazeni f\ A-* B je vnořeni algebry A do algebry B, jestliže / je prosté zobrazení a zachovává konečné booleovské operace: pro libovolné x,ysA platí f(x A >•) = f(x) A f(y) a /(-x) = -/(x). (ii) Jestliže navíc platí /(M)= A/M pro každou množinu X c A, která má infimum ^\X v A, říkáme, že / je úplné vnoření A do B. (iii) Je-li f: A -> B vnoření a f[A~\ = B, říkáme, že /je izomorfismus A na B. Algebry A z B jsou izomorfní, značíme A = B, jestliže existuje izomorfismus A na B. Je zřejmé, že vnoření zachovává kanonické uspořádání a nejmenší a největší prvek. Izomorfismus algebry A na B je také úplným vnořením. Jsou-li algebry A a B izomorfní a je-li jedna z nich úplná nebo x-úplná, totéž platí pro druhou algebru. 2.14 Atomární algebry a algebry množin. Je-li B atomární Booleova algebra, snadno se ověří, že zobrazení (3) z 2.8 je úplné vnoření algebry B do potenční algebry ^(At (B)). Každá atomární algebra je tedy izomorfní s nějakou algebrou množin. Je-li B navíc konečná, pak je izomorfní s potenční algebrou &(n) pro nějaké přirozené n > 0. Mohutnosti konečných algeber jsou právě všechny mocniny 2n pro n > 0. 342
2.16 Strukturální vlastnosti Booleových algeber IV Ukážeme, že úplná Booleova algebra je jednoznačně určená libovolnou hustou podmnožinou a jejím kanonickým uspořádáním. 2.15 Věta. Jsou-li Bi, B2 úplné Booleovy algebry takové, že nějaká hustá podmnožina Hl c Bl je izomorfní s nějakou hustou podmnožinou H2 c B2 vzhledem ke kanonickým uspořádáním, potom algebry B{, B2 jsou izomorfní. Důkaz. Předpokládáme, že j: Hx -» H2 je izomorílsmus hustých podmnožin vzhledem ke kanonickým uspořádáním <x a <2. Ukážeme, že existuje dokonce jediný izomorfismus J algebry Bx na B2, který rozšiřuje zobrazení;. Pro libovolné xe Bl definujme (5) J{x) = V1\j{y)-y^Hl&y^lx}. Z úplnosti algeber plyne, že J je zobrazení By do B2. Nejprve ověříme, že J rozšiřuje zobrazení). Pro libovolné xeHl máme J(x) = \/2{ze H2: z <2j(x)}. Podle 2.1 l(i) je spojení rovno j(x), a tedy J(x) — j(x). Ukážeme, že J je zobrazení na celou algebru B2. Využijeme toho, že izomorfismus j zachovává disjunktnost. Mějme libovolné zeB2 a položme x = \/i{yeHl:j{y) <2z). Je zřejmé, že z <2J(x). Není možné, aby platilo J(x) ^2z. \ opačném případě existuje z0 e H2 takové, že zQ <2J(x) a z0 je disjunktní se z. Položíme-li x0 =j~l(z0), potom x0eHl a x0 je disjunktní sx.Z (5) plyne, že J(x) je disjunktní s j(x0) = z0, a to je spor, protože 0 41 z0 <2 J(x). Ověřili jsme, že J(x) = z. Podobně lze ukázat, že J je prosté zobrazení. Dále z (5) plyne, že zobrazení J zachovává kanonická uspořádání. To znamená, že J je izomorfismus algeber Bl a B2. Přitom každý izomorfismus J:BÍ -► B2, který rozšiřuje zobrazení ;, musí splňovat (5). Odtud plyne jednoznačnost izomorfismu J. 2.16 Uspořádané množiny a úplné Booleovy algebry. Ukážeme, že každá neprázdná uspořádaná množina jednoznačně určuje úplnou Booleovu algebru. To vede ke snadnějšímu popisu různých Booleových algeber. Stačí sestrojit vhodnou uspořádanou množinu, která pak určuje celou strukturu odpovídající Booleovy algebry. Je-li výchozí množina uspořádána separované, je navíc izomorfní s nějakou hustou podmnožinou odpovídající Booleovy algebry. Předpokládáme, že <£), < > je neprázdná uspořádaná množina. Zajímají nás dolní podmnožiny množiny Q. Je zřejmé, že sjednocení i průnik libovolného systému dolních podmnožin je opět dolní podmnožina. To znamená, že systém všech dolních podmnožin je topologie otevřených množin na množině Q. Nazýváme ji topologií dolních podmnožin. Regulární otevřené množiny prostoru Q s topologií dolních podmnožin tvoří, podle věty 1.27, úplnou Booleovu algebru B = RO (Q). Říkáme, že úplná Booleova algebra B je určena uspořádanou množinou <<2, < >. Uvědomme si, že podmnožina X nějakého topologického prostoru je regulární otevřená, právě když je otevřená a současně platí: je-li nějaké okolí bodu p částí uzávěru cl (X) množiny X, potom peX. Pro každý bod p prostoru Q s topologií 343
IV 2.16 dolních podmnožin je množina («-,p] nejmenším okolím bodu p. Odtud plyne, že X c Q je regulární otevřená množina v Q, právě když X je dolní podmnožinou a současně platí {VpeQ)[peX~(Vq<p)(Xn(<-,q]^0)]. Následující věta charakterizuje úplnou Booleovu algebru určenou uspořádanou množinou. 2.17 Věta. Nechť Q je neprázdná uspořádaná množina. Potom existuje úplná Booleova algebra B a zobrazení j:Q-> B takové, že platí (i) j\Q\ je hustá množina v B, (ii) j zachovává uspořádání, je-li p < q v Q, pak j(p) < j(q) v B, (iii) j zachovává disjunktnost, je-li p ± q v Q, pak j(p) J_ j(q) v B. Podmínky (í)—(íii) určují úplnou algebru B jednoznačné až na izomorfismus. Navíc, je-li Q separované uspořádaná množina, potom zobrazení j je prosté, a tedy je izomorfním vnořením Q na hustou množinu v B. Důkaz. Nejprve dokážeme větu pro případ, že Q je separované uspořádání. Uvažujme úplnou Booleovu algebru B = RO (Q) určenou uspořádanou množinou Q. Dokážeme o ní, že splňuje podmínky věty. Snadno se nahlédne, že separovanost uspořádání Q je ekvivalentní s tím, že pro každé peQ je (<-,p] regulární otevřená množina. Odtud plyne, že položíme-li j(p) = (<-,p] pro každé peQ, potom j je prosté zobrazení množiny Q do B. Každé j(p) je neprázdná množina, a tedy nenulový prvek algebry B. Je-li X eB a X =f= 0, pak pro každé psX platí j(p) c X. To znamená, že j[Q] je hustá množina v B. Je zřejmé, že zobrazení j je izomorfní vnoření Q do B, proto platí (ii) a (iii). Dále dokážeme jednoznačnost algebry B. Uvažujme libovolnou úplnou Booleovu algebru C a zobrazení k:Q~* C takové, že vyhovují podmínkám (i)-^iii). Ověříme, že k je prosté zobrazení. Vezměme různá p,qsQ, můžeme předpokládat, že p $ q. Ze separovanosti víme, že existuje r < p disjunktní s q. Pak k(r) < k(p) a k(r) je disjunktní s k(q) v algebře C. Odtud plyne, že k(p) $ k(q). Tedy k je dokonce izomorfní vnoření Q na hustou podmnožinu algebry C. Jelikož ; je izomorfní vnoření Q na hustou množinu algebry B a k je izomorfní vnoření Q na hustou množinu algebry C, obě algebry mají izomorfní husté množiny a podle věty 2.15 jsou izomorfní. Dokonce existuje izomorfismus f\B-+C takový, že složené zobrazení jj = k. V případě, že Q není separované uspořádaná množina, postupujeme obdobně. Místo množiny (+-, /?] v definici zobrazení j je nutno vzít její regularizaci (1.23). 2.18 Definice. Zúplnění. Říkáme, že úplná Booleova algebra B je zúplněním algebry A a píšeme B = cm (A), jestliže A je podalgebra algebry B a množina A — {0} je hustá v B. Je-li B zúplnění algebry A, snadno se ověří, že identické zobrazení i: A -► B je úplné vnoření A do B. Následující tvrzení je důsledkem věty 2.17. 344
2.21 Strukturální vlastnosti Booleových algeber IV 2.19 Věta. Každá Booleova algebra A má zúplnění cm (A\ toto zúplnění je (až na izomorfismus) jednoznačně určeno. Je-li A úplná Booleova algebra, je zřejmé, že cm (á) = A. Poznamenejme, že pro libovolnou Booleovu algebru A dává Mac Neillova konstrukce, uvedená v 1.5.24, také zúplnění cm (A). 2.20 Generátory. Průnik libovolného neprázdného systému podalgeber Booleovy algebry B je opět podalgebra algebry B. Odtud plyne, že pro libovolnou množinu A = (]{C:X c C a C je podalgebra B} nejmenší podalgebra, která obsahuje všechny prvky z X. Říkáme, že algebra A je generována množinou X nebo že X je množina generátorů algebry A. Podobně, je-li B úplná Booleova algebra, můžeme se omezit jen na její úplné podalgebry. Pro libovolnou množinu X c B je A = f]{C\ X c C a C je úplná podalgebra B] nejmenší úplná podalgebra obsahující X. Říkáme, že A je úplně generovaná množinou X nebo že X je množina úplných generátorů úplné algebry A. Podle 2.8 je každá hustá podmnožina H c B množinou úplných generátorů úplné algebry B. Uvažujeme-li podalgebru C c B, která je pouze generovaná množinou Jí, potom C nemusí být úplná. Platí vsak cm (C) = B. Tím, že jsme dokázali, že libovolná uspořádaná množina Q jednoznačně určuje úplnou Booleovu algebru B, ukázali jsme také, že Q jednoznačně určuje (ne nutně úplnou) Booleovu algebru C, generovanou množinou j\Q\ (viz 2.17). 2.21 Mohutnost algebry a počet generátorů. Víme-li, že množina X ?= B generuje algebru 5, můžeme odhadnout mohutnost algebry B z velikosti množiny X. Je-li X nekonečná, podle III.2.37 je \B\ = \X\. Podalgebra A c B generovaná množinou X c B sestává právě z těch prvků xeB, které se dají vyjádřit ve tvaru (6) x=VA(/Wh, feF yeY kde Yje nějaká konečná podmnožina X, F c= y{ — 1,1} a (— l)x = -x, (l) x = x. Je zřejmé, že každý prvek xeB tvaru (6) patří do A. K tomu, že také každý prvek a e A lze vyjádřit ve tvaru (6), stačí ověřit, že množina všech prvků tvaru (6) tvoří podalgebru, tedy že je uzavřená na operaci průseku a komplementu. Je-li X konečná množina generátorů algebry 5, potom B je konečná, má nejvýše 21*1 atomů a |S| < 22'*1. Podobný odhad mohutnosti úplné Booleovy algebry z mohutnosti množiny úplných generátorů není možný. Existují libovolně velké úplné algebry, například C(co, x) z 2.25(e), které mají spočetné množiny úplných generátorů. 345
IV 2.22 2.22 Součin. Kartézský součin Bx x B2 Booleových algeber Bl9 B2 s booleovskými operacemi definovanými po složkách je opět Booleova algebra. Nazýváme ji součinem algeber Bl9 B2 a značíme Bi x B2. Je-li B = Bi x B2, potom prvky u{ = <11,02> a u2 = <01,12> tvoří rozklad jednotkového prvku <11}12> v B. Pro každé i— 1,2 je faktor B | ut- izomorfní s algebrou B,-. Izomorfísmus jx: Bl -+ B \ ui je definován vztahem j{(x) = <x,02> pro každé xeB, a podobně se definuje izomorfismus j2. Přitom libovolný prvek (x,r)efi je spojením j{(x) V j2(y). Součin algeber B,, B2 tedy vznikne položením algeber B: a B2 vedle sebe. Uvažujme úplnou Booleovu algebru B, která má nějaké atomy, ale není atomární. Potom její prvek u - \Jk\{B) je různý od 0 i 1 a B = B | u x B | (-u). To znamená, že B je součinem atomární algebry a algebry bez atomů. 2.23 Volný součin. Pro Booleovu algebru B označíme B + množinu všech jejích nenulových prvků. Mějme dány algebry B^ B2. Říkáme, že algebra C je volným součinem algeber Blt B2 a píšeme C = B1OB2, jestliže pro každé i = 1,2 existuje vnoření ji algebry B, do C tak, že platí (i) pro každé xgBj\ yeB2 je j^x) A j2(y) 4= 0 v C, (ii) množina ^[Bj u;2[B2] generuje algebru C. Z podmínek (i) a (ii) a vyjádření (6) plyne, že množina 1/iM A;2(ý):xeB; &yefl2'} je hustá v C, a proto je volný součin algeber BX,B2 určen jednoznačně až na izomorfismus. Navíc zobrazení y{- pro i = 1, 2 je úplné vnořeni do C. Poznamenejme, že volný součin C úplných Booleových algeber BX,B2 nemusí být úplná algebra. Proto je volný součin ve třídě úplných Booleových algeber definován jako zúplnění algebry C. 2.24 Konstrukce volného součinu. Doposud jsme nedokázali, že volný součin libovolných dvou algeber existuje. Mějme algebry Bp B2 a uvažujme množiny Bl, B2 a jejich kanonická uspořádání <p <2. Snadno se nahlédne, že kartézský součin B* x B2 je separované uspořádaný relací <, kde <x1,y1> < <x2,y2>^->x1 <lx2Scyl <2y2. Nechť B je úplná Booleova algebra určená uspořádanou množinou <B^ x B2, <> a nechť C c B je podalgebra generovaná množinou B^ x B2. Víme, že B je zúplnění algebry C. Definujme zobrazení jl: B^ -> C tak, že ^(Oj = 0 a ^(x) = = <x, 12> pro xeBj. Podobně zobrazení j2'B2-+C se definuje tak, že 72(^2) = 0 a LCv) = Oi>y> pro yeBj. Snadno se ověří, že pro libovolné xeBJ\ yeB2 v algebře C platí <x,y} = j\(x) Kj2(y) a že;,, je vnoření Bt do C. Odtud plyne, že C je volný součin algeber Bl a B2 spolu se zobrazeními j1,j2- 346
2.25 Strukturální vlastnosti Booleouých algeber IV 2.25 Příklady, (a) Pro libovolné množiny /, J označime F(l,j) množinu všech konečných funkcí / takových, že Dom (/) e / a Rng (/) c J, uspořádanou obrácenou inkluzi. Tedy f < g+->f ^ g. Prázdná množina vždy leží v F(/, J). Je-li množina J alespoň dvouprvková, potom F(I,J) je separované uspořádání. Úplnou Booleovu algebru určenou množinou F(I,J) značíme C(l,J). Pokud J = {0,1}, píšeme krátce C(í) místo C(l, 2). (b) Algebry C(a). Pro libovolný ordinál a konečné funkce /ef(a,2) určují obo- jetnou bázi topologického prostoru a2. Odtud plyne, že úplná Booleova algebra C(a) je izomorfní s algebrou regulárních otevřených množin RO (a2) a ta je zúplněním algebry obojetných množin CO (a2). C(0) je triviální dvouprvková algebra. Pro přirozené n je algebra C(n) konečná a má 22" prvků. Pro nekonečné a algebra C(a) nemá žádné atomy. Podle III. 1.24 je Suslinovo číslo c(F(a, 2)) = co, proto sat(C(a)) = C0j. Speciálně C(co) je algebra regulárních otevřených množin Cantorova diskontinua. (c) Podalgebry algebry C(a). Uvažujme pevné a. Je-li J ^ a, potom F(/, 2) ^ c F(a, 2) a identické zobrazení k: F(/, 2) -> F(a, 2) lze jednoznačně rozšířit na úplné vnoření K algebry C(l) do C(a). Přitom obraz jFC[C(/)] sestává ze všech prvků u 6 C(a), které se v C(a) dají vyjádřit jako u = V^ Pro nějaké X c f(/, 2). Ztotožníme-li C(/) s jK[C(/)], pak C(l) je úplná podalgebra algebry C(a). Speciálně pro /?, >' < a jsou C(/?), C(y) úplné podalgebry algebry C(a) a z /? < y plyne <#) «= C(y). Ukážeme, že pokud je kofmalita ordinálu a nespočetná, potom C(a) = = \J{C{P): P < a}, to znamená, že C(a) je sjednocením rostoucího řetězce úplných podalgeber. Nechť ueC(a). Podle 2.1l(ii) existuje množina X c F(a, 2) disjunktních prvků taková, že u = \/X. Jelikož sat (C(a)) < co1} množina X je nejvýše spočetná. Odtud plyne, že mohutnost množiny D = \J{Dom(f):fe X] je nejvýše co, a proto je omezená v a. To znamená, že pro nějaké fi < a je D c /?, a tedy Xc=F(ft2) a ueC(P). (d) C(a) jíi/co yo/wý součin podalgeber. Nechť fí < a. Přiřadíme-li každé funkci feF(P,2) a 0eF(a-j3,2) funkci /u^, dostáváme izomorfismus kartézského součinu F(j5, 2) x F(a — /?, 2) na uspořádanou množinu F(a, 2). Není těžké ověřit, že C(a) je zúplněním volného součinu podalgeber C(j5) a C(a - /?). (e) Kolapsující algebry. Pro libovolný nekonečný kardinál x úplnou Booleovu algebru C(co,x) určenou uspořádanou množinou F(co, x) nazýváme kolapsující algebrou. To proto, že každé generické rozšíření určené algebrou C(co, x) přidává prosté zobrazení kardinálu x na co, a tím kolapsuje kardinál x, který se v rozšíření stává spočetným ordinálem. Odtud také pochází myšlenka důkazu následujícího tvrzení (Solovay 1966). Každá kolapsující algebra má spočetnou množinu úplných generátorů. Důkaz. Je zřejmé, že C(co, x) je izomorfní s algebrou RO (wx), kde "x je topologický součin co exemplářů množiny x s diskrétní topologií. Pro libovolné m < co a a < x položme 347
IV 2.25 Každá množina b(m, a) je obojetná a jejich konečné průniky tvoří obojetnou bázi prostoru wx. Odtud plyne, že každá regulárně otevřená množina je spojením všech obojetných množin z báze, které obsahuje. To znamená, že {b(m, a): m < <w, a < x] je systém úplných generátorů algebry RO (^x), má však mohutnost x. Nyní pro libovolná přirozená man definuieme a(m,n)={fe">y.:f(m)<f(n)}. Každou množinu a(m, n) i její doplněk lze vyjádřit jako sjednocení otevřených množin «(*.«) = U í/e "*■• /W =«& /W = 0}. a<0 mx - a{m,n) = a(n,m)v [j {feax:f(m) = a&/(n) = a), proto množiny a(m, n) jsou obojetné a patří do RO ("x). Ukážeme, že každou množinu fr(m, a) lze získat ze systému S = {a(m, w):m, w < co} pomocí nekonečných booleovských operací. Odtud pak plyne, že S je spočetný systém úplných generátorů algebry RO (mx). Stačí ověřit, že pro každé m a a < x platí (7) b(m,«) = (-VKm,/J)) AA(V&M) V(-a(«,m))). 0<<x n<cu /J<a Z definice množin 6(m, /?) dostáváme {jb(mj)={fe'ax:f(m)<<x} a to je obojetná množina. Proto (8) \/b(mJ)={fe»x:f(m)<*}, (9) -V^)5) = {/eMx:/(m)>a}. To znamená, že ve druhém členu pravé strany (7) můžeme nahradit spojení sjednocením a komplement množinovým doplňkem. Pro každé n < co je (10) \Jb{nJ) V (-a(n,m)) = {/e"V./(n) > /(m) nebo /(*) < a} . Z (9) a (10) plyne, že ve vztahu (7) platí inkluze c. Předpokládejme, že platí ostrá inkluze <=. Potom existuje neprázdná obojetná množina c = {/e-x:/(i1) = y1&...&/(fj = y*}, která je disjunktní s b(m, cc) a je podmnožinou pravé strany v (7). Můžeme předpokládat, že il = m. Jelikož c £ {fe0ix:f(m) > a} a pro žádné fec není f(m) = a, 348
2.27 Strukturální vlastnosti Booleových algeber IV protože c je disjunktní s b(m,ct), je )\ > a. Zvolme přirozené n různé od všech iy Potom pro gec takové, že g(n) = a, platí g(n) < g(m) a současně g(n) > a. To podle (10) znamená, že gí\/b(n,P)V(-c{n,m)), to je ve sporu s předpokládanou vlastností množiny c. Dokázali jsme (7), a tím i celé tvrzení. (f) Pro množiny /,Ja nekonečný kardinál X označme F(/, J, X) množinu všech funkcí / takových, že Dom(/) £ J, |Dom(/)| < X a Rng(/) c J, uspořádanou opačnou inkluzí. Vidíme, že F(7, J, cd) je totéž jako F(l, J) z příkladu (a). Úplná Booleova algebra C(l,J,X) určená uspořádáním F(l,J, X) je izomorfní algebře regulárních otevřených množin prostoru XU){^«: * G ^}> z příkladu IÍI.4.74(c), kde každé Ji — J a J je topologický prostor s diskrétní topologií. (g) (7(0^,2, Wj) = C(co1,2UJ, coj. Stačí ověřit, že algebry máji izomorfní husté podmnožiny. Rozložíme Oy na spočetné podmnožiny {Aa:a < oj^. Pro každé s < o)l nechť {£ ^: /? < 2°*} je prosté očíslování všech funkcí definovaných na Ar s hodnotami v {0, l}. Libovolné funkci he F(a)l,2a),a)l) přiřaďme funkci [}{flMl>:aeDom(h)}. Získáme tak izomorfní zobrazení množiny FÍw^^.I^^cú^ na podmnožinu Pc c F(ol9 2, coj. Je zřejmé, že P je hustá množina algebry Cfo^ 2, coj. (h) Pro slabě nedosažitelný kardinál x vezměme nějakou rostoucí posloupnost nekonečných kardinálů <xa:oc < x> konvergující ke x. Je-li (Aa:a < x> soubor množin takový, že |/lj = xa pro každé a < x, potom množina ^ = {/:/Je konečná funkce, Dom(/) c x a (Víe Dom(f))(f{i)e /!,•)} je separované uspořádaná opačnou inkluzí a z III. 1.23 plyne, že pro algebru C určenou množinou P je c(P) = sat (B) = x. 2.26 Zjemnění rozkladů. V 1.5.37 jsme se zabývali rozklady na množině. Každý rozklad neprázdné množiny X je právě rozkladem jednotkového prvku v potenční algebře ^(X). Nyní uvažujeme rozklady jednotky, krátce rozklady, v libovolné Booleově algebře. Následující definice je obdobou zjemnění rozkladů na množině. 2.27 Definice. Zjemnění. Nechť P, Q jsou rozklady v B. Říkáme, že P je zjemněním Q nebo že P zjemňuje 2, a píšeme P <š Qy jestliže pro každé xe P existuje yeQ takové, že x < y. Je-li P < Q, potom pro každé yeQ je Py = {xeP:x < y} rozklad prvku y. Na druhou stranu, vybereme-li pro každé yeQ nějaký rozklad Py prvku v, potom p = [j{Py: yeQ} Je rozklad jednotky aP<0. Je-li H hustá množina v J3, potom podle 2.11 (ii) každý rozklad Q má zjemnění P, které sestává jen z prvků množiny H. Pokud algebra B nemá atomy, pak každý rozklad Q má zjemnění P takové, že každé 349
IV 2.27 yzQ je v P rozloženo na dva prvky. Pro libovolný rozklad P v B množina £<P> = {ueB:(3X c P)(u = \/X)} je atomární podalgebrou algebry B a P je množina všech jejích atomů. 2.28 Věta. Všechny spočetné Booleovy algebry bez atomů jsou izomorfní. Důkaz. Nechť B je spočetná algebra bez atomů. Nejprve zkonstruujeme rostoucí posloupnost konečných podalgeber Bn takovou, že B=[)B.. n<o> Položíme B0 = {0,1}. Nechť x1,x2,x3,... je očíslování všech prvků z B - {0,1}. Rekurzí konstruujeme posloupnost Pi,P2,P3,... konečných zjemňujících se rozkladů tak, že xne£<Pn>. Položíme Pi = {xít -Xy], je zřejmé, že xleB(Pl}. Rozklad Pn+! konstruujeme tak, že se každý prvek yePnvFn+1 rozkládá právě na dva prvky. Pokud pro yePn jsou oba prvky y A xn+1 a xn + 1 — y nenulové, dáme je do Pn+1. Jinak zvolíme libovolně dva prvky rozkládající prvek yePn a ty dáme do Pn+1. Je zřejmé, že Pn + 1 <<; P„, xn+1 eB<Pn + 1> a |P„+1| = 2n + 1. Položíme-li Bn = = B(Pn\ je B = (J Bn. n<a> Předpokládejme, že C je jiná spočetná algebra bez atomů. Uvedenou konstrukcí získáme rozklady Qn a podalgebry C„. Izomorfismus fn algeber Bn a C„ je jednoznačně určen vzájemně jednoznačným zobrazením cpn rozkladu P„ na Qn. Nechť f0 je izomorfismus triviálních algeber B0 a C0. Nechť í^! je libovolné prosté zobrazení Pj na Qv Máme-li již sestrojeno (pn, zobrazení <pn+í sestrojíme tak, aby pro libovolné xePn+1, yePn platilo *<y-><Pn+i(x)<(pn{y). Potom izomorfismus fn+í rozšiřuje fn a / = (J fn je izomorfismus B a C. 2.29 Důsledek. Všechny úplné Booleovy algebry bez atomů, které mají spočetné husté podmnožiny, jsou izomorfní. Důkaz. Nechť H je spočetná hustá množina úplné Booleovy algebry B bez atomů. Potom podalgebra C ^ B generovaná množinou H je spočetná, nemá atomy a množina C — {0} je hustá v B. Odtud podle věty 2.28 plyne, že uvažované úplné algebry mají izomorfní husté podmnožiny, a tedy podle 2.15 jsou izomorfní. Odtud plyne, že algebry regulárních otevřených množin všech metrických separa- bilnich prostorů bez izolovaných bodů jsou izomorfní. Speciálně, algebry RO (U) reálné přímky, RO (U2) roviny, RO ("O) Hilbertova kvádru jsou všechny izomorfní s algebrou C(cú) z příkladu (b). 2.30 Distributivnost algeber. Nekonečné distributivní zákony, uvedené v 1.19, jsou ekvivalentní s tím, že libovolné dva rozklady P, Q jednotky v libovolné algebře mají společné zjemnění, a to {x A y ^0:xeP,yeQ}. 350
2.33 Strukturální vlastnosti Booleových algeber IV Společné zjemněni pro nekonečně mnoho rozkladů již nemusi existovat. 2.31 Definice. Nechť x, [i jsou kardinální čísla, mohou být i konečná. Říkáme, že Booleova algebra B je (x, ^-distributivní, jestliže pro libovolný soubor rozkladů <Pa: a < x> takový, že pro každé a < x je |Pa| < /i, existuje rozklad P zjemňující každé Pa. Je-li algebra (x, /i)-distributivní pro každý kardinál /i, říkáme, že je (x, oo)-distri- butivní. Je zřejmé, že (x, ^-distributivní algebra je také (A, ^-distributivní pro každé X < x a r\ < \i. Algebra B, která je (x, /^-distributivní a má sat(fi) < /i+, je (x, oo)-distributivní. Je-li algebra B atomární, potom rozklad At (É) zjemňuje všechny rozklady v B, a tedy B je (x, oo)-distributivní pro každé x. Předpokládejme, že B je bez atomů, a nechť x je nejmenší mohutnost nějaké husté množiny H v B. Ukážeme, že B není (x, 2)-distributivní. Můžeme předpokládat, že 1£H. Pro každé ueH položme Q(u) = {u, -u}. Dostáváme systém 5 = = {Q(u):ueH} sestávající z x dvouprvkových rozkladů. Přitom pro každé nenulové veB existuje ueH takové, že u < v, tedy i; je kompatibilní sui - u. Odtud plyne, že systém S nemá zjemnění. Speciálně C((o) je úplná algebra, která není (co, 2)-distributivní. 2.32 Příklady, (a) Algebra B je (x, 2)-distributivní, právě když je (x, x)-distribu- tivní. (b) Úplná algebra je (x, 2)-distributivní, právě když je (x, 2*)-distributivní. Je-li úplná algebra B (x, 2x)-distributivní, je také (x, 2)-distributivní. Předpokládejme, že B je (x, 2)-distributivní. Je-li dán rozklad P mohutnosti 2*, ukážeme, že P lze nahradit systémem x dvouprvkových rozkladů. Prvky rozkladu P můžeme očíslovat zobrazeními /: x -> 2, tedy P = {pf:fe*2}. Dále pro každé a<x nechť ua = V{P/:/(a) = 0} a ? = {"*> ~ua}- Máme systém {Pa:a < x} dvouprvkových rozkladů a snadno se ověří, že společné zjemnění všech rozkladů Pa je také zjemněním rozkladu P. Máme-li x rozkladů mohutnosti 2X, nahradíme každý z nich systémem x dvouprvkových rozkladů. Z (x, 2)-distributivnosti algebry B dostáváme zjemnění pro původní systém. (c) Úplná algebra B je (x, A)-distributivní, právě když pro libovolnou matici <u(a, P)\ a < x, P < A> prvků z jB platí A V«M)= V A«(«,/(«))■ <r<x 0<A /€XA <x<x 2.33 Kritérium distributivnosti. Nechť X je nekonečný kardinál. Říkáme, že uspořádaná množina Q je A-uzavřená, jestliže pro libovolné i < X a libovolnou klesající posloupnost (qa:ai < č) prvků z 2 existuje qeQ takové, že q < qa pro každé a < £. Jinými slovy, Qje A-uzavřená, jestliže každý řetězec v Q mohutnosti menší než X má dolní mez. 351
IV 2.33 Uspořádaná množina F(ly J, X) z příkladu 2.25(f) je cf(A)-uza vřená. 2.34 Věta. Má-li Booleova algebra B hustou X-uzavřenou podmnožinu, potom B je (x, co)-distributivní pro každé x < X. Důkaz. Nechť <Pa:oc < x> je soubor rozkladů a x < X. Nechť H je hustá A-uzavřená množina v B. Ověříme, že pro každé ueB + existuje x < u takové, že (11) x e H a x je právě pod jedním prvkem z každého rozkladu Pa. Pro libovolné ueB+ konstruujeme rekurzí klesající posloupnosti <xa:a<x> prvků z H takovou, že x0 < u a každé xa je pod jedním z prvků rozkladu Pa. Máme-li již sestrojenu posloupnost <xa: a < /?> pro /? < x, pak z A-uzavřenosti množiny H existuje zeH, které je menší než všechna xa. Přitom z je kompatibilní s nějakým prvkem y e Pfi, protože z =(= 0. Zvolíme xfi e H tak, aby xp < z A y. Tak sestrojíme klesající posloupnost <xa:a < x> prvků z H a její dolní mez splňuje (11). Ukázali jsme, že množina prvků, které splňují (l 1), je hustá. Je zřejmé, že libovolný rozklad jednotky, sestávající z takových prvků, zjemňuje všechny rozklady Pa. Proto je algebra B (x, oo)-distributivní. 2.35 Tříparametrová distributivnost. Nechť x, n, v jsou kardinály a v > 2. Říkáme, že algebra B je (x, fi, ^distributivní, jestliže pro každý soubor rozkladů <Pa: a < x} jednotky v B takový, že každé \Pa\ < /i, existuje rozklad P takový, že pro každé xePa každé a < x je (12) \{yePa->> A.x + 0}|<v. Je-li algebra (x, \i, a»)-distributivní, říkáme, že je slabě (x, /i)-distributivní. Všimněme si, že (x, /x, 2)-distributivnost je totéž jako (x, ^-distributivnost. Tříparametrová distributivnost je tedy zobecněním pojmu distributivnosti. 2.36 Úplnost a distributivnost. Algebra A je (x, oo)-distributivní, právě když její zúplnění cm (Á) je (x, oo)-distributivní. Uvědomme si, že každý rozklad jednotky v A je také rozkladem jednotky v cm (Á) a že každý rozklad jednotky v cm (A) má zjemnění v algebře A. Na druhé straně (x, ^-distributivnost se z algebry na její zúplnění nepřenáší. V příkladu 2.45(b) popíšeme algebru, která je (co, 2)-distributivní, ale její zúplnění není ani (w, co x, co ^-distributivní. V následujícím paragrafu uvidíme, že distributivnost úplných Booleových algeber určuje některé vlastnosti generických rozšíření modelů teorie množin. Proto se budeme zabývat především distributivností úplných algeber. 2.37 Lemma. Je-li úplná algebra B (x, /x, v)-distributivní, potom každá její úplná podalgebraje také (x, /x, v)-distributivní. Důkaz. Nechť C £ B je úplná podalgebra a <Pa:a < x> je soubor rozkladů jednotky v algebře C takový, že \Pa\ < íx pro každé a. Je to současně soubor rozkladů jednotky v J3, a proto v B existuje rozklad P takový, že pro každé x e P a každé a < x platí (12). Odtud plyne, že množina 352
2.41 Strukturální vlastnosti Booleových algeber IV H = jxeB+:(Va < x)(\{yePa:y A x + 0}| < v)> je hustá v B. Pro každé x e H položme C(x) = /\{ue C: x < u}. Jelikož C je úplná podalgebra, je C(x)eC, a proto C(H) — {C(x):xgH} je hustá množina v C. Pro libovolné C(x) a každé a < x platí C(x)< V{yePa:y A.x + 0}. To znamená, že C(x) je kompatibilní s méně než v prvky každého rozkladu Pa. Libovolný rozklad Q c C(H) je hledaným rozkladem v C. 238 (x, /x, v)-nedistributivnost. Předpokládejme, že úplná algebra £ není (x, /i, v)-dis- tributivní. To znamená, že existuje soubor <Pa:a < *> rozkladů jednotky v B takový, že |Pa| < li pro každé a < x a současně množina X = \xeB+:(Va< x)(|{yePa:x Ay *0}| < v)i není hustá v B. Pro takový soubor rozkladů mohou nastat dva případy. Buď X je prázdná množina, to znamená, že každý nenulový prvek xe B je kompatibilní alespoň s v prvky nějakého rozkladu Pa, a pak soubor <Pa: a < x> zaručuje všude negaci (x, /x, v)-distributivnosti. Nebo AT + 0» a potom « = — V^ Je nenulový prvek au+1, protože X není hustá v B. Vezmeme-li zúžení Pa | u = {w A y: y g Pa} rozkladů Pa na prvek u, dostáváme soubor rozkladů jednotky v algebře B \ u, který zaručuje všude v B \ u negaci (x,/x, v)-distributivity. To nás vede k následujícímu zesílení negace (x, /x, v)-distributivity. 2.39 Definice. Říkáme, že úplná Booleova algebra B je všude (x, /x, v)-nedistributivní, jestliže existuje soubor <Pa:a < x>, sestávající z rozkladů mohutnosti nejvýše /i, takový, že pro každé xe B+ existuje a < x takové, že x je kompatibilní alespoň s v prvky rozkladu Pa. 2.40 Definice. Booleova algebra B se nazývá homogenní, jestliže B je izomorfní s každým faktorem B \ u. Z předchozího plyne, že úplná homogenní Booleova algebra není (x, A, /^-distributivní, právě když je všude (x, A, /x)-nedistributivní. 2.41 Příklad. Úplná algebra (^(co^, cot) z příkladu 2.25(1) je (cd, oo)-distributivní a není (cot, 2)-distributivní. (co, oo)-distributivnost algebry plyne z věty 2.34, protože její hustá množina F(a)1, 2, coj je cox-uzavřená. Kdyby byla (col5 2)-distributivní, potom by podle 2.32(b) byla také (co^ 2C0\2)-distributivní. Ukážeme však, zeje všude (col5 2W, 2w)-nedistributivní. Podle 2.25(g) je C(cou 2, co,) izomorfní s C(a>li 2W, oj]). Přitom množina H všech funkcí definovaných na nějakém spočetném ordinálu s hodnotami v 2" je hustá v C(co1} 2W, co,). Položíme-li Pa = {/eH:Dom(/) = a} 353
IV 2.41 pro každé a < col5 <Pa:a < cOj> je zjemňující se soubor rozkladů jednotky. Přitom se každé feP^ rozkládá na 2" prvků v Pa + 1. Navíc H = (J{Pa:a < cox} je hustá množina. Soubor <Pa:a < cox> tedy zaručuje, že algebra C(coly2Cíya)i) je všude (col5 2", 2ťI,)-nedistributivní a totéž platí pro algebru C(col5 2, coj. 2.42 Charakterizace kolapsujících algeber. Pro nekonečný kardinál x uvažujme úplnou algebru C(oj, x) definovanou v 2.25(e). Pro každé přirozené n je množina Pn = "x rozkladem jednotky v C(co, x) a každé fePn je rozloženo v Pn+l na x prvků {/u{<n,a>}:« < x}. Přitom množina <c3x = (JPn má mohutnost * a je hustá v C(a>, x). Odtud plyne, že systém (Pn'n < co> zaručuje, že C(co, x) je všude (oj, x, x)-nedistributivní. 2.43 Věta (McAloon). Úplná Booleova algebra C, která je všude (co, x, x)-nedistri- butivní a má hustou podmnožinu mohutnosti x, je izomorfní s kolapsující algebrou C{(Dy x). Důkaz. Nechť H c C je hustá množina mohutnosti x a nechť soubor (Qn: n < co> zaručuje, že C je všude (w, x, x)-nedistributivní. Můžeme předpokládat, že každé Qn má mohutnost x. Nejprve sestrojíme rozklady Q'n tak, aby (JÍ21- n < ^1 byla hustá množina v C. Pro každé n položme HH = {xeH:\{yeQH:y Ax + 0}| = xj. Z (co, x, x)-nedistributivnosti dostáváme H = [j{Hn: n < co}. Přitom \H„\ < x pro každé n < co, existuje tedy prosté zobrazení (pn:Hn->Qn takové, že (p„(x) A x =# =t= 0 pro každé x e Hn. Pro každé n položme Q; = (Qn-Rng(cpJ)u{xA cpn{x): xe Hn} u ({-x A^(x):xgHJ - {0}). Potom každé Q^, je rozkladem jednotky a množina U{21: n < ^1 Je nustá v C. Z (co, x, x)-nedistributivnosti plyne, že každý nenulový prvek y lze rozložit na x prvků. Pro každé y zvolme jeden takový rozklad P(y) mohutnosti x. Rekurzí definujeme zjemňující se posloupnost rozkladů (Pn:n < co). Položme P0 = {l}. Pro n>0 vezmeme nejprve společné zjemnění P'n rozkladů P0,..., P„_1} 0'n_, a položíme Pn = \J{P(y): y eP'n}. Je zřejmé, že P„ jsou rozklady jednotky. Jelikož Pn+i "š Q'„ pro každé n, množina \J{P„'-n < co} je hustá v C. Navíc každé yePn Je v Pn+\ rozloženo na x prvků. Odtud plyne, že hustá množina \J{Pn:n < co} spolu s kanonickým uspořádáním je izomorfní s hustou množinou <OJx algebry C(co, x). To znamená, že úplné algebry C a C(cd, x) jsou izomorfní. 2.44 Věta (Kripke). Každou Booleovu algebru, která má hustou podmnožinu mohutnosti <x, lze úplné vnořit do kolapsující algebry C(co, x). Tedy každou algebru lze úplné vnořit do néjaké úplné algebry se spočetnou množinou úplných generátorů. 354
2.45 Strukturální vlastnosti Booleových algeber IV Důkaz. Nechť B je zúplněni volného součinu A O C(co, x). Víme, že algebra A je úplně vnořená do J9, a můžeme předpokládat, že C((d, x) je úplná podalgebra úplné algebry B. Jelikož C(co, x) je všude (co, x, x)-nedistributivní, podle 2.37 totéž platí i pro algebru B. Je-li H ^ A hustá množina mohutnosti x, potom kartézský součin H x F(co, x) má také mohutnost x a určuje hustou množinu v B. Dokázali jsme, že B má charakteristické vlastnosti kolapsující algebry C(čo, x), a proto je s ní izomorfní. Odtud plyne, že algebra A je úplně vnořena do C(co, x). 2.45 Příklady, (a) Pro libovolný strom T označíme T* množinu T s opačným uspořádáním. Potom vrcholy x a y jsou neporovnatelné v 7; právě když jsou disjunktní v T*. Navíc T* je separované uspořádání, jestliže se každý vrchol stromu T větví. Následující tvrzení jsou ekvivalentní: (i) Existuje úplná Booleova algebra B bez atomů, která je (co, ccj-distributivní a má sat (B) = co^ (ii) Existuje Suslinův co^strom. Nechť B je algebra splňující (i). Pro každý nenulový prvek y zvolme spočetný rozklad Q(y) prvku y. Rekurzí sestrojíme posloupnost <Pa:a < o^) zjemňujících se rozkladů. Položíme P0 = {l}. Máme-li sestrojenu posloupnost <Pa:a < /?> a /? je limitní, nechť Pp je kterékoli společné zjemnění všech rozkladů Pa. Z (co, oo)-distributivity plyne, že takový rozklad existuje. V případě /? = y 4- 1 položíme P^ = U{fí(y): yePy}. Snadno se ověří, že množina T = U{Pa: a < C0j} spolu s opačným kanonickým uspořádáním je Suslinův cú1 -strom. Naopak nechť T je Suslinův a)x -strom. Můžeme předpokládat, že se každý vrchol větví a že Tje bez krátkých výhonů. Nechť B je úplná Booleova algebra určená separovaným uspořádáním T*. Potom B je bez atomů, protože se každý vrchol T větví a sat(B) = ov protože každý antiřetězec v Tje nejvýše spočetný. Tje bez krátkých výhonů, proto každá hladina Ta určuje rozklad jednotky B takový, že Tfi < T7 pro x < fi < (ox. Libovolný prvek xeB lze vyjádřit jako spojení nějaké nejvýše spočetné podmnožiny X c T. Je-li i < (»x takové, že X c T\ot, potom x e B<7^>. To znamená, že B je sjednocením rostoucí posloupnosti a>l úplných pod- algeber. Každá spočetná množina rozkladů v B leží v nějaké úplné podalgebře £<Ta> a Ta je jejich společným zjemněním v B. Tedy B je (co, oo)-distributivní. (b) Připomeňme, že speciální Aronszajnův strom je cox -strom bez kofinálních větví, který je sjednocením spočetně mnoha antiřetězců. Podle IIT.3.41 a 3.48 speciální Aronszajnův strom existuje a nemůže být Suslinovým stromem. Nechť <7^ <> je speciální Aronszajnův strom. Můžeme předpokládat, že každý vrchol v Tse větví a že T nemá krátké výhony. Ukážeme, že úplná algebra B určená separované uspořádanou množinou T* je izomorfní s kolapsující algebrou C(co, cd^. Nechť Tje sjednocením spočetně mnoha antiřetězců Qn. To znamená, že každé Qn je množina disjunktních prvků v B, kterou můžeme doplnit na rozklad Pn jednotky v B. Ukážeme, že soubor rozkladů <P„: n < cú} zaručuje, že algebra B je všude (co,coj,co^nedistributivní. Vezměme libovolné yeT. Jelikož T nemá krátké vý- 355
IV 2.45 hony, množina Y = {xeT.y < x] je nespočetná, a proto existuje n takové, že Yr\Qn má mohutnost cdv To znamená, že x je kompatibilní také s (nl prvky rozkladu Pn. Algebra B je tedy všude (co, cox, coj-nedistributivní a je izomorfní s C^^cDi) podle 2.43, protože Tje hustá množina v B mohutnosti ídv. Každá hladina Ta stromu Tje rozkladem jednotky v B a B<7^> je úplná pod- algebra. Sjednocení všech algeber B<7^> pro a < a)í je podalgebra C c B a stejně jako v příkladu (a) můžeme dokázat, že C je (co, 2)-distributivní. Podalgebra C je hustá v B, protože T ^ C. To znamená, že zúplněním C je celá algebra B, která však není (co, 2)-distributivni. Tedy C je příkladem algebry, která je (co, 2)-distributivní, ale její zúplnění není (co, 2)-distributivní. 2.46 Ideály a filtry v Booleovč algebře jsou přímým zobecněním pojmů ideálu a filtru v potenční algebře množin, kterými jsme se podrobně zabývali v 1.8 (ideály a filtry na množině). Definice. Nechť B je Booleova algebra. Ideál v B je neprázdná množina J c B taková, že platí J =}= B, aeJScb<a-^beJ, a^beJ-^aVbeJ. Filtr v B je neprázdná množina F c B taková, že platí F^I?* aeF&b>a-> -+ 6 e F, a,beF -^ a AbeF. Filtr v B se nazývá ultraflltrem, jestliže pro každé ae B je ae F nebo — aeF. Hlavní filtr je množina tvaru {b e B: b > a}, kde a je nějaký nenulový prvek z B. Je zřejmé, že pojmy ideálu a filtru jsou duální pojmy. Je-li J ideál v B, říkáme že J* = {~a:aeJ} je duální filtr k J. Podobně, F* = {-a: aeF} je duální ideál k filtru F. 2.47 Lemma, (i) Filtr v B je ultrafiltr, právě když je maximálním filtrem v B vůči inkluzi. (ii) Hlavní filtr {beB:b > a] je ultrafiltr, právě když a je atomem algebry B. Důkazy (i) a (ii) jsou obdobou důkazů 1.8.17 a 1.8. i l(a). Z principu maximality snadno plyne následující obecnější formulace základní věty o ultrafiltrech (1.8.18): 2.48 Věta. Nechť S c B je centrovaný systém prvků algebry B, to znamená, že pro každé konečné S0 ^ S je f\S0 + 0. Pak existuje ultrafiltr F v B takový, že S £ F. Speciálně, pro každý nenulový prvek aeB existuje ultrafiltr F takový, že aeF. 2.49 Důsledek. Pro různé prvky a,beB existuje ultrafiltr v B, ve kterém leží právě jeden z prvků a, b. Důkaz. Pro různá a,beB je buď u = a - b + 0, nebo v = b - a ^ 0. Předpokládejme, že u + 0. Vezměme ultrafiltr F 5 {u}, jehož existenci zaručuje věta 2.48. Jelikož ueF a u < a, u< —b, je aeF a b£F. 2.50 Faktorizace. Ukážeme, jak konstruovat z dané Booleovy algebry B a ideálu J v B novou algebru BjJ. 356
2.52 Strukturální vlastnosti Booleových algeber IV Pro libovolné a,beB definujeme a ~ b «-> (a - b) V (b - a) e J . Vztah a ~ b říká, že prvky a, b se od sebe málo liší z hlediska ideálu J. Jinými slovy, existují u,vgJ takové, že a = (b - u) V v. Jelikož J je ideál, je ~ relací ekvivalence na B, která respektuje booleovské operace, to znamená, že pro libovolné a,b,c,deB platí a ~ b -> -a b , (a- &)&(<:-</)-► (a A c) - (b A </). Třídu ekvivalence, ve které leží prvek a e B, značíme \_a\. Povšimněme si, že [0] = J a [1] = J\ proto [0] * [1]. Na faktorové množině B/~ definujeme booleovské operace předpisem 0]A,[>] = [flAb], [a]\fJ[b] = [a\fb], Přirozená projekce h\B->BJ~, která každému aefi přiřazuje třídu ekvivalence /i(a) = [<a], zachovává booleovské operace, a proto B/J = <B/~,A„V„-J,0y,l,> je Booleovou algebrou. Nazýváme ji faktorizací algebry B podle ideálu J. 2.51 Příklady, (a) Faktorizace BJJ je dvouprvkovou algebrou, právě když J je maximální ideál v B (duální filtr k J je ultrafiltr). (b) Je-li J hlavní ideál v B určený prvkem a, pak faktorizace BJJ je izomorfní faktoru B\(-a). (c) Předpokládejme, že X + 0 je baireovský topologický prostor, to znamená, že žádná neprázdná otevřená podmnožina není hubenou množinou. Potom faktorizace a-algebry množin Baire (X), všech množin s Baireovou vlastností, podle ideálu hubených množin je izomorfní s úplnou Booleovou algebrou regulárních otevřených množin RO(X). (d) (Smith a Tarski, 1957) Je-li B a-úplná Booleova algebra, pak pro každý ideál J v B takový, že sat(fí/j) < w,, je faktorizace BJJ úplná Booleova algebra. Speciálně, je-li \i míra na &(co), viz 1.8.29, a je-li J^ ideál nulových množin, potom platí sat (5/,/J < w,, a proto faktorizace B\J^ je úplnou Booleovou algebrou. (e) Obecně se úplnost algebry faktorizací nezachovává. Faktorizace potenční algebry &(w) podle ideálu JY všech konečných podmnožin přirozených čísel není cr-úplná algebra. Navíc, sat {&{(jj)\JF) = (2W) + , což plyne z III.1.14. 2.52 Značení. Množinu všech ultrafiltrů v Booleově algebře B značíme Ult (B). Všimněme si, že fiX z 1.8.19 je totéž jako Ult (&(X)). Následující tvrzení ukazuje, že Booleovy algebry jsou úzce spjaty s algebrami množin. 357
IV 2.53 2.53 Věta o reprezentací (Stone 1934). Každá Booleova algebra je izomorfní s nějakou algebrou množin. Důkaz. Je-li B atomární Booleova algebra a je-li X množina všech jejích atomů, podle 2.14 víme, že zobrazení f definované pro každé beB předpisem f(b) = = {aeX:a < b} je izomorfismus algebry B a algebry podmnožin {f(b)\ beB] množiny X. Existují však i Booleovy algebry, které nejsou atomární. Hledáme objekty podobné atomům, které by sloužily jako prvky výchozí množiny algebry množin. Existuje vzájemně jednoznačný vztah mezi atomy a hlavními ultrafiltry. Množina všech ultra- filtrů je rozšířením množiny všech atomů a slouží jako výchozí množina pro hledanou algebru množin. Nechť B je libovolná Booleova algebra. Pro každé a e B definujme S(a) = = {FeV\t(B):aeF}. Podle 2.49 je S prosté zobrazení algebry B do ^(Ult(B)). Jelikož 0 neleží v žádném ultrafiltru a 1 je v každém ultrafiltru, je S(0) = 0 a S(l) = = Ult(B). Navíc pro libovolné a,beB je S{a A b) = S(a) n S{b), S(-a) =Ult(B)-S(fl). To znamená, že S je izomorfismus algebry B a algebry množin {S(a): ae B}. 2.54 Poznamenejme, že právě dokázaná Stoneova věta říká, že konečné booleovské operace je možno reprezentovat množinovými operacemi. Pro nekonečné booleovské operace taková reprezentace není obecně možná. Úplná Booleova algebra bez atomů, která má spočetnou hustou podmnožinu, není izomorfní se žádnou a-algebrou množin. 2.55 Stoneova dualita (Stone 1934, 1936, 1937). Stoneova dualita dává do souvislosti Booleovy algebry a kompaktní totálně nesouvislé topologické prostory (1.2(e)), které též nazýváme booleovskými prostory. Booleově algebře B přiřadíme topologický prostor. Vezměme množinu Ult (B) všech ultrafiltru v B a zobrazení S: B -> ^(Ult (B)) takové, že S{a) = {FeU\t(B):aeF}. Z důkazu 2.53 víme, že S[fi] je systém uzavřený na konečné průniky. To znamená, že S[£] tvoří bázi nějaké topologie na množině Ult (B), kterou nazýváme Stoneovou topologií. Množina Ult (B) s touto topologií se nazývá Stoneův prostor nebo také duální prostor algebry B. 2.56 Věta. Pro každou Booleovu algebru B je Ult (5) booleovský prostor a S je izomorfismus algebry B na CO (Ult (B)). Důkaz. Jsou-li F, G různé ultrafiltry, pak existuje prvek aeB takový, že ae F, — aeG. Pak S(a), S( — a) jsou obojetné množiny oddělující F a G. Dokázali jsme, že prostor je totálně nesouvislý. Dokazujeme kompaktnost. Nechť Q je otevřené po- 358
2.56 Strukturální vlastnosti Booleových algeber IV krytí celého prostoru. Můžeme předpokládat, že Q sestává z bázových množin, tedy Q = {S(a):aeZ} pro nějaké Z ^ B. Předpokládejme, že neexistuje konečné Qo - Q pokrývající celý prostor. Potom { -\/Y: Y c Z, Y konečné} je centrovaný systém prvků zBa ultrafiltr v £, který ho rozšiřuje, nepatří do žádné množiny z Q, spor. Tedy Ult (i?) je booleovsVý prostor. Jelikož S\_B] je algebra podmnožin prostoru Ult (B), jsou všechny množiny z S[B~\ obojetné. Na druhou stranu, mějme obojetnou množinu X. Z kompaktnosti plyne, že je sjednocením konečného počtu bázových množin, například X = S(ai)V...VS(aJ. Potom X = S(b), kde b = ax V ... V a„, a tedy IeS[fí]. Jednoznačnost zobrazení S byla dokázána v 2.53. Každé Booleově algebře máme přiřazen booleovský prostor. Naopak, je-li dán booleovský prostor X, uvažujme Booleovu algebru B = CO (X). Ukážeme, že Stoneův prostor algebry B je homeomorfní prostoru X. Bodům prostoru X jednoznačně odpovídají ultrafiltry v B. Pro xeX definujme D(x) = {AeB\xeA}, což je ultrafiltr v B. Z totální nesouvislosti prostoru X plyne, že D je prosté zobrazení. Mějme libovolný ultrafiltr F v B. Potom F je centrovaný systém uzavřených množin v prostoru X. Z kompaktnosti plyne x e f]F pro nějaké jc e X, a tedy F = D(x). Zobrazení D je prosté zobrazení X na množinu Ult (B) a snadno se nahlédne, že D je homeomorfismus. Stoneova dualita umožňuje použití topologických prostředků při zkoumání Booleových algeber. 359
§ 3 Generická rozšíření modelů teorie množin V předchozím textu jsme se vícekrát setkali s principy, hypotézami a tvrzeními, nedokazatelnými v teorii množin ZFC. Seznámíme se s metodou, pocházející od P. Cohena, jak prokazovat jejich nedokazatelnost, s metodou generických rozšíření modelů teorie množin. Při výkladu těžíme z teorie úplných Booleových algeber a generických ultrafiltrů na nich. Touto technikou získáme, mimo jiné, bezespornost CH, O, "iCH. Dále se seznámíme s Martinovým axiomem. Důkaz věty o generickém rozšíření tvoří závěr paragrafu. 3.1 Připomeňme, že Zermelova a Fraenkelova teorie množin (ZF) je teorie s rovností = , speciálním predikátovým symbolem e a s axiomy extenzionality, sumy, potence, existence nekonečné množiny, schématu axiomu nahrazení a axiomem fundovanosti (1.2.27). Přidáme-li k nim axiom výběru, mluvíme o teorii ZFC. Nebude-li uvedeno jinak, pracujeme v teorii ZF. 3.2 Relativizace. Nechť M je libovolná třída. Pro libovolnou formuli <p jazyka teorie množin definujeme její relativizaci cpM do třídy M: (i) (x e y)M je x e y, (x = y)M je x = y, (ii) (—\cpfí je ~i(<p)M, (<p &ý)M je cpM&\j/M a podobně pro disjunkci, implikaci a ekvivalenci, (iii) (Vjc<p)M je (Vx GM)cpM = (Vx) (x e M - <pM\ (Ixcpf1 je (3x g M) (pM = (3x) (xeM&fl. Tedy formule cpM vznikne z formule <p relativizaci všech kvantifikátorů do třídy M, přitom predikáty rovnost a náležení zůstávají beze změny. Můžeme říci, že formule cpM říká totéž pro množinové univerzum M co formule <p pro univerzum V. 3.3 Tranzitivní modeL (i) Říkáme, že uzavřená formule (p platí ve třídě M, jestliže formule cpM je dokazatelná v teorii množin. (ii) Říkáme, že třída M je modelem teorie ZF, jestliže každý axiom (p teorie ZF platí ve třídě M. Je-li M navíc tranzitivní třída (II.l.l) říkáme, že M je tranzitivní model ZF nebo vnitřní model teorie množin (11.7.13). 360
3.3 Generická rozšíření modelů IV Univerzální třída V i třída L všech konstruovatelných množin jsou tranzitivní modely teorie množin. Navíc podle II.7 je třída L modelem ZFC, ve kterém platí zobecněná hypotéza kontinua. Tedy L je modelem teorie ZFC -f GCH. 3.4 Příklady, (a) Axiom extenzionality platí v každé tranzitivní třídě Aí. Relati- vizace axiomu extenzionality do třídy Aí je formule (1) (Vx, yeM)((VueM)(ue x<-+ uey) -+ x = y). Z tranzitivnosti třídy Aí plyne, že pro x,yeM je x = x n Aí a y = y n Aí, a proto jakmile x n Aí = y n Aí, je x = y. Dokázali jsme formuli (l), tedy v Aí platí axiom extenzionality. (b) V každé třídě Aí platí axiom fundovanosti. Jeho relativizace je formule (2) (VaeAí)((3xeAí)(xea)-+ -> (3x e Aí) (x e a & n(3y e Aí) (y e a & y e x))) Jelikož předpokládáme axiom fundovanosti, pro každé ae Aí, pokud a n Aí je neprázdné, existuje e-minimální prvek x v množině a n Aí. To znamená, že platí (2). (c) Pracujeme v teorii ZFC. Pro libovolný kardinál X nechť H(X) je systém všech množin, jejichž tranzitivní obal (II.6.9) má mohutnost <X. Je zřejmé, že tranzitivní obal každého prvku z H(X) je podmnožinou H(X), a tedy H(X) je tranzitivní množina. Speciálně platí H((d) = va a. množina H((jo) je modelem teorie konečných množin, to znamená teorie, která vznikne, když v ZF nahradíme axiom nekonečna jeho negací. Je-li A nespočetný regulární kardinál, potom v H(X) platí všechny axiomy ZFC až na axiom potence. Je-li navíc X nedosažitelný kardinál, pak v H(X) platí i axiom potence a H(X) je množinový tranzitivní model teorie ZFC. Existuje-li nedosažitelný kardinál, potom existuje i spočetný tranzitivní model teorie ZFC. 3.5 Naším záměrem není metamatematické studium existence modelů teorie množin. Soustředíme se na popis konstrukce, která pochází od P. Cohena a která umožňuje z daného výchozího modelu získat nový model, který ho rozšiřuje. Chceme, aby rozšířený model obsahoval více množin než výchozí model. To v některých případech umožňuje ověřit, že v rozšířeném modelu platí nějaká hypotéza nebo kombinatorický princip, které buď ve výchozím modelu neplatí, nebo jejich platnost neumíme ověřit. Je zřejmé, že univerzální třída není vhodný výchozí model. Abychom vůbec mohli přidat nové množiny, výchozí model musí být menší. Konstrukce rozšíření modelu teorie množin má vzdálenou analogii v konstrukci algebraického rozšíření tělesa. Pro dané těleso Ta polynom p(x) nad T který nemá kořen v T, se konstruuje rozšíření T tělesa T, v kterém již existuje kořen polynomu p{x). 361
IV 3.6 3.6 Volbou modelu M určujeme nové univerzum teorie množin, ve kterém úlohu univerzální třídy přejímá třída M. Prvky třídy M jsou množinami modelu a náležení mezi nimi je původní relace e. Ke každé formuli cp je dána relativizace <pM, proto každému pojmu, který jsme zavedli v předchozích částech knihy, odpovídá nějaký pojem ve třídě M. Je důležité vědět, co přeložený pojem znamená z pohledu univerzální třídy. Náležení a rovnost mezi množinami modelu M jsou stejné jako v celém univerzu V, protože formule (x ey)M je xey a formule (x = y)M je x = y. Říkáme, že náležení a rovnost jsou absolutní pro M. Zajímá nás, které další množinové pojmy a operace (průnik a rozdíl množin, ordinální číslo) jsou absolutní. Pokud nějaká operace není absolutní, chceme znát její hodnoty. 3.7 Absolutnost. Nechť cp je množinová formule, jejíž všechny volné proměnné jsou mezi xl, ..., xn. Nechť MaN jsou třídy takové, že M ^ N. (i) Říkáme, že cp je absolutní pro M, JV, jestliže (Vxl,...,x„eM)(<pM(xl,...,x„)^<pN{xi,...,x„)). (ii) Říkáme, že (p je absolutní pro M, jestliže je absolutní pro M a V, to znamená, že (Vxv...,x„eM)(<pM(xl,...,xn)~<p(xí,..,xn)). Z definice absolutnosti dostáváme: 3.8 Lemma. Nechť M ^ N. Jsou-li formule cp, \j/ absolutní pro M a N, potom také formule ~~\<p, cp V ^, cp & \j/, cp -► i/f, cp<-+\j/ jsou absolutní pro M, N. Je-li cp absolutní pro M a současně absolutní pro N, pak cp je absolutní pro M, N. 3.9 Příklady. Předpokládáme, že M je tranzitivní třída. (a) Absolutnost inkluze. Vztah x ^ y je zkratka za formuli (Vz) (zex -» zey), proto (x ^ y)M znamená (3) (Vz e M)(z€x-^> zey). Pro x,ye M je (3) ekvivalentní s x = xn M ^ y neboli s x ^ y. Ověřili jsme, že pro každé x, y s M je (x ^ y)M *-> x ^ y, tedy vztah inkluze je absolutní pro M. (b) Axiom potence platí v M, právě když (4) (Vx e M) (3y e M) (Vz e M) {(z <= yf ^zey). Z příkladu (a) plyne, že (4) je ekvivalentní s tím, že pro každé x e M je ^(x) n M e M. Uvidíme, že operace potence nemusí být absolutní ani pro tranzitivní modely ZF. 3.10 Tranzitivní modely mají velkou přednost v tom, že pro ně je mnoho pojmů absolutních, a tím je do nich nejlépe vidět. Proto se v dalším omezíme jen na tranzitivní modely teorie ZF nebo ZFC. 362
3.13 Generická rozšíření modelů IV Následující množinové operace jsou absolutní pro každý tranzitivní model M: (5) {x,y}, x-y, Rng(x), <x, y> , x u {x} , r"x , xny, x x y, \Jx, xuy, Dom (x). To znamená, že pro každou z uvedených operací F(x, y) je formule z = F(x, y) absolutní. Poznamenejme, že pro každou operaci F(x, y) definovanou v ZF se musí dokázat, že pro každé x, y existuje právě jedno z takové, že z = F(x, y). Totéž platí i v modelu M. Odtud a z absolutnosti plyne, že třída M je uzavřená na všechny operace (5). Ukážeme způsob, jakým se dokazuje absolutnost formulí pro tranzitivní modely. 3.11 Lemma. Je-li M tranzitivní třída a je-li cp absolutní pro M, pak také formule (3x e y) cp, (Vx ey)(p jsou absolutní. Důkaz. Nechť xl5..., xn jsou všechny volné proměnné ve (p. Pro tranzitivní třídu M a yeM je (3x)(xey) ekvivalentní s (3xeM)(xey). Odtud a z absolutnosti <p plyne, že pro každé y, xl5..., xn e M ((3x e y) <p)M <-> (3x e M) (x e y & <pM) <-> ^(3x)(xgy& <pM)^>(3x)(xey&cp). Podobně se dokazuje absolutnost formule (Vx e y) <p. Výrazy (3x e y), (Vx e y) nazýváme omezené kvantifikátory. Říkáme, že formule je omezená, jestliže všechny kvantifikátory v ní jsou omezené. Protože všechny formule bez kvantifikátorů jsou absolutní, máme: 3.12 Důsledek. Je-li M tranzitivní a cp omezená formule, pak (p je absolutní pro M. Týž pojem může být definován různými ekvivalentními formulemi. Je-li v ZF dokazatelná ekvivalence cp <^>ý, píšeme ZFh (p «-* t//, pak v každém modelu M teorie ZF platí cpM <->\f/M. Je-li navíc \\j absolutní pro M, pak V je také absolutní pro M. Toho lze využít k důkazu absolutnosti nějaké formule cp. Podaří-li se nám nalézt omezenou formuli \j/ a dokázat v ZF ekvivalenci cp <-* i//, víme, že cp je absolutní pro model M. Tak lze ověřit absolutnost všech operací z (5). Například pro sjednocení použijeme ekvivalenci z = (Jx <-> (Vy e x) {y ^ z)Sl (Vw g z) (3y ex)(we y). Formule na pravé straně je ekvivalentní s omezenou formulí, kterou získáme, když y <= z nahradíme ekvivalentní omezenou formulí (Vw e y)(w e z). 3.13 Lemma. Pro tranzitivní model M jsou následující pojmy absolutní: (i) z je uspořádaná dvojice, (ii) r je relace, 363
IV 3.13 (iii) r je funkce, (iv) r je lineární uspořádání na a. Naznačíme důkaz (i) a (iv). Je zřejmé, že z je uspořádaná dvojice, právě když (3x, y 6 [jz)(z = <x, _y» a tato formule je ekvivalentní s omezenou formulí. Stejně tak vlastnost (iv) může být vyjádřena pomocí uspořádaných dvojic a omezených kvantifikátorů. 3.14 Ordinální čísla v modelu. Následující pojmy jsou absolutní v tranzitivním modelu, protože jsou v ZF ekvivalentní nějaké omezené formuli: (i) x je ordinální číslo, (ii) x je limitní číslo, (iii) x je izolovaně číslo, (iv) x je přirozené číslo, (v) 0,(o. Důkaz, (i) Z axiomu fundovanosti plyne, že x je ordinální číslo, právě když x je tranzitivní množina, lineárně uspořádaná relací e. Obě vlastnosti jsou ekvivalentní omezené formuli, (v) x = 0<->(Vyex)(y =|= y) a x = co, právě když x je limitní ordinál a (Vyex)(y není limitní), (iv) x je přirozené čislo, právě když x a každé y e x je buď 0, nebo izolované číslo. Absolutnost formule „x je ordinální číslo" znamená, že ordinální čísla modelu M jsou právě všechna ordinální čísla, která leží v M, neboli OnM = On n M. Jelikož M je tranzitivní, On n M je tranzitivní část On, a tedy On n M je buď celé On, neboje to ordinální číslo, a to v případě, že M je množina. Navíc OgM a pro každé xe M je x u {x} eM, odkud plyne cd <= M a také, že On n M je limitní ordinál. V M platí axiom nekonečna, proto co e M. V tranzitivním modelu jsou přirozená čísla stejná jako ve V. 3.15 Příklad. V tranzitivním modelu jsou následující pojmy absolutní: (i) <a, r> je dobré uspořádání, (ii) a je ordinální typ dobrého uspořádání <a, r>. Důkaz. Nechť a, re M, ukážeme, že (6) (<a, r> je dobré uspořádání)M -► <a, r> je dobré uspořádání. Dokázali jsme, že každé dobré uspořádání je izomorfní s nějakým ordinálním číslem (II. 1.19). Tato věta platí i v modelu M, a proto existují a,feM takové, že (a je ordinál a /je izomorfismus <a, r> na a)M . To je formule absolutní pro M, protože a je skutečné ordinální číslo a /je skutečný izomorfismus <a, r> na a. Tedy (a, r) je skutečné dobré uspořádání ordinálního typu a. Důkaz opačné implikace k (6) je snadný. 364
3 18 Generická rozšíření modelů IV 3.16 Operace potence v modelu. Axiom potence platí v tranzitivním modelu M, z příkladu 3.9(b) dostáváme (i) {&{x))M = &>{x) n M pro každé xeM, (ii) (7jM = VanM pro každé aeOnnM. Odtud plyne, že typová funkce je absolutní pro M. Operace &M a množiny (Va)M nejsou obvykle absolutní. Zvlášť zřetelné je to v případě, kdy M je spočetný model. Potom pro každé nekonečné xe M je ž?M(x) =j= =)= @(x\ protože &(x) je nespočetné, zatímco &(x) n M je spočetná množina. Také V™ 4= Va pro každé cteM a a > co. Kardinální číslo je další pojem, který nemusí být absolutní. Je-li model M spočetný, pak On n M je spočetné ordinální číslo. Proto každý nespočetný kardinál v M je spočetným ordinálem ve V. Pojem „B je Booleova algebra" je absolutní pro M. Avšak úplnost Booleovy algebry není absolutní pojem. Je-li algebra BeM úplná v modelu M, říkáme, že je M-úplná. 3.17 Rozšířeni. Jsou-li M a N tranzitivní modely, říkáme, že N je rozšířením modelu M nebo že M je rozšířen do modelu N, jestliže oba modely mají stejná ordinální čísla, tedy On n M — On n N a současně M c N. 3.18 Generická množina, motivace. Předpokládejme, že je dán nějaký výchozí tranzitivní model M a jeho rozšíření do tranzitivního modelu N. Je-li N — M 4= 0, uvažujme e-minimální množinu o ze třídy N - M. Pro ni platí o e N a o ^ M. Ukážeme, že pro každou množinu a e N, která je částí modelu A/, existuje množina aeM výchozího modelu taková, že o c: a. Stačí položit a = (J^)**, kde a je typ množiny o (vzhledem k e). Typová funkce je absolutní a pro cr e N je typ (cr) e On (M), tedy a c V^zM. Vezměme tedy nějakou neprázdnou množinu cr e Ar, která je částí výchozího modelu M. Víme, že existuje aeM, pro které o ^ a. Uvažujme obrazy množiny o přes všechny relace z výchozího modelu Ob(cr, M) = {v"o:r je relace, re M} . Pro libovolné r e M je obraz v"a prvkem rozšíření N a současně je částí modelu M. Navíc, libovolné xeM také získáme jako obraz množiny o\ stačí vzít relaci r = = [y] x x pro nějaké yea. Zřejmě o e Ob (cr, M), protože identita na a je v M. Dostáváme M c Ob (ff, M)c {(?eN^cM}. Požadavek jednoduchosti nás přivádí k otázce, existuje-li netriviální rozšíření N daného modelu M, které je určeno výchozím modelem M a jedinou množinou oeN, cr c M tak, že platí Ob (er,M) -{^6ÍV:^cM}. 365
IV 3.18 V takovém případě všechny části výchozího modelu, které patří do rozšíření, získáme jako obrazy jediné množiny a. Podívejme se, jaké podmínky by musela taková množina o splňovat. Třída {g g /V: o c M} je uzavřená na sjednocení a rozdíly množin. Pro libovolné a je třída Ob (a, M) uzavřená na sjednocení, protože r[o u r"2o = (rl u r2)" a. Obecně třída Ob(a, M) není uzavřená na rozdíl. To nás přivádí k definici generické množiny. 3.19 Generická množina. Nechť M je tranzitivní model pro ZF. Je-li a Q a e M, říkáme, že a je generická množina nad M, jestliže třída Ob [o, M) je uzavřená na rozdíl. Generické množiny úzce souvisí s ultrafiltry na Booleových algebrách. 3.20 Definice. Nechť B je Booleova algebra v tranzitivním modelu M. Říkáme, že ultrafiltr G v B je generický nad M, jestliže G má neprázdný průnik s každou množinou H modelu M, která je hustou podmnožinou algebry B. Všimněme si, že ultrafiltr G v M-úplné algebře B e M je generický nad M, právě když pro každou množinu c c: B z M platí (7) cnG + O^VceG nebo duálně c^G^fceG. Pokud je zřejmé, který model je výchozí, mluvíme krátce o generické množině nebo o generickém ultrafiltru. 3.21 Podobné množiny. Říkáme, že množiny a, q q M jsou podobné, jestliže existují relace r, s e M takové, že r"o = q a. s"q — g. Použijeme-li skládání relací, dostaneme: 3.22 Lemma. Každá množina q, která je podobná nějaké generické množině o, je také generická a platí Ob [a, M) = Ob (q, M). 3.23 Věta (Vopěnka, Baleár). Kanonický tvar generických množin. Nechť M je tranzitivní model teorie ZF a nechť o c: ae M. Potom o je generická množina nad M, právě když je podobná nějakému generickému ultrafiltru G v nějaké M-úplné Booleove algebře Be M. Důkaz. Předpokládáme, že a c: aeM a že o je generická množina nad M. Množina leží v Ob (a, M), protože pro relaci q = {(x,u)\ xeu& ue &M(a)} je q"a = q. Je zřejmé, že &(a - o) n M = 0>M{a) - q. Jelikož 0>M{a)eM a třída Ob (a, M) je uzavřená na rozdíly, je &(a - o) r\ M e Ob (o-, M). Zvolme relaci re M tako- vou? že r"o- = 0>(a - o) n M . 366
3.23 Generická rozšířeni modelů IV Můžeme předpokládat, že Dom (r) c= a a Rng (r) c: <?M(a). Z relace r sestrojíme v M symetrickou a antireflexivní relaci s ^ a x a takovou, že platí (i) pro každé x e a je s"{x} n a = 0, (ii) pro každou množinu c Q a — a modelu M existuje xeo takové, že cc c= s"{x}. Nechť st je relace na množině a definovaná vztahem Si = {<x,y}:x,yea&x + y&ye !>"{*}}• Položme 5 = s1us1~1. Je zřejmé, že s je symetrická, antireflexivní relace a seM. Pro libovolné zea je r"{z} c ^(fl — <r) n M, proto s'í{z} ^ a — o. Tedy pro každé zea je s'í{z} disjunktní se cr. Předpokládejme, že pro relaci s a pro nějaké xea neplatí (i). Potom pro yes"{x}no je yea a buď <x, y)es,, nebo <>,,x)es1. Množiny s'í{x} a s'í{y} jsou disjunktní se a, proto x a y nemohou být současně v a. Dokázali jsme (i). Nyní ověřujeme (ii). Jelikož <?{a — a) n M = = rV, pro libovolnou množinu ceM takovou, že c <^ a — o, existuje x ea, pro které cer"{x}. Odtud je zřejmé, že c £ s"{x} £ s"{x}, a tedy platí (ii). Od relace s přejdeme ke kvaziuspořádání < na množině a definovanému pro x, y e a vztahem x < y <->s"{x} 2 s"{y} . Relace < leží v M a ověříme, že platí (8) pro každé x, y e a existuje zea takové, že z < x a z < y, (9) je-li x e a a x < y, potom y e <r, (10) je-li množina ceM taková, že c £ a - a, pak existuje xea, které je disjunktní (ve smyslu kvaziuspořádání) se všemi prvky množiny c. Platí-li (8)—(10), říkáme, že o-je generický filtr nad M v kvaziuspořádané množině <«, <>■ Je-li x, y gct, pak podle (i) je s"{x} u 5"{y} £ a — cr, a proto podle (ii) existuje zea takové, že s"{z} 3 s"{x) u s"{y}. To znamená, že z < x i z < y a platí (8). Nechť xecr a x < y. Potom s"{y} £= s"{x) ^ a — o. Kdyby y$a, potom podle (ií) existuje zea takové, že s"{z] =2 s"{x] u {y}. Tedy <z, y>es a ze symetrie dostáváme (y,z} es, odkud plyne zea — a, to je spor. Zbývá ověřit (10). Nechť ceM a c ^ a — a. Podle (ii) existuje zea takové, že cí s"{z}. Ukážeme, že z je disjunktní se všemi prvky množiny c, to znamená, že pro žádné x e c neexistuje yea takové, že (11) s"{y} =>s"{z}us"{x}. Předpokládejme, že pro nějaké xec a yea platí (11). Jelikož (z,x}es, podle (11) je také <y, x>e5 a ze symetrie dostáváme (x,y>es. Odtud a z (11) plyne <y, y> e 5, to je spor s antireflexivností relace 5. 367
IV 3.23 Ověřili jsme, že a je generický filtr v kvaziuspořádané množině <i/, <>. Nyni od kvaziuspořádání přejdeme k Booleově algebře. Snadno se nahlédne, že věta 2.17 platí i pro kvaziuspořádané množiny. Tedy každá neprázdná kvaziuspořádaná množina určuje úplnou Booleovu algebru. Odtud plyne, že v modelu M existuje M-úplná Booleova algebra B a zobrazení j e M takové, že j zobrazuje množinu a na hustou podmnožinu Ba; zachovává (kvazi)uspořádání a disjunktnost. Ověříme, Že G = {ueB:{3xea){j{x)<u)} je generický ultrafiltr v algebře B. Z vlastnosti (8) množiny a plyne, že G je filtr. Je-li H eM hustá množina v B, položme c = {xea: j(x) < u pro nějaké ue H} . Množina c leží v M. Ukážeme, že cna^O. Jinak by podle (10) existovalo yea disjunktní se všemi prvky z c. Protože zobrazení; zachovává uspořádání i disjunktnost, bylo by j(y) disjunktní se všemi prvky z H, a to není možné. Nechť xea n c a ueH je takové, že j(x) < u, potom ueG. Ukázali jsme, že každá množina H e M, která je hustá v B, má společný prvek s G. Odtud již plyne, že G je ultrafiltr v B, protože pro libovolné v e B je množina {ueB — {0}: u < v nebo u < -v} hustá, tedy v nebo — v leží v G. Množiny a a G jsou podobné, protože a = ;~ {"G a G — q"o, kde q = {(x, u):j(x) < u}. Ukázali jsme, že každá generická množina a c M je podobná nějakému generickému ultrafiltru. Zbývá ukázat, že každý generický ultrafiltr v M-úplné algebře BeM je generickou množinou nad M. Dokážeme to v následujícím odstavci. 3.24 Jména podmnožin. Nechť B je Booleova algebra, a libovolná množina. Každou funkci (12) f:a-+B nazýváme jménem podmnožiny množiny a. Jde o zobecnění charakteristické funkce množiny. Míra náležení prvku xea do podmnožiny se jménem /nemá pouze hodnotu 0 nebo 1, ale může mít libovolnou hodnotu 0B < f(x) < 1B. Je-li dán ultrafiltr G v B, potom jméno (12) určuje jednoznačně množinu fG = {xea:f(x)eG}=f-l"G. Je zřejmé, že množina fG závisí na volbě ultrafiltru G. Funkce /je tedy jménem nějaké podmnožiny množiny a a jeho význam je určen teprve ultrafiltrem G jako množina fG. I když jsme jména podmnožin zavedli obecně uvnitř celé univerzální třídy, budeme je používat nejčastěji uvnitř nějakého tranzitivního modelu. Pro nějakou M-úplnou Booleovu algebru BeM a množinu aeM budeme uvažovat jen jména (12), která jsou také prvky modelu M. 368
3.27 Generická rozšíření modelů IV Předpokládejme, že G je generický ultrafiltr v M-úplné Booleově algebře B e Aí. Ukážeme, že platí (13) Ob (G,M) = {/c:/je jméno, feM} . Nechť q = r"G, r je relace z Aí. Můžeme předpokládat, že Dom (r) £ R Položme a = Rng(r). Z Aí-úplnosti algebry B plyne, že pro každé xea je /(x) = V>" ^'{x} prvek z £. Tím je definována funkce f: a -> B a fe Aí. Podle (7) je x e r"G, právě když /(x)e G. To znamená, že f~l"G = r"G neboli Q = fG. Ukázali jsme, že ve (13) platí inkluze c, opačná inkluze je zřejmá. Nyní snadno ověříme, že pro libovolný generický ultrafiltr G v B je třída obrazů Ob (G, Aí) uzavřená na rozdíl, tedy G je vskutku generickou množinou nad Aí podle 3.19. Z (13) plyne, že místo relací můžeme uvažovat jména. Nechť f:a—>B, g:b-+ B jsou z Aí. Pro každé xea položme h(x) = f(x) —Bg(x). Jelikož G je ultrafiltr, pro každé xea platí h{x)e G ^ f{x)e GSeg(x)$G . To znamená, že hG = /G — #G, a tedy třída Ob (G, Aí) je uzavřená na rozdíl. Důkaz věty 3.23 je úplný. 3.25 Příklad. Nechť B je M-úplná algebra v modelu Aí. Generický ultrafiltr G \ B leží v Aí, právě když G = {xeB:u < x} pro nějaký atom u algebry B. Plyne to z vlastnosti (7). Je-li B algebra bez atomů, pak žádný generický ultrafiltr v B není prvkem Aí. 3.26 Věta o generickém rozšíření. Je-li M tranzitivní model ZF a G generická množina nad M, potom existuje rozšíření N modelu M takové, ze (i) Ob (C,M)= {oeN:Q^ Aí}, (ii) je-/i NL tranzitivní model ZF takový, že M ^ Nl a G e Nlt potom N <= /Vl4 Navíc, je-li M model ZFC, potom řa/cé N _/e mode/ ZFC. 3.27 Generické rozšíření. Rozšíření N s vlastnostmi (i) a (ii), jehož existenci zaručuje věta 3.26, nazýváme generickým rozšířením modelu Aí a značíme ho N = Aí[G]. Je-li G generická množina nad Aí, je rozšíření Aí[G] výchozím modelem Aí a generickou množinou G určeno jednoznačně, neboť Aí[G] je nejmenší rozšíření modelu Aí, v kterém leží G. Podle 3.23 můžeme předpokládat, že generická množina G je generickým ultrafiltrem v nějaké Aí-úplné Booleově algebře z Aí. Věta o generickém rozšíření má dvě stránky. První je metamatematická a zaručuje, že pro každou generickou množinu G nad Aí existuje rozšíření Aí[G], které je modelem teorie ZF nebo ZFC. Důkaz tohoto tvrzení je stejný pro všechny generické množiny a vrátíme se k němu později. Druhá stránka je spíše matematická. Jde o to, že volbou generické množiny můžeme ovlivnit platnost či neplatnost nějakého množinového principu (hypotézy) v generickém rozšíření. Tímto způsobem se otázka bezespornosti nějaké hypotézy vzhledem k axiomům teorie množin 369
IV 3.27 převádí na kombinatorický problém, zda ve výchozím modelu M existuje Booleova algebra s určitými strukturálními vlastnostmi. Tuto druhou stránku ukážeme na několika příkladech. Musíme se nejprve zabývat existencí generických množin, speciálně generických ultrafiltrů v Booieových algebrách. Pro spočetné modely snadno získáme různé generické množiny. 3.28 Věta. Je-li M spočetný tranzitivní model a BeM je Booleova algebra, potom pro každé nenulové v e B existuje generický ultrafiltr G c; B nad M takový, že v e G. Věta plyne z následujícího tvrzení o Booieových algebrách. 3.29 Věta (Rasiowa, Sikorski 1950). Pro libovolný spočetný soubor (Hn.n < w} hustých podmnožin Booleovy algebry B a pro libovolné nenulové veB existuje ultrafiltr F v B, který má společné prvky s každou množinou Hn a veF. Důkaz. Rekurzí sestrojíme posloupnost (vn:n < a>> prvků z B takovou, že d = = v0 > vx > ... a pro každé n je un + 1 eHn. Množina {vn\ n < co} je centrovaná a každý ultrafiltr v B, který ji rozšiřuje, je hledaným ultrafiltrem. Všimněme si, že podle Stoneovy duality věta 3.29 je algebraickým protějškem Baireovy věty (l.29(c)) pro booleovské topologické prostory. Důkaz věty 3.28. Připomeňme, že každá Booleova algebra v M je Booleovou algebrou ve V. Ze spočetnosti modelu M plyne, že všech hustých podmnožin algebry B, které leží v M, je nejvýše spočetně mnoho. Očíslujeme je <H„: n e co). Podle 3.29 existuje ultrafiltr G v B takový, zeveGaHnr\G^0 pro každé n. Ultrafiltr G je generický nad M. 3.30 Co platí v generickém rozšíření M[G], když je dána algebra BeM a v ní generický ultrafiltr G, podstatně závisí na vlastnostech algebry JB a na tom, které prvky ultrafiltr G obsahuje. Ukážeme, jak lze volbou Booleovy algebry zaručit, aby v generickém rozšíření platil některý z následujících principů: (i) hypotéza kontinua, (ii) diamantový princip (III.2.40), (iii) negace hypotézy kontinua, (iv) každý skoro disjunktní systém na col má mohutnost nejvýše co2 a přitom 2^ = <o3. Běžný důkaz bezespornosti hypotézy kontinua používá univerzum konstruovatel- ných množin, v kterém platí GCH. Použijeme generické rozšíření k tomu, abychom získali model, ve kterém platí hypotéza kontinua. Ukážeme přitom některé základní techniky. Budeme předpokládat, že výchozí model M je spočetný tranzitivní model ZFC. Podle 3.28 tím bude zaručeno, že pro libovolnou M-úplnou Booleovu algebru BeM existuje generický ultrafiltr GvBa Aí[G] je také model ZFC. 370
3 31 Generická rozšíření modelů IV 3.31 Bezespornost hypotézy kontinua. Je-li M spočetný tranzitivní model ZFC, existuje jeho generické rozšíření N = M\_G], v kterém platí 2W = coj. Důkaz. Jelikož M je tranzitivní model, množina všech přirozených čísel je absolutní, tedy a>M = co. V M platí axiom výběru, proto všechny podmnožiny přirozených čísel modelu M lze očíslovat ordinálními čísly menšími než (2")^ a nějaké očíslování (Aa:cc < (2W)M> existuje v M. Přitom (2W)M > co™. Využijeme toho, že kardinální čísla nemusí být absolutní pro M, N. Stačí nalézt generickou množinu G tak, aby v generickém rozšíření M[G] platilo (i) existuje prosté zobrazení ordinálu (2W)M na cof, (ii) neexistuje nová podmnožina přirozených čísel, to znamená, že neexistuje Xcoj taková, že X e M[G] - M* jinými slovy &m((jo) = ^M[G](a)\ (iii) co1? zůstává kardinálním číslem, neboli cof = cú^[g]. Z podmínek (i)-{iii) již plyne, že v M[G] lze všechny podmnožiny přirozených čísel očíslovat pomocí ordinálních čísel menších než cú^[g\ a tedy v rozšíření M[Cf\ platí 2m = cov Všimněme si, že na základě (iii) je (i) ekvivalentní s tím, že v M\G\ existuje zobrazení q kardinálu cof na (2£0)w. Aproximacemi takového zobrazení o ve výchozím modelu Mjsou všechny funkce feM, které jsou v M spočetné s Dom (/) c atf a Rng(/) c c (2")^. To nás přivádí k uspořádané množině F(a)li2to,ojJ z 2.25(f) a jí určené úplné Booleově algebře C(cols 2W, coj, které uvažujeme uvnitř modelu M. Tedy C = CM(coly2<ůicúl) je M-úplná algebra v M s hustou množinou F = FM(a)l,2<a,a)l). Nechť G je ultrafiltr v C, který je generický nad M. V generickém rozšíření M[G] definujeme Q = [){feF:feG}. Množina £ je definovaná pomocí FeM a GeAífC], proto g6Aí[G]. Ověřujeme, že q je zobrazení co^ na (2")*'. Jelikož G je filtr a množina F je uspořádaná obrácenou inkluzí, libovolné funkce fl,f2eF r\G musí být kompatibilní a /, A /2 = f{ u /2 6 6 G, tedy /t u /2 je opět v F nG. Odtud plyne, že q je zobrazení. Využijeme gene- ričnosti ultrafiltru G, abychom dokázali, že q je definované na celém co*? a že Rng(e) = (2C,)M. Nejprve se přesvědčíme, že pro každé a < co*1 je Da = {/EF:aEDom(/)} hustá podmnožina algebry C. Pro dané a stačí ukázat, že každá funkce g e F má prodloužení z Da. Je-li oc e Dom (g), pak přímo g e Da. Pokud a <£ Dom (#), prodloužení g u {<a, 0>} je v Da. Množina Da je hustá v C. Tedy pro každé oc < cof existuje feDanG a to znamená, že / g: g a oce Dom (e). Odtud dostáváme Dom(e) = wf. Podobně ověříme, že pro každé /? < (2co)M je ^ = {/6F:/?GRng(/)} hustá množina v C. Každé # e F je spočetná funkce v M, proto cof — Dom (g) =f= 0. 371
IV 3.31 Jakmile g $ Rp, vezměme nejmenší a e w1? - Dom (g) a položme gu{<oc, $>}. Získali jsme prodloužení, které je v K^, proto množina Rp je hustá. Tedy pro každé P < (2W)M existuje feRpnG a to znamená, že / c o a /? e Rng (o). Ověřili jsme, že q zobrazuje co^ na (2")^. Odtud a z caf < (2")M plyne, že v M[ď\ existuje prosté zobrazení (2a)M na co1. Dokázali jsme (i). K důkazu (ii) a (iii) využijeme distributivnosti algebry C. Uspořádaná množina F(oo[. 203, o)í) je coi -uzavřená (2.33) a z toho plyne (oj, cc)-distributivnost úplné algebry C(ťu1,2ů,,(u1). Tedy algebra C je (co, oc)-distributivní v M. Z následujícího tvrzení 3.32 plyne, že v Af[G] neexistuje žádné nové zobrazení z co do libovolného ordinálu a < OnM. Tedy v M[G] neexistuje ani nová podmnožina přirozených čísel (funkce z co do {0, l}), ani zobrazení z co na cof. Proto cof zůstává kardinálním číslem i v rozšíření M[G]. Máme tím dokázáno (ii) a (iii), a tedy v M[G] platí hypotéza kontinua. 3.32 Věta. Nechť x a X > 2 jsou kardinální Čísla modelu M. Nechť v M platí, že B je úplná (x, /)-distributivní Booleova algebra. Je-li G libovolný ultrafiltr v B, který je generický nad M, potom v M[G^ neexistuje nové zobrazení z x do X. Speciálně se v M[G] nepřidá nová podmnožina kardinálu x, tedy &M(x) = P?M[G](x) a všechna kardinální čísla menší nebo rovna x+ v modelu M jsou také kardinálními čísly v rozšíření M^G]. Důkaz. Mějme v M úplnou (x, A)-distributivní algebru Bavní ultrafiltr G generický nad M. Nechť q: x -► X je libovolné zobrazení v generickém rozšíření M[G]. Chceme ukázat, že ge M. Jelikož q c x x Xe M, je ^ podmnožinou výchozího modelu M, a proto podle (13) existuje nějaké jméno /: (x x X) -* B takové, že fe M a g = fG. To, že / je jméno nějakého zobrazení, umožňuje sestrojit v M nové jméno v.x x X -> B takové, že vG = g a pro každé a < x soubor <t;(a,/?):/? < X} sestává ze vzájemně disjunktních prvků algebry B a jeho spojení dává 1. Konstruujeme v M jméno v. Pro každé a < x a p < X položme v(a,fi) = f{zJP)-\/{f(*,y):y<p}. Je zřejmé, že v(ol, P) < f(ot,P). Jelikož q = fG je zobrazení, pro každé a < x existuje jediné Pa < X takové, že /(a, pa) e G. Odtud a z vlastnosti (7) generického ultra- flltru dostáváme \/{f(z,y):y<Pa}íG a v(*Ja)eG. Ověřili jsme, že pro libovolné a < x a p < X platí (14) v(x,p)eG~f(<x,p)eG, tedy vG = fG = g. Pro každé a < x soubor <u(a, P): P < X) sestává ze vzájemně disjunktních prvků. Můžeme předpokládat, že \J{v(ol, P)\ P < X) = 1. Pokud tomu tak není, doplněk spojení můžeme přidat k u(a,0). Tím neporušíme disjunktnost ani (14). Získali jsme tak (x, A)-matici <u(a, P):a < x, P < X) prvků algebry B takovou, že nenulové prvky z každého řádku tvoří rozklad jednotky. Máme x rozkladů a každý má mohutnost nejvýše X. Z distributivnosti algebry B plyne existence jejich 372
3.33 Generická rozšíření modelů IV společného zjemnění QeM, které je také rozkladem. Podle (7) je Q n G ^ 0 a protože prvky Q jsou navzájem disjunktní, existuje jen jediný prvek u e Q, který náleží do G. Pro tento prvek u definujme h = {<a, 0>: a <x, 0 < A, u < u(a, JSI)} . Je zřejmé, že h je zobrazení xdola he M, protože je definováno uvnitř M bez použití generického ultrafiltru. Jelikož h = q, leží q ve výchozím modelu M. Dokázali jsme, že v rozšíření MIC}] se nepřidá nové zobrazení x do A. Odtud plyne, že pro libovolnou množinu xeM mohutnosti x (v M) se v M[G] nepřidá žádné zobrazení množiny x do A. Speciálně se nepřidá funkce z * do {0,1} a to znamená, že se nepřidá nová podmnožina kardinálu x. Nepřidá se tedy ani nová relace na x. Připomeňme, že každé kardinální číslo rozšíření M[G\ je kardinálním číslem výchozího modelu M. Je-li x kardinál v M, odtud plyne, že mezi kardinálními čísly x a (x+)M neexistuje nové kardinální číslo v M[G]. Ukážeme, že každé v < x + , které je kardinálním číslem v M, je také kardinálním číslem v M[G]. Předpokládejme, že nějaké kardinální číslo v < x+ v M není kardinálním číslem v M [G]. To znamená, že existuje ordinální číslo a < v a vzájemně jednoznačné zobrazení aeM\_G] ordinálu a na v, přitom a < x. Relace R = {<{^>:{^<a&<x({)<<7(ř|)} je dobrým uspořádáním množiny a podle typu v v M[(j] a R cz x x x. Jelikož typ dobrých uspořádání je absolutní a a < v, R nemůže ležet v M, a to je spor. Důkaz je skončen. Absolutnost dalších kardinálních čísel je dána saturovaností Booleovy algebry (2.4). 3.33 Věta. Nechť B je úplná Booleova algebra v M a její saturovanost v M je x. Je-li G libovolný ultrafdtr v B, který je generický nad M, potom všechna kardinální čísla modelu M, která jsou větší nebo rovna x, zůstávají kardinálními čísly v rozšíření Speciálně, je-li sat (B) < co^, pak všechna kardinální čísla i jejich kofinality jsou absolutní pro M a M\jj\. Důkaz. Nechť v M platí sat(B) = x. Nechť a je kardinální číslo v M a X > x. Uvažujme libovolné zobrazení q\ v -> X z generického rozšíření M[ď\ definované na nějakém v < X. Abychom ověřili, že X je také kardinálním číslem v M[G], stačí ukázat, že q nezobrazuje v na celé X. Jelikož q je zobrazení, (jcvx]eM,z důkazu věty 3.32 víme, že v M existuje jméno v: (v x X) -> B takové, že řádky matice <u(a, j3): a < v, j3 < A) sestávají z disjunktních prvků a pro každé a < A je @(a) = /?, právě když ufot^jeG, Pro každé a < v položme A^ = {/? < A:u(a,/?) =(= 0}- Soubor </la:a < v> i množina A = U(^a:a < v} ^ezí v M. Ze saturovaností algebry B plyne \Aa\ < x pro každé a < v. Jelikož q(ol) e Aa, můžeme říci, že <v4a: a < v> je roura v M všude o průměru menším než x, kterou prochází zobrazení q. Pokud v > x, potom v Aí máme \a\ < v . x < v < A, a proto Rng (q) c= A + A. 373
IV 3.33 Je-li v < x, z regularity x (viz 2.5) dostáváme \a\ < x < A, tedy opět Rng(#) =f= ^~ Ověřili jsme, že X zůstává kardinálním číslem v M[G]. Nyní předpokládáme sat (B) < oj™ . To znamená, že každá disjunktní množina v B ležící v M je v M nejvýše spočetná. Uvědomme si, že z absolutnosti kofinality plyne absolutnost kardinálních čísel. Je-li č, limitní ordinální číslo se spočetnou kofi- nalitou v M, má také spočetnou kofmalitu v Aí[G]. Předpokládejme, že cfM(^) > oj a v < cfu(c;). Každé zobrazení q:v-+č, v M\_G\ prochází nějakou rourou (Aa:a < v> e M, která má všude v M nejvýše spočetný průměr. Jelikož \á\ < < oj . v <c{M(X), ani množina A> ani Rng(^) c A nejsou kofínální podmnožiny ordinálu £. Dokázali jsme cf*'(£) = cť"101^). Metoda užitá v důkazech předchozích dvou vět dává víc. 3.34 Důsledek. Nechť B je úplná Booleova algebra v M, pro kterou v M platí: sat (B) = x a B je (v, 2)-distributivní pro každé v < x. Je-li G generický ultrafiltr v B, potom všechna kardinální čísla i jejich kofinality jsou absolutní pro M a M[G\ 3.35 Příklady, (a) Předpokládejme, že v M je x nekonečný kardinál. Uvažujme kolapsující algebru C = C(oj, x) v M, která má množinu F = {/: n -> x: n < oj} uspořádanou opačnou inkluzi jako hustou podmnožinu (viz 2.25(e)). Je-li G ultrafiltr v C generický nad Aí, potom v rozšíření M[G] je Q = [J{feF:feG} zobrazení oj na x. Tedy v Mlč] lze každý nekonečný kardinál X < x v M zobrazit na co. Říkáme, že X se kolapsuje na oj. Jelikož v M je sat (C) = x +, všechny kardinály X > x+ v M zůstávají kardinály i v rozšíření. Speciálně ojM{G] = (x + )M. (b) Uvažujme v M algebru C(oj2, 203\oj2) a v ní generický ultrafiltr G. Podobně jako v 3.31 lze ukázat, že v M[G] platí 2"1 = oj2. Přitom PM{o)x) = PM[G]{o){), (2CU1)M se kolapsuje na oj2, všechny kardinály X v Aí takové, že X < cd^ nebo X > ((2WI) + )M jsou absolutní. Platí-li navíc ve výchozím modelu M hypotéza kontinua, platí i v M[G]. 3.36 Bezespornost diamantového principu O. Libovolný spočetný tranzitivní model M teorie ZFC má generické rozšíření N, ve kterém platí O. Důkaz. Chceme, aby v rozšíření N platilo: existuje posloupnost množin A = = <v4a:a < oj^ taková, že pro každé a je Aa ^ a a pro libovolné X ^ oj1 a libovolnou uzavřenou neomezenou množinu C v oj1 existuje cceC, pro které Aa = X n a. Obvyklá myšlenka je konstruovat hledaný objekt pomocí jeho aproximací ve výchozím modelu. Uvažujme v M množinu P všech posloupností p — (A^. Q < a> nejvýše spočetné délky a < oj1 takových, že A, e £ pro libovolné č, < a. Množinu P uspořádáme opačnou inkluzi. Nechť B je úplná Booleova algebra v M určená uspořádanou množinou P. Zvolme ultrafiltr G v B generický nad M. Ověříme, že v generickém rozšíření N = M[G~] platí 374
3.36 Generická rozšíření modelů IV (i) Cof = Cof^, (ii) neexistuje nová podmnožina žádného ordinálu a < a>p (iii) A = U{peP:peG} je O-posloupnost. Část (i) a (ii) plyne z 3.32, protože uspořádaná množina P je cot-uzavřená v M, a B je proto (co, oo)-distributivní. Ověřujeme (iii). Jelikož G je filtr, libovolné posloupnosti p,qeG musí být kompatibilní, a to znamená, že jedna je prodloužením druhé. Odtud víme, že A je posloupnost. Z generičnosti G plyne, že její délka je cop protože pro každé a < co1 je množina [pe P: aeDom(p)} hustá v B. Dále je zřejmé, že pro každé £ < col je A^ c £. Buď X c tOj množina z M[G], zvolme v M její jméno f:col -> J5, fG =■ X. Z (co, oo)-distributivnosti algebry £ plyne, že v M existuje zjemňujicí se soubor <Q(a):a<co1> rozkladů jednotky takový, že každé Q(a) zjemňuje {{/(£), -/(í)}:^ < a}. Tedy pro každé ueQ(a) a pro každé č < a je buď w < /(£), nebo u je disjunktní s /(<!;). Nechť C c co1 je uzavřená neomezená množina z M[G], nechť g: co1 -* B je její jméno v M, gG = C. Neomezenost množiny C říká, že pro každé P < o)x existuje y > p takové, že ysC. V booleovských hodnotách to podle (7) znamená, že pro každé p < Wy je (15) w/J = VWy)^<7<^1}6G. Odtud dostáváme Prvek w^O, protože leží v G. Z (15) plyne, že pro každé peP, p < w a každé p < cot existuje y > /? takové, že p a g(y) jsou kompatibilní. Hledáme aeC takové, že pro a-tý člen Aa posloupnosti A platí Aa = X n a. K tomu účelu sestrojíme vhodnou množinu hustou v algebře B \ w. Zvolme libovolně p e Pt p < w délky a0. Konstruujeme rekurzí pro přirozené n posloupnost prodloužení (16) P = Po> Pi> Pi> •■■ zP> rostoucí posloupnost spočetných ordinálnich čísel (17) a0 < y0 < ccx < y\ < a2 < y2 ... a klesající posloupnost (18) u0 > ul > u2 > ... prvků uneQ(an). Známe-li pn a an, pak existují yn > an a un e Q(an) tak, že p„ A #(yj A un je nenulové; protože Q(oin) je rozklad 1, existuje un e Q(an) takové, že p„ A t<n =f= 0, a jelikož pn < p < w, je i pn A u„ < w, a tedy kompatibilní s nějakým g(yn) pro yn > a„. Vybereme pn+] e P tak, aby délka an + 1 posloupnosti pn+ t byla větší než y„ a pn+1 < pM A g(yj A un. Tímto postupem získáme (16), (17), (18). Položme 375
IV 3 36 a = supa, = sup?,,, p^ = U{Pn:" < ^}> \ = K < a:/(č) > pw} a definujme <p(p) = p«^ {<«, o} • Množina H = {(p{p)'- pe P, p < w} je zřejmě hustá v B\w, a proto H n G -f 0. Nechť p g P je takové, že <p(p) e H n G. To znamená, že <p(p) je počáteční úsek posloupnosti A. Nechť a + 1 je délka cp(p), potom Ya = Aa. Jelikož pro každé yn z(17) je g(yn) > pn + i > <p(p), je yn eC Z uzavřenosti množiny C plyne, že a = sup yn e C. Zbývá ověřit, že pro poslední člen /4a posloupnosti <p(p) platí Aa = X n a. Nechť £ e /4a, pak £ < a a f(č) > p^ > <p(p) e G, tedy c, e X n a. Pokud ^ < a a Š$Aa, pak z definice prvků un plyne, že /(í) je disjunktní s <p(p), proto /(<;) £ G. To znamená, že č,£ X n a. Ověřili jsme, že Aa — X c\ a. Důkaz je hotov. 3.37 Poznámka. Podle III.2.41 z O plyne CH. Tedy bezespornost hypotézy kontinua jsme právě ukázali podruhé. Na druhé straně O platí i v našem prvním modelu z 3.31. Je-li dán model M, pak v M sestrojené algebry C = Cm{oj^ 2W, a^) aBz 3.36 jsou izomorfní v M. Generický ultrafiltr Gx v C se izomorfismem algeber převádí na generický ultrafiltr G2v5, tedy G^ G2 jsou podobné generické množiny. Odtud plyne M[G{] = M[G2\ 3.38 Bezespornost negace hypotézy kontinua. Libovolný spočetný tranzitivní model M teorie ZFC má generické rozšíření N, ve kterém platí 203 > co{. Speciálně, platí-li v M 2W = wl9 pak existuje jeho generické rozšíření, ve kterém platí 2" = oj3. Důkaz. Hledáme generické rozšíření N modelu M, které přidává hodně nových podmnožin přirozených čísel. Charakteristické funkce podmnožin množiny co jsou aproximovány konečnými posloupnostmi nul a jedniček. Zvolme v Aí nekonečné kardinální číslo x a uvažujme v M množinu F = F(k 2) z 2.25(a), tedy množinu F = {p:x ->{0, i}:X c x, X konečné} uspořádanou opačnou inkluzí. Nechť C(x) značí úplnou Booleovu algebru v M určenou množinou F. Pro libovolný generický ultrafiltr G v C(x) máme generické rozšířeni N = M[G]. Jelikož v M platí sat(C(*)) = coli jsou podle 3.33 všechna kardinální čísla a jejich koílnality v M[_G] stejné jako v M. Ověříme, že v rozšíření iV = = M[G] platí (i) 2«>x, (ii) T3 = (xw)M ; mohutnost kontinua v M\G\ je rovna kardinálnímu číslu v? modelu M. V M[G] položme £ = \J{feF\fe G}. Každá konečná posloupnost peF má pro libovolné a < x prodloužení g e F takové, že a e Dom (g\ proto £> je funkce definovaná na celém x s hodnotami v {0, l}. K důkazu (i) potřebujeme uká- 376
3.41 Generická rozšíření modelů IV zat, ževiV existuje alespoň x podmnožin přirozených čísel. Pro každé a < x definujme v N funkci £a: o -* {0, 1} tak, že pro každé přirozené n je Qa(n) — q(ol -f n\ kde a -f n značí součet ordinálních čísel. Ověříme, že funkce ga, qp jsou různé pro různá a, (1 < x. Zvolme a < x a konstruujeme hustou podmnožinu H e M algebry C{x). Vezměme libovolné pe F, p: X -> {0, 1}. Jelikož X je konečná podmnožina limitního ordinálu, existuje přirozené np takové, že a + np i P + np neleží v X. Přitom a =f= /?, proto a -f np =(= 0 + V Položíme-li <p(p) = pu{<a + np,0>,<č + np,l>}, pak p c cp(p)eF. Tedy množina H = {<p(p):peF} je hustá v C(x) a definovaná v M, proto //nG^O. Buď p g F takové, že <p(p) e G. Potom <p(p) c g a pro n platí £a(np) = 0 a (ty(rtp) = 1. Tedy ga a ^ jsou různé funkce. Ukázali jsme, že v M[G~\ existuje alespoň x různých charakteristických funkcí na co, proto v MIC}] platí T3 > x. Pro důkaz (ii) uvažujme množinu J = {feMJ:co->C{x)} všech jmen podmnožin přirozených čísel, která jsou v M. Počítáme v M mohutnost množiny J. Jelikož \f\ = x a každý prvek algebry C(x) lze vyjádřit jako spojení nejvýše spočetně mnoha prvků z F, je |C(x)| < *"', a proto |j| < (x0))(:) = x°\ Odtud, z absolutnosti kardinálních čísel a rovnosti PM[G\(o) = [jG: j eJ\ dostáváme (2«)"[G] < (x-)m Z (i) a zřejmého faktu {x")M < {^f^ plyne opačná nerovnost; dokázali jsme (ii). Speciálně, platí-li ve výchozím modelu 2W = co^ platí v M také CO3 = co3. Tedy v rozšíření N = M[G] přes algebru C(co3) platí 2" = co3. 3.39 Z konstrukce generických rozšíření pro negaci CH je zřejmé, že volbou kardinálu x můžeme získat různá rozšíření, ve kterých je kontinuum libovolně veliké. Jinými slovy, teorie ZFC nedává žádnou horní mez pro mohutnost množiny všech reálných čísel. 3.40 Vracíme se k systémům skoro disjunktních množin na a>lt krátce k AD systémům. Podle III. 1.13 víme, že vždy na a^ existuje AD systém mohutnosti 032. Zdi předpokladu hypotézy kontinua existuje AD systém na a^ maximální možné mohutnosti 2"11 (III. 1.15). Ukážeme, že bez dodatečných předpokladů, to znamená pouze v ZFC, to dokázat nejde. Použijeme k tomu vhodné generické rozšíření a z kombinatoriky rozkladovou šipku (19) (2-r - kx z věty Erdóse a Rado (III.4.73). 3.41 Věta (Baumgartner 1976). Nechť M je spočetný tranzitivní model ZFC, ve kterém platí 2Wl = co2. Předpokládejme, že N je nějaké generické rozšíření modelu 377
[V 3.41 M přes M-úplnoa Booleovu algebru B e M, pro kterou v M platí sat (B) < a>r Potom v rozšíření N platí: (20) každý AD systém na coj má mohutnost nejvýše oj2 . Speciálně, vezmeme-li v M algebru C(co3) z 3.38 a v ní generický ultrajiltr G, potom v M[G] platí (20) a 2" - 2"1 = co3. Důkaz. Nechť5jeM-úplnáBooleova algebra v M, pro kterou v M platí sat (B) < a^. Nechť N = M[G], kde G je generický ultrafiltr v B. Podle 3.33 jsou všechna kardinální čísla absolutní pro Ma/V. Nechť A je libovolný AD systém na cd{ v rozšíření N. Chceme dokázat, že v iV platí \a\ < co2- Dokazujeme sporem. Předpokládáme, že systém A má v N mohutnost co3. Dále pracujeme v N = M[G]. Zvolme prosté očíslování </la:a < co3> systému /4. Každá množina A je nespočetná a A% c o^. Pro a 41 j5 je průnik Xa n ,4^ nejvýše spočetný, proto existuje y < a>{ takové, že Aa n By c y. Definujme zobrazení p: [co3]2 -► co i tak, že <?({*> 0})= min {>*: AznÁp^ y] ■ Přitom q c [co3]2 x a^eM, tedy pro £ existuje jméno tf:([co3]2 x a^)-> B takové, že v e M a pro každé {a, P) e [co]3 soubor (21) <»(kP},y):y<G>i> sestává z disjunktních prvků algebry J3. Využijeme toho, že B má malou saturovanost. V souboru (21) je nejvýše spočetně mnoho nenulových prvků, to znamená, že pro a 4= P existuje 5 = /({a,/?}) takové, že pro každé y >ó je v({a, /?), y) = 0. Získali jsme tak zobrazení /: [co3]2 -> oj1, které je v M. Podle předpokladu v M platí 2">l = co2, a tedy podle (19) také co3 -* (aj2)^. To znamená, ževAÍ existuje množina X c: co3 mohutnosti co2 a číslo č, < ojy takové, že pro libovolná různá aJeX je/({a,0}) = {. V M[G] tedy platí: q je všude menší než f, neboť £ = vG a pro různá a, PeX je 4 n ^ c £. Uvažujme systém D = {Aa - č: ae X}. Množiny Aa jsou nespočetné a c < a^, proto D sestává z co2 neprázdných vzájemně disjunktních podmnožin kardinálu a>1? a to je spor. Dokázali jsme, že v M[G~\ je co2 horní mez pro mohutnost systémů skoro disjunktních množin na coL. Speciálně algebra C(co3) v M má saturovanost a^ a podle 3.38 v generickém rozšíření přes tuto algebru C platí 2U — <x>3. Současně platí 2*01 = co3, protože jmen podmnožin kardinálu wl v M je nejvýše co^1 = čj3. 3.42 Podle věty Rasiowé a Sikorskeho na každé Booleově algebře existuje filtr (ultrafiltr), který prochází předem zvoleným spočetným systémem hustých podmnožin. Víme, že pokud Booleova algebra B nemá atomy, nemůžeme chtít, aby existoval (ve V) filtr, který prochází všemi hustými podmnožinami algebry B. Jedním z kombinatorických principů, které zaručují existenci filtrů procházejících i nespočetně mnoha hustými množinami, je Martinův axiom. 378
3.46 Generická rozšíření modelů IV 3.43 Definice. Martinův axiom, (i) Nechť x je nekonečné kardinální číslo. Martinův axiom pro x, krátce MAx, je tvrzení: Je-li B libovolná Booleova algebra, která má sat (B) < col, pak pro každý systém {#a:a < x} nejvýše x hustých podmnožin algebry B existuje filtr na B, který má společný prvek s každou množinou Ha. (ii) Martinův axiom MA je tvrzení: (Vx < 2a,)(MAj. Všimněme si, že MAW je speciální případ věty 3.29, a tedy MA je důsledkem hypotézy kontinua. Zajímavější je Martinův axiom MAcui nebo MA -f —iCH. Ve 3.47 dokážeme, že MA, -> x < 2" a 2° = 2* . Tedy z MA plyne, že pro každé nekonečné x < 2W je (2W)X = 2" a 2(0 je regulární kardinální číslo. 3.44 Bezespomost Martinova axiomu spolu s negací hypotézy kontinua dokázali Solovay a Tennenbaum (1971). Věta. Nechť M je tranzitivní model ZFC a X nespočetný kardinál v M, pro který v M platí X<x — X. Potom existuje M-úplná Booleova algebra Be M taková, že v M platí sat (B) = (úí a je-li G libovolný ultrafiltr v B generický nad M, potom v rozšíření M[G] platí MA + 2" = X. Důkaz tohoto tvrzení používá iterování generických rozšíření a lze jej nalézt v knize T. Jecha (1978). Seznámíme se s některými důsledky MA -f ~iCH. 3.45 Věta (MAX). Nechť (Aa:oL < x} je soubor spočetných podmnožin dané množiny X takový, že pro libovolné ol < P < x je průnik Aa n Ap konečný. Potom pro libovolné l c x existuje množina S c= X taková, že \s\ = \X\ a pro každé a < x platí \Aa n S\ < co «-» a e I . Nejprve ukážeme použití této věty, její důkaz je v 3.50. 3.46 Lemma, (i) (MA,). Každý nekonečný MAD systém na co má mohutnost větší než x. (ii) (MA). Každý nekonečný MAD systém na co má mohutnost 2°\ Důkaz, (i) Nechť A = </la:a < X) je libovolný nekonečný MAD systém na co. Pokud X > x, jsme hotovi. Předpokládejme, že X < x. Jelikož z MAX plyne MAA, můžeme ve větě 3.45 nahradit x kardinálem X. Položíme-li I = X, X — co, pak množina S z citované věty je nekonečná, S <= co a je skoro disjunktní se všemi Aa. Tedy A není maximální, spor. (ii) plyne z (i). 379
IV 3.47 3.47 Lemma. Z MAX plyne x < TJ a 2* = 2\ Důkaz. Z předchozího tvrzení 3.46 plyne, že existuje AD systém </4a:a < x) na co mohutnosti x. Pro každou množinu / c= x zvolme množinu Sj ^ cú zaručenou včtou 3.45. Jsou-li l,J^x různé podmnožiny, potom pro a ze symetrické diference /AJ má množina Aa s jednou z množin S7, S, průnik konečný a s druhou nekonečný. To znamená, že St ={= Sj. Získali jsme prosté zobrazení 0>{x) do ^(co), a tedy 2" < 2W. Odtud azw<x<2x máme x < 2° a 2* = 2". 3.48 Silně skoro disjunktní množiny na cov Je-li D AD systém nawp pak všechny množiny z -D jsou nespočetné a libovolné dvč různé množiny z D mají nejvýše spočetný průnik. Ptáme se, zda může existovat AD systém na co1? který má mohutnost alespoň w2 a libovolné dvě různé množiny z D jsou silně skoro disjunktní, to znamená, že mají konečný průnik. Hypotéza kontinua dává negativní odpověď. Předpokládáme-li CH, existuje očíslování (X^. £ < a^) všech spočetných podmnožin kardinálu cúv Je-li < Y2: a < co2> libovolný soubor nekonečných podmnožin kardinálu o^, můžeme ke každé množině Ya zvolit £ = f(a) takové, že X^ c= Ya. Přitom / nemůže být prosté zobrazení oj2 do coj, proto existují různá a, /? taková, že K3 i Y^ obsahují stejnou spočetnou podmnožinu, tedy průnik Yx n Yp je nekonečný. Na druhou stranu, MAa)i dává kladnou odpověď. 3.49 Věta. (i) (MAW1). Existuje systém silně skoro disjunktních množin na cop který má mohutnost w2. (ii) (MA + ~1CH). Na <jjx existuje systém silně skoro disjunktních množin, který má mohutnost >co2 a je maximálním AD systémem na cov Důkaz, (i) Vezměme libovolný AD systém <Ca:a < co2> na aj{ mohutnosti co2. Podle III.1.13 takový systém existuje. Hledaný systém D = <Da: a < co2} konstruujeme rekurzí tak, že pro každé a < co2 je Da c Q. Pro libovolné a < w1 položme Da = Ca — (J{C^:^ < a}. Tedy {Da:<x < a^} sestává z nespočetných a vzájemně disjunktních množin. Předpokládejme, že pro dané £, wl < C < co2 máme již sestrojeny množiny D3 pro všechna a < Č, a konstruujeme množinu D^. Uvědomme si, že průnik C^n Da ^ C^n C3, a proto je nejvýše spočetný. Položme ,4 = {CínDI:a<{ a |C?- n Dj = o} . Je zřejmé, že \a\ < ců1 a A sestává ze spočetných vzájemně skoro disjunktních podmnožin množiny X = C^. Z MA^, podle 3.45, existuje nespočetná množina S c: Q, která má s každou množinou z A konečný průnik. Položíme-li Dč = S, pak pro každé a < č, je D^n Da konečná množina. Důkaz (i) je hotov. Důkaz (ii) je snadnou modifikací důkazu (i). Využije se zvolené očíslování <Fa:a < 2") množiny [wj^1 a MAX pro každé x < 2W. Množinu Da hledáme jako část Ya jenom v tom případě, že {Ya} u {Dp: fí < a} tvoří skoro disjunktní systém. 380
3.50 Generická rozšíření modelů IV Podle věty 3.44 můžeme získat model MA + 2W = co3 pomoci algebry, která má saturovanpst co{. Tedy podle 3.41 je bezesporné MA -f —iCH + „neexistuje MAD na cd1 mohutnosti 2"1". Proto tvrzení 3.49(ii) neplatí, nahradíme-li mohutnost >a)2 mohutností 2C0\ 3.50 Důkaz vety 3.45. Nechť A — (Aa:u. < x) je soubor vzájemně skoro disjunktních spočetných podmnožin množiny X. Můžeme předpokládat, že X = = UMa:a < x}' a Proto M ^ x- Uvažujme množinu funkcí P= {p:Dom(p) = {J{A2:oleJ}u 7, kde J ^ /, Y ^ X jsou konečné podmnožiny, Rng(p)<= {0,1} a p_1[{l}] je konečné} uspořádanou opačnou inkluzí. Všimněme si, že pro každé pe P je X - Dom (p) nekonečná a Dom(p) nejvýše spočetná množina. Označme V(p) — p~ l[{ l}], je to konečná množina. Nechť B je úplná Booleova algebra určená uspořádanou množinou P. Ověříme, že sat^)^^. V opačném případě existuje soubor <pa:a < &»!> vzájemně disjunktních prvků z D. Potom (V(pa):a. < c/Jt> je nespočetný soubor konečných množin. Podle tvrzení o A -systémech (III. 1.18) existuje nespočetná množina indexů L ^ o)l taková, že <K(pa): a e L> je A -soubor s nějakým jádrem W. Zvolme a e L. Jelikož |Dom (pa)\ < o a L je nespočetné, existuje P e L, $ =f= a takové, že Dom (pj r\ V(p^) — W. Odtud plyne, že pa u p^ e P a pa\j pp je prodloužením pa i p^. To je spor s disjunktností pa, pp. Ověřili jsme sat(B) < col, a proto můžeme použít MA,, pro algebru B. Hledáme systém C hustých podmnožin algebry B tak, aby \C\ < x a aby pro zvolený ultrafiltr G v B, který prochází všemi množinami z C, zobrazení Q = \J{peP:peG} bylo charakteristickou funkcí hledané množiny S *= £_1[{l}] ^ X. Do C dáme každou množinu H(a,n) = {pG?:|.42n K(p)| > n} pro oiGX — I a přirozené h. Ověříme, že H(a, n) je hustá. Je-li dáno q e P s Dom(g) = (Jj/l^i^G J] u Y, pak a<£ J. Jelikož množiny z /l jsou skoro disjunktní, je Aa — Dom(g) nekonečné. Vezměme libovolnou množinu Yn c ^ Aa — Dom(q) o n prvcích, pak prodloužení q u(7n x {l}) je v H(<x,n), tedy H(a, n) je hustá podmnožina algebry B. Ultrafiltr G prochází všemi množinami z C proto existuje pe G n H(a, n) a p ^ Q. Odtud dostáváme |S n Aj > n. Jelikož n je libovolné, je průnik S n Aa nekonečný. Dále dáme do C množiny H(a)= {peF:^c Dom (p)} 381
IV 3 50 pro každé ctel. Ověříme, že H(cc) je hustá v B. Mějme qeP s Dom (q) = = (JÍ^V /?e J} u Y. Je-li a e J, pak q e H(a). Pokud a<£J, je /4anDom(g) konečná množina a p = q u ((/la - Dom (q)) x {0}) je prodloužení <j, které leží v H(ol). Tedy H(cc) je hustá množina a p € H(a) n G zaručuje, že průnik S n Aa ^ Vp je konečný. Zbývá zaručit |S| = \x\. Rozlišíme dva případy. (i) Množina X je spočetná. Zvolíme její dobré uspořádání -< podle typu co. Pro každé x € X dáme do C množinu D{x) = {PEP:{3y>x){yzV(p))). Množina D(x) je hustá v B a p e D(x) n G zaručuje, že v S leží nějaký prvek větší než x. To znamená, že S je nekonečná a |s| = \X\. (ii) Množina X je nespočetná, co < k = |AT| < x. Rozložíme X = U{^: £ < ^J na A Částí, každou mohutnosti (ol. Do C dáme ještě všechny množiny D(t)={peP:V(p)nX(*0} pro č, < k. Pro libovolné qeP a Š < k je A^ nespočetná a X, — Dom(q) neprázdná množina. Zvolíme-li xeX^ — Dom (q), pak gu{(x, l)jeD(í), a tedy D(í) je hustá množina v B. Odtud plyne, že S má společné prvky s každou množinou rozkladu X^ tedy |s| = k = \X\. Systém C hustých množin, sestrojený v průběhu důkazu, má mohutnost nejvýše x, a tedy jsou splněny všechny předpoklady Martinova axiomu pro x, konec důkazu. 3.51 Věta. Z MAW1 plyne Suslinova hypotéza. Důkaz. Podle III.3.64 je Suslinova hypotéza ekvivalentní s tím, že neexistuje Susli- nův co1-strom. Dokazujeme sporem. Nechť <7^ <> je Suslinův a^-strom. Můžeme předpokládat, že Tnemá krátké výhony a všude se větví. Vezměme úplnou Booleovu algebru B určenou uspořádanou množinou (7^ >>. Podle 2.45 je sat(fi) = cúx. Pro každé a < cdí je H(a) — \J{Tp: fí > a} hustá podmnožina algebry B. Nechť G je filtr v B procházející všemi množinami H(a); jeho existenci zaručuje MAU1. Pro každé a < co1 existuje jediný prvek xa <= 7^ n G. Je-li a < /? < cou pak prvky xa, Xp jsou kompatibilní, to znamená porovnatelné ve stromu T. Dostáváme tak nespočetnou větev <xa: a < cOj) ve stromu T, spor. Od této chvíle směřujeme k důkazu věty 3.26 o generickém rozšíření. 3.52 Booleovské univerzum. Předpokládáme, že M je libovolný tranzitivní model teorie ZF a že B <= M je M-úplná Booleova algebra. V 3.24 jsme zavedli jména podmnožin a podle (13) víme, že pro generický ultrafiltr G v B je množina a- € M\G\ významem nějakého jména z M, právě když x ^ M. Jakmile M 4= A^[G], v rozšíření M[G] musí být množiny, které nejsou podmnožinami výchozího modelu M, například jednoprvková množina {Gj, a tyto množiny nezískáme pomocí dosud zavedených jmen. 382
3.53 Generická rozšířeni modelu IV Booleovské univerzum M{B) sestává ze všech funkcí feM takových, že Dom (/) g M{B) a Rng (/) c B. Jeho rekurzívní definice je obdobou konstrukce kumulativní hierarchie množin. Pro a < OnM definujeme Mf = 0, M{Bl, = {^M:Dom(a)c M{B)8cRng(a)^ B) , Mf = [j{M{B): fi < a} pro a limitní, M{B) = U{M<S):a<OnM}, Typem (booleovským) funkce a e M(B) nazýváme ordinální číslo typB (a) = min {a: Dom (a) c M^} . Je-li 6 e Dom (a), pak typB (b) < typfí (a). Existuje kanonické vnoření třídy M do univerza M(fl), které je definováno rekurzí podle kumulativního typu předpisem x = {<y, 1>: yex}. Všimněme si, že univerzum M{B) i zobrazení v: M -► MlB) jsou třídy modelu M, jejich rekurzívní definice se relativizací do M nemění. 3.53 Definice iYí[G]. Prvky booleovského univerza M(B) jsou vhodná jména pro všechny množiny libovolného generického rozšíření modelu M přes algebru B. Nechť G je ultraflltr v B, který je generický nad M. Na třídě Mífl) definujeme zobrazení iG rekurzí podle booleovského typu prvků ae M{B)\ (22) ic(0) = 0, íG(a) = {/G(6): b e Dom (a) & a(b) e G} . Množina iG(a) je interpretací jména a určená ultrafiltrem G. Definujeme M[G] = {i0(a):aeM«B'}. Pro každé x e M[G] existuje nějaké jméno a e M(fl) takové, že x — ic(a). Zbývá ověřit, že M[G] je vskutku generickým rozšířením modelu M. Následující vlastnosti třídy íV/[G] dokážeme snadno. Z (22) plyne, že M[G^ je tranzitivní třída. Pro libovolné x e M máme kanonické jméno x e M(B) a indukcí ověříme, že iG(x) = x. Tedy M c M[G]. Platí G e \f[G], protože B e M a pro jméno a — {(ú, u}: u <= B} je iG(a) = {iG(íí): i/e G} = G. Třídy iV/ a íV/[g] mají stejná ordinální čísla. Jelikož M £ M[G], je M nOnc M[G] n On. Na druhou stranu pro libovolné aeM{B) je typs (a) větší nebo roven kumulativnímu typu množiny iG(a). Odtud plyne opačná inkluze. Nechť N je model ZF takový, že M ^ N a Ge N. Pro každé ct e On'w je M[B) e M, a tedy také M^5 e /V. Indukcí dokážeme, že iG | M(B) e iV, to znamená, že pro každé aeMiB) je ijaje/V, neboli M[G] c N. Dokázali jsme 3.26(ii). 383
IV 3 53 Pro důkaz, že M\_G] je modelem ZF, případně ZFC, potřebujeme jemnější prostředky. 3.54 Booleovské hodnoty formulí. Pro libovolnou formuli (p(xx,..., xn) teorie množin definujeme v M zobrazení \\(p\\M> krátce ||<p||, které každé n-tici al,...,anGM(B) přiřazuje prvek j|<p(al5..., aj|| algebry B. Přitom logickým spojkám ~~i, &, A odpovídají booleovské operace komplementu, průseku a spojení v algebře B. Booleovská operace odpovídající implikaci je operace u => v — — u V u (<p -> i/f je ekvivalentní s ~np V i//) a kvantifikátorům V, 3 odpovídají nekonečné operace /\ a V- Pro libovolné ayb,al,..., tf„ € M(B) definujeme (i) ||fl = i»I=( A Wc)- V ^)AÍ|á = c|))A ceDom(a) deĎom{b) A( A Wd)=> V a(c)A ||c = d||)), í/eDom(M cebom(a) (ii) ||aefc|| = V b{d) A ||d = a||, deDom(b) (iii) |h<ř>(aI;...,a„)|| = - i| <?)(«!,...,a„)||, ||(V&^)(fll,...,a.)!| = ||V(a1,...,fl,)||A ll^,....^)!, ||(«ř.V^)(aJ>...>a„)i| = !|<P(a1,...,a„)||V 1^,.... fl,)|| , (iv) Kix)^,^,...,^)! = \/{\\<P(b,ai,...,a,)l:beM^>}, pX)cp(x,aí,...,a„)\\ = A{\W(b,al,...,an)\\:beM^}. Je zřejmé, že definice ||<p|| je rekurzívní podle složitosti formule <p. Nejprve se definuje zobrazení \\x = y\:M^ x M(B)->£ fundovanou rekurzí přes relaci R na M(B) x M(fl>, kde <c, í/> R <a, b>, právě když c e Dom (a) a d € Dom (b). Je zřejmé, že K je úzká a fundovaná relace, protože z cg Dom (a) plyne typB(c) < typfl (a). Zobrazení ||x e y1,] je definováno ze zobrazení ||x = y\\ explicitně. 3.55 Lemma. Pro každé a&M{B) je \a = a\ — 1. Důkaz indukcí podle typu: ||fl = fl|| = A {&)=> beDom(a) => V a{c) A j|c = b||) > A (-a(b)V(a(fc) A l|fe = fc||)) = ceDom(a) fc€Dom(a) = A (-4)v4» = i- beDom(a) Nyní je zřejmé, že pro a,bzM{B) je b(a) < \\aeb\\ a ||a = b\\ = ||b = a|| . 384
3.58 Generická rozšíření modelů IV 3.56 Příklad. Pro každé a, b, c, M{B) platí \\a = b\\ A ||6 = cl| < \\a = c|| , \\a e 61| A ||a = c\\ < \\c e fc|| , |ja € frjj A jjb = c\\ < \\a e c|| . Pro danou formuli (p(xlt..., xn) jsme zavedli zobrazení ||<p||: (M(B))" -> #. Zobrazení ||<pj| určuje relaci Ih mezi prvky algebry B a n-ticemi jmen z M{b) definovanou předpisem u |h ^ ? flj práyě když M < jj^ _ flj| Jestliže u Ih cp^, ..., aj, říkáme, že uforsuje (vynucuje) <p pro al5..., a„. Všimněme si, že booleovské hodnoty formulí i relace forsingu jsou pojmy zavedené v M, zatímco třída Mlčí] je definována pomocí generického ultrafiltru, který nemusí být v M. Následující klíčové tvrzení ukazuje vzájemný vztah mezi platností formule v Mlčí] a relací forsingu v Aí. 3.58 Věta o forsingu. Nechť ultrafiltr G v B je generický nad Ní. Potom pro libovolnou formuli (p(xly ..., jej platí ^||9(a1)...,aJ||M6G). Jinými slovy, chceme-li ověřit platnost q> v Aí[G] pro množiny Xíy...iXne Aí[G], stačí vzít některá jména a19...,ane M{B) odpovídající množinám Xlt..., Xn, spočítat v M hodnotu \(p{av..., an)|| a dokázat, že tato hodnota leží v generickém ultrafiltru G. Důkaz. Místo interpretace iG píšeme pouze i. Jádro důkazu je v atomických formulích. Fundovanou indukcí pro a, b e M(fl) dokazujeme (i) i(a)=i(b)~\\a = b\\eG. Stačí ověřit í(a)c,(b)^( A (a(c)=> V b(d) A ||c = d\\)eG . ceDom(a) deDom(b) Následující vztahy jsou ekvivalentní: ( A {a{c)=> V b(d) A\\c = 4)eG, ceDom(o) deDom(b) (Ve 6 Dom (a)) ((a(c) => V M<*) A [|c = á||) e G), deDom(b) (Ve € Dom (a)) (a(c) e G - ( V &(<0 A ||c = <ť||) e G), deDom(b) (Ve € Dom (a)) (a(c) € G - (Sd e Dom (i>)) {b(d) A ||c = <f | e G), (Ve e Dom (a)) (a(c) e G - (3á € Dom (í>)) (fe(d) e G & i(c) = i(<i)), (Ve € Dom (a)) (a(c) e G - ifc) e {i(á): b(d) e G}), (Ve e Dom (a)) (i(c) e i(a) - /(c) € i(b)), i(a)^i(b). 385
IV 3 58 (ii) i(u) t!'(/)), právě když ||aefr||eG, plyne z následujících ekvivalentních vyjádření: \\aeb\\ = V b{d) A \\d = a\\eG, deDomib) {3d e Dom (b)) (b{d) e G & \\d = a\\ e G , (3í/ g Dom (b)) (i(ii) e i(h) & i(<í) = i(a)), fa) e/(fc). (iii) ||-i(pj|eG<-» I^HG^n^"0^^^. Pro další logické spojky je důkaz podobný. (iv) Nechť \l/(ylt...,yn) = 3x(/>{x,yv...tytt). Pak ll^(«i.---»«„)ll = ||3x^(x,a1,..,an)||eG, právě když (3b€M<B>)(|Mi,a1,...,aJ||eG). Podle indukčního předpokladu máme (3b eM«»)(<PM[G1(«(f>),«(«,),. .,<*„)) a to je ekvivalentní s (JxeMCG])^^,^),...,^)), což je ^MlG1(i(fli),..., í(aJ. Pro velký kvantifikátor je důkaz obdobný. 3.59 Dokončení důkazu věty 3.26 o generickém rozšíření. Víme z 3.53, že N = Mlč] je tranzitivní třída a M c Af[G]. Odtud již plyne, že v Aí[G] platí axiomy extenzionality, fundovanosti a nekonečna. Pomocí věty o forsingu ověříme 3.26(i) a dokážeme, že v M[G^ platí axiom potence, sumy a schéma axiomů nahrazení. Opět místo iG píšeme pouze i. Zvolme množinu XeM\G~\ a nechť aeM{B) je její jméno, to znamená, že X = i(a). Nejprve ukážeme, že libovolné Y c X, YgM[G~\ má jméno speciálního typu. Nechť b je nějaké jméno pro Y c X. Definujme jméno b' předpisem (22) Dom (b') = Dom (a) & b'(c) = a(c) A ||c e fc|| . Tedy pro každé c je b'(c) < a(c). Jelikož Y c X a i(b') = {i(c):(a(c) A ||c e b\\) e G}, pomocí věty o forsingu dostáváme i(b') = {i{c): a{c) eGSc i(c) e i{b)} = XnY=Y. Tedy b' je také jméno pro Y. K ověření 3.26(i) využijeme identity (13). Nechť q c x e M a geN = M[G]. Uvažujme kanonické jméno a = x pro x. Podle (22) existuje jméno 6' pro g takové, že Dom (b') = {y:ysx}. Definujeme-li f(y)= \\yeb'\\ pro každé y g x, dostaneme funkci /: x -*■ B, fe M, pro kterou platí 386
3.59 (jcncncká rozšíření modelů IV y e £ <-+ b(y) eG+-+ f(y) e G . Tedy Q=f~l"G, q e Ob (G,M). Stejným postupem nalezneme jméno b' e Mífl) pro g c x, známe-li f: x-+ B, feM, pro které £ = f~l"G. Platí tedy 3.26(i). /Ixiom potence. Bud a € M(B) jméno množiny X e M[G\. Podle 3.9(b) potřebujeme dokázat, že &(X) r\ M[G] e M[G]. Vezměme množinu jmen w={be M(B): Dom (b) = Dom (a)& (Veg Dom (a)) (b{c) < a{c))}. Pak s = vv x {lfl}GM{£ř> je jméno množiny ^(l)nM[G], neboť pro každé be w je i(fr) <= X a přitom každé 7 g: j£, Yg M[g] má podle (22) nějaké jméno ve w. Tedy i(s) = ^(*) n Aí[G]. Axiom sumy se ověřuje podobně. Axiomy nahrazení. Připomeňme, že axiom nahrazení pro formuli ý(u,v) říká: Je-li třída F = {<u, u>: ^(w, i;)} zobrazením, pak pro každou množinu X je obraz F"X také množinou. Ověřujeme, že axiom nahrazení pro ip platí v M[G]. Předpokládáme, že \pM[G] definuje zobrazení, to znamená, že F = {<x, y>: x, y e M[G] & $"{G\x, y)) je zobrazením. Odtud a věty o forsingu pro libovolné b, c, c e M{B) máme Mb.c)\\eG&U{b.c')\\eG)~ ~ (rll'Mh). /(<•)) & ^""'W), '(C)) - f(f) = í(c')). Nechť XeM[G] má jméno a. Hledáme jméno d pro F'X. Pro každé b g Dom (a) existuje pouze množina jmen Jb taková, že (23) V{WM||:c€M<fl>} = VílWMlhce-M. protože Be M a můžeme vzít jména c minimálních typů. Definujeme d g AÍ(B) předpisem Dom(d)= [){Jb:be Dom (a)} a d(c) = V{||<MM)!: A a{b): be Dom {a)} . Ověřujeme, že d je jméno pro F"X. Je-li z g í(á), pak z = i(c) pro nějaké c takové, že d(c)eG. Z generičnosti G existuje beDom(a), pro které \\ý(b, c)||gG i a(b)eGy tedy pro x = i(b) e X je z = F(x). Naopak, je-li z = F(x) pro nějaké xe X, vezměme jméno be Dom (a) pro x a nějaké jméno c pro z. Přitom ||^(b, c')j| e G a a(/))gG. Z (23) plyne, že existuje c e Jb c: Dom (d), pro které ||^(fr, c)\\ e G, a proto d(c) e G. Jelikož i(c) = z, je také í(c) = z, proto z e i(d). Důkaz hlavní části věty 3.26 je skončen. Zbývá ukázat, že v M[G~\ platí axiom výběru, pokud Af je modelem ZFC. Je-li X e M[G^ se jménem a, pak pro 5 = Dom (a) je ig|SgM[G], protože podle 3.53 pro každé cceMnOn je j"g | M{aB) e M[G\. V Aí platí AC, proto existuje prosté zobrazení h: S -> Onw, /íeM. Definujme zobrazení gzXdo On předpisem 387
IV 3 59 g{x) = mm{h(b) : b e SkiG(b) = x}. Jelikož g G M[G], g zaručuje dobré uspořádání množiny X v M[G}. Věta o for- singu je dokázána. V této kapitole jsme se seznámili s metodou forsingu a její použití jsme ilustrovali na poměrně jednoduchých Booleových algebrách, respektive částečných uspořádáních. Vyšetřování komplikovanějších částečných uspořádání již vychází za rámec standardní učebnice. Některé příklady tohoto druhu jsme proto zařadili do dodatků. 388
Dodatek 1. Nekonečná kombinatorika modulo Fréchetův ideál V tomto dodatku se seznámíme s kombinatorickými vlastnostmi faktorizace potenční algebry množin V(x) přes ideál \x\<yi sestávající z množin, které mají mohutnost menší než x. V dalším výkladu x značí nekonečné kardinální číslo, cf (x) jeho kofinalitu. Faktorová algebra V\x)/[x]<>c> kterou budeme značit kratčeji Vx(x), je přirozeným derivátem algebry V(x) a reflektuje některé vlastnosti množin mohutnosti x. Algebra V^(x) má zajímavé strukturální vlastnosti, které mají vztah k maximálním skoro disjunktním systémům, k vlastnostem uniformních ultrafiltrů a překvapivě její zúplnění cm(Px(x)) je za předpokladu 2^ = x4" izomorfní s dobře známou kolapsovou algebrou C(u, 2^) (IV.2.25 (e)), je-li cf(x) > u) a je izomorfní s 0(^1,2*, u\) (IV.2.25 (f)), je-li cf(>r) = cj. Jádrem důkazů těchto tvrzení je existence tak zvaných bázových stromů. K tomu účelu zavedeme pojem výšky Booleovy algebry a určíme jejich velikosti pro algebry V>í{x) v případě nespočetného x. V případě x — v nelze výšku algebry V^(lj) = V(uj)/fin jednoznačně určit pouze v teorii ZFC. Seznámíme se také s další kardinální charakteristikou b*, která se týká systémů funkcí z ** x, a se selektivními ultrafiltry na u.'. Ukážeme, že algebra V^iuS) je kanonickou algebrou pro generické přidání selektivního ultrafiltrů. Seznámíme se také s bohatou a zajímavou strukturou uzavřených neomezených množin na singulárních kardinálních číslech. 1.1 Značení. Prvky algebry V>c{x) jsou určeny podmnožinami kardinálního čísla x. Pro X C x bude [X] značit třídu ekvivalence obsahující množinu X. Tedy Y e [X], právě když Y C x a |(X - Y)U (Y - X)\ < x. Algebra V„(>c) sestává právě ze všech takových tříd. Pro X, Y C x píšeme X C* y, jestliže \X - Y| < x. Tedy X C* Y, právě když [X] < [Y] v kanonickém uspořádání algebry Px(^). Místo X C* Y <k X 7^* Y píšeme X C* Y. Uvědomme si, že S C [x]* je skoro disjunktní systém množin na x (III. 1.12), jestliže {[X] : X <E 5} je množina disjunktních prvků v algebře V><(x) (IV.2.2). 389
Dodatek 1 Maximální skoro disjunktní systémy množin na x odpovídají rozkladům jednotky Potenční algebra V(x) je úplná atomární algebra mohutnosti 2^, tedy nehomogenní (IV.2.40). 1.2 Lemma. Algebra V J\x) (i) nemá atomy, i\\) je homogenní, (iii) není úplná, (iv) má mohutnost 2*. Důkaz, (i) Algebra nemá atomy, protože libovolnou množinu X G [x]" lze rozložit na dvě disjunktní části X0 U X\ = A takové, že obě mají mohutnost x. Jelikož [Xo], [X\] jsou nenulové a [Xo] A [X\] = 0, prvek [X] nemůže být atomem. (ii) Je-li [X] ^ 0, pak \X\ = x, a proto existuje vzájemně jednoznačné zobrazení / množiny X na x. Zobrazení / zachovává mohutnosti i operace průniku a rozdílu dvou množin a tedy určuje izomoríismus faktoru V^(x)\[X) na V^ix). (iii) Vezměme nějaký systém {Xa : a < x] C [x]* disjunktních množin. Ukážeme, že soubor {[XQ] : a < x) nemá supremum v algebře V><{x). Nechř [Y] je horní mezí tohoto souboru. Potom Xa C* Y pro každé a < x, a tedy {X^ny : a < x} je disjunktní systém množin, každá mohutnosti x. Budiž Z C Y selektorem pro tento systém a položme W — Y — Z. Jelikož \W\ = \Y\ = \Z\ = x aIQ C* W, je [W] také horní mezí systému {[Xa] : a < x}. Ale [W] < [Y], protože 0 ^ [Z] < [Y] a [W] A [Z] = 0. Tím jsme ukázali, že nemůže existovat nejmenší horní mez zvoleného souboru. (iv) Pro odhad \T>c{x)\ > 2^ stačí nalézt prosté zobrazení p : V(x) —> V>,\x). Zvolme disjunktní systém {Xa : a < x) C [x]* a pro libovolné F C x položme tp(Y) — [[J{Xa : a < x}], </? je hledané zobrazení. Opačná nerovnost \V„{x)\ < 2~ je zřejmá. 1.3 Nedistributivnost algeber V><(x). K tomuto tématu je dobré připomenout si pojmy ze IV. kapitoly, které se týkají hustých a A-uzavřených množin v Booleových algebrách (2.10, 2.33, 2.34), (A, oo)-distributivnosti (2.31, 2.35) a (A. /i, i/)-nedis- tributivnosti algeber (2.38, 2.39). Dohodněme se, že u tříparametrové distributivnosti (A, ■. v) tečka znamená, že druhý parametr, velikost rozkladů, není nijak omezen. Tedy (A, oo)-distributivnost a (A, •, 2) distributivnost je totéž. 1.4 Definice. Výška algebry. Nechť Booleova algebra B nemá atomy. Výškou algebry B nazýváme kardinální číslo \){B) = min{A : B není (A. -. 2) - distributivní}. Výšku algebry V^(x) značíme řj^. Místo \)u píšeme rj bez indexu. 1.5 Předpokládejme, že B nemá atomy. Z definice charakteristiky \]{B) plyne, že jakýkoliv systém rozkladů jednotky mohutnosti menší než řj(jB) má společné 390
1 8 Nekonečná kombinatorika modulo Fráchetův ideál Dodatek 1 zjemnění. Odtud je zřejmé, že výskaje nekonečné kardinální číslo a je regulární. Kritérium distributivnosti, věta IV.2.34, říká, že z existence husté A-uzavřené množiny v B plyne A < \){B). Jelikož B nemá atomy, je f)(5) < |5|. Je snadné nahlédnout, že f)(B) je nejmenší mohutnost systému hustých dolních podmnožin algebry B, jehož průnik není hustá množina v B. Jaký je vztah mezi výškou algebry B a výškou jejího zúplnění cm(5) (IV.2.18)? Hustá množina v B je také hustou množinou v cm(B). Na druhou stranu, je-li H C cm(B) hustá dolní množina v cm(B), je množina H O B hustá dolní v B. Tedy výška algebry se nemění přechodem k jejímu zúplnění. Jinými slovy, výška algebry je určená libovolnou její hustou částí. 1.6 Soustředíme se na algebry Px(x). V důsledku jejich homogenity je r)x nejmenší kardinál takový, že V^{x) je všude (f)^, -, 2)-nedistributivní. Naším cílem je určit hodnotu čísla rj^, pokud je to možné, a nalézt co největší hodnotu třetího parametru, pro kterou ještě platí (rj^, •, i/)-nedistributivnost algebry V><(x). Dolní odhad řj^ získáme z kritéria distributivnosti. 1.7 Lemma. Algebra Px(x) má hustou oj\ -uzavřenou podmnožinu, právě když cí(x) = oj. Důkaz. Nechť cí(x) = oj. Ověříme, že V^x) — {0} je uvuzavřená. K tomu stačí ukázat, že libovolná klesající posloupnost nenulových prvků {[Xn] : n G ~>} má nenulovou dolní mez. Můžeme předpokládat, že množiny Xn jsou klesající v inkluzi. Zvolme rostoucí posloupnost kardinálních čísel xn takovou, že sup xn = x. Pro x = oj, xn — n. Vybíráme posloupnost {yn : n G oj} vzájemně disjunktních množin tak, že yn C Xn a \yn\ — xn. Pro množinu Y = {j{yn : n G oj} platí \Y\ = xaFC* Xn pro každé n. Tedy [Y] je hledaná dolní mez. Opačná implikace je důsledkem věty 1.8 (ii). Z předchozího lemmatu plyne, že v případě x se spočetnou kofinalitoti platí Později dokážeme, že pro nespočetné >r, číslo rj^ nabývá pouze hodnotu ^ nebo uJ]_. 1.8 Věta. Pro nespočetné kardinální číslo x platí (i) \).^ — oji, právě když cí{x) = oj (ii) rj^ = oj, právě když cí{x) > oj. Důkaz je v 1.26. Zbývá diskuse toho nejzajímavějšího případu x = oj. Jaké je rj? Jaká je šíře nedistributivnosti algebry V^(oj)? Hodnota rj závisí na dalších přidaných axiomech, ale šířka je maximální možná, a to 2W. 391
Dodatek 1 1 9 1.9 Věta o bázovém stromu (Baleár, Pelant, Simon 1980). Existuje množina TCP»- {0} taková, že (i) T je hustá v Pu,.(cj), (ii) (T, >)je strom výšky fy, kde <je kanonické uspořádání algebry V^{uj), (iii) každé u G T má 2U bezprostředních následníků. Důkaz. Nejprve předpokládejme, že máme strom T uvedených vlastností. Ověříme, že každá jeho hladina TQ, pro a < fy, je rozklad jednotky. Nechfit.i' G Tajsou různé. Kdyby u, v nebyly disjunktní, podle (i) existuje w G T, w < u A v. Odtud plyne, jelikož T je strom, že u a i; jsou srovnatelné, a protože u ^ v, musely by ležet v různých hladinách. Ověřili jsme, že TQ je disjunktní množina. Předpokládejme, že\/ Ta ý 1- Potom existuje v G T, které je disjunktní se všemi u G Ta. Nutně v e Tp pro nějaké (5 < a. Potom ({u> : w < v, w G U7<a^7}> -) Je hustý strom v Vu(uj)\v výšky menší než fy. Jelikož r^P^cj)^) = fy, máme spor. Tedy Ta jsou rozklady jednotky a pro /? < a rozklad TQ zjemňuje Tp. Proto hledaný strom konstruujeme pomocí zjemňujícího se systému rozkladů. Víme, že ^(cj) je všude (fy, *, 2)-nedistributivní. Jinými slovy, existuje systém rozkladů {Pa : a < fy} takový, že každé nenulové u G V^{uj) protíná alespoň dva prvky nějakého rozkladu Pa. Můžeme navíc předpokládat, že pro každé (3 < a < fy Pa zjemňuje Pp. Ověříme, že každé nenulové u G Vu(uj) má neprázdný průsek dokonce s 2^ prvky nějakého rozkladu Pa. To znamená, že systém {Pa : a < fy} zaručuje, že algebra Vu(uj) je všude (fy, ■, 2a')-nedistributivní. Nechf uo = u je nenulový prvek. Vezměme ctQ < fy takové, že existují různé prvky vq,vi £ Pao s nenulovými průseky uoo — ^o A vq a itoi = ^o A v\. Obecně, máme-li pro dané n sestrojen disjunktní systém {iif : / G n{0,1}} nenulových prvků, potom k danému ari < fy existuje an+i > an takové, že každé uj je kompatibilní alespoň se dvěma prvky ^/-o a ^'y-i zPctn_l. Stačí položit ií/-, =íijA(^,a dostaneme disjunktní systém {ug : g G n+1{0,1}}. Tímto způsobem sestrojíme rostoucí posloupnost {an : n < u} ordinálních čísel menších než fy a systém prvků {uf : f G ^{0, 1}} takový, že pro každé y? : jj —> {0, 1} je {u^\n : n < u} klesající posloupnost nenulových prvků. Podle 1.7 k danému y? existuje uv takové, že pro každé n je Využíváme toho, že rozklady {Pa : a < fy} se zjemňují, a že fy je nespočetné regulární číslo. Tedy 13 = sup{an : n < uj} < fy a pro různá p.v; G ^{0, 1} jsou prvky u^ a u^ disjunktní a kompatibilní s různými prvky z P^. Odtud plyne, že množina {v G P^ : u A u ^ 0} 2 {^ G P/3 : u A u^ ^ 0; 9? G "'{0,1}} má plnou mohutnost 2U. Dokázali jsme, že {Pa : a < fy} zabezpečuje všude (fy, •, 2^)-nedistributivnost. 392
111 Nekonečná kombinatorika modulo Fréchetůz ideál DutLitek 1 Položme pro a < rj Ra = {u e VU") -\{vePa : vAu^ 0}| = 2"}. Z předchozích odstavců víme, že {Ja<h Re* = V^{^') - {0}. Platí \Rn\ < |^(^)| < 2W. Indukcí můžeme získat prosté zobrazení ip : PQ —> PQ takové, že ip(u) A u ^ 0 pro každé u e Ra. Potom {^(it) Au:u6jRq}u{u- 0(-u) : u G Ra&u — ip(u) 7^ 0} U (PQ — Rng(V>)) je rozklad zjemňující PQ, který označíme R(PQ). Tedy pro každé a můžeme Pa zjemnit na rozklad R(PQ) tak, že pro každé u e Ra existuje v G R(Pa), pro které v < u. Dále víme, že pro každé nenulové u existuje S(u) disjunktní rozklad prvku u mohutnosti 2U. Nyní stačí indukcí konstruovat zjemňující se systém rozkladů {TQ : a < rj} tak, že pro každé a je TQ+i rozklad zjemňující (JU£T ^M a R{R&)- Množina T = Ua<h ^ Je hledaný strom a Ta je jeho a-tá hladina. Následující množinová formulace je ekvivalentní větě o bázovém stromu. 1.10 Věta o bázovém systému množin. Existuje systém W C [uj]u takový, že (i) pro každé nekonečné X C tu existuje A G W, pro které A C X, (ú)je-li A,B eW, potom buď \AnB\ < ujy nebo AC *B, nebo B C * A, (úi) pro každé A G W je \{B e W : A C *B}\ < i). (iv) Pro každé A G W a libovolný systém S = {B e W : B C* A} mohutnosti < 2" existuje C G W takové, že C C* A a C je skoro disjunktní se všemi množinami B G S. Důkaz. Vezměme nějaký bázový strom T v algebře Pw(uj) splňující podmínky věty 1.9. Různé prvky z T jsou různé třídy ekvivalence sestávající z některých nekonečných podmnožin uj. Nechf W je selektor ze systému {u : u G T}. W splňuje (ii), protože T je strom. Podmínka (iii) plyne z toho, že výška T je rj. Z hustoty množiny T dostáváme v (i) pouze C* místo C. Zmenšíme-li každou množinu z W o konečnou část, zachováme vlastnosti (i) a (ii). Pro každé X G [tjp existuje 2^ množin A G W takových, že A C* X, proto můžeme rekurzí sestrojit prosté zobrazení <p : [u]^ —> W takové, že ip(X) C* X. Nyní stačí položit W = {y{X) HX : X e [u]^}. Pro W platí také podmínka (i). Vlastnost (iv) je bezprostředním důsledkem toho, že každý vrchol bázového stromu má 2^ bezprostředních následníků. Co můžeme více říci o čísle rj? 1.11 Věta. (i)rj<cf(2-), (ii) ř) < b. Důkaz je v 1.15. Nejprve se seznámíme s dalším kardinálním invariantem b. 393
Dodatek 1 1.12 Definice. Kardinální charakteristika b^. Na množině *x všech zobrazení z^dox uvažujeme relaci <* skoro dominance /<^ = |{^x; f(a) > g(a)}\ < x. Charakteristika b^ — min{|F| : F C ^x a F nemá vzhledem k relaci <* horní mez}. Opět místo b^ píšeme prostě b. Diagonálním argumentem snadno ověříme, že pro každé x je b^ > cf(x) a z definice plyne, že b^ je regulární kardinál. Tedy b > cji podobně jako rj. 1.13 Realizace b^. Pro regulární x můžeme b^ realizovat transfinitní posloupností {fa '• oí < b^} rostoucích funkcí tak, že pro a < (5 < b^ je fa <* fp. K tomu stačí vzít nějaký neomezený systém F C ^x mohutnosti b^, očíslovat jeho prvky {ga : a < b*} a indukcí vybírat z ^x rostoucí funkce /a tak, že /o je identita na x a /Q je horní mez systému funkcí 5Q = {fp : j3 < a} U {p^ : /3 < a}. Jelikož l^al < b>o systém 5Q má horní mez, řekněme h. Jelikož x je regulární, existuje rostoucí funkce f > h, tedy je z čeho vybírat. Získaný systém {fQ : a < b^} je neomezený, protože F je neomezený a <?a <* fQ pro každé q < bx. 1.14 Příklady použití charakteristik b a fj. (i) Rozklady množiny přirozených čísel na intervaly. Libovolná rostoucí funkce / : uj —> uj s /(O) = 0 určuje rozklad Rf = [rn : n e uj} přirozených čísel na polouzavřené intervaly rn = [f(n):f(n + 1)). Máme tak vzájemně jednoznačný vztah mezi rostoucími funkcemi a rozklady na intervaly. Říkáme, že X C uj je velká množina vůči rozkladu Rf, jestliže lim sup \X n rn\ = uj. Množina Y, která vybírá po jednom prvku z každé množiny rn, je příklad nekonečné množiny, která není velká vůči Rf. Množinám, které nejsou velké, budeme říkat malé. Nejmenší počet rozkladů na intervaly takových, ze libovolná nekonečná X C ^ je velká alespoň vůči jednomu z nich, je roven charakteristice b. Důkaz. Necht {/a : a < b} je rostoucí systém rostoucích funkcí, který realizuje b. Můžeme předpokládat, že /a(0) = 0 pro každé a. Máme tak rozklady na intervaly Ra pro a < b. Nechť X e [uj]^ je libovolná, X = {x(0) < x(l) < . . . < xn(n) < . . . } a definujme g(n) = x(rr + 1). Jelikož funkce g není horní mezí systému {fa : a < b}, existuje a0 < b taková, že neplatí fQ[) <* g. Ukážeme, že X je velká vůči každému rozkladu Ra pro cv > Qo- Necht a > a0. Pak fa0 <* fa, a proto také fQ ^* g. Tedy pro libovolné k £ uj existuje m > k takové, že fQ(m) > g(m) = x(m2 + 1). 394
1 14 Nekonečná kombinatorika rnodulo Fréchetův ideál Dodatek 1 To znamená, že \X n [0, fa(m))\ > m2, a tedy pro nějaké n < m je \Xn[fa(n)Ja(n+l))\ >m>k. Jelikož k bylo libovolné, dokázali jsme, že X je velké vůči R^. Naopak, mějme v < b rozkladů na intervaly, Ra pro a < v. Jim odpovídají rostoucí funkce fa a systém {fa : a < v] má nějakou horní mez g. Můžeme předpokládat, že g je také rostoucí. Definujme h G ^cj rekurzí: h(0) = g(0) + 1 a h(n-r-1) = g(h(n) + 1). Množina X = {/i(n) : n E uj} je nekonečná, protože /ije rostoucí funkce. Zbývá ukázat, že X není velká vůči žádnému rozkladu Ra, a < v. Jelikož fa <* 9, existuje k G uj takové, že fQ(n) < g(n) pro všechna n > x. Pro tatonje|Xfl[/Q(n),/a(n + l))| < 1, nebof je-li h(p) e [fa{n),/a(n + 1)], pak h(p + 1) = g(h(p) + 1) > p(/Q(n) + 1) > y(n + 1) > /Q(n + 1). Tedy X není velká vůči RQ. (ii) Nekonečný MAD systém na uj má mohutnost > b. Nechf A je nekonečný skoro disjunktní systém. Vezměme spočetně mnoho množin {Xn : n G uj} z A. Konečnými modifikacemi množin X G A, to znamená přidáním nebo ubráním konečné množiny, neporušíme skoro disjunktnost systému. Můžeme proto předpokládat, že {Xn : n G uj} je rozklad množiny uj na nekonečné části. Každá množina Xn je přirozeně očíslovaná Xn = {xno < xni < xn2 <...}. Pro Y G A - {Xn : n e uj} zvolme funkci fy G ^uj tak, že fy(n) = min{m : Y D Xn C {xn0, - • • ,xnm}}. Je-li |A| < b, pak systém funkcí fy má nějakou horní mez g vůči <*. Množina Z = {a;n>ff(n)+1, /i E u;} je nekonečná, skoro disjunktní se všemi množinami z A. Tedy A nemůže být MAD systém. (iii) Skoro disjunktní zjemnění. Mějme S C [uj]^ systém nekonečných podmnožin u. Zobrazení ó : S —* [cj}u nazýváme skoro disjunktním zjemněním systému 5, jestliže <p(X) C X pro každé X G S a {y{X) : X 6 5} je skoro disjunktní systém na u. Zdaleka ne každý systém má skoro disjunktní zjemnění, například S = [uj}^1 . Dokážeme následující dvě tvrzení o existenci skoro disjunktních zjemnění. (a) Každý systém S C [u;]^ mohutnosti menší než 2^ má skoro disjunktní zjemnění. (b) Je-li {rn : n G cj} rozklad množiny uj takový, že lim sup \rn\ = wj, potom systém S — {X G [cj]^ : lim sup \X D rn\ = uj} velkých množin vůči rozkladu 395
Dodatek 1 1 14 má skoro disjunktní zjemnění p sestávající z parciálních selektorú, to znamená \p{X) H rn I < 1 pro každé n a každé X G S. Společným jádrem důkazu je následující fakt vyplývající z existence bázového systému z věty 1.10. Nechť (Ára : a < v) je soubor nekonečných množin Xa C cj, délky v < 2~. Připouštíme i opakování. Potom existuje soubor (Aa : a < v) C [cj]^ takový, že Aa C* Xa pro každé a < z/ a je-li a < p, pak A? je buď skoro disjunktní s Aa, nebo A3 C* AQ. Důkaz. Pracujeme s nějakým bázovým systémem W z 1.10. Množiny Aa vybíráme transřinitní rekurzí z W. Pro Xa nejprve vybereme CQ C XQ, Ca £ W. Uvažujme systém Da = {A1 17 < a& Ay C* Ca}, který sestává z některých již vybraných množin A1 pro 7 < a. Nutně \Da\ < 2W, a proto podle 1.10 (iv) můžeme vybrat Aa 6 W takové, že Aa C* CQ a je skoro disjunktní se všemi množinami z DQ. Množiny Aa mají požadovanou vlastnost. Dokazujeme (a). Očíslujeme S — {Xa : a < z/}. Podle uvedeného faktu máme systém {Aa : a < z/}, Aa C* Xa, který nemusí být ještě skoro disjunktní. Využijeme toho, že v < 2^. Pro a < v uvažujme systém Da — {Ap : Ap C* Aa}. Jelikož |Da| < v < 2U, podle 1.10 (iv) existuje Ba c* ^a, Ba skoro disjunktní se všemi množinami z DQ. Položíme-li <p(XQ) — Xa n Ba, dostáváme hledané skoro disjunktní zjemnění. (b) Očíslujeme systém S = {Ma : a < 2^} velkých množin a pro každé a < 2^ vybereme nekonečné Xa C uj tak, že limaGx0 |A/aHrn| = o;. Získáváme soubor (Xa : a < 2^), ke kterému podle výše uvedeného faktu máme soubor (Aa : a < 2^). Nyní transřinitní rekurzí vybíráme skoro disjunktní zjemnění (p proS. (^ (A/o) bude nějaký selektor z {MoH/Vi : n e A0}. Máme vybrány selektory p(Mp) pro 0 < a. Na kroku a uvažujme množinu M'Q = A/a n(J{rn : n e Act}. Pro/3 < a']Q buď Ap skoro disjunktní s Aa, a proto p (Mp) je skoro disjunktní sM'a, nebo Aj* D Aa. Ale těch 3 < a s druhou vlastností je méně než í), podle 1.10 (iii). Jelikož rj < b, nekonečné prvky systému {'p(Ag) : ,3 < a} U {A/a n r,ř : ?i € ^} netvoří maximální skoro disjunktní pokrytí množiny A/a, a proto lze vybrat nekonečný parciální selektor ^(A/a) z {A/Q n rn : ?i G -4Q }, který je skoro disjunktní se všemi dříve vybranými množinami p(Ap), p < a. Tím je konstrukce disjunktního zjemnění skončena. Otázka. Nutnou podmínkou pro to, aby systém S C [cj]^ měl skoro disjunktní zjemnění, je existence AD systému D na u takového, že každé X G S má nekonečný průnik s nekonečně mnoha množinami z D. Je-li tato podmínka též postačující podmínkou v ZFC, je dosud otevřeným problémem. Více o této problematice je možno nalézt v práci (Baleár, Simon 1989). 396
1 16 Nekonečná kombinatorika rnoduto Fréchetuu ideál Uu^LiU-k L (iv) Součin sekvenciálně kompaktních prostorů. Připomeňme, že topologický prostor se nazývá sekvenciálně kompaktní, jestliže z každé posloupnosti jeho bodů lze vybrat konvergentní podposloupnost. Známá Tichonovova věta říká, že součin libovolného počtu kompaktních prostorů je kompaktní prostor. Pro sekvenciální kompaktnost analogické tvrzení neplatí. Dá se dokázat (P. Simon 1993), že kardinální číslo ř} je největší kardinál r takový, že topologický součin méně než r sekvenciálně kompaktních prostorů je sekvenciálně kompaktní. (v) Aditivita ideálů řídkých množin. Řídké množiny v každém topologickém prostoru tvoří ideál. Tento ideál není obecně cr-aditivní, příkladem je reálná přímka. Prostor U(uj) uniformních ultrafiltrů na cj jako Stoneův prostor algebry V^ (uj) nebo prostor [cj]^ s Ellentuckovou topologií (III. 4.39) jsou příklady prostorů, ve kterých ideál řídkých množin má aditivitu právě rj. To znamená, že f) je největší kardinál takový, že sjednocení méně než i) řídkých množin je opět řídká množina. Detaily je možné nalézt v článku (Baleár, Simon 1989). 1.15 Důkaz věty 1.11. rj < cf(2u;). Předpokládejme, že 2U je singulární kardinál a A = cf(2w) < 2W. Zvolme rostoucí posloupnost (i/a : a < A) kardinálních čísel se supz/Q = 2U a rozložme [lj]" = U{5a : a < X} tak, že \SQ\ < va. Podle 1.14 (iv) pro každé SQ existuje disjunktní zjemnění </?a. Rng(c^a) je AD systém, doplňme jej na MAD a označme ho Pa. Kdyby A < rj, pak systém {Pa : a < A} má společné zjemnění. Ukážeme, že to není možné. Nechť Y je nějaká množina ze společného zjemnění. Vyberme nekonečnou část Z CY takovou, že \Y — Z\ — jj. Pro nějaké /3 < A je Z e Sp. Tedy tpp(Z) 6 Pq. Protože Y je ze společného zjemnění a ipp(Z) C Y, dostáváme spor s tím, že K'W(Z)CZc*y a \Y-<p0{Z)\=uj. \) < b. Vezměme systém rozkladů {Ra : a < b} na intervaly takový, že každá nekonečná X C u je vůči některému z nich velká (1.14 (i)). Ke každému Ra = {rn '• n ^ ^'} zvolme MAD systém Pa na 'jj sestávající z parciálních selektorů, to znamená, že pro X G Pa platí \X n rn\ < 1 pro každé n. Získali jsme tak b maximálních skoro disjunktních systémů. Zvolme libovolné X G U'l~' a a < b takové, že množina X je velká vůči Ra. Pak X protíná alespoň dva prvky systému Pa v nekonečné množině, tudíž V^^lo) není (b. •. 2)-distributivní. 1.16 Kofinální větve v bázových stromech. Kromě velikosti čísla ř) se můžeme setkat s otázkou týkající se existence kofinálních větví v bázových stromech. Teoreticky mohou nastat tři případy: (a) Existuje bázový strom bez kofinálních větví. (b) Každý bázový strom má kofinální větev. (c) Existuje bázový strom jehož všechny větve jsou kofinální. 397
Dodatek 1 1 1() Z lemmatu 1.7, plyne, že pokud rj = ux, potom nastává (c). Dokonce v každém bázovém stromu jsou všechny jeho větve délky ui, tedy kofinální. Lze s malým úsilím dokázat, že z (c) plyne (b). Jelikož z (c) plyne také, že 2A = 2^ pro každé A, oj < A < rj, (b) nemůže být ekvivalentní s (c). P. L. Dordal 1987 ukázal, že je bezesporná situace P) = u2 a platí (a). 1.17 Kolapsové algebry. Necht A je nekonečné regulární kardinální číslo, r > A libovolný kardinál. Col(A, r) bude značit úplnou Booleovu algebru, jejíž hustou částí je množina {/ G ar : a < X} uspořádaná opačnou inkluzí. Tuto množinu jsme značili vIV.2.25jakoFn(A, r, A) a odpovídající algebru jako C(A, r. A). Název kolapsové algebry je odvozen od toho, že jsou to nejpřirozenější forsingové algebry pro přidání nového zobrazení kardinálu A na kardinál r. V případě r > A je tím zrušena kardinalita r, r je kolapsováno na A. 1.18 Lemma. Pokud nastává případ (c) v 1.16, pak úplná algebra cm(P^(cj)) je izomorfní s kolapsovou algebrou Col(fj, 2^). Důkaz. Pro izomorfismus úplných algeber stačí nalézt jejich husté množiny a izomorfismus mezi nimi vůči odpovídajícím kanonickým uspořádáním. Vezměme bázový strom T v algebře Pw(cj), jehož všechny větve jsou kofinální. Izomorfismus <p sestrojíme rekurzí mezi hustými množinami (J{TQ+i;a < rj} a (Jl^-1-1^' : a < fj} tak, že TQ+i bude prostě zobrazeno na (a+1)(2u;). Všimněme si, že izomorfismus je definován pouze pro vrcholy, které mají bezprostředního předchůdce. Pro a = 0 je |X\| = 2^', zvolíme jednoznačné očíslování 7\ = {v$ : £ < 2^} a položíme ip(vz) = {(0)0}- Jsme v Oí-tém kroku, a > 0, a chceme definovat y pro prvky z TQ+i. Pro každý vrchol u G Ta zvolme prosté očíslování všech jeho bezprostředních následníků (l-U)c : £ < 2"). Nechť v G Ta+\. Existuje jediné u G Ta takové, že u < u a proto u = i;^ pro jednoznačně určené £ < 2W. Je-li a izolované číslo, máme již sestrojeno ^>{u) a položíme ^(^) = <p{u) u {(a-s)}- Je-li a limitní, položíme tp(v) = {J{p{w) : w eTd+l, w>u, ,3 < a} U {(«,£)}■ Tím dostáváme prosté zobrazení, které zachovává uspořádání a podmínka o kofi- nálních větvích zaručuje, že y? je zobrazení na všechny požadované funkce. Lemma je dokázáno. Pokud nastává případ (b) v 1.16 a fj = 2"\ pak existuje uniformní ultrafiltr na ^ extremálních vlastností. 1.19 Definice. Selektivní ultrafiltr. Ultrafiltr F na cj, který rozšiřuje Fréchetuv filtr, se nazývá selektivní, jestliže pro každý rozklad R množiny tu buď 398
1 20 Nekonečná kombinatorika modlilo Frr.chetúv ideál Dodatek 1 (i) nějaká množina z R leží v F, nebo (ii) existuje X G F takové, že |r n X\ < 1 pro každé r G R. Dokazujeme existenci selektivního ultrafiltru za předpokladu 1.16 (b) spolu s fj = 2^. Všech rozkladů množiny uj je 2^', očíslujeme je {Ra : a < 2~}. Systém všech nekonečných množin z Ra lze doplnit do maximálního skoro disjunktního systému přidáním parciálních selektorů na Ra. Pro každé a < 2U buď Pa nějaký takový MAD systém. Jelikož rj = 2^, můžeme vybrat zjemňující soubor MAD systémů (Qa : a < 2U) takový, že každé Qa navíc zjemňuje také Pa. Tím získáváme strom ({J{Qa '■ & < 2^}, D*), odpovídající bázovému systému. Vezměme jeho kořinální větev H. Potom množina F = {X Cuj : (3 V G H)X 3* Y} je hledaný selektivní ultrafiltr. Všimněme si, že zkonstruovaný ultrafiltr, kromě selektivity, má ještě následující vlastnost. Pro každé S G [F]<2" existuje X G F takové, že X C* Y pro libovolné Y e S. Ultrafiltr mající pouze tuto vlastnost, se nazývá P(2^)-ultrafiltr. 1.20 Příklad. Vlastnosti selektivních ultrafiltru. Nechť (Az : i G uj) je soubor nekonečných částí množiny uj. Říkáme, že B C uj je diagonální množinou souboru (Az : i G cj), jestliže (Vi,j eB)i<j-+je Bt. Existují soubory, pro které neexistuje nekonečná diagonální množina, například když množiny souboru jsou skoro disjunktní. Mluvíme-li o stromu T C {Jn£u nuj, který sestává z některých konečných posloupností přirozených čísel, máme na mysli, že T f 0, s každou posloupností obsahuje všechna její zúžení a uspořádání je dáno inkluzí. Pro uniformní ultrafiltr F na u jsou následující vlastnosti ekvivalentní: (i) F je selektivní. (ii) Pro každý soubor (Az : z G u;) množin z F existuje jeho diagonální množina. ležící také v F. (iii) Je-li T C {Jn£uj ,1lj strom takový, že každý vrchol se větví do množiny z ultrafiltru F, to znamená, že (V/ e r) ({n : j-n G T) G F), pak existuje větev l- ve stromu T taková, že Rng(|J v) G F. (iv) Pro každé obarvení c : [uj]2 —> k, k e uj, existuje množina _Y G F, která je homogenní pro c. To znamená, že v Ramseyove větě můžeme požadovat, že 399
Dodatek 1 1 20 homogenní množina je v ultrafiltru F. Odtud pochází název Ramseyův ultrafiltr jako synonymum pro selektivní ultrafiltr. (v) Pro každou funkci / : uj —> uj existuje množina X G F taková, že zúžení f\X je buď konstantní, nebo prostá funkce. Poznamenejme, že existenci selektivního ultrafiltru pouze v ZFC nelze dokázat. Kunen 1976 ukázal, že v generickém rozšíření přes měrovou algebru délky alespoň uj2 neexistuje selektivní ultrafiltr. Ve 1.23 uvidíme, že existuje generické rozšíření pro přidání nového selektivního ultrafiltru, které je v jistém smyslu kanonické. 1.21 Co dává Martinův axiom? S Martinovým axiomem MA jsme se setkali ve IV.3.43. Odtud víme, že MA je důsledkem hypotézy kontinua CH, ale také, že je bezesporný s negací CH. Jedním z důsledků MA je regularita kardinálního čísla 2W. Ukážeme další důsledky Martinova axiomu. (i) Solovayuv princip. Nechť A,B C [lj]u jsou systémy množin mohutnosti menší než 2" takové, že A ^ 0 a žádná množina A e A není pokryta až na konečnou část nějakým konečným podsystémem z B. Potom existuje nekonečná množina S C uj taková, že \S n A\ = uj pro každé A e A, \S n B\ < u pro každé A e B. (li) V^uj) - {0} je 2^-uzavřená. Odtud pak, podle 1.5, 1.18, 1.19 víme, že (iii) \) = 2"; (iv) v každém bázovém stromu jsou všechny větve kofinální; (v) existuje selektivní, P(2u/)-ultrafiltr; (vi) zúplnění cm(P^(u;)) je izomorfní s 0)1(2", 2"). Důkaz. MA —> (i) Solovayuv princip připomíná větu IV.3.45. Podstatné je, že jeho důkaz získáme snadnou modifikací důkazu IV.3.50 této věty, a to takto. Jelikož \A U B\ = x < 2U můžeme všechny množiny z A U B očíslovat (Aa : a < x), opakování je přípustné. Položíme-li I = {a < x : Aa G B}, X = lu\ potom uspořádání P a získaná množina S v důkazu IV.3.50 mají požadované vlastnosti. Stačí si uvědomit, že místo skoro disjunktnosti systému (_4a : a < x) stačí v našem případě použít to, že pro každé A e A a B0 e [B]<u-' je \A - \J B0\ = u. (i) —^ (ii). Dokážeme trochu silnější tvrzení. Nechť A C [u]u je neprázdný uniformně centrovaný systém množin, to znamená, že každý konečný podsystém Ao C A má nekonečný průnik a nechť \A\ < 2". Potom existuje nekonečné S C uj takové, že S C* A pro každé A € A. Stačí položit B = {X e [ujY : {3 A e A)X = uj - A}, pak systémy A,B splňují podmínky Solovayova principu. Nekonečné S C uj, které je skoro disjuktní se všemi X G B má požadovanou vlastnost vůči systému A. 400
L 23 Nekonečná kornbuiaLoTika modlilo Fi écíietůi ideál Dodatek t 1.22 Zobecnění. Věta o bázovém stromu má širší působnost. Platí s analogickým důkazem pro každou algebru C bez atomů, která má u\-uzavřenou hustou množinu mohutnosti 2^ a je homogenní pro charakteristiku rj(C). Úlohu kardinálního čísla řj přebírá výška fj(C). Jednoduchý příklad algebry splňující tyto podmínky a různé oďP^(u) je volný součin C = V^(^)®V^(u). Překvapivě, výška tohoto součinu může být menší než rj (Shelah, Spinas 1998). 1.23 V^(uj) jako forcingová algebra. Zajímá nás, co platí v generickém rozšíření universa V konstruovaném nad algebrou Vu,(uj). Nechť G je libovolný generický filtr na P^(cj) nad V, V[G] odpovídající generické rozšíření. Připomeňme, že filtr G je generický, jestliže obsahuje nějaký prvek z každé husté podmnožiny H algebry Vu{oj), pokud H G V. Ekvivalentně, jestliže pro každý rozklad jednotky P, P e V,)ePnG ^ 0. Algebra V^{<jj) je (>í, oo)-distributivní pro každé x < rj a tato distributivnost se zachovává i v zúplnění cm(Vu(uj)). Podle věty IV.3.23 v rozšíření V[G] není žádná podmnožina kardinálního čísla x, x < rj, která by nebyla ve V. Odtud okamžitě vidíme, že kardinální čísla x < rj, včetně řj, jsou absolutní, zůstávají kardinálními čísly i v rozšíření. Jelikož i] > uj\, V[G] nepřidává nová reálná čísla (= synonymum pro podmnožiny přirozených čísel), a proto i rozklady přirozených čísel ve V[G] jsou pouze ty, které náleží do V. Pracujme chvíli v rozšíření V[G}. Víme, že G e V[G\ a že G £ V, protože Vu((jj) nemá atomy. Filtr G sestává z nějakých prvků algebry V^(<jj), tedy z nějakých tříd ekvivalence. Položme F = [jG. Ukážeme, že F je selektivní ultrafiltr nacj (1.19). Předně F e V[G], F C [cj]w, F je filtr na cj, ale F £ V. Vezměme libovolný rozklad R množiny tu. Nechť S = {A e R : |-4| = u;}. Pokud 5 není maximální skoro disjunktní systém na u, doplníme jej do takového systému přidáním některých částečných selektorů rozkladu R a označíme jej P. Důležité je, že konstrukci P provedeme ve výchozím universu V, tedy P e V. Obecně ne každý MAD systém ve V[G] leží ve V. Systém {[X] : X e P} je rozklad jednotky algebry V^(uj) a z genericity filtru G víme, že pro nějaké X G P je [X] e G, neboli X e F. Toto X buď leží v S, a tedy v iž, nebo |Inr| < 1 pro každé r <G R. Tím je selektivita filtru F ověřena. Všimněme si, že z ní již plyne, že F je ultrafiltr. Tedy ve V[G] platí, že existuje selektivní ultrafiltr. Víme též, že lui je absolutní, uj\ — '^\ ■ Protože MAD systém na ^ má nejvýše mohutnost 2^, podle IV.3.33 jsou všechna kardinální čísla A > 2"' také absolutní. Obecně číslo í) rozhoduje o tom, je-li nějaké kardinální číslo kolapsováno. Ukážeme, že ve V[G] existuje nové zobrazení p, které zobrazuje řj na 2^'. To znamená, že v případě rj < 2^ jsou ve V[G] všechna kardinální čísla x, rj < x < 2^', kolapsována na rj, neboli roli mohutnosti kontinua ve V[G] přebírá číslo rj. Jméno pro kolaps. Na algebře V^(<jj) existuje matice sestávající z disjunktních souborů Aa^ pro a < f), /? < 2^ následujících vlastností: 401
Dodatek 1 L -2A (i) pro každé a < řj, {J{Aa<f3 : j3 < 2"'} je rozklad jednotky; (ii) Aa^ fl Aat/32 = 0 pro /?! Ý P2\ (iii) pro každé (3 < 2^ je množina [J{AQ)p : a < írj} hustá. Matici {Aa?/3 : a < \),/3 < 2^} získáme snadno z bázového stromu. Nechť T je takový strom. Pro každé u G T zvolme prosté očíslování {up : 3 < 2^} jeho bezprostředních následníků. Položíme-li pro a < f), 0 < 2"' v4a/3 = {i^ : u G Ta}, kde Ta značí a-tou hladinu bázového stromu, snadno nahlédneme, že {Aa,p • ol < rj,/3 < 2^} má požadované vlastnosti. Generický filtr G určuje zobrazení p : rj —> 2^ tak, že p(a) = /3, jestliže Aa,p nG/0. Podmínky (i) a (ii) zaručují, že pro každé a existuje jediné /?, pro které je p{a) = (3 a podmínka (iii) říká, že /? je zobrazení na celé 2^. Následující tvrzení shrnuje vlastnosti generického rozšíření: 1.24 Věta. V generickém rozšíření V [G] platí: (i) existuje selektivní ultrafiltr na tu, (ii)V(cj) = VV(cj), (iii) \)je nejmenší kardinální číslo rve V takové, ze v generickém rozšíření V [G] se přidává nová podmnožina kardinálu r, (iv) 2U = \)v ab = 2^, Uvedli jsme již, že existence selektivního ultrafiltru není dokazatelná v ZFC. Přesto může být výhodné využít předpokladu jeho existence ke zkrácení a zprůhlednění důkazů některých tvrzení o podmnožinách přirozených čísel. Označme H(u>i) množinu všech dědičně spočetných množin, H(lji) — {x : \U^{x)\ < o;].}. K důkazu, že nějaká sentence <p platí ve struktuře (íí(cji), E), můžeme využít selektivního ultrafiltru. Je to možné proto, že v kanonickém rozšíření V[G\ selektivní ultrafiltr existuje a (H(ui))v = (H(lji))v^. Jinými slovy, formule p je absolutní mezi V a V[G). Příklad takového použití můžeme nalézt u K. Kunena (1998). Algebry V^{>c) pro nespočetné x. Nejprve si ověříme jednoduchý vztah mezi algebrami V\(\) a 7^ (x), jakmile A = cf(*r) a >^je singulární kardinál. Připomeňme, že vnoření/ : A —> B algebry A do algebry B je úplné (1V.2.13"), právě když každý rozklad P jednotky v A je zobrazen na systém {/(u) : u G P}, který je rozkladem jednotky v B. Při úplném vnoření algebry A do B se převádějí rozklady jednotky na rozklady jednotky a zachovává se vztah zjemnění mezi rozklady. Pokud navíc A i B nemají atomy, jsou definovány jejich výšky a v takovém případě platí fy{A) > \){B). 1.25 Lemma. Pro singulární x s cf(x) = A existuje úplné vnoření V\(\) do Vx{x)> cl tedy o výškách platí'rj ^ < \)\. 402
1 26 Nekonečná kombinatorika tnudulo Fréchetův ideál Dodatek 1 Důkaz. Zvolme rostoucí posloupnost kardinálních čísel (xa : a < A) kofinální v x s ho = 0. Polouzavřené intervaly IQ = [xQ) xa+i) tvoří rozklad množiny x. Pro [X] G V\{\) položme y{[X)) = [\J{I* : a G X}] v V*(x). Zobrazení ^ je hledané úplné vnoření V\(\) do V>c(x). Pro případ singuláru x se spočetnou kofinalitou, například N^, tedy víme, že fy* < fy- Ale to je málo. Máme větu 1.8. Důkaz věty 1.8 je obsažen v následujícím tvrzení. 1.26 Věta o výšce, (i) (Baleár, Vopěnka 1970) Je-li x kardinál s nespočetnou kofinalitou, potom algebra V>c{x) je všude (cj, •, cí(x) + )-nedistributivní, a tedy \)„ = u. (ii) (Baleár, Simon 1988) Je-li x singulár se spočetnou kofinalitou, pak algebra V>í(x) je všude (u^, •, 2^)-ne distributivní, a tedy rjx = wi. Důkaz. Začneme následujícím pozorováním. (a) Nechí x je nekonečný kardinál, X E [x\* a / : X —> x je prosté zobrazení. Potom existuje Y C X a prosté zobrazení g : Y" —► >ť takové, že \Y| = xr a 0(£) < /(O pro každé £ G 7. K tomuto cíli vezměme (r]L : l < x) rostoucí prosté očíslování množiny j"[X\. Stačí položit Y = {£ e X \ pro nějaké i < x je /(£) = r]L+1} a definovat #(£) = 77,, jakmile /(£) = 77^.-^1. (b) Dokazujeme (i). cf(x) > cj. Použijeme pozorování (a) a princip maximality a budeme konstruovat indukcí pro n < uj maximální skoro disjunktní systémy An na x spolu s prostými zobrazeními Ja : .4 —> x pro každé A G An tak, že platí: (bl).4o = {*},/„ = id, (b2) pro m < n < uj je .4a jemnější než Ani, to znamená, pro každé B G -4U existuje ^4 6 -4m takové, že B C .4, (b3) je-li m < n, B e An, A G .Am a B C .4, potom pro každé ( G B je /b(0 < fA{£). Předpokládejme, že máme sestrojen MAD systém An. Z (a) plyne, že pro každé A G An a fA : A —> >r existuje MAD systém B(A) na .4 spolu s prostými zobrazeními /# : 5 —> x pro každé B E #(^4) takovými, že /#(£) < /^(£) pro každé £, e B. Položíme ^4n+i = (J{B(A) : A G An}> je zřejmé, že Ai+i je MAD systém na x. 403
Dodatek 1 1 26 Ověříme, že soubor {An '■ ^ < ^'} zabezpečuje všude (^, •. (cf(>ť))4")-nedistri- butivnost algebry V^(x). Musíme ukázat, že pro každé X G [x]3* existuje n < ^\ pro které platí \{AeAn: \XnA\ = x}\>(cf(x))+. Dokazujeme sporem, předpokládejme, že pro X G [x]* to neplatí. To ovšem znamená, že pro každé n < uj má množina velikost menší než cí(x). Velikost cf(x) není možná, protože na x neexistuje MAD systém mohutnosti cí(x). Odtud plyne, že množina Zn = \J{A D B : A,BeSnhA^B) má mohutnost < x. Z maximality An plyne \X — |J Sn\ < x. Jelikož cí(x) < cj, množina Z = (Xn f]\JSn)- \JZn je neprázdná. Zvolme ( G Z. Potom pro každé n G uj existuje jediné An G Sn takové, že f G i4n a tyto ,4n tvoří klesající posloupnost. Podle (b3) dostáváme klesající posloupnost /.40(0>/a1(0>--->/^„(0>-.. ordinálních čísel, a to je spor. (c) Dokazujeme (ii), x > cí(x) = uj. V tomto případě je V^(x) (o;,-.2)- distributivní podle 1.7 a odtud víme, že řj^ > u,^. Nejprve dokazujeme rj^ = ^i- Transíinitní indukcí pro a < u>i konstruujeme maximální skoro disjunktní systémy A(y na x spolu s prostými zobrazeními /a '■ A —> x pro každé .4 G Aa tak, že platí: (clMo = {^},/x = id, (c2) je-li a < /3 < cji, potom ^ zjemňuje ,Aa, to znamená, že pro každé B G -4/3 existuje A G A*, Pr° které 5 C A, (c3)je-li a < P < ^i,B G AsM G40aSC .4, potom pro každéf G /4n£ Je/B(0</^(0- Máme-li sestrojeno ^4a, použijeme (a) stejným způsobem jako v případě (i), abychom získali A*+i- Zbývá definovat Aa pro a limitní. Jelikož V^x) je (uj, ■, 2)-distributivní, existuje MAD systém C na x zjemňující všechna A$, j3 < a. To znamená pro 404
1 27 Nekonečná kombinatorika modulu Frcchetůu ideál DocLitek 1 každé C G C a každé f3 < a existuje A e Ap takové, že C C* A. Pro C e C definujme gc '■ C —> x předpisem gc(0 = min{/.4(0 : A e Ap, C C* A. S e A, 0 < a}. Pro každé rj G x máme 9č\v) C {f-\V) :CC* A.Ae Ap, 0 < a}, ajelikožajespočetnéakaždé/^ jeprosté, je |^1(?7)| < u. Tedy existuje D C C takové, že \D\ — x a gc\D je prosté. Můžeme proto předpokládat, že každé zobrazení gc pro C G C je prosté. Přechod od C k ^4Q je analogický jako od Aq Máme sestrojenu matici {^la : a < lji} MAD systémů a nyní ověříme, že zabezpečuje (ui, •, 2)-nedistributivnost algebry V>c(x). Pokud ne, existuje X G \x\yc takové, že pro každé a < u^ existuje Aa G .4Q, pro které je X C* Aa. Položme fa — jacx a definujme pro £ G X /i(0 = min{/Q(0 :(Gln4,a<Wl}. Pro a < cjí nechf Xa = {£ G X : /i(£) = /Q(0}. Jelikož X — UQ<u Xa a \X\ ~ x a cf(>í) — cj, existuje a < u\ takové, že \[J3<CíXp\ = x. Tedy (Jč<a-^-č - ^ -* ^Q a můžeme zvolit £ takové, že £ G Xp fi AQ pro nějaké /3 < a. Pro takto zvolené £, z definice zobrazení /; a množiny X^, dostáváme MO = MO = min{/7(0 : É E A, H X, 7 < u^} < /a(0- Jelikož a > (3, podle (c3) máme také /a(0 < /#(£) a dostáváme spor. Dokázali jsme, že V>ť(x) je všude (cji. •, 2)-nedistributivní. Jelikož V>í(x) má hustou cji-uzavřenou část, standardní argument rozvětvení dokazuje, že V*,{><) je všude (lJx, •, 2^)-nedistributivní. Víme, jaké jsou výšky algeber V><(x). Ptáme se, jestli existuje i pro nespočetné x bázový strom v V^{x). Zde nastávají potíže, pouze v ZFC je otázka nerozhod- nutelná. Pro pozitivní odpověď stačí předpoklad 2^ = x+, nebo o něco méně. Použijeme kardinální charakteristiku b^ z 1.12 pro regulární x. Víme, že b^ > x+ a b^ je také regulární kardinální číslo. Navíc platí tvrzení 1.14 (ii) i pro nespočetné x se stejnou ideou důkazu: MAD systém na regulárním x, který má mohutnost alespoň x, má mohutnost > b^. 1.27 Věta o bázovém stromu pro x > uj (Baleár, Vopěnka 1970). Předpokládáme, že pro nespočetné regulární kardinální číslo x platí 2* — b^. Potom 4U5
Dodatek 1 1 27 (i) Existuje množina T C V>i(x) — {0} taková, že (a) T je hustá v V^(x), (b) (T, >)y<? sfrora vys/ry cj, £d<? <y<? kanonické uspořádání algebry V^\x), (c) každé u G T wiá 2^ bezprostředních následníků. (ii) Zúplnění cm(Px(x)) y'č izomorfnís kolapsovou algebrou Co1(cj. 2^). Důkaz, (i) předvedeme v množinách. Z věty 1.26 (i) víme, že existuje spočetný soubor (Pn : n e co) zjemňujících se MAD systémů na x, který zaručuje všude (cj, •, >ř+)-nedistributivnost. To znamená, že pro libovolnou množinu A G [x]" existuje n e lj takové, že {X n A : X G Pn & |X n A| = x} je MAD systém na A mohutnosti větší než x, a tedy z našich předpokladů plyne, že má mohutnost b>c = 2x. Ověřili jsme, že soubor (Pn : 11 G cj) zaručuje (cj, ■, 2>í)-nedistributivnost. Nyní k sestrojení hledaného bázového stromu zbývá postupovat stejně, jako v posledním odstavci důkazu věty 1.9, stačí zaměnit rj za u a 2U za 2*. Získáme zjemňující soubor MAD systémů Tn,n e lu, požadovaných vlastností. (ii) plyne z (i), protože zúplnění cm(Px(x)) splňuje podmínky McAloonovy věty IV.2.43. Je známo, že za předpokladu 2^ = x+ existují bázové stromy nebo ekvivalentně bázové systémy množin i pro singulární x. Později podáme důkaz alespoň pro x se spočetnou kofinalitou. 1.28 Příklady, (i) Bázový strom nemusí existovat již pro x — u\. Stačí použít Baumgartnerovu větu IV.3.41. Rozšíříme genericky universum V\ ve kterém platí 2Ul = lúo přidáním cj3 Cohenových čísel, to znamená pomocí algebry C(^3. 2). V rozšíření V[G] platí 2Ul > cj3, protože již 2U' > ^3, MAD systémy na ^ mají mohutnost nejvýše cj2- Kdyby ve V[G] existoval bázový strom, tedy spočetně mnoho MAD systémů, je ve hře pouzeuj2 podmnožin kardinálu ui. Ale ty nemohou tvořit hustou část v [^i]^1, ta má v rozšíření mohutnost > cj3. (ii) Malá hustá množina. Zabýváme se převážně vlastnostmi algeber V><(x), které jsou určeny vlastnostmi libovolné její husté části. Algebra sama má mohutnost 2*, může mít hustou část mohutnosti menší než 2^? Pokud ano, pak každý MAD systém na x má mohutnost také menší než 2*. A. W. Miller (1982) ukázal bezespornost tohoto tvrzení: Existuje H C [ujiY1 taková, že (VX G [^i]^'1) (3Y G H) Y C X a přitom |tf| = Nw<Nw+i <2">. V tomto případě je hustota ^(7^ (^1)) < 2LJl. Tvrzení platí v generickém rozšíření V[G], kde předpokládáme, že ve V platí GCH (stačí, že K^. je silně limitní) a G je generický filtr na algebře C(K^,2), to znamená na algebře pro přidání Kw Cohenových reálných čísel. 406
1 29 Nekonečná kombinatorika modulu Fréchctův ideál Dodatek 1 (iii) (A. Dow, K. P. Hart 1994) Zúplnění cm(PJÍ(^)) se může podstatně lišit od nějaké kolapsové algebry. Předpokládejme, že ve V platí 2ÚJl = uo a že máme fixované kardinální číslo x > CJ3, pro které x^1 — x. Potom v generickém rozšíření V[G] nad algebrou C(x< 2) platí cm(PWl (1^)) ~ cm(Col(u;,a;2) <g> C\x. 2)). To znamená, že zúplnění algebry VLJl (u>i) je izomorfní volnému součinu ve třídě úplných Booleových algeber (IV.2.23) kolapsové algebry tu na uo a algebry pro přidání x Cohenových čísel. Bezprostředním důsledkem tohoto vyjádření je určení nejmenší mohutnosti uniformních ultrafiltrů na ux, které tvoří hustou podmnožinu topologického prostoru U(uji) neboli Stoneova prostoru \l\t{T)Lúl (<^i))- Ve V[G] platí: hustota prostoru U(u)i) je rovna cj2> 2LUl = 2^ = x a přitom každá hustá část algebry V^x (^>i) má plnou mohutnost 2"'1. Kolapsování. Viděli jsme v právě uvedeném příkladu, že zúplnění algebry V^x {w\) má daleko ke kolapsové algebře, přesto kolapsová algebra Co1(cj, U2) je jeho úplnou podalgebrou. Tedy v generickém rozšíření přes VUi(<jJi) se kolapsuje uj-i na uj. Přesvědčíme se, že to není náhoda, ani záležitost konsistentního příkladu, ale je to dokazatelné v ZFC. Zajímá nás, co platí absolutně, bez dalších předpokladů o teorii množin. Víme již, že na existenci bázových systémů pro každé nespočetné x nemáme nárok. Věta o výšce 1.26 je ekvivalentní s tvrzením, že algebra V^{x) forsuje zobrazení malého kardinálního čísla u) nebo o^, v závislosti na cf(x), do čísla 2*. Systém MADů, zabezpečující výšku rj ^, je jméno pro takové zobrazení. To, že odpovídající zobrazení kolapsuje nějaké větší kardinály není přímým důsledkem této věty. 1.29 Věta o kolapsu, (i) Pro každé nespočetné x, regulární nebo singulární s cí(x) = uj, existuje kardinální číslo r > x^ a systém {Pa : c\ < rj^} maximálních skoro disjunktních systémů na x spolu s rozklady {Pa.j • 3 < r} každého P& na r částí s následující vlastností: Pro každé X E [x]* existuje hladina a < f)x taková, že pro každé (5 < r existuje A G P^3, pro které \X C\ A\ — x. (ii) Úlohu t splňuje pro regulární x číslo b^, pro singulár s ci{x) — jj číslo (iii) Pro singulární x s ci(x) — u je kolapsová algebra Col^x, xHí>) úplnou podalgebrou zúplněnícm(P><(x)). Hypotéza. Je velice plausibilní, že věta o kolapsu platí i pro singuláry x s nespočetnou kofinalitou, kde úlohu r lu-aje x+. Doposud nebyl nalezen důkaz pouze v ZFC. 407
Dodatek 1 i ig Proč název věta o kolapsu? Položíme-li v úplné algebře cm(Px(x)) pro a <(]>,, /3<r dostáváme booleovskou matici typu (/z^, r). Její řádky jsou rozklady jednotky a pro každý /3-tý sloupec je \f{uQ^ : q < rj^} = 1, tedy booleovské jméno pro zobrazení f}xnar. V dalším výkladu se seznámíme s kombinatorickými metodami, které se opírají o topologii dobrého uspořádání ordinálních čísel, jmenovitě o uzavřené neomezené a stacionární množiny, viz kapitola III.2. Uváděné techniky souvisejí s důkazem věty 1.29 a jsou dnes součástí pcf teorie. Dohodněme se, že Club(J) pro limitní ordinál 5 značí systém všech uzavřených neomezených podmnožin ordinálu S. Tedy pro 5 s cf (6) > u filtr Cub(<5) má Club(á) jako svoji bázi. Začneme s charakteristikou b^ pro nespočetné regulární x a jejím vztahem k systémům uzavřených neomezených množin v x. 1.30 Lemma. Nechí xje nespočetné a regulární. Potom b^ je největší kardinál r takový, ze pro libovolný systém {C& : a < A} méně nežr uzavřených neomezených množin existuje uzavřená neomezená množina C, C C * Ca pro každé a < X. Stručněji, Club (x) je v algebře V>ť(x) dolů b^-usměrněný systém. Důkaz. Pro rostoucí funkci / : x —* x bude sp (/) značit spojitou modifikaci funkce /, to znamená sp (/) : x —> x a sp (/)(£ H- 1) = /(£ H- 1) a pro £ limitní sp(/)(0 = supn<^ f(rj). Je zřejmé, že sp (/) < /, sp (/) je spojitá rostoucí funkce na x a pokud jsou f.g rostoucí a / <* g, pak i sp (/) <* sp (g). Ověříme, že pro libovolný systéme C * x rostoucích funkcí platí: 5 je omezený v (*x, <*)> právě když sp(S) = {sp(/) : / G S} je omezený. Je-li h horní mezí pro S, můžeme předpokládat, že h je rostoucí. Pak sp(/i) je horní mezí pro sp(5). Na druhou stranu, je-li h rostoucí a současně horní mezí pro sp(5), pak h, kde h(£) = h(£ -f 1), je horní mezí pro S. Vezměme posloupnost {/Q : a < b^} rostoucích funkcí, která realizuje b* podle 1.13. Jak jsme ověřili, {sp(/a) : a < b^} také realizuje b^. Funkce sp(/n) je rostoucí spojitá, proto množina jejích pevných bodů Ca = {£ e x : sp(/a)(£) — £} je uzavřená neomezená v x. Pro a < 8 < b^ je sp(/Q) <" sp(/j) a proto Cp C* Ca. Získali jsme tak C*-klesající řetězec {CQ : a < b^} C Club(>ť). Ověříme, že řetězec {Ca : a < b^} nemá dolní mez v ([xj*. C*). Pokud A" je takovou mezí, její i množina C = cl (A), a rostoucí funkce /, zobrazující x na C by byla horní mezí pro {sp(/Q) : a < b^}, a to není možné. Na druhou stranu, mějme systém {Ca : a < X} C Club(x), A < b^. Pro a < X nechť fa je očíslování množiny Ca, tj. /a je rostoucí zobrazení x na Ca. Jelikož A < by*, existuje rostoucí funkce g, která je homí mezí systému 408
] 33 Nekonečná kombinatorika modlilo Fréchctúv ideál Dodatek 1 {/Q : a < X}. Nechť C je množina pevných bodů zobrazení sp(g). Potom C C* Ca pro každé a < A. 1.31 Důsledek. Pro nespočetné regulární x existuje řídký řetězec {Ca : a < bx} C Club(x), to znamená, ze (i) C^ C* Ca pra a < P < b„, (il) pro libovolné X G [x]^ existuje a < b^ takové, ze \X — Ca\ — x. Některé kombinatorické principy se nazývají predikční. Mezi takové principy počítáme různé verze diamantových principů, čtvereček i v dalším textu uvedený princip odhadu uzavřených neomezených množin. Jde o to, že se postuluje existence (transfinitní) posloupnosti objektů daného typu, která zpravidla na stacionárně mnoha místech uhodne nebo odhadne chování větších objektů téhož typu. Následující Shelahův princip odhadu uzavřených neomezených množin patří k základním tvrzením pcf teorie. 1.32 Věta. Nechí x, X jsou nekonečná regulární kardinální čísla taková, ze >r < X a nechí S C {ó < X : cí(ó) — x] je stacionární množina v X. Pak existuje posloupnost (es ' S G S) splňující: (i) es C S a je uzavřená neomezená v 5, (ii) ordinální typ uspořádání množiny es, zkráceně otp(c<$), je roven x, (iii) pro každé C G Club(A) existuje 5 G S takové, že c$ C C. Povšimněme si, že z této formulace již snadno plyne formálně silnější závěr. Pro každé C G Club(A) je množina {ó G S : c$ C C) stacionární v A. 1.33 Definice. Posloupnosti C = (cj : 5 G S) splňující (i) - (iii) věty 1.31 říkáme Club-odhadující posloupnost nad S. Důkaz. Mějme požadované x, A, S. Pro každé 6 G S zvolme kofinální podmnožinu ds ordinálního typu x, to můžeme, protože cí(5) — x. Množina ds nemusí být uzavřená v ó, vezměme c$ = c\(ds) uzávěr v 6. Tímto uzávěrem se nezmění ordinální typ. Máme tak startovní posloupnost C — (es : S G S). Pro libovolnou množinu C G Club(Á) můžeme vytvořit modifikaci startovní posloupnosti C, kterou označíme C \ C = (č§ : 5 G S). Volba modifikace bude záviset na velikosti x. Je-li S limitním bodem množiny C, pak v případě x > wj položíme čs — c$ n C a v případě x — uj položíme čs — {sup(C n (7 -f 1)) : 7 G c^.Cn (7+ 1) 7^ 0}. Není-li 5 G S limitním bodem množiny C, bude čs — c^ v obou případech. Uvědomme si, že pro všechny modifikované množiny čj opět platí čs G Club(í). Dokazujeme, a to sporem, že existuje uzavřená neomezená množina C v A taková, že posloupnost C \ C je Club-odhadující posloupností. Tedy předpokládáme, že žádná modifikace nedává Club-odhadující posloupnost. Transfinitní rekurzí pro a < x+ vybíráme množiny Ca G Club (A) tak, aby Ca C Cp pro 409
Dodatek 1 1.33 všechna j3 < a a aby byla svědkem toho, že modifikace C \ (C\q<Cx O) neni Club-odhadující posloupností. Vezměme C = f]{CQ : a < x+). Jelikož x+ < A, je C G Club(A). C n S / 0, protože 5 je stacionární v A. Pro ó e C D S a. ó limitní v C je 5 limitní také v každé množině Ca, a < x+. V případě x > uj pro množiny c§ O CQ platí, že c$ C\ {Ca - Ca+i) ^ 0, nebof Ca+1 svědčila o tom, že C \ (fl/3<c*+i Q?) není Club-odhadující posloupností. Dostáváme ostře klesající posloupnost có- ^ q fl Co ^ . . . có- fl Ca ^ ... délky >í+ podmnožin množiny mohutnosti x, a to není možné. Tím je důkaz prvního případu proveden. Pro x — uj dospějeme ke sporu takto. Je-li 7 G c$ takové, že C n (7 -f- 1) /O a a < /? < >r+, pak sup(C/3 fl (7 -f 1)) < sup(Ca fl (7 4- 1)); přitom pro nějaké 7 G es je nerovnost ostrá dle volby množiny C#. Protože množina es je spočetná, musí existovat 7 G có- takové, že v transfmitní posloupnosti ordinálních čísel 7 > sup(Co H (7 -f 1)) > • • • > sup(Ca fl (7 + 1)) > ... je nekonečně mnoho nerovností ostrých, což není možné. Důkaz je hotov. Ukazuje se, že struktura uzavřených neomezených množin na x ]t zajímavá i užitečná také v případě, kdy x je singulární kardinál. 1.34 Značení. Q^ = {X e [x]* : X je uzavřená v x). Místo [x]* skvaziuspořádánímC* se budeme zabývat podstrukturou (Q*. C*). Chování uzavřených neomezených množin plné mohutnosti, tedy množin z Q^, se pro x singulární podstatně liší od Q\ — Club(A), je-li A > u regulární. Nesmí nás překvapit, že v Q^ nalezneme nekonečné podsystémy vzájemně skoro disjunktních množin, ani to, že pro některá X G Q^ existuje rostoucí funkce / : X —* x, která je skoro všude regresivní, tedy | {x G X : f(x) <£ x}\ < x. 1.35 Číslující funkce, skeleton. Libovolná množina a C On má jednoznačně určený ordinální typ otp(a) = a. Izomorfismus ea ordinálního čísla (a, G) na (a. G) nazýváme číslující funkcí množiny a. Pro .Y G [x]* je číslující funkce ex definována na celém x a X G Q^, právě když ex je spojitá. Tedy množiny z Qy, jsou vzájemně spojitě izomorfní. Pro každý singulár x s is = cí{x) existuje aproximující posloupnost, to znamená rostoucí posloupnost kardinálních čísel s — (xL : i < v) konvergující ke x. Skeletonem pro x rozumíme takovou posloupnost 5, která vznikne z nějaké spojité aproximace (A, : 1 < v) pro x přechodem k následníkům, tedy xx — Az+ a navíc x0 > u+ a x^ < xl+i pro každé 1 < v. Tedy skeleton sestává z regulárních kardinálních čísel a mezi následujícími členy posloupnosti leží nějaký jiný kardinál. Všimněme si, že v případě v — uj je každá aproximace spojitá. 410
1 36 Nekonečná kombinatorika rnadulo Frérhetův ideál DcuLitek 1 1.36 Věta. Předpokládejme, ze x je singulární kardinál. (i) Vlastnosti (Q^, C*) nezávislé na ci(x): (a)|Q«| = 2-,* (b) (Qx, C*)ye homogenní, to znamená, že pro každé X G Q* je Qx izomorfní s{Y eQ„:YCX}vůčiC", (c) výřta f)(Qx) = f)*, (d) w/?Zrc<2 algebra RO(Q><1 C*) y<? úplnou podalgebrou zúplnění cm{V ^(x)). (ii) Vlastnosti (Q„, C*) závislé na cf(x): (a) (Q^, C*) y<? ui-uzavřené, právě když cf (>r) = cj. (b) 7<?-/z cf(>ř) = u, vžfy existuje skoro disjunktní systém množin z Q*, kteiy má mohutnost xH° = xcf^^. Jď-// cf (x) > u, existuje takový systém mohutnosti x+', a/e nemusí existovat systém mohutnosti x0^**. Důkaz. Fixujeme singulár x, označíme i/ = cf (>ť) a zvolíme skeleton (xz : z < i/) pro >ť. Tím máme dány disjunktní intervaly Iz — [xi, xl+i). V každém takovém intervalu můžeme vybrat x{ vzájemně disjunktních uzavřených podintervalů { JltCe : a < Mi}, každý ordinálního typu xz -f 1. (i)(a) Pro každé a < x existuje nejmenší i € v takové, že a < xz a pro takové i označme Ka — Jz>Cí. Potom pro různá XFg [>c]" jsou množiny cl (IJa€ x K&), cl (IW K*)e Qxa různé- Tedy \Q~\ =2>c- (i)(b) Homogenita je přímým důsledkem toho, že množiny z Q^ jsou spojitě izomorfní. (ii)(b) Uvažujme systémy S C Xi£v ><i skoro všude různých funkcí z III. 1.13. Položíme-li pro / G S Xf = UW,/(0 : l < v)^ Potom -4/ = cl(Xf) se liší od Xf nejvýše o množinu mohutnosti < v. Proto {Af : / G S} je skoro disjunktní systém. Podle III. 1.13 víme, že existuje systém S mohutnosti xH° v případě spočetné kofinality a mohutnosti x^ v případě v > uj. (ii)(a) Mějme dánu posloupnost {Xn : n G^}C QxsXn+i C* A'n. Hledáme Z G Q„ takové, žeZ C* Xn pro všechna n G cj. Vezmeme-li Yn = H;^ ^" potom posloupnost {Yn : n G c^} C Q^ je klesající v C. Očíslování množiny Yn označme en a položme yTll — en(xz). Tedy yn<1 je xz-iý prvek množiny l";l. Uvědomme si, že pro j < k < u je yJ}l < y^^ pro všechna i G cj. Pro dané n G w chceme definovat množinu Zn takovou, že Zn C [ynn.yun+1), Zn je kofinální v yn,n+i a tedy |Zn| = xn+i, a pro každé j < ?z je buď Zn C YJ? nebo Zn n V^ = 0. K tomu cíli rozdělme {j : j < ?i} na dvě části cii, d2 tak, že g?! — {j < n : y^n+i = yn,n+i} a <^2 je zbytek. Nutně n G d\. Vezměme z = max{7/n)n,yJ)Tl+i : j G d2}- Potom z < yninTl a tedy [z, ?/a,n^i) je neprázdný interval. Nyní stačí položit Zn = f]{Yj ' j' G d\ } n [2, ynn+i). Potom Z - cl((J{^n : n G u}) G Q„ a platí \Z - Xn\ < \Z - Yn\ '< xn+1 pro 411
Dodatek i 1 .to každé n G uj. Všimněme si, že toto je silnější vlastnost než požadované Z C* Xri. Využijeme ji v důkazu věty 1.39. (i)(c) Podle (ii)(b) pro každé X G Q^ existují skoro disjunktní X\, X2 G Q* takové, že X\,X2 C X. Má tedy smysl ptát se na velikost výšky rjfQ^.C*). Využijeme větu o výšce 1.26. Nejprve případ v > u. Kardinální číslo v je regulární a nespočetné, tedy podle 1.26(i) víme, že \)v — uj. Nechť {Pn : n G w} je systém MADů na v, který svědčí o rovnosti \)u — u. Pro singulár x máme zvolený skeleton (x; : i < v). Systém {Pn : n G co} pracující na v přeneseme na systém {Pn : n G u} pracující na >c\ stačí položit pro každé p G Pn p = cl {J{IZ : i G p} a Pn = {p : p G Pn }• Přesvědčíme se, že {Pn : n G uj} je posloupnost maximálních skoro disjunktních systémů v Q^ svědčící o tom, že rj(Q^) — tu. Nechč je dáno n G ^j a X G Q^. Jelikož |X| = >ť, můžeme vybrat transfmitní posloupnost (^ : j G ^) ordinálních čísel < v takovou, že \X n lx | > >c3 pro každé j G v. Množina a = {ij : j G i^} G \v\v, tedy existuje p E Pn, pro které |a D p| = i/. Pak ovšem |X H|J{/2 : z G p}| = x. Nalezli jsme p G Pri, pro které |pfl X| = x. Tím jsme dokázali, že P je maximální skoro disjunktní v Q^. To, že {Pn : 72 G -j} nemá společné zjemnění v Q^ se ověřuje stejnou úvahou. Důkaz pro i/ = uj převedeme na důkaz věty 1.26(ii) tím, že budeme specifikovat prostá zobrazení /a : A —> x pro každé A G Q*. Pro A G Q^ máme očíslování e^ : x —> A a položíme f& — e^1. Nyní hledáme B C A, B e Q^ takové, že pro každé x G B je /s(x) < /a(x)- Využijeme skeleton (>rn : ?i G ^') pro x. Množina e^"^!, xn+2) je kopie intervalu /n+i v /l, do množiny B dáme pouze počáteční úsek ordinálního typu xn + 1. Tedy n£uJ zde -f značí ordinální součet. Množina B G Q^, B C .4 a mělo by být zřejmé, že }b < Ía\B. Tím je zabezpečen přechod od Aa k Aa^i v konstrukci systému {A% : £ < uj\} potřebného k ověření ^(Q^) = ^\. Zbývá a < ^^ limitní. Použijeme uj\ uzavřenost Q^ a dostaneme se do situace, kdy máme maximální skoro disjunktní systém C v Q^ zjemňující {Ap : ,3 < a}. Fixujeme C G C. Hledáme podmnožinu B C C, B e Q„, pro kterou zobrazení /# < gc 5c z důkazu 1.16(c). Množin A G LKA? : P < ah Pr0 které Platí ^ ^* -4, Je spočetně mnoho, pouze jedna z každého .4.^. Očíslujeme je, máme tak množiny {Am : m G ^} spolu se spojitými zobrazeními /m = Jaui- Dále mějme n G cj a uvažujme kopii Cn+1 = ec"\>cn, xn+i) intervalu In v C, označme án+i = ec(^n+i)- Ordinální číslo án+i má nespočetnou kofinalitu a Cn+i je uzavřená neomezená množina v án+1. Jelikož množiny Am jsou uzavřené 412
1.37 Nekonečná kombinatorika tnodulo Fi échetúv ideál Dodaiek 1 v celém x, pro Arn n Cn+\ nastávají pouze dvě možnosti. Buď Arn n Cu^i G Club(ín+i), pak položme dm = Am D Cn+i, nebo Ani n Cn+i je nestacionární v 5n+i< pak existuje drn G C\ub(5n^i), d711 C Cu+1 takové, že drn n _4m — 0. Množina 67n+1 = p|{dm : m G ^} G Club(5;lTi). Položíme-li fi' = U 6n+l U i5n + l '■ n ^ CJ>, pak B' G Q>, a pro každé x G B' fl Am — {čn+i : n G u;} je /b(x) < frn(x). Hledaná množina je B = U ^'"[^ ^ + ^ + 1]- (i)(d) Označme B^ = cmCP^x)). Naším cílem je ukázat, že B^ obsahuje kopii algebry RO (Q^, C*) jako úplnou podalgebru. Nejprve pro X G [x]* označme acp (Ár) množinu všech hromadných bodů množiny X v x. Jinými slovy acp(X) je derivace množiny cl(X). Zobrazení H : QK —> B„ definované vztahem H{A) =\/{{X} :Xe [*]*&acp(X) C* ,4} je homomorfismus (Q^, C*) do (B^, <). Navíc, jsou-li .A, jB G Q^ skoro disjunktní, jsou prvky H(A),H(B) disjunktní. K tomu, aby RO (Q^Q*) bylo izomorfní s úplnou podalgebrou algebry B„ obsahující množinu {H(A) • A G Q^} jako hustou část, stačí ověřit, že H převádí každý maximální skoro disjunktní systém A v Q^ na rozklad jednotky {H(A) : A G A} v Z^. Nechť A je takový systém. Mějme libovolnou množinu X G [x'^'■ Potom z maximality systému A víme, že existuje A € A takové, že množina D = A n acp (A") má mohutnost >ť. Hledáme y G [X]" takové, že acp (y) C .4, neboř odtud plyne [X] n #(.4) =* 0. Mějme očíslování {dtt : a < >ř} množiny D. Pro každé a < >ť vyberme z množiny X nejmenší prvek xa > da. Množina Y = {xa : a < x} C X má mohutnost x a acp (y) CDC/1, protože D je uzavřená v x. Tím je důkaz hotov. Na závěr poznamenejme, že formálně jednodušší zobrazení F : Q^ —* V>c[x) definované vztahem F(A) — [A], které je také homomorfismem (Q^.QM do B^ a převádí skoro disjunktní množiny na disjunktní prvky, nepracuje, protože nezachovává úplnost. 1.37 Příklad. Omezení velikosti skoro disjunktních systémů v Q^. Mějme systém S C Q^ skoro disjunktních množin a (xt : i G v) nějaký skeleton pro x, v — cf(x). Pro X £ S definujme gx '■ v —> x vztahem gx{i) — ex(xi), tedy 413
Dodatek 1 gx(i) Je >Vtý prvek množiny X. Potom {gx : X G 5} C ^x je systém skoro různých funkcí. Existuje generické rozšíření, ve kterém platí K^J > K^1 + i a přitom každý systém skoro různých funkcí z "'1HU,1 má mohutnost < R^ + i. Analogicky jako v příkladech 1.28 rozšíříme universum V s GCH genericky přidáním K^+2 Co- henových reálných čísel. Podle Baumgartnerovy věty v rozšíření V[G] každý AD systém na u>i má mohutnost nejvýše cj2. Forsingová algebra C(ujyJJl+2, 2) má sa- turovanost u>i. Z toho plyne, že pro každé zobrazení a G V[G], a : ux —> K^ existuje roura, to jest relace ra C uj1 x #tUl taková, že ra G V, \ra\v — u>\ a a C rG. Takových relací ve V je pouze K^J = H^ + i- Skoro různé funkce ležící ve stejné rouře r tvoří skoro disjunktní soubor na množině r, \r\ — u\, a tedy je jich nejvýše cj2. Odtud každý systém skoro různých funkcí ve V[G] má nejvýše ^2 • |N£l |v' = N^+i prvků, a současně 2*° - NWl+2, tedy H^ > NWl+2- Víme, že Q^ má mohutnost 2*. Existence Club-odhadující posloupnosti, věta 1.32, umožňuje horní odhad mohutnosti hustých podmnožin v (Q*, C*). 1.38 Lemma. Nechí x je singulární kardinál. V (Q^, C*) existuje hustá množina mohutnosti >ccí(*\ Důkaz. Jako obvykle ^ = cf(x), (^ \ i < v) je skeleton pro x, 7Z = [^,x; + ]). Pro každé i < v označme SL — {a G Iz : cf(a) = x2}. Množina Sz je stacionární v x2+i, podle věty 1.32 existuje Club-odhadující posloupnost Cz — (cla : a G St) nad S\. První odhad mohutnosti spočívá v tom, že | Xie^ Cz\ = \ Xz^ ^+1| = x" = xcf(x) Označme C = XieuCl. Uvažujme další systém funkcí í> C ^>ť, kde $ = {/:/€ "x&(Vz< i/)cf(/(i)) = xj. Opět |$ I =xu = xcf(>f). Pro dané / G í> a každé z G í^ fixujeme jeden izomorfismus vůči uspořádání ordinálních čísel ttj^ intervalu IL na nějakou množinu Kjz uzavřenou neomezenou v f(i + l). Toje možné, protože cf(/(ž + l)) = ^+1, a xt^\ je regulární nespočetný kardinál. Navíc, můžeme požadovat, aby Kj , C [/(/),/'(/' + !)) Pro < G C, f G $ definujeme množinu #c./=cl([>;,"Cl). Systém 7í = {Hcj :ceC./eí>}CQxmá mohutnost xcf(><). Zbývá ověřit hustotu. Nechč je dáno A G Q^, e^ odpovídající číslující funkce. Položíme-li f(t) = ca(xi) pro každé 2 < v, je / G í>. Dále A n /v/2 je uzavřená neomezená v /(z + 1), a proto existuje cl G Cx, pro které ^fA"cx CAD K/:l. Takto jsme získali posloupnost c = (cz : i < v) G C. Pro toto /G^acGCje UiGív ^!a"c% ^ -4, .4 je uzavřené, proto i Hc / C .4. Tedy 7ť je hustá vQ^. Naskýtá se otázka, je pro >ř singulární xcf(>ť) nejmenší možná mohutnost nějaké husté části v (QK, C*)? Procf(>ť) = tu je odpověď pozitivní a plyne z věty 1.36(b), 414
1 39 hekonťčná kombinátu! ika modnlo bi d L.etuu ult-aí ÍJuaalťk i protože v Qx existuje skoro disjunktní systém mohutnosti x^°. Pro ci(x) > lj je konsistentní, že může být menší. To nastává v příkladě 1.37. Další postup se týká důkazu věty o kolapsu 1.29. Pro nespočetné regulární x a X — b^ odkazujeme na důkaz v článku (Baleár, Simon 1988), kvůli jeho technické náročnosti. Větu 1.29 dokážeme pro singuláry se spočetnou kořlnalitou. Fixujeme singulární kardinál x s cf (x) — o;. V dalším textu píšeme Q místo Q*. 1.39 Lemma. (Q, C*)je všude (u^, •, xH°)-nedistnbutivni. Důkaz. Víme, že Q jeu/i-uzavřená a fj(Q) = u>l5tedy (Q, C*) je všude (u^. •. 2"')- nedistributivní. To znamená, že pro x < 2"' je lemma dokázáno. Pro obecné x nejprve dokazujeme, že Q je všude (u/i, •, >í)-nedistributivní. Požadovaná nedistributivita potom vyplyne z lemmatu 1.40. Fixujeme skeleton (xn : n G u/) pro x. Vyjdeme z libovolné posloupnosti {AQ : a < uj\) skoro disjunktních systémů v Q, svědčící o ř)(Q) = u»i a sestrojíme novou zjemňující se posloupnost {7Za : a < lji}, přičemž 7£a+i zjemňuje AQ. Podstatný je limitní krok. Pro každé limitní a < ui fixujeme rostoucí posloupnost {an : n G oj) konvergující k a. Mějme již {IZp : (3 < a} zjemňující se systémy, o limitní. Vezměme libovolný C* klesající řetězec R = {Y$ : (3 < a.Yp e 7Zp} délky a. Podposloupnost {YQtl : n G u} je kofinální část řetězce R. Použijeme konstrukci z důkazu 1.36(ii)(a), ze které víme, že pokud Y G Q a Y C* YaiL pro všechna n G wj, pak existuje Z C Y takové, že Z G Q a (Wi) \Z — YOLn \ < xn+i. Vyberme maximální skoro disjunktní systém V(R), sestávající z množin Z G Q, pro které \Z — YQtl\ < xnri, pro každé n, a položme TLa = \J{V(R) : R jq C* klesající řetězec v[J^Q^}. Ověřujeme, že {7^a : a < ^i} zabezpečuje požadovanou (u^, ■, x)-nedistribu- tivitu. Víme, že {7£a : a < ^i} stejně jako {.4a : a < u^} svědčí o rj(Q) = -Ji. Mějme dáno X G Q. Existuje a(0) < ~>i a různé množiny ArQ(0)< ^a(o) £ 7^a(o)< pro které |Xa(0) n X\ = \Ya[0) n A| = >r. Jsou-li a(n) < ^ a Aa(n). YCÍ[n) e 7^a(n) známy, nechť a(?i -f 1) je takové, že existují různé A^lln^n. YLi^n rl, G ^Q(n+i), Pro které |Aa(n+1) n ya(n) n X\ = \Ya(n+l) n 7a(n) n X| = ^. Položíme a = supnGu; a(n). Uvažujme řetězec i? = {y G {J^<CÍ^3 '■ (3>í € ^) Ya(n) ^* Y}- Stačí ukázat, že množina Z = {Z e V{R) : \Z D X"| = >í} má mohutnost alespoň x. Předpokládejme, že tomu tak není, \Z\ < x. Ukážeme, že v tomto případě je dostatečný prostor k výběru vzájemně disjunktních množin {dn : n G lj} takových, že pro každé n G u je dn C A", jd7Jj = >ín, dn je uzavřená a omezená v x a navíc _D = LLe^. 4 c Q, |D- Ya;i | < ^n-^i pro každé n G u> a D je disjunktní se všemi množinami ze Z. To však bude spor s maximalitou systému V(R) C 7^a. 415
Dodatek 1 1.39 Máme dvě posloupnosti konvergující k a, totiž {an : n G u}, již jsme použili pro konstrukci 7£a, a {a(n) : n G cj} použitou pro výběr skoro disjunktních Xa{n)<Ya(n)- Pr0 dané n G j předpokládejme, že máme již dp pro p < n. Vezměme nejmenší /c, m G ^, aby platilo aa < a(k) < a(k + 1) < alu. Zřejmě A" = X nIa(Jt+1) n(~]p<n Y&P £ Q- Podívejme se na množinu X n (|J{Z : Z c Z} U [J{dp : p < n}). Ta má mohutnost menší než x, neboř | UP<n ^pl < ^ a |^a(/c+i) H ^Qm | < x a pro každé Z G Z je |Z - YariL\ < x-m+i a\Z\ < x. Proto můžeme vybrat uzavřenou množinu dn C X omezenou v x mohutnosti xn, která je částí intervalu [suplj <n dv + 1, x) a disjunktní se všemi Z G Z. Potom množina D — UnEu dn G Q a pro každé n G u je D — YaTL C Up<n ^p> tedy |D-yaJ < xn. 1.40 Lemma. Nechí X > 2 je kardinální číslo. Předpokládejme, ze (P,<) je uspořádání (nebo kvaziuspořádání), které je (i) cji-uzavřené, (ii) všude (ui, -, A)- nedistributivní Pak (P, <) je všude (cji, •, Xu)-nedistributivní. Důkaz. Pokud A^ = A, není co dokazovat. Případ A < 2^ je také zřejmý, víme již, že P musí být (cji, •, 2^)-nedistributivní. Předpokládejme tedy, že 2"' < A < A^'. Nechť r < A je nejmenší kardinál splňující r^ > A. Zřejmě ru — Xu a z Hausdorffovy formule pro kardinální aritmetiku a z předpokladu A > 2^ plyne, že r musí být singulár se spočetnou kofinalitou. Zvolme rostoucí posloupnost (rn :nGw) regulárních kardinálních čísel aproximující r. Z volby r plyne, že r^° < r pro každé n G u. Nechť {.4a : a < lji} je systém maximálních disjunktních množin v (P <), které svědčí pro (lji. •, A)-nedistributivitu. Jelikož P je ui-uzavřené, můžeme předpokládat, že Ap zjemňuje AQ pro a < ^ < ^i, to znamená, že pro libovolná r G Ap, s G Aa je buď r < s, nebo ras jsou disjunktní, neexistuje žádný prvek pod oběma. Mějme dáno s G P. K prvku s konstruujeme rekurzí rozvětvující se systémy. Rozvětvení bude kontrolováno stromem S = {p G nr : n G u &c (Vz G Dom (</?)) 9 G íj} a uspořádání je prodloužení. 5n značí 72-tou hladinu stromu 5, tedy 5n = Xi<n ri- Pro ^ £ 5n« n > 0- hledáme číslo a^ < u\ a prvky a^ G .4rt ., s^ G P tak, že 5^ < a^. Pro ^ = 0 položíme sq = a0 = s, a0 = 0. Předpokládáme, že pro 92 G Xi<7i rz máme s^ < a^ a a^. Existuje nějaké ot. < ~j\. a > as takové, že Acx^ = {a G .4a : a je kompatibilní s s^} má mohutnost > rn. To plyne z (uji. •. A)-nedistributivnosti a ra < A. Zvolme takové a, vyberme z 4av část mohutnosti rn a prostěji indexujeme funkcemi {*/• G Xk^í : ^ ^ r} Dostáváme tak {a^ : i' = 9 U (?i, <J), <f < rn} a vybereme 5^, tak, že sv, < 5^ a 50 < a^, a položíme a^ = a. Tím je popsána konstrukce. Uvažujme nyní nekonečné posloupnosti / G Xne^ rn- Ty jednak odpovídají vzájemně jednoznačně větvím stromu S, a jednak na ně můžeme pohlížet jako na 416
1 40 Nekonečná kuinbinatur ika i nadulo Fr échctuu ideál Dodatek 1 body topologického prostoru X = Xnea; Tn se součinovou topologií diskrétních prostorů rn. Zobrazení F : Xneu; Tn —> u''^i je určeno vztahem F(f)(n) = aj\n. Jelikož |XnE^rn| = ^ — ^ > 2^' a I^cjiI = 2^, existuje jedna rostoucí posloupnost 71 = (an : n G w), pro kterou množina M = {/ € Xt„: F(f) = a} má mohutnost větší než r. Cílem je ukázat, že \M\ — r^. Nemůžeme použít mohutnostní argument, protože nevíme nic o vztahu cf(r") a 2U. Zobrazení F je spojité zobrazení prostoru X do prostoru XU£u ui a množina A/, jakožto vzor jednobodové a tedy uzavřené množiny, je uzavřená v X. Pro <£ G S je O^ = {/ G X : ip C /} otevřená množina v prostoru X. Množina U = [j{0^ : |0^ n M| <T,^e S} je otevřená a M0 = Mní/má mohutnost nejvýše r, protože |5| = r. Jelikož |M| > r+, je množina Mx = M - MQ = M - U uzavřená v X a |Mi| > r+. Uvažujme podstrom T C S, T = {f\n : / G A/1,77, G ^}. Topologická uzavřenost množiny M\ je ekvivalentní s tím, že každá větev v T sestává z restrikcí nějaké funkce v M\. Ve stromu T platí: pro každé ip e T a n e u; existuje ip e T,ip D <p zip má alespoň rn bezprostředních následníků v T. Kdyby tomu tak nebylo, pak jednak z definice T existuje / G Mi, tp C f a jednak [Oy n A/i| < r^ < r. To ovšem znamená, že i \0^ n M| < r a tedy / G !7, máme spor s tím, že Mi C\U = 0. Ověřili jsme, že strom T je dokonale větvící se a z toho by již mělo být zřejmé, že větví v T musí být Y\n^Tn = r"'• TedY \M\ > |M| = t~Ku- K dokončení důkazu označme /3 = sup/lGu, <xn. Ověřujeme, žes je kompatibilní s alespoň rK° prvky /3-té hladiny A^. Pro / G A/ vyberme prvek sjeP takový, že sj < Sf\n pro všechna n G uj, existence plyne z ux-uzavřenosti uspořádání P. Dále zvolme af G A/3 tak, že aj je kompatibilní s sj. Pro různá /, g G A/jsou prvky ay, ag disjunktní, protože af < af\n pro každé n G tu, a pro nejmenší m takové, že /(m) ^ ^(tti) jsou prvky ay|m+i, ap|m+1 disjunktní. Jelikož 5/ < s, je 5 kompatibilní se všemi prvky aj, / G M. Konec důkazu. Nyní je již nasnadě důkaz věty 1.29 pro x > cf(>-r) = w. Použijeme přirozené zobecnění McAloonovy věty IV.2.43: Má-li úplná Booleova algebra D nějakou uJi-uzavřenou hustou část mohutnosti X a je všude (cji. •. X)-nedistributivní, potom B je izomorfnís kolapsovou algebrou Coll^. A). Víme, že (Q, C*) je u>i -uzavřená podle 1.36(ii)(a), má hustou části/ mohutnosti xH° podle 1.38. H je nutně také uj\-uzavřená a podle 1.39 je všude (cji, •, xH°)- nedistributivní. Proto RO (Q) je izomorfní s Col^, xK°). Tedy podle 1.36(i)(d) nalezneme Co1(cji, xH°) jako úplnou podalgebru zúplnění cm(Px(x)). Podívejme se na rozklady jednotky v kolapsové algebře Co1(cji , r), kde r je daný kardinál. Existuje hustá část této algebry izomorfní s H — <"'1r, kanonickému 417
Dodatek 1 L 10 uspořádání algebry odpovídá prodloužení v H. Ztotožníme množinu H s touto hustou částí. Pro a < cji, (3 < t položme v algebře Col(u;i, r) ^,/3 - \/{f e H : a e Dom (/), f(a) = 0}. Dostáváme tak booleovskou matici typu (cji, r), její řádky jsou rozklady jednotky. Navíc, je-li f E H &a < ui,a £ Dom (/), pak pro každé (3 < r je / AuQj3 ^ 0. Jelikož H je hustá množina, dostáváme, že pro každé nenulové v existuje 7 < uj\ takové, že pro každé a, 7 < a < ui a každé (3 < r je v A ua^ ^ 0. Označíme-li r = xK°, víme, že Co1(u;i,t) je úplnou podalgebrou algebry cm(T ^{x)) s hustou částí {[X] : x e [><}*}■ Z již popsané matice {uařj . a < uj\,/3 < t} v CoI^^t) získáme MAD systémy požadované ve větě 1.29. Za PaJ3 zvolme skoro disjunktní systém D na >c, pro který v cir^P^x)) platí ua,/3 = VÍI^I : X € D}. Jelikož {ua^ : (3 < r} je rozklad jednotky, je Pa = (J{paj3 ; /3 < r} maximální skoro disjunktní systém na x. Mějme libovolné X e [><]*■ [X] je nenulový prvek v P^(x) C cm(Px(>r)). Uvažujme prvek ^ = /\{ti : [X] <u&iu£ Co1(cji; r)}. Tedy v je nejmenší prvek z podalgebry Col(u;i, r), který je nad [X]. Jelikož v 7^ 0, existuje a < uji takové, že i; A uQip ^ 0 pro každé (3 < r. Potom také [X] A ííQj/3 ^ 0 pro každé ,5 < r, neboť v opačném případě by pro některé (3 < r bylo v < — ua p, a to není možné z důvodu i; A ua^ ^ 0. To dokazuje, že pro každé (3 < r existuje A e PQ,/3» Pro které \An X\ = x. Tím je věta o kolapsu pro singulár x s cf(x) = to dokázána. 1.41 Důsledek. Nechť x je singulár s cf(x) = u a platí 2^ = >rHo (například >< silně limitní). Potom cm(Px(x)) je izomorfní s CoI(u^i, 2^). To plyne z toho, že hustá část Vx(>c) je u^-uzavřená, má mohutnost 2^ a algebra cm(P>ř(>ř)) je všude (cji, •, 2^)-nedistributivní, protože již její podalgebra 001(^.2^) c^ RO(Q^) je všude (ui, •, 2>ť)-nedistributivní. Výsledek ve větě o kolapsu 1.29(iii) patří M. Kojmanovi a S. Shelahovi (Kojman, Shelah 2001). Uvedený důkaz se opírá o práci (Baleár, Simon 2001). 418
Dodatek 2. Mocniny singulárních kardinálů V tomto dodatku uvedeme dva výsledky, týkající se odhadu mocnin kardinálních čísel. Prvním z nich je Shelahovo zobecnění Galvinovy a Hajnalovy věty i pro kardinály N<$ se spočetnou kofinalitou. Je to obecnější formulace věty II.5.26. Druhým je fantastický velmi překvapující výsledek Shelahuv, který je populární ve své nejjednodušší formulaci, je-li H^ silně limitní, pak Je vskutku číslo 4 to magické číslo, pro které nelze odhad zlepšit? To se doposud neví. 2.1 Věta. Je-li ó limitní ordinál a p je kardinální číslo menši než. N<s, potom 2.2 Věta. Je-li S limitní ordinál, potom KÍál<maX{K|á|+4,(2l'sl) + }. Speciálně platí Důkazy těchto tvrzení se opírají o takzvanou pcf teorii, neboli teorii možných kofinalit redukovaných součinů malých množin regulárních kardinálů, kterou vyvinul S. Shelah. Základní myšlenky této teorie a snad i její krásu a sílu ukážeme na demonstraci věty 2.1. Pro technickou náročnost neuvádíme důkaz věty 2.2, čtenáře odkazujeme na učebnici (Holz et al. 1999) a nejnovější přehledový článek U. Abrahama a M. Magidora (2001). 419
Dodatek 2 2 A 2.3 Důsledky, (i) Je-li Kó- silně limitní singulární kardinál, potom 2 ň < K(2|a|)+ • (ii) Je-li K^ silně limitní kardinální číslo, potom 2H^ < Ku;4 a přitom 2 ^ je regulární kardinál. (iii) Je-li ttu silně limitní a platí CH, pak Důkaz, (i) Víme podle II.5.19, že pro silně limitní Kó- je Tedy podle věty 2.1 je 2Ká < K(|á|cf(á))+ < N(2iíi)+. (ii) Silně limitní H^ znamená, že 2Kt" = H^°, a to podle věty 2.2 je 2H-<max{^4,(2^) + } = ^4, protože (2") + < R^. Jelikož podle II.5.17 je cf(2K-) > ^ a 2K~ < K^4 a všechny singulární kardinály x < K^4 mají kofinalitu nejvýše K3 < K^, musí 2K^ být regulární. (iii) Je-li navíc 2^' = cjx, je podle (i) 2.4 Příklad. Pro každý ordinál a < (2Nú)"r platí Ka° <^(2«o)+- Abychom to dokázali, položme 5 = a + cj, potom 6 je limitní ordinál a jó|K° < (2Ko)Ko = 2K°. Z věty 2.1 pak plyne ^o <^0 <N(|J|Ko) + <N(2„0)+. 420
2 7 Mot raný singulár iiÍlIl kar dinálu I)u<JaUk 2 2.5 Poznámka. Pro silně limitní kardinál H^, je dán odhad 2H-' < K^4. Můžeme se ptát, jaké byly získány výsledky o bezespornosti pro mocninu 2N" . Magidor získal první výsledky o bezespornosti za pomoci superkompaktního kardinálu. Ukázal, zeje bezesporné předpokládat 2H^ > K^+i pro silně limitní N^ a takébezespornost 2K- = K^+2 při zachování zobecněné hypotézy kontinua pod K^. Tento výsledek zlepšil Shelah až na hodnoty 2K>-" = Ka+i pro libovolné a < ^. Není známo, zda 2K^ může nabýt hodnoty větší než K^1. Od této chvíle se budeme zabývat technikami, vedoucími k důkazu věty 2.1. 2.6 Redukce věty 2.1. Ukážeme, že stačí dokázat toto slabší tvrzení. (*) Je-li 7 limitní ordinál a pro všechna 8 < 7 je NV " < N-, pak H^(7) < H(|7,cf(7))+. Nechť á je limitní ordinál a /x < Nd-. Pokud K£ = K<5, tvrzení věty je triviálně splněno, neboť funkce K je rostoucí a (5 < |(5| + < (|<5|M) + . Budeme tedy nadále předpokládat, že K£ > #$. Nutně \i > Ko- Buď o < S nejmenší ordinál, pro který platí K£ > H&. Všimněme si, že z nerovností K^ > N^ač > g okamžitě plyne WQ = N£, protože Ng = (^)/i > K£ > N£. Pokud Ne < /i, pak H£ = 2/i a z minimality £> máme g = 0. Tvrzení věty pak vyplývá snadno z faktu, že a < NQ, neboť K£ = K£ = 2^ < (2^)+ < QóKT < K(|ó-|^)+. Tvrzení (*) jsme v tomto případě vůbec nepotřebovali. Pokud Hg > /i, musí být g > 0, protože /i > No- Z minimality £ dostáváme, že H^ < Ko pro všechna (3 < g, což podle věty II.5.29 vylučuje možnost, že by g bylo izolovaným ordinálním číslem, stejně jako možnost, že by g bylo limitním ordinálem a současně \i < cí(Hg). Avšak v situaci cf(K£;) < \i < K<; víme, že K^ < Kg < H£ pro (3 < g a tedy případ (iv)(a) věty II.5.29 rovněž nenastává. Zbývá druhá alternativa Bukovského formule, což v našem případě znamená K£ = ^0° • Současně máme ci(g) = cf(H^) < \i a jelikož W^ < fr^, je i Kc6 < Ko pro všechna 3 < g. Můžeme tedy při volbě 7 = g použít (-'■) a dostáváme, že Hcg ^ < H^|e|Cf(s?)) + , a tedy ^ = WL = Kcf(í?) < K „.1 - < K , . 0 o íj \,y ~ ' — \ rJ kde poslední nerovnost je důsledkem nerovností g < ó a ci(g) — cl(Kj < ^. Ověřili jsme, že věta 2.1 plyne z (*). 2.7 Ordinální funkce a ultraprodukt. Nechť A je neprázdná množina a U je ultra- filtr na A. Ordinální funkcí rozumíme jakékoli zobrazení s hodnotami v ordinálních číslech. 421
Dodatek 2 Definice. Pro funkce /, g definované na A s hodnotami v On položme / = v p, jestliže {a e A : f(a) = g(a)} G L\ f <u g, jestliže {a G A : f(a) < g(a)} G U, f <u p, jestliže {ae A : /(a) < g(a)} G 7. Relace —u je ekvivalence, protože [/ je filtr. Pro libovolnou množinu S C A On symbolem S/U značíme faktorizaci množiny S podle ekvivalence —^ ■ Z toho, že U je ultrafiltr plyne, že <y je lineární kvaziuspořádání na 5, nebof pro libovolné funkce f,g jsou množiny {a G i : f(a) = g(a)}, {a G A : /(a) < g(a)}, {a G ^4 : g(a) < f(a)} vzájemně disjunktní, pokrývají celé A a právě jedna z nich leží v U, tedy buď / —u g, nebo / <u g, nebo g <y f. Tedy <u je lineární uspořádání na třídách ekvivalence. Libovolná množina S C A On a ultrafiltr U na A určuje jednoznačně kardinální číslo, a to kofinalitu lineárně uspořádané množiny (S/U, <t/), značené obvykle cf[/(5). Tedy cfř/(5) je nejmenší kardinální číslo >r takové, že existuje soubor (/a '• ol < k) funkcí z S takový, že pro a < (3 < x je fa <u fp a pro každé g G S existuje a < x splňující g <y fa. Z linearity uspořádání (S/U, <u) plyne, že cíu(S) je regulární kardinální číslo. 2.8 Příklad, (i) Uvažujme množinu S = ^'u všech posloupností přirozených čísel. Je-li U triviální ultrafiltr, to znamená, že obsahuje nějaký singleton {/c}, pak cíu(S) = uj. Je-li U netriviální ultrafiltr, pak uji < b < cíy(S) < 2U, kde b je charakteristika zavedená v Dodatku 1, 1.12. Nepřekvapí, že konzistentně mohou existovat různé netriviální ultrafiltry C7, V na cj, pro které cíu(S) ^ cíy(S). (ii) Nechf S = Xn€u;^n- Zřejmě K^ = sup{Kn : n G lj}. Pro libovolný netriviální ultrafiltr U na lj má ultraprodukt S/U maximální možnou mohutnost K^°, protože existuje K^° skoro všude různých funkcí v S. Snadno ověříme, že cíu(S) > Hw. Shelah ukázal, že vždy existuje ultrafiltr U na u, pro který 2.9 Cesta za důkazem tvrzení 2.6 (*). Nejprve vyloučíme triviální případ. Všimněme si, že (*) je tvrzení o singulárních kardinálech, protože z předpokladu na K7 plyne cf(K7) = cf(7) < K~. Funkce K je nejen rostoucí, ale i spojitá, proto má mnoho singulárních kardinálů jako pevné body. Pro takové singuláry tvrzení (*) nic nového neříká. Pokud totiž nastává rovnost 7 — K~, pak máme KÍ = h/|cf(7) < (l7|cf(7))+ < H(,7|cf^))+. Proto budeme nadále předpokládat, že-; < K7 a uvědomíme si, že máme tedy také |7!cf^ < N^. Začneme značením. Položme A — cf(7) a A = {1/ : v je regulární kardinál, |7|A < v < K7}. A je množina nekonečných regulárních kardinálů, kofinální v K^, A < |-<4| < |7|, která má tyto dvě vlastnosti: (i) \A\ < min A, jinými slovy, A je progresivní, 422
2 10 Mocniny singulárních kardinálů Dodatek 2 (ii) A je interval, to znamená, že obsahuje každé regulární r takové, že min A S r < sup A. Nyní uvažujme množinu funkcí S — X A — X{v : v e A}. Pro ultrafiltr U na A označíme tcí(U) kofinalitu lineárního uspořádání (S/U. <u)- Zajímají nás některé ultrafiltry na A. Pro M C A budeme symbolem Ult(A/) značit ultra filtry na A obsahující množinu M. Množinu všech ultrafiltrů U na A takových, že existuje M e U o mohutnosti \M\ < A, budeme značit Ult(i4, A). Položíme pcf (4) - {tcf (U) : U e Ult(i4, A)}. Poznamenejme, že v literatuře je takto zavedený pojem uváděn jako pcf\(A). Pro pohodlí budeme raději pracovat s kvaziuspořádáním (XA, <u) než s faktorizací (XA/U, <ř/), protože jejich kofinality jsou stejné. Pro ultrafiltr U na A limU = min{supX : X e U}. Pokud U e Ult(A, A) a lim U < N7, pak z předpokladů na kardinál K7 je zřejmé, že \S/U\ < N7, a tedy také tcf (U) < N7. Nepřekvapí proto, že nás budou nejvíce zajímat ultrafiltry s lim U — N7. Pro takové ultrafiltry je vždy tcf(ř7) > K7, nebof tcf(U) je regulární kardinál a nemůže být menší než H7. Všimněme si, že A C pcf (.4), což zabezpečují triviální ultrafiltry na A. Důkaz (*) nyní vyplyne z těchto tří vlastností množiny pcf (A): (a) |pcf(i4)| < |7|A, (b) pcf (A) je interval, (c) sup pcf (A) = N*. Vskutku, podle (b), množina pcf(i4) obsahuje všechny regulární kardinály mezi ^7 a sup pcf (^4). Protože množina všech regulárních kardinálů mezi bL, a K(|7|A)+ má mohutnost (|7|A) + , musí být podle (a) pcf(.4) C N(j7|a^, a proto i sup pcf (.4) < K(|7|A)+. Nyní z (c) plyne, že K7 < sup pcf (.4) < K(j7|A)+, což jsme měli dokázat. Zbývá ukázat, že pcf (A) má vlastnosti (a), (b) a (c), což provedeme postupně ve větách 2.12, 2.17 a poslední vlastnost (c) rozdělíme na případ nespočetné kofinalit\. věta 2.22, a speciální případ spočetné kofinality je řešen větou 2.28. 2.10 Lemma. Je-li U 6 Ult(A A) a množina funkcí H C XA nemá horní mez v uspořádání (X A, <u), pak existuje množina AI G U taková, že pro všechny ultrafiltry V £ Ult(Aí) je H neomezená také v (X A, <v)- Důkaz. Předpokládejme, že tomu tak není. Zvolme množinu L e U takovou, že \L\ < A. Pro každé X C L, X e U, existuje ultrafiltr V(X) e Ult(X), 423
Dodatek 2 který je protipříkladem na tvrzení lemmatu. To znamená, že v kvaziuspořadání (Xi4, <v{X)) existuje horní mez fx množiny H. Protože \P{L)\ = 2iLi < 2A a protože každé v G A je regulární kardinál splňující v > 2A, je sup{/x(Vj : X C L, X £ f/} < ^, a tedy funkce /, definovaná předpisem f{v) = sup{/x(^) ' X C L, X G ř/} pro zy G -4, je prvkem množiny X A. Ověříme, že funkce / je <u-horní mezí množiny H, a to bude ve sporu s předpokladem lemmatu. Zvolme g G H libovolně. Je-li X C L a. X G (7, pak množina y(X) = {zy G X : g(zy) < fx{v)} G V^X), protože /j\- je horní mezí množiny Jí v kvaziuspořadání <y(A> přitom zřejmě ^(A") C {zy G X : g(v) < f(v)}- Položme M = LK^W : X C L & X G í/}. Ukážeme, že M G f/. Kdyby tomu tak nebylo, muselo by být L — M G U, jenže Y(L — M) G ^(L —Aí), tedy Y{L — M) je neprázdná podmnožina množiny L — M a současně částí A/, což není možné. Z definice funkce / teď dostáváme, že pro každé v G M je /(^) > gfV), tedy g <u /, a to je hledaný spor. 2.11 Důsledek. Pro každé U G Ult(4.. A) existuje množina M G U taková, že pro všechny ultrafiltry V G Ult(A/)ye tcf(V) < tcf(í/). Důkaz. Stačí zvolit množinu íf C X A, která má mohutnost tcf (U) a je kofinální v (XA,<u). Podle 2.10 existuje M G 0r taková, že pro V G Ult(J\/) je H neomezená v (XA, <y). Dostáváme tcf(V) < \H\ = tcf(f/). Nyní už snadno dokážeme (a). 2.12 Věta. |pcf(i4)| < |7|A. Důkaz. Pro každé r G pcf(.4) zafixujme ultrafiltr UT G Ult(.4. A), pro který platí tcf(í/r) = r. Podle 2.10 existuje A/r G UT tak, že |A/T| < A a pro každý ultrafiltr V G Ult(AJV) je tcf(F) < t. Získali jsme tak zobrazení ^ : pci(A) —* [A]~x. Toto zobrazení je prosté, nebof pro r. r' G pcf(.4), r < r', musí být i\/r ^ 3/r', jinak by r' < r. Jelikož množina A má mohutnost < |~/|, je |[^4]-A| < r;|A,atedv i |pcf(A)| < |7|A. Chceme se přesvědčit, že pcf (.4) je interval. 2.13 Definice. Buď U G Ult(A). r regulární kardinál, {fQ : a < r) <^--rostoucí posloupnost funkcí vX^az<H^ nekonečný regulární kardinál. Řekneme, že posloupnost (fa : a < r) je aproximována >í-malým podsoučinem, pokud existují množiny Su C v (y G A) takové, že \SU\ < x pro všechna v G .4 a pro každé a < r existují p > a ah e X^eA Su tak, že /Q <^ /z <£/ //3- Následující dvě lemmata, vedoucí k důkazu (b), dávají kritérium k rozpoznání, kdy má rostoucí posloupnost funkcí v (XA,<u) supremum. 424
2 14 Mocniny singulárních kardinálů Dodatek '2 2.14 Lemma. Buďte U £ Ult(.4), r. x regulární kardinální čísla splňující \A\~r — x a x < t < tcf(í/). Není-li <u-rostoucí posloupnost funkcí délky t v \A aproximována x-malým podsoučinem, pak má supremum v (X A Sr ) Důkaz. Zvolme posloupnost {fa : a < r) v X A, pro niž platí fa <u fj, jakmile a < f] < r. Jelikož tcf([/) > r, existuje nějaká <£/-horní mez této posloupnosti, řekněme ho. Můžeme bez újmy na obecnosti předpokládat, že pro všechna a < r a v £ A je /a(^) < ho(v), neboť min{/a,/io} =0' /a- Pokud je /i0 supremum naší posloupnosti, jsme hotovi. V opačném případě budeme transfinitní rekurzí do x nacházet stále menší horní meze a v nějakém kroku buď nalezneme supremum, nebo x-malý podsoučin, který aproximuje posloupnost (fa : a < r). Buď (<xa předpokládejme, že již známe horní mez h$. Pokud je h$ supremem, rekurze končí. V opačném případě existuje <u-horní mez hf+i, pro kterou platí /if+1 <u hc a opět smíme požadovat, ub\ h^i(v) < hc(v) pro všechna v E A. Pro ti < x limitní, pokud již byly funkce hv pro rj < £ nalezeny, známe pro každé v € A všechny hodnoty h^u), 77 < £. Položme á^f = {^77 (^) : 7/ < £}, máme S^ C /y a 15^1 < |£| < x. Pro a < r zvolme nejlepší horní aproximaci funkce fQ v součinu XueA Su^, kterou je zřejmě funkce gayc definovaná předpisem gccčiy) = min{í £ S^ : í > /q(í^)}. Všimněme si, že pro rj < £ je /^ £ XU£A Su ca /rj <t' /?,r Proto qn c <r h,, pro všechna a < r a 77 < £. Protože je £ limitní ordinál, je dokonce gn c <r /? r/. neboč ^a^ <[/ hn+i <y hn. Dále, pro a < 3 < r je /a <jy /^ a tudíž gQ,z <u gp,t. Nyní mohou nastat dvě možnosti. (i) Existuje a(£) < r tak, že ga(0,£ "^ ^^.s Pro všechna a > a(£)> a < r- V tomto případě položme hc = ga(£)x a zřeJmě máme další horní mez dané posloupnosti, která je <u-menší než všechny předchozí. (ii) Pro každé a < r existuje 3 < r, 3 > a, takové, že ga c <r g,3 c. Pak však součin Xi/G-4 Sv.s aproximuje posloupnost (/Q : a < r). Jsou-li totiž a < a < /3 < r takové, že (/Qjc <rj g-^.c <b ^;c,pak/a <L- c/Q|c <L- /^ <L- 4^,- <r ,/j- Tedy fa <L- g^^ <c fp a zřejmě g^^ £ X^e.4 $».'■ V tomto případě rekurze končí, poněvadž jsme zjistili, že uvažovaná posloupnost je aproximována >^-malým podsoučinem. Lemma bude dokázáno, jestliže ověříme, že transfinitní rekurze nemůže proběhnout všech x kroků. To ukážeme sporem. Předpokládejme, že jsme pro každé £ < x našli popsaným způsobem horní mez hc. Posloupnost (hc : £ < x) je <u -klesající. Pro všechna limitní £ < xjsme nalezli a(£) < r. Jelikož r>/a r je regulární, je a = sup{a(£) : £ limitní, £ < x} < r. Z konstrukce plyne, že 425
Dodatek 2 2 14 pro každé limitní E, < x nastal případ (i) a tedy g^^ —u h>$, a c° je podstatné, pro £i < £?, obě limitní, je ^c. > Oa,£2 všude na .4. Pišme g^ místo ^ c. Pro každé v G ^4 se nerostoucí posloupnost ordinálních čísel {gc{u) . £ hnut ni, £, < x} někde stabilizuje, to znamená, že pro nějaké £(V) < x je g^U){^) — mm{gc(is) : limitní £ < x}. Jelikož ;< je regulární a |.4| < x, je £ = sup{£(z/) : i/ G A} < x. Ale pro £ limitní, £ > £, pro nějakém 6 4.je^(/y) < gj{v), protože 9í <u gč, a fo je spor s definicí čísla £. Tímto sporem je důkaz lemmatu ukončen. 2.15 Poznámka. Všimněme si, že předchozí lemma platí pro libovolný ultrafiltr U na libovolné množině A regulárních kardinálů. Stejná poznámka ohledně množiny A platí i pro následující lemma. 2.16 Lemma. Je-li U G Ult(.4, A) a r regulární kardinál, (|.4|A) + < r < tcf (ír), pak každá <u-rostoucí posloupnost funkcí v X A délky r má supremum v kvazi- uspořádání(X A, <u)- Důkaz. Je zřejmé, že |,4|A > 2A > A4". Položíme-li x = A+, pak x < r a pro M G U, \M\ < A, můžeme aplikovat předchozí lemma 2.14 pro ultrafiltr U0 = U C\ V(M) na M. Nechť (fa : a < r) je </y-rostoucí posloupnost v X A Potom / — (fa\M : a < r) je </y0-rostoucí posloupnost v X M a tcf([/0) — tcf(ř7). Posloupnost / nemůže být aproximována žádným >r-malým podsoučinem (S„ : z^ G M), protože |X^gM^| < AA = 2A < r a tedy je k dispozici málo funkcí pro aproximaci rostoucí posloupnosti délky r Posloupnost / má proto supremum v (X M. <l\X označme jej //. Libovolné rozšíření funkce h do funkce v X A je supremem výchozí posloupnosti v líčí <u- 2.17 Věta. pcí(A) je interval. Důkaz. Jelikož množina A je počátečním úsekem pcf(Vl) a sama je intervalem, stačí ukázat, že pro regulární kardinály r ar7, N7 < r < t'', pokud je r' g pcf(A), pak také r G pcf(^4). Zvolme ultrafiltr U G Ult(.4, A) tak, aby platilo, že r' — tcf([/). Víme, že existuje <[/-rostoucí posloupnost (fn : a < r'), kofinální v (X-4. <[/). Jelikož |4.|A < N^ < r, podle 2.16 existuje supremum /? počátečního úseku ( f(x : n < r\ v(X-4.<L). Pro funkci /i musí množina {v G 4 : fr(^) limitní } ležet v U, můžeme proto předpokládat, že všechna čísla /i(l/) jsou limitní. Funkce /a, a < r, nebo jejich modifikace na množinách neležících v U, zaručují cf(Xi,^4 h(v). <c) = r. Mělo by být zřejmé, že se pro ordinální funkce kofinalita ultraproduktu nemění přechodem k ultraproduktu kofinalit, jinými slovy, cf( X h{y\ <u) = cf( X cf(h(iy)), <u). 426
2 20 Mocniny singulárních kardinálu Dodatek 2 Položme g(y) = cf(h(v)) pro v G A. Jelikož g{y) je regulární kardinál < v a cf(Xi/t/i p(^')? ^u) = r > ^7, Jc pfo každé C, < ^7 množina {^ . y{u) G A, g{v) > O G U, to proto, že |£|A < K7 a U G Ult(AA). Můžeme tedy předpokládat, že pro každé v G A ]q g(v) G A Položíme-li V = {X C A : g~l{X) G í/},jeV ultrafiltr na A. Dále, V G Ult(.4, A), protože [/ G UltfAA) aproM G t/, |M| < A,je#[A/] G VA a \g[M]\ < A. Zbývá ověřit, že tcf(Vr) = r. Zafixujme M G £/, |A/| = A. Funkce g určuje rozklad množiny M na obory konstantnosti {g~1(p) : \± G g[M}}. Pro libovolné d G X^e/i g(^) definujme modifikovanou funkci d takto. Pro i/ G M položme d(v) — supd[g~l {g(u)}) aproz^ G ,4 —Mnechč d(/y) = d(v). Funkcedopět leží v XveA g{v), d < d všude a <f je konstantní na každé množině g~l(p), p G #[M]. Modifikované funkci d přiřadíme funkci ip(d) e XA tak, že pro p — g{y), v G M, položíme íp(d)(p) = d{v), pro zbývající /x může být hodnota zvolena libovolně. Je zřejmé, že pro modifikované funkce d\,d2,)t d\ <u d2, právě když y?(^i) <v ^(^2)- Odtud plyne, že tcf(K) = r. Tedy r G pcf(^4) a věta je dokázána. Přecházíme k nejzávažnějšímu bodu (c). Je jasné, že sup pcí(A) < HA, protože o tcí(U) pro U G Ult(A, A) rozhoduje nejvýše K^ funkcí. Podstata je tedy v nerovnosti opačné. Budeme se zabývat dvěma technikami spadajícími do pcf teorie. První používá fundované relace a skoro všude různé funkce a je použitelná pro případ nespočetného A. Druhá používá dominující systémy funkcí, báze ideálů a použijeme ji pro případ A = uj. 2.18 Rozšíření značení. Nechť X je ideál na množině X. Pro ordinální funkce /. g definované na X položme / <j g, jestliže {xeX: f(x) > g(x)} G X, f <T £, jestliže {x G X : f{x) > g(x)} G 1. Je-li X maximální ideál na X, pak duální filtr U kXje ultrafiltr. V tomto případě právě zavedená relace <j a relace <u z 2.7 splývají. 2.19 Lemma. Je-li X a-úplný ideál na X, potom <j je fundovaná relace na A On. Důkaz. Stačí ukázat, že neexistuje nekonečná posloupnost /0 >j • ■ • fn >r /n+i • • • funkcí. V opačném případě máme pro n G u množiny Yn — {x G X : fn(z) < fn+i{%)} € X, a tedy ze a-iiplnosti je také 1" = [j{Yn : ?i G -} G X. Jelikož X ^ J, je X — V # 0. Pro j- G A" - Y bychom měli nekonečný regres fo{x) > ■ ■ • > fn(x) > ■ • • v ordinálních číslech, což je nemožné. 2.20 Skoro všude různé funkce. Nechť X je nekonečná množina a X ideál na X. Funkce /,g jsou J-různé, jestliže {x G A : f(x) — g{x)} G X. Pokud Xp je Fréchetův ideál na A, to znamená Xp = {Y C .A : |]K| < |A|}, pak Xp -různé funkce nazýváme skoro všude různé. 427
Dodatek 2 1 21) Připomeňme, které symboly máme zafixované: N~,, A — cf(N7), .4 množinu regulárních kardinálů. 2.21 Lemma. Existuje rostoucí'funkceip : A —> A taková, zevsoučinuY^c<\ ^(0 existuje K^ vzájemně skoro všude různých funkcí. Důkaz. Buď ip : Á —> A rostoucí funkce splňující sup{^(a) : a G A} = K7 a taková, že (sup{ijj(3) : j3 < a})x < ip(a) pro každé a < A. Z kardinální aritmetiky víme, že | Xa<A Tp{ot)\ — H^ a navíc pro každé a < X máme nějaké prosté zobrazení eQ : Xp<aip(P) —> ^(a). Pro libovolné / G XQ<AV(a) funkce gj, definovaná vztahem gf(a) = eQ(/|a), leží opět v Xq<a w{a)- Pro různé /j, ji jsou funkce g^ a g/2 skoro všude různé. Máme tak {gj : / G Xa<A V;(a)} ^7 skoro všude různých funkcí. 2.22 Věta. Je-li A nespočetné, pak suppcf(,4) = K^. Důkaz. Zvolme pevné regulární r, K7 < r < N7. Dokazujeme, žer e pef(4). Uvažujme množinu i? všech zobrazení -0 : A —> A, pro které v X^<a 9(0 existuje alespoň r skoro všude různých funkcí. Fréchetův ideál Zp na A je a- úplný. Podle předchozího lemmatu je R 7^ 0. Z fundovanosti plyne, že existuje <xF-minimální funkce p e R. Chceme nalézt ultrafiltr T na A, pro kterv platí cf(Xc<A9(0,<^)>^ Položme Z = ZFU {X : X e [A]\ existuje g G XceX 9(0 a v X^ex #(0 Je alespoň r skoro všude různých funkcí}. Dokazujeme, že Z je ideál na A. Předně A ^ J, jinak existuje g . A —- K~, g < ¥ a v X^gaíKO existuje r vzájemně skoro všude různých funkcí. Stejnou vlastnost má funkce g' < g, kdet/(0 = \g{£,)\, a navíc #'(0 < 9(0- Položíme-li pro £ < A /i(0 = min{^ G .4 : ^ > sup{gf(íj) : r/ < £}}< je h : A —-> .4, /z <jF ^ a fr, G i?, a to je spor s minimalitou funkce y\ Uzavřenost X na podmnožiny je zřejmá, a jsou-li X, V £ Z — Zp disjunktní množiny a gy. gx jim odpovídající funkce, pak gx U #y zaručuje, že sjednocení X UY e Z. Přidá- me-li k X e Z — Zp množinu Y G Zp, neovlivní to skoro různost požadovaných funkcí, Z je ideál. Nechf T je ultrafiltr na A, který rozšiřuje filtr duální k 2, to znamená, zeTnZ — 0. Ověříme, že cf(X^<a 9(0> ^^") = r- Zvolme S C X^<a 9(0 systém skoro všude různých funkcí, |5| = r. .T7je uniformní ultrafiltr, tedy pro /, g G 5, jakmile / 7^ #, pak/ t^jf ^r tedy mohutnost ultraproduktu I X^<a 9(0/^1 > T- K ověření kofinality stačí ukázat, že pro každé / G X^<a 9(0 Je množina Sf = {g G S : 428
2.24 Mocniny singnlár~ních kai dinálů Dodatek 2 9 <T f} malá, \Sf\ < r. Pokud by pro nějaké / bylo Sf = r, potom pro každé g £ Sf existuje Xg £ T takové, že g\Xg < f\Xg. Ale r > K7 > 2A, proto pro r funkcí g £ Sf je Xg stejné, označme jej X. To ovšem znamená, že X £ X, a to není možné, protože X £ T. Nyní stačí ultrafiltr T převést na ultrafiltr U £ Ult(A, A), kde U = {}' C A Lp~l[Y] £ F}. Stejně jako ve 2.17 ověříme, že tcí(U) — r. Tedy r £ pcf(A). Požadovaná rovnost je dokázána. Všimněme si, že jsme pro případ nespočetné kofinality nejen znovu dokázali větu o intervalu pcf(A), ale i to, že pokud K^ je regulární kardinál, pak ^ = maxpcf(A). Obecně maximum pcf(A) ve smyslu naší definice nemusí existovat. 2.23 Dominující systémy. Uvažujme na X ^ 0 nějakou množinu H ordinálních funkcí. Systém D C H nazýváme dominující, jestliže (V/ eH)(3g€D) (Vx € X) (f(x) < g{x)). Je asi patrné, že nás budou zajímat nejmenší velikosti dominujících systémů v různých množinách funkcí. Pro naši množinu kardinálních čísel A označme supp(X A A)={/6XA:|{^/1: f{v) + 0}| < A}. Tedy supp(X A. A) sestává z funkcí, které mají nosič nejvýše mohutnosti A. Z následujícího tvrzení plyne, že v supp(X A, A) je nejmenší mohutnost dominujícího systému rovna právě sup pcí(A). 2.24 Lemma, (a) Pro každé U £ Ult(v4, A) existuje množina M e U a soubor funkcí G CXi tak, ze \G\ — tcf (U) a pro každou f e XA existuje g £ G takové, že pro všechna v £ M platí f (v) < g{v). (b) Je-li M C A, 0 < \M\ < X, pak existuje G C XA tak, že ,G| < sup{tcf(í/) : U e Ult(A, A),M £ U} a pro každou f £ XA existuje g £ G takové, že pro všechna v £ M platí f (v) < g{v). Důkaz, (a) Zvolme F C XA neomezenou v (XA,<L-), |F| = tcí(U). Buď M £ U zvolena podle lemmatu 2.10. Množinu G C XA definujme jako G — {max{/0,/i,. • • ,/n} : n £ cj& /o./i,. . . Jn £ F). Zřejmě \G\ = \F\. Ukážeme, že G je hledaná množina. Předpokládejme sporem, že existuje / £ XA tak, že pro každé g £ G je množina X{g) = {y £ M : g[u) < j'\v)} neprázdná. Protože G je uzavřená na konečná maxima, soubor {X(g) : g £ G} má konečnou průnikovou vlastnost, a tedy ho lze rozšířit do ultrafiltru V. Jenže g <y f pro všechna g £ G, což je ve sporu s tím, že M byla zvolena podle 2.10. (b) Pro každý ultrafiltr U £ Ult(A, A), který obsahuje množinu M, zvolme množinu M(U) a soubor funkcí G(U) s vlastnostmi z právě dokázané části (a). Pak 429
Dodatek 2 2 24 existuje konečně mnoho množin M(U\), M(Uo),..., M(Un), jejichž sjednocení obsahuje celou množinu M. Kdyby tomu tak nebylo, pak by soubor [M — M(U) : U G U{A, A), M G U} byl subbází filtru F na množině M, pro ultrafiltr U D F by pak platilo, že M(U) G U a M - M(U) G F C U, což není možné. Soubor G = {max^,^,....^} •' 9i e G(Ul),g2 G G(U2),...,gn e G(Un)} zřejmě má požadované vlastnosti. 2.25 Definice. Pokrývači číslo ideálu. Nechť Z je ideál na nekonečném kardinálu x. Pokrývacím číslem rozumíme cof (Z) = min{|B| :BCI, (Wx e 1) {3 y G B)(iC </)}. Tedy cof(X) je nejmenší mohutnost báze ideálu 1. Pokrývači Číslo ideálu [x]-T pro fixované nekonečné r < x značíme cov(>r, r). Uveďme základní vztahy pro cov(x, r). 2.26 Lemma, (i) cov(cj,u;) = 1, (ii) cov(Nn,u;) = Knpro n e lj - {0}, (iii) Nechí x je singulár s cf (x) — lj. Potom (a) cov(x, u) > >ť, (b) xK° - 2H° -cov(^,u;). Důkaz, (ii) Všimněme si, že pro libovolné kardinály x, A takové, že lj < \ < xax regulární, je nutně cov(x, A) > x. Pro Kn dokážeme nerovnost cov(Kn,u;) < N;i indukcí. Pro Ki tvoří systém {a : a < l^} bázi ideálu [^i]-"', tedy cov(^i,o,») = Ki. ProK,lT.i jecov(KnT.i.^') < cov(Nn+1. K?,)-cov(K77, „<) = K,l+1-K„ = N„_i (iii)(a) Nechť (>rn : n G cj) je rostoucí posloupnost kardinálních čísel korinální v x. Ukážeme, že žádný systém B C [x}-^ mohutnosti x není bází ideálu [x]-^'. Očíslujeme B = {xa : a < x}. Položme Xn = [J{xa : a < xn} pro n G uj. Jelikož \Xn\ < xn, je \x — .Ya| = >ť. Můžeme proto vybrat prostou posloupnost {an : n G ^j} tak, že an <E x — Xn pro každé ?i. Množina {an : /; G ~} není pokryta žádnou množinou z 5. Tedy cov(z,u.') > x. (ii)(b) Je zřejmé, že xKú > 2K° a >ík° > cov(x,^'), protože |[^]-^| = xH°■ Na druhou stranu, je-li B báze ideálu [x]-"\ potom \J{V(x) ■' x G 5} — [^]-". a tedy x*° < cov(*r,u;) • 2K°. 2.27 Příklad. Nechť A' značí ideál množin Lebesgueovy míry nula na reálné přímce. Hodnotu cof (A') nelze jednoznačně určit v ZFC, platí u\ < cof (A') < 2K°. Nechť M^ značí ideál na ^{0, 1} nulových množin ve standardní Haarově míře na kompaktní grupě 2*. Označme B^ měrovou algebru Borel (2^)/A/'>í. Nechť 71(8^) je nejmenší mohutnost husté množiny v B^. Pak platí rovnosti (Cichoň et al. 1985) cof (A/*) = cof (AT) ■ cov(x,u) = *(!&„). 430
2 29 Mocniny singulár níríi kardinálů Do< látek 2 Vracíme se k našemu tématu. Máme ve hře dva systémy ordinálních funkcí. První, supp(XA A), funkce definované na A, \A\ = J7J, druhý. supp(N" {0. 1}. A). pouze dvouhodnotové funkce definované na N~,. Nejmenší mohutnost dominujícího systému v supp(X A A) je sup pcf (.4), to je dokázáno ve 2.24. Nejmenší mohutnost dominujícího systému v supp(N"' {0,1}, A) je zřejmě cov(K7, A). Poznamenejme, že Shelah dokázal rovnost sup pcf\(A) = cov(N7, A). 2.28 Věta. Pro A = u, sup pcf (A) = K^. Tuto část důkazu provedeme pouze pro 7 limitní, 7 < u>i. Přitom ukážeme hlavní ideu obecného důkazu, a to prostředky, které máme k dispozici. Obecný případ využívá jemnějších kombinatorických argumentů a lze jej nalézt v pracích zmíněných v úvodu tohoto dodatku. Buď A = {v < K-y : v je regulární, (2LO)+ < v). Pro v € A označme v~ ten kardinál x, že v = >r+. Uvědomme si, že každý kardinál v G .4 je izolované nespočetné kardinální číslo, tedy v~ je definováno. Pro každé v G A a x G zy \ z/~ zafixujme bijekci 6^ množiny x na zv~. Buď c < ui ten ordinál, že Kr = (2W) + . Množina M C K7 se nazývá pokrývači, jestliže splňuje následujících šest podmínek: (l)MnNc = Nc, (2) pro každé v G /l je sup(A/ fl 1/) < 1/, (3) pro každé zv G A je cf(sup(M rii/))> cj, (4) pro každé iv G AjeA/n(^\i/") uzavřená neomezená v bup(A/ fi z/j, (5) pro každé zv G /l, každé x,y £ Mn(^\i^~), y < x, je bu^x(y) G M. (6) pro každé v G A, každé x G M n (v \ v") a každé y G A/ n v~, je Pro pokrývači množinu M označme Ch^/ funkci, která je definovaná vztahem Ch^/(zv) — sup M n zv pro v G A. Tuto funkci nazvěme charakteristickou funkcí množiny M. 2.29 Lemma. Jsou-li množiny A/. Ar pokrývači a platí-li CIim = Ch,v, pa/: Důkaz. Stačí ukázat, že pro všechny kardinály v < K^ platí A/ n íy = A' u v. což provedeme indukcí. Pro v < Kc je Aí n zy = Ar n v = 1/ podle (1). Předpokládejme, že pro všechna z/ < ^7, z/7 < 1/, platí M D v1 — A* n //. Je-li zv limitní, pak ovšem M n zv = IX'<t, iV^ n ^ = U^oiV n v' = iV n ZA Je-li zy kardinální následník, zv > Nc, pak v € A a M Ci l/~ — N C\v~. Buď CM = AI n (zy \ í/~), C/V = A n [y \ v~). Podle (4) je množina Cm uzavřená neomezená v Ch>/(ť) a množina C,v uzavřená neomezená v Ch j^(l/). 431
Dodatek 2 2 29 Protože ChiA/(V) = Ch,y(i/) a protože cf(Ch^/(^)) > ^ podle (3), je i množina C = Cm fl CÁw uzavřená neomezená v Ch.v/(^). Zvolme libovolné z G M C\ [y \ v"). Protože z < Ch,\/(i/) a protože C je neomezená v Ch^/(i/), existuje x E C, x > z. Jelikož c G M, pro 2/ = bUT(z) máme podle (5) y e M. Jelikož y e v~, tedy z indukčního předpokladu je y G .V. Avšak x G C C Cm C íV, tedy podle (6) je z = 6~i(y) G A'r. Dokázali jsme, že iW n [y \ u~~) C TV n (ř/ \ ř/~), a symetrickým argumentem dostaneme opačnou inkluzi, tedy hledanou rovnost M n v = N n v. 2.30 Definice. Univerzální posloupnost. Nechť r G pcf(A). Posloupnost funkcí (/c : £ ^ r)> splňující tyto tři podmínky (i) pro každé £ G r je fc G X A; (ii) je-li U libovolný ultrafíltr na A takový, že r = tcf(ř/), pak pro každá £ < 7? < rje/^ <l/ /,,; (iii) je-li t/ libovolný ultrafíltr na A takový, že r = tcf([/), a g G X .4, pak existuje £ £ t tak, že g <£/ f^, se nazývá univerzální posloupností pro r. 2.31 Definice. Univerzální ^-minimální posloupnost. Nechť r G pcť(A), >c regulární nespočetný kardinál. Univerzální posloupnost (/f : £ G r) se nazývá x-minimální, pokud pro každé (<ro kořlnalitě cf (f) = >ť platí (iv) pro každé i/ G A je /^(/^) = min{sup{/r/(i/) : 77 G C} : C C £ je uzavřená neomezená množina ordinálního typu x v £}. 2.32 Lemma. Pro každé r G pcf(A) existuje univerzální (2U,,)~'~-minimální posloupnost. Důkaz. Fixujeme r G pcf(A). Víme, že min(A) > |A| + , v našem případě \A\ — u. Položme J<r = {X C A : (Vt/ G Ult(A))(.Y G U —> tcf(ř/) < r)}. Je zřejmé, že J<r je ideál na A. Speciálně, pro r — min(A) je J7<- = {0} a univerzální posloupnost tvoří konstantní funkce /c, £ < r, pro které je /c(//) — £ pro všechna v G A. Nejprve ukážeme, že kvaziuspořádání (X-4Xj^J je nahoru r-usměrněné Kdyby tomu tak nebylo, pak existuje regulární kardinální číslo o <r,p> min(A), a <j<,-rostoucí posloupnost (hn : rj < o) C XA. která nemá horní mez v (X A, <j<T). Ukážeme, že toto vede ke sporu. Označme UT — {U e Ult(A) : U fl J<r = 0}. Podle 2.10 je zřejmé, že U~ = {U G Ult(A) : tcf(L'r) > r}. Pro každé U G Ur je posloupnost (hn : rj < g) <u-rostoucí a má <u-horní mez. Označme ji hjj. 432
2 J-í Mocniny singulai nich Laidinálu Dodatek 2 Využijeme toho, že v našem případe je g > min (A) > 21'4' = 2W. Pro dané (7 G Z//r je \U\ — 2" a tedy existuje množina Xy G U taková, že pro kofinálně mnoho indexů r\ < g je hy\Xy > fn\Xy všude na Xy. To znamená, že hy\Xy >j<T hn\Xy pro každé tj < g. Nyní z kompaktnosti plyne, že existuje konečně mnoho ultrafiltrů z Ur takových, že Xyy U Xy2 U • • • U Xyit G J<T*» kde J7<r* je filtr duální k J7<T. V opačném případě by množiny {A - (Xy0 U A^ U • • • U Xyk) : k e lj: {Uz : i < k} C Ur] spolu s J7<r* tvořily centrovaný systém a jeho libovolné rozšíření do ultrafiltrů V na A dává V G ZYr a máme spor s tím, že Xv e V & A — Xy G V. Máme tedy konečně mnoho funkcí hy1. hy2, • • • , h^jt a stačí položit /i = maxf/i^ : i — 1, 2, • • • . n}. Funkce h je <j<^ -horní mezí posloupnosti (hn : r] < g). Dokazujeme existenci univerzální posloupnosti pro r. Hledáme posloupnost / — (h '• £ < T) ^ X^4, která je <j<T-rostoucí a má požadovanou vlastnost pro r. Předpokládejme, že taková posloupnost neexistuje. Provedeme \A\+ kroků, v našem případě \A\ + = cji, ve kterých zkonstruujeme <j<T -rostoucí posloupnosti fa = (í* - f < t) C X A pro a < |.4| + a současně vybíráme vhodné ultrafiltry Ua s tcf (ř7Q) = r pro všechna izolovaná ordinální čísla a. Nechť f° = (fc • £ < r) je nějaká <r-rostoucí posloupnost. Taková posloupnost existuje, protože (X A, <j<r) je r-usměrněná. Jsme v kroku a < \A\ +, máme posloupnost fa a konstruujeme posloupnost /a+1. Jelikož fQ není univerzální pro r, existuje ultrafiltr Ua+i s tcf(ř/a + 1) = r takový, že posloupnost/0' = (/? : £ < r) je <t/Q+i -omezená. Jako/^4-1 zvolíme funkci, která je <ua+l-horní mezí posloupnosti /a, můžeme předpokládat, že /o*+1 > fo všude na A. Ostatní funkce /^+1 volíme tak, aby (1) /a+1 byla <jt<t -rostoucí a kofinální v (X A <í/a+1), a (2) /^+1 > /^ všude na A pro každé £ < r. Pro a limitní zvolme fa tak, aby (3) fQ byla <j<T-rostoucí, (4) /?+V) > sup{/f (*/) : /3 < a} pro každé i/GÍaf<r, To je možné, jednak z r-usměměnosti kvaziuspořádání (X A <j<r) a jednak proto, že a < \A\+ a min(^) > |.4|. Definujme funkci g e XA vztahem 5H = sup{/0»:a<|.4|+} pro v G A. Pro každé a < \A\^ existuje £a < r takové, že g <yu + l Z""*"1, to plyne z koíi- nálnosti posloupnosti /a+1 v (X A, <yu + l). Položme £ = sup{£a : a < \A\* }. Jelikož r > |/l|++, je f < r. 433
Dodatek 2 2 .V2 Pro a < \A\+ je množina XQ = {v e A : g{u) < /-a+1(^)} € tW Jelikož pro a < /3 < \A\~*~ je f£ < f^ na celém .4, množiny A'Q s rostoucím a rostou. Jelikož X& € Ua+i, ale Xa £ Up+\ pro [3 > a, je (Xa : a < |i4|T) ostře rostoucí posloupnost podmnožin množiny A, a to není možné. Tím jsme dokázali, že existuje univerzální <j<T-rostoucí posloupnost pro r. Z ní a z r-usměrněnosti uspořádání (X A. <j<r) získáme snadno minimální univerzální posloupnost. Zafixujme jednu univerzální <j<t-rostoucí posloupnost pro r, (fc : £ < r). Transfinitní rekurzí do r sestrojíme posloupnost (#£:£< r) takto: po = /o, je-li £ < racf(£) ^ (2^)+, zvolme g^ tak, aby byla v uspořádání <j<T větší než funkce f$ a všechny funkce gn, rj < £. To je možné, protože uspořádání (X A. <j ) je r-usměrněné. Všimněme si, že z těchto požadavků a z univerzálnosti posloupnosti (f$ : £ < r) plyne, že i posloupnost (<?$:£< r) bude univerzální pro r. Mějme £ < t, cf(£) = (2^)+ a <j<T-rostoucí posloupnost (gn : rj < f) C X A Pro libovolnou uzavřenou neomezenou množinu C C f, otpC = (2^) + definujme funkci gc € X A vztahem gc{v) =suv{gT](v) : 77 e C}. Ukážeme, že mezi funkcemi {gc : C e Club(£)} existuje nejmenší. Využijeme toho, že Club(£) je uzavřený na průniky mohutnosti \A\. Kdyby nejmenší funkce gc neexistovala, můžeme vybrat klesající posloupnost {Ca : a < \A\ + ] uzavřených neomezených množin v f, otpCa = (2")+ tak, že pro každé a je gctí (v) > ^cu+1(^) pro nějaké v e A. Jelikož pro a < [3 < \A\+ je gcít > yc^ všude na \A\, nalezneme jedno v € A takové, že gca{v) > 9cCi + l pro neomezeně mnoho a, a to není možné. Pro£ < r,cf(f) = (2u,) + ,buď^ nejmenší z funkcí gc, C e Cliib(£)- Lemma je dokázáno. Pro každé r € pcí(A) zafixujme univerzální (2^) + -minimální posloupnost (^(r) :íeí). Označme// množinu všech funkcí / G X A takových, že existuje přirozené číslo n, kardinální čísla r0. Ti, •• • . r7l_i £ pcf(\4), ordinální čísla £L < rt pro i < ?i, cf(^) = Nc, a rozklad AV A'i. ■ ■ ■ . A"a_i množinv .4 tak. že pio každé i < nje /|A, - f\Til)\Xl. 2.33 Věta. 7č-/z 5 C N7, 5 spočetná, pak existuje pokrývači množina M C N7 tatova, & 5 C Aí, |M| = Kc a ChM e H. Důkaz. Nejprve zavedeme zobrazení B : P(N7) —> ^(N7). Pro T C K7 buď To = clT, kde cl je uzávěr množiny T v prostoru K7, a dále, Tk+\ — TkU{b^iX(y) : 434
2 3."-i Mocniny snigidámíc}\ kardinálů Dodatek' 2 veA,y€ TkC\v,x G Tkn(v\v-),y < x}u{b~lx(y) : jo e TkC\(v \u~), y G T/c ^ ^'_}» S(T) = IJ/c^^T/c- Z této definice se snadno ověří, že T C J3(T) a |B(T)|<|T|-o,. Buď 5 spočetná podmnožina ordinálu N7. Množinu Aí nalezneme transfinitní indukcí do Hc současně s množinami Z/r) C r pro r G pof (,4), mohutnost každé množiny i/7*) je nejvýše 2W. Pro každé r £ pcf(A) zafixujme univerzální Kc-minimální posloupnost f(T) = (fc '■ £ < T) a položme 5o = S, Lg = 0 pro všechna r £ pcf(^4). Je-li a < ttc limitní, položíme 5a = U/3<a ^» ^ — cKU/3<a ^Js )' uzávěr je brán v prostoru r. Známe-li Sa, předpokládáme, že \SQ\ < Kc. Pro v G A buď ha(is) = sup 5a n i/. Pro r € pcf(^4) a pro A' C A označme f (a, X. r) nejmenší £ < r, které splňuje, že £ > supLL a pro všechna z/ G X platí fc (v) > ha(u). Pokud £ s požadovanými vlastnostmi neexistuje, položme £(a,X, r) — 0. Množinu L^1 definujme vztahem I^J+i ~ cKLa U {f(a,X,r) : X C ,4}). Protože množina A je spočetná a |LÍr)| < 2"', je i \L^li\ < 2W. Nyní položme 5Q+1 = £(Sa U {/e(TV) : ^ e A,£ G La+i.r € pcf(4)} U {a}). Protože |pcf(i4)| < \A\" = 2U, je |5Q+1| < 2W. Tím jsou indukční kroky popsány a zbývá položit M = {Ja<^ Sa, L^] — Ua<Nr L-T) Pr0 T É pcf(4). Z popsané konstrukce okamžitě plyne, že množina A/ = IJq<k ^ je pokrývači, obsahuje množinu 5 a má mohutnost Nf. Musíme ještě ověřit, že Ch?\/ 6 í/\ Z transfinitní indukce víme, že pro a < (5 < Kc je ha < hj < Ch^/ všude na A a že CriA/ = sup{/ia : q < Kc}. Zvolme libovolně ultrafiltr U na ,4, buď r = tcf(Z7). Množina Z^r) je podmnožinou ordinálu r, má ordinální typ Nc a pro 7/ = sup L^ je 1^ uzavřená neomezená v rj. Protože jsme pracovali s univerzálním Hc-minimálním systémem pro r, existuje pro funkci fr)T množina C uzavřená neomezená v ?/ taková, že /// ' =■ sup{/:rJ : £ G C}. Položíme-li C — C C\ L^T\)t C rovněž uzavřená neomezená v // a platí také/;(;r)-sup{4r) :£GČ}. Protože pro každé £ G Č je £ £ L^r\ existuje a < Kc, pro které je £ G li. Avšak {fcT)(v) : v e A} C Sa + i, a tedy hQ+i(^) > /^ (^) Pr° všechna ^ G .4. Dostáváme tak 4r) - sup{^(r) : £ G Č} < sup{/iQ : a G Kc} - Cli.w- 435
Dodatek 2 2 M Zvolme libovolně a. < Kc. Soubor funkcí f? je <[/-neomezený, a tedy pro nějaké ^ G r platí nerovnost ha <c nT\ Pro množinu X = {v € A : ha(v) < fcT (v)} tedy existuje nenulové £(a, X, r) £ £a+i a platí, že/ia <<y /^ v r) <c/ /^. Protože £(a, X, r) < 77 a protože množina Č je neomezená v q, můžeme zvolit £(a) e Č tak, že í(a,X,r) < £(a) < 77. Zřejmě ha <c/ f£ly Označme Xa = {v e A : ha(i/) < fcJL(^)}- Máme Xa G U. Protože Kc = (2W)+, existuje množina 7 C Kc o mohutnosti Nc a I 6 [/ tak, že pro všechna a £ 7 je X — XQ. Pro všechna v £ X potom dostáváme ChA/(V) = sup{hQ(u) : a G Hc} = sup{fra(i/) : a £ 7} < < supí/^jM :«€/}< supí/^^M : ? e Č} = /,». Tedy pro množinu X platí, že C\\m\X — fn\X. Množinu X jsme nalezli v ultra- filtru U, a proto ji označme symbolem X\j. Z kompaktnosti plyne, že pro nějakou konečnou množinu /C C Ult(A) je A = Uuzic Xu, což dokazuje, že ChA/ G 77. 2.34 Závěr důkazu. Podle lemmatu 2.33 pokrývači množiny o mohutnosti Kc, jejichž charakteristická funkce je prvkem množiny i7, pokrývají všechny spočetné podmnožiny kardinálu K^. Protože |77| < suppcf(^) a každá pokrývači množina o mohutnosti Kc obsahuje pouze Kc = (2")+ spočetných množin, dostáváme N? < (2") + - \H\ = \H\ < suppcfU). 436
literatura ARCHANGELSKIJ, A. V. 1969 O moščnosti bikompaktov udovletvorjajuščich pervoj axiome sčotnosti. Doklady Akad Nauk 187, 967-974 BALCAR,B. 1973 A theorem on supports in the theory of semisets. Comment. Math. Univ. Carolinae 14, 1-6 BALCAR, B., PELANT, J., SIMON, P. 1980 The space of ultrafilters on N covered by nowhere dense sets. Fund. Math. 110, 11-24 BALCAR, B., ŠTĚPÁNEK, P. 1977 Boolean matrices, subalgebras and automorphisms of complete Boolean algebras. Fund. Math. 106, 211-223 BAUMGARTNER, J. E. 1973 AU N,-dense sets ofreals can be isomorphic. Fund. Math. 79, 101-106 1975 Canonical partítion relations. Journal Symb. Logic 40, 541-554 J975 Incffability properties of cardinals I. Coli. Math. Soc. Jánoš Bolyai 10. lnfinite and finite sets, Keszthely 1973, 109-130 1976 Almost-disjoint sets, the dense set problém, and the partilion calcuius. Ann. Math. Logic 10,401-439 1979 Independence proofs and combinatorics. Proč. of Symposia in Pure Math. 34, 35-46 1982 Order types of reál numbers and other uncountuble linear orderings. Proč. BaníT Conference on Ordered Sets (ed. I. Rival), D. Reidel Publ. Co., 239-277 BELL, J. L. 1977 Boolean-valued models and independence proofs in set theory. Clarcndon Press, Oxford BENDA, M., KETONEN, J. A. 1974 Regularity of ultrafiltres. Israel J. Math. 17, 231-240 BLASS, A. 1977 A model without ultrafilters. Bull. Acad. Polon. Sci. 25, 329-331 BLASZCZYK, A. 1982 Aspekty topologiczne algebr Boole'a. Univcrsytet Šlaski BLAŽEK, J. et al. 1983 Algebra a teoretická aritmetika. SPN, Praha BOLZANO, B. 1851 Paradoxien des Unendlichen. Leipzig (český překlad Paradoxy nekonečna, překl. O. Zich, NČSAV, Praha 1963) HROUWER, L. E. J. Il)75 Collected works. North Holland, Amsterdam RUKOV5KÝ, L. 1905 The continuum problém and the powers of alephs. Comment. Math. Univ. Carolinae 6, 181-197 437
1979 Struktura reálnej osi. Veda, Bratislava BURK1LL, H., MIRSKY, L. 1973 Monotonicity. J. Math. Anal. Appl. 41, 391-410 CANTOR, G. 1932 GesammeUe Abhandlungen mathemalischen und philosophischen Inhalts Berlin 1932 (druhé vydání G. Olms. Hildeshcim 1962) CARTAN, H. 1937 Filtres et ultrafiltres. C. R. Acad. Sci. Paris 205, 111-119 COHEN, P. J. 1963 The independenec oť the continuum hypothesis. Proceedings of the Nat. Acad. Sci. USA 50, 1143-1148 1966 Set theory and the continuum hypothesis. Benjamin, New York (ruský překlad Mir, Moskva 1969) COMFORT, W. W., NEGREPONTIS, S. 1974 The theory of ultrafilters. Springer-Verlag, Berlin, Heidelberg 1982 Chain conditions in topology. Cambridge Univ. Press DE BRLTN, H. G., ERDÓS, P. 1951 A colour problém for infinite graphs and a problém in the theory of relations. Nederl. Akad. Wetensch. Proč. Sec. A 54 = Indag. Math. 13, 369-373 DEVLIN, K. J. 1978 K.-trces. Ann. Math. Logic 13, 267-330 1984 Constructibility. Springer-Verlag, Berlin, Heidelberg DEVLIN, K. J., JENSEN, R. B. 1975 Marginalia to a Theorem of Silver. In: Logic Conference Kiel 1974 (ed. G. H. Múller et al.). Lecturc Notes in Maths. 499, 115-142, Springer-Verlag, Berlin, Heidelberg DEVLIN, K. J., JOHNSBRATEN, H. 1974 The Souslin problém. Lecture Notes in Math. 405, Springer-Verlag, Berlin, Heidelberg DEVLIN, K. J., SHELAH, S. 1978 A weak version of O which follows from 2*° < 2K\ Israel J. Math. 29, 239-247 DRAKE, F. R. 1974 Set Theory, An Introduction to Large Cardinals. North-Holland, Amsterdam DUSHNIK, B., M1LLER, E. W. 1941 Partially ordered sets. Amer. J. Math. 63, 600-610 F. ASTON, W.B. 1970 Powersof regular cardinals. Ann. Math. Logic /, 139-178 ELLENTUCK,E. 1974 A new proof that analytic sets are Ramscy. J. Symbolic Logic 39, 163-165 ERDÓS, P., HAJNAL, A. 1966 On a problém of B. Jónsson. Bull. Acad. Polon. Sci. 14, 19-23 ERDÓS, P., HAJNAL, A., MATE, A., RADO, R. 1984 Combínatonal Set Theory North-Holland, Amsterdam ERDOS, P., HAJNAL, A., RADO, R 1965 Partition relations for cardinal numbers. Acta. Math. Acad. Sci Hungar. 16, 93-196 LRDOS,P., HECHLER, S. H. 1975 On maximal almost-disjomt families over singulár cardinals. Infinite and Finitc Sets, vol 1 (cd. A. Hajnal et al.), 597-604 ERDÓS, P., RADO, R. 1950 A combinatorial theorem. Journal London Math. Soc. 25, 249-255 1952 Combinatorial theorems on classifícations of subsets of a given set. Proč. London Math. Soc. (3), 2, 417-439 1956 A partition calculus in set theory. Bull. Amer. Math. Soc 62, 427-489 438
I.iierdhua 1960 Intersection theorems for systems of sets. J. London Math. Soc. 35, 85 90 ERDOS, P., SZEKERES. G. 1935 A combinatorial problém in geometry. Compocito Math. 2, 464-470 ERDOS, P., TARSK1, A. 1943 On families of mutually exclusive sets. Ann. of Math. 44, 315-329 fhlgner, u. (editor) 1979 Mengenlehre. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt FODOR, G. 1956 Eine Bemerkung zuř Theorie der regressiven Funktionen. Acla Sci. Math. (Szeged) 17, 139-42 1966 On stationary sets and regressive functions. Acta Sci. Math. (Szeged) 27, 105-110 FRAENKEL, A. A. 1922 Zu den Grundlagen der Cantor-Zermeloschen Mengenlehre. Math. Annalen 86, 230-237 1966 Set Theory and Logic. Addison-Wesley, Reading FRAENKEL, A. A., BAR-H1LLEL, Y., LEVÝ, A. 1973 Foundations of Set Theory. North-Holland, Amsterdam FRAISSE, R. 1948 Sur la comparaison des types ďordres. C. R. Acad. Sci. Paris 226, 1330 FROLÍK, Z. 1968 Fixed points of maps of extremally disconnected spaces and complete Boolean algebras. Bull. Acad. Polon. Sci. 16, 269-275 CALVIN, F., HAJNAL, A. 1975 Inequalities for cardinal powers. Ann. of Math. 101, 491-498 GALVIN, ¥., PR1KRY, K. 1973 Borel sets and Ramsey's theorem. J. Symbolic Logic 38, 193-198 GENTZEN, G. 1936 Die Wiederspruchsfreiheit der reinen Zahlentheorie. Math. Annalen 112S 493-565 GINSBURG, S. 1955 Order types and similarity transformations. Trans. Amer. Math. Soc. 79, 341-361 GITIK, M. 1980 AU uncountable cardinals can be singulár. Israel J. Math. 35, 61-88 GOODSTEIN, R. L. 1944 On the restricted ordinal theorem. J. Symbolic Logic 9, 33-41 GÓDEL, K. 1938 The Consistency of the Axiom of Choicc and of the Generalized Continuum Hypothesis. Procccdings of the Nat. Acad. Sci. USA 24, 556-557 1939 Consistency proof for the generalized Continuum Hypothesis. Proceedings of the Nat. Acad. Sci. USA 25, 220-225 1940 The Consistency of the Axiom of Choice and of the generalized Continuum Hypothesis with the Axioms of Set Theory. Annals of Math. Studies 3, Princeton GRAHAM, R. L., ROTHSC HILD, B. L., SIM M 1 K. J II 1980 Ramsey theory. John Wiley, New York GREGORY, J. 1976 Higher Souslin trees and the generalized continuum hypothesis. J. Symbolic Logic 41, 663-671 hájek, p. 1966 The consistency of ChurcrTs alternatives. Bull. Acad Polon. Sci. 14, 424430 HAJNAL, A. 1961 Proof of a conjecture of S. Ruziewicz. Fund. Math. 50, 123-128 HAJNAL, A., JUHÁSZ, I. 1967 Discrete subspaces of topological spaces. Indag. Math. 29, 343-356 439
HALMOS, P. R. 1950 Measure theory. Van Nostranri, New York 1966 Lectures on Boolean algebras. Van Nostrand, New York HALPERN, J D., LEVÝ, A 1971 The Boolean prime ideál theorem does not imply the axiom of choice. Axiomatic set theory (ed. D. S. Scott), Proč. Symp. in Pure Math. Amer. Math. Soc. 75, Part I, 83-134 HAUSDORFF, F. 1914 Grundziige der Mengenlehre, Leipzig (druhé vydání Chelsea, New York 1949) HIGMAN, G. 1952 Ordering by divisibility in abstract algebras. Proč. London Math. Soc. 2, 226-336 jech, T. 1967 Nonprovability of Souslin's hypothesis. Comment. Math. Univ. Carolinae 8, 291-305 1968 a;, can be measurablc. lsrael J. Math. 6, 367-367 1973 Some combinatorial problems concerning uncountable cardinals. Ann. Math. Logic 5, 165-198 1973 The Axiom of Choice. North-Holland, Amsterdam 1978 Set theory. Academie Press, New York JECH, T., MAGIDOR, M., MITCHELL, W., PRIKRY, K. 1980 Precipitous ideals. Journal Symb. Logic 45, 1-8 JECH, T., PRIKRY, K. 1979 Ideals over uncountable sets. Application of almost disjoint functions and genenc ultrapowers. Memoirs Amer. Math. Soc. 24 JENSFN, R. B. 1972 The Fine Structure of the Constructible Hierarchy. Ann. Math. Logic 4, 229-308 JENSEN, R., KUNEN, K. 1971 Some combinatorial properties of L and V (preprint) JORDÁN, C. 1893 Cours ďAnalyse. Gauthier Villars, Paris juhász, i. 1971 Cardinal functions in topology. Math. Centre, Amsterdam 1980 Cardinal functions in topology - ten years later. Math. Centre, Amsterdam KAC, M., ULAM, S. M. 1968 Mathematics and Logic. Retrospect and Prospects, F A. Praeger, Publishers (český překlad SNTL, Praha 1977) KANAMORI, A. 1982 On Silver's and related principles. Logic Colloqumm 80 (ed. D van Dálen et al.), North-Holland, 153-172 KANAMORI, A., MAGIDOR, M. 1978 The evolution of large cardinal axioms in set theory. Higher Set Theory, Lecture Notes in Math 669, 99-275 KATĚTOV, M. 1951 Remarks on Boolean algebras Coll. Math 2,229-235 1967 A theorem on mappings. Comment Math. Univ. Carohnae 8, 431 —433 KIRBY, L. A. S., PARIS, J. 1982 Accessible independence re^ults for Peano Anthmetic. Bull. London Math Soc 14, 285-293 KRIPKE, S. 1967 An extension of a theorem of Gaifman-Hales-Solovay. Fund. Math. 61, 29-32 KUNEN, K. 1971 Elementary embeddings and infinitary combinatones. Journal Symb. Logic 36, 407-413 1977 Combinatorics. Handbook of Math. Logic (ed. J. Barwise), North Holland, Amsterdam, 371-401 1978 Saturated ideals. Journal Symb. Logic 43, 65-76 440
Literatura 1980 Set Theory, An Introduction to Independence Proofs. North Holland, Amsterdam KURATOWSKI, K. 1958 Topologie I. PWN, Varšava (ruský překlad Mir, Moskva 1972) KUREPA, D. 1937 Ensembles linéaries et une class de tableaux ramifiés. Publ. Math. Univ. Belgrade 6, 129-160 1968 Around the generál Suslin problém. Proč. Internát. Symp. on Top. Herceg-Novi, Beograd 1969, 239-245 LAVER, R. 1971 On Fraisse's order type conjecture. Ann. of Math. 93, 89-111 1976 Well-quasi-orderings and sets of finite sequences. Math. Proč. Cambridge Phil. Soc. 79, 1-10 1976 On the consistency of Borďs conjecture. Acta mathematica 137, 151-169 LAVER, R., SHELAH, S. 1981 The N2-Souslin hypothesis. Trans. Amer. Math. Soc. 264, 411-417 LEVY, A. 1979 Basic Set Theory. Springer-Verlag, Berlin, Heidelberg MAC NEILLE, H. M 1937 Partially ordered sets. Trans. Amer. Math. Soc. 42, 416-460 MAGIDOR, M. 1977 On the singulár cardinals problém I. Israel J. Math. 28, 1-31 1977 On the singulár cardinals problém II. Ann. of Math 106, 517-547 1978 Changing cofinality of cardinals. Fund. Math. 99, 61-71 MAHARAM, D. 1947 An algebraic characterization of measure algebras. Ann. Math. 48, 154-167 MARTIN, D. A., SOLOVAY, R. M. 1970 Internal Cohen extensions. Ann. Math. Logic 2, 143-178 MATHIAS A. R. D. 1977 Happy families. Ann. Math. Logic 12, 59-111 1979 Surrealist landscape with figures (a survey of recent results in set theory). Period. Math. Hunganca 10, 109-175 MILLER, E. W. 1943 A notě on Souslin*s problém, Amer. J. Math. 65, 673-678 MITCHELL, W. J. 1972 Aronszajn trees and the independence of the transfer property. Ann. Math. Logic 5. 21-46 MONK, J. D., SOLOVAY, R. M. 1972 On the number of complete Boolean algebras. Algebra Univ. 2. 365-368 MORAYNE, M. 1980 O róžnickowalnošci funkcji Peano (preprint), Umwersytet Wroclawski MOSCHOVAKIS, Y. N. 1980 Descriptive Set Theory North-Holland, Amsterdam MYCIELSKl, J. 1964 On the axiom of determinateness. Fund Math. 53, 205-224 MYCIELSKl, J., ŠWIERCZKOWSKl, S. 1964 On the Lebesgue measurability and the axiom of determinateness. Fund. Math. 54, 67-71 NASH-W1LLIAMS, C. ST. J. A. 1968 On better-quasi-ordering transfinite sequences. Proč. Camb. Phil. Soc. 64, 273-290 NEŠETŘIL, J. 1979 Teorie grafů. SNTL, Praha OXTOBY, J.C. 1971 Measure and category. Springer-Verlag, Berlin (ruský překlad Mír, Moskva 1974) 441
piNrus, n 1974 Cardinal representativcs. Israel J. Math. 18, 321-344 pospíšii . R 1937 Remark on bicompact spaces Ann of Math. 38, 845-846 qline, w. v. 1963 Set theory and its logic. Cambridge, Massachusetts RAMSRY, F. P. 1930 On a problém of formal logic. Proč. London Math. Soc. 30, 264-286 RASIOWA, H., SlKORSKl, R. 1950 A proof of the completeness theorem of Gódel. Fund. Math. 37, 193-200 R1EGER, L. 1951 On free N „-complete Boolean algebras. Fund. Math. 38, 35-52 RUBÍN, H. 1960 Two propositions equivalent to the axiom of choice only under both the axioms of extensionality and regularity. Notices Amer. Math. Soc. 7, 381 scon, d. s. 1961 Measurable cardinals and constructible sets. Bull. Acad. Polon. Sci. 9, 521-524 1967 A proof of the independence of the continuum hypothesis. Math. Syst. Theory /, 89-111 shelah, s. 1975 A compactness theorem for singulár cardinals, Free Algebras, Whitehead problém and transversals. Israel J. Math. 21, 319-349 1979 On the successors of singulár cardinals. Logic Colloquium 78 (ed. M. Boffa et al.), 357-380 1982 Proper forcing Lecture Notes in Maths. 940, Springer Verlag, Berlin, Heidelberg SHOENFIELD, J. R. 1971 Unramified forcing. Axiomatic Set Theory (ed. D. S. Scott), Proč. Symp. in Pure Maths. Amer. Math. Soc. 13, Part 1, 357-382 1977 Axioms of Set Theory. Handbook o( Mathematical Logic (ed. J. Barwise), North-Holland, Amsterdam, 321-344 sierpinski, w. 1934 Hypothčse du Continu. Monografie Matematyczne 4, Warszawa-Lwow 1950 Sur les types ďordre des ensembles linéaires. Fund. Math. 37, 253-264 SIKORSKI, R. 1964 Boolean algebras. Springer-Verlag, Berlin, Heidelberg (ruský překlad Mir, Moskva 1969) SILVER, J. 1970 Every analytic set is Ramsey. J. Symbolic Logic 35, 60-64 1971 The independence of Kurepa's conjecture and two-cardinal conjectures in model theory Axiomatic Set Theory (ed. D. S. Scott), Proč. Symp. in Pure Math. Amer. Math. Soc. 13, Part 1, 383-390 1975 On the singulár cardinals problém Proč. Intern. Congress of Mathematicians, Vancouver 1974, Vol. 1, 265-268 SIMPSON, S. G. 1984 BQO Theory and Fraisse':> Conjecture. In; R. Mansfield, G. Weitkamp, Descriplive Set Theory, Oxford Logic Guides, Oxford University Press SMITH, E. C, TARSKI, A. 1957 Higher degrces of dtstnbutivity and completeness in Boolean algebras. Trans. Amer. Math Soc. 84, 230-257 SOLOVAY, R. M. 1966 New proof of a theorem of Gaifman and Hales. Bull. Amer. Math. Soc. 72, 282-284 1970 A model of set theory in which every set of reals is Lebesgue measurable. Ann. of Math. 92, 1-56 1971 Real-valued measurable cardinals. Axiomatic Set Theory (ed. D. S. Scott), Proč. Symp. in Pure Math. Amer. Math. Soc. 13, Part I, 397-428 442
Literatura 1974 Strongly compact cardinals and the GCH. Proč. Tarski Symposium (ed. L. Henkin). Amer. Math Soc. rroc. Symposia Pure Math 25, 365-372 SOLOVAY, R. M., TfcNNENBAUM, S. 1971 lterated Cohen extensions and Souslin's problém. Ann. of Math. 94, 201-245 SPECKER, E. 1949 Sur un probléme de Sikorski. Colloq. Malh. 2, 9-12 STONE, M. H. 1934 Boolean algebras and their application to topology. Proč. Nat. Acad. Sci. U.S.A. 20, 197-202 1936 The representation theorem for Boolean algebras. Trans. Amer. Math. Soc. 40, 37-111 1937 Applications of the theory of Boolean rings to generál topology. Trans. Amer. Math. Soc. 41, 375-481 SUSLIN, M. Ja. 1920 Probléme 3. Fund. Math. 7, 223 SZEMERÉD1, E. 1975 On sets of integers containing no k elements in arilhmetic progression. Acta Arith 27, 199-245 ŠTĚPÁNEK, P. 1981 Souslin's Hypothesis, BorePs Conjecture and the inner model HOD. Bull. Acad. Polon. Sci. 29, 193-197 ŠTĚPÁNEK, P., BALCAR, B. 1977 Embedding theorems for Boolean algebras and consistency results on ordinal definable sets. J. Symbolic Logic 42, 64-76 ŠTĚPÁNEK, P., VOPĚNKA, P. 1967 Decomposition of metric spaces into nowhere dense sets. Comp. Math. Univ. Carolinae 8, 387-403 TARSKl, A. 1924 Sur les ensembles finis. Fund. Math. 6, 45-95 TODORČEVIČ, S. 1981 Trees, subtrees, and order types. Ann. Math. Logic 20, 233-268 1981 Some consequences of MA + ~iwKH. Top. and its Appl. 12, 187-202 1984 Trees and linearly ordered sets-. Handbook of Set-theoretic Topology, North-Holland. Amsterdam ULAM, S. 1930 Zur Masstheorie in der allgemeinen Mengenlehre. Fund. Math. 16, 140-150 VAN DER WAERDEN, B. L. 1927 Beweis einer Baudetschen Vcrmulung. Nicuw Arch. Wisk 15, 212-216 1971 How the proof of Baudeťs conjecture was found. Studies in Pure Mathematics (ed L Mirsky) Academie Press, New York, 251-260 VAN DOUWEN. E. K. 1984 The integers and topology. Handbook of Set-theorctic Topology. North-Holland, Amsteidam VAN MILL, J. 1984 An introduction lo (ia> Handbook of Set-theoretic Topology, North-Holland, Amsterdam VLAD1MIROV, D. A. 1969 Bulevy algebry. Nauka, Moskva VON NEUMANN, J. 1923 Zur Einfiihrung der transfimten Zahlen J von Neumann Collccted Works, Pergamen Press. Oxford, London 1961 VOPĚNKA, P. 1965 On V-model ofset theory. Bull. Acad. Polon. Sci. 75,611-614 1967 General theory of V-models. Comment. Math. Univ. Carolinae 8, 145-170 1979 Mathematics in the Alternativě Set Theory. B G. Teubner, Leipzig (ruský překlad Mír. Moskva 1983) 443
VOPÉNKA, P., HÁJEK, P. 1972 The Theory ořSemisets. Nonh-Hoiiand, Amsterdam a Academia, Praha VOPĚNKA, P., HRBÁČEK, K. 1966 On strongly measurable cardmals. Bull. Acad. Polon. Sci. 14, 587-591 WAGE, M. L. 1979 Almost disjoint sets and Martina axiom. Journal Symb. Logic 44, 313-318 WEGLORZ, B. 1979 Some cr-fields of subsets of reals. Logic Colloquium 78 (ed. M. Boffa et al.), North-Holland, Amsterdam, 427-434 weiss, w. 1978 The Blumberg problém. Trans. Amer. Math. Soc. 230, 71-85 WILLIAMS, N. H. 1977 Combinatorial Set Theory. North-Holland, Amsterdam ZERMELO, E. 1908 Untersuchungen uber die Grundlagen der Mengenlehre I. Math. Annalen 65, 261-281 ZORN, M. 1935 A remark on metod in transfinite algebra. Bull. Amer. Math. Soc. 41, 667-670 444
Dodatek k seznamu literatury ABRAHAM. U.. MAGIGOR, M 2001 Cardinal arithmetic. Handbook of Set Theory (ed. M. Foreman, A. Kanamon, M Magidoi), v tisku BALCAR. B . SIMON. P 1988 On collections of almost disjoint families. Comm. Math. Univ. Carolinae 29(4), 63 1-646 1989 Disjoint refinement. Handbook of Boolean Algebras (ed. J. D. Monk a R. Bonnet), vol 2, North-Holland, 333-386 2001 The name for Kojman-Shelah collapsing function. Ann. Pure Appl. Logic 1329, v tisku BARTOSZYŇSKJ, T. JUDAH. H 1995 Set Theory: On the structure of the reál line. A. K. Peters, Wellesley, Massachusets BAUMGARTNER, J E. 1983 Iterated forcing. Surveys in Set Theory (ed. A. R. D. Mathias), Cambridge Univ. Press, 1-59 BURKE. M R . MAGIDOR. M 1990 Shelafťs pcf theory and its applications. Ann. Pure Appl. Logic 50(3), 207-254 CICHOŇ, J . KAMBURELIS.T.PAWLIKOWSKU 1985 On dense subsets of the measure algebra Pioc Amer Math Soc 94.142-146 DEVL1N. K.J 1984 Constructibility. Perspectives in Mathematical Logic. Spnnger-Verlag. Berlin DORDAL, P L 1987 A model in which the base-matrix tree cannot háve cofmal branches. J Symbolic Logic 52, 651-664 DOW, A 1995 More set-theory for topologists. Top. and Appl. 64, 243-300 DOW. A . HART. K P 1994 Co-absolutesofř/^i). Top. and Appl. 55, 185-194 DŽAMONJA, M . SHELAH. S 1999 Similarbut not the same- vanous versions of the club pnnciple J. Symbolic Logic 64. 180-198 FARAH, 1 2000 Analytic Quotients. Memoirs of the Amer. Math. Soc. 702 FOREMAN. M . MAGIDOR. M . SHELAH. S 1988 Martina Maximum, saturated ideals and non-regular ultrahlters. Part 1. Ann Math. 127, 1-47 FOREMAN, M., WOODIN, WH 1991 The generalized continuum hypothesis can fail everywhere. Ann. Math. 133, 1-35 FREMLIN, D H 1989 Measure algebras. Handbook of Boolean algebras (ed. J. D. Monk a R Bonnet), vol 3, North-Holland, 877-980 445
1993 Real-valued-measurable cardinals. Set Theory of Reals (ed. H. Judah), Amer. Math. Soc, Providence, Rhode Island, 151-304 HOLZ, M , STEFFENS, K.. WEITZ, E. 1999 Introduction to Cardinal Arithmetic. Birkháuser Verlag, Basel JECH, T. 1986 Multiple Forcing. Cambridge Univ. Press 1992 Singulár cardinal problém: Shelarfs theorem on 2 ". Bulletin of the London Mathematical Society, vol. 24, 127-139 1995 Singulár cardinals and the pcf theory. Bull. Symb. Logic 7, 408-424 KANAMORI, A. 1994 The Higher Infinite. Springer-Verlag KOJMAN, M. 1995 The abc of pcf. rukopis 1998 Exact upper bounds and their uses in set theory. Ann. Pure Appl. Logic, 92, 267-282 KOJMAN, M., SHELAH, S. 2001 Fallen cardinals. Ann. Pure Appl. Logic 7529, v tisku KUNEN, K. 1976 Some points in (3N. Proč. Cambridge Phil. Soc. 80, 385-398 1998 Bohr topologies and partition theorems for vector spaces. Top. and Appl. 90, 97-107 MILLER, E. W. 1982 The Baire category theorem and cardinals of countable cofinality. J. Symbolic Logic 47, 275- 288 MONK, J. D., BONNET. R. (editoři) 1989 Handbook of Boolean Algebras, Vol. 1-3, North-Holland NYIKOS, P. J. 1980 A provisional solution to the normál Moore space problém. Proč. Amer. Math. Soc. 78, 429-435 SHELAH. S. 1984 On cardinal invariants of the continuum. Contemporary Mathematics 31, 183-207 1994 Cardinal Arithmetic. Clarendon Press, Oxford 1998 Proper and Improper Forcing. Springer-Verlag SHELAH, S., SPINAS, O. 1998 The distributivity numbers of finite products of P(cj)/fin. Fund. Math. 755, 81-93 SIMON, P. 1993 Products of sequentially compact space. Rend. dellTnst. di Mat. Univ. Trieste XXV, 447-450 TODORCEVIC, S. 1989 PartitionProblemsinTopology. Contemporary Mathemetics84, Amer. Math. Soc, Providence, Rhode Island TODORCEVIC, S., FARAH, I. 1995 Some Applications of the Method of Forcing. Mathematical Institute, Belgrade and Yenisei, Moscow WOODIN. W. H. 1999 The Axiom of Determinacy, Forcing Axioms, and the Nonstationary Ideál. Walter de Gruyter. Berlin, New York 446
Seznam symbolů Kapitola I = € —1 &,v -+ •*-* V 3 <p(x) c c: {xea:(p(x)} r\ 0 M {a} <a,b> u u <?(a) {x:(p(x)} V -A n ^xB X" E Id rovnost 1.4 náležení 1.4 negace 1.4 konjunkce a disjunkce 1.4 implikace 1.4 ekvivalence 1.4 obecný kvantifikátor 1.4 existenční kvantifikátor 1.4 formule s volnou proměnnou x 1.10 inkluze 2.3 ostrá inkluze 2.3 množina všech prvků z a, pro které platí <p 2.6 průnik dvou množin 2.7 prázdná množina 2.8 dvouprvková množina 2.11 jednoprvková množina 2.11 uspořádaná dvojice 2.13 suma množiny (třídy) 2.18 sjednocení dvou množin 2.19 potence množiny a 2.22 třída všech množin, pro které platí q> 3.1 univerzální třída 3.10 doplněk třídy A 3.10 průnik množiny (třídy) 3.12 kartézský součin 4.8 třída všech uspořádaných n-úc prvků z X 4.13 e-relace 4.16 relace identity 4.16 447
definiční obor relace 4.17 obor hodnot relace 4.17 obraz třídy Y daný relací X 4.19 zúžení relace X na třídu Y 4.19 relace inverzní k R 4.25 skládání relací 4.25 F je zobrazení X do Y 4.28 složení zobrazení / a g 4.29 relativizované kvantifikátory 4.32 obraz třídy X daný zobrazením F 4.33 indukovaná zobrazení mezi potenčními množinami 4.34 třída všech zobrazení množiny a do třídy A 4.36 soubor množin 4.39 sjednoceni souboru množin 4.40 průnik souboru množin 4.40 kartézský součin souboru množin 4.43 relace uspořádání 5.4 relace ostrého uspořádání 5.4 největší a nejmenší prvek 5.8 supremum, infimum 5.8 hlavní filtr v uspořádané množině 5.16 hlavní ideál v uspořádané množině 5.16 třída ekvivalence, ve které leží u 5.35 faktorizace množiny A podle relace R 5.37 zjemnění rozkladu 5.39 množiny x, y mají stejnou mohutnost 5.43 srovnávání mohutností 5.43 x je konečná množina 6.2 třída všech konečných množin 6.7 množina všech přirozených čísel 6.15 množina celých čísel množina racionálních čísel množina reálných čísel uzavřený interval reálných čísel 0 < x < 1 přirozené číslo bezprostředně následující za n 6.17 symetrický rozdíl množin 6.28 množina všech konečných podmnožin množiny A 6.31 množina všech konečných posloupností prvků z A
Seznam symbolů filtr na množině 8.5 ideál na množině 8.6 duální ideál k filtru & 8.9 duální filtr k ideálu J 8.9 Fréchétův filtr a ideál na množině přirozených čísel 8.11 hustota, horní a dolní hustota množiny A přirozených čísel 8.11 množina všech ultrafiltrů na X 8.19 množina všech uniformních ultrafiltrů na X 8.20 limita posloupnosti podle filtru 3F 8.23 konečně aditivní míry na 0\cd) 8.29 Banachova limita pro omezené posloupnosti reálných čísel 8.34 indukované zobrazení ultrafiltrů 8.48 třída ordinálních čísel 1.4 proměnné pro ordinální čísla 1.11 součet a součin ordinálních čísel 3.12 následník ordinálního čísla 3.13 mocnina ordinálních čísel 3.23 nejmenší s-číslo 3.24 třída kardinálních čísel 4.2 mohutnost množiny x 4.2 proměnné pro kardinální čísla 4.2 následník kardinálního čísla 4.7 funkce alef 4.8 a-té nekonečné kardinální číslo 4.9 součet a součin kardinálních čísel 4.12 kofinál 4.20 mocnina kardinálních čísel 5.2 součet a součin souboru kardinálních čísel 5.7 množina všech částí množiny X, které mají mohutnost A (menší než A) 5.9 slabá mocnina kardinálních čísel 5.11 funkce gimel 5.20 R-tranzitivní obal množiny u 6.8 typová funkce fundované relace R 6.13
K WF K L Con (T) kumulativní hierarchie 6.16 fundované jádro 6.16 hierarchie konstruovatelných množin 7.3 třída konstruovatelných množin 7.3 teorie Tje bezesporná 7.11 Kapitola in Á*) i) Cub(5) £(v) *\ ni O 0„0,(£) OM Ot(E) □*□ tp(L) <P* ti,Á F\X HT(x),H(T) st(x) x -+ (x, co)2 x-(a)2<» A(>t) expMx Cub(M) charakter filtru 1.9 Suslinovo číslo topologického prostoru nebo uspořádané množiny 1.22 filtr uzavřených neomezených podmnožin 5 2.8 množina ordinálů s kofinalitou v 2.11 diagonální průnik 2.13 projekce na i-tou složku součinu 2.39 diamantový princip 2.40 diamantové principy pro kardinál X a stacionární množinu E 2.43 2.44, 2.47 2.50 typ lineárně uspořádané množiny 3.2 inverzní typ k typu (p 3.4 typy uspořádání racionálních čísel a reálné přímky 3.5 zúženi systému množin 3.22 výška vrcholu ve stromu a výška stromu 3.31 a-tá hladina stromu T 3.31 stupeň větvení vrcholu x 3.49 rozkladová šipka 4.3 4.70 4.76 5.21 Ellentuckův systém 4.30 systém ramseyovských množin 4.30 4.32 H-tá iterace mocniny 2* 4.72 filtr uzavřených neomezených množin na [A]<x 5.37 Kapitola IV A, V, - 0,1 450 booleovské operace průseku, spojení a komplementu 1.1 nejmenší a největší prvek Booleovy algebry 1.1
Seznam symbolů CO (X) algebra obojetných množin topologického prostoru X 1.2(e) RO (X) algebra regulárních otevřených množin topologického prostoru X 1.24, 1.5 /\, \/ nekonečné operace průseku a spojení 1.16 cl (á\ int (A) uzávěr a vnitřek množiny A v topologickém prostoru v (á) regularizace 1.23 Borel (X) <7-algebra borelovských množin 1.29(a) Baire (X) a-algebra množin s Baireovou vlastností 1.29b B | b zúžení Booleovy algebry 2.1 x 1 y disjunktní prvky algebry 2.2 c (B) Suslinovo číslo algebry B 2.3 sat (B) saturovanost algebry 2.4 cm(B) zúplnění algebry B 2.18 B+ množina nenulových prvků algebry B 2.23 BXQ B2 volný součin algeber 2.23 F(l, J) množina konečných funkcí 2.25(a) C(/, J) úplná Booleova algebra určená množinou F(l,J) 2.25(a) F(/,J,A) systém funkcí 2.25(f) C(/, J, A) úplná Booleova algebra určená množinou F(l,J,X) 2.25(f) < zjemnění rozkladů 2.27 Ult (B) množina ultrafiltrů v B 2.52 cpM relativizace formule (p 3.1 M, N modely teorie množin 3.3 &M, V^ relativizace operace potence a kumulativní hierarchie 3.16 Ob (ít, Aí) třída obrazů množiny o přes relace z M 3.18 M\jj] generické rozšíření modelu M 3.21, 3.53 cuf, (2C0)M kardinální čísla (ol9 2" v modelu M 3.31 M[B} hierarchie jmen 3.52 M(B) booleovské univerzum 3.52 typB(a) typová funkce hierarchie jmen 3.52 x kanonické jméno množiny x 3.52 iG interpretace jmen 3.53 ||<p|| booleovská hodnota formule 3.54 Ih relace forsingu 3.57 451
Rejstřík absolutní pojem 363, 364 absolutnost 362 - inkluze 362 Alexandrov P. S. 22, 23 algebra 22 - univerzální 22 - a - úplná 290, 293, 332 -, x - algebra 332 - (x,fi) — distributivní 351 - (x, /i, v) - distributivní 352, 353 - množin 326, 332, 342, 358 - potenční 112, 325 —, a — algebra množin 332 antiřctězec 256,279 AppelK. 132 aritmetika - kardinální 176 - ordinální 151 - Peanova 157, 163 Archangelskij A. V. 307 Aronszajn N. 260 Artin E. 22 atom 340,356 axiom - determinovanosti 274 - dvojice 40 - existence množin 31 - extenzionality 31, 361 - Fisherův 319 - fundovanosti 43, 196, 249, 361 - konstruovalelnosti 24, 204, 246, 274, 314 - Martinův 24, 222, 274, 293, 379, 382 - nahrazeni 42 - nekonečna 43 - potence 42,362,365 - sumy 41 axiom výběru 23, 24, 102, 107, 109, 110, 147, 172, 175, 204 - vydělení 38 - závislých výběrů 293 axiomatický systém 21 Baireova vlastnost 211, 287, 292, 336 BaireR. 21 Baleár B. 366 barevnost grafu 132 Baumgartner J. (1982) 218, 251, 253 (1975) 309 (1976) 315,377 báze - filtru 69,119 - ideálu 69 - třidytypů 250 - ultrafiltru 211 Bendixson I. 174 Bernays P. J. 21 bezespornost - axiomu konstruovalelnosti 204 - diamantového principu 374 - hypotézy kontinua 371 - kombinatorických principůO a □ 247 - negace hypotézy kontinua 376 - teorie 204 BirkhoffG. 22 blok 297,298 - špatný 295,299 Blumberg 22 Bolyai J. 24 Bolzano B. 12 Booleova algebra 222, 323, 358, 365 atomární 340, 342 - - C(a) 347 453
Booleova algebra duální 326 - dvouprvková 324 homogenní 353 - intervalová 325 - kolapsující 347, 354, 374 - - M - úplná 365, 366 - obojetných množin 325 - regulárních otevřených množin 332, 333, 334 - - úplná 332, 343, 355, 365 - všude (x, /i, v) — nedistributivní 353,354 - x - úplná 332 booleovská hodnota formule 384 booleovské univerzum 382 booleovský prostor 358 booleovský typ funkce 383 BorelE. 21 Borelova domněnka 22. 24 Brouwer L. E. J. 18 deBruijnN. G. (1951) 132,225 BukovskýL. 183, 185 Burali-Forti C. 18 Burkill H. 275 Cantor G. 12, 13, 14, 15, 16, 18, 19, 20, 21, 23, 98,99, 141, 174, 175 Cantorovo diskontinuum 18,95,287, 325,337 - zobecněné 325 Cantorův normální tvar 158 CartanH. 114 Cohen P. J. 25, 98, 182, 205, 360, 361 četnost operace 240 číslo - izolované ordinální /39, 364 - kardinální 14, 15,766, 365 - kardinální silně limitní 184 - limitní ordinální 139, 364 -ordinální 15, 136, 364 - Suslinovo Booleovy algebry 340 - Suslinovo topologického prostoru 221, 222, 253, 307 - Suslinovo uspořádané množiny 221, 222 -, e - číslo 159 čísla - algebraická 14, 15, 99 - celá 94 - přirozená 15,85,36,89,364 čibhi uicionální 94 - reálná 97 - transcendentní 14,99 čtvereček 246 DedekindR. 15,22,69 Dedekindův řez 72, 97 délka větve 256 derivace množiny 230 Devlin K. J. 256 diagonální metoda 13, 19 diagonální průnik 231 diamantový princip O 242, 264, 272, 374 diamantový princip Ox 242, 243, 264, 315 O';. 24* Ox* 244 dimenze 16, 17 Dirichletův princip 275, 278 disjunkce 30 disjunktní pr\k\ 221. 33V distributivnost - Booleových algeber 350 - tříparametrová 352 doplněk třídy 49,51 dualita - Stoneova 358 - algebraická 326 DushnikB.(1941) 303 dvojice - množin 40 uspořádaná 40 Easton W. 182 ekvivalence 30 EllentuckE.(1974) 292 ErdósP.(194l) 303 (1943) 340,377 (1951) 132,219 (1956) 305 (1958) 316 (1960) 219,225 (1965) 308,309,316 (1968) 239,251,275,276,281,286 faktor algebry 339 faktorizace - algebry podle ideálu 356 - množiny podle relace 75 filtr 68 ~ duální 114 454
filtr duální v Booleově algebře 356 - Fréchetův 116, 122, 228, 317 - generický 367 - generovaný množinou 69 - hlavní 70,115 - hlavní v Booleově algebře 356 - maximální 120 - na množině 113 - normální 231, 320 - okolí bodu 116 - uzavřených neomezených množin 230, 232,319 - uniformní 121 - v Booleově algebře 356 - vlastní 113 - x — úplný 228 - <r - úplný 228 filtrované prodloužení systému 129 Fodor G. 225, (1956) 232, 235, 320 formule 30,45 - absolutní 362, 363 - atomická 30 - atomická rozšířeného jazyka 46 - duální 326 - omezená 363 - relativizovaná 204, 205, 360 - rozšířeného jazyka 46 - uzavřená 32 forsing 24, 205, 385 Fraenkel A. A. 21 Fraissé R. 293 Fraissého domněnka 293, 303 Fréchet R. M. 22 Frege G. 20 fundované jádro 192, 193 funkce 11,57 - číslující 229 - Dirichletova 11,22 - gimel 182, 186 - komplexní proměnné 17 - normální 152 - ordinální 151 - ordinální neklesající 151 - ordinální rostoucí 151 - Ramseyova 280 - regresivní 232 - skoro všude různé 217, 237 - ordinální spojitá 152 - reálná spojitá 177 - typová 191 funkce typová třídy WF 193 - váhová 126 - N 168 - 2K- 1 81 - N** 184, 186 GalileiG. 12 Galvin F. 184,286,(1973) 287,291 Gauss K. F. 12 generátory algeber 345 Gentzen G. 160 GinsburgS. (1955) 251 GitikM. 172 GoodsteinR. L. (1944) 160 GódelK. 21,23,24,98, 182, (1938) 196,200,204 graf 131 - k - obarvitelný 131 - konečně obarvitelný 131 - konečný 131 - úplný 131, 132 Gregory J. (1976) 244 HajnalA. 184,223,(1968) 239,306, (1965) 308,309,(1958) 316 Haken W. 132 Hausdorff F. 22, 104, 107, 173, 175. 185,301 Hechler S. 219 HewittE. 216 hierarchie - borelovských množin 335 -K 200 - množin projektivní 293 Hilbert D. 22, 23 Higman G. (1952) 296 horní mez 66 hrana 131 HrbáčekK. 319 hromadný bod posloupnosti 122 HurwitzA. 18 hustota množin přirozených čísel 116 hypotéza - kontinua 23, 24, 98, 175, 242, 247, 251, 371, 376, 379, 380 - kontinua zobecněná 175, 182, 186, 204, 244, 247,261,273,274, 311, 321 - Kurepova 22, 240, 255, 272, 273, 315 - singulárních kardinálů 186, 206, 239 - slabá Kurepova 272, 273, 274 - Suslinova 240, 254, 274, 382 455
charakter filtru 214 ideál 68 - duální 114 - duální v Booleové algebře 356 - Fréchetův 116,228 - generovaný množinou 69 - hlavni 70,115 - maximální 120 - na množině 113 - normální 231 - nulových množin 126 - v Booleově algebře 356 - Van der Waerdenův 118 - vlastní 113 - x - úplný 228 - a - úplný 228 identita 54 implikace 30 indexová třída 61 indexovaný soubor množin 61 indexy 61 indukce 83,86 - fundovaná 191, 192 - transfinitní 22,142 indukovaný podgraf 131 infimum 66,67 infinitezimální počet 12 inkluze 37,38,49 interpretace jména 383 intuicionismus 20 invariantnost dimenze 16, 18 izomorfismus 70 - algeber 342, 343 jádro Á — systému 219 jazyk 28 JechT. (1973) 320,379 Jensen R. B. 187, 200, (1974) 206, 207, 240, 242, 246, 247, 264, (1972) 266,267,274, 314,315 jméno podmnožiny 368 Jordán C 17 Juhász I. 306 KacM. 100 Kanamori A. 314 kanonický tvar generických množin 366 kardinál kardinál Erdosův 315, 316 - limitní 167 - Mahlův 247,312, 314 - méřitelný 3/7,319,320 - nedosažitelný 173,3/7,312 - nevýslovný 315, 316 - obří 321 - Ramseyův 316 - reálně měřitelný 318 - regulární 172 - silně kompaktní 319 - slabě kompaktní 312, 314, 316 - slabě Mahlův 312 - slabě nedosažitelný 173, 310 - singulární 172 - subtilní 314, 315 - superkompaktní 319,320 Kirby L. 163 kofinál 171 kompatibilní prvky 339 komplement 323 - množiny 112 Kónig D. 258 Koníkova nerovnost 181 konjunkce 30 konstrukce - Mac Neillova 72, 345 - transfinitní rekurzí 144 - Yitaliho 212 Kripke S. 354 kritérium distributivnosti 351 Kruše A. H. 175 kružnice 132 Kunen K 243, 261, 274, 314, 315, 319 Kunenova bariéra 321 Kuratowski K. 104,293,333 Kurepa D. 22, 255, (1937) 260, 268 kvantifikátor 29,30 - omezený 363 kvaziuspořádání 293, 367 - dobré 294, 298 - konečných posloupností 296 - transfinitních posloupností 298 - Kruskalovo 297 - lepší 297, 298 LaverR. 222,274,(1971) 294, 297, 302, 303 Lázár D. 223 LebesgueH. 21,336 456
lemma - kaktusové 220 - o 3 množinách 132,223 - Zornovo 104 LévyA. 198 limita - Banachova 128 - & - limita 122 - ordinální funkce 152 - podle filtru 121 Liouville I. 14, 99 Lobačevskij N. I. 24 logické symboly 29, 30 Lówenheim L. 241 Lužin N. N. 22, 23 Mac Neille H. M. 69, 72 Magidor M. 184, 186, 187,314, 320, 321 MahloP. 312 majoranta 66 Malcev A. I. 22 Marczewski E. 216 Máte A. 309 Mathias A. R. D. 293 Mc Aloon K. 354 MérayH.C 12 metajazyk 28 Miller E.W. (1941) 303 Milner E. C. (1968) 239 minoranta 66 míra - borelovská 336 - dvouhodnotová 125,134 - invariantní vzhledem k posunutí 121 - konečně aditivní na &(co) 124, 125, 127,317 - Lebesgueova 336 -na^(w) 125 - normovaná 125 - pravděpodobnostní 125 - rozšiřující hustotu 126, 127 - váhová 126 - o - aditivní 125 MirskyL. 275 Mitchel W. J. 274 Mittag-Lefler G. 23 množina 12,18,29,30 - atomů algebry 340 - bernsteinovská 211 množina borelovská 287, 291, 335 - celých čísel 94 - disjunktní 221,222 - disjunktních prvků 339 - disjunktních prvků maximální 340 - dobře uspořádaná 13 - dolní 68 - dolů usměrněná 68 - generátorů filtru 119 - generická 365, 366 - homogenní 276 - horní 68 - hubená 211,336 - hustá 333, 341 - induktivní 85 - kofinální 110 - konečná Si, 82 - konstruovatelná 24, 200, 202, 316,319 - konvexní 268 - lebesgueovsky měřitelná 211 - nahoru usměrněná 68 - nejvýše spočetná 90 - neomezená 229,319 - nespočetná 13,14,89 - nestacionární 231 - nosná 323 - perfektní 18, 1 14 - prázdná 39, 364 - racionálních čísel 94 - ramseyovská 288, 290, 291 - reálných čísel 97 - regulární otevřená 333 - R - tranzitivní 190 - řídká 18,355 - s Baireovou vlastností 336, 338 - shora omezená 68 - spočetná 13,89 -stacionární 232,232,312,320 - tranzitivní 136 - tranzitivní vzhledem k R 190 - ultrafiltrů 121 - ultrafiltrů v Booleově algebře 351 - uniformních ultrafiltrů 121, 214 - uspořádaná 343 - uzavřená 18,229,319 - uzavřená na operace 201, 240 - uzavřená neomezená 229, 319 - volná 222,223,225 - výběrová 102
množina zdola omezená 68 - r\ — nulová 125 - a - uzavřená uspořádaná 351 - Xl - hustá 253 množiny - disjunktní 39 - podobné 366 - reálných čísel 12, 13, 15 mocnina - kardinální 176 - slabá 180 mocniny ordinálů 156 model - Peanovy aritmetiky standardní 157 - Solovayův 293 - teorie množin vnitřní 205, 360 - ZF 360 - ZF tranzitivní 360 modely - booleovské 24 - teorie množin 24, 25 mohutnost - Booieovy algebry 324 - množin 14, 15, 77, 165, 198 - typu 250 Morayne M. 23 de Morganova pravidla 51, 62, 330 Mostowského kolaps 195 Mostowski A. 195 nahrazení třídy podmnožinou 197 náležení 29, 30, 54 Nash - Williams C ST. J. A. 287, 298, (1968) 300 následník čísla 86, 139, 167 negace 30 nekonečné distributivní zákony 331 nekonečno - aktuální 12 - potenciální 12 nerovnost - neostrá 66 - ostrá 66 nezávislé principy 24, 25 nezávislost axiomu konstruovatelnosti 205 Noetherová E. 22 obal - množiny tranzitivní 190 - R - tranzitivní 190 obarvení 276 - grafu 131,226 obor - definiční 54 - hodnot 54 - levý 54 - pravý 54 obraz 55 - filtru 133 - množiny přes relace 365 okolí ordinálů 140 operace 240 ~ absolutní 363 - booleovské 323 - Suslinova 293 - třídové 48 ordinál 136 otevřený interval 69,140 paradox - Burali - Fortiho 19 - Cantorův 19 - Richardův 19 - Russelův 19 Paris J. 163 PeanoG. 16,17 pevný bod ordinální funkce 152 - - zobrazení/?/ 133, 134 Pincus D. 198 platnost formule 360 počet generátorů algebry 345 podalgebra 326 - x - úplná 332 - úplná 332 podmnožina 37 - hustá 210 - stabilní 71 podstrom 256 - dolní 256 PoincaréH. 18 Pondiczery ES. 216 porovnávání typů 249 posloupnost - dobrá 295 - Goodsteinova 160 - minimální špatná 295 - špatná 295 - O — posloupnost 242 - D^ - posloupnost 246 458
Pospíšil B. 214 potence 21, 42, 365 - třídy 49 Prikry K. 274, 286, (1973) 287, 291 princip - Cantorův 123 - dobrého uspořádání 109, 110, 147 - indukce 83 -kompaktnosti 129, 225, 280 - maximality 22,104, 107, 110 - minimality 104, 190 - transfinitní indukce 142 - výběru 102 - □;. 246,247,266 problém - Blumbergův 22, 24 - Suslinův 22,253 - Whiteheadův 23 proměnná 30 - pro třídy 46 - vázaná 32 - volná 32 prostor - baireovský 337, 357 - duální k Booleově algebře 358 - extrémně nesouvislý 335 - Stoneův 222, 358 - topologický separabilní 216 průnik 39,45,50,51 - souboru 61 - třídy 49 průsek 323 - množiny 330 - nekonečný 330 prvek - maximální 66 - minimální 66 - nejmenší 66, 67 - největší 66,67 - R - minimální 188 prvoideál na množině 114 předchůdce - čísla 139 - vrcholu 256 přímka - Kurepova 255, 272 - Suslinova 254,270 Quine W. W. 20 Rado R. (1960) 219, 251, 275, 276, 286, (1956) 305, (1965) 308,309,377 Ramsey F. P. 277,281 Rasiowa H. 378 reflexe stacionárnosti 314 regularizace množiny 332 rekurze - fundovaná 191, 192 - transfinitní 145, 146 relace 11,53,54 - antireflexivní 64 - antisymetrická 64 - binární 54 - ekvivalence 74 - extenzionální 195 - fundovaná 188, 189 "^ inverzní 56 - reflexivní 64 - slabě antisymetrická 64 - symetrická 64 - tranzitivní 65 - trichotomická 64 - úzká 148 - úzká fundovaná 190 relativizace kvantifikátorů 58, 204, 205, 360 reprezentace tříd ekvivalence 198 RieszF. 22,114 Richardi 19 roura 272, 373 rovnost 29,30 RowbottomF. 316,(1971) 318 rozdíl 39,45,51,327 - symetrický 91,327 rozklad - jednotkového prvku 340 - kanonický 283,284 - množiny 75, 275 - prvku 339 rozkladová šipka 276, 377 rozklady - borelovské 287 - invariantní 283, 284 rozšíření - generické 24, 369 - modelu 361,365 rozšiřování filtrů 120 rozvoj - ordinálního čísla 159 459
rozvoj ordinálního čisla v mocninách 157 RubinH. 175 Russell B. 19 RuzicwiczS. 223 řetězec 104, 256, 279 saturovanost algebry 340 ScottD. S. 24,205,(1961) 317 selektor 102 - prostý 130 Shelah S. 184, (1980) 244, 274, 279 schéma - axiomů nahrazení 42 - axiomů vyděleni 38, 45 Shoenfield J. R. 21,24 Schreier V. 22 Sierpinski W. 23,(1950) 251,307 Sikorski R. 378 silně skoro disjunktní množiny 380 SilverJ. 183,184,(1974) 237,239, 274,293,316 SimpsonS. G. (1984) 292 sjednocení 41,48,51 - souboru 61,178 skládání zobrazení 57 Skolem T. 241 skoro disjunktní podmnožiny 216 složení relací 56 SmithE. C (1957) 357 sňatkový problém 130 Solovay R. 24, 187, 205, 235, (1971) 236, 3 347,379 soubor množin 61 součet - kardinální 169 - kardinálních čišel 169 - ordinální 153 - souboru kardinálních čísel 178 součin - algeber 346 - algeber volný 346 - kardinální 169 - kardinálních čísel 169 - kartézský 52, 53 - kartézský souboru 63, 178 - ordinální 153 - souboru kardinálních čísel 178 - topologických prostorů 216 SpeckerE. 251,(1949) 261 spojení 323 - množiny 330 - nekonečné 330 srovnatelné prvky 65 stacionární bod 235 Stone M. H. 114,339,358,(1934) 358 strom 256 - Aronszajnův 251, 258, 261, 269, 274 -, Aronszajnův x-strom 261, 313 - Aronszajnův speciální 263, 266, 355 - bez krátkých výhonů 258 - Kurepův 268,21 [,212 - Suslinův 26/, 263, 264, 270, 272, 355 -, Suslinův x-strom 261 - úplný /4-ární 257 - úplný binární 257 - V - Suslinův 247 -, {x, v)-strom 258 -. o>,-stromy 268 stupeň vrcholu 263 suma 41 - třídy 49 supremum 66,67 Suslin M. J. 22, 353 svaz 69, 328 - úplný 69,71,72 systém - AD systém 216,311 - centrovaný 119, 121 - Ellentuckův 285,290 - hustý 287 - Kurepův 2.55,271 - kvazidisjunktní 219 - MAD systém 2/6, 379, 380 - maximální skoro disjunktní 216, 379,380 - množin 61 - nezávislý 212,219 - pokrývající konečné podmnožiny 129 - skoro disjunktní 2/6,377 - skoro všude různých funkcí 217, 238 - spernerovský 287 -, J-systém 2/9 SzekeresG. 281 Szemeredi Z. 118 Tarski A. 22,81, 114, 185, 241, 310, (1943) 340,(1957) 357 460
TarsyM. 281 Tennenbaum S. 379 teorie - množin naivní 20, 22 - modelu 22 - typů 20 TodorčevičS. (1981) 266 topologie 17,18 - dolnich podmnožin 343 - Ellentuckova 292 - intervalová 140, 151 - klasická na [co]" 287,291 - Stoneova 358 - určená uspořádáním třídy On 140 třida 21,46,47 - kardinálních čísel 166 - konstruovatelných množin 202 - L 202 - ordinálních čísel 136 - rozptýlených lineárně uspořádaných množin 301 - tranzitivní 136 - univerzální 49 - vlastní 46 - zobrazeni množiny do třídy 60 třídový term 46 třídy disjunktní 48 třidy ekvivalence 75, 198 Turán P. 223 typ - dobře uspořádané množiny 140, 364 - inverzní 250 - relace 140 - reálný 250 - SpeckerŮY 251 - univerzální spočetný 250 - rj 97, 250 - X 250 - oj 250 - N, - hustý 253 typy - lineárně uspořádaných množin 249 - matematických struktur 199 - neslučitelné 251 - uspořádaných množin 199 Ulamovy matice 233, 234 UlamS. M. 100,(1930) 234,235, 317,318 ultrafiltr - generický 366 - na množině 113, 121, 337 - regulární 272,273 - triviální 115 - v Booleově algebře 356 Uryson P. 22 uspořádaná/c-tice 41 uspořádání 65 - Dedekindovsky úplné 72 - dobré 73, 298, 364 - dobré a úzké 148 - husté 94 - kanonické Booleovy algebry 328 - lineární 65 - lexikografické 90, 147 - maximo-lexikografické 90,141 - ostré 66 - rozptýlené lineární 294, 301 - separované 342 - Sierpinského 279 - Speckerovo 251, 269 - stromu lexikografické 267,313 - větví lexikografické 268 uzávěr - izomorfismu 251 - množiny 332 - množiny na operace 201, 241 Van der Waerden B. L. 22, (1927) 118 velké kardinály 310 věta - Baiereova 337 - Cantorova 93, 181 - Cantorova —Bernsteinova 16,78 - Hallova 130 - Jensenova o pokrytí 206 - o generickém rozšíření 369, 386 - o forsingu 385 - o normální míře 317 - o reprezentaci Booleovy algebry 358 - o volných množinách 223 - o J-systémech 219 - Ramseyova 277 - Ramseyova kanonická 283, 285 - Ramseyova konečná 280 - základní o ultrafiltrech 121,319, 356 větev 256 - kofinální 256 461
vnitřek množiny 332 vnoření 70, 72, 342 - elementární 320 - izomorfní 249 - kanonické 75, 383 - počátkové 73 - úplné 342 von Neumann J. 21,85,141 VopěnkaP. 21,24,205, 319,366 vrchol 131,256 yýška - stromu 256 - vrcholu 256 Weierstrass K. 12 WoodinH. 182,274 7ermclo E 20, 21,23, 25, 109 zjemnění 349 - rozkladu 76, 349 - disjunktní 210 - společné 350 zobrazení 57 - M 133 -indukovaná 59,60,133 - kanonické 283 - množinové 222 - prosté 57 - třídové 145 - vzájemné jednoznačné 57 Zorn M. 104 zúplnění algebry 344, 345 zúžení 55,255 - algebry 339 462
® RNDr. BOHUSLAV BALCAR, DrSc. prof. RNDr. PETR ŠTĚPÁNEK, DrSc. TEORIE MNOŽIN Vydala Academia, nakladatelství AV ČR, Legerova 61,120 00 Praha 2 s podporou Akademie věd České republiky, firmy Hewlett Packard, spol. s r. o., a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, MSM 11 00 00 00 1 Vazbu navrhl Oleg Man Redaktorka publikace RNDr. Alena Hanáková Redaktor 2. vydání Mgr. Aleš Baďura Technický redaktor Miroslav Konečný Technická redaktorka 2. vydání Kateřina Stejskalová Všechny dodatky byly vysázeny počítačovou sazbou programem TEX Tisk šerifa s. r. o.. Jinonická 80, Praha 5 Vydání 2., opravené a rozšířené. 2001 Ediční číslo 1560 ISBN 80-200-0470-X
Knihy si můžete zakoupit knihkupectví ACADEMIA © Wiehlův dům Václavské náměstí 34,110 00 Praha 1 tel: (02) 24 22 35 11-13, fax: (02) 24 22 35 20 e-mail: knihkup_academia@kavcas.cz knihkupectví ACADEMIA ® Národní třída 7 110 00 Praha 1 tel.: (02) 24 24 05 47 knihkupectví ACADEMIA ® Na Florenci 3 110 00 Praha 1 tel.: (02) 24 81 46 21 Objednávky přijímá a vyřizuje ACADEMIA, nakladatelství AV ČR sklad - expedice Rozvojová 135 165 02 Praha 6-Suchdol tel./fax: 02/2039 0510 e-mail: academia_market@kav.cas.cz Knižní novinky http://www.cas.cz/ACADEMIA/ Internetová knihkupectví http://www.knihy.cz