pohrbí kazde tajemství, ale ne navždyKALIBR
Fascinující... Freeman vdechne všem postavám život
naznačí nejen jejich silné stránky, ale i ty temné,
které jeden před druhým ukrývají ve lžích,
a dokonale nás tak znejistí ohledně jejich motivů.
Tuhle knihu prostě neodložíte."
PUBLISHERS WEEKLY.Tenhle chlápek vážně umí vyprávět příběhy
MICHAEL CONNELLYwww.booktook.czwww.knizniklub.cz9 788024 292076
V	zapadlém okrese Mittel, kde se
všichni znají a nikdo nezamyká své
auto ani dům, se ztratí desetiletý Je-
remiah Sloane. S každou další ho¬
dinou, kdy není k nalezení, je jasné,
že se stalo něco zlého. Něco, co si
místní odmítají představit či připus¬
tit. Něco, co možná souvisí s bájnou
stvůrou zvanou Ursulina... nebo s pár
měsíců starým, neobjasněným přípa¬
dem vraždy. Případně s tajemstvími,
které tady má a skrývá každý. Někte¬
rá leží zahrabaná v závějích. Ale ani
ten nejhlubší sníh neodolá jarnímu
tání...
HLUBOKÝ SNIHBRIAN
FREEMANEUROMEDIA GROUP
Přeložil Jan JirákTHE DEEP, DEEP SNOW by Brian FreemanCopyright © 2020 by Brian Freeman. Published by Blackstone Publishing.
A1I rights reserved.Translation © Jan Jirák, 2023ISBN 978-80-242-9207-6
Pro Marciu
Především byste o mně měli vědět, že věřím na znamení. Věštby.
Předtuchy. Postupem času jsem dospěla k přesvědčení, že nic na svě¬
tě se neděje náhodně.Protože jen tak se dá vysvětlit, že jsem vůbec mezi vámi.Víte, strávila jsem spoustu času přemýšlením, kdo vlastně jsem,
jelikož nemám tušení, kde jsem se tu vzala. Jsem záhada i pro sebe.Narodila jsem se někdy koncem října nebo začátkem listopadu,
ale přesný den neznám. Když mi bylo pět, rozhodla jsem se, že budu
narozeniny slavit poslední den v říjnu. Na Halloween. Říkala jsem
si, že mít narozeniny touhle dobou bude paráda.Netuším, který den jsem spatřila světlo světa, ale vím, že když mi
byl zhruba týden, odložil mě někdo na práh domu Toma Ginna. Šloo	bývalý kostel s bílou věžičkou a vitrážovými okny. Asi se to stalo
večer, ve tmě, a moje biologická matka si nejspíš myslela, že to je
skutečně kostel. Možná si říkala, že když už se chce člověk zbavit
novorozence, je nejlepší odložit ho u kostela.Nechala mě tam ležet ve starém proutěném košíku, kupodivu
vyloženém zeleným střapatým papírem s ornamenty, jako velikonoč¬
ního beránka z bílé čokolády. Navlečená jsem byla do bavlněného
overálku s vybledlými růžovými proužky a čepičce s klapkami uvá¬
zané pod bradou na mašli. Venku byly necelé čtyři stupně nad nulou.
Já si ten večer pochopitelně nepamatuju, ale čas od času rozjímám
nad tím, jaké to muselo být, ležet tam tak sama, klepat se zimou,
brečet a nemít ani tušení, co jsem provedla, že se mě tak najednou
zbavili. Matka ani nepřiložila zprávu s nějakým vysvětlením.
XBRIAN FREEMANTom Ginn nebyl tou dobou doma. Vydal se o šedesát kilometrů
dál ke svému oblíbenému jezeru Shelby Lake. Seděl pod čistou
oblohou bez měsíce a lovil ryby. Dokud člověk nezažije takovou
noc, nemá tušení, kolik hvězd nám vlastně visí nad hlavou. Tom si
postavil na břehu stan a nachystal si plynový gril, aby si upekl ko¬
řist, až se mu podaří něco ulovit. Byla sobota, Tom měl první volný
večer po čtyřech týdnech a plánoval si, že tam zůstane až do rána.Kdyby to udělal, umřela bych.Buď by mě zabila zima, nebo by mě odtáhlo pryč nějaké zvíře.
Nedaleký les byl plný vlků, mývalů a rosomáků. Navíc tu máme
i jednu bájnou nestvůru, jmenuje se Ursulina. Hodně lidí z městečka
přísahá, že Ursulina opravdu existuje. Kterákoliv z těch příšer mohla
maličkému novorozenci utrhat končetiny jednu po druhé a sežrat
ho. Dodnes se musím otřást, kdykoliv si na to vzpomenu.Tom neměl o ničem ani tušení. Užíval si večera na klidné hladině.
Vzduch byl čerstvý a nasládlý a trochu voněl borovicemi. Tomova
loďka stála nehybně mezi stromy kousek od zátoky. Byl tam jen
on, jezero, divočina a hvězdy. Je to takové obrovské, rozlehlé místo,
kde si člověk připadá úplně malinkatý. Tom usrkával z termosky
kafe a lovil candáty. Seděl tam už hodinu a rybářské štěstí se na něj
zatím neusmálo. Ale nebylo kam spěchat.A v tu chvíli mu Bůh poslal znamení.Z vrcholků stromů se jako anděl snesla sněžná sova a přistála
na opačném konci loďky. Toma to natolik zaskočilo, že se nedoká¬
zal ani nadechnout. Zůstal sedět s otevřenou pusou a termoskou
přitisknutou ke rtům. Sova se nehýbala a bez mrkání ho pozorovala
klidnýma očima. Hlavu měla naprosto bílou, na těle se jí míchala
bílá s šedou. Pak prolomila noční ticho a vydala hlasité, chrčivé
houknutí. Když Tom nereagoval, zopakovala to a pak to opakovala
pořád dokola se stále naléhavější netrpělivostí.Tom měl pocit, jako by pták neustále volal jedno jediné slovo.Domůůůů.Později vykládal, jak mu hned došlo, že tohle není úplně běžná
situace. A vždycky zdůrazňoval, že ho nevolala jenom ta sova.Ze jsem to byla já.
III III) O K V SNIHy„Dobře,“ přikývl konečně. „Dobře, tak já tam pojedu.“Sova roztáhla široká křídla, vznesla se k obloze a zmizela. Prostě
byla najednou pryč. Tom schoval loď a sbalil stan. Těch šedesát
kilometrů po státní silnici ujel daleko rychleji než kdykoliv předtím.
Neměl tušení, co ho doma čeká, ale když dorazil, byla jsem tam já.
Rvala jsem jako na lesy. Promodralá zimou.Nikdy se nezjistilo, kdo mě odložil. Matka byla tou dobou dávno
pryč. A protože ji Tom Ginn, třicátník a starý mládenec, nejmladší
šerif, jakého kdy v okrese Mittel měli, nenašel, sám mě adoptoval.
Ale nedal mi svoje jméno, pojmenoval mě podle místa, kde byl
ve chvíli, kdy nás Bůh dal dohromady.Shelby Lakeová. To jsem já.Tom se stal mým otcem a vychovával mě. Asi vás nepřekvapí,
když vám prozradím, že právě on byl celý život můj největší hrdina,
celý můj svět, můj idol, moje všechno. Uctívala jsem toho člověka
od chvíle, co jsem začala chodit. Taky vás asi nezaskočí, že jsem
od dětství trávila volné chvíle v místním veterinárním středisku pro
dravce, kde jsem jako dobrovolník ošetřovala raněné sovy, které se
tam léčily.Vyrůstala jsem v okrese Mittel a věděla jsem, že budu dělat po¬
licajta jako můj táta. Když mi bylo třináct, už jsem v šerifově kan¬
celáři pomáhala sekretářce Monice Constantové zvedat telefony.
Otec si mou budoucnost představoval jinak. Podle něj jsem měla jít
na vysokou, vypadnout z téhle Bohem zapomenuté divočiny a plnit
si sny někde daleko od domova. Jenže já se rozhodla, že tady zůstanu
a půjdu v jeho stopách. A taky jsem to udělala.Budu k vám upřímná. Vždycky jsem měla trochu špatné svědomí
z toho, že jsem vůbec zůstala naživu. Chci říct, že Pánu Bohu muselo
dát pěknou fušku, aby mě tu udržel, ne? Když jsem byla malá holka,
táta mi jednou vyprávěl, jak mě našel před domem na schodech.
Proč já? zeptala jsem se ho tehdy. Není na mně nic zvláštního. Proč
jsem přežila zrovna já?Odpověděl, že na to budu muset přijít sama a že může trvat
pěkně dlouho, než to zjistím. Měl pravdu. Dnes, po spoustě let, už
konečně znám odpověď, se kterou se dokážu smířit.
10HRIAN F HI í MANTím končím výlet do dávné minulosti, led vás potřebuju dostat
do chvíle, která to všechno odstartovala.Ta záhada se začala odvíjet před deseti lety. Bylo dokonalé letní
odpoledne, sedmnáctého července. Mně bylo tehdy pětadvacet.
Toho dne se v mém životě objevila další sněžná sova, jako když se
navrací posel.Pro mě znamenal návrat bílé sovy jedinou věc.Byla jsem vybrána, abych zachránila nějaké dítě.
CASTPRVNÍ
NEVÍTANÝ NÁVŠTĚVNÍK
1Toho dne, kdy zmizel Jeremiah Sloan, jsem si utahovala z Moniky
Constantové kvůli jejímu chcíplému psovi.Takhle to zní surově, ale vtip je v tom, že Moničin aljašský mala-
mut zemřel před devíti lety a měl za sebou dlouhý život rozmazlo¬
vaného a opečovávaného miláčka. Monica nechala Moodyho spálit,
což není nic nezvyklého, ale jeho popel měla uložený v květované
urně, kterou s sebou každý den bez výjimky nosila do práce ve spe¬
ciální tašce. I na dovolenou ho brala. Když se jí člověk zeptal proč,
odpověděla, že kdyby nechala Moodyho doma a dům by shořel,
nedokázala by od sebe odlišit popel z domu a popel ze psa.Monica prostě nic nenechávala náhodě.Ano, tušíte správně, já si z ní kvůli tomu dělala legraci, kdykoliv
to šlo.Tohle červencové odpoledne, o kterém je řeč, se můj parťák Adam
Twilley opíral o otevřené dveře, co vedou na parkoviště, a mezi rty
měl vražený doutník. Můj otec na něj neviděl, což byl jediný důvod,
proč si Adam dovolil kouřit v úřadovně. Dovnitř zavanul teplý vítr
a sfoukl z konce Adamova doutníku popel na žluté linoleum.„Moniko?" ozvala jsem se a ukázala na drobný poprašek popela
na podlaze. „Myslím, že Moody potřebuje vyvenčit.“Monice slouží ke cti, že se mým pitomým fórkům pokaždé sr¬
dečně zasmála.„Shelby, co já si s tebou počnu?“ zahořekovala naoko, potřásla
hlavou a nasadila stejný babičkovský tón, jakým na mě mluvila,
když jsem byla úplně malá holka.
IIHKIAN I KLI MANS Monikou se známe cd A staletí. Když člověk pracuje s někým,
kdo mu měnil pleny, je to trochu na palici. Monica začala v šerifově
kanceláři dělat sekretářku hned po střední škole a následující tři
desetiletí nepracovala nikde jinde. V malých městečkách, jaká jsou
v okrese Mittel, to tak chodí. Věrnost se u nás prostě ctí. Když si
člověk najde svoje místo na světě, tak se ho drží.Monica se vrátila k hlasitému předčítání policejních hlášení. Adami	já jsme na sobě měli čokoládově hnědé uniformy. Za normálních
okolností bychom se společné proháněli po silnicích okresu, ale pátek
se zatím pořádně nerozjel. Moničinu výkladu jsem moc pozornosti
nevěnovala, protože otec byl ve své kanceláři za zavřenými dveřmi
a uvnitř probíhala jakási konverzace, která nabírala na hlasitosti., Jé, tohle je smutný,“ zacvrlikala Monica pištivým hlasem a mhou¬
řila oči na monitor počítače. „Chudák starej Paul Nadler ve Stantonu
zase utekl. Chtějí, abychom se po něm porozhlédli."„Porozhlédli?" zabručel Adam do kouře z doutníku. „Stanton
je od nás hodinu jízdy. A Nadlerovi je kolik, čtyřiadevadesát? To
mají pocit, že zaběhne maratón, nebo tak něco?“„Nech toho, Adame,“ obořila jsem se na něj. „Ten člověk má
alzheimera.“„Jo, to vím, ale tohle už je pošestý, co zdrhnul z domova a tam si
toho nevšimli. Buď by ho měl někdo hlídat, nebo by se tam kruci
měli naučit zamykat dveře.“V	tomhle měl Adam pravdu. Stanton je v sousedním okrese,
takže to fakticky nebyla naše starost, jenže mně bylo pana Nadlera
líto a štvalo mě, že ho domov důchodců nedokáže chránit před
nebezpečím.Obvykle ho po několika hodinách našli, jenže za tu dobu se
starému člověku může přihodit spousta nehezkých věcí. Jednou
vlezl do domu o dvě ulice dál k někomu úplně cizímu a usnul ve ve¬
stavěné šatně. Jindy se vyšplhal na stantonskou požární věž, která
má dobře třicet metrů. Dřív či později přijde k úrazu.„Pokračuj, Moniko. Co máš ještě na seznamu?"Řekla jsem to trochu odměřeně, ale Monica na mě z druhé stra¬
ny místnosti vrhla chápavý úsměv. Dokonale mi četla myšlenky.
ii i ii ii o k y sníhNetrápily mě problémy, které měl pan Nadler s pamětí. S obavami
jsem si představovala, jak jednoho dne zjistím, že otec je ve stejné
situaci.„Z Martinovy Hory tu máme nahlášenou krádež pick-upu,“ ohlá¬
sila. „Bílý Ford F-150. To je moc krásný auto. Vždycky jsem si ho
přála mít.“Usmála jsem se nad představou, jak drobounká Monica Constan-
tová řídí jednu z největších dodávek s otevřenou korbou na světě.
Hbitě odříkala poznávací značku a my si ji s Adamem poznamenali
do bloků. Tohle byla čtvrtá krádež auta nahlášená za poslední mě¬
síc. No jo, léto. Když se děcka vrátí ze školy, slouží auta v okrese
Mittel k bláznivým projížďkám.Martinova Hora je městečko na břehu jezera nějakých sedmdesát
kilometrů na jih od nás, což znamená, že se sem stahují rodiny
s unuděnými puberťáky, kteří rychle zjistí, že místní lidé svoje auta
velmi často nezamykají.„Ještě něco?“ zeptala jsem se.„No jistě. Paní Norrisová říká, že včera v noci viděla nějakého
chlápka, jak se jí plíží pod oknem ložnice. Podle ní, cituji: ,na ni
vilně zíral lascivním pohledem v neoblečeném stavu‘.“„V neoblečeném stavu?" zarazila jsem se. „Kdo byl neoblečený,
ona, nebo on?"„Myslím, že ona."„V tom případě hledáme slepce," zažertoval Adam ode dveří. „To
by mělo být snadný."Musela jsem se zasmát. Navíc měl Adam pravdu. Člověk, který
má zrak v pořádku, by na paní Norrisovou nemohl zírat vilně.
„Popsala toho člověka?" zeptala jsem se.„Ne, ona ho totiž neviděla. Měla otevřené okno do ložnice a pro¬
hlašuje, že on venku podivně funěl, jako by ztěžka oddychoval.
Myslí si, že přišel z motelu na druhé straně silnice."„No dobře, později tam zajedeme," uzavřela jsem to. „Rose další
stížnost paní Norrisové na její hosty zcela jistě nepřekvapí. Je to
všechno?"Ukázalo se, že je úplně putna, jestli je to všechno.
IIIIIAN FREIMANNež mohla Monica odpovědět, dveře do otcovy kanceláře se
s rámusem rozlétly a přetrhly nám hovor. Ve dveřích jsem uviděla
štíhlou, vysokou, otravně přitažlivou ženu. Ona zaznamenala, že
sedím za stolem.„Violet,“ oslovila jsem ji chladně.„Shelby,“ odpověděla se stejně mrazivým tónem v hlase.S Violet Rokaovou jsme už od střední školy byly přítelkyně
na baterky, ukázkově falešné kamarádky. V okrese Mittel jsem si
vysloužila opravdovou slávu jen jednou - tedy pokud nepočítám
to, že mě našli v košíku s velikonoční výzdobou. Byla jsem hráč¬
kou dívčího volejbalového týmu, se kterým jsme, když jsem byla
v posledním ročníku, vyhrály celostátní mistrovství. A pište si, že
to na malém městě něco znamená. Náš billboard stojí u výpadovky
dodnes. Violetina rodina se k nám přistěhovala, když byla Violet
ve třetím ročníku na střední. Okamžitě se nacpala do volejbalového
družstva a vytlačila mou nejlepší kamarádku, což našim vztahům
moc neprospělo. Byly jsme nejpaličatější osobnosti v družstvu, a tak
se z nás staly dvě nejhorší soupeřky. Trenérka Trina nám naštěstí
dokázala vtlouct do palic, že když budeme spolupracovat, dokáže¬
me toho víc než každá zvlášť. Nastalé příměří vydrželo do chvíle,
kdy jsme domů dovezly vítězný pohár. Od té doby byl s veškerým
sbližováním konec.Violet dnes bylo šestadvacet, právě úspěšně zvládla právnickou
fakultu a už se dokázala vnutit do okresní rady, jelikož jeden z jejích
členů odstoupil uprostřed volebního období. Violet nikdy netrpěla
nedostatkem ctižádosti. Nově dobytou pozici využívala, aby cho¬
dila otravovat otce výklady o tom, co všechno dělá jako okresní
šerif špatně. Ani trochu se mi to nezamlouvalo, ale táta nad tím
vždycky mávl rukou, jak měl celý život ve zvyku.Violet se v úřadovně zbytečně nezdržovala. Hodila si kabelku
přes rameno, s cvakáním překonala na vysokých podpatcích pod¬
lahu kanceláře, prodrala se kouřem z Adamova cigára a vykročila
na parkoviště. Adam jí věnoval jeden ze svých nacvičených úsměvů
ve stylu Jamese Deana, ale na Violet to nezapůsobilo, takže nepadla
na záda.
HLUBOKÝ SNIH17Sotva byla pryč, objevil se otec a přidal se k nám. Adam honem
cvrnknul doutník na asfalt před domem a nevinným tónem cosi
zamručel.„Co chtěla Violet?“ zeptala jsem se.„Ale, v jednom kuse si na něco stěžuje,“ zabručel otec a pokrčil
hustý knír. „Dneska to vypadá, že málo zápasím s klimatickou
změnou.“„A co konkrétně bys s ní měl udělat ?“„Jistě vás nepřekvapí, že Violet měla připravený celý seznam
nezbytných úkonů,“ odpověděl otec.„O nic jiného nešlo?“ podivila jsem se. „Vypadalo to, že se dost
hádáte.“„Netrap se tím, Shelby. S tímhle nemá cenu lámat si hlavu.“Otec je nejčestnější člověk, jakého znám, což taky znamená, že
je mimořádně mizerný lhář. Nevím, o čem se s Violet dohadovali,
ale zcela jistě nešlo jen o klimatickou změnu. Jenže ať šlo o cokoliv,
otec se rozhodl, že se o to se mnou nepodělí.Táta udělal pár kroků, posadil se na okraj Moničina stolu a po¬
hledem prolétl policejní hlášení. „Zase pan Nadler?“ podivil se.
„Nechápu, jak jim ten člověk může pořád utíkat.“ Ani nezvedl
hlavu a pokračoval: „Jo, Adame. To, cos předtím držel v ruce, byl
doutník?"„Ani náhodou, Tome,“ bránil se Adam nešikovně, ale niko¬
ho tím neoblafnul, jelikož suterénem se stále ještě vznášel pach
cigára.Otec si povzdechl a úkosem se na mě podíval. „Co kdybychom
pro Adama vyřešili jedno drobné zadání z křížovky, Shelby?“ oslo¬
vil mě. „Zkusme třeba tohle: ,Nevítaný návštěvník v obchodě
s porcelánem‘. Na čtyři.“Táta miloval křížovky. Dvacet let jsme je společně vyplňovali
v místní jídelně při snídani. Ve vteřině jsem pochopila, o co mu
jde, a vyhrkla jsem: „Slon.“Protože slon je v obchodě s porcelánem zcela jistě nevítaný
návštěvník.„Došlo ti to, Adame?“ oslovil ho otec a mrknul na něj. „Slon.“
BRIAN F RE EMANAdam sklopil pohled k zemi a odkašlal si. „Promiň, Tome,“
dostal ze sebe.„Takže už tu žádný doutníky nechci vidět, jasný? Nestojím o to,
aby nám shořela celá budova.“„Ano, pane.“Obě jsme s Monikou potlačovaly smích.Tohle byl můj otec. Nikdy nemusel ječet, řvát nebo předvádět
svaly, aby dosáhl svého. Byl zvláštním způsobem okouzlující, takže
nakonec by si člověk připadal jako pěkný pitomec, kdyby ho zklamal.
Mluvil tiše, jako když se hraje na piano, což znělo divně, jelikož to byl
obrovitý mužský. Měřil dobře sto devadesát čísel a měl rozcuchanou
kštici sněhobílých vlasů a knír, který nezvladatelně bujel jako křoví.
Dokonce i v zimě měla jeho pleť temný, kožený odstín. Vyznačoval
se mohutným trupem a širokými rameny, což lidem nenápadně
napovídalo, že před sebou mají pořádného siláka.To jen abyste si udělali představu.Takže bylo sedmnáctého července. Ospalý den. My čtyři jsme se
nacházeli v úřadovně šerifa mittelského okresu, umístěné v suteré¬
nu pod Carnegieho městskou knihovnou. Byl to starý barák, v zimě
studený, v létě vlhký. Když do knihovny vbíhaly děti, slyšeli jsme
nad hlavami dusot desítek nohou. Linoleum na podlaze se v rozích
zvedalo. Strop byl plný skvrn od prosakující vody.Ta chvíle mi zůstane v paměti viset jako momentka. Já u stolu.
Táta a Monica s policejními hlášeními v rukou. Adam stojící v ote¬
vřených dveřích. Takhle to vypadalo v okamžiku, kdy se celý svět
obrátil vzhůru nohama.„Kruci, pojď se na něco kouknout," ozval se Adam zničehonic.Mžoural proti sluníčku na parkoviště u knihovny a užasle po¬
třásal hlavou. Zeptala jsem se, co se děje, ale Adam neodpověděl.
Vypadal, jako by ho něco zhypnotizovalo. Všichni jsme se vydali
ke dveřím, já tam dorazila první. Ten pohled mi vyrazil dech.Venku, jen pár metrů od nás, měl Adam zaparkovanou motorku.
A na jejím zpětném zrcátku seděla sněžná sova. Nehybně. Vážně.
Majestátně.Zírala jsem na ni a tělem mi projel velice divný, mrazivý pocit.
III II li U K Y SNIH19„Vždyť je to jen sova," zamumlala jsem, jelikož žijeme kousek
od národního přírodního parku a dravci i jejich kořistí se to tu jen
hemží. Na tom, že se sněžná sova před cestou do korun stromů
na chvíli usadila jinde, nebylo nic neobvyklého.Až na to, že zrovna v tu chvíli zazvonil Monice na stole telefon.
Všichni jsme nadskočili a sova s výkřikem odletěla. Mně to bylo
rázem jasné.Něco se stalo.Monica krátkými krůčky odcupitala přes kancelář a sáhla po slu¬
chátku. Nebyla o moc větší než ten pták. Poslouchala, co jí říká
člověk na druhé straně, a vůbec se nemohla dostat ke slovu. Slyšela
jsem, jak do telefonu bez dechu křičí zpanikařený ženský hlas.Když Monica zavěsila, zadívala jsem se na ni a vyčkávala. Táta
a Adam taky.„To byla Ellen Sloanová,“ oznámila nám. „Jeremiah se ztratil.
Myslí si, že ho někdo unesl.“
2Táta vedl náš malý konvoj vozidel po dlouhé lesní cestě do hlubin
národního parku. My s Adamem jsme jeli za ním, já řídila. Dennis
a Ellen Sloanovi se drželi za námi a v autě s nimi seděl Adrian,
Jeremiahův šestnáctiletý bratr.Tohle bylo sakra odlehlé místo na to, aby se tu ztratil desetiletý
kluk.Městečko, kde žijeme, se jmenuje Avery Weir, jenže takové jméno
se špatně pamatuje, tak mu lidi už dávno začali říkat prostě Svět.
Jako že když bydlíme v okrese Mittel, jsme středem světa, jenže
ve skutečnosti to je spíš tak, že jsme konec světa. Vysoké zvěře je tady
několikanásobně víc než lidí. Před vlky si zatím udržujeme náskok,
ale už nás dohánějí. Jsme obklopeni stovkami čtverečních kilome¬
trů lesů, potoků a jezer. Nejbližší mezistátní dálnice je dvě hodiny
jízdy na jih. Městečka jsou tu rozesetá na desítky kilometrů od sebe
a mají úžasná jména. Čarodějův Strom. Orlí Kopec. Martinova Hora.
Modré Diamantové Jezero.Byli jsme nějakých padesát kilometrů od Světa, když jsem uviděla,
jak tátův služební vůz zpomaluje, zastavuje a oblak prachu za ním
si sedá. V hustém bodláčí na kraji cesty jsem uviděla ležet opuštěné
dětské kolo. Modrý rám byl celý umazaný. V lese po obou stranách
bojovaly o místo na slunci husté porosty bílých bříz a borovic.
Červencový vzduch byl teplý a lepkavý. V propletených větvích
keřů bzučel hmyz a pestrobarevní ptáci s čiřikáním přelétávali
přes cestu sem a tam.Otec vystoupil z auta, opřel si ruce v bok a s koutky úst staže¬
nými dolů si bicykl prohlížel. Na hlavě mu seděl hnědý klobouk
III II DOKY SNÍH21s rovnou krempou. Slunce v letním odpoledni viselo vysoko a sálalo,
seč mu síly stačily, jenže v hustém porostu lesa člověk stejně moc
daleko mezi stromy nedohlédl. Měli jsme za sebou hodně suchý
týden, takže do cesty nebyly vyryté žádné stopy po pneumatikách
nebo botách. Kolo představovalo jediný důkaz, že tu chlapec byl.Přidali jsme se s Adamem k tátovi. Sloanovi včetně staršího syna
nás následovali.V	té době jsem Sloanovy dost dobře znala. Jako každý. I když
jsme tu rozesetí daleko od sebe, stejně se v tomhle kraji nemůžete
před lidmi schovávat. Známe všechna svá tajemství, životní příbě¬
hy, nejspíš toho o sobě víme víc, než je zdrávo. Když lidé vyrůstají
takhle pospolu, člověk se těžko otočí zády k někomu, s kým chodil
na střední. A je fuk, kam vás život zanese, pořád jste místní basket¬
balová hvězda, vracející se královna krásy, holka, co se na večírku
ráda odváže, volejbalová šampionka. Sloanovi to měli těžké. Lidé
o nich mluvili jako o Dennisovi a Ellen, jako by byli Jack a Dianě
z té odrhovačky od Johna Mellencampa, ale nebylo to fér. Dennis
má magistra z lesnictví a Ellen koupila krachující obchod na hlavní
třídě Světa a udělala z něj prosperující podnik.Ellen bylo šestatřicet, je o dva roky mladší než manžel. A je
chytrá, rozvážná, blonďatá, modrooká a tak tvrdá, že zlodějíčka
v krámě přiměla k přiznání pouhým pohledem ledově chladných
očí. V jejich domácnosti představovala Ellen pevnou skálu. Už
proto bylo bolestivé dívat se, s jakými obtížemi se drží pohromadě.
Všimla jsem si, že se jí třesou prsty. Dýchala nosem, rychle a hla¬
sitě, to se nedalo přeslechnout. V jednom kuse si sahala do vlasů
a urovnávala si je, jako by to bylo to jediné, co v tu chvíli má pod
kontrolou.Její život představovali její dva synové, a jeden z nich byl teď pryč.Táta položil paži Jeremiahovu staršímu bratrovi kolem ramen
a povzbudivě se na něj usmál. Adrian byl dobře stavěný kluk ze
středoškolského fotbalového družstva, ale teď vypadal, že by ho
porazil sebemenší závan větru.„Takže tady jsi našel bratrovo kolo?“ zeptal se otec.„Ano.“
BRIAN IHIIMAN„Hejbal jsi s ním?“„Ne, ani jsem se ho nedotkl/1
„Prohledal jsi les kolem?"„No jasně, prohledal. Jer tu nikde není.“Dennis Sloan tiše zaklel a vydal se ke kraji cesty, kameny mu
křupaly pod botami. Neměl trpělivost na to, aby tam stál a odpo¬
vídal na otázky. Přiložil si obě ruce k ústům, natáhl vzduch do plic
a ze všech sil zařval: „Jeremiahu! Jeremiahu!“Dunivý hlas vyplašil pár ptáků, ale to bylo všechno. Nikdo mu
neodpověděl. To ho ovšem neodradilo od dalšího pokřikování.
Byl to pohledný správce přírodního parku, měl pevnou postavu
dřevorubce. Silní muži ke všemu přistupují s představou, že každý
problém se dá vyřešit, stačí se trochu víc rozmáchnout, promluvit
o něco hlasitěji nebo běžet krapínek rychleji. Jenže v životě to
takhle nefunguje.Táta nechal Dennise pořádně vyřvat. Pak pokračoval svým obvyk¬
lým nevzrušeným hlasem. Panika tehdy na té cestě vřela, až poska¬
kovaly pokličky, ale táta byl oáza klidu jako oko tornáda.„Adrianě, co kdybys nám pověděl, jak se to tu vlastně seběhlo?“
Puberťák kopl teniskou do prachu na cestě. „Jer a já jsme jeli po¬
máhat tátovi na lesnickou stanici," začal neochotně. „Většinu dopo¬
ledne jsme se tam poflakovali a pak jsme si řekli, že vezmeme kola
a pojedeme se chvíli projet. Chtěl jsem vypadnout sám, ale Jer se
vztekal a trval na tom, že pojede taky. Tak jsem ho vzal s sebou,
abych měl pokoj.“„Proč jsi nechtěl, aby s tebou jel?“„Rád jezdím rychle. On mě jen zdržuje."„A co jste spolu podnikli?"„Nic. Jen jsme jezdili, to je všechno. Říkal jsem si, že bychom se
mohli dostat až k Mluvícímu jezeru, ale nezvládli jsme to, protože
jsme dostali hlad. Půldruhého kilometru na sever odsud je tábo¬
řiště, tam jsme se zastavili a dali si oběd. Máma nám nachystala
obložené chleby, měli jsme je v batohu. Jer spolykal svůj příděl
a pak mě začal otravovat."„Čím?"
III U BOKY SNIH2.Í„No, vzal raketu a pinkal si košíčkem na badminton. Honil ho,
mlátil do něj a párkrát mě přitom málem praštil. Děsně mě to štvalo.
A taky sbíral šutry a všechny mi jeden po druhým chodil ukazovat.
Nedal mi pokoj„A jak jste se vlastně rozdělili?"„Jer už se chtěl vrátit, ale já se do toho moc nehnal. Nejdřív straš¬
ně vyváděl, že se mnou chce jet, a pak se najednou chtěl vrátit dřív,
než se vůbec začalo něco dít. Povídám mu jasně, jen jeď, mně je to
putna. Načež naskočil na kolo a vydal se zpátky, odkud jsme přijeli."„Tys ho nechal odjet," šeptla Ellen.Promluvila tiše a její obvinění bylo pro chlapce o to bolestivější,
že v matčině hlase nezaslechl ani náznak hněvu. Adrian se zavřel
jako květ.„Tys nechal bratra odjet. Samotného. Tady venku."Adrian se kousl do spodního rtu a vypadal nešťastně. „Jen jsem
mu dal trochu náskok, mami, nic víc,“ bránil se. „Chtěl jsem ho
dohnat."„Víš jistě, že mířil na jih?" zeptal se táta honem, než se Adrian
úplně zhroutí. „Není možné, že se vydal na druhou stranu, k je¬
zeru?"„Ne, viděl jsem ho odjíždět. Jel směrem k domu správce parku."„Když jste se tu potulovali, objevil se v tábořišti ještě někdo?"
chtěl táta vědět.Chlapec si přidřepnul, z okraje nohavice vytáhl pár trnů a za¬
hodil je do křoví. „Ne," odpověděl.„Cos dělal dál?"„Chvíli jsem se tu poflakoval."„Co si pod tím mám představit?"„Střílel jsem na vrány. Jen abych je vyplašil. Žádnou jsem netrefil."„Ty u sebe nosíš zbraň?" podivil se otec.„Někdy jo," připustil Adrian, odhrnul cíp bundy a odhalil pažbu
revolveru čouhající z kapsy džin.„Kluci se přece musí naučit se zbraněmi zacházet, Tome," vložil se
do hovoru Dennis, jako by otec zpochybňoval jeho výchovu. „Nej¬
bezpečnější je naučit je to, dokud jsou mladí. Sám to moc dobře víš."
24BRIAN FREEMAN„Jistěže vím, Dennisi. Jen se snažím přijít na to, co se tady dělo.
Půjčil jsi někdy tu zbraň Jeremiahovi, Adrianě?"„Párkrát ji držel v ruce, ale táta byl vždycky u toho.“Otec se na okamžik odmlčel. Když mě zaučoval do policejní práce,
tohle mi soustavně vtloukal do hlavy. Mlčení je tvůj přítel. Lidé ne¬
vydrží být zticha, mají pocit, že musí mlčení nějak vyplnit. Zpravidla
to končí tím, že plácnou něco, co vůbec nechtěli říct.Jenže Adrian ani nedutal.„Dobře, takže Jeremiah si vzal kolo a odjel,“ pokračoval otec
nakonec sám. „Tys zůstal v tábořišti. Zahlédl jsi nebo uslyšel na sil¬
nici nějaká auta?“„Ne.“„Co takhle hlasy? “„Ne. Říkal jsem, že jsem tu byl sám.“„Jak dlouho jsi tu zůstal po Jeremiahově odjezdu?“„Nevím. Chvíli.“„Pět minut? Patnáct? Hodinu?“„Říkám, že nevím. Nedíval jsem se, kolik je hodin.“„Ale nakonec jsi nasedl na kolo a stejnou cestou odjel?“„Jo.“„Dobře, tak mi dopověz zbytek.“Výrostek si ztěžka povzdechl. „Našel jsem Jerovo kolo. Brácha
byl pryč. Víc nevím.“„Pohnul jsi s tím kolem? Nebo leží přesně tak, jak jsi ho našel?“
Trhla jsem hlavou, jako bych dostala ránu elektrickým proudem.
Kolik měsíců jsem byla jako na trní a zaznamenávala podobné
drobnosti, jako byla tahle. Přemítala jsem, jestli si ještě někdo
všiml, že se táta opakuje.Adrian to zaznamenal. Zatvářil se nechápavě a podrážděně.
„Na to jste se mě už ptal,“ namítl.Táta na okamžik zneklidněl, ale rychle se vzpamatoval a přešel
to nenuceným úsměvem.„Jen si to ověřuju,“ poznamenal.„Ne, vůbec jsem s ním nehýbal,“ prohlásil Adrian ještě jednou.
„Cos dělal potom?“
III U li UK Y SNIH25„Hledal jsem Jera, co jinýho? Díval jsem se úplně všude. Volal
jsem ho. Dojel jsem zpátky do tábořiště, jestli jsme se nějak podivně
neminuli. Pak jsem zase vyrazil směrem ke správcově domu. Napad¬
lo mě, že třeba jde pěšky, že se mu podělalo kolo a já ho na cestě
přehlíd. Ale nebylo to tak. Tak jsem jel zpátky a řekl to otci.“„Ty máš telefon, že? Proč jsi nezavolal?"„Signál tu nestojí za nic. Krom toho jsem měl strach. Chtěl jsem
se prostě dostat zpátky a říct to tátovi."„Měl u sebe telefon Jeremiah?"„Jo, ale nebyl zapnutý."„V jednom kuse ho zapomíná dobít," ozval se Dennis. „Volal jsem
pořád dokola, ale hovory padaly do hlasové schránky."„Ověříme si to u provozovatele telefonní sítě a uvidíme, jestli
se od nich něco dozvíme," poznamenal táta. „Adrianě, co měl
Jeremiah na sobě?"„Nedělní oblek."Otec překvapeně svraštil obočí. „Vážně?" podivil se. „Proč?"Ellen se skláněla nad synovým bicyklem na kraji silnice. Natáhla
prsty, dotkla se předního kola a pomalu jím otočila. Pak promluvila,
aniž zvedla hlavu. „Před pár týdny nás opustil můj otec," prohlá¬
sila. „Jeremiah měl dědečka moc rád a těžce to nesl. Vzal si ten
oblek na pohřeb a od té doby ho nosil pořád. Zkoušela jsem mu to
vymluvit, ale po čase jsem to vzdala a nechala ho být."„Na nohou měl tenisky," dodal Adrian. „Nike. Fialové."„Jasně. Adrianě, je ještě něco, co bys nám mohl říct?"„Už ne. Vážně. Nemám tušení, co se s ním stalo." Upřel na matku
pohled plný bolesti. „Moc mě to mrzí, mami," dostal ze sebe.Ellen se na staršího syna ani nepodívala. Narovnala se, z šatů si
smetla špínu a upřela pohled na mého otce. Mluvila sotva slyšitel¬
ným šeptem, ale každé slovo bylo naprosto zřetelné. „Tome, někdo
mého chlapce unesl. Měl bys okamžitě něco podniknout. Chci
tu mít zátarasy na silnicích. Vrtulníky. Všechny policejní stanice
ve státě by měly mít poplach. Chci vidět chlapcovu fotku v televizi.
Chci, aby se objevil na dálničních tabulích. Chci, aby Jeremiaha
hledal celý svět."
BRIAN I H I I M A NVěděla jsem, že v ní dřímá hysterie. Teď se probudila a Ellen
ji stěží držela na uzdě. Připomínalo to vodu, která doráží na led
na hladině a snaží se dostat ven.„Ellen, nikdo z nás nezamhouří oko, dokud chlapce nenajdeme,“
ujistil ji táta. Narovnal se, aby vynikla jeho výška, jelikož takhle mu
každý uvěřil všechno, co řekl. „Vím, že jsi vyděšená, ale v tomhle
okrese nikdy k únosu nedošlo. Nikdy. Je snadné myslet na nejhorší,
ale pojďme se nejdřív soustředit na pravděpodobnější vysvětlení. Mu¬
síme prozkoumat lesy kolem nás. Jestli Jeremiah z nějakého důvodu
opustil cestu, nemohl se dostat daleko. Rozhlásíme to a za pár minut
tu budeme mít padesát místních lidí a celou oblast prozkoumáme.
Zbývá nám dost denního světla, abychom ho našli. Taky je mož¬
né - dokonce pravděpodobné -, že Jeremiah prostě stopnul někoho,
koho zná, a ten ho odvezl zpátky do města. Chlapec je v tuhle chvíli
u nějakého kamaráda doma. Děcka nepřemýšlí o tom, jakou paniku
můžou vyvolat, když zapomenou rodičům oznámit, kam mají na¬
mířeno. Shelby a Adam projdou celé město a my mezitím budeme
hledat v lese. Jasné? Dejte na mě. Najdeme ho.“Věděla jsem, že otec tomu věří.Kdybych v tu chvíli byla na jeho místě, nejspíš bych říkala totéž.
Člověk se snaží nepronášet sliby, které nemůže splnit, jenže táta
byl prostě přesvědčený, že většina příběhů má šťastný konec. Ně¬
kdo v městečku Jeremiaha najde. Nějaký hrdina ho odvede domů,
Ellen bude plakat, Dennis svého syna obejme a my ostatní si tiše
vydechneme úlevou.Všichni jsme si mysleli, že takhle to v životě chodí. Do soumraku
bude chlapec v matčině náruči.Ale byli jsme úplně vedle.
3Deset let. Právě tolik Jeremiahovi bylo.Dodnes si vybavuju, jaké je být malá holka v mittelském okrese
v létě. Když jsem byla v chlapcově věku, dělala jsem přesně to, co
prováděl Jeremiah - proháněla jsem se na kole po prašných cestách
a vlasy mi vlály ve větru, každou chvíli jsem si vyrazila k některé¬
mu ze spousty jezer, co tu máme, plavala ve studené vodě a ryby
se mi otíraly o nahé nohy. Tehdy jsem měla pocit, že takový život
potrvá věčně. Slunce vycházelo brzo a zapadalo pozdě. Když jsem
se konečně dostala domů, byla jsem mokrá, špinavá, utahaná a při¬
pravená z fleku to celé zopakovat.Tehdy jsem se nejvíc kamarádila s Rose Carterovou. Když se
do volejbalového družstva Strikers na naší střední škole ve Světě
dostala Violet, musela právě Rose od Strikerek vypadnout. Nebyla
to moje vina, ale s Rose jsme se tenkrát tak nějak odcizily. Podle
mě mi nemohla odpustit, že já v družstvu zůstala.Ale když nám bylo deset? To jsme všechno podnikaly společně.Já pro nás vymýšlela záhady a tajemné výpravy. Společně jsme
vyrážely do lesů, abychom hledaly stopy po bájné Ursulině. Jak¬
mile jsme našly něco, co vypadalo jako otisky šlápot vytlačených
do bahna, hned jsme je měřily a fotily a pak jsme uháněly za otcem,
abychom mu ukázaly, co jsme našly. Přísahal, že naše důkazy jsou
velice, opravdu velice přesvědčivé, a když dodal, že se o našem
objevu poradí s lidmi z vlády, věřily jsme mu.V	těch dávných dobách jsme s Rose prozkoumaly celý okres.
Vyrazily jsme kamkoliv, samy dvě, a jediná příšera, na kterou jsme
2KBRIAN FREEMANkdy myslely, byla Ursulina. Pohybovaly jsme se na kilometry daleko
od domova a vůbec jsme si z toho nedělaly vrásky.Kolo ležící na okraji silnice jsme si ani nedokázaly představit.Bylo nám deset.Táta má na krbové římse vystavenou mou fotku z téhle doby.
Mám na ní ruce opřené v bocích, vlasy mi padají do obličeje, jsem
naštvaná a netrpělivá, protože jsem musela na chvilinku zastavit
a vypadnout z toho víru, kterému se říká dětství. Počítám, že ta¬
kový snímek mají všichni rodiče.Ještě i dnes, když se kouknu do zrcadla, zahlídnu tam něco z té
holky na staré momentce. Pořád mám v hnědých očích trochu
zasněný výraz a paličaté vrásky na čele. Byla jsem průměrná dívka,
ani vysoká, ani malá, ani tlustá, ani tenká, a dodnes mi to zůstalo.
Vlasy mám tmavé tak, že vypadají skoro černé, ale při pozornějším
prozkoumání člověk zjistí, že jsou spíš jako čokoláda. Jinak jsou
rovné jako šípy, a to i v červencových dnech, kdy je vlhkost vzduchu
největší. Rozděluju si je uprostřed pěšinkou a nechávám je jen tak
dlouhé, aby mi rámovaly obličej. Taky mám pár pih rozesetých
kolem nosu jako zrníčka pepře.Když se na tu fotku dívám dnes, říkám si: ta holka se ničeho
nebojí. Člověk vždycky těžko hledá něco, co by sám na sobě ocenil,
ale mně se zrovna tohle zamlouvá. Prostě není snadné mě vystrašit.A to mi bylo deset.Může to taky být docela nebezpečný věk. Člověk už není úplně
malé děcko. Začíná se v něm klubat osobnost, a současně se ještě
nezbavil kouzla dětství. Vůbec si neuvědomuje, že na něco nemá.
Což může být dobře, ale i špatně.Myslela jsem na Jeremiaha a na to, jak se snažil pochopit svět.Znala jsem ho lip než většinu dětí v okolí, protože jeho nejlepší
kamarádkou byla Anna Helviková, která bydlela hned ve vedlejším
domě. Anna byla dcera mé velké přítelkyně a bývalé volejbalové
trenérky Triny a v jejím domě jsem byla pečená vařená. Anna a Je¬
remiah tam často pobývali s námi. On byl takový stydlivý. Když
jste na něj promluvili, moc toho ze sebe nevymáčkl. Zato Anna byla
odvážná jako já, holka, která se vydá kamkoliv a podnikne cokoliv.
HLUBOKÝ SNÍH29Jeremiah byl nej šťastnější, když mohl jít v závěsu za ní. Ona byla
Kirk a on jí dělal Spocka - znáte ty postavy ze Star Treku. Byl to
milý, usměvavý, dobře vychovaný kluk, který mě oslovoval „slečno
Lakeová". Měla jsem ho ráda.Kam se asi poděl?V	duchu jsem si neustále opakovala Adriánovu výpověď. Přemýš¬
lela jsem o Jeremiahově odjezdu z tábořiště. Představovala jsem si
toho malého, hubeného chlapce, jak se na kole řítí po cestě národ¬
ním parkem. Drobná chodidla se opírají do pedálů a tělo se nejspíš
zvedá ze sedla. Z batohu na zádech mu čouhá badmintonová raketa.Vlasy mu určitě poletovaly kolem hlavy jako suchá stébla jemné
trávy, padaly mu do očí a vzadu tvořily vír, jako by ho lízla kráva.Víte, co mě na tom doopravdy vzalo?Ten nedělní oblek, co měl na sobě.Jeremiahova dědu spustili pod zem před dvěma týdny, a tenhle
malý klučina pořád ještě nedokázal svléknout smuteční šaty.Netušila jsem, jestli nám to pomůže, abychom ho našli, ale jedno
mi bylo jasné. Jeremiah se cítil osamělý. A to mě děsilo, jelikož když
jsem si toho všimla já, mohli to zaznamenat i jiní.Třeba někdo, kdo takového malého chlapce vnímá jako kořist.
4„Co si o tom myslíš?" zeptal se mě Adam, když jsme jeli zpátky
do Světa. „Kam se ten kluk podle tebe poděl?11Neodpověděla jsem hned. Pozorovala jsem šňůru aut, která nás
míjela v opačném směru, vozy plné pátračů připravených pročesávat
les v husté rojnici, aby Jeremiaha našli. Byli to naši přátelé a sousedi.
Jakmile se tady někdo ocitne v úzkých, bleskem se to rozkřikne, lidi
všeho nechají a běží na pomoc.„Doufám, že je u nějakýho kamaráda ve městě,“ odpověděla jsem
nakonec, „a my ho zatím jen nenašli.11Adam si sundal sluneční brýle, počkal, až k němu otočím hlavu,
a zadíval se na mě. „Shelby, moc dobře víš, že ve městě není.11„Ale mohl by být,11 bránila jsem se.„Bez kola? Jak by se tam dostal? To by ho tam někdo musel
odvézt, a v tuhle chvíli celé město ví, že se pohřešuje. Pokud by
někdo věděl, kde je, zavolal by nám. Ve skutečnosti je buď někde
v lese, nebo„Nebo?11 pobídla jsem ho.Adam pokrčil rameny a zase si nasadil brýle. „Hele,11 prohlásil,
„myslíš na totéž co já. Jenom to nechceš říct nahlas.11Měl pravdu. Nechtěla jsem to říct nahlas, takže jsem zůstala
zticha.Mlčky jsme ujížděli dál. Než jsme dorazili k jižní hranici ná¬
rodního parku, ujeli jsme nějakých patnáct kilometrů. Dennis
Sloan pracoval v úřadovně správců rezervace a v návštěvnickém
centru u vjezdu do parku. Před sebou jsme uviděli stopku, která
HLUBOKÝ SNÍH31nám oznamovala, že vjíždíme na hlavní silnici protínající mittelský
okres. Kdybychom zahnuli doleva na východ, dostali bychom se
po hodině jízdy do Stantonu. Kdybychom vyrazili doprava, proj힬
děli bychom protáhlými městečky, jako je Čarodějův Strom nebo
Cukrový Jez, které leží hluboko v lesích, kde by se ztratili i Jeníček
s Mařenkou.Přímo před námi byly šachovnicově pravidelné ulice Světa. Hlav¬
ní třídu lemovaly sto let staré cihlové domy. Vévodila jim budova
okresního soudu obklopená rozlehlým trávníkem a historickými
sochami. Hned vedle soudní budovy stála knihovna, kde v suterénu
sídlila i úřadovna místního šerifa. Zbytek ulice tvořily obchody,
které tu byly po celé roky. Malý koloniál Ellen Sloanové. Pekařství
s cukrovinkami ozdobenými zelenou polevou, pro něž jsem vždycky
měla velkou slabost. Pošta. Kavárna Zapadlá díra, kde jsme s tátou
jedli skoro denně.Jistě si umíte představit ty vtípky. Kde se jí nejlíp na Světě?V	Zapadlý díře.Některé obchůdky byly už hezky dlouho zavřené a zbyly po nich
opuštěné domy s rezavými vývěsními štíty a rozbitými okny zatlu¬
čenými překližkou. Když se zavře obchod na hlavní třídě, je to, jako
byste pohřbili kamaráda, protože víte, že se nikdy nevrátí. Tohle
není místo, kam by dorazili noví zákazníci a začali utrácet. Při
každém sčítání lidu se ukáže, že počet obyvatel okresu Mittel zase
o pár stovek klesl. Buď umřeli, nebo se odstěhovali za lepší prací
a do většího města. Ostatní si nepořídili dost dětí, aby to vyrovnali.Zaparkovali jsme s Adamem před Zapadlou dírou a prošli je¬
den po druhém všechny obchody na hlavní třídě. Zabralo nám
to sotva hodinku. Jeremiaha toho dne nikdo neviděl. Prověření
předměstí nám zabere víc času, protože tam lidi bydlí někdy i ki¬
lometr daleko od sebe, v domcích na pár akrech půdy vyrvaných
lesu, s dlouhými prašnými příjezdovými cestami, které se vinou
mezi stromy. Zamířili jsme k domu, kde Jeremiah bydlel, ale sotva
jsem se vymotala ze středu města, Adam mě zarazil. Chytil mě
za paži a ukázal na parkoviště naší přízemní dvanáctiletky, sídla
volejbalového klubu Strikers. Do téhle školy jsem chodila. Adam
.52BRIAN FREEMANjakbysmet. Všichni jsme tam chodili. Teď bylo léto, doba, kdy chtějí
děti na školu zapomenout, ale ve vzdáleném rohu parkoviště stálo
otlučené červené SUV.„Tohle bronco znám,“ poznamenal Adam s pohledem upřeným
na starou fordku. „Gruderovi se vrátili.“Povzdechla jsem si. Will a Vince Gruderovi byli naši místní pa¬
douši. Starali se o to, aby v okrese nevysychal přísun drog. „Myslíš,
že něco vědí?“ zapochybovala jsem.„Podle mě bychom se jich měli zeptat.41Zahnula jsem na parkoviště a zastavila hned vedle Fordu Bronco.
Oba jsme s Adamem vystoupili. Zadní okna vozu byla přelepená
neprůhlednou fólií, takže do kabiny jsme moc neviděli. Celní sklo
zdobily stovky rozprsknutých brouků a na předních sedadlech
se válely spousty obalů od hotových jídel a tašky z Walmartu.
Na zpětném zrcátku visela zelená umělohmotná paprička jalapeno
se sombrerem a nápisem „Vítejte v El Pasu11.Věděla jsem, co to jalapefio znamená. Will a Vince jezdili do Mexi¬
ka každé léto a z toho, co si přivezli zpátky, pak ve své varně ukryté
někde v lesích vařili pervitin. Šli jsme po nich kolik let, ale byli kluzcí
jako úhoři, svoje kšefty uměli držet pod pokličkou a v okresní věznici
nikdy nestrávili víc než den.Kolem školy nebylo po Gruderech ani stopy, ale za budovou jsem
zaslechla svižné bouchání basketbalového míče o zem. Adam to
také zaznamenal, nic neřekl a rázně vykročil přes trávník. Musela
jsem popoběhnout, abych mu stačila.Byla jsem zvyklá, že se Adam ujímal vedení. Přísně vzato jsme oba
byli šerifovi zástupci, ale on byl o tři roky starší. Takže můžete hádat,
jak vypadala naše hierarchie, alespoň v Adamových představách.
Nepomohlo, že jsem byla šerifova dcera. Naše vztahy nevylepšila
ani skutečnost, že když jsem chodila do prváku a on do čtvrťáku
na střední, pozval mě jednou na rande a já ho odmítla. Slovo „ne11
neslyšel Adam moc často. Zvykl si, že na holky udělají dojem jeho
džíny, vážný výraz, úsměv a krátké hnědé vlasy. Nevynikal vysokou
postavou, ale už tehdy byl těžký frajer. Jenže těžký frajer nebyl můj
typ. Ne že bych věděla, kdo vlastně můj typ je.
HLUBOKÝ SNIH33Adam byl dobrý policajt, jen trochu moc horlivý, v jednom kuse měl
pocit, že musí okolí něco dokazovat. Vyrůstal ve stínu své matky, což
byla hrdinka okresu Mittel. Závodila na zimních olympijských hrách
v Lake Placid a vrátila se domů se stříbrnou medailí za běh na lyžích.
Byla pohledná a v televizi jí to slušelo, takže vydělala slušný balík
vystupováním v reklamách. Z toho plynulo, že jednoho dne, dřív či
později, po ní Adam zdědí úhlednou hromádku peněz. Možná proto
ho nikdy nebralo, že může vést docela normální, obyčejný život. Podle
mě měl vždycky pocit, že od něj matka chce, aby to se svou genetickou
výbavou dotáhl dál než jen na rozdávání pokut po místních okreskách.Společně jsme obešli budovu školy a za ní se dostali do spor¬
tovního areálu, kde byla jednotlivá hřiště, uspořádaná do obřího
obdélníku. Nejblíž jsme měli basketbalové hřiště a tam jsme uviděli
bratry Gruderovy, kteří proti sobě sami dva vedli urputnou bitvu
s bílo-fialovým míčem. Sledovala jsem, jak jeden z bratrů umístil
dobře mířenou střelou z dálky míč do zrezavělé obruče koše. Ne¬
měla jsem tušení, který bratr to byl. Šlo o jednovaječná dvojčata,
oběma bylo dvaadvacet.„To byl Vince,“ ozval se Adam, jako by mi četl myšlenky.„Jak to víš?“„Protože Vince umí střílet a Willovi to nejde.“Došli jsme k hřišti. Gruderovi nás uviděli přicházet a zadriblo-
vali s míčem k plotu, aby nám vyšli vstříc. Oba na sobě měli džíny
a kotníkové boty a oba byli nahoře nazí, pot jim v pramíncích stékal
po opálené hrudi. Měli stejně dlouhé, umaštěné blonďaté vlasy,
stejné zelené oči, a v pravé nosní dírce dokonce i stejný kroužek.
Oba byli vytáhlí a hubení a v jejich dechu jsem ucítila trávu.„Zástupce šerifa Twilley,“ zahlaholil Vince, jako bychom byli staří
přátelé, „a zástupkyně Lakeová. No to se na to podívejme, naši
dva oblíbení strážci zákona sem dorazili, aby nás přivítali doma.
Nechcete si s námi chvíli zahrát?“„Kdy jste se vrátili do města?“ zeptal se Adam a Vinceova bod¬
rého plácání si vůbec nevšímal.„Před pár dny. Do Čarodějova Stromu jsme dorazili ve středu
pozdě večer.“
\4BRIAN FREEMAN„Kde jste vůbec byli?“„No, tu i onde. Obrazili jsme pár pláží, vypili pár piv. Co by to
bylo za léto bez pořádnýho výletu, ne? I když jinak není nad teplo
domova. Všude dobře, doma nejlíp.“ Jak to říkal, přejel mě pohledem
od hlavy k botám. Díval se na mě jako na něco, co nevychovaný pes
přinesl z ulice.„Hledáme Jeremiaha Sloana,“ ozval se netrpělivě Adam. „Viděli
jste ho?“Vince zadribloval basketbalovým míčem, který držel v ruce.
„Koho?“ zeptal se.„Mladšího bratra Adriana Sloana,“ poučila jsem ho. Všimla jsem
si, že se Will Gruder drbe jednou nohou na lýtku druhé nohy,
a krátce jsem se koukla na odrbané okraje jeho nohavic. Byly plné
malých ostrých pichlavých bodlinek. Když jsem je uviděla, honem
jsem dodala: „No, pánové, Adriana přece znáte, ne?“Bratři se na sebe podívali a Vince měl v očích rozkaz drž hubu.„Jasně že jo, Adriana známe,“ odpověděl Vince. „Hraje fotbal,
že jo? Co je s jeho bráchou?“„Jeremiah se pohřešuje,“ vložil se do hovoru opět Adam. „Na les¬
ní cestě, co vede k Mluvícímu jezeru, jsme našli jeho kolo. Po klu¬
kovi není ani stopy. Rodiče jsou z toho pořádně vyděšení."Will vrhl na bratra ustaraný pohled. „Tak on se pohřešuje?" po¬
divil se. „Vážně? Ale my jen„Teda s tím klukem to je dost blbý,“ přerušil ho Vince, než mohl
Will ještě něco říct. „Moc rádi bysme vám pomohli, ale neviděli
jsme ho. Kdybysme tu na někoho narazili, dáme vám vědět."„Kdy jste vy dva naposledy viděli Adriana?" zeptala jsem se.Vince ani nemrknul. Nevzrušeně se díval někam za mě. „Adria¬
na? Nemám tušení."„Určitě to nebylo dneska?"„Dneska?" protáhl. „Co jsme se vrátili, vůbec jsme se s Adriá¬
nem neviděli. A nevím, kdy ho potkáme. Tak co, lidi, potřebuje¬
te ještě něco? Nebo se můžu vrátit pod koše a nakopat Willovi
prděl?"„Dejte se do toho."
III II H O K Y S N I H35Vince chytil bratra za rameno a táhl ho k basketbalovému hřišti.
Čekala jsem, co Will udělá, a nespletla jsem se. Koukl na mě vy¬
hýbavým, nervózním pohledem, který mi prozradil, že ti dva lhali.
Otočila jsem se k bratrům zády a vydala se k přední části školy.
Tentokrát musel popobíhat Adam, aby se mnou držel krok.„Co to kruci mělo znamenat?“ dorážel na mě. „Proč ses ho ptala
na Adriana?"„Ty trny.“„Cože?“„Will nachytal na džíny a tkaničky od bot bodlinky. Fůru bod-
linek.“„No a co?“„Adrian Sloan je měl taky. Když s ním táta mluvil, obíral si je
z kalhot.“Adam se podíval na bratry, kteří se poflakovali po hřišti a sledo¬
vali, jak odcházíme. „Myslíš, že Gruderovic kluci byli s Adrianem?“
podivil se. „Kvůli pár trnům? To je dost chabý, Shelby.“„Jo, já vím. Možná jsem úplně vedle a o nic nejde. Ale jestli mám
pravdu, tak se dnes Will, Vince a Adrian setkali v národním parku.
A to znamená, že nám Adrian lhal.“
5Když člověk vyšetřuje případ, do kterého je nějak zapletené dítě, má
v jednom kuse srdce v krku a zapomíná dýchat. Takže když nám
zavolala Monica, že má nahlášenou neznámou nezletilou osobu bez
doprovodu, která se potuluje po starém městském hřbitově, chytli
jsme se toho jako tonoucí stébla. Ujistila jsem ji, že to okamžitě
prověříme. Jeremiah se šel podívat na dědečkův hrob, napadlo mě.
Představila jsem si, jak obrovsky se nám uleví, až zjistíme, že jsme
se o kluka báli zbytečně, a odvezeme ho domů rodičům.Mrtvé na hřbitově mittelského okresu jsem odjakživa brala tak
trochu jako kamarády, protože hřbitov sousedí s naším domem.
Když jsem byla malá, chodila jsem tam v noci po cestičkách s ba¬
terkou v ruce a honila duchy. Rose tvrdila, že z toho má hrůzu,
a nikdy se mnou nešla, ale mě to místo vůbec neděsilo. Vždyť víte,
že jsem holka, kterou hned tak něco nevystraší. Dodnes se ráda
na hřbitově ukážu, kdykoliv to jen trochu jde. Někdy s sebou vez¬
mu kytaru a mrtvým tam zpívám, protože jsou hodní posluchači
a nepokřikují na mě, že krákorám falešně.Zastavili jsme s Adamem na příjezdové cestě k našemu domu
a vydali se přes zadní dvorek ke hřbitovu. Náhrobky se krčí v ma¬
lých skupinkách pod vzrostlými smrky, které mrtvé ochraňují jako
mlčenliví obři. Starší kameny zdobí mech a plíseň. Některé náhrob¬
ky jsou tam už dvě stě let. I v nejteplejších, nejjasnějších letních
dnech tu panuje přítmí a chlad a člověk moc daleko nedohlédne,
jelikož kmeny stromů rostou velmi hustě.„Jeremiahu!“ zavolala jsem. „Jeremiahu, jsi tady?“
III UHUKY SNIH37„Jeremiahu!“ rozkřikl se i Adam. „Haló, Jeremiahu, slyšíš nás?“Kromě trylkování kardinálů jsme žádnou odpověď nedostali.„Rozdělíme se,“ navrhla jsem.Adam se vydal po cestičce vpravo a lesní porost ho záhy pohltil. Já
vyrazila opačným směrem. Čas od času jsem zavolala Jeremiahovo
jméno. Slyšela jsem, že Adam někde v dálce dělá totéž, ale jeho hlas
postupně slábl, až se úplně vytratil. Hřbitov se táhne po kopcovité
krajině na kilometry daleko. Prohlížela jsem si jednotlivé hroby
a viděla anděly s křídly, hrobky hlídané kamennými lvy, padlé kří¬
že i mohutné stromy zlomené vichřicí, jimž v trčícím pahýlu rostly
houby. Ve vzduchu visel jemný rašelinový pach.Po těchhle cestách jsem se courala bezpočtukrát a většinu jmen
na náhrobcích znám zpaměti, ale tentokrát jsem ze hřbitova neměla
příjemný pocit. Cítila jsem, že tam nejsem sama. Mezi stromy se
někdo schovával a sledoval mě. Několikrát jsem zaslechla prasknout
větývku, jak na ni někdo šlápnul. Mohlo to být zvíře hrabající v křo¬
viskách, jenže já si to nemyslela. V jednom kuse jsem se ohlížela
přes rameno, ale cestičky zůstávaly prázdné a u hrobů jsem taky
nikoho nezahlédla.„Haló?“ zavolala jsem. „Kdo je tam?“Nikdo mi neodpověděl, tak jsem to zkusila ještě jednou. „Jere¬
miahu? Jsi to ty? Vylez, vím, že tam jsi.“Kráčela jsem dál, a když jsem se ohlédla, zaznamenala jsem drob¬
nou žlutou skvrnu mizející za kmenem černého dubu. Byl to někdo
s kapucí na hlavě. Menší postavička, určitě šlo o dítě. Obličej jsem
nepoznala, ale ať to byl kdokoliv, věděl, že jsem ho zaregistrovala.
Slyšela jsem, jak se dal do běhu, tak jsem vyrazila za ním, jenže
jsem pronásledovala někoho, kdo se vzdaloval s lehkostí a rychlostí
jelena. Mezi stromy jsem tu a tam zahlédla drobné záblesky žluté
barvy, ale vzdálenost mezi námi se zvětšovala.„Hej! Hej, ty tam! Stůj!“Vyběhla jsem na louku, kde byly náhrobní kameny rozeseté
v mírném svahu. Po trávě se táhly dlouhé stíny a les kolem byl še¬
divý. Můj pronásledovatel v kapuci se vypařil. Jestli to byl Jeremiah,
už zřejmě svlékl nedělní oblek.
IKBRIAN FREEMAN„Shelby?"Od zástupkyň šerifa se nečeká, že budou ječet, ale já překva¬
pením zařvala. Těsně za mnou někdo stál. Hbitě jsem se otočila
a muž, co se dostal za mě, honem ustoupil a zvedl ruce, jako by
mě ujišťoval, že přichází v míru.Znala jsem ho.Jo, znala jsem ho až moc dobře, to si pište. A jestli jsem někoho
nechtěla vidět, byl to on.„Keithe,“ oslovila jsem ho.Stál a tonul v rozpacích stejně jako já. Pohyboval rty, ale nic
neříkal, jako by ani ústa nevěděla, co mají dělat. Mluv. Usměj se.
Zamrač se. Polib mě.„Už je to dlouho," dostal ze sebe Keith konečně. Člověk by nevěřil,
kolik významů se dá nacpat do čtyř obyčejných slov. Oba bychom
dokázali přesně říct datum, kdy jsme spolu naposledy mluvili.
Čtrnáctého listopadu. Loni na podzim.„Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho.Pokynul hlavou k plochému kameni na zemi. Byl novější a svět¬
lejší než větrem ošlehané náhrobky kolem něj. „Colleen,“ dodal
na vysvětlenou.„No jo. Jasně."„Počítám, že tě to překvapuje."„Proč by mělo? Byla to tvoje žena.“Keith trhnul hlavou, aby odhodil rozcuchané hnědé vlasy dozadu.Bylo to nervózní gesto a dělal ho dost často. Byl hubený a vysoký,
na sobě měl khaki kalhoty, staré hnědé boty a pulovr rezavé barvy.
Když šel, trochu kulhal, jelikož měl pod pravým kolenem protézu.
Nebyl vyloženě pohledný, ale mě hezouni nikdy nezajímali. Obličej
měl oduševnělý. Byl jako kniha, v níž člověk při každém čtení na¬
jde něco nového. Obočí husté a tmavé, nos dlouhý a trochu křivý,
bradu úzkou a vystupující dopředu. Oba jsme měli stejnou barvu
očí, připomínala surový hnědý cukr, a v pohledu se mu usadil
notný díl smutku.Kdykoliv jsem se mu podívala do očí, věděla jsem, že se za nimi
děje spousta věcí.
III II B l) K Y SNIHKeith Whalen. Byl o osm let starší než já. V posledním ročníku
střední školy nás učil angličtinu. Já vím, je to otřepaný příběh,
holka se zblázní do angličtináře. Četl nám Thoreaua a já padala
do mdlob. Jo, lítala jsem v tom až po uši, ale bylo to trochu složitější.
Všichni jsme slyšeli o zranění, které utrpěl ve válce, o jeho nála¬
dovosti, užívání opiátů, o nepovedeném manželství. Ve třídě se to
ale nijak neprojevovalo. Tam jsem viděla jen zlomeného muže, jak
sedí na stole a hlasem připomínajícím Van Morrisona, když zpívá
„Tupělo Honey“, nás vede k Thoreauovu rybníku. Jestli měl nějaké
osobní trable, byl pro mě o to přitažlivější a já byla dospívající holka,
která by všechno uměla dát do pořádku.Nebojte, nešlo o nic jiného než o blouznivé sny připomínající
romantické příběhy z harlekýnek. Dokud jsem chodila do školy, k ni¬
čemu nedošlo. Jenže uhašené ohně se někdy dokážou znova rozhořet.
„Jak se ti vede?“ zeptala jsem se.Keith zavrtěl hlavou, jak to dělával ve třídě, když ho moje odpo¬
věď zklamala. „To tě vážně zajímá, jak se mi daří, Shelby?“ podivil
se. „Pokud se jen pokoušíš o konverzaci, radši se na to rovnou
vykašli.“„Zajímá mě to.“„Tak dobře. Promiň, asi to znělo trochu neurvale. To bude nejspíš
tím, že když jsme spolu naposledy mluvili, měl jsem pocit, že
„Tos měl správný pocit,“ přerušila jsem ho co nejchladnějším
tónem. „Pořád jsem policajtka. Nic se nezměnilo. Ale ptal ses, jestli
mě to zajímá, tak jsem ti odpověděla, že ano.“Trochu mu zacukalo v tváři. Věděla jsem, že jsem se ho dotkla.
Chtěla jsem se ho dotknout.„Aspoň jednáš na rovinu,“ přikývl. „Asi se mi to zamlouvá. No,
když už se ptáš, nedaří se mi moc dobře.“„To mě mrzí, Keithe.“„Ty si asi myslíš, že jsem Colleen nemiloval, jenže to není pravda.
Stýská se mi po ní. A taky vím, že tak dobrou manželku jsem si ani
nezasloužil.11 Keith sklouzl pohledem k hrobu, jako by ho Colleen
mohla slyšet. „Víš, Shelby, stokrát jsem vzal do ruky telefon, abych
ti zavolal."
40BRIAN FREEMAN„Dobře, žes to neudělal.“„Jo, to mi taky došlo. Nikdy jsem o tom nikomu neřekl. U mě je
tvoje tajemství v bezpečí. Totiž, předpokládám, že chceš, aby to
zůstalo tajemstvím."„Vůbec se o tom s tebou nechci bavit, Keithe.“„Jasně. To je v pohodě,“ přikývl, ale cítila jsem, že je zklamaný.
„A co ty? Co tady vůbec děláš?"„Ztratil se Jeremiah Sloan. Už jsi o tom slyšel?"„Ne. Novinky se ke mně nedostávají tak rychle jako dřív."„Jo, a někdo nám nahlásil, že se tady po hřbitově pohybuje ně¬
jaké dítě. Dělali jsme si naděje, že by to mohl být Jeremiah. Viděl
jsi ho tady?"Keith zaváhal. „Ne, neviděl," odpověděl. „Aspoň myslím, že ne."„Ale jistě to nevíš."„Jo, někdo se tu potlouká. Nevím kdo, ale když jsem mluvil
s Colleen, stál za stromy a pozoroval mě."„Žlutá kapuce?"„Přesně tak. Do obličeje jsem mu neviděl." Keith si znova uhladil
vlasy. Uváděla jsem ho do rozpaků. „Co se s Jeremiahem stalo?"
zeptal se.Vyložila jsem mu to a on se zamračil.„Myslíš, že ho někdo zneužil? Tady u nás?"„Snažím se na to nemyslet," přiznala jsem. „Jednoduše se ho
pokouším najít."„Pokud vím, Jeremiah rád vyrážel na výpravy. Letos jsem ho
párkrát zahlíd na našem pozemku. Většinou se pohyboval v lese,
ale zatoulal se i k domu a stodole."„Jo? Proč?"„Nevím. Když jsem se na něj pokoušel promluvit, mlčel jako za¬
řezaný. Ellen a Dennis bydlí sotva kilometr od nás. Pochopil jsem,
že kluk loví Ursulinu."Zamračila jsem se a upřela na něj pohled. Ta narážka se mi ani
trochu nelíbila. To si mohl odpustit. Zvlášť po tom, co se stalo.„Počítám, že bych se měl Dennisovi ozvat a zjistit, jak je na tom,"
pokračoval Keith, „jenže my se teď už moc nebavíme."
HLUBOKÝ S NIH41„Čím to?“„Colleen dělala pro Ellen v obchodě, copak si nevzpomínáš? Ellen
už taky není zrovna můj fanoušek."„Na tom nezáleží. V tuhle chvíli potřebujou veškerou podporu,
kterou jim okolí může poskytnout," poučila jsem ho. „Jestli chceš
Dennisovi zavolat, udělej to."„Udělám."„Už musím běžet, Keithe."„Jasně. Zlom vaz. Doufám, že Jeremiaha brzy najdete. Podle mě
je určitě v pořádku, ale stejně je to nervák, když se ztratí malý dítě."Na to už jsem neřekla nic. Mohla jsem ještě ledacos dodat, ale
nechala jsem si zajít chuť. Podívala jsem se na něj a vzpomněla si, jak
jsem loni v zimě zašla s kytarou na hřbitov a zpívala tady písničku
od Sheryl Crow „Má nejoblíbenější chyba". Otočila jsem se a doufala,
že už jsme spolu skončili, ale věděla jsem, že mě tak snadno nepustí.
Ušla jsem sotva tři metry, když na mě zavolal.„Hele, jak je to možný, že ty ses mě na to nikdy nezeptala, Shelby?
Tom se mě zeptal. Adam se mě zeptal. Ty ne.“Zastavila jsem se a nechala ho, ať mi zírá na záda.„Je to tím, že se bojíš, co bych ti řekl?" pokračoval.S povzdechem jsem svěsila ramena. Otočila jsem se a zase se
na něj zadívala. „Neptala jsem se tě, protože vím, co bys mi od¬
pověděl. A došlo mi, že si nechci lámat hlavu s tím, jestli mi lžeš.
Nechtěla jsem s tím žít."Keith s mírným napadáním na umělou nohu došel až ke mně.
Moje pochyby ho zřejmě nepřekvapily. „Je mi líto, že tě musím
do téhle věci zatáhnout, Shelby, ale chci, abys to slyšela přímo ode
mě. Říkám ti pravdu. Svou ženu jsem nezabil."
6Setkání s Keithem jsem musela honem vytlačit z mysli, jelikož se
ukázalo, že Jeremiahův dědeček leží ve stejné části hřbitova, kam
uložili Colleen Whalenovou. V čerstvě nahrnuté hlíně jsem uviděla
otisky bot, ale byly ztvrdlé a zaschlé, asi vznikly během obřadu,
tedy před dvěma týdny. V poslední době tu nikdo nebyl. Zklama¬
ně jsem dospěla k závěru, že dítě, které se potlouká po hřbitově,
nejspíš nebude Jeremiah.Moje malá pohádková víla schovávající se v lese ale zatím ne¬
zmizela. Pořád jsem cítila, jak mě pozoruje. Když jsem se vydala
nahoru po strmé stezce vedoucí zpátky k našemu domu, zahlédla
jsem žlutou skvrnku, jak mizí za starým rozložitým bukem, jemuž
místní říkají Bartholomew. Přidala jsem do kroku, abych neznámé¬
ho slídila předešla. Když cestička začala za vrcholem klesat a já se
ocitla mimo jeho dohled, hbitě jsem uskočila do strany a schovala
se. Vzápětí jsem uslyšela rychlé kroky někoho, kdo se prodírá keři
a snaží se mě dohnat.„Mám tě!“ zvolala jsem a vyskočila zpátky na cestu.Přede mnou ztuhla asi desetiletá holka. Na sobě měla žlutou
mikinu s kapucí, džínové kraťasy a tenisky. Byla hubená jako lunt
a na svůj věk dost vytáhlá. Když jsem jí shodila kapuci z hlavy,
objevila se hříva blonďatých vlasů a dvojice velikých modrých očí.„Ahoj, Shelby.“„Anna Helviková!“ zvolala jsem překvapeně. „Co to tady před¬
vádíš? Plížit se po lese není moc bezpečný. Neměla bys chodit
na hřbitov sama."
III IIII (I K Y S N I H43Safra, to znělo nějak moc mateřsky, ne?No co, nakonec žádnou lepší náhradní mámu, než jsem já, Anna
nikdy neměla. Byla jsem u toho, když udělala první krůčky. Kdyko¬
liv nebyli rodiče doma, hlídala jsem ji. Když její matka Trina před
pěti lety odjela do Chicaga, aby si tam léčila rakovinu, nastěhovala
jsem se jim na měsíc do domu a o Annu se starala. To bylo to nej-
menší, co jsem mohla pro Trinu udělat, jelikož ona pro mě vždycky
představovala mnohem víc než pouhou trenérku.Na střední škole jsem Trinu vídala každý den. Jako většina pu¬
berťáků jsem i já tehdy procházela obdobím vzdoru a zoufalství.
Už jsem byla dost velká na to, abych chápala, co to je odložené
dítě, a vztek jsem si vybíjela na všech lidech kolem. Vztekala jsem
se na volejbalovém hřišti. Otci jsem dělala scény. Zlobila jsem se
na svého kluka, když po mně chtěl sex, a ještě víc jsem zuřila, když
jsem mu vyhověla. Dva roky jsem byla opravdu výrostek na zabití
a jediný, kdo mě hlídal, abych to nepřepískla, byla Trina. Nikdy
nade mnou nezlomila hůl.Dodnes to je moje nejlepší kamarádka, i když je o patnáct let
starší. Říkám jí úplně všechno. Je doslova jediný člověk na světě,
který zná pravdu o mně a Keithu Whalenovi. Dokonce ani otec to
neví, protože kdyby se to dozvěděl, nejspíš by se mnou vyrazil dveře.Trina je vysoká, plavovlasá a nádherná a Anna už taky rostla
do krásy. I Trinin manžel Karl je pohledný, ale holka stojící přede
mnou byla zmenšenou kopií své matky. Taky je paličatá a nebojác¬
ná a já si docela ráda maluju, že je to tím, jak často byla se mnou.
„Tak povídej, Anno. Ví máma, kde zrovna jsi?“„Mám telefon. Kdyby chtěla vědět, kde jsem, může mi zavolat/'
„A co táta?“„Ten někde jezdíNepřekvapilo mě to. Karl Helvik byl expert na technologie
a hodně cestoval. Trina pořád dělala trenérku a učitelku matema¬
tiky na střední škole. Ti dva nikdy neměli na Annu tolik času, kolik
by chtěli, tak jsem zaskakovala, kdykoliv jsem mohla.„Jak ses sem dostala?“„Na kole “
44BRIAN FREEMAN„A co tady vůbec děláš? Proč se schováváš?"„Jen si tu tak hraju. Nejdřív jsem sledovala pana Whalena. Pak
jsi přišla ty, tak jsem si řekla, že tě budu taky chvíli pozorovat/1„Lidem většinou vadí, když je někdo šmíruje," namítla jsem.„Je to jen hra. O nic nejde/‘Mluvila trochu podrážděně, což se u ní nestávalo. Vždycky byla
bystré, milé, nezbedné děcko, ale se mnou už kolik měsíců jednala
velmi odměřeně. Snažila jsem se nebrat to osobně. Trina říkala, že
dcera právě prodělává ranou fázi „pubertitidy“, a nejspíš to byla
pravda. Anna měla ve většině věcí před vrstevníky náskok.„Dobře, tak zavoláme tvé matce a dopravíme tě domů,“ po¬
vzdechla jsem si.„Ona tam není."„Kde je?“„V domě u Jeremiaha."Pod náporem smutku jsem zavřela oči, jelikož mi rázem bylo
všechno jasné. Anna pochopitelně slyšela, co se stalo, jak jinak.
Rozčílilo ji to a dostala strach. Jeremiah byl její nejlepší kamarád.„Ty víš, že se ztratil?" zeptala jsem se.„Jo. Máma to povídala."„Po celém městě máme lidi, kteří ho hledají, Anno. Najdeme ho.“„Jasně."Anně bylo teprve deset, ale zjevně poznala, že ze sebe soukám
jen plané sliby. Stejně jako když otec uklidňoval Sloanovy. Ono
je prostě hrozně těžké odolat pokušení a neříkat ostatním to, co
chtějí slyšet.Ve dvojici jsme mlčky vyrazily a já dívce položila ruku kolem ra¬
men. Byla neuvěřitelně vyzáblá, jen kost a kůže. Na okraji hřbitova
jsem zahlédla zdobenou kamennou lavičku, tak jsem k ní Annu
zavedla a obě jsme se posadily. Před námi se tyčily mírumilovné
náhrobní kameny. Stromy plné ptáků a hmyzu hučely. Tráva byla
zalitá sluncem, ale lavička, na níž jsme se usadily, stála ve stínu,
takže jsem přes kalhoty cítila studený, vlhký kámen. Zalovila jsem
v kapse, kde mívám pár cucavých bonbonů pro případ, že bych
potřebovala rychle dorovnat hladinu cukru. Jeden jsem nabídla
III (IB U K Y SNIHAnně, ta ho rozbalila a strčila do pusy. Stále jsem ji jednou rukou
objímala kolem ramen, potěšená, že ji nesetřásla. Aspoň na chvíli
byly vztahy mezi námi normální.„Jsi tady kvůli němu?“ zeptala jsem se. „Přišla jsi hledat Jere¬
miaha? “Anna se nepatrně zachvěla. Bonbon jí v tváři dělal malou boulič¬
ku. „Jo,“ přitakala, „občas jsme sem spolu chodili."„Našla jsi ho?“„Ne"„Napadá tě nějaké jiné místo, kam by se mohl vydat? Máte ně¬
jakou společnou tajnou skrýš?“„Ne."„Skutečně? Vzpomínám si, jak jsme s Rose kdysi jezdily ke zruše¬
nému letnímu kinu a tam se poflakovaly za obrovským promítacím
plátnem. Nemáte nějaké podobné oblíbené místo?"Dívka si podepřela bradu pěstí. „Nemáme," odpověděla po chvilce.„Jak to vypadá u nich doma? Má Jeremiah nějaké problémy
s bratrem? Nebo s rodiči?"„Řekla bych, že ne."„A co potíže s jinými lidmi? Nešikanoval ho někdo? Nedávala
mu některá děcka zabrat?"„Kdepak. Všichni vědí, že Adrian je ve fotbalovém týmu, tak si
na Jeremiaha netroufnou."Snažila jsem se další otázku pronést pokud možno nenuceně.
„A co dospělí?" nadhodila jsem.„Jak to myslíš?" zamračila se Anna.„No, neobtěžoval ho někdo? Neměl z někoho špatný pocit? Anno,
vím, že vy dva k sobě máte fakt blízko. Jeremiah ti nejspíš říká věci,
které by nikomu jinému neřekl. Ani rodičům ne. Chápeš, jak to
myslím? Jestli se něco podobnýho stalo, musím o tom vědět, i kdyby
ti sebevíc kladl na srdce, že je to tajemství."Anna pěkně dlouho seděla mlčky a já na jejím pohledném obli¬
čeji viděla, jak se pere s tím, co by měla říct. Nakonec se zadívala
na boty a tiše prohlásila: „Nemáme."„Co nemáte?"
'I<>BRIAN f R E E M A N„Nemáme k sobě blízko. Už spolu prostě nekamarádíme."„Ty a Jeremiah? Odkdy?“„Nevím. Už je to dost dlouho.“„Vědí o tom rodiče?"„Neřekla jsem jim to.“„Proč ne?“„Máma má dost vlastních starostí. Hodně na sebe s tátou křičí.
Myslí si, že to nevím, ale není to pravda. Tak jsem si řekla, že je
nebudu otravovat svými záležitostmi.11Sotva jsem to uslyšela, přibyly mi dvě starosti.Trina měla nějaký životní problém, a nesvěřila se mi s tím. A An¬
na ukončila přátelství s Jeremiahem a mámě o tom vůbec neřekla.V	téhle rodině prostě nespadlo jablko daleko od stromu. Mám
Trinu moc ráda, ale lidé o ní občas říkají, že je chladná, jelikož
toho o sobě moc neprozradí.„Co se mezi tebou a Jeremiahem stalo?11 vyptávala jsem se. „Proč
už spolu nekamarádíte?11„Nestalo se vůbec nic.11„Nech toho, Anno. Od mateřský školky jste vy dva byli neroz¬
lučná dvojka. Něco se muselo stát.11„Prostě s ním už nechci kamarádit. Copak se musím přátelit
zrovna s ním?11„Ne. Nemusíš. Jenže teď se ztratil a ty se ho snažíš najít. Z toho
mi vychází, že ti na něm pořád ještě záleží.11„Nezáleží,11 odsekla a já viděla, jak jí po tvářích začínají sklou¬
závat slzy. Sevřela rty a oči jí zrudly. „Chci jít domů,11 dostala ze
sebe. „Vezmeš mě tam, Shelby?11„Jasně. Proč ne. Odvezu tě domů.11 Vstala jsem z lavičky, ale pak
jsem si před Annu klekla do trávy a utírala jí slzy z obličeje. „Hele,
Anno, je ti doufám jasný, že mně můžeš říct úplně všechno?11„Jo. Já vím.11„Tohle je moc důležitý. Netušíš alespoň náznakem, co se Jere-
miahovi mohlo stát?11Sledovala jsem, jak drobný dívčí obličej ovládla hrůza. Teda, po¬
vím vám, tak vyděšený výraz jsem nikdy předtím neviděla. Holka
III II BOKY SNIH47se rozplakala ještě víc, chytila mě pažemi kolem krku a přitiskla
mé k sobě, jako bych byla jediný člověk, který ji může zachránit
před veškerým zlem světa.Pak mi tichounce, že jsem sotva rozeznala slova, zašeptala do
ucha.„Myslím, že ho dostala Ursulina/4
7Ursulina.Ta pověst je stejně stará jako město. Vsadím se, že víte o bigfoo-
tovi, yettim nebo seskvečovi, o těch chlupatých dvoumetrových
obludách, co chodí po dvou a courají se po lesích. Naše místní
stvůra je podobná, ale má jedno vylepšení. Pověst o Ursulině říká,
že na sebe může vzít lidskou podobu. Před dávnými a dávnými
časy zachránila jedna rodina osadníků hladovějícího obchodníka
s kožešinami a dovolila mu, aby u nich ve srubu přespal. Probudili
se a s hrůzou zjistili, že mají doma obrovitou hnědou bestii, která
má dvaceticentimetrové drápy a zahnuté tesáky. Všechny obyvatele
domku spořádala.Takže snad chápete, proč jsme dodnes trochu nervózní, jakmile
se u nás objeví někdo úplně cizí.Táta mi o Ursulině vyprávěl, když mi bylo pět. Takové příběhy
jsem přímo hltala, čím strašidelnější, tím lepší. Turisti to taky
mají moc rádi. Každý podzim pořádáme výroční oslavu nazvanou
Ursulininy dny. Ve městě se prodávají trička, hrnky a magnetky
s Ursulinou. Lidé si na sebe berou kostýmy znázorňující Ursulinu
a z celého světa se sjíždějí ti, kteří v existenci nestvůry opravdu věří,
a prozkoumávají okolní lesy. Dokonce máme cenu sto tisíc dolarů
pro prvního člověka, co přinese Ursulinu živou nebo mrtvou. Zatím
se to nikomu nepodařilo.Devět měsíců před Jeremiahovým zmizením připadly Ursuli¬
niny dny na Halloween a můj pětadvacátý narozeninový víkend.
Monica mě ukecala, abych se zapojila do přípravy oslav. Monica
III IJ li O K í SNIH49nejen pracovala jako sekretářka šerifovy kanceláře, ale jako dob¬
rovolnice také předsedala společnosti Přátel knihovny. Na sobotu
naplánovala pro děti halloweenské křepčení. Víte, Monica je ženská,
která dosáhne všeho, co si umane. I když je svérázná a chová se
jako hodná babička, jakmile se jí připletete do cesty, nepatrně se
na vás usměje a pak na vás bez milosti hodí síť.Už jsem se zmínila, že zpívám, ne? Taky hraju na kytaru a sklá¬
dám písničky. Netvrdím, že jsou kdovíjak dobré, ale dělám to už
od dětství. Čas od času mě někdo skřípne a já kývnu na to, že vy¬
stoupím v nějakém představení pro místní děti. Takže mě Monica
požádala, abych na halloweenské oslavy složila písničku o Ursulině.V	té době už měla malíře, který namaloval hrůzostrašné kulisy,
a taky spisovatele. Ten měl napsat o Ursulině příběh a nahlas ho
dětem přečíst. Po mně Monica chtěla, abych k tomu obstarala
muziku, a já ji pochopitelně nemohla odmítnout. Teprve když jsem
kývla, dozvěděla jsem se, že spisovatelem, s nímž budu spolupra¬
covat, je Keith Whalen.Tehdy jsem si s tím nelámala hlavu. Jo, když jsem byla středo-
školačka a on učitel, zabouchla jsem se do něj naprosto nepříčetně,
to ano, ale od té doby uběhla spousta let. Na druhou stranu, lhala
bych si do kapsy, kdybych tvrdila, že už mi nepřipadal přitažlivý.Keith vlastní domek na nějakých padesáti akrech loveckého
rajónu na konci slepé cesty odbočující z hlavní silnice. Většina
pozemků kolem je nezastavěná, ale i tak tam najdete pár cest, kte¬
ré tam jsou už celá desetiletí, a malý strašidelný klenot v podobě
jezírka ukrytého v zalesněném údolí. Stromy tam rostou přímo
z vody a jejich větve visí nad hladinou jako šlahouny smuteční vrby.
Moc slunečního svitu se větvemi neprodere, tak to tam vypadá jako
u nějaké tůňky z pohádek bratří Grimmů, kde se pod hladinou
můžou skrývat strašidelné podivnosti. Říkáme tomu Černé jezírko.
Holky Strikerky si sem v létě občas chodily zaplavat, jelikož to není
daleko od Trinina domu.Na zářijový Den práce jsem zašla ke Keithovi, abychom probrali,
jak to halloweenové vystoupení bude vypadat. Když jsem dorazila,
byla tam i jeho žena Colleen. Docela dobře jsme se znaly, protože
50BRIAN FREEMANpracovala v obchůdku u Ellen. Vždycky byla trpělivá a tichá, měla
hezoučký obličej a nevýrazné hnědé vlasy s ofinou. Typ ženy, která
vypadá, že se v jarním deštíku rozpustí. Okamžitě mi bylo jasné, že to
mezi ní a Keithem moc neklape. Nešlo o to, co říkali, ale měla jsem
před sebou obličeje dvou lidí procházejících životní i manželskou
krizí. Nerada to připouštím, ale dávala jsem jí za vinu, že je nešťastný.
Pořád ještě jsem Keitha viděla jako složitou, zajímavou, romantickou
postavu ze školních let. Byl to můj Heathcliff z Větrné hůrky, a když
stál poblíž, naskakovala mi husí kůže jako v letech dospívání.Vzal mě do spisovatelského ateliéru, který si na jejich pozemku
udělal ze stodoly. Stála na opačné straně kopce, asi čtyři sta metrů
od hlavního domu, a byla natřená šťavnatě červenou barvou. Tady
mohl člověk pozorovat vliv Keithovy osobnosti - podlahy z tlus¬
tých fošen, plakáty s Londýnem a Paříží z dvacátých let minulého
století, jazz pobrukující z ukrytých reproduktorů a podkroví, kde
spal často a radši než v posteli s vlastní ženou (což můžu potvrdit).
Police byly nacpané klasikou od Plechárny po Měsíční kámen. Taky
tam měl takový posvátný koutek, kde uchovával vzpomínky na svou
vojenskou slávu, jednoduchou nástěnku, na níž visely fotky přátel,
o které přišel. Psí známky. Modro-stříbrný medailonek se svátým Be¬
nediktem na řetízku. Purpurové srdce. Chtěla jsem se ho na minulost
zeptat, ale vycítila jsem, že některé věci se prostě nedělají. Usadila
jsem se do starého polohovacího křesla a on mi přehrál svůj příběho	Ursulině. Byl plný děsivých úmrtí a krve kapající z obličejů a mně
bylo jasné, že to děti vystraší k smrti. Ale to je nakonec smysl celého
Halloweenu. Řekla jsem mu, že by to měl vydat, načež si Keith vjel
prsty do hnědých vlasů a podíval se na mě, jako bych se pomátla.
Ale bylo jasné, že ho to ve skrytu duše potěšilo.Po našem setkání jsem složila písničku jako předěl mezi jednotli¬
vými částmi vyprávění. Dala jsem do ní refrén, který by děcka mohla
zpívat se mnou, až si ho poprvé poslechnou. Zněl takhle:Ursulina! Ursulina!Do krku ti zub zatíná!Ursulina! Ursulina!
III IIII O K ¥ SNIH51Roztrhala svýko syna!Ursulina! Ursulina!Drápy zvedá do nebe!Ursulina! Ursulina!Teď se chystá na tebe!Podívejte, pokud jde o skládání písní, nikdy jsem nehodlala kon¬
kurovat Sáře Bareillesové, ale říkala jsem si, že dětem by se to mohlo
líbit. Napsala jsem to za týden a pak jsme se s Keithem v ateliéru
znova sešli a já mu to přehrála. Byl z písničky nadšený. V následu¬
jících týdnech jsme celé představení mnohokrát nacvičovali, on
obstaral vyprávění, já nabídla zpěv. Zkoušeli jsme mnohem víc, než
bylo kvůli půlhodinové scénce pro děti třeba. A povídali jsme si.
Vedli jsme dlouhé hovory o zásadních věcech. On mluvil o učení,o	čtení, o životě bez nohy, o manželství s kráskou ze střední školy,
která vyprovodila muže do války, a domů se jí vrátil někdo úplně jiný.I	já se rozpovídala. Vykládala jsem o otci, o Trině, o Anně.
Mluvila jsem o tom, že věřím na předtuchy a znamení, a jaké to je,
když člověk vyrůstá jako záhadná holka bez minulosti. Taky jsem
mu popsala, jak jsem se do něj na střední zabouchla. Smáli jsme se
tomu, ale já nejsem úplně padlá na hlavu. Tím, že jsem mu pověděla
pravdu o svých citech, jsme překročili nebezpečnou hranici.Halloweenská slavnost zaznamenala obrovský úspěch. Monica
byla nadšená. V městském parku před soudní budovou se sešly sko¬
ro dvě stovky dětí a rodičů a všichni křičeli, pištěli a hýkali, jak se
na strašidelnou oslavu sluší. Na konci už mou písničku o Ursulině
zpívali úplně všichni. Jestli jsem si někdy užila chvilku opravdové
slávy, tak to bylo při téhle slavnosti. A byla jsem z toho jaksepatří
odvázaná. Keith taky. Společně jsme celé odpoledne courali po parku.
Pak odpoledne přešlo do večera a sláva skončila. Byli jsme utahaní,
ale nadšení. Všichni nás zastavovali a vykládali nám, jak skvělé jsme
měli představení. A my to patřičně zapíjeli.Když se setmělo, vydali jsme se ke Keithovi, abychom pokračovali
v oslavě. Colleen šla domů už dřív a v tu chvíli spala v domě. Keith
mi vysvětloval, že manželka hodně spí, jelikož to lidé s depresí
szBRIAN FREEMANdělávají. Zašli jsme spolu do staré stodoly, pustili si hudbu a otevřeli
láhev whisky Macallan, kterou si tam Keith schovával pro zvláštní
příležitosti. Čím víc jsme toho vypili, tím otevřeněji mluvil. Vyta¬
hoval z poličky romány a předčítal mi své oblíbené pasáže. Hladil
medailonek se svátým Benediktem a tlumeným hlasem vykládal,
jaké to je, když člověk přijde o nohu. Taky se rozpovídal o složi¬
tostech s manželkou.Jistě víte, k čemu takové situace vedou.I	mně bylo jasné, kam večer směřuje, ale nebyla jsem schopná to
zarazit. Mrzí mě to. Možná mi nebudete umět odpustit, co jsem
provedla, ale nic si z toho nedělejte, sama si to taky nedokážu
odpustit. Byla jsem namazaná, měla jsem narozeniny, a tak jsem si
s tímhle ženatým chlápkem dopřála splnění dávného pubertálního
snu. Bože, byla jsem úplně pitomá.Takovéhle chyby nikdy nezůstanou bez následků.Ale v životě by mě nenapadlo, že mezi těmi následky bude i mrtvá
Colleen Whalenová, ležící před vlastním domem s kulkou v mozku.
8Vypadli jsme ze hřbitova, odvezli s Adamem Annu domů a pak
zamířili do Ztracené díry. Tam jsme našli tátu, jak usrkává slabou
kávu a ujišťuje vyděšené sousedy, že děláme, co je v našich silách,
abychom Jeremiaha našli.Ve Ztracené díře se scházejí lidé z celého Světa. Je to víc než
místní podnik, kde podávají lívance a dušenou zvěřinu. Je to naše
zasedací místnost, kuchyňka, kam si člověk zajde s úlevou poklá-
bosit, místo, kde se dozvídáme novinky a drby. Ze stěn na nás
koukají černobílé fotografie starších obyvatel Světa a jednoho dne
tam místo nich budeme viset my. Setkáváme se v boxech s červe¬
ným polstrováním a u barového pultu a probíráme počasí, sport,
politiku, náboženství, vaření, dovolené, svátky a nejnovější klepy
o tom, kdo se s kým spouští.Toho večera se tam sešla snad polovina města. Všechny tváře
jsem znala, ale viděla jsem v nich něco, co se moc často zahlédnout
nedalo.Strach. Báli se, protože Jeremiah se pořád ještě nenašel. Chlá-
cholivá vysvětlení, co se asi tak mohlo přihodit, začala docházet
a vystřídalo je vědomí, že jestli se něco stalo Sloanovic klukovi,
může to ostatní děti potkat taky.Zapadla jsem do zadní části lokálu, kousek od skleněných dveří.
Adam se vydal k pultu, aby mohl jako obvykle flirtovat se servírkou
Belindou Breesovou. Belinda byla další holka z našeho středo¬
školského volejbalového družstva. Přezdívali jsme jí Postýlka Beli.
Počítám, že nemusím vysvětlovat proč.
54i) l( I A N I 141 [MANZatímco Adam se snažil dělat dojem na Postýlku, já sledovala
otce, jak odpovídá na otázky přítomných. To, co jsem viděla, se
mi ani trochu nezamlouvalo.Tátova hnědá šerifská uniforma byla jako vždy vzorně nažehlená
a příkladně čistá. Po prohledávání lesa v rezervaci, kde se prodíral
trním a brodil rozměklou hlínou, se stačil převléct. Knír měl zastři¬
žený a rozcuchanou hřívu sněhobílých vlasů si přičísl kartáčem. Táta
nikdy nepřipustil, aby ho obyvatelé okresu viděli jinak než v dokonale
upraveném stavu. Stál rovně jako svíce, takže vynikla jeho výška,
a zůstával téměř nadpřirozeně klidný, přestože na něj obyvatelé města
dost bojovně doráželi.Až na to, že ve skutečnosti klidný nebyl. Znám ho. Zaznamenala
jsem, jak v prstech svírá kelímek s kávou. Držel ho tak křečovitě, až
mu klouby prstů zrůžověly. Nedíval se na lidi, s nimiž mluvil. Pohled
laskavých modrých očí byl nesoustředěný, což znamenalo, že o něčem
na plné obrátky přemýšlí. Svaly v opáleném obličeji měl napjaté. Tátovi,
stejně jako všem ostatním, začalo docházet, že situaci podcenil. Tady
nešlo o kluka, který se jednoduše někam zatoulal. Prohledáváním
lesa a pojížděním po městě jsme ztratili spoustu drahocenného času.Nikdo mi nevěnoval pozornost. V takových chvílích jsem si uvě¬
domovala, že jsem vlastně jen mladý zástupce šerifa. A navíc ženská.
Lidé, co se chtějí něco dozvědět, se ptají táty nebo Adama, protože
můj názor pro ně nic neznamená. I otec k tomuhle přístupu občas
sklouzl. Už dřív jsem mu zavolala a řekla, že před námi Jeremiahův
brácha možná něco tají, jenže táta nechtěl rodinu otravovat dalšími
otázkami, když šlo jen o můj dojem. Měla jsem z toho pocit, jako by
svou malou holčičku pohladil po hlavě.„Kafe, Shel?“Belinda Breesová se vedle mě vynořila s bílou plastovou konvicí
plnou kávy a hrnkem v ruce. Stálo na něm Ztracená díra. Káva byla
příšerná, ale já ji jako obvykle vypila. S tátou jsme do Díry chodili
šestkrát týdně v šest ráno na snídani a taky jsme si tu skoro denně
dávali oběd. Nebýt Ztracené díry a občasné laskavosti cizích lidí,
asi bychom s otcem umřeli hlady, protože ani jeden z nás neumí
uvařit vejce, aniž by se spustil požární poplach.
IIIII U O K Y SNIH55Usrkávala jsem nepříjemně horkou kávu. Všichni kolem nás
pokřikovali a my se s Postýlkou snažily mluvit tiše.„Hrozná záležitost," zamumlala Belinda.Každý tehdy používal tenhle obrat. Hrozná záležitost. Naprosto
tupý výraz, po kterém člověk sáhne, když skutečnost je tak děsivá,
že neví, jak se s ní vyrovnat.„Jo,“ přitakala jsem.„Nemůžu uvěřit, že by ho někdo unes. To se u nás přece nedělá.
Ale přitom to vypadá, že by to tak asi mohlo být, co? Ach bože.“Nic jsem na to neřekla, nic jsem ani nenaznačila. Dál jsem poslou¬
chala Toma, jak se lidem v lokále snaží dodat naději. Chtěla bych
být tak optimistická jako on, ale ve Světě nám tehdy optimismus
začal rychle docházet.„Hele, mluvila jsi v poslední době s Trinou?" zeptala jsem se
Postýlky.„Jo, v pátek tu byli s Karlem a Annou na opékání ryb.“„Měla jsi pocit, že je v pohodě?"„Připadalo mi, že jo," přikývla Belinda. „Proč?"„No, jde o poznámku, kterou pronesla Anna. Od té chvíle pře¬
mýšlím, jestli se něco neděje."„Znáš ji o dost lip než já."To byla pravda. Ostatní holky z družstva rozhodně nezůstaly
po střední škole s Trinou v tak blízkém kontaktu jako já. Všechny
jsme se rozutekly. Tři holky vypadly z města, šly studovat a nikdy
se nevrátily. Rose se dodnes nevyrovnala s tím, že ji z týmu vykopli
a dali přednost Violet Rokaové, přitom ta se s námi nikdy moc
nesblížila. A pak jsme tu byly my dvě, já a Postýlka.Ze Strikerek byla Belinda bezpochyby nejodvázanější. Byly jsme
dobré kamarádky, ale společného jsme měly zhruba tolik jako
heavymetalový drsňák a spanilá hvězda country. Belinda je o dost
vyšší než já, což nám na střední hodně pomáhalo, jelikož dokázala
těsně za sítí blokovat jedovaté smeče. (Moje parketa byly tvrdé,
horem podávané servisy.) Byla hubená a vždycky nosila trika
s dlouhým rukávem, dokonce i v nejteplejších letních dnech. Inu,
Postýlka laškovala s drogami, co ji znám, a podle mě nechtěla, aby
BRIAN I Nt IMANněkdo uviděl vpichy na rukou. Nosila dlouhé vlasy, rovné a černé
s občasnými purpurovými pramínky. Když byla v práci, svazovala
si je obvykle do ohonu. Měla dost tuctový obličej a pubertální
akné jí zůstalo do dospělosti. Jako jediná z naší skupiny se hned
po střední škole vdala, ale po pár letech se zase rozvedla, když
manžel vyluxoval rodinná konta a utekl z města do Severní Dakoty
na frakovací ropná pole. Věděla jsem, že ten chlápek je holé ne¬
štěstí, protože jsem s ním chodila před Belindou. Jo, a taky jsem ji
před ním varovala, jak by ne, jenže některé holky od jiných holek
takové rady neberou. Od rozvodu přebývala v obytném přívěsu
v Čarodějově Stromě a mezi místními muži se šuškalo, že Postýlka
Beli málokdy spí sama.„Gruderové bydlí někde kousek od tebe, ne?“ zeptala jsem se jí.
„Poblíž Čarodějova Stromu?“Sotva Postýlka zaslechla, o koho jde, obrátila oči k nebi. „Jo, jo,“
přitakala, „to víš, že jo.“„Vrátili se do města. Věděla jsi o tom?“„Kdepak. Museli se vrátit nedávno, protože byli pryč hezkých
pár týdnů. Dokážou to pořádně rozpálit a řev se pak nese směrem
ke mně.“„Když jsou ve městě, potkáváš je často?“Postýlka se na mě podezřívavě podívala. „Co ťo má znamenat,
Shel?“ chtěla vědět.„Jen se tě ptám.“„Často zajdou do Čarodějovy pivnice a já se tam taky občas
objevím. To snad není nezákonný, ne?“Bylo mi jasné, že tohle je okamžik, kdy mě lidi nevnímají jako
člověka, ale vidí jen uniformu. Ani nejbližší přátelé nikdy neza¬
pomenou, že jsem polda. Postýlka měla za sebou experimento¬
vání s drogami a teď jsem se jí ptala na dva chlápky, kteří podle
všeho to svinstvo po okrese prodávají. Z toho nutně musela být
nervózní.Naklonila jsem se k ní blíž a zašeptala jsem: „Zůstane to mezi
námi, Beli. Chci jen vědět, s kým to teď Gruderové táhnou.“„Proč?“
HLUBOKÝ SNIH57„Protože Jeremiah zmizel hned po tom, co se vrátili do města.
Možná je to náhoda, možná ne.“Odmítla ten nápad rázným zavrtěním hlavy. „Seš totálně vedle,
Shel,“ poučila mě. „Vince a Will by na dítě ruku nevztáhli. Jsou to
výstavní hajzlové, ale tohle mi k nim nesedí.“„Prodávají drogy. To je drsný způsob obživy.“„Je, jenže šáhneš na dítě a celý město je rázem na nohou. Myslíš,
že stojí o takovou pozornost? Ani náhodou.“„Potkala jsi je někdy s Adriánem Sloanem?“„Jeremiahovým bráchou? Ne. Je moc mladý na to, aby se pofla¬
koval po barech. Kolik mu bude, šestnáct?"„Jo, ale Gruderovi prodávají to svinstvo i před střední školou,
ne? Mohl se do toho Adrian zaplést?"Postýlka se rozhlédla po dlouhém barovém pultu, jako by se
z dalšího hovoru se mnou potřebovala vyvlíknout. „Nevím, Shel,“
odpověděla nakonec. „Vybrala sis špatnou osobu.“„Řekla bys mi to, kdybys to věděla?“„Spíš ne. Ale v tomhle případě fakt nevím. Od Vince nebo Willa
jsem Adriánovo jméno nikdy neslyšela, jenže to nic neznamená.
Stačí? Už musím běžet.“Dolila mi kafe a zapadla do chumlu hostů. Do tváře se jí vrátil
škádlivý úsměv. Každému muži, kterého minula, položila ruku
kolem ramen a přitiskla ho k sobě. Všichni se na ni dívali jako
na máslovou sušenku s jahodou plovoucí v našlehané smetaně.Zase jsem osaměla. Adam do sebe u pultu cpal hamburger. Já
sama nic nejedla, ale neměla jsem hlad. Vzala jsem hrnek s kávou,
opřela jsem se do dveří, vyšla na hlavní třídu a nasedla do vozu.
Spustila jsem si okýnko. Večerní vzduch se rychle ochlazoval a bylo
cítit, že někde poblíž mají rozdělaný oheň. Smrákalo se a za chvíli
bude úplná tma. Ať už je Jeremiah kdekoliv, ani trochu se mi ne¬
zamlouvalo, že stráví noc bez rodiny.Po chvíli se dveře podniku rozletěly a ulicí se ozval hospodský
hlahol. Otci se podařilo osvobodit se od výslechu právem útrpným.
Zůstal stát ve vchodu, rovný jako svíce, a působil dojmem, že ho
nic netrápí. Uviděl mě sedět v autě a přivolal mě k sobě ohnutým
SXBRIAN FREEMANprstem. Tak jsem se vyhrabala z auta a došla k němu. Společně jsme
se vydali na druhou stranu ulice ke knihovně. Táta odemkl, vešli
jsme a sestoupili po schodech do suterénu.Bylo tam rozsvíceno. Monica Constantová pořád ještě seděla
u telefonů a zřejmě obvolávala po jednom všechny obyvatele města.
S nadějí k nám zvedla pohled, ale okamžitě pochopila, že žádné
novinky neneseme. Táta kývl směrem ke své kanceláři, tak jsem se
tam vydala za ním. Posadil se ke stolu a položil obě ruce na vzorně
uklizenou desku. Vždycky se snaž mít čistý stůl, nabádal mě. Deska
stolu by měla být stejně přehledně uklizená jako tvoje mysl. Myslím,
že přehledné uspořádání všeho byl jeho způsob, jak udržet vlka
v mozku na řetězu. A oba jsme věděli, že tam vlk je a jde po něm.
Demence postihla oba jeho rodiče.Zůstala jsem stát. Dvě minuty jsme mlčeli, ale pak už bylo po¬
třeba něco říct.„Tati,“ ozvala jsem se. „V tuhle chvíli je na devadesát devět pro¬
cent jistý, že Jeremiah je bezpečně doma. Měl bys tam hned zavolat.“Otec přikývl. Neříkala jsem mu nic, o čem by sám neuvažoval.
„Bohužel, Shelby, to víc a víc vypadá,“ povzdechl si, „že tentokrát
došlo na to zbývající jedno procento."„Tak co podnikneme ?“Dlouze a pomalu se nadechl. „Vracím se do lesa,“ odpově¬
děl. „Pořád ještě prohledáváme prostor kolem místa, kde se našlo
kolo. Když to bude nutný, lidi tam budou makat do rána. Jsem
na ně hrdý. Takováhle příšernost vybičuje každého k nejlepšímu
výkonu.“Pomyslela jsem si, že je to sice laskavý soud, ale taky trochu naiv¬
ní. Když jsou lidé vystrašení a naštvaní, obvykle si najdou někoho,
komu to hodí na krk, a ten někdo bude v tomhle případě nejspíš
otec. Jestli Jeremiaha nenajdeme, budou to dávat za vinu jemu.„Co chceš, abychom s Adamem udělali?" zeptala jsem se.Táta sáhl do přihrádky s došlými hlášeními a vytáhl z ní list papíru,
jediný, co tam byl. Nasadil si brýle, pročítal ho a přitom klepal prs¬
tem do desky stolu. „Dneska volala paní Norrisová, aby si stěžovala
na čumila, který se poflakoval včera večer u ní pod oknem. Myslí si,
III IIII O K Y SNIH59že to byl někdo, kdo jc ubytovaný v motelu u Rose. Normálně bych
se tomu zasmál. Prostě by to byla jen další stížnost starý Norrisky.
Jenže dnes se tomu nesměju. Motel stojí u silnice kousek od domu
Sloanových. Tak to radši proklepněte, Shelby.“
9Stála jsem na silnici na začátku strmé příjezdové cesty vedoucí
k motelu pojmenovanému Odpočívej v pokoji. Z místa, kde jsem
stála, jsem o kus dál u silnice viděla roubený dům Ellen a Denni-
se Sloanových. Byla už skoro tma a ve všech oknech plála světla.
U krajnice stála zaparkovaná osobní auta i dodávky a mně bylo
jasné, že patří přátelům, kteří přijeli Sloanovy podpořit. Byla jsem
ráda, že se s tím nemusejí vyrovnávat sami.Adam se vrátil k autu od skromné žluté chatky na druhé straně
silnice. V ní bydlela paní Norrisová, a to snad od doby, kdy zvolili
prezidentem Franklina Delano Roosevelta. Hodili jsme si předtím
mincí, kdo si s ní půjde popovídat tentokrát.„Paní Norrisová nám o tajemném slídilovi nemůže poskytnout
mnoho informací," hlásil Adam. „Říká mu Funil. Prý hlasitě od¬
dychoval a znělo to jako nějaký nemravný telefonát."„A to se stalo včera večer?"„Dneska brzo ráno. Kolem páté, ještě před rozedněním. Prý
spala, ale Funil chrčel tak hlasitě, až ji to probudilo. Stál přímo
za otevřeným oknem."„A je si jistá, že to byl člověk? Podle popisu bych hádala spíš
na jelena."„Jo, paní Norrisová říká, že na něj zaječela, sáhla po pušce a pá¬
dila k oknu. S pětadevadesátiletou dámou, která spí v rouše Evině
a má doma dvouhlavňovou brokovnici, není radno si zahrávat.
Tohle mi řekla velmi důrazně, jako by mě nabádala, abych podob¬
né myšlenky vyhnal z hlavy. Zkrátka a dobře, dotyčného vyděsila
HLUBOKÝ SNÍH6 1a ten vzal nohy na ramena. Paní Norrisová měla dojem, že běžel
přes silnici k motelu."„Ale jeho popis nám poskytnout nemůže."„Ne. Na to byla příliš hluboká tma."Podívala jsem se přes asfaltovou příjezdovou cestu k motelu Od¬
počívej v pokoji. Pokud se vám jeho skutečné jméno nezamlouvá,
vězte, že tady mu všichni říkají motel U Pokojnýho odpočinku. Rose
podnik zdědila před dvěma roky, když jí rodiče zahynuli při doprav¬
ní nehodě. Sama tady vyrůstala, ale já moc dobře věděla, že Rose
nikdy nechtěla skončit v rodinném motelu. Ráda tu a tam někam
vypadla a péče o motel Odpočívej v pokoji ji nutila, aby byla v práci
prakticky každý den, což ji pěkně štvalo. Snažila se s tím něco udělat
a plánovala, že motel prodá, jakmile najde ochotného kupce.Rose zůstala svobodná a byla jedináček. Zní to legračně, nicmé¬
ně když jsme byly malé, trochu jsem na ni žárlila kvůli tomu, že
ví, kdo jsou její rodiče. A pak zničehonic přišla o mámu i o tátu.
Člověk by řekl, že taková tragédie staré kamarádky postrčí, aby
se zase sblížily, ale nedopadlo to tak. Po té nehodě jsem jí nabídla,
že u ní nějaký čas můžu bydlet, ovšem ona mi docela odhodlaně
dala najevo, jak málo o to stojí. Vím, že s Rose už nikdy nepůjdeme
honit Ursulinu, jako když jsme byly děti, ale to, jak jsme si tehdy
byly blízké, mi doteď chybí.Motel je přízemní budova ve tvaru písmene L s dvanácti pokoji.
Dveře nedávno natřeli načerveno a okna zdobily truhlíky plné roz¬
kvetlých květin. Za zdí lemující pozemek motelu se tyčily vzrostlé
borovice. Sezóna byla v plném proudu a před každými dveřmi stálo
zaparkované auto. Na reklamní tabuli u silnice visely pod jménem
hotelu dvě ručně psané cedule. Na jedné stálo Domácí zvířata
zakázána a na druhé Obsazeno.„Mají plno," poznamenal Adam.„Jo, tak se koukneme, jestli si Rose nevzpomíná na někoho, kdo
by nápadně funěl."Vyšli jsme po příjezdové cestě nahoru k bungalovu, který sloužil
jako recepce a současně jako Rosino obydlí. Otevřeli jsme síťové dve¬
ře a vešli dovnitř. Za pultem řvala na plné pecky televize nabízející
<>lBRIAN F R E E M A Njakousi kutilskou soutěž, ale v recepci nikdo nebyl. Na stole jsem
uviděla knihy o realitách - Rose se snažila získat makléřskou licen¬
ci - a další nápis, znova připomínající hostům, že zvířecí miláčci
do motelu nepatří. Tady kolem totiž domácím mazlíčkům hrozilo,
že se zatoulají do lesa a tam je něco sežere.Bouchla jsem do zvonku ležícího na pultě.„Ty, Rose, jsi tu někde? Tady Shelby,“ zahalekala jsem.Dveře vedoucí do zadní části malého domku se nepatrně po¬
otevřely a dovnitř vletělo několik much, které kolem nás začaly
bzučet. Zaslechla jsem tlumenou odpověď a krátce nato se Rose
objevila ve dveřích a nesla půl tuctu hliněných květináčů s kopre¬
tinami a africkými fialkami. Na sobě měla maskáčový nátělník
a džínové kraťasy. Rose odjakživa měla o pár kilo víc, než jí bylo
milé, a na odhaleném břiše byl vidět docela slušný polštář tuku.
Kůže se jí leskla potem a byla pocákaná barvou a zašpiněná hlínou
do květináčů. Rudohnědé vlasy měla nacpané pod baret.„Ahoj, Shelby,“ pozdravila mě. „Čau, Adame. Už tu čekáte dlouho?11„Zrovna jsme přijeli.11„To je dobře. Omlouvám se za to, jak vypadám. Makala jsem
venku v zahradě a už půl dne se otírám o čerstvě natřený dveře.11
Svalila se do kancelářského křesla a hotelovou brožurou odehnala
jednu z much. „Co se děje? Už jste našli Jeremiaha?11„Ne,11 zavrtěla jsem hlavou.„Kristepane, to je děsný. Tak bezva kluk. Nemůžu tomu uvěřit,
ještě včera jsem ho viděla.11„Kde to bylo?11„Zrovna tady, v motelu. Jeremiah i Adrian mi během léta chodí
občas pomáhat.11„Co mají na starost?11„No, Adrian stěhuje nábytek a vůbec těžký věci. Jeremiah mi
pomáhá rozbalovat krabice. Mýdlo, lahvičky se šamponem, nový
ručníky a tak podobně. Ellen je ráda, když mají kluci v létě co dě¬
lat, a tady není o práci nikdy nouze. Jeremiahovi navíc pěkně jede
vyřídilka a to mám ráda. Vysedává se mnou tady v kanceláři.11Podívali jsme se s Adamem na sebe.
HLUBOKÝ SNIH6.3„A potkává se taky s t vými liosty?“ zajímala jsem se.„Jasně, to víš, že jo.“„Říkala jsi, že tu včera byl?“„Dopoledne na pár hodin.“„Připadalo ti, že je v pořádku?“„Jasně, byl v pohodě.“„Nestalo se něco neobvyklýho?“„Neobvyklýho? Ne, všechno bylo jako vždycky. Lidi se přihla¬
šovali a odhlašovali, navíc hosti v jednom kuse něco potřebujou.
Za den se člověk naběhá.“„Nevybavuješ si, jestli si Jeremiah včera s některým hostem po¬
vídal?"„Počítám, že ano, ale nikoho konkrétního si nepamatuju. Lidi si
myslí, že je to můj potomek, tak se s ním baví.“„Co měl Jeremiah včera na práci?“„Moc toho nebylo. Měla jsem tu šrumec, a tak nebyl čas, abych
mu něco vymýšlela. Chvíli se venku honil s raketou za badminto¬
novým košíčkem, než mu zapadl někam mezi stromy. Pak si tamhle
v koutě dával dohromady skládačku."„Nezmínil se, že by ho někdo obtěžoval?"„Obtěžoval? To jako myslíš některý z mých hostů? Ne, nic tako-
výho neříkal."„Paní Norrisová tvrdí, že jí pod oknem brousil nějaký otrapa.
Myslí si, že to byl někdo z motelu. Mluvila o tom s tebou?"Rose zvedla oči ke stropu. „Jo, jasně, mluvila," přikývla. „Každý
týden s něčím přijde. Starou Norrisku drží to věčný stěžování při
životě."„Nenapadá tě, o koho by mohlo jít?"„Nemám tušení."„Říkala, že dýchal hodně nahlas. Nepřipomíná ti to někoho, kdo
tu bydlí? Třeba nějakýho hosta s alergií nebo tak něco."„Někoho, kdo dýchá nahlas? Děláš si legraci? Myslíš, že si tako¬
vých věcí všímám? Já mívám potíže s lidmi, co se chovají hlasitě
z úplně jinýho důvodu. Maminy nejsou zrovna nadšený, když se
zeď začne otřásat hned vedle dětských hlaviček."
MBRIAN FREEMAN„Co nějaký mužský, který tu bydlí sám?“ vložil se do hovoru
Adam. „Nemáš tu někoho takovýho? Nastěhoval se do pokoje
a nepřitáh si manželku ani žádný děvče.“„Lidi, já to nechápu, co to do vás vjelo? Ztratil se vám Jeremiah,
a vy se staráte o někoho, kdo očumuje paní Norrisovou?“ Rose
vrtěla hlavou a snažila se pochopit, o co tu jde. Pak se jí přes obličej
mihl výraz bezmezné hrůzy. „A sakra, snad si nemyslíte -? Jako že
by někdo z mých lidí?“„Otec nás požádal, abychom prověřili všechny možnosti,“ vy¬
světlovala jsem. „Jde o to, že jestli se tu Jeremiah včera poflakoval,
mohl narazit na někoho...“Rose zaklela. Strhla si baret, utřela si čelo a zase si čapku nasadila.
„To je hovadina,“ vydechla. „Tomu nevěřím."„Osamělý muž, Rose,“ opakoval Adam. „Máš tu někoho, kdo by
připadal v úvahu?“„Jo, jeden takový chlápek by tu byl.“„Kdo to je?“„Nevím. Nedá se moc popsat. Třicátník, řekla bych. Vysoký
a hubený. Módní sestřih. Říkal, že se jmenuje Bob. Bob Evans, jako
ta restaurace. Zaplatil hotově na tři noci dopředu a řek, že nestojí
o to, aby mu do pokoje lezla pokojská."„To ti nebylo nápadný?" podivila jsem se.„Tohle je Odpočívej v pokoji, Shelby. Tady se první drobná nervozita
dostaví až ve chvíli, kdy ve vzduchu visí pach rozkládajícího se masa."Adam vykoukl oknem z recepce na motelové parkoviště. „Má
tu auto?" zajímal se. „Čím jezdí?"„Mám dojem, že velkým šedivým cadillacem," odpověděla Rose,
vstala a zadívala se na řadu vozů. „Jo, auťák tu má. Je ve sto šestce."Adam na mě nečekal a taky neztrácel čas dohadováním, co
podnikneme. S bouchnutím rozrazil síťové dveře a dlouhými, od¬
hodlanými policajtskými kroky rázoval podél řady motelových
pokojů. Jakmile se naskytla příležitost zahrát si na hrdinu, Adam
byl vždycky připraven. Než jsem ho stačila doběhnout, už mlátil
pěstí do dveří pokoje 106. Došla jsem k šedivému cadillacu a na¬
koukla okýnkem dovnitř, jestli tam něco nezahlédnu.
IIIII11 O K Y SNIH65Zahlédla jsem.Podlaha byla celá od hlíny a posetá jehličím z borovic. Bob Evans
byl v lese. Taky jsem uviděla obrovský kanystr na vodu, na zadním
sedadle igelitovou tašku, ze které se vykutálel hlávkový salát, a ma¬
lou krabičku plnou sušeného ovoce. Rozeznala jsem logo na tašce.
Pocházela z obchůdku Ellen Sloanové.*■Otočila jsem se ke dveřím motelového pokoje. Nikdo neotvíral.„Je tam,“ oznámil mi Adam. „Ignoruje nás, ale slyším, že se uvnitř
někdo pohybuje."„Mohl by to být náš člověk, Adame. Dávej bacha. Kluka by mohl
mít u sebe.“„Pane Evansi!“ zařval Adam a vší silou zabušil na dveře. „Policie!“Dveře motelového pokoje se pootevřely na dva centimetry. Sta¬
čilo to, abychom viděli, že jsou zajištěné řetězem. Zahlédla jsem
jedno nervózní hnědé oko a kulatý obličej zmáčený potem. Taky
jsem zaznamenala, že zevnitř, z uzavřeného prostoru, se valí od¬
porný puch.„Co chcete?"„Chceme, abyste otevřel dveře, pane Evansi," oznámil mu Adam.„Proč? Kvůli čemu? Nic jsem neprovedl."„V tom případě vám jistě nebude vadit, když se uvnitř porozhléd¬
neme," nedal se odbýt Adam.„To mi teda vadit bude. Ten pokoj jsem si zaplatil, teď je můj a vy
nemáte právo mi sem lézt."Měl pravdu. Tím se od nás lišil. Jenže uprostřed našeho neroz¬
hodnutého sporu jsem z pokoje uslyšela nějaké bouchnutí. Připo¬
mínalo to zvuk, který vydává někdo, kdo je uvězněn za zamčenými
dveřmi.„Adame, někoho tam má!" vykřikla jsem.Adam ten hluk taky slyšel. Zatímco pan Evans protestoval, Adam
se do dveří opřel ramenem a západku řetězu vytrhl z rámu. Vletěl
dovnitř a srazil pana Evanse na zem. Přeskočila jsem ty dva jako pře¬
kážkový běžec a přistála uprostřed vyšlapaného, flekatého šedivého
koberce. V pokoji byly jen dveře vedoucí do koupelny a ty byly zavře¬
né. Zevnitř jsem slyšela temné údery, jaké jsem zaslechla už předtím.
BRIAN FREEMAN„Jeremiahu! Jeremiahu, jsi to ty?“ volala jsem. „Tady Shelby La-
keová, všechno bude v pořádku."Doběhla jsem ke dveřím koupelny a s trhnutím je otevřela. Sot¬
va jsem to udělala, zevnitř něco vyrazilo, praštilo mě to do nohy
a srazilo na podlahu. Rozplácla jsem se na záda. V uších mi znělo
chrochtavé funění a cosi obrovského a černého mi začalo vlhkým
jazykem lízat obličej. S hrůzou jsem tu věc odstrčila a postavila se.Adam pana Evanse zaklekl, vrazil mu koleno mezi lopatky a už
mu na zápěstí nasazoval pouta.„Pusť ho!“ houkla jsem na něj.Adam nechápal, co se děje. „Proč?“ blekotal, „jak to?“„Nech ho být! Je to prase! Normální prase!"Opakovala jsem to několikrát za sebou a možná jsem před „prase"
párkrát přidala slovo, které slušně vychovaná mladá dáma nevy-
pustí z úst.Z oběti uvězněné v motelové koupelně se vyklubalo miniprasátko,
celé černé, vážící přinejmenším padesát kilo a ze všeho nejvíc při¬
pomínající břichaté pivaře v místním baru. Zvíře si po čichu našlo
Boba Evanse, který pořád ještě ležel pod Adamem, a vrazilo tupý
čenich mužovi do obličeje.„Funil!" vybuchl Adam. „Takže paní Norrisová slyšela tohle?
A ten chlápek honil vlastní prase}“„Vypadá to tak," přikývla jsem.Adam si muže otočil a chytil ho za límec. „Tomu nevěřím," za¬
vrtěl hlavou. „Proč jsi ho schovával, kamaráde? Vždyť jsi mohl
přijít k úrazu."„V motelu jsou domácí zvířata zakázaná," odpověděl Bob Evans
vleže a lapal po dechu. „Když si ho člověk vezme do pokoje, je za to
pokuta nějakých sto dolarů."Adam znechuceně zavrtěl hlavou a muže pustil. Oba jsme těžce
oddechovali, jak se nám adrenalin vyplavoval z krevního řečiště.
Podívala jsem se Adamovi na opasek a zjistila, že neotálel a stihl
si na pouzdru rozepnout přezku držící zbraň. Měli jsme všichni
pořádnou kliku. Tohle se mohlo hezky rychle zvrhnout v parádní
průšvih.
III II 11(1 Kí SNIH67Prase. Domácí mazlíček.Žádné dítě.Vytáhla jsem telefon, abych otci ohlásila, jak jsme na tom. Od¬
počívej v pokoji byla slepá cesta. K nalezení Jeremiaha jsme se
nepřiblížili ani o krok.
10Vypadli jsme z motelu a sjeli po silnici malý kousek cesty k domu
Sloanových. Přišla nám otevřít Trina Helviková, za ní jsem zahlédla
početný chumel lidí. Měla jsem pocit, že spolu s Ellen a Denni-
sem čeká na nové zprávy dobře polovina města. Potřebovali jsme
s Adamem kvůli případným stopám prohledat Jeremiahův pokoj,
ale řekla jsem mu, aby začal beze mě. Chtěla jsem si nejdřív pro¬
mluvit s Trinou.Sebrala svetr a sešla se mnou po schodech dolů. Vydaly jsme se
po okraji pečlivě udržované zahrady, květiny kolem nás měly před
nočním chladem zavřené květy. Světla z domu nám dělala na trávě
dlouhé stíny.„Jak je na tom Ellen?“ zeptala jsem se Triny.„Řádí jako pominutá, to si umíš představit. Ellen nedokáže jen
tak sedět a nic nedělat. Většinu života má na povel celý svět, a teď
najednou stojí před něčím, co vůbec nemůže ovlivnit."Trina měla odjakživa čuch na to, co lidem dobíjí baterky. Proto
byla tak úspěšná trenérka. Ellen Sloanová se snažila život řídit
pevnou rukou, všechno v něm mělo svoje místo. Obrazem jejího
přístupu k životu byla tahle zahrada u domu, pečlivě zastřižená
do úhledných, pestrobarevných řad, dokonale zbavená plevelu
a obehnaná ozdobným plotem proti králíkům. Její obchůdek vypa¬
dal úplně stejně, všechny krabice s lupínky či polívkové konzervy
byly dokonale vyrovnané.„Přišla jsi na to, kde by Jeremiah mohl být?“ zeptala se Trina.„Ne. Zatím ne.“
III I) I) O K Y SNIH69„To je smutný. Chudák kluk. Doufám, že je v pořádku.“„Rozumím ti. Já taky.“Trina se tvářila neochvějně klidně, jak se na správného Skandi¬
návce sluší, ale byla taky matka a měla dceru v Jeremiahově věku.
Uměla jsem si představit, o čem Trina přemýšlí. Uvědomuje si, že
stejně snadno mohlo zmizet její dítě.„Dostal se k tobě můj vzkaz?“ zeptala jsem se. „Dnes odpoledne
jsem načapala Annu, jak se potuluje po hřbitově."„Dostal. A děkuju, žes ji odvezla domů, Shelby. Ona je, děven¬
ka, někdy pěkně paličatá." Trina se usmála. „Připomíná mi jednu
hráčku volejbalu ze střední školy, kterou jsem kdysi trénovala,"
dodala.„Možná trochu," připustila jsem.„Řekla ti Anna, co tam dělala?"„Hledala Jeremiaha. Byla z jeho zmizení strašně rozčilená."„To jsme všichni."Dál jsme kráčely po rozlehlé, svažující se zahradě Sloanových.
Na okraji trávníku se rýsoval les. Kdyby do něj člověk zapadl a šel
dál, ocitl by se asi po půldruhém kilometru chůze na pozemku
Keitha Whalena. Cesta vedla kolem Černého jezera, kam si kdysi
holky Strikerky chodily přes léto v sobotu odpoledne zaplavat.
Občas se k nám přidala i Trina, aby měla s hráčkami těsnější
kontakt. Bývaly to takové líné dny, smály jsme se, povídaly si
a někdy v té době jsem ji začala vnímat víc jako kamarádku než
jako trenérku.Trina byla skoro o deset čísel vyšší než já, urostlá, vysportovaná,
dokonalá blonďatá modelka do reklam na oblečení značky Dale
of Norway. Vynikala přirozenou krásou, která člověka nutila, aby
si o to víc uvědomoval vlastní nedostatky. Bleděmodré oči, ostrý
malý nosík, dokonale souměrný obličej. Ve čtyřiceti vypadala, že
se na ní čas nijak nepodepsal, nepočítáme-li drobounké vrásky,
které se jí dělaly kolem rtů, když se smála.Kdyby se mě někdo ptal, tak podle mě byla Trina nejkrásnější
před pěti lety, kdy měla úplně holou hlavu, tiskla k sobě dceru
a Anna jí na nemocniční posteli bulela do ramene. Já taky brečela.
70BRIAN FREEMANA Trinin manžel Karl jakbysmet. Přitom měla brečet hlavně Trina,
ale ta nás místo toho držela nad vodou vnitřní silou, kterou jsem
jí záviděla. Měla dost důvodů na tenhle svět zanevřít, jenže já
v jejím jednání za celou dobu nezahlédla ani špetku hořkosti nebo
sebelítosti.„Anna mi řekla, že už s Jeremiahem nekamarádí," poznamenala
jsem. „Věděla jsi o tom?“„Jo, to se nedalo přehlídnout. Už několik měsíců se spolu téměř
nescházejí."„Ptala ses jí na důvod?"„Ptala, dokonce několikrát, ale do odpovědi se moc nehrnula.
Nechtěla jsem na ni tlačit. Až přijde správná chvíle, poví mi to."„No, kdybys ji dokázala přimět, aby ti řekla víc, dost by nám to
pomohlo."Trina překvapeně pohodila hlavou. „V čem?" zeptala se.„Kdyby nás to navedlo na něco, co se v Jeremiahově životě při¬
hodilo, možná bychom zjistili, proč zmizel. V tuhle chvíli musíme
uvažovat o všech možnostech."„To asi jo. Ale člověka ta představa netěší."Chvíli jsme tam stály mlčky. Zahlédla jsem, jak si na okraji lesa
mladý zajíc pochutnává na spodních lístcích stromů. Tělíčko se
na hubených nohách stěží drželo vzpřímené. Podívala jsem se na
svou nejlepší přítelkyni a přemítala, jestli se jí mám zeptat, co se
děje. Pokud přede mnou něco tají, má pro to jistě důvod, a až přijde
správná chvíle, řekne mi to, jako Anna. Jenže Trina si přede mnou
vylila srdce jen zcela výjimečně. Byla ráda, že mi může být oporou,
ale sama nechtěla být zranitelná. Ze začátku jsem se domnívala,
že mě pořád vidí jako dospívající holku a s ostatními přáteli jedná
daleko otevřeněji. Pak jsem zjistila, že to tak není. Trina měla zná¬
mé, spolupracovníky a sousedy, ale svým způsobem jsem já byla
její jediná opravdová kamarádka.„Anna si myslí, že se mezi vámi něco děje," poznamenala jsem
tichounce.Trina pozorovala zajíce. „To ti řekla?"„Jo," přikývla jsem. „Povídala, že na sebe prý křičíte."
ii i ii ii (i k y sníh71„To Karl. Já ne. Nikdy nekřičím."Odjakživa mě mátlo, že je zrovna na tohle tak hrdá. „Tak co se
déje?" chtěla jsem vědět.„Teď na to není čas, Shelby. Musíš myslet na úplně jiné věci."Tohle byla typická Trina. Když před něčím utíkala, dělala, že ve
skutečnosti chrání mě. Byl to její obranný mechanismus, způsob, jak
udržet emoce na délku paže od těla. Mohla jsem se na to vykašlat
a dál se nezajímat, ale už dávno jsem se naučila, že když budu do¬
statečně vytrvale ťukat na dveře, nakonec se otevřou.„Děje se něco mezi tebou a Karlem? Máte vy dva nějaký trable?"„Ale kdepak. Karl je úžasný."„Tak o co jde?"Trina se lehounce zhoupla na chodidlech. Takhle se pohupovala
na hřišti, když viděla, že děláme chyby, a v duchu si připravovala,
jak nám to řekne. Nikdy na nikoho nevybafla bez přípravy. Všechno
promýšlela, aby toho později nemusela litovat. Snažila jsem se to
od ní naučit, ale moc mi to nešlo.„Vrátilo se to," řekla.Víc říkat nemusela, rázem bylo všechno jasné. Myslím, že na světě
nejsou jiná tři slova, která by mě tak dostala jako tahle. Tady u nás
máme hodně tvrdé zimy, ale v životě jsem necítila takový chlad
jako v tu chvíli, a to bylo sedmnáctého července.„Trino, jáVíc jsem ze sebe nedostala, protože se mi sevřelo hrdlo. Tolik
věcí jsem jí potřebovala říct, ale nedostala jsem ze sebe ani jednu.
Udělala jsem dva kroky, přistoupila těsně k ní a objala ji. Dlouho
jsem ji svírala. Trochu ztuhla, jako by ji moje blízkost uváděla
do rozpaků. Předvádění citů bylo Trině vždycky nepříjemné, ale
na to jsem v tu chvíli kašlala. Sotva se mi vrátil hlas, zeptala jsem
se: „Nepotřebuješ něco? Jak ti můžu pomoct?"„Teď zrovna nemůžeš udělat vůbec nic, Shelby. Ale děkuju ti."„Jsem k dispozici. Ve dne v noci."T * *„Ja vím.„Kdykoliv si budeš chtít povídat, budeme si povídat. Nebo mlčet.
Když si budeš chtít sednout a nic neříkat, nedělá mi to problém."
72BRIAN FREEMANTrina mi položila ruku na rameno, jako by se snažila utěšit ona
mě. Pak ukázala na zadní verandu domu. „Jsi zlatá, ale budeme to
muset odložit na jindy.“„Co? Proč?“„Ellen je tady.“Otočila jsem se a rázem se ocitla nohama zpátky na zemi.Ellen stála na verandě ze sekvojového dřeva a v ruce držela ciga¬
retu. Vůbec jsem nevěděla, že kouří. Lampa jí osvětlovala obličej
tak, že vypadal kostnatý a propadlý jako holá lebka. Zírala do nebe,
jako by chtěla, aby jí na její otázky odpověděl sám Bůh. Před osm¬
nácti měsíci přišla o matku, před dvěma týdny ztratila otce. A teď
se pohřešuje její mladší syn. To byla slušná zkouška víry.Uviděla nás stát na trávníku. Teda uviděla mě stát na trávníku.
Věděla jsem, že to nebude mít příjemný průběh, a měla jsem pravdu.
Ellen zadusila cigaretu v květináči. Seběhla po schodech a rázným
krokem ke mně zamířila. S každým pohybem se víc a víc hroutila.
Než došla až úplně k nám, slzy se jí koulely po tvářích, pleť měla
vzteky rudou jako řípu a klepala se po celém těle. Asi z dvaceti
centimetrů na mě začala ve tmě ječet.„Jak se odvažujete se tu vůbec ukázat? Kde je můj syn? Kde je můj
syn? Váš otec mi slíbil, že ho najde. Proč ještě není Jeremiah doma?
Říkala jsem vám to! Říkala jsem vám to, a nikdo mě neposlouchal!
Říkala jsem vám, že chci zátarasy na silnicích a helikoptéry, jenže
Tom Ginn se zmůže jen na to, že stojí a všem okolo vykládá, jak
to bude zase v pořádku.Nic nebude v pořádku! Jeremiah je pryč! A může být úplně
kdekoliv!"Ellen napřáhla ruku, bylo to, jako by natahovala kohoutek. Chys¬
tala se mě praštit a já ztuhla a čekala, až to přijde. Na poslední
chvíli se zarazila. Otevřenou dlaň spustila zpátky k boku a křečo¬
vitě zavřela oči. Kolena se jí podlomila. Sesula se na mokrou trávu
a zabořila obličej do dlaní.Trina si vedle ní klekla a položila jí ruku kolem ramen. Ellen se
o ni opřela. Obě byly matky a před oběma se otevřelo peklo, jen
před každou jiné.
HLUBOKÝ SNIH73„Ellen, přísahám vám, že děláme, co můžeme, abychom Jeremia¬
ha našli,“ prohlásila jsem bezmocně.Ellen se pomalu uklidňovala, pláč odezníval, až nakonec otevřela
oči. S Tóninou pomocí vstala a já zaznamenala, jak má kalhoty
nasáklé vodou z vlhké trávy. Zimnice odezněla, vyplakala se z ní.
Utřela si dlaněmi nos i tváře a hlasitě se nadechla. Už byla zase
klidná, všechno měla pod kontrolou a na povel. Bylo to fakt ob¬
divuhodné.„Mluvila jsem s Violet,“ oznámila mi. „Sdílí moje obavy.“„Jaké obavy? “„Řeknu to přímo, Tom nemá na to, aby vyšetřování vedl. Vím,
že je to váš otec, Shelby, ale teď mluvíme o životě mého syna. Ne¬
hodlám chodit kolem horké kaše. Chci, aby mu ten případ odebrali.
Chci, aby se do toho vložili profesionálové. Měla jsem na tom trvat
od začátku. Takhle jsme ztratili spoustu času, který byl pro nalezení
Jeremiaha důležitý."Snažila jsem se netahat do toho emoce a nezaujímat obranný
postoj. V tuhle chvíli jsem zástupkyně šerifa, ne dcera. „Ellen,
vtáhnout do toho úplně cizí lidi nebude k ničemu," namítla jsem.
„Nikdo nezná náš okres a všechny lidi v něm lip než táta."„To je možné, ale on nemá s podobnými případy zkušenost a ne¬
má na to zdroje. Tohle překračuje hranice okresu. Navíc si přece
nemusíme nic namlouvat, Shelby."„Co si nemusíme namlouvat?" zajímala jsem se.Ellen se zarazila, jako by zašla příliš daleko. „Ale nic," mávla
rukou.„Ne, počkejte, řekněte, o čem to mluvíte."Ellen se na mě zadívala. Trina taky. Musím přiznat, že jsem
věděla, co chce Ellen říct, ještě než začala mluvit.„Tom tu práci už nezvládá. Myslím duševně. Chápu, že je to pro
vás těžké, ale tak to prostě je. Dohnalo ho dědictví po rodičích."„To přece nemůžete vědět," namítla jsem.„Sundejte si klapky z očí, Shelby. Mrzí mě to, je mi to líto, prostě
s tím nic nenaděláte. To si vážně myslíte, že jsem si nevšimla, jak
se Adriana zeptal dvakrát za sebou na stejnou věc?"
74BRIAN FREEMAN„Jedna otázka? Ale no tak.“„Nejde jen o tohle. Zhoršuje se to už několik měsíců. Všichni
ve městě to vědí.“„Všichni?" zeptala jsem se a podívala se na Trinu.Ta sklopila pohled k podlaze a mlčela.„Violet už mluvila s okresní radou," pokračovala Ellen jako parní
válec. „Ta se spojila s guvernérem a ten zavolal FBI a oficiálně je
požádal, aby sem poslali tým specializující se na únosy dětí a aby
tento tým převzal nad vyšetřováním velení. Za pár hodin tu budou.
Je po všem, Shelby. Tom končí."O pár hodin později, ve dvě ráno, jsem se vymotala ze změti po¬
rostu v národním parku a ocitla se na lesní cestě. Jela jsem sem,
abych se zapojila do hledání, ale vybily se mi baterie ve svítilně.
Byla jsem vyčerpaná a pot na těle začínal vychládat. Na několika
místech jsem krvácela ze škrábanců od větví. Předklonila jsem se,
opřela dlaně o kolena a čekala, až trochu naberu sílu. Do horkého
dechu nalétávali s pískáním komáři. Cvrčci v křovinách vyváděli,
že by z toho jeden ohluchl.Po chvíli jsem se narovnala a zadívala se do temného lesa. Jako
světlušky se v něm míhaly desítky poskakujících světel. Každou
chvíli někdo ve tmě vykřikl Jeremiahovo jméno. V husté rojnici,
tělo na tělo, hledali obyvatelé okresu Mittel ve tmě malého chlapce.Otec stál u auta a byl sám. Vůz zaparkoval kousek od Jeremia-
hova kola, které pořád leželo tam, kde ho našli, jen teď už bylo
obehnané policejní páskou. Táta pořád ještě svíral v ruce termosku
s kávou, kterou si během noci dolil nejméně třikrát. Používal tuhle
otlučenou termosku, co pamatuju. Měl ji u sebe na lodi i onoho
večera, kdy ho navštívila sova. V den, kdy mě našel.Došla jsem k němu. Byl tak ponořený do myšlenek, že si mě
zprvu ani nevšiml. Jako by usilovné přemýšlení mohlo vrátit Jere¬
miaha domů. Stál strnule a hrdě jako cínový vojáček. Coby malá
holka jsem byla přesvědčená, že se od něj kulky odrážejí, dodnes
si to pamatuju.„Jeremiah tam venku není, tati," oslovila jsem ho.
hluboký sníh75Napil se kávy. Dál soustředěně zíral do lesa. „Já vím,“ pozna¬
menal.„Kdyby se sám někam vydal pěšky, už bychom na něj narazili.
Tak daleko nemohl dojít.“„Máš pravdu.“„Měli bychom to pátrání do rána odvolat. Ještě tam někdo přijde■fík úrazu.“Otec si všiml, že mám na obličeji krev. „Co ty?“ zajímal se. „Jsi
v pořádku?"„Jo, to je v pohodě. Ale takhle ho nenajdeme."„To teda nenajdeme."Světlo z baterek lidí postupujících lesem se mu odráželo v očích
a způsobovalo, že vypadal bledě. Na čele mu přistál komár a začal
hodovat na jeho krvi, ale táta se ho ani nepokusil odehnat.„Chceš, abych něco udělala?" zeptala jsem se.„Jeď domů, Shelby. Dopřej si pár hodin spánku."„To bys měl udělat taky."„Ne, já přivedu lidi. A pak se vrátím do kanceláře."„Půjdu s tebou."Zavrtěl hlavou. „Zítra bude hodně náročný den," namítl. „Musíš
být fit."Na to, abych se s ním hádala, jsem byla příliš utahaná. „Tak jo,"
přikývla jsem. „Dobrou, tati."Vydala jsem se podél řady aut zaparkovaných po obou stranách
lesní cesty hezky za sebou jako vagony. Sama jsem měla vůz až
skoro na konci.„Shelby," zavolal za mnou.Zastavila jsem se a otočila se. „Ano?"„Já toho kluka najdu."Snažila jsem se usmát, ale moc to nešlo. Věděla jsem, že už zítra
ráno nebude mít Jeremiahovo hledání na povel. „Vím, že to zvlád¬
neš, tati," dostala jsem ze sebe.A on pokračoval, jako by ho právě napadla úplně nová myšlenka.
„Poslouchej, možná o nic nejde, ale paní Norrisová si stěžovala
na nějakého čumila, který se jí včera v noci poflakoval pod oknem.
76	B RI A N F R E E M A NMyslí si, že by to mohl být někdo, kdo bydlí v motelu. Možná bys
to měla prověřit."Zírala jsem na něj. Myslel to smrtelně vážně.„Jasně," přikývla jsem a hlas se mi lámal. „Udělám to, spoleh¬
ni se."Než jsem se rozbrečela, stačila jsem po cestě dojít až k autu.
11Jela jsem domů a předním sklem vozu mžourala do tmy.Tady u nás musí člověk v jednom kuse dávat pozor, aby se vyhnul
všem nočním tvorům. Kousek od stanoviště správců parku jsem
musela pořádně dupnout na brzdy, abych ušetřila mývala, který
se přede mnou zničehonic vztyčil a očima za škraboškou na mě
ve světlech předních reflektorů upřel chladný, lhostejný pohled.
Pak nahrbil silná ramena, otočil se zády a odšoural se do lesa. Měl
kliku. Za ty roky jsem už pár zvířat zabitých autem na kontě měla.
Jako všichni zdejší lidé. Pro mladé řidiče v okrese Mittel je první
mrtvý jelen jakási zkouška dospělosti.Doma mě přivítalo tlumené světlo linoucí se z vitrážových oken.
Zvenku vypadal náš dům pořád jako kostel. K nebi se vypínala
štíhlá věžička, jen kříž z ní otec už dávno odstranil a nahradil ho
větrnou korouhvičkou. Dřevěné obložení kostela jsme dál natírali
na bílo a světla v přízemí nechával otec přes noc rozsvícená, aby se
kolemjdoucí mohli těšit z rozzářených oken. Pestrobarevné vitráže
zachycovaly příběh o Jonášovi a velrybě. Když mi byly čtyři roky,
schovávala jsem se s baterkou pod dekou a dělala, že jsem v břiše
obludy. Cítila jsem se tam překvapivě bezpečně.Vyšla jsem po schodech do prvního patra. Pokoj jsem měla až
úplně vzadu, strop v něm ostře vybíhal do špičky a podlaha byla
z tvrdého dřeva. Z oken jsem viděla na hřbitov. Stěny pokrývaly
fotografie. Byli jsme na nich táta a já. Můj první den v práci, to stál
táta vedle mě a pýchou jen zářil. Já v šatech v osmé třídě na škol¬
ním plese. Táta oslavuje dvacet let ve funkci šerifa. Takovéhle věci.
BRIAN FREEMANNa prádelníku jsem si vystavila poháry z volejbalových soutěží,
žloutnoucí výtisky novin z doby, kdy jsme bojovaly v celostátním
mistrovství, a taky míč, s nímž jsme hrály vítězné utkání. Na oken¬
ních parapetech stálo deset vycpaných sov různé velikosti. V jed¬
nom rohu pokoje, hned vedle postele, bylo houpací křeslo a vedle
něj kytara.Osprchovala jsem se, abych ze sebe smyla prach celého dne.
Otevřela jsem okno a rozklepala se, protože jsem pořád ještě byla
mokrá. Dlouho jsem zírala do lesa. Byla jsem nahá, ale s cudností
jsem si nelámala hlavu, protože široko daleko nebylo človíčka,
který by mě mohl vidět, a zvířatům je celkem putna, jak vypadám.
Nakonec jsem se zahrabala do deky a ani nevím, kdy jsem usnula.
Jako bych jen na okamžik zavřela oči, temnota ustoupila a do po¬
koje pronikl ranní sluneční svit.Bylo pět třicet.U předních dveří se někdo opíral do zvonku.Hodila jsem na sebe župan a pádila dolů. Otevřela jsem vstupní
dveře a našla za nimi stát Keitha Whalena. Měl na sobě stejné
oblečení, jako když jsem ho den předtím potkala na hřbitově. Byl
neoholený a nedalo se to přehlídnout. Vypadal, že celou noc ne¬
zamhouřil oko.„Keithe.“„Omlouvám se, že tě přepadám tak brzy.“„Co tady děláš?“„Popravdě řečeno, včera večer jsem se vůbec nedostal domů.
Prostě jsem se nedokázal přinutit, abych ze hřbitova odešel, tak
jsem přespal v autě. Teď ráno jsem už chtěl vypadnout, ale uviděl
jsem tvůj vůz a došlo mi, že jsi tady.“„Ne nadlouho/1 poznamenala jsem. „Musím se nachystat a za
chvíli vypadnu/1Doufala jsem, že mu to dojde. Nestála jsem o jeho přítomnost.
Jenže on na schodech přede dveřmi postával dál. Svým typickým
nervózním gestem odhodil vlasy dozadu. „Hele, nevadilo by ti,
kdybych si u vás odskočil?11 dostal ze sebe.„Jasně že ne. Pojď dál.11
IIIIIII O K Y SNIH79Otevřela jsem dveře dokořán a pustila ho dovnitř. Když k nám
někdo vejde, docela to na něj udělá dojem, protože táta nechal při
úpravách domu rozlehlý prostor kostelní lodi volný. Hlasy se tu
odrážely od stěn a lidé měli pocit, že bude vhodnější mluvit tichým
hlasem. Keith tady ještě nikdy nebyl a teď uhranuté zíral na klenutá
okna a strop s příčnými trámy.„Safra,“ vydechl. „Nádhera.“„Jo, je to tu docela hezký.“„Sem se hodíš, Shelby.“Na to jsem neměla co říct. „Záchod je tamhle," mávla jsem rukou.„Dík.“Sel si vyřídit svoje věci a já čekala u vstupních dveří. Bylo to ne¬
zdvořilé, ale nenabídla jsem mu, aby se chvíli zdržel. Za pár minut
byl zpátky a s obdivem si prohlížel obrazy, které táta zachránil.
Když se na mě podíval, zaznamenala jsem, jak pohledem přejel
po křivkách mého těla, a neměla jsem příjemný pocit z toho, že
pod županem jsem nahá. Keith honem uhnul očima, ale já věděla,
že se naše vzpomínky ubírají stejným směrem, a bylo úplně jedno,
jak moc jsem se je snažila vytlačit z mysli.„Dík,“ řekl ještě jednou.„V pohodě.“„Našla jsi toho, kdo se včera schovával na hřbitově?"Bylo mi jasné, že to jen tak protahuje, protože se mu nechce
odejít.„Byla to Anna.“„Anna Helviková? Trinina dcera?“„Ano.“„Vy jste s Trinou docela dobrý kamarádky, ne?“„To jsme.“Odmlčel se, ale pořád se nehýbal z místa. Začala jsem být
podrážděná. Zčásti kvůli tomu, že jsem se potřebovala vrátit
do města, trochu ovšem taky proto, že trávit čas s Keithem bylo
jako sledovat sestřih zachycující všechna pochybná rozhodnutí,
co jsem v životě udělala. Nevěděla jsem, o co mu jde. Doufala
jsem, že ne o sex, jelikož jsem si nebyla jistá, že bych ho dokázala
BRIAN FREEMANodmítnout. Ať už se mezi námi seběhlo cokoliv, pořád mi připadal
přitažlivý jako kdysi.„Co vlastně chceš, Keithe?“ zeptala jsem se nakonec. „Co tady
děláš?"Neodpověděl mi hned. Pak pokrčil rameny a prohlásil: „V po¬
slední době mi dělá potíže sedět doma. Mám pocit, že mě Colleen
chodí strašit."„To je mi líto. Ale jak se říká po hospodách, domů jít nemusíš,
ale tady zůstat nemůžeš."„Já vím. Je ti to trapný. Mně ostatně taky. Když jsem tě včera
uviděl, připomnělo mi to všechny škody, co jsme společně napá¬
chali. Počítám, že už se s tím nedá nic dělat."„Ne, to nedá."„Jasně. Tak já jdu."Když překračoval práh, protáhl se kolem mě tak blízko, až
jsem ucítila lehké elektrické zabrnění. Než jsem zavřela dveře,
otočil se.„Ještě něco, Shelby."„O co jde?"„Taky jsem ti chtěl říct - aby v tomhle bylo mezi námi naprosto
jasno -, že s Jeremiahovým zmizením nemám nic společnýho."Takové prohlášení jsem nečekala a nedokázala jsem potlačit
překvapení.„Proč bych si něco takového měla myslet?" podivila jsem se.
„Nebo jsi mi snad něco neřekl?"„Ne."„Víš něco o tom, co se mu stalo?"„Vůbec nic."„Tak proč jsi to říkal?"„Protože na mě dřív či později padne podezření. A'chci, abys
věděla, že jsem nevinný."„Proč si myslíš, že se staneš podezřelým?"Keith smutně potřásl hlavou. Zase odhodil vlasy dozadu. „Kvůli
Colleen," odpověděl. „Celé město si myslí, že jsem ji zabil. Za-
ručuju ti, že si lidi začnou vymýšlet nejrůznější šílenosti o mně
HIUBOKY SNIH.1 Jeremiahovi. Potřebujou někoho, komu hy to mohli hodit na krk,
ar něco provedl, nebo ne, a já jsem na ráně. Všichni hledají nějakou
Ursulinu, Shelby. A nenechají toho, dokud ji nenajdou."Po Keithově odchodu jsem chvíli přemítala, jestli měl pravdu. Bu¬
dou o něm lidi opravdu mluvit jako o podezřelém?A co si v tom případě budou povídat o mně?Předpokládala jsem, že o mém úletu s Keithem nikdo neví, ale
možná jsem v tomhle ohledu byla naivní. Všichni nás viděli, jak
se o halloweenské oslavě držíme u sebe. Na to, aby se nějaký drb
začal po městě šířit, stačí málo. Šuškanda je tady u nás něco jako
motorový olej, promaže každý hovor. A sex je oblíbené téma. Vůbec
by mě nepřekvapilo, kdybych zjistila, že o mně a Keithovi se tlachá.To, co se mezi námi odehrálo, byla jednorázová záležitost. Do¬
slova. Jenže škodu to napáchalo tak jako tak.Není divu, že jsem se v téhle fázi života rozhodla raději se randě¬
ní, zamilovávání, sbližování a sexu vyhýbat. Měla jsem dost práce
a spoustu přátel, takže na mužské mi nezbýval čas. Pár místních
chlápků by uvítalo, kdybych změnila názor, jenže v takových měs¬
tečkách, jako je naše, platí zákon malých čísel, což znamená, že
člověk moc možností na výběr nemá.Jasně že jsem už s někým chodila. Většina lidí kolem mě si my¬
slela, že si vezmu svého kluka ze střední školy, ale nedošlo k tomu.
Byl pohledný a někde se člověk musí naučit, jak to chodí v posteli,
celou dobu jsem nicméně věděla, že jde o krátkodobou zábavu.
JCdyž bylo po všem, párkrát jsem si s někým vyrazila a přetrpěla
několik schůzek. Nic vážného z toho nevzešlo.A pak přišel Keith.Hned ráno po halloweenské oslavě jsem litovala toho, co se mezi
námi seběhlo. Vlastně jsem toho litovala už ve tři v noci, kdy jsem
se od něj vracela autem domů. Keith mi rovnou následujícího dne
volal, ovšem já to nevzala. Během dalšího týdne to zkusil ještě
čtyřikrát, ale všechny hovory jsem nechala spadnout do hlasové
schránky. Byla jsem rozhodnutá, že už s ním nechci nikdy mluvit
a že ho taky nechci nikdy vidět.
BRIAN FRÉEMANTo mi vydrželo až do večera čtrnáctého listopadu, kdy jsme
s Adamem přijali z jeho domu tísňové volání na číslo 911.Colleen Whalenovou jsme našli ležet mrtvou v trávě. Střelenou
do hlavy. Keith vypověděl, že se vrátil z pěšího výletu do hor a našel
ji tam. Dával zločin za vinu nějakému zlodějovi. Uvedl, že chybí
velká část manželčiných šperků, včetně snubního prstenu a drahých
hodinek, které jí dal k výročí svatby.A pistole.Pistole, kterou vlastnil, zmizela taky.Nedalo se nijak prokázat, že lže, ani že mluví pravdu. Věřil mu
otec? Ne. Věřil mu Adam? Ne. Jenže když někomu nevěříte, ne¬
znamená to, že ho můžete šoupnout do basy.Věřili mu obyvatelé Světa? Ne. Šuškandou se po městě neslo, že
Keith to zcela jistě udělal.A co já? Věřila jsem mu?Uvažovala jsem nad touhle otázkou už několik měsíců, ale pořád
ještě jsem neměla odpověď.Vybavovala jsem si ovšem, že když jsem stála nad Colleeniným
tělem, Adam se Keitha zeptal, jak jim to v manželství klapalo.
„V pohodě,“ odpověděl Keith.Byla to lež. Moc dobře jsem věděla, že je to lež. Ale neřekla jsem
ani slovo.
12O hodinu později jsme se s tátou sešli v Díře. Otec vůbec nespal, ale
stačil si vyžehlit uniformu a klobouk nehyzdilo ani smítko. Seděl
u pultu, ujídal z talíře míchaná vejce se slaninou a před sebou měl
noviny složené tak, aby mohl vyplňovat křížovku. Postýlka Beli při¬
šla do práce pozdě, a tak hladina kávy v konvici už povážlivě klesla.Svět kolem nás vypadal jako obvykle, ale ve skutečnosti bylo
všechno jinak. Tohle byla sobota. Druhý den. Jeremiah byl pryč
celou noc.„Dobrejtro, tati,“ pozdravila jsem ho a sedla si vedle něj k pultu.„Ahoj, Shelby, spala jsi?“„Trochu. A mrzí mě, že ty ne.“„Něco mi říká, že až dorazí FBI, budu mít spoustu volnýho času.“„Takže fakt přijedou?"„Volal mi sám guvernér a požádal mě, abych s nimi spolupracoval.
Taky se na tu událost vrhli lidi z celostátních médií. Je toho plná
televize. Umím si představit, že za chvíli se budou motat všude
kolem."Rozhlédla jsem se po ospalé jídelně. Teďji ospalost přejde. Nahr¬
nou se sem cizí lidi a budou se vyptávat, koukat na nás podezřívavě,
hrabat se v našich soukromých životech a zkoumat naše chování,
jako bychom byli nějaká exotická zvířata v zoo. Poldové. Reporté¬
ři. Dobrovolníci. Čumilové. Člověk téměř cítil, jak město zatajuje
dech a čeká na nápor připomínající přílet hejn neodbytných jepic.
My zdejší, co tu žijeme, ve skutečnosti přivandrovalcům moc ne¬
důvěřujeme. A má to prostý důvod - cizí lidé totiž nedůvěřují nám.
X4BRIAN FREEMAN„Možná je to takhle lepší,“ poznamenala jsem a snažila se najít
na tom, co nás čeká, něco dobrého. „Potřebujeme víc lidí. Potře¬
bujeme techniku. Tohle je na nás moc velký případ, tati. A Jere-
miahovi to může jen pomoct.“„To je jasný.“„Navíc to neznamená, že nás nebudou potřebovat. My to tu
známe, krajinu i lidi. Oni ne.“„Máš pravdu."Jo, měla jsem pravdu, jasně, ale nic to neměnilo na skutečnosti,
že tohle je naše město, naši lidé, náš kluk a naše záhada, a teď nám
chtějí celé vyšetřování vyrvat z rukou. Z toho člověk nemůže mít
radost.Ozval se zvonek nad vstupními dveřmi. Dovnitř s devadesá-
timinutovým zpožděním vletěla Beli, byla vynervovaná a lapala
po dechu. Všichni hosté sedící v boxech jako jeden muž beze slova
ukázali prstem na prázdnou konvici stojící na pultu. Postýlka se
jen na okamžik zastavila ve dveřích, aby si pověsila na hák větrov¬
ku a stáhla vlasy do ohonu, ale už tím si od nás, co jsme zoufale
potřebovali kofein, vysloužila hlasité reptání.„Jo, jo, zklidněte hormon," okřikla nás hlasitě. „Trumbera zase
odmítnul startovat."Trumbera byl Ford Escort z roku 1998, kterého Beli opečová-
vala během zdejších tvrdých zim dobrých dvacet let. Pacient byl
už nějaký čas na přístrojích. Pokud naskočil, motor drnčel jako
bicykl s hrací kartou vraženou do drátů. Beli si brala ranní i noční
směny navíc, aby něco našetřila, ale co vydělala, to rázem utratila
za jiné věci.Zašla za pult a za okamžik všem polechtala nervy vůně čerstvé
kávy. Zatímco jsme čekali, Postýlka se přede mnou a tátou opřelao	lokty.„Něco novýho?" zeptala se.Zavrtěla jsem hlavou.„To je v pytli," ulevila si. „Slyšela jsem, že sem jede FBI. Je to
pravda?"„Je," odpověděl otec.
HLUBOKÝ SNIH„Budou tu brzy?"„Každou chvíli."Beli se rozhlédla po lokále s nenasytným výrazem, který se hodně
lišil od toho, co jsme prožívali my ostatní. Uměla jsem si představit,
co se jí honí hlavou. Pro ni představoval příjezd cizích lidí podnik
plný hostů, kteří jsou ochotni dát velké spropitné. Byla v tom not¬
ná dávka cynismu, ale vlastně jsem jí to nemohla mít za zlé. Nově
příchozí znamenají v pokladně místního hospodářství peníze navíc.
A je celkem jedno, proč sem přijeli.„Co Trumbera?" zeptala jsem se. Postýlka zaklela. „Startér jen
kručí," odpověděla. „Počítám, že má dost."„Jak ses sem dostala?"„Zavolala jsem Monice a ta mě cestou nabrala. Jen kruci nevím,
jak se večer dostanu zpátky domů."Jak jsem Postýlku znala, neměla jsem o ni starost. Do města se
nahrne fůra chlapů a nabídky na odvoz se jí jen pohrnou.„Jo, mimochodem, měla jsi pravdu," poznamenala.„V čem?"„Gruderové jsou zpátky. Nemohla jsem spát. Půl noci řvalo po
lese rádio. Určitě víš, co to znamená."Ovšemže jsem to věděla. Znamenalo to víc péčka v okrese. Víc
tísňových volání do nemocnice ve Stantonu. Víc zničených životů.
Kdykoliv jindy by tohle pro mě byla priorita číslo jedna. Dnes
ráno ne.Beli se ode mě odpoutala a vydala se jídelnou dolívat kafe. Táta
studoval zadání křížovky, ale zatím nevyplnil jediné políčko. Tužka
ležela nepoužitá na pultu a hrot měla dokonale ostrý. Táta s oblibou
říkával, že nepořádek začíná u těch nejmenších věcí, například
u špatně ořezané tužky. Zvedl noviny a mračil se na křížovku.U něj nešlo jen o pobavení. Vyplňoval křížovky, jelikož si někde
přečetl, že si tím člověk procvičuje mozek. Věděl, že to s ním jde
z kopce. Já to taky věděla. A očividně to ve městě věděli úplně
všichni.„Šestnáct vodorovně," ozvala jsem se a zadívala se do novin. „Pět
písmen. Výstražné světlo v bouři‘. To je přece jednoduchý."
BRIAN FREEMANTáta zamrkal, jako by mu to došlo, ale s řešením nepřišel. Uhladil
si sněhobílý knír a ušklíbl se. Myslím, že v tu chvíli jsem ho poprvé
uviděla jako starého pána.„Asi jsem daleko unavenější, než jsem si myslel, Shelby,“ postě¬
žoval si nahlas.„Maják,“ napověděla jsem mu.Zadíval se na prázdné čtverečky na stránce. „No jasně. Na co
myslím? “Sáhl po tužce, napsal do prvního políčka „M“, pak tužku zase
odložil a slovo nedokončil. Otočil noviny a soustředil se na hrnek
kávy, který před něj Beli postavila.„Nikdy by mě nenapadlo, že je to vůbec možný,“ prohlásil tichým
hlasem. „Nemůžu tomu uvěřit. Zneužití dítěte. Tady.“„Nejsme izolovaní od světa, tati.“„To nejsme," přitakal. Napil se kávy a ohlédl se přes rameno
na ostatní hosty v lokále. „Všichni říkají, že ho musel unést někdo
cizí,“ pokračoval. „O jiné možnosti nechtějí ani uvažovat."„Jak to myslíš?"„Ze to vůbec nemusí být někdo cizí. Mohl to udělat jeden z nás."Mlčela jsem, ale došlo mi, že Keith Whalen měl pravdu. Brzy bu¬
deme pokukovat jeden po druhém. Budeme hledat někoho, komu by¬
chom to mohli přišít. Budeme lovit Ursulinu skrývající se mezi námi.Zvonek na dveřích se opět ozval.Do místnosti vletěla jako malé tornádo Monica Constantová.
Přes rameno měla hozenou obrovskou neforemnou kabelu, která
vypadala, že váží stejně jako její majitelka. Za kulatými brýlemi jsem
viděla její veliké hnědé oči. Na sebe si vzala růžové šaty s volánky,
jež vyšly z módy před fůrou let. Poplácala si pocuchané růžové vlasy,
aby se ujistila, že jsou na svém místě, a posadila se na barovou žid¬
ličku vedle mě. Nohy se jí pohupovaly hezky vysoko nad podlahou.
Ze všeho nejdřív vylovila z kabely sametem polepenou skříňku
a na papírové prostírání před sebou postavila urnu s Moodym, svým
zesnulým psiskem. Nádoba byla asi patnáct čísel vysoká, purpurová,
keramická a ručně pomalovaná květy konvalinek.„Zdravím vás, vy dva," vybafla na nás Monica.
III UBOKY SNIHK7Táta k ní otočil hlavu, věnoval jí jeden ze svých okouzlujících
úsměvů a vrátil se k novinám.„Dobrejtro, Moniko," odpověděla jsem jí.Monica poklepala prstem na papírovou podložku a přísně se
na mě podívala.„A dobré jitro přeju i tobě, Moody," dodala jsem honem.„My ti děkujeme, drahoušku," prohlásila Monica a v očích jí hrály
čertovské plamínky. Pak z hlubokých kapes kabely vyhrabala svazek
papírů. „Než jsem šla sem, stavila jsem se v kanceláři," oznámila
nám. „Takže mám soupis nočních hovorů."„Našla stantonská policie pana Nadlera?" zeptala jsem se v naději,
Že uslyším alespoň nějakou dobrou zprávu.„Pokud ano, tak nám o tom neposlali hlášení," odpověděla. „Ne
Že by to bylo poprvé, co se na nás vykašlali. Zavolám jim a zjistím,
jak na tom jsou."„Dík."Před námi se opět objevila Beli a tentokrát nesla horký čaj znač¬
ky Twinings a borůvkový koláč. „Posluž si, Moniko, je to na mě.
Děkuju za to dnešní odvezení. Zachránila jsi mě."„Ale jdi, holka, Čarodějův Strom mám přece po cestě. Udělala
jsem to moc ráda."Monica žila v malém městečku Cukrový Jez na západním okraji
okresu, asi hodinu cesty od Světa. V zimě jí ranní cesta do práce
zabrala někdy i dvě hodiny. Přesto byla na služebně zpravidla dřív
než my a já si nevybavuju, že by někdy vůbec nepřišla, ať už kvůli
počasí, nebo nemoci. Byla jako skála.Sledovala jsem ji, jak si máchá sáček s čajem ve vodě a rudě na¬
lakovanými nehty ulamuje kousky koláče. Pokud jde o mě, Monica
prostě nestárnula, byla ten typ, co vypadá pořád stejně. Je přesná,
jedná promyšleně, pamatuje si každou prkotinu, a tak je pro tátu
v práci ideální partnerkou. Jsem si docela jistá, že si na otce myslelai	jinak než jen pracovně, jenže on v jednom kuse dělal buď šerifa,
nebo otce a to, že by se mohl oženit, ho ani nenapadlo.Táta vzdal zápas s křížovkou. Očividně podrážděný praštil no¬
vinami o pult a zvedl se. „Vyrazím do kanceláře," oznámil nám.
BRIAN FREEMAN„Jasně, budu tam za minutku," přikývla jsem.Odcházel, cestou ťukal do krempy klobouku a zdravil lidi kolem.
Rozpačitě se na něj usmívali. Monica ho nenápadně sledovala, jak
vychází ze dveří a kráčí přes ulici ke Carnegieho knihovně.„Dneska není moc v kondici, co?“ poznamenala.„To teda ne,“ přitakala jsem.„Jak je pod tlakem, vždycky se to zhorší. Zase se vzpamatuje/1„To doufám.“„Bude tě potřebovat, drahoušku. Zvládneš to?“„To víš, že zvládnu/1„Hele, na mě se můžeš vždycky spolehnout, Shelby,11 poplácala
mě po zádech. „Tahle situace tě hodí do dospělosti, ani nebudeš
vědět jak.11Nic svojí poznámkou nemyslela, ale mě to přesto trochu rozhodilo.
Připomněla mi, že mě lidi pořád ještě vidí jako holku. Už je jí pěta¬
dvacet, ale pořád je nezralá, ještě není připravená na život. Monica,
táta, Adam, Trina, Ellen. Pro všechny jsem byla malé děcko a možná
měli pravdu. Byla jsem holka, která neví, co je zač ani proč je na světě.Pořád jsem nepřišla na to, z jakého důvodu si Bůh dal tak záležet,
aby mě zachránil, a cítila jsem, že se to nikdy nedozvím.Ale teď rozhodně nebyl čas na to, abych přemítala o sobě. Za¬
slechla jsem, jak se k nám odněkud z dálky blíží dunivý rachot mo¬
toru. Obě jsme se na sebe s Monikou nechápavě podívaly. Ostatní
hosté to slyšeli taky, vyhrnuli se z boxů k výloze bistra a pak ven
na ulici, kde zůstali v hloučku stát.Spěchaly jsme s Monikou ven z jídelny.Tlukot zesílil, už byl téměř ohlušující a nutil nás, abychom si za¬
cpávali uši. Podívala jsem se na oblohu a uviděla, jak se na rozlehlý
trávník před soudní budovou pomalu snáší černý vrtulník. Přistával
jako nějaký obrovský hmyz, a když byl skoro na zemi, zaregistro¬
vala jsem, že má na boku namalovaná bílá písmena.FBI.Pak motor ztichl a lopatky rotoru začaly zpomalovat. Monica se
ke mně naklonila. „Nezvaný host, který bude šlapat v porcelánu,11
zašeptala mi do ucha.
HLUBOKÝ SNIH8 9Potři)ski jsem hlavou a nebyla si jistá, jak to myslela. „Vzpomínáš
si 11a Tomovu včerejší křížovku?11 dodala na vysvětlenou. „Mluvili
jsme o slonu v obchodě s porcelánem. No vidíš, drahoušku, a teď
tu jednoho máme.11
13Suterénní kancelář šerifa mittelského okresu zjevně neudělala
na zvláštního agenta FBI Bentleyho Reeda valný dojem. Byl to měst¬
ský člověk a tady se ocitl na venkově. Vysoký byl asi jako táta, měl
čokoládově černou kůži v odstínu moka, řídnoucí vlasy, díky nimž
získal velmi vysoké čelo, a šedivě prokvetlou kozí bradku. Na sebe
si vzal modrý proužkovaný oblek a kožené boty měl naleštěné, až
jsem se bála sklopit k nim oči, aby mě to neoslnilo. Myslelo mu to.
Viděla jsem mu to na očích, které se rychle pohybovaly a nic jim ne¬
uniklo. Odhadovala jsem, že mu bude něco přes čtyřicet. Držením
těla vyvolával dojem, že má za sebou službu v armádě. Nechodil, ale
pochodoval. Nemluvil, ale velel.Violet nám ho představila a nahlas a jasně nám vyložila situaci.
Odteď tady velí Bentley Reed.Celý náš místní tým se shromáždil v suterénu, mohlo nás být tak
tucet. Táta na tohle ranní jednání přivolal všechny směny. Stála
jsem vedle Adama, který tiše bublal, uražen vyhlídkou na to, že
bude sedět v druhé řadě za federály. Adama štvalo, když měl při¬
jímat rozkazy, dokonce i od otce je nesnášel.Agent Reed si sundal sako a pečlivě urovnané ho přehodil přes
opěradlo židle. Postavil se doprostřed místnosti, osm dalších kra-
vataků si stouplo za něj a rozhlíželi se kolem sebe se stejným opo¬
vržením jako jejich šéf. Přímo jsem cítila, jak nabroušení profíci
to jsou, a před sebou mají maloměstské poldy, co promarnili fůru
času, než je zavolali.Reed mluvil hrdelním hlasem, který zaplnil prostor jako bub¬
nování na buben.
III II11 UKY SNIH„šerife Ginne,“ zaburácel, „chci vám poděkovat za to, že jste mi
dal k dispozici všechny svoje lidi a že s námi budete na tomhle
případě spolupracovat. Moji kolegové a já jsme členové jednotky
rychlého nasazení v případech únosu dětí a máme jediný cíl. Najít
Jeremiaha Sloana a v pořádku ho vrátit rodině. Naneštěstí jsme
ztratili odhadem devatenáct hodin. To není dobré. Jakmile je tu
možnost únosu, hrajeme o vteřiny, takže už teď doháníme, co se
dá, a musíme jednat svižně.“Podívala jsem se na tátu. Tvář měl prázdnou jako kus neopraco-
vaného mramoru. Věděl, že právě dostal výprask.„Jeremiah by pořád ještě mohl být v lese,“ poznamenal.„Ano, tuto možnost si uvědomujeme,“ přikývl Reed. „V helikop¬
téře máme termovizi a za necelou hodinu začneme les systematicky
prohledávat. Ovšem i tady hraje čas proti nám. Pokud Jeremiah
strávil celou noc venku, bude mít sníženou tělesnou teplotu. Takže
bude složitější ho objevit. Pokud jde o pozemní průzkum, v jedné
z jednotek máme zkušeného specialistu na hledání a záchranu lidí
v divočině, ten povede průzkumné práce a bude koordinovat dob¬
rovolníky z řad místních obyvatel. Jak se bude zpráva šířit, vynoří
Se tu spousta lidí, kteří budou chtít pomoct, což je dobře i špatně.
Vím, že místní lidé už něco prošli, ale budeme to muset vzít znova
od začátku."Jinak řečeno: Kdo ví, co všechno jste, lidi, přehlídli.„Teď probereme seznam lidí, kteří se dopustili pohlavního zne¬
užití," pokračoval agent Reed. „Jak jste daleko s výslechy lidí
na seznamu?"„Ještě jsme s nikým nemluvili," začal táta, ale Reed ho rázně uťal.„Takže tady není udělaného vůbec nic. Rozumím. Abychom si
to ujasnili, v okresech Mittel a Stanton máme registrované téměř
dvě stovky středně a vysoce nebezpečných pachatelů pohlavních
zneužití. Chci, abyste jednoho každého vyslechli a ověřili jeho alibi.
Promluvte i se sousedy a ukažte jim Jeremiahovu fotku. Taky chci,
aby dopravní hlídky s fotografií objely všechny benzínové stanice
na sjezdech z mezistátní silnice. Totéž platí pro všechny pumpy
do vzdálenosti tři sta padesáti kilometrů kolem státního parku.
13Suterénní kancelář šerifa mittelského okresu zjevně neudělala
na zvláštního agenta FBI Bentleyho Reeda valný dojem. Byl to měst¬
ský člověk a tady se ocitl na venkově. Vysoký byl asi jako táta, měl
čokoládově černou kůži v odstínu moka, řídnoucí vlasy, díky nimž
získal velmi vysoké čelo, a šedivě prokvetlou kozí bradku. Na sebe
si vzal modrý proužkovaný oblek a kožené boty měl naleštěné, až
jsem se bála sklopit k nim oči, aby mě to neoslnilo. Myslelo mu to.
Viděla jsem mu to na očích, které se rychle pohybovaly a nic jim ne¬
uniklo. Odhadovala jsem, že mu bude něco přes čtyřicet. Držením
těla vyvolával dojem, že má za sebou službu v armádě. Nechodil, ale
pochodoval. Nemluvil, ale velel.Violet nám ho představila a nahlas a jasně nám vyložila situaci.
Odteď tady velí Bentley Reed.Celý náš místní tým se shromáždil v suterénu, mohlo nás být tak
tucet. Táta na tohle ranní jednání přivolal všechny směny. Stála
jsem vedle Adama, který tiše bublal, uražen vyhlídkou na to, že
bude sedět v druhé řadě za federály. Adama štvalo, když měl při¬
jímat rozkazy, dokonce i od otce je nesnášel.Agent Reed si sundal sako a pečlivě urovnané ho přehodil přes
opěradlo židle. Postavil se doprostřed místnosti, osm dalších kra-
vaťáků si stouplo za něj a rozhlíželi se kolem sebe se stejným opo¬
vržením jako jejich šéf. Přímo jsem cítila, jak nabroušení profíci
to jsou, a před sebou mají maloměstské poldy, co promarnili fůru
času, než je zavolali.Reed mluvil hrdelním hlasem, který zaplnil prostor jako bub¬
nování na buben.
HLUBOKÝ SNIH„Šerife Ginne,“ zaburácel, „chci vám poděkovat za to, že jste mi
dal k dispozici všechny svoje lidi a že s námi budete na tomhle
případě spolupracovat. Moji kolegové a já jsme členové jednotky
rychlého nasazení v případech únosu dětí a máme jediný cíl. Najít
Jeremiaha Sloana a v pořádku ho vrátit rodině. Naneštěstí jsme
ztratili odhadem devatenáct hodin. To není dobré. Jakmile je tu
možnost únosu, hrajeme o vteřiny, takže už teď doháníme, co se
dá, a musíme jednat svižně.“Podívala jsem se na tátu. Tvář měl prázdnou jako kus neopraco-
vaného mramoru. Věděl, že právě dostal výprask.„Jeremiah by pořád ještě mohl být v lese,“ poznamenal.„Ano, tuto možnost si uvědomujeme," přikývl Reed. „V helikop¬
téře máme termovizi a za necelou hodinu začneme les systematicky
prohledávat. Ovšem i tady hraje čas proti nám. Pokud Jeremiah
strávil celou noc venku, bude mít sníženou tělesnou teplotu. Takže
bude složitější ho objevit. Pokud jde o pozemní průzkum, v jedné
z jednotek máme zkušeného specialistu na hledání a záchranu lidí
v divočině, ten povede průzkumné práce a bude koordinovat dob¬
rovolníky z řad místních obyvatel. Jak se bude zpráva šířit, vynoří
se tu spousta lidí, kteří budou chtít pomoct, což je dobře i špatně.
Vím, že místní lidé už něco prošli, ale budeme to muset vzít znova
od začátku."Jinak řečeno: Kdo ví, co všechno jste, lidi, přehlídli.„Teď probereme seznam lidí, kteří se dopustili pohlavního zne¬
užití," pokračoval agent Reed. „Jak jste daleko s výslechy lidí
na seznamu?"„Ještě jsme s nikým nemluvili," začal táta, ale Reed ho rázně uťal.„Takže tady není udělaného vůbec nic. Rozumím. Abychom si
to ujasnili, v okresech Mittel a Stanton máme registrované téměř
dvě stovky středně a vysoce nebezpečných pachatelů pohlavních
zneužití. Chci, abyste jednoho každého vyslechli a ověřili jeho alibi.
Promluvte i se sousedy a ukažte jim Jeremiahovu fotku. Taky chci,
aby dopravní hlídky s fotografií objely všechny benzínové stanice
na sjezdech z mezistátní silnice. Totéž platí pro všechny pumpy
do vzdálenosti tři sta padesáti kilometrů kolem státního parku.
92BRIAN FREEMANJestli odsud Jeremiaha někdo odvezl, musel někde cestou tanko¬
vat. A sežeňte seznamy hostů ze všech motelů a penzionů v obou
okresech, ať si můžeme prověřit jejich trestní rejstříky."Členově týmu, stojící za agentem Reedem, si horečně vyťukávali
poznámky do mobilů. Někteří se mezi sebou šeptem dohadovali, jak
vzájemně sladí další kroky. Tihle lidé spolu pracovali už dřív a byli
sehraní. Nemohla jsem si pomoct, udělalo to na mě dojem. Reed
možná jednal nafoukané a přezíravě, ale byl profík. Neochotně jsem
musela připustit, že Violet udělala dobře, když ho sem dostala.„Potřebujeme velitelské stanoviště," pokračoval Reed. „Rozlehlé
místo, něco, kde můžeme zpracovávat získané důkazy a kde může¬
me rozestavět počítače. Je ve městě něco k dispozici?"„Ve škole je tělocvična," navrhla Violet. „Bude to stačit? Je veliká
a v létě ji nikdo nepoužívá. Je tam natažená elektřina a můžeme
tam podle potřeby nanosit desítky stolů."„Skvělé," přikývl Reed. Strčil prstem do zvláštní agentky, která
stála vpravo od něj a nevypadala, že by byla o moc starší než já.
„Pak tu máme média," pokračoval Reed. „Tady Tiffany Ballová
bude náš člověk pro styk s novináři. Už jsme dostali fůru dotazů,
ale chceme mít pod kontrolou, co od nás půjde ven, takže Tiffany
bude spolupracovat s vámi všemi i s rodiči toho chlapce a bude
připravovat prohlášení pro tisk, profily a podkladové materiály
týkající se případu pro média. Totéž platí pro sociální sítě. Před¬
pokládám, že dneska brzo odpoledne, jakmile dobudujeme celou
infrastrukturu, bude tisková konference. Nějaké dotazy?"Stáli jsme tam s otcem a ostatními příslušníky z okrsku a byli do
hloubi duše otřeseni. V mittelském okrese plyne čas pomalu. Což
se o FBI říct nedalo.„Dovolíte, zvláštní agente Reede?"To se ozval Adam.„Ano," podíval se na něj Reed. „Máte nějakou otázku?"„Ano, pane. Jsem Adam Twilley. První zástupce šerifa Ginna,"
představil se Adam.Nic takového jako první zástupce neexistuje, ale to Adamovi
nebránilo, aby se tou funkcí ozdobil. Agent Reed si Adama prohlédl
HLUBOKÝ SNÍH9.]od bagančat až k čupřině hnědých vlasů a analyzoval ho jako po¬
čítač. Uměla jsem si představit, jaký výsledek mu v hlavě naskočil
na obrazovce, a nepochybovala jsem, že Adam to ví taky.Nýmand.Nebylo to fér, jenže Adam prostě nebyl přeborník v dělání prv¬
ního dojmu. Bylo na něm vidět, co je zač - výrostek na motorce.„Dobrá, první zástupce Twilley, na co se chcete zeptat?“„Chci vědět, jakou roli v tom budeme hrát my?“Reedův obličej se roztáhl do nepatrného úsměvu. „No, zrovna
teď bych krucinál ze všeho nejvíc uvítal hrnek kafe, kdyby vás to
neobtěžovalo.11Agenti se dali do smíchu, který jim vydržel podstatně déle,
než nám bylo příjemné. Adamův obličej vystřídal několik odstínů
rudé.„Dělám si legraci, zástupce," pokračoval Reed. „Všichni tu zastává¬
te nesmírně důležité úlohy. Znáte tohle prostředí skrz naskrz. Znáte
lidi. Nezabloudíte tu, víte, čím se kdo živí, vytušíte věci, o nichž
my nemáme ani páru. Takže spoléháme na to, že nám poskytnete
informace o všem, co se tu děje. Dává to smysl? Šerife, jdete do toho
s námi?“Otec souhlasně přikývl. „Dáme vám všechno, co budete potřebo¬
vat. Známe v tomhle městě každý kout, to je jednou jistý. A určitě
můžete počítat i s našimi kolegy ze Stantonu, ti vám zaručeně taky
píchnou."„Výborně."„Mám návrh," ozval se Adam a snažil se kout železo, dokud
vypadalo žhavé. „Možná byste měli určit spojku, která bude zajiš¬
ťovat spojení mezi vámi a vaším týmem a policií tady a ve Stantonu.
Někoho, kdo by dokázal koordinovat toky informací mezi námi.
Kdo by zajišťoval, aby se nic neztratilo."„Spojku. Hlásíte se dobrovolně, první zástupce Twilley?"„Jestli o mě stojíte, proč ne. Rád se toho ujmu."Reed si palcem pohladil bradu a znovu se na Adama zkoumavě
zadíval. „Zřídit místní spojku, která by pracovala přímo se mnou,
je dobrý nápad," protáhl zamyšleně. „Váš návrh se mi líbí, Twilley.
9-1BRIAN FREENIANAle vůbec se mi nelíbí, že bych sem vrazil a připravil šerifa Ginna
o jeho prvního zástupce. To mi nepřipadá vhodné.“Adam si uvědomil, že post, který navrhl, mu nespadne do klína,
a protáhl obličej. Reed přejížděl pohledem po místnosti a postupně
si prohlédl všechny příslušníky šerifova týmu.Pak se zadíval na mě.„Vy,“ ukázal prstem směrem ke mně. „Jak se jmenujete?"„Zástupkyně šerifa Shelby Lakeová."„Ne první zástupkyně?" ujišťoval se a ukázal přitom bílé zuby.„Ne, pane, jen zástupkyně," odpověděla jsem a nedokázala skrýt
úsměv.„Jak dlouho jste ve sboru?"„Sedm let."Reed se obrátil na otce. „Šerife, nebude vám vadit, když zástup¬
kyni Lakeovou převelím na dobu vyšetřování k sobě?"Viděla jsem, jak Violet otevřela ústa, aby něco namítla, ale pak
je zavřela a zůstala zticha.„Vůbec ne,“ odpověděl otec. Zcela nepatrně na mě mrkl.„Výborně," prohlásil Reed. „Zástupkyně Lakeová, pokud jste
s tím i vy sama srozuměná, pověřuji vás výše zmíněnou funkcí."„Samozřejmě. Děkuji vám, pane."„Lidi, to bude pro tuto chvíli všechno," pokračoval Reed. „Do
patnácti minut se rozdělí úkoly a s odpovědnými pracovníky se
sejdu ještě jednou před tiskovou konferencí, kterou odstartujeme
v patnáct hodin. Mějte všichni na paměti, že tu jde o desetiletého
chlapce. Musíme ho najít."Tím to skončilo.Měla jsem strach, že Adama trefí šlak. Vpálil mi pohled plný
žárlivosti a vzteku. Měli jsme se s Adamem docela rádi a v téhle
příhodě jsem byla úplně nevinně, přesto jsem cítila, že to náš vztah
naruší. Sotva schůze skončila, vyrazil z místnosti, ani se s nikým
nerozloučil. Agent Reed jeho odchod sledoval. Věděl, co způsobil,
a bylo mu to jedno.Podívejte, nejsem tupá. Vím, proč si Reed vybral mě. Spočítal si,
že jsem mladá, tvárná a udělám, co mi řekne.
HLUBOKÝ SNIH95„Zástupkyně Lakeová?“ tyčil se agent Reed nade mnou. „Ze
všeho nejdřív si chci promluvit se Sloanovými. Byl bych rád, abyste
li toho byla.“„Samozřejmě.11„Aby bylo mezi námi jasno, rodiče jsou podezřelí, dokud se
neprokáže opak. Veřejnost to nerada slyší, ale když se stane něco
podobného, obvykle je za tím někdo, kdo je dítěti blízký. Proto
vždycky nejprve vyloučíme rodiče a pak přejdeme k dalším. Jasné?“„Jasné.“„O bratrovi platí totéž. Jak se jmenuje? Adrian? Chci se ho poptat,
co přesně se tam venku dělo.“Říkala jsem si, že bych asi měla být zticha, přesto jsem se ozvala.
„Popravdě řečeno, pane, mám trochu obavy, že Adrian nám neřekl
všechno, co ví.“Reed se na mě zadíval a v očích se mu zablesklo. „Vážně?“ podivil
se. „Proč vás to napadlo?"Pověděla jsem mu o Gruderových a o bodlácích na jejich kalho¬
tách. Čekala jsem, že nad mým podezřením mávne rukou, stejně
jako předtím otec a Adam, ale on místo toho okamžitě přivolal
jednoho z agentů a požádal ho, aby Willa a Vince prověřil. Pak se
otočil zpátky ke mně a ukázal mi vztyčený palec.„Skvělý postřeh, zástupkyně," pochválil mě. „Už o tom někdo
mluvil s Adriánem?"Podívala jsem se na tátu, který stál dost blízko, aby nás mohl sly¬
šet, a připadala jsem si trochu jako zrádce. „Ne,“ odpověděla jsem.„Tak si s ním promluvíme teď hned a uvidíme, co se nám podaří
zjistit. Jestli něco skrývá, musíme přijít na to, co to je. Popravdě
řečeno jsem ještě nepotkal šestnáctiletého kluka, který by nezačal
lhát, jakmile mu člověk položí první otázku."
14„Nějaký aférky?“ zeptal se agent Reed.Vytřeštila jsem na něj oči. Seděli jsme na předních sedadlech
mého vozu a blížili se po silnici k domu Sloanových. První, co mi
naskočilo v hlavě, byl můj poklesek s Keithem Whalenem a jen
jsem doufala, že to na mně nebude vidět. „Promiňte, co jako?“ za-
blekotala jsem.„Dennis a Ellen Sloanovi. Povídá se po městě, že by některý
z nich zanášel?“„Proč vás to zajímá?"„Když se lidi snaží zamaskovat svoje úlety, může se přihodit
spousta nedobrých věcí. Vždycky musíme uvažovat o možných
motivech.“„No,“ zaváhala jsem, „o Dennisovi už dlouho kolují nejrůznější
zvěsti. Ale podle mě jsou to výmysly. Taky pije víc, než by měl.V	posledních letech párkrát řídil pod vlivem.“„A Ellen?"„Nikdy jsem o ničem neslyšela. Na to je moc velký slušňák.“„A co nějaké finanční trable?"„Řekla bych, že žádné nemají. Ellenině obchůdku se daří a Den¬
nis si na lesním odboru určitě přijde na slušné peníze. Navíc mám
dojem, že po jejím otci zdědí pořádný balík a spoustu pozemků."„A co nějaké zneužívání? Týrání? Volal od nich někdy někdo
kvůli domácímu násilí?"„Kdepak, ani náhodou. Máme tady pár podobných případů, ale
o žádných potížích se Sloanovými jsem nikdy neslyšela." Odmlčela
HLUBOKÝ SNIH'>7jsem se. „To musí být pro vás a vaše lidi docela nechutný, pořád
na každém hledat jen to nejhorší,“ poznamenala jsem po chvíli.Reed sledoval, jak kolem nás ubíhají stromy lemující silnici.
Dlouhé nohy měl zkroucené pod palubní deskou. „Hledám děti,“
prohlásil. „Máme devadesátiprocentní úspěšnost. Na ničem jiném
nezáleží."„Neřekla jsem, že„Vím, co jste řekla. A máte pravdu. Jo, někdy je to nechutné. Vy¬
ptávám se, protože lidé, kteří skrývají tajemství, se s nimi většinou
neradi svěřují. Lžou partnerům, lžou přátelům, lžou doktorům,
lžou policajtům. Lžou i v případě, že jde jejich dětem o život.
Upřímně řečeno, je mi fuk, kam Dennis Sloan strká přirození.
Zajímá mě, jestli by bylo možné ho kvůli tomu vydírat, jestli se
mu nějaká holka, které dal kopačky, nechce pomstít, případně
jestli jeho kluk viděl tatíka dovádět a někomu se s tím svěřil. Tohle
všechno jsou důvody, proč se děti ztrácejí."Jak jsem řekla. Reed byl mazaný. A drsný. A nepřipustil, aby mu
pocity kohokoliv kolem něj překážely v tom, co musí udělat. Když
jsem ho poslouchala, slyšela jsem nezvaného návštěvníka obchodu
šlapajícího v porcelánu: nechával za sebou na podlaze rozdrcené
talířky.Dorazili jsme k domu Sloanových. Než jsme vystoupili z auta,
Reed otevřel přihrádku před místem pro spolujezdce a vytáhl
svazek dokumentů o technickém stavu vozidla, zastrčený do plas¬
tových desek. Zasunul desky do kapsy saka.„Co to děláte?“ zajímala jsem se. „Na co to je?“„Jen rekvizita," odpověděl a dál to nerozváděl.Ellen a Dennis na nás čekali u dveří. Rysy měli ztrhané a oči
rudé od pláče a vyčerpání. Uvnitř s nimi byli ještě další lidé, stej¬
ně jako předchozího dne. Příbuzní. Přátelé. Adriánovi kamarádi
ze školy. Trina zřejmě konečně odešla domů, protože jsem ji tam
nikde nezahlédla. Všichni působili zranitelným dojmem, jako by
s napětím očekávali okamžik, kdy zazvoní telefon a oni konečně
zjistí, jestli jsou zprávy dobré, nebo špatné. Kolem Adriana se
nahrnula mládež. Muži se drželi Dennise. Zeny nervózně těkaly
BRIAN EREEMANpo domě, měly toho spoustu na práci a Ellen nechávaly samotnou.
Je nezávislá a potřebuje prostor.Agent se oběma rodičům představil s pevným stiskem ruky. Před
Sloanovými z něj najednou byl úplně jiný člověk. Jeho odměřená
netrpělivost se vypařila. Sálal z něj soucit. Když jsem se mu ale po¬
dívala do očí, viděla jsem, že si pokoj pozorně prohlíží a odhaduje
všechny lidi, kteří se tam sešli.„Je tu někde místo, kde bychom si mohli promluvit?11 zeptal se
Sloanových. „Někde v soukromí?“Dennis přikývl a vydal se s námi po schodech dolů. Suterén
s východem do zahrady vypadal jako umělá jeskyně postavená
z trámů a zařízená tak, aby se tam člověk zabavil. Televizor s velkou
obrazovkou. Kulečník. Starý hrací automat z kasina ve Vegas. Bylo
nás tam jen pět. Ellen, Dennis, Adrian, agent Reed a já. Dospělí
se posadili na koženou sedačku před televizi, Adrian se odsunul
na vysokou stoličku u baru. Sledovala jsem ho. Kluk se kroutil jako
housenka na rozpáleném asfaltu.Reed se Sloanovými prošel dlouhý seznam všeho, co se pro nale¬
zení chlapce udělalo. Už jen samotná délka toho soupisu vyvolávala
dojem, že po Jeremiahovi pátrá celý svět. Viděla jsem v Ellenině
obličeji zřetelnou úlevu. Jednu chvíli na mě vrhla kratičký pohled,
který znamenal já jsem ti to říkala. To bylo v pohodě. Všechno, co
jí v tuhle chvíli mohlo přinést uklidnění, bylo v pohodě.Pak Reed přitlačil na pilu.„Jednu věc bych od vás potřeboval ted hned, paní Sloanová a pane
Sloane,“ oslovil je. „Jde o seznam všech dospělých osob, s nimiž
Jeremiah přicházel do styku.11Ellen chvilku trvalo, než se soustředila. „Cože?“ vyhrkla.„Učitele, doktory. Přátele, spolupracovníky, sousedy, prostě všech¬
ny dospělé, které Jeremiah pravidelně vídával,“ vysvětloval agent.„Na co to potřebujete?1'„Chceme si se všemi promluvit.11„Aha. Samozřejmě že to můžeme udělat. Hned si s Dennisem
sedneme a ta jména dáme dohromady.11„Děkuji.11
HIUBOKY SNIH99Skutečný význam Reedova požadavku docházel Ellen jen velmi
pomalu. Sledovala jsem, jak se jí do výrazu tváře vkrádá hrůzné
poznání. Reed vlastně říkal: tohle mohl udělat někdo, kdo je vám
blízký. Nikomu nemůžete věřit. Všichni vaši přátelé patří mezi
podezřelé.„Pane Sloane, jak jste zjistil, že se Jeremiah ztratil?11 zeptal se
Reed.„Byl jsem zrovna v baráku správců parku, když dovnitř vběhl
Adrian.11„Kdo tam kromě vás ještě byl?11„Další dva hlídači. A taky pár turistů. Jeden manželský pár z Iowy.
A dva mladíci kolem dvacítky s krosnami na zádech.11„Ti hlídači s vámi sloužili celý den?11„Ano.11„A máte seznam lidí, kteří na území národního parku v pátek
tábořili?11„Samozřejmě. To si pište.11„Budu potřebovat kopii.11„Ovšem. Spolehněte se.“„Paní Sloanová, a co vy? Jak jste se o Jeremiahově zmizení do¬
zvěděla.Ellen předchozí rozhovor pozorně sledovala. „Volal mi Dennis,11
odpověděla. „Byla jsem zrovna v krámě. A buďte si jist, agente Ree-
de, že vám můžu dát jména všech zákazníků, aby vám dosvědčili,
že jsem tam byla celý den.11Reed jí věnoval vlídný úsměv. Věděl, že jí to došlo. Ze ze všeho
nejdřív je třeba vyloučit rodiče. „Budu vám za to vděčný,11 přikývl.
„Chápejte, prosím, že informace tohoto druhu jsou v podobných
případech běžnou součástí vyšetřování a my z nich skládáme po¬
zadí událostí.11Pak se svižně otočil na druhou stranu, na výrostka na barové
stoličce. „Ty jsi Adrian, viď?11 oslovil ho. „Pojď sem a přidej se
k nám.“Z tónu agentova hlasu bylo jasné, že to není jen návrh. Adrian
sklouzl ze stoličky a posadil se na pohovku co nejdál od matky
100BRIAN FREEMANa otce. Zíral na podlahu, oběma rukama si vjížděl do vlasů a cuchal
je. Měl po otci hustou černou kštici.„Ty hraješ fotbal?“ zeptal se Reed s přátelským úsměvem. „Po¬
stavu na to máš.“„Jo, hraju.“„Taky jsem hrál. Na střední škole i na vejšce. Na kterém jsi postu?
Obránce, co?“„Jo.“„Myslel jsem si to,“ přikývl Reed. „Adrianě, vím, že máš o bratra
obavy. To máme všichni. Vím, že nám chceš pomoct, abychom ho
našli. Takže teď potřebuju, abys mi odpověděl na pár otázek. A je
moc důležitý, abys se mnou jednal na rovinu.“„Jasně,“ pokrčil chlapec rameny.„Takže ze všeho nejdřív - znáš dva bratry, kteří se jmenují Will
a Vince Gruderovi?“Adrian rychle vzhlédl a zaznamenal, že Reedův vlídný úsměv
zmizel. Bělmo chlapcových očí se zvětšilo asi na trojnásobek. Jeho
reakce mě utvrdila v tom, že jsem měla pravdu. Adrian nebyl
v národním parku sám. A hned mi bylo jasné, že Reedovi to taky
došlo.„Gruderovi?“ ozval se Dennis se zmateným výrazem. „Co ti mají
s tímhle společného?11„Adrianě?11 zeptal se Reed tiše.„Jo, jasně, znám je. Všichni je tady znají.11„Jsou to tvoji kamarádi?11„Ne. Jen je znám. To je všechno.11„Slyšel jsem, že prodávají drogy.11„Je to možný. Asi jo. Fakt nevím.11„Kdy jsi je viděl naposledy?11Kluk se na pohovce nervózně zavrtěl. „Nevzpomínám si.11„Byli s tebou včera v tom tábořišti?11Adrian neodpověděl a Reed se naklonil dopředu. Chlapec se
přikrčil.„Na něco jsem se tě ptal, synku. Byl jsi včera předtím, než bratr
zmizel, s Willem a Vincem Gruderovými?11
HLUBOKÝ SNIH101Sloanovi se dívali z Adriana na agenta Reeda a zase zpátky. Za¬
čalo jim docházet, že nám všem jejich syn lhal.„Adrianě,“ vyštěkl Dennis, jako když práskne bičem. „Odpověz
na otázku. Byl jsi s těmi dvěma gaunery?“„Ne! Kdepak. Byl jsem sám. Už jsem to říkal šerifovi.“Reed z kapsy saka popovytáhl plastové desky s dokumenty
od mého vozu. „Adrianě,“ oslovil znovu mladíka, „víš, co to je?
To je povolení k prohlídce, které mi dává právo prohledat tvůj po¬
koj. Podívej, myslím, že jsi včera měl s Gruderovými nějaké kšefty,
a taky myslím, že důkazy o tom, cos od nich koupil, najdu u tebe
v pokoji. Takže teď můžeme všichni čekat, až prohlídku dokončím,
nebo nám ušetříš čas a povíš nám, co mě tam čeká.“Na několik vteřin se rozhostilo ticho. Adriánovi to ovšem muselo
připadat jako celé hodiny. „Perník,“ zašeptal.„Perník?“ zaječela Ellen a vyskočila. „Zbláznil ses? Přeskočilo
ti? Co chceš s něčím takovým dělat? Proč to máš u sebe v pokoji?
Adrianě, řekni něco!“Agent Reed také vstal a zvedl ruce, aby v místnosti zjednal klid.
„Paní Sloanová,“ podíval se na Ellen, „vím, že vás to rozrušilo, ale
pojďme se teď soustředit na Jeremiaha. V tuhle chvíli nejde o dro¬
gy, ale o nalezení vašeho syna. Adrianě, zeptám se tě ještě jednou.
Když jsi byl včera venku s bratrem, sešel ses s Willem a Vincem
Gruderovými?"Mladík se rozbrečel. Slzy mu tekly po tvářích a hrudník se mu
se škubáním zvedal. Odpověď ze sebe stěží dokázal vypravit. „Jo,“
vydechl nakonec.Další otázky už jsme mu položit nestačili.Dennis vyletěl z pohovky. Ve zlomku vteřiny stál před synem. „Ty
ulhanej hajzle... Ty za to můžeš! Cos to vlastnímu bráchovi proved?“
Oba jsme se s agentem Reedem snažili co nejrychleji přiskočit,
ale přišli jsme pozdě. Než jsme mohli zakročit, Dennis Sloan máchl
pěstí a my slyšeli ohavné rupnutí kosti v Adriánově obličeji.
15Když jsme dorazili do školy, která se mezitím změnila na velitelské
stanoviště FBI, našli jsme Violet stát mezi červenými skříňkami, které
nás jako puberťačky pěkně štvaly. Na stěně visela vitrínka uchová¬
vající fotografie a suvenýry ze sezóny, kdy jsme vyhrály mistrovství
ve volejbale. Stoupla jsem si těsně vedle ní a chvíli jsme obě mlčely.
Na jednom snímku za sklem jsem uviděla nás dvě. Zrovna jsme se
vrhly po míči a málem se srazily hlavami. Trina se tehdy pěkně nad¬
řela, než nás přesvědčila, abychom si nevjely do vlasů.„Byla jsi dobrá,“ poznamenala jsem a podala tím ruku ke smíru.„Ty taky. Kruci, to bylo ale podání.“„V poli jsi byla rozhodně lepší než já.“Violet přikývla, jako by se to rozumělo samo sebou. „Mám pocit,
že je to hrozně dávno,“ poznamenala.„Jo, to teda je.“Pro nás obě uběhlo stejných sedm let, ale já se nedokázala zbavit
pocitu, že Violet mezitím mnohem víc dospěla. Byla jen o pár mě¬
síců starší než já, ale už dělala právničku a seděla v okresní radě.
Lidé ji poslouchali a vážili si jí. Brzy to tu povede všechno.„Tehdy jsme byly fakt hvězdy,“ pokračovala Violet. „Byla to
paráda."„Ty jsi přece pořád hvězda."Koukla na mě, aby zjistila, jestli si nedělám legraci. Nedělala.
„Tobě se to nelíbilo?" zeptala se.„Pozornost? Ne, vlastně ne. Mně šlo vždycky hlavně o vítězství.
Všechno ostatní mi bylo jedno."
HLUBOKÝ SNIH„Zajímavý," uzavřela to Violet. Otočila se ke skříňce zády a tím
povinná chvilka nostalgie skončila. „Jak to jde s agentem Reedem?“
zajímala se.„Je to fachman. Udělala jsi dobře, že jsi ho sem dostala," připus¬
tila jsem.X * ' CC„Ja vím.„Určitě si myslíš, že si měl k sobě vybrat Adama, ne mě.", „Adam má víc zkušeností, ale agent Reed ví, co chce."Nebyla jsem si jistá, jestli dvojsmysl ukrytý v poznámce byl
záměrný, nebo ne.„Slyšela jsem, že u Sloanů došlo k nějakému pozdvižení," pokra¬
čovala Violet.„To teda jo. Dennis praštil Adriana."„Dennis," odfrkla Violet s pohrdáním v hlase. Bylo jasné, že
Dennise moc nemusí. „Ani nemůžu říct, že by mě to překvapilo.
Jak na tom Adrian je?"„Oteklá čelist, pár vyražených zubů."„Zatkli jste Dennise?"„Adrian nás prosil, abychom to nedělali. Ellen taky. Vzali jsme
v úvahu celou situaci a řekli si, že by věci moc nepomohlo, kdyby¬
chom Dennise nechali vychladnout za mřížemi. Sám byl nešťastný
z toho, co provedl. Adrian nám lhal o tom, co se dělo v lese, takže
Dennisovo rozčilení chápu. Kdybychom o Gruderových věděli
od začátku, možná by to směr pátrání úplně změnilo."„Co říká Ellen? Bylo to poprvé?"„Myslíš to, že Dennis na Adriana vystartoval?"„Že udeřil jednoho nebo druhého syna."„Tvrdí, že to bylo poprvé."„No, když to říká Ellen, tak to můžete brát za jistou věc. Navíc
jsem přesvědčená, že kdyby se takový problém vyskytl už dřív,
pověděla by mi o tom."Věděla jsem, že Violet a Ellen jsou dávné kamarádky. Když se
k nám Violetina rodina přistěhovala, Violet sem vůbec nezapadla.
Byla to chytrá, pohledná holka z města a přišla do školy, kde byla
všechna děcka od malička rozdělená do nejrůznějších partiček. Byl
KMBRIAN FREEMANto drsný přechod a ani já jsem jí to neusnadnila. Ve volejbalovém
družstvu jsme byly obě stejně dobré, což mě štvalo, protože jsem
byla zvyklá, že jsem nejlepší. Takže jsem jí nepřipravila zrovna vřelé
uvítání. To ale ve městě nikdo.Až na Ellen Sloanovou. Ta přijala Violet na částečný úvazek
do svého obchůdku. Během školních let tam spolu pracovaly prak¬
ticky denně, a když pak Violet přešla na střední a na vysokou,
pomáhala v obchodě každé léto. A právě Ellen pochopila, že je
Violet v něčem výjimečná, a povzbuzovala ji, aby šla na práva a taky
aby se po studiu vrátila zpátky k nám. Osobně jsem si myslela, že
Violet z mittelského okresu vypadne, jak nejrychleji to půjde, ale
předvedla mi, že jsem tipovala špatně.„Co Adrian?“ zeptala se Violet. „Má průšvih?11„Říká, že si to koupil jen pro vlastní potřebu. Chtěl to vyzkoušet.
Nebylo toho dost, aby to mohl prodávat, je nezletilý a jedná se
o jeho první přestupek. Navíc po něm chceme, aby mluvil, protože
by nám to pomohlo konečně Grudery dostat za distribuci. Bude
potřebovat právníka, ale je dost pravděpodobný, že nedostane trest
natvrdo a za čas mu to z rejstříku vymažou.11„Později tam zajedu. Ellen mě požádala, abych s ní strávila večer.
Dohlídnu na výběr právníka, musí být opravdu dobrý a všechno
patřičně vyřídit.11„To jsem ráda.11„Kde jsou Gruderové? Našli jste je?“„Ano, byli ve Stantonu. Policie je zajistila a dopravila nám je
sem.11„Doufám, že o Jeremiahovi vědí něco užitečnýho.11„Taky doufám.11„No jo, tak já tě zase propustím, aby ses mohla vrátit k agentu
Reedovi,11 ukončila Violet hovor a vykročila pryč. Pak se zastavila
a vrátila se ke mně. Byla vyšší a hubenější než já a vždycky se skvěle
oblékala. „Není v tom nic osobního, to snad chápeš,11 prohlásila.„Jako co?11„To, že jsem byla proti šerifovi Ginnovi.11„Je to můj otec. Tím to pro mě osobní je.11
HLUBOKÝ SNIHl(.)5„Chápu, ale musíš se podívat skutečnosti do očí. Tom odváděl
desítky let pro okres skvělou práci, ale dnes už na výkon téhle
služby prostě nemá.“„Nesouhlasím. A rozhodnout to musí voliči, ne ty.“„Pokud dospějeme k závěru, že je tu nějaký problém, rozhodne
okresní rada.“„Je v pořádku,“ prohlásila jsem ostře.Violet mi položila ruku na rameno a já ji netrpělivě setřásla.
„Není, Shelby,“ řekla mi daleko vážněji a ustaraněji, než jsem čekala.
„Není v pořádku. A zhoršuje se to. Dřív či později to uvidíš sama.“
16Will a Vince Gruderové seděli jako dvě umaštěné zarážky na knihy
každý na jednom konci lavice na tribuně ve školní tělocvičně. Ruce
měli spoutané za zády. Jako obvykle jsem nevěděla, který je který.
Oba na sobě měli batikovaná trika s obrázkem opilého papouška
z nějakého baru v El Pasu. Zaručeně moc dobře věděli, proč je
sem převezli, ale dávali si záležet, aby bylo jasné, že na ně pánové
od FBI v oblecích neudělali dojem.„Tak vy jste který?“ zeptal se agent Reed jednoho z nich.
„Vince.“„Dobře, Vinci. Nebudeme ztrácet čas. Jsi v průšvihu. Tvůj bratr
taky. Zdejší soudce už nebaví, že jim ve městě dělá paseku perník.
Výroba a prodej pervitinu vám vynese deset let, možná i víc.“
„Nevím, o čem mluvíte,“ prohlásil Vince.„Adrian Sloan tvrdí, že to děláte. Říká, že jste mu prodali drogy.“
„Adrian Sloan může říkat, co chce, ale lakuje vás. Stantonská
policie u nás nic nenašla. Prohledejte náš bejvák v Čarodějově
Stromu, člověče. Nic tam není. Můžete si tu hrát na tvrdaka, ale
nic na nás nemáte.“Stála jsem vedle Reeda a zareagovala jsem dost naštvaně. Prostě
jsem mu skočila do vyslýchání. „Vinci, víme, že máte v lese varnu.
Půl noci odtamtud vyřvávala muzika.“„To jsme nebyli my. Spali jsme jako nemluvňata.“Reed se naklonil dopředu a opřel se nohou o lavičku tribuny.
„Poslyš, Vinci,“ oslovil mladíka. „Nejsi žádnej trouba. Moc dobře
víš, o co tady jde. Potřebujeme především najít Jeremiaha Sloana,
HIUBOKY SNIH107o vás nám zase tolik nejde. Když nám povíš, co včera odpoledne
prováděli Jeremiah a Adrian, promluvíme se soudcem, aby nad
vaším obviněním z výroby drog přimhouřil oko. Už tu nabídku
opakovat nebudu. Tak ji ber, dokud to jde.“„Jo, vážně? No, řekněme, že to, co se mi snažíte prodat, nekupuju.“
Reed se narovnal a prstem nenuceně přivolal jednoho ze svých
kolegů. „Jasně, zapomeň na to,“ sdělil Vinceovi. „Tady toho od¬
veďte,“ obrátil se na přicházejícího muže. „Promluvím si s jeho
bratrem. Nikdo neříká, že ten návrh musí platit pro oba. Jeden mi
úplně stačí.“„Brácha vám nic neřekne!“ odsekl Vince nahlas. Zvedl se a zo¬
pakoval to tak, aby to slyšel i jeho bratr na druhém konci lavičky.
„Je vám to jasný? Will žádnýmu z vás neřekne vůbec niď‘Reed počkal, až Vincea odvlečou z tělocvičny. Pak vrazil ruce
do kapes saka a líně se vydal k opačnému konci lavičky, kde na nás
čekal Will Gruder, neklidně se přitom vrtěl a poposedával. Reed si
dal na čas, než promluvil. Posadil se vedle Willa, dost blízko, takže
to nemohlo být příjemné, a uvolněně se rukama opřel o lavičku
za sebou. Will se snažil napodobit bratrovu pózu drsňáka, ale moc
se mu to nedařilo.„Tak ty budeš Will,“ ozval se Reed po chvíli.„Jo, co má bejt?“„Brácha říkal, že o žádnou dohodu nestojí. Seš chytřejší než on?“
„My žádnou dohodu nepotřebujeme. Nic jsme neprovedli/1
„Jasně. Věřím ti. Potíž je v tom, že o tom budeš muset přesvědčit
někoho jinýho. Kdo se bude soudci víc zamlouvat, Wille? Zmetek
jako ty, který má problémy od čtrnácti let, nebo milý fotbalista
z malého města, jako je Adrian Sloan? Kluk, jehož malý bráška
se ztratil. To ve spoustě lidí probudí soucit. Co si budou porotci
myslet, až uslyší, že jste byli s Adriánem v národním parku v době,
kdy se Jeremiah vypařil? Dojdou k závěru, že s tím vy dva určitě
máte něco společnýho/1
„Nemáme!11 vybuchl Will. Kývl směrem ke mně. „Viděla nás! Ona
a ten druhej polda, Twilley. Včera jsme byli tady ve škole a hráli
basket. Pak jsme šli do baru v Čarodějově Stromu a zůstali jsme
BRIAN I H II MANtam přes půlnoc. S tím, že se ten kluk pohřešuje, nemáme vůbec
nic společnýho.“„Ale byli jste tam, ne? Sešli jste se s Adriánem na tábořišti a střelili
mu péčko. To už jste nám sami řekli.“ Reed se k mladíkovi naklo¬
nil tak blízko, že mu prakticky dýchal do ucha. „No tak, chlapče.
Mluvíme tady o pohřešovaným desetiletým klukovi. Pomoz nám
s tím. Když nám píchneš a my ho najdeme, budeš kruci hrdina.
Každý soudce to ocení."Will se podíval na druhý konec lavičky, aby se ujistil, že Vince
už v tělocvičně není. Teklo mu z nosu a rukama spoutanýma
za zády s tím nemohl nic dělat, tak se předklonil a utřel si obličej
o koleno. „O drogách ani neceknu. Na to se mě vůbec nebudete
ptát, jasný?" podíval se na Reeda. „Nehodlám se bavit o tom, co
si Adrian odnes."Reed se otočil na mě. V jeho pohledu jsem četla: Tohle je vaše
město. Co s tím chcete dělat?„No dobře, drogy vynecháme," vložila jsem se do hovoru. „Ale
koukej, Wille, ať nám máš co říct."„Se zmizením toho kluka nemáme vůbec nic společnýho. Ani
náhodou. Dokonce jsme se to dozvěděli, až když jste nám to vy
a Twilley řekli."„Ale byli jste tam."„Jo," odpověděl Will a koleno mu nervózně lítalo. „Jo, dobře,
byli jsme tam."„Co se dělo?"„Nic. Nic se nedělo, vždyť vám to povídám! Měli jsme s Ad¬
riánem dohodnutý setkání v tábořišti. Měli jsme se tam sejít
v jednu."„Za jakým účelem?"„To je putna. Říkal jsem, že na tohle se ptát nesmíte. Jasný?"„Jasný, neptám se. Jdeme dál. Kdy jste tam s Vincem dorazili?"„Někdy kolem čtvrt na dvě. Adrian už tam byl, jenže měl s sebou
malýho brášku. Vince z toho nebyl ani trochu nadšenej. Ten kluk
navíc v jednom kuse vyváděl, dorážel na nás a pořád se na něco
ptal. Co tam děláme, o čem to mluvíme. Vince se bál, že by kluk
H I III) O K Y S N III109inoh doma rodičům vyžvanit, koho v tábořišti viděl. Tak jsem
Adriánovi řek, že buď brácha vysmahne, nebo tu schůzku rozpus¬
tíme .“„Co se dělo dál?“„Adrian, poručil bráchovi, aby toho nechal. Ať sedne na kolo
a vyrazí ke správcově kanceláři. Rek mu, že ho za chvíli dožene.“„Kolik bylo?“„Nevím. Možná tak půl druhý.“„Jeremiah ho poslechl?11„Chvíli pyskoval, ale Adrian mu dal deset babek. To zabralo. Kluk
našed na kolo a výpad.11„Kterým směrem?11„Na jih.11„Víš to jistě? Pryč od jezera?11„Jo. Zpátky ke kanceláři správce.11„Co jste dělali vy dva s Vincem?11„Dokončili jsme jednání s Adriánem. Pak jsme si všichni tři
zakouřili a rozešli se. To mohlo být kolem druhý. Vince dospěl
k závěru, že bude lepší se vypařit, tak jsme nasedli do auta a odjeli.
Adrian povídal, že si dá ještě jedno cigáro, a zůstal na místě.11V	podstatě se mi zastavil dech. „Viděli jste Jeremiaha?11 zeptala
jsem se.„Zahlídli jsme jeho kolo.11„Kde?11„Pohozený na kraji cesty asi půl druhýho kiláku jižně od tábo¬
řiště.11„Chlapce jste teda neviděli?11„Ne.11„Zastavili jste?11„Ne. Říkali jsme si, že kluk zapad do lesa, třeba aby si ulevil
nebo tak něco. O nic nešlo. Neměli jsme pocit, že by se něco dělo.11„Takže Jeremiah odjel v půl druhé a vy jste vyrazili asi o půl
hodiny později. Je to tak?11„Jo, tak nějak.11„Zatímco jste byli v tábořišti, projelo kolem po cestě nějaké auto?11
BRIAN ÍRFtMAN„To ne, byl klid.“Zklamaně jsem potřásla hlavou. Nemohla jsem uvěřit, že jsme se
dostali takhle daleko, a vůbec nic nám to nepřineslo. Věděli jsme
přibližně, kdy chlapec zmizel, ale nedostali jsme se ani o krok blíž
k jeho nalezení.Agent Reed z toho byl taky nešťastný. „No dobře, šerifko, tak
už toho hajzlíka necháme být,“ podíval se na mě.„To mě jako pouštíte?“ zbystřil Will.„Ale kdepak, nikdo tě, kruci, nepouští/1 obořil se na něj Reed.
„Prodával jsi péčko. Místní poldové tě zavřou a pak tě dvanáct mi¬
lých obyvatel mittelského okresu pošle na hezkou chvíli do lochu.
Tebe i bratra.11Vzala jsem Willa za rameno a začala ho postrkovat k opačnému
konci tělocvičny, jenže on se mi vysmekl, otočil se a málem přitom
upadl. „Počkejte, počkejte, počkejte, ještě něco mám,11 drmolil.
„Můžeme si promluvit. Můžeme se dohodnout. My jsme, teda Vince
a já, totiž něco viděli.11Agent Reed se zvedl z lavičky. Jeho tmavé oči se do Willa zabo¬
dávaly jako lasery. „Co jste viděli?“ zeptal se.„Nejdřív dohoda. Žádný obvinění. Zapomenete na to, co vám
Adrian Sloan nakukal.11„Dokud si neposlechneme, co nám hodláš říct, nebudeme nic
slibovat.11Will přejížděl pohledem mezi mým a Reedovým obličejem. Už
mu zase teklo z nosu a u vidiny let strávených za mřížemi s ním
lomcovala panika.„Dodávka s korbou,11 vyhrkl. „Pick-up.“„Cože?11 přimhouřil Reed soustředěně oči.„Když jsme jeli na sever k tábořišti, minuli jsme pick-up. Mohlo
to být tak tři čtyři kiláky před cílem. Stál po straně u cesty. Zapar-
kovanej, motor běžel. Místní espézetka, číslo si nepamatuju. Uvnitř
někdo seděl, ale pořádně jsme ho neviděli.11„Jeden člověk, nebo víc lidí?11 zeptala jsem se.„Viděl jsem jen jednoho.11„Muž, nebo žena?11
HIUHUKY SNIH„Vždyť vám povídám, že nevím/"„Co to bylo za vůz?“,,Bílej,“ odpověděl Will. „Velkej pick-up, ford, stopadesátka. Hele,
|á netuším, kdo byl uvnitř, prostě se tam poflakovali na cestě. Když
jsme pak jeli na jih, už tam auto nestálo. A kluk byl taky pryč.“
17Bílý F-150.V	téhle části světa by člověk těžko našel oblíbenější auto. A teďsi
představte, že v den, kdy Jeremiah zmizel, byla nahlášena krádež
bílé stopadesátky v městečku Martinova Hora, což je nějakých
sedmdesát kilometrů od nás. Tohle nevypadalo na náhodu. Ověřila
jsem si to u Moniky a ta mi oznámila, že auto se zatím nenašlo,
což je u krádeží aut v našem kraji dost nezvyklé. Lidi, co si chtějí
jen tak z plezíru zajezdit, většinou ukradený vůz po pár hodinách
někde nechají stát.Vyrazili jsme s agentem Reedem do Martinovy Hory. Vám nej¬
spíš připadá sedmdesát kilometrů jako pěkná dálka, ale pro nás
je to cesta k zubařovi. Nebo za nákupem nového kabátu. Na oběd
s kamarádem. Když člověk žije tady, zvykne si, že prakticky každá
činnost je spojená se zhruba hodinovou cestou.„Tady je dokonale pusto,“ poznamenal Reed, když jsme po státní
silnici ujeli asi patnáct kilometrů a nezahlédli ani živou duši. „Kdy¬
bych tu měl žít, asi bych se zbláznil/1„Na venkově běží čas trochu pomaleji,11 přitakala jsem.„Totéž platí i v případě, že je člověk mrtvěj,11 utrousil.„Jestli dobře hádám, agente Reede, jste městský člověk.11„To teda jsem/1„Kde jste vyrůstal?11„V Minneapolis/1„To jste nežil zas tak moc daleko od severních lesů,11 poznamenala
jsem. „Pár hodin jízdy, ne?11
HLUUOKY SNIH„Jo, ale když jsem byl kluk, dostal jsem se stěží na severní před¬
městí. Mám kolem sebe rád lidi. Na stromy si moc nepotrpím.
Tuším, že lidi z venkova město srdečně nenávidí, ale mně zastavě¬
ný centrum docela vyhovuje. Tady mi to připadá jako odvrácená
strana Měsíce.“Tenhle pocit jsem od návštěvníků slyšela už mockrát. „Proti měs¬
tům nic nemám," ujistila jsem ho. „Moc ráda si tam zajedu. To platí
o většině zdejších lidí. Ale taky se moc rádi vracíme domů a vás
tam necháme se spoustou aut, randálem a zkaženým vzduchem."„S těmi auty máte pravdu," připustil Reed. Pak zničehonic změnil
téma a docela mě tím zaskočil. „Řekněte mi něco o té vraždě, co
se tu stala vloni na podzim," vyzval mě.Věděla jsem přesně, o čem mluví, ale ztuhla jsem a připitoměle
vyhrkla: „Vraždě?"„Bylo jich tu snad víc?" zeptal se potutelně.„Ne."„No vidíte. Violet říkala, že tu loni v listopadu zastřelili nějakou
ženu. Podezření padlo na manžela, a šerif proti němu neměl dost
důkazů, aby ho mohl obvinit."„Je to tak. Oběť se jmenovala Colleen Whalenová. Její muž je
Keith."„Tak mi o tom řekněte něco bližšího," požádal mě.„Myslíte, že ta vražda by mohla mít něco společnýho s Jeremia-
hovým zmizením?" podivila jsem se.„Nejspíš ne, ale tady u vás k vraždám moc často nedochází.
K únosům dítěte taky ne. Když se na jednom místě stanou dvě
nezvyklé události, člověk musí prověřit, jestli by spolu nemohly
nějak souviset. Violet mi navíc řekla, že dům oběti je jen kousek
od Sloanových. Jsou to sousedi, že?"„Ano."„Tak povídejte. Mohla by tu být nějaká spojitost?"„Žádnou nevidím. K vraždě Colleen došlo před řadou měsíců.
Bylo to čtrnáctýho listopadu."„Popište, jak se to seběhlo."„Dobře."
IIIII A N F R E L M A NCivěla jsem přes volant na cestu a vzpomínala na ten den. Otřáslo
mnou, jak rychle se ukázalo, že měl Keith pravdu. FBI byla ve městě
jen pár hodin, a už ho měla v hledáčku. Zpozorovala jsem, jak se
nad stromy tlačí naším směrem temné mraky a zakrývají slunce.
Blížila se letní bouřka.„Serifko?" ozval se Reed.„Omlouvám se. Vypadá to, že nás čeká nepříjemná změna počasí.
Myslím na Jeremiaha. Děcko venku v bouřce, víte? To se mi ani
trochu nelíbí."„Mně taky ne.“„Takže čtrnáctýho listopadu byla sobota," pustila jsem se do vý¬
kladu a hbitě odříkávala podrobností, které se nám během vyšet¬
řování podařilo rozkrýt. „Colleen Whalenová většinu dne cou¬
rala po obchodech ve Stantonu. Dala si sama večeři v restauraci
Applebee a v sedm čtyřicet pět zaplatila. Od té doby nebyl na její
kreditní kartě zaznamenán jediný pohyb. Totéž platí i o mobilním
telefonu. Jestli zamířila rovnou domů, cesta jí trvala tak asi hodinu.
To znamená, že do městečka dorazila kolem devátý večer."„A její muž?"„Keith Whalen říká, že strávil celý den na túře u jezera Shelby
Lake."Reed se na mě zvědavě podíval.„Ano," přikývla jsem, „podle toho jezera jsem dostala jméno. To
by bylo na dlouhý povídání. Keith uvedl, že si v autě na parkovišti
u jezera dal sendvič. Pak usnul. Když se probudil, bylo pozdě večer.
Zamířil k domovu a podle vlastních slov se tam dostal až těsně
před půlnocí. Na trávníku před domem našel mrtvou manželku,
vstupní dveře byly otevřené. Někdo ji střelil do hlavy. Manžel za¬
volal 911, hovor jsme přijali já a zástupce šerifa Twilley. Na místě
činu se žádná zbraň nenašla. Když jsme prohledávali dům, zjistili
jsme, že skříňka se šperky je vypáčená. Keithovi navíc údajně někdo
sebral z nočního stolku drahý hodinky. A Colleen neměla na ruce
snubní prsten."„Proto se všeobecně soudí, že manželka přijela domů, vyrušila
zloděje, ten ji zabil a utekl."
II Ml H O K Y SNIH„Ano,“ přitakala jsem.„Jsou tady ozbrojené loupeže běžné?“„Ne."„Našli se svědci, kteří by mohli dosvědčit, že Whalen skutečně
byl u Shelby Lake, jak uvádí? Nebo kdy dorazil domů?“„Ne.“„Vlastnil Whalen zbraň ?“„Ano, řekl nám, že mu patří revolver Taurus Centerfire, ale že
ho postrádá. Ráže střely, kterou vyňali z těla Colleen Whalenové,
takové zbrani odpovídala, ale bez samotného revolveru jsme to
pochopitelně nemohli ověřit.“„A co vám pan Whalen řekl o stavu svého manželství?" zeptal
se Reed.Pevně jsem sevřela volant. „Prohlásil, že je v pohodě,“ odpově¬
děla jsem.„Sousedi s tím souhlasili? Slyšel jsem, že udržet na malém městě
něco v tajnosti je pěkná fuška.“„Keith má za sebou složitou minulost," volila jsem pečlivě slova.
„V Afghánistánu přišel o nohu. Trpí depresemi a nejspíš má i post-
traumatický syndrom. Asi se dá spolehlivě říct, že jeho stav se
do kvality manželství promítl. Colleen pracovala s Ellen Sloanovou
v obchůdku a Ellen nám řekla, že Colleen nebyla šťastná."„Takže zavražděná oběť znala Jeremiahovu matku?"„Ano, ale velký význam bych tomu nepřikládala. Tady kolem se
znají všichni."Reed našpulil rty. „Keith Whalen nebyl z vraždy nikdy obviněn?"
zeptal se.„Ne. Šerif, popravdě řečeno, Keithovu příběhu nevěřil, ale ne¬
dalo se nijak dokázat, že to nějaký zloděj neudělal. Mluvil o tom
s okresním návladním a shodli se, že v případu je příliš mnoho
opodstatněných pochyb a že v tomhle stavu to porotě předložit
nemůžou."„Vypadá to tak," přitakal Reed. „Víte, jakým autem Keith Whalen
jezdí?" zeptal se vzápětí.„Myslím, že má Toyotu Highlander."
BRIAN FREEMAN„Takže ne Ford F-1.50?"Otočila jsem hlavu a zadívala se na něj. „Ne,“ ujistila jsem ho.„To je dobré vědět."Pak jsme až do Martinovy Hory jeli mlčky.Martinova Hora stojí na břehu největšího jezera v kraji, mnohem
rozlehlejšího než všechna ostatní jezera v mittelském okrese. Dlou¬
ho bývala Hora malé, tiché městečko, ale před nějakými pětadva¬
ceti lety ji objevili lidé z velkých měst. Všude podél břehu nastavěli
letní domy a kolem vznikla drahá rekreační zařízení a penziony,
aby davy výletníků měly kde přespávat. Následovala starožitnic¬
tví a po nich přišly restaurace pro labužníky. Úspěch Martinovy
Hory si vybral svou daň na ostatních městech v okrese. Některé
chatové osady s jednoduchými roubenými domky, které po de¬
sítky let prosperovaly, se položily, když turisti zjistili, že u jezera
najdou daleko luxusnější ubytování. V lesích člověk dodnes narazí
na rozvaliny starých rekreačních středisek, pomalu pohřbívaných
matkou Přírodou.Moje nejživější vzpomínka na Martinovu Horu je asi pět let
stará. To jsem sem jednoho sobotního odpoledne vzala na výlet
Annu Helvikovou. Karl a Trina tehdy odjeli do Chicaga, kde Trina
podstoupila operační zákrok kvůli rakovině. Anně bylo pět let, ale
na svůj věk byla hodně bystrá. Věděla, že s matkou není něco v po¬
řádku. Vzala jsem tuhle krásnou blonďatou holčičku k jezeru a tam
jsme se na otcově lodi plavily v jasném slunečním svitu. Trochu
jsme rybařily a Anna chytila okounka. Snažila se udržet kluzkou,
zmítající se rybu v malých ručkách a celou dobu se smála, než
okounek přestal bojovat a pošel. Sledovala jsem, jak Anna rybou
třese, jako by se ji snažila probudit. Když se jí to nepovedlo, začala
řvát a mně trvalo skoro hodinu, než jsem ji utišila. Pak se konečně
zklidnila, utřela si obličej a zeptala se: „Tohle se stane mamince?"Takže jsem se rozbrečela taky.Večer jsme se vrátily k nim domů a já se před spaním zastavila
u jejího pokoje a zaslechla modlitbu, kterou Anna odříkávala, než
usne. Pořád dokola opakovala: „Bože, moc mě mrzí, že jsem zabila
H UM) OKY SNIHtu rybičku, moc mě mrzí, že jsem zabila tu rybičku, moc mě mrzí,
že jsem zabila tu rybičku."Vzpomínám si, jak jsem si tehdy říkala: kvůli tyhle zlatý holce
bych se nechala zabít.Ale to je teď jedno, prostě jsme s agentem Reedem dorazili do Mar¬
tinovy Hory a já zaparkovala kousek od zmrzlinárny na vzdálenějším
konci hlavní třídy. Majitelka obchodu vlastnila Ford F-150 a před¬
cházejícího dne jí ho ukradli. Naneštěstí jsme byli jen jeden blok
od veřejné pláže, kde se každý letní den na písku opékají desítky
turistů. Autobusovou zastávku linky přijíždějící ze Stantonu jsme
viděli na druhé straně ulice přímo proti sobě. Za sebou jsme měli
rozlehlé městské parkoviště a každý, kdo šel od auta k vodě, musel
projít kolem místa, odkud pick-up ukradli. Takže jsme tu měli stovky
podezřelých a široko daleko ani jedinou bezpečnostní kameru.Majitelka zmrzlinárny se jmenovala Bonnie Butterfieldová, což
mi připadalo docela vhodné jméno pro někoho, kdo prodává zmr¬
zlinu. Když jsme se představili, počastovala nás velkou porcí zmrz¬
liny na účet podniku. Nejsem do té míry nafrněná, abych takovou
nabídku odmítla. Vybrala jsem si něco, co se jmenovalo Ursuliny
bobky. Šlo o zmrzlinu z čokolády a vlašských ořechů smíchaných
s karamelem, ozdobenou ořechy a čokoládovými kuličkami. Bylo
to k zbláznění dobré. Agent Reed si dal vanilkovou a já nad jeho
volbou otočila oči k nebi. Bonnie nás odvedla ven a ukázala nám
místo vzdálené asi půl bloku od obchodu, kde měla dodávku za¬
parkovanou. Z cukrárny tam nebylo vidět. Bonnie přišla na to, že
auto je pryč, když v jednu odpoledne přijel manžel a poznamenal,
že pick-up nestojí na svém obvyklém místě. Sama Bonnie auto
naposledy viděla někdy kolem jedenácté, když vyšla ven, aby pro¬
mluvila s pošťákem, takže ke krádeži muselo dojít v oněch dvou
hodinách mezitím.Taky nám s jistými rozpaky přiznala, že auto nebylo zamčené
a klíče nechala ležet v držáku na kelímky s kávou. Dělala to tak
celé roky a nikdy se nic nestalo. Nijak mě to nepřekvapilo, v tom¬
hle kraji polovina lidí nedokáže najít klíče od domu, když je o ně
požádáte. Tentokrát obrátil pohled k nebi agent Reed.
BRIAN FREEMANPo rozhovoru s Bonnie jsme se zastavili v každém obchodě
na hlavní třídě a snažili se zjistit, jestli někdo krádež neviděl, ale
nikdo si ničeho nevšiml. Našli jsme i toho pošťáka, ale taky nám
to nepomohlo. Dál už jsme tu neměli nic na práci. O půl hodiny
později jsme seděli ve voze a uháněli zpátky do Světa.„Co jste si z toho všeho odnesla?" zeptal se mě Reed, jako bych
byla nováček procházející výcvikem v Quantiku.Řídila jsem a přemýšlela. Nakonec jsem odpověděla: „Čas.“„Správně," přikývl. „Co je s ním?"„Pick-up ukradli někdy mezi jedenáctou a jednou. Gruderovi vůz
viděli na lesní cestě někdy kolem čtvrt na dvě, plus minus. A teď
jsme dobře devadesát minut jízdy od místa, kde se našlo Jeremiaho-
vo kolo. Takže pokud je to náš člověk, rozhodně neplýtval časem.
Musel jet rovnou tam."„Přesně tak," přikývl Reed. „Ať už to auto ukradl kdokoliv, věděl,
kam chce dojet. Měl plán."
18Toho večera začalo ve Světě pršet.Odvezla jsem agenta Reeda na velitelské stanoviště a on mi
dal do rána volno. Dojela jsem ke Ztracené díře a zaparkovala
na hlavní ulici. Škarpami se valily potoky vody a liják mě oka¬
mžitě promočil. Bylo deset hodin. Všechny obchody už zavřely
a jediné světlo, které jsem zahlédla, se linulo z oken jídelny. Přesto
byla ulice pořád plná aut, ta ale neměla místní poznávací značky.
Jídelnu zatím nezavřeli, aby mohli obsloužit početnou bandu
cizinců. Reportéry z novin i televize. Dobrovolníky a lovce sen¬
zací. Ti všichni pochopitelně vesele sdíleli nejrůznější informace
na Instagramu a Facebooku. Naše malé městečko se náhle stalo
středobodem denních zpráv.Uvnitř jsem se protlačila k pultu a našla volnou stoličku vedle
Adama. Stačil se převléct z uniformy do civilního oblečení. Na sobě
měl vypasované bílé triko, odrbané džíny a baseballovou čepici
nasazenou kšiltem dozadu. Zpod jejího okraje vykukovaly hnědé
kadeře. Adam svíral v ruce pivo Bud a na pultě před ním už stály
dvě prázdné láhve. Jak jsem si sedala, podíval se na mě nadmíru
pohrdavým pohledem.„Pernej den, Shelby?“ zeptal se.„Jo. To teda jo.“„No, je určitě paráda být tam, kde se něco děje.“„Nech toho, Adame. Neusilovala jsem o to.“„Jo, ale nakonec jsi to dostala, ne? Možná že kdybych měl pat¬
řičně vyvinutý kozy, agent Reed by si vybral mě.“
I.’oBHIAN JKttMANSnažil se mě vyprovokovat, ale já jsem odolala pokušení mu to
vrátit a zůstala jsem zticha. Bylo mi jasné, že je namazaný a vůbec
neví, co říká.„Tak jste Jeremiaha našli?“ zeptal se.„Sám víš, že ne.“„Našli jste vůbec něco}“„Zatím hledáme jednu zmizelou dodávku.11„Chceš říct, že všichni ti federálové pobíhající po městě nemají,
kruci, ani tušení, co se stalo? To je o leknutí. Vypadá to, že ti pi¬
tomci nenajdou ani díru do vlastní prdele.11„Adame,11 zašeptala jsem ostře, „nemluv tak nahlas. To chceš,
aby novináři zjistili, že jsi polda a že ses namazal? Kdyby se o tom
dozvěděl agent Reed, měl bys z toho dost velkou polízanici.11„A co by mi tak asi udělal? Dal mi nějakej posranej úkol? Víš, co
jsem celý den dělal, Shelby, zatímco ty ses proháněla s federály?
Objížděl jsem na motorce tábořiště. Byl jsem u Bubba a Dixie v ka¬
ravanu a vyptával se jich, jestli neviděli něco divnýho. Strkal jsem
hlavu do všech baráků v lese, abych se přesvědčil, jestli se v nich
někdo neschovává. Na tomhle Reed zvlášť trval. Prověřte každej
hajzl, povídal. V jednom případě prý našli svázaný dítě s roubíkem
nacpaný do záchodový mísy. Podle mě si tuhle hovadinu vymyslel.
Když má člověk mrtvolu, tak ji zakope.11„Adame,11 zasyčela jsem na něj, „takhle nemluv.11„Mně je to putna,11 zabručel a vrátil se k pivu.Zachránila mě Postýlka, která přinesla donut s polevou, proto¬
že ví, že ty já nejradši. Měla za sebou patnáctihodinovou směnu
na plače, ale nevypadala ani trochu unaveně. Hvízdala si a já ji
podezřívala, že kapsy na zástěře má napěchované spropitným.
Taky si vzala nové šaty. Někdy během dne vyměnila červené triko
se stojáčkem za bílou blůzu zapnutou tak, aby světu předváděla
hodně malou purpurovou podprsenku. Dost knoflíků nechala ro¬
zepnutých, takže kdykoliv se naklonila, prsa jí málem vypadla ven.„Tak co, pořád hraje starýho méďu Bručouna?11 zeptala se mě
a ukázala pohledem na Adama.„Jo, jo,11 přikývla jsem.
HLUBOKÝ SNIH121„Chudáčku malá,“ oslovila Adama a vyplázla na něj jazyk. „Fe-
dcrálové si s tebou nechtějí hrát, co?“„Drž klapačku, Bel,“ odsekl Adam.Natáhla se, poplácala ho po ruce a upravila si blůzku, aby měl co
nejlepší výhled. „Promiň, zlato,“ zavrkala. „Nechtěla jsem dráždit
hada bosou nohou. Dopij to, příští půjde na podnik. Když jsem
v dobrý náladě, mám pocit, že by se měl bavit celý svět.“Koukla jsem na hodinky. „Už je docela pozdě, Beli,“ pozname¬
nala jsem. „Lidi, chystáte se vůbec někdy zavřít?“„Možná v jedenáct. Rozhlídni se po lokále. Dnes jsem vydělala víc
peněz, než normálně utržím za dva týdny. Jasně, mám z toho trochu
divný pocit, ale co se dá dělat. Ne že bych proti vám místním něco
měla, ale bez urážky, dýško pětadvacet procent bych z vás v životě
nevyrazila, ani kdybych obsluhovala úplně nahá. A dneska? Je to
průměrný spropitný.“„Spoustě reportérů hradí výdaje zaměstnavatel, co?“„Nedělej si z toho srandu. Doufám, že to pár dní vydrží. Budu
mít dost, abych mohla poslat Trumberu na odpočinek a pořídit
si nový auto.“ Byla sama ze sebe natolik znechucená, že musela
na chvíli zavřít oči. „Kristepane, skutečně jsem to řekla?“ vydechla
zahanbeně.„Jo, řekla,“ ujistila jsem ji.„Promiň, nechala jsem se unýst.“„To jsem pochopila. Ale příště si to radši nech pro sebe.“
Postýlka nasadila svůdný úsměv a vyrazila do sálu obsluhovat
cizáky. Podívala jsem se výlohou ven, kde se vytrvale v průtrži mra¬
čen valila voda z oblohy. Při úderech hromu se dům otřásal.„Jeremiah je venku v téhle slotě,“ zašeptala jsem tiše v hluku
jídelny.Adam mě zaslechl. „Jo. Já vím,“ přitakal. „Je to hrozný.“
„Myslíš, že je naživu?“ zeptala jsem se a naklonila se tak blízko,
až jsem ve tváři ucítila jeho pivní dech.„Pokud je, možná by bylo lepší, kdyby nebyl,“ odpověděl Adam.
Když je člověk namazaný, kolikrát řekne pravdu i ve chvíli, kdy ji
vůbec říct nechtěl.
BRIAN FREEMANZaklela jsem, jelikož jsem si nepřála, aby měl Adam pravdu, ale asi
to bylo marné. Celou dobu jsem v sobě živila naději, že je to všechno
nějaký omyl. Nehoda. Jenže pak se najednou objevilo to auto. Pick-
-up celý případ obrátil naruby. Někdo nasedl do ukradené dodávky,o	dvě hodiny později zmizel Jeremiah beze stopy a zbylo po něm jen
kolo ležící u cesty. To nemohlo mít nevinné vysvětlení.„Viděl jsi otce?“ zeptala jsem se.„Jo. Šel domů.“„A Monica? “„Vypadla asi před hodinou.'1
„Dobře. Díky.“„Ty, Shelby? “„Co je?“„Mrzí mě, že jsem takovej kretén.“„Ještě nějaké novinky?“ mrkla jsem na něj.Dojedla jsem donut a čekala, až cukr zabere, ale nedočkala se.
Civěla jsem do deště jako zhypnotizovaná. Blesky připomínající po¬
lámané větve každou chvíli ozářily Carnegieho knihovnu na protější
straně ulice. Říkala jsem si, že když chvíli vydržím, déšť možná přejde,
nicméně lilo pořád dál. Nakonec jsem sklouzla ze stoličky a nechala
na pultě peníze. Dala jsem Postýlce třicetiprocentní dýško, jenže i tak
to vyšlo na jeden dolar. Říkala jsem si, že ji to alespoň rozesměje.
„Mizím domů,“ oznámila jsem Adamovi.„Jasně, uvidíme se ráno.“Zaposlouchala jsem se do dunění hromu. „Motorku máš pořád
venku?" chtěla jsem vědět.,Jo.“„Tak jeď opatrně.“„Jako vždycky.“Konečně přestalo pršet. Na silnicích vládl binec, samé bahno, listí
a spadané větve, ale alespoň jsem viděla, kam jedu. Když jsem dora¬
zila k domovu, uvnitř se svítilo a záře pronikající vitrážovými okny
dodávala domu nádech svatostánku. Tátův vůz stál na příjezdové
cestě, když jsem však nakoukla dovnitř a zavolala, nikdo se neozval.
HLUBOKÝ SNIH12.1Zašla jsem do tátova pokoje, ale byl prázdný. Postele se nikdo ani
nedotkl, byla jako vždycky vzorně ustlaná a se vzorně napjatými
rohy připomínala nemocniční lůžko.Podívala jsem se zadními okny do dvora a uviděla ho. Před
spoustou let tam postavil altán se žaluziemi, abych si měla kde hrát.
Teď se uvnitř svítilo a v hluboké tmě to vypadalo jako bezpečný
přístav. Vyšla jsem zadem ven, brodila se mokrou, rozmáčenou
trávou a zanechávala po sobě šlápoty. Od stromů na mě pomrkávala
světluška. V altánu jsem našla otce sedět v proutěném křesle. Pořád
ještě byl oblečený do uniformy, trup držel zpříma, dokonale rovný
jako svíce. V klíně mu ležely složené noviny s křížovkou, ale vyplnil
zatím jen pár slov. Na stole před sebou měl položený telefon, jako
by čekal, že každým okamžikem někdo zavolá.Něco mi říkalo, že mobil nezazvonil za celý den ani jednou.„Nazdar, tati."Usmál se na mě způsobem, který člověku okamžitě prozradí, že
ho dotyčný má rád. „Ahoj, Shelby,“ odpověděl.„Můžu si přisednout?"„Budu rád.“Posadila jsem se vedle něj. Chvíli jsme mlčeli. Jen jsme poslou¬
chali bzučení hmyzu skrývajícího se v trávě. Nakonec se mě zeptal,
jaký jsem měla den, a já mu shrnula, co je nového. Pak jsme zase
chvíli neříkali nic, než se na mě otec zadíval a prohlásil: „Dlužím
ti omluvu, Shelby."„Za co?"„Pokud jde o Adriana a Gruderovy, měl jsem tě poslechnout."„Byla to jen předtucha. Měla jsem kliku."„Ne, prokázala jsi dobrý postřeh, a já tě nebral vážně."„Netrap se tím, tati," uklidňovala jsem ho, ale jeho slova mě
potěšila.Někdy během dne se mu podařilo vytratit se, zajít do místního
holičství a nechat se ostříhat. Když jsem se na něj podívala z profilu,
zřetelně jsem viděla, že vypadá jako na fotografiích starých pětadva¬
cet let, kdy měl vlasy i knír tmavě hnědé. Byl tehdy o něco hubenější,
ale úplně stejně vážný. Vybavuju si jeho hrdý výraz na první fotce,
BRIAN FREEMANkterou Monica pořídila, když mě jako malou držel v náručí. Bylo
to dávno předtím, než jsem pochopila, co pro něj znamenalo, že
mě našel přede dveřmi zrovna toho roku. Před čtyřmi měsíci mu
Alzheimerova choroba vzala otce. Matka opustila tento svět o pět
měsíců dřív, stižená úplně stejnou prokletou nemocí. Pak si do ži¬
vota pustil Shelby Lakeovou. S oblibou říkával, že nezachránil jen
on mě, ale i já jeho.„Musím se tě na něco zeptat, Shelby.“„Jasně, tati. O co jde?“„Nechci, abys propadla panice, až to uslyšíš.“„Jen do toho, tati.“Hlas se mu nervozitou trochu klepal. „Jak se jmenuje ten kluk,
co zmizel?“ chtěl vědět.Zůstala jsem na něj zírat. „Tati, já - já nevím„Shelby, to jméno. Prosím.“„Je to Jeremiah, tati. Jeremiah Sloan.“Přikývl, jako by to bylo jedno ze slov v křížovce, na které dlouho
nemohl přijít. „No ovšem. Přesně tak. Děkuju ti. Dokázal jsem
si z posledních dvou dnů vybavit úplně všechno, jenom tohle ne.
Zvláštní, co? Prostě se mi to vypařilo. Jako když ze stěny spadne
kus malby. Dneska to byl fakt děsný den. Vím, že nemůže být po¬
každé posvícení, ale dnešek byl vážně šílený.“Táta mluvil naprosto věcně, aby mě ochránil. Bylo mi jasné, že
nikdy neukáže, jak moc je z toho nešťastný, ale bylo to v něm. Od¬
vrátila jsem hlavu, aby neviděl smutek v obličeji, avšak stejně jsem
ho nedokázala oblafnout.„Nemusíš nic předstírat,“ ujistil mě. „Budeme to prostě brát tak,
jak to je.“T ' ' U„Ja vím.„Může to přijít rychle, nebo to bude postupovat pomalu. Navíc
jsou na to dnes nový léky. S trochou kliky si to ještě nějaký čas ani
nebudeme uvědomovat.14„Já vím,“ opakovala jsem a stěží ze sebe páčila slova.Zvláštní bylo, jak jsem si v tu chvíli najednou připadala starší.
Puberťačka i volejbalistka mě najednou opustily, zapadly v dávné
HLUBOKÝ SNIH125minulosti a nechaly mě tu samotnou. Jako kdyby Jeremiah při svém
zmizení vzal s sebou to, co ve mně zbylo z mé vlastní minulosti.„Trina už je zase nemocná,“ poznamenala jsem a ani jsem nevědě¬
la, proč mu to vykládám, když má sám svých starostí dost. „Včera
večer mi to řekla.“„To je mi moc líto.“„Nechci, aby to celé musela prožít sama. Jen se bojím, že se bude
bránit a nepustí si mě k tělu. Ani nikoho jiného. Karla. Nebo Annu.“
„Někteří lidé to prostě neumí.“„Já vím. A právě ona je ten typ.“„Prostě buď připravená, kdyby tě potřebovala, víc udělat nemůžeš.
Sama se musí rozhodnout, co potřebuje."„Já vím,“ přitakala jsem do třetice.Seděli jsme tam a já cítila, jak mě přemáhá vztek na celý svět.
Ovládla mě přesně ta bezmoc, jakou člověk pocítí, když osud zasadí
ránu někomu, koho má rád, a přitom není nikdo, komu by to šlo
dát za vinu, nikdo, koho by za to šlo seřvat.„Nechceš přinést kytaru a něco zahrát?“ navrhl otec ve snaze
vytrhnout mě z beznaděje, do níž jsem spadla.„Vlastně nechci, omlouvám se. Projdu si předpověď počasí. Chci
být chvíli sama.“„Rozumím, Shelby. Užij si to. A koukej se trochu vyspat.“Vstala jsem a sklonila se, abych ho políbila na temeno hlavy. Pak
jsem ho pevně objala a nechtěla pustit. On mě k sobě taky tiskl.
Nemuseli jsme si nic říkat. Budoucnost jsme jednoduše nebyli
schopni ovlivnit.Otočila jsem se, chvatně vyšla z altánu a spěchala nahoru do své¬
ho pokoje. Když jsem stála u okna s výhledem na zadní dvorek,
viděla jsem, jak světlo v altánu zhaslo, otec se vydal zpátky k domu
a já ho ve tmě sotva rozeznávala. Jakmile odešel, nezbylo tam nic
než divoká příroda. Otevřela jsem okno a přes žaluzii se nadech¬
la vlhkého vzduchu. Noc byla po divoké bouřce klidná a tichá,
na stromech se nehnul ani lístek.Pak se ke mně zničehonic snesla sova pálená, doširoka roz¬
táhla tmavě hnědá křídla a klesala. S výkřikem jsem uskočila.
126BRIAN FREEMANNa okamžik jsem zahlédla její mnišskou tvář a upřený pohled.
Vzápětí sova narazila do žaluzie a po nárazu se ve spirále snesla
k zemi. Když jsem znovu vykoukla ven, pták poskakoval na trávě
pode mnou a se zlomeným křídlem se neúspěšně pokoušel vzlét¬
nout. Rozběhla jsem se ke schodům, abych sovu zachránila.Znáte mě. Věřím na znamení.A teď jsem měla pocit, že nás nic dobrého nečeká.
19Raněné ptáky vozím do Veterinárního střediska pro dravce docela
běžně, takže pro ten účel schraňuju v kůlně za domem lepenkové
krabice a pořádné lovecké rukavice. S tátovou pomocí jsem dokázala
hodit přes sovu deku, nacpala ji do krabice a tu položila na podlahu
před přední sedadlo vozu. Zavolala jsem kamarádce Jeannie Sam-
perové, která středisko řídí, a ona slíbila, že tam na mě bude čekat.
Je zvyklá, že jí během léta lidé volají v kteroukoliv denní i noční
hodinu, a nikdy jsem nezažila, že by si sovu, sokola či orla nepřijela
osobně převzít, klidně uprostřed noci.Stanton je hodinu cesty od Světa. Silnice byla temná, prázdná
a po mohutném lijáku kluzká. Mohla jsem cestou přemítat o hodně
věcech, ale všechny jsem vytlačila z mysli a prostě jen civěla do tu¬
nelu vytvořeného předními světlomety a dávala pozor na jeleny
a losy. Občas jsem zaslechla, jak se sova v krabici zavrtěla.K veterinárnímu středisku jsem dorazila chvilku před půlnocí.
Ve skutečnosti tvořil zvířecí nemocnici Jeanniin dům a pár akrů
půdy daleko za obchodní čtvrtí města. Jeannie, manžel a čtyři děti
se mačkali v horním patře, přízemí, garáž, suterén a okolní stavby
se změnily na kliniku, kde bylo možné kdykoliv ošetřit a ubytovat
několik desítek dravých ptáků. Jeannie uměla vytřískat peníze
z nejrůznějších fondů, takže vybavení i poskytovaná péče předčily
všechno, co kdy člověk ve veterinárním středisku viděl.Projela jsem po bahnité, kroutící se cestě mezi stromy a uviděla,
že garáž už je otevřená. Ale k autu mě nepřišla přivítat Jeannie.
K okýnku u řidiče přistoupil chlápek, kterého jsem nikdy předtím
neviděla. Usmál se, tak jsem okno spustila.
BRIAN FREEMAN„Vy musíte být Shelby,“ oslovil mě. „Jeannie říkala, že jste na ces¬
tě. Já jsem doktor Lucas. Jestli jsem to správně pochopil, vezete mi
jednoho malýho pacienta.“„Ano, je to sova, která mi vrazila do okna. Bojím se, že má zlo¬
mený křídlo."„Tak ji vezmeme dovnitř a podíváme se na to.“Doktor Lucas vypadal, že mu ještě nebylo ani třicet. Přes červe¬
ně kostkovanou flanelovou košili a vyšisované džíny si oblékl bílý
lékařský plášť. Dlouhé, pískově světlé vlasy mu padaly na ramena.
Nikdy se mi u mužských dlouhé vlasy moc nelíbily, ale k němu se
hodily. Byl hubený, měl úzký obličej a laskavé, pronikavě modré
oči. Když se usmál, kůže kolem očí se zkrabatěla a člověk zatoužil
ohmatat si ty vrásky prstem, jako by prozkoumával mapu nějakého
neznámého, exotického místa.Vystoupila jsem a zjistila, že je vyšší než já, ale žádný obr, tak
sto sedmdesát osm čísel. Potřásl mi rukou. Stisk měl pevný a dlaně
měkké. Odvedla jsem ho k místu pro spolujezdce, on se naklonil
dovnitř a opatrně vzal krabici do rukou, jako by zvedal novorozeně.
Jak se krabice pohnula, sova uvnitř se vyděsila, začala sebou mlátit
a doktor Lucas zašeptal: „Nic se neděje, kamaráde, chceme ti jen
pomoct. Neboj se.“Ten člověk se mi zamlouval.„Mrzí mě, že jsem vás vytáhla z postele uprostřed noci,“ pozna¬
menala jsem.„Ještě jsem nespal. Nemoh jsem zabrat a civěl jsem do stropu.
Když mi Jeannie zavolala, byl jsem vlastně docela rád.“„Vy jste veterinář?11 zeptala jsem se, a sotva jsem to pleskla, hned
mi bylo jasné, jak pitomá otázka to je.„Už dva roky,11 odpověděl s úsměvem a odnášel krabici do garáže.
Kráčela jsem za ním podél řady oken dozadu do ordinace. „Nemějte
obavy,11 pokračoval. „Všechny zkoušky jsem zvládnul. Psovi umím
změřit teplotu jako nikdo jiný.11Zasmála jsem se. A možná k tomu taky trochu zrudla.
„Omlouvám se, myslela jsem to tak, že tu obvykle narazím na
doktora Tima.11 Doktor Tim byl nejmilejší a nejschopnější zvířecí
HLUBOKÝ SNIH129doktor na celé zeměkouli a bylo mu tak asi dvě stě let. Chodil
na středisko pomáhat jako dobrovolník od chvíle, kdy to tu Jean¬
nie otevřela.„Ano, nedávno jsem nastoupil do Timovy ordinace ve Stantonu,“
vysvětloval mi Lucas. „Chystá se jít za pár let do důchodu. Až to
udělá, převezmu praxi po něm.“„Ze by doktor Tim někdy šel do důchodu?" podivila jsem se. „To
si vůbec neumím představit. Jsem si naprosto jistá, že ho z ordinace
jednou vynesou nohama napřed."„Jo, to se může docela dobře stát. Pěkných pár měsíců mi trvalo,
než jsem ho přesvědčil, aby mě přibral na palubu, a on pak neu¬
dělal nic jinýho, než že si trochu zkrátil ordinační hodiny. Ale to
je v pohodě. Když člověk dělá něco, co má rád, proč by s tím měl
skončit? Já navíc nikam nespěchám. Pokud jde o mě, může doktor
Tim ordinovat, jak dlouho chce. Jsem rád, že se od něj něco naučím."Bylo docela úlevné potkat někoho, kdo je jako já a nikam moc
nespěchá. Někdy mám pocit, že svět je plný lidí jako Violet Ro-
kaová. Ta končí jeden den v poklusu jen proto, aby mohla začít
další den sprintem.„Bydlíte ve Stantonu?" zeptala jsem se.„Bydlím. Nastěhoval jsem se sem asi před rokem. Ve skutečnosti
jsem se tady narodil, ale když mi bylo deset, rodina se přesu¬
nula jinam. Vyrůstal jsem v Kansas City a veterinu vystudoval
na Kansaské státní univerzitě."„A vrátil jste se sem? S tím se tu člověk moc často nesetká."„Jo, to je takový rodinný drama. Můj děda potřeboval pomoc
a já byl jediný, kdo měl sílu zvednout zadek a vrátit se domů. Asi
v tom velkou roli hrálo to, že i po všech těch letech, co jsme žili
jinde, pořád ještě považuju Stanton za domov."„Vím přesně, jak to myslíte."Hovor s doktorem Lucasem mě bavil, ale za řadou oken, jež
oddělovala ordinaci od garáže, jsem uslyšela kroky. Ohlédla jsem
se přes rameno a uviděla, jak na mě mává Jeannie Samperová.„Nedělejte si starosti, zvládnu to sám," ujistil mě doktor Lucas.
„Nemusíte tu se mnou stát. Jděte si popovídat s Jeannie."
I ÍOBRIAN fREEMAN„Víte to jistě? Moc ráda vám pomůžu. Už jsem to dělala. V pod¬
statě jsem veterinární sestra.“„To je v pořádku. Kdybych potřeboval druhý pár rukou, zařvu.“Trochu mě zamrzelo, že mě takhle vypoklonkoval, ale nechala
jsem ho se sovou o samotě. Před ordinací mě Jeannie na uvítanou
objala. Omluvila jsem se, že jedu tak pozdě, ale ona jen mávla
rukou, jako že o nic nejde. Přes sklo jsme společně sledovaly, jak
doktor Lucas ošetřuje sovu. Na člověku vždycky poznáte, jestli
má rád zvířata. Připravoval sovu na to, aby ji mohl uspat a udělat
snímek křídla, a postupoval rychle, rozhodně a něžně.„Tak doktor Tim má partnera," poznamenala jsem. „To je úžasný."„Jo, nikdy by mě nenapadlo, že ta chvíle nastane," přitakala
Jeannie. „Lucase mám ráda. Je moc schopný. A ještě ke všemu
velice okouzlující."„Taky mám ten dojem."„A navíc svobodný," dodala Jeannie a mrkla na mě.Přešla jsem poznámku pokrčením ramen. Jeannie považovala
za svoje životní poslání dostat mě pod čepec. „No jo, asi mu na to
nezbyl čas," zabručela jsem.„Jasně. Člověk nikdy nemá čas, když si ho neudělá, Shelby La-
keová. Tak pojď, dostaneš hrnek čaje a pokecáme."Měla jsem před sebou hodinu jízdy domů a nemohla jsem se
dočkat, až vyrazím na cestu, ale čaj s Jeannie bych nikdy neodmít¬
la. Pěstovala svůj vlastní a její potomci ho během léta prodávali
na farmářských trzích. Jakmile člověk jednou ochutnal její čaj, už
tu řezanku z obchodu nemohl pít.Jeannie mě vedla nahoru po úzkých starých dřevěných schodech,
prkna praskala a hýbala se mi pod nohama. V obývacím pokoji
v patře jsem zapadla do odřené sedačky a Jeannie se vydala do ku¬
chyně dát vařit vodu. V místnosti hořela podomácku vyrobená
svíčka s citronovou vůní, jiné světlo tam nebylo.Dveře do dalších pokojů v patře byly zavřené. Všichni ostatní
spali.Za chvilku byla Jeannie zpátky a nesla mi čaj v porcelánovém
šálku, který vypadal, že hodně pamatuje. Květinový vzorek úplně
HLUBOKÝ SNIH131vybledl. Sama si čaj nalila do keramického hrnku s logem stan-
tonského Veterinárního střediska pro dravce. V téhle domácnosti
prostě nic vzájemně neladilo a to se mi líbilo.„Tady to máš, zlato.“Jeannie zapadla do houpacího křesla proti mně a s jednou nohou
na podlaze se neúnavně odrážela a pohupovala. Bylo jí čtyřicet, vlasy,
které si stahovala do uzlu na temeni, jí předčasně zbělely. Vždycky
říkala, že se čtyřmi dětmi by zešedivěl každý. Byla vysoká a notně
rozložitá, ale navzdory tomu se pohybovala velmi svižně. Nikdy jsem
ji neviděla odpočívat a vždycky dělala tři věci najednou. Upíjela čaj,
přitom pustila televizi, hned ji ztlumila, ovívala se časopisem a vy-
laďovala reproduktor elektronické chůvičky, přes niž bychom slyšely,
kdyby se v dětském pokoji probrala šestiměsíční Hildy.Jeannie se celý život snažila zvládnout víc věcí najednou, ale ni¬
kdy jsem neměla pocit, že by ji to kdovíjak drtilo. Vedla veterinární
středisko, a přesto si s manželem našli čas na to, aby všechny děti
učili doma. Nejstarší Matthew už oslavil šestnácté narozeniny, byl
hluboce věřící, stejně jako jeho rodiče, a od zimního semestru ho
přijali do přípravky na Severozápadní univerzitu. Obě prostřední
děcka byla podobně šikovná.„To je hrozná záležitost s tím Jeremiahem Sloanem,“ prohlásila
Jeannie. „Už jste mu na stopě?11„Ještě ne.11„Kdyby se to stalo některýmu z mých dětí, asi bych projela všech¬
ny ulice v okrese a křičela jeho jméno. Dennis musí být na prášky.11„To je. Všichni jsou z toho hotoví.11„Tady se říká, že ho někdo unes. Je to pravda? Nemůžu uvěřit,
že by se u nás něco takového stalo.11„Zatím pořádně nevíme, co se vlastně seběhlo,11 upozornila jsem
ji opatrně.1' „Hele, já mám dva kluky. Proto nevylučuju, že Jeremiah se někam
vydal a dostal se do průšvihu. Kluci jsou prostě takoví.11„Ani tuhle možnost jsme nevyloučili.11Jeannie otevřela ústa, jako by chtěla něco dodat, ale pak je zase
zaklapla. Napila se čaje a její kulatý obličej vypadal v poblikávajícím
BRIAN FREEMANsvětle svíčky utrápeně. Pohrávala si s uvolněným pramínkem šedi¬
vých vlasů a pohupovala se v křesle.„Jeannie? Tobě se něco honí hlavou, viď?“„Ale určitě o nic nejde,“ mávla rukou. „Neměla bych o tom mluvit.
Nerada šířím drby.“„Pohřešujeme Jeremiaha," připomněla jsem jí. „Teď není čas na to,
nechávat si něco pro sebe.“Jeannie postavila hrnek na odkládací stolek mezi námi. Nikdo
nás nemohl slyšet, přesto se naklonila v houpacím křesle dopředu
a začala šeptat. „Hele, sama víš, že se s Dennisem vídáme hodně
často," začala, „ať už tady, nebo u něj v práci."„Samozřejmě."Dennisova práce v rezervaci vedla k tomu, že každou chvíli našel
raněného ptáka, který potřeboval ošetřit v Jeanniině středisku.
Když pak byl uzdravený opeřenec připraven na vypuštění zpátky
do divočiny, Jeannie s Dennisem se postarali, aby k tomu došlo co
nejhlouběji v lesích. Tahle vzájemná vazba z nich za ta léta udělala
přátele.„Loni na podzim se přihodila taková podivná věc," dala se do vy¬
světlování. „Dost špatně se mi o tom mluví. Chci říct, vím, co je
Dennis za člověka, a dokážu s tím žít, ale nelíbí se mi, když ze mě
někdo dělá spoluviníka."Zvědavě jsem přimhouřila oči. „Pokračuj," pobídla jsem ji.„Byli jsme spolu u něj v práci a on se mě zeptal, jestli by náš Mat-
thew nemoh nejbližší sobotu pohlídat Jeremiaha. Celou noc. Chtěl
vědět, jestli by moh Matthew u nich v domě i přespat."„Proč o to nepožádal Adriana?"„O to právě jde. Ellen a Adrian byli oba mimo město. Ona se
vydala na nějakou maloobchodní konferenci do New Orleans
a vzala Adriana s sebou."„Aha." Začínalo mi to docházet.„Už chápeš, proč mi to bylo nepříjemný? Dennis se chystal na ce¬
lou noc zmizet a chtěl, aby kluka hlídal někdo ze Stantonu, ne ze
Světa. Nestál o to, aby se to rozkřiklo. Jsem si jistá, že měl s někým
poměr a snažil se to tajit."
HLUBOKÝ SNIH„Pokud by člověk měl dát na drby, určitě to nebylo poprvé.“„To si piš, že ne. Jak jsem říkala, znám Dennise se vším všudy
jako svoje boty. Nebyla jsem z toho tehdy nadšená, ale nakonec
jsem souhlasila, že to pro něj Matthew udělá. Kluk se snaží šetřit,
aby si moh koupit dalekohled, a Dennis mu nabídl sto babek, když
tam přespí. Věděla jsem, že Matthewovi se ty prachy budou hodit.“„A co se stalo ?“„Všechno šlo jako na drátku. Matthew s Jeremiahem celý večer
čučel na telku a hrál s ním videohry. Kolem půl desáté kluka uložil
do postele. Všechno bez zádrhele. Až na to, že v jednu v noci mi
Matthew zavolal. Panikařil."„Proč?“„Než šel sám na kutě, zaskočil se podívat na Jeremiaha. Chlapec
ve svém pokoji nespal."„Jako že byl pryč?"„Jo. Matthew se už chystal volat 911, ale já mu řekla, aby nejdřív
pořádně prohlídnul celý dům a obešel pozemek a podíval se, jestli
tam kluka někde nenajde. Poslech mě a našel Jeremiaha, jak sedí
na zadní verandě pod oknem do svého pokoje. Tvrdil, že vylezl
ven, aby se podíval na hvězdy."„Tak o co jde?"„Matthew si byl naprosto jistý, že mu Jeremiah lže. Vůbec na sobě
neměl pyžamo. Oblékl se. A boty měl zablácené, jako by brouzdal
někde po lese. Matthew se ho na to zeptal, ale Jeremiah přísahal,
že nikde nebyl. Prý došel jen doprostřed trávníku, to bylo všechno."„Jenže?" pobídla jsem ji, protože mi bylo jasné, že vyprávění
neskončilo.„Jenže Matthew mi řekl ještě něco. Povídal, že kluk vypadal
opravdu, ale opravdu vyděšeně. Prý se celý třásl. Působilo to do¬
jmem, že Jeremiah zahlíd nějakou příšeru."
20V	neděli ráno jsem zaspala budík. Místo abych se probudila v půl
šesté, probrala jsem se až v sedm. Otec byl pryč. Jeho vůz na pří¬
jezdové cestě nestál. Bleskově jsem se vypravila a jako obvykle se
stavila ve Ztracené díře na snídani. Stoly byly obsazené přespolními,
jako večer předtím.Zavolala jsem na Postýlku, co si dám, a posadila se k pultu vedle
Adama. Seděl na stejné stoličce jako předcházejícího večera a vypada¬
lo to, že vůbec neodešel. Ale měl na sobě zase už policejní uniformu.
A nádavkem oči podlité krví a lemované tmavými kruhy, vlasy mastné.
Na pultě před ním stál hrnek kafe a vedle se vyjímaly čtyři aspiriny.
Prostě ukázka člověka, který se snaží vypořádat s kocovinou.„Zapsal sis jeho číslo?“ zeptala jsem se.„Koho?“„Toho náklaďáku, co tě přejel.“„Ha ha. To jsme se nasmáli."Sama jsem se skutečně rozesmála, ale Adam ne. Položil si všechny
aspiriny najednou na jazyk a spláchl je kávou.„Otec už tu byl?“ zajímala jsem se.„Jo, mezitím se přesunul do kanceláře."„Počítám, že tvůj vzhled patřičně ocenil."„To téma tu zaznělo," připustil Adam.Znova jsem se dala do smíchu. Uměla jsem si představit, jak ho¬
vor probíhal. „Hele, dej si bacha, ať tě v tomhle stavu nevidí agent
Reed," varovala jsem Adama. „Taky by nebyl nadšený. Poslal by tě
prohledávat další záchody."
HLUBOKÝ SNIHAdam nasadil zasmušilý výraz nešťastného buldoka. „Pozdě,“
poznamenal.„Proč? Reed už tady byl?“„Ne, ale včera v noci jsem proved děsnou pitomost."Tohle jsem vážně slyšet nechtěla. „Adame, co jsi udělal?" zeptala
jsem se proti své vůli.„Šíleně mě nasralo, jak drsně mě od vyšetřování odstavil. Navíc
jsem byl zlitej pod obraz. Tak jsem mu zavolal."„To snad ne."„Ale jo."„Mluvil jsi s ním?"„Nahrál jsem mu vzkaz. Byl to kolosální záchvat. Stoprocentně
mám po kariéře. Ale co, kruci, nejspíš je to takhle lepší. Jsem debil.
Na co sáhnu, to zvorám."Pohladila jsem ho po zádech, protože vypadal, že se každým
okamžikem rozbrečí. V životě jsem ho neviděla takhle rozhozené¬
ho. „Vykašli se na to. Takové věci se stávají," uklidňovala jsem ho.
„Prostě ses trochu utrh ze řetězu, a co má být? Všichni za sebou
máme pár perných dní a moc jsme toho nenaspali. Navíc nejsi
zaměstnanec FBI. Jsi podřízený mého otce."Moje uklidňování odbyl Adam mávnutím ruky. Litoval sám
sebe a já mu to nemohla mít za zlé. „Když bude FBI chtít, abych
se odporoučel, nic mě nezachrání," zanaříkal. „Reed ztratí slovo
s Violet, ta promluví s Tomem a Tom mě vykopne na chodník.
Vždyť víš, jak to chodí."„S agentem Reedem promluvím," slíbila jsem mu.„Ničemu tím nepomůžeš."„To nemůžeš vědět. A ať už budou řederálové nebo Violet říkat
cokoliv, táta tě přece nevyhodí kvůli jedný chybě. Možná ti dá
důtku, ale tím to skončí. Ví, že ti tahle práce jde."V	tu chvíli se přede mnou objevila Postýlka a přinesla kafe a malou
kupičku lívanců s borůvkami. Byla svěží jako ranní slunko, dlou¬
hé vlasy si stačila umýt, pečlivě se nalíčila a vykračovala si rázně
a pružně. Nevěděla jsem, jestli za to může vyhlídka na další den plný
tučných příjmů, nebo jestli se jí vydařila včerejší noc. Možná obojí.
BRIAN FRFLMAN„Už ti Adam vyprávěl svůj strastiplný příběh?" zeptala se mě.„Jo,“ přikývla jsem.„V jednom kuse tady vykřikoval, že tomu chlápkovi od FBI zavolá,
a já mu říkala: Nedělej to! Snažila jsem se ho rozveselit, ale on si
ve vlastním neštěstí přímo bahnil." Beli se naklonila přes pult, až
se nosem téměř dotýkala Adamova obličeje. „Abys věděl, Adame
Twilley, většině chlapů se moc líbí, když se je pokouším rozveselit."„Hodtam zpátečku, Beli," zavrčel Adam vztekle. „Nemám náladu."Honem jsem změnila téma, než Adam zase vybuchne. „Co Trum¬
bera?" zeptala jsem se Postýlky. „Zpátky mezi živými?"„Jo, v tuhle chvíli maká. Včera ke mně zajel Kenny z opravny
v Čarodějově Stromě a trochu si pohrál s motorem. Dnes ráno
jsem dokázala nastartovat. A cestou mi pochopitelně málem došel
benzín. Myslela jsem si, že mám v kůlně plný kanystr, ale houby.
Bála jsem se, že Trumbera vypustí duši, než sem dojedu."Postýlka mívala tendenci mlít páté přes deváté, takže jsem ji
přestala poslouchat a vrhla se na lívance. Mám podivný zvyk
okusovat lívance tak, aby jejich tvar představoval jednotlivé fáze
měsíce. Zrovna když jeden lívanec dorůstal do tří čtvrtí, uslyšela
jsem, jak Adam tiše zaklel. Obličej mu najednou zpopelavěl jako
mrtvole. Sledovala jsem směr jeho pohledu a uviděla ve dveřích
jídelny agenta Reeda. Na sobě měl tmavý oblek a oči skrýval za zr¬
cadlovými slunečními brýlemi. Pokynul mi prstem.„Nehýbej se," zašeptala jsem Adamovi. „A nic neříkej."Spočítala jsem si, že nepotřebujeme, aby se Adam a agent Reed
střetli před několika desítkami novinářů. Však taky sotva ta me¬
diální smečka Reeda zahlídla, otázky se začaly jen hrnout. Agent
stál ve dveřích a neodpovídal, jako by byl totálně hluchý. Nechala
jsem lívance ležet, hodila na pult nějaké drobné a honem se k němu
vydala. Podržel mi dveře a společně jsme vyšli na chodník.„Dobré jitro, zástupkyně Lakeová," pozdravil mě.„Zdravím," přikývla jsem. „Poslyšte, slyšela jsem, že Adam vám
včera nechal nějaký nešťastný vzkaz, tak vám chci jen říct, že -"Přerušil mě. „Pokud mi chce zástupce Twilley něco říct, může
to udělat sám. Nebojujte za něj jeho války."
IIL U I) O K Y SNIH„Jistě. O všem.“„Teď nemáme čas se čímkoliv nechat rozptylovat. V případu
došlo k obratu.“Ucítila jsem, jak mi srdce vyskočilo až do krku a nechalo po sobě
hořkou příchuť v ústech. Měla jsem strach, čím bude Reed pokra¬
čovat. „Našli jste Jeremiaha?" zeptala jsem se tiše.„Ne,“ zavrtěl agent Reed hlavou, „ale objevili jsme ten postrádaný
Ford F-150Bílý pick-up stál na parkovišti poblíž pláže u jezera Shelby Lake.Tuhle oblast pochopitelně dobře znám. Za život jsem tu strávila
spoustu hodin, pozorovala zátoku, kde otec přivazoval mezi stromy
loďku, a přemýšlela o podivných okolnostech, které ho dovedly
domů, aby mě zachránil. Tohle byla moje svatyně, malé jezírko,
kterého se dotkl Bůh.Všichni ostatní v mittelském okrese to pochopitelně vnímali jen
jako klidný flek, kde si náruživí rybáři, jako je otec a Adam, přijdou
na své. Jo, a taky to byl vhodný zapadák pro výrostky hledající
bezpečný kout, kde by je nevyčmuchali poldové. Jezero vlastně
není moc daleko od Martinovy Hory, v níž dodávku ukradli, ale
ve srovnání s rušným turistickým městečkem to tu působí velmi
odlehlým dojmem. Kdybyste štípnuli pick-up a chtěli pařit na místě,
kde vás nikdo nevyhmátne, nemohli jste si vybrat lip.Totéž platilo i v případě, že jste unesli dítě.Takhle brzo ráno byla stopadesátka jediný vůz na celém parkoviš¬
ti. Z okolních stromů na ni padalo vlhké listí a jehličí. Pozemek byl
vydlážděný, takže tu nezůstaly žádné otisky pneumatik. Technici
z FBI vůz obstoupili a prozkoumávali ho zvenku i zevnitř. Další
skupina pročesávala pláž a hledala důkazy, že tu někdo byl. A jedna
skupina prohrabávala odpadkové koše.V	lese okolo se pohybovalo asi dvacet policistů a dobrovolníků
a neúnavně po Jeremiahovi pátrali.„Kdo auto našel?" zeptala jsem se agenta Reeda.„Za rozbřesku sem dorazil nějaký rybář," odpověděl. „Vzpomněl
si, že v televizi mluvili o ztraceném F-150, tak to nahlásil."
BRIAN FRF [MAN„Dá se nějak určit, jak dlouho tu stojí?“Reed se zamračeně rozhlížel po parkovišti. „Zatím ne,“ zavrtěl
hlavou. „Ještě jsme nestačili prohledat celou oblast, proto ani při¬
bližně nevíme, kdy ho tu nechali stát. Snad se někdo přihlásí a poví
nám, jestli ho tu v posledních dnech viděl.“Jeden z techniků FBI, oblečený od hlavy k patě v bílém, agenta
Reeda přivolal, aby mu něco sdělil.Zírala jsem na F-150 a snažila se nějak si to v hlavě srovnat.V	pátek ráno stála tahle dodávka půl bloku od zmrzlinárny Bon¬
nie Butterfieldové v Martinově Hoře. Zmizela někdy po jedenácté
a sotva o dvě hodiny později zahlédli Gruderové někoho v bílém
F-150 poblíž místa, kde se ztratil Jeremiah. Možná to byl tenhle vůz.
Možná ne. Teď je neděle ráno a pick-up z Martinovy Hory se našel
opuštěný na místě, které je od národní rezervace pěkně daleko.Reed se vrátil a sundal si sluneční brýle. „Ve voze nic nenašli,"
oznámil mi.„Nic, co by dokazovalo, že Jeremiah byl uvnitř?"„Nic, co by dokazovalo, že vůbec někdo byl uvnitř. Auto je doko¬
nale vyčištěné. Nikde žádné otisky, dokonce ani na korbě. Co vám
napovídá zkušenost - jsou puberťáci, co šlohnou auto pro zábavu,
tak dobří při zametání stop?"„Kdepak."„Jo, taky bych řek. Tohle neudělala žádná děcka. Byla to důklad¬
ná práce. Dotyčný nechtěl, abychom něco našli."„Myslíte si, že tohle je ten pick-up, že jo?"„Bez důkazů si tím nemůžeme být na sto procent jistí. Ale jestli
chcete vědět, co mi napovídá nos, tak máte pravdu, jo, je to ten
vůz a je nějak spojený s Jeremiahovým zmizením."„Co to znamená?"Reed si zkoumavě prohlížel pátrače, kteří rameno na rameni
pročesávali lesní podrost. „Jestli byl Jeremiah v tomhle autě, tak
ho sem někdo po únosu přivezl nebo tady ten auťák postavil, aby
nás svedl ze stopy a nechal hledat na špatném místě. Ať je to, jak
chce, nebaví mě, že mu to zatím vychází."Pochopila jsem, co to znamená.
H I II [( n K Y SNIHJestli se únosce zbavil vozidla, je možné, že se zbavil taky Jere-
miaha. Ani jeden z nás to nechtěl vyslovit nahlas, ale mě se zmocnil
strach, že chlapce živého nenajdeme.Ta neděle nezačala dobře, a když jsme s agentem Reedem stáli
na břehu jezera Shelby Lake, pokračovala ještě hůř. Zaslechla jsem
pinknutí, jak mi do mobilu přistála zpráva. Poslala mi ji Monica
Constantová. Koukla jsem na ni a hned novinku nahlásila Reedovi.„Policie ve Stantonu našla mrtvé tělo.“
21Ne, nebyl to Jeremiah.Šlo o tělo Paula Nadlera, čtyřiadevadesátiletého pacienta, který
trpěl Alzheimerovou chorobou a v pátek ráno se vytratil z domo¬
va důchodců. Už řadu měsíců jsme se báli, že se panu Nadlerovi
na některém z jeho útěků něco stane, a teď se to splnilo.Prostředkem Stantonu teče řeka. Není to žádný veletok jako
Mississippi, spíš jen potok, jehož hladina klesá a stoupá podle toho,
jak moc prší. V pátek, kdy pan Nadler zmizel, byl pod mostem
na Oak Street jen takový čůrek, ale v sobotu v noci ho mohutná
bouře zvedla a změnila v hučící proud ženoucí se do kraje na jih
od města.Most na Oak Street je jen čtyři bloky od ústavu, kde pan Nadler
přebýval. Kdyby si kdokoliv sedl pod most, nebyl by z ulice vůbec
vidět, a tak není divu, že ho nikdo nenašel. Stantonská policie před¬
pokládala, že umřel přímo tam, a když následujícího dne začalo
pršet, vzedmutý proud se mrtvoly zmocnil a odnesl ji pryč. Nějaký
ekologický farmář, který jel v neděli do Stantonu na farmářské trhy,
zahlédl tělo pana Nadlera ležet asi tři kilometry jižně od města
na travnatém břehu řeky vedle silnice.Nadler měl na sobě to, v čem v pátek odešel z domova, mod¬
rou oblekovou košili, kostkovaný blejzr se záplatami na loktech,
plandavé světle hnědé kalhoty a švihácké lakýrky, které vlastnil
už dobře třicet let. V zapnuté zadní kapse kalhot se našla kožená
peněženka a v ní dvacet šest totálně promáčených dolarů, slevová
karta do roky zavřené stantonské restaurace a laminovaná fotka
HLUBOKÝ SNIH141.starcovy zesnulé manželky. Výraz v mužově mrtvé tváři byl do¬
konale klidný.Objevení mrtvého těla tak krátce po Jeremiahově zmizení vzbu¬
dilo Reedovu pozornost. Vyznával přece zásadu, že když se dvě
neobvyklé věci stanou těsně za sebou, je důležité zajímat se, jestli
by spolu nemohly nějak souviset. Výsledkem bylo, že dohled nad
vyšetřováním úmrtí převzal forenzní tým FBI a chystal se požá¬
dat o pitvu. Jenže tělo nevzbuzovalo žádná podezření a neneslo
známky násilí s výjimkou posmrtných zranění způsobených valící
se řekou. Podle mě to bylo tak, že pan Nadler pod mostem usnul
a už se neprobudil. Když to člověk vezme kolem a kolem, nakonec
to není nejhorší způsob, jak opustit tenhle svět.1	tak jsem z toho byla smutná. Přišlo mi líto, že pan Nadler umřel
sám. Přemítala jsem, co si asi tak ze svého života pamatoval, když
umíral, jestli si vybavoval členy rodiny a přátele. Ze všeho nejvíc mě
skličovalo, že jsem tam na břehu řeky neviděla obličej pana Nadlera.
Měla jsem před sebou tátovu tvář. Viděla jsem hrdého, silného otce,
obraného o všechno, čím byl, neschopného vzít do ruky vidličku
a říct, k čemu se používá. Zadívala jsem se do budoucnosti a měla
jsem z ní hrůzu.„Potřebujete mě tady?“ zeptala jsem se agenta Reeda.„Ne, v tuhle chvíli ne. Chcete si něco zařídit?“„Napadlo mě, že bych prošla cestu od domova důchodců k mostu
a koukla se, jestli tam po panu Nadlerovi něco nezbylo.“
„Rozumím. To je dobrý nápad. Až budete hotová, vraťte se sem.“
Bylo mu jasné, že smrt tohohle člověka pro mě znamená víc,
než jsem ochotná přiznat, to jsem na něm viděla. Vsadila bych
se, že mu Violet o otci pověděla, a dál už si to dokázal snadno
domyslet.Kolem řady restaurací a obchodního domu Walmart jsem dojela
do centra Stantonu. Našla jsem dvoupatrový domov důchodců,
kde pan Nadler žil. Zvenku se nijak nelišil od domů, kde bydlí
dvacátníci a třicátníci. Na parkovišti čekala dvě auta stantonské
policie, jejich posádky zřejmě zrovna sdělovaly smutnou novinu
obyvatelům a zaměstnancům ústavu.
BRIAN FREEMANZaparkovala jsem před domovem a přešla ulici. Na druhé straně
stála poštovní schránka, autobusová zastávka a McDonald.Po jednom útěku našli pana Nadlera v dětském koutku Mc-
Donaldu. Skákal s dětmi v nafukovacím hradu.Oak Street vedla kolem McDonaldu do předměstské čtvrti plné
zeleně. Kráčela jsem po chodníku a město vykukovalo mezi větve¬
mi. Smrt by si neměla vybírat takhle nádherná nedělní rána. Před
sebou jsem zahlédla most.Pěšky jsem tam byla za pár minut. Došla jsem doprostřed mostu,
naklonila se přes zábradlí a pod sebou uviděla svižně uhánějící
proud vody. Pršet přestalo už před pár hodinami, takže hladina
o něco klesla, ale pořád ještě to byla zmenšená napodobenina
zpěněné horské říčky. Hrnula se v mírných záhybech k jižnímu
okraji města. Podívala jsem se přes rameno a zjistila, že bydliště
pana Nadlera o pár bloků dál je pořád ještě vidět. Vrátila jsem se
ve svých stopách na břeh řeky a sešla po travnatém svahu dolů. Byl
mokrý a kluzký. Podél vody vedla betonová cesta, ale zvednutá
voda teď tekla přes ni. Nakoukla jsem přímo pod most a snažila se
mezi pilíři něco zahlédnout. Držela jsem se nad hladinou a bokem
postupovala po příkrém svahu podél opěrné zdi mostu. Překvapilo
mě, že jsem tam uviděla někoho sedět, jen pár čísel nad uhánějící
vodou.Byl to doktor Lucas z veterinárního střediska. Zatím můj příchod
nezaznamenal. Zíral do proudu jako hypnotizovaný.„No ne, zdravím vás,“ oslovila jsem ho.Sotva uslyšel hlas, vzhlédl a zadíval se na mě. Překvapila jsem
ho a hned se mu nepodařilo si mě zařadit. „A jo,“ přikývl nakonec.
„Dobrý den. Vy jste Shelby, že? To je překvapení.11„Jo, nečekala jsem, že vás znova potkám tak brzy. Jak se daří
sově?11„Počítám, že se nakonec úplně uzdraví. Poranění křídla nebylo' V /» ccvazný.„Zaplaťpánbu. To ráda slyším.11Pak si všiml uniformy. „Omlouvám se, Jeannie se mi nezmínila,
že jste u policie.11
HLUBOKÝ SNIH„V rnittelském okrese, ne tady v Stantonu. Dnes ráno našli dole
u řeky mrtvé tělo. Přijela jsem s lidmi od FBI, abychom se ujistili,
že to nemá žádnou spojitost s chlapcem, co se ztratil u nás ve Světě.“
„Jo, o tom nálezu vím,“ poznamenal Lucas.„Ano?“„Byl to můj dědeček. Paul Nadler. I já se tak jmenuju. Lucas
Nadler."Opatrně jsem přisedla vedle něj na betonový svah. Reka hlasitě
bušila do kamene. Ve stínu pod mostem bylo šero a trochu zima.
„To mě moc mrzí,“ ujistila jsem ho. „Když jste se včera v noci zmínil
o dědečkovi, nespojila jsem si to. Navíc mám dojem, že Jeannie seo	vašem příjmení ani nezmínila.“„Jo, mezi veterináři to takhle chodí. Vždycky budu doktor Lucas,
ne doktor Nadler. Upřímně řečeno mi to takhle vyhovuje. Je to
osobnější.“„Dodatečně se omlouvám, že jsem vás otravovala uprostřed ro¬
dinné krize. Myslím s tím, abyste pečoval o sovu.“„Ne, ne, byl jsem rád. Potřeboval jsem chvíli myslet na práci,
a ne na dědu Paula. Od pátku jsem byl úplně hotový, protože jsem
nevěděl, kam se poděl. Takové chvíle člověku alespoň připomenou,
kolik lidí je mu ochotných pomoct. Policie i zaměstnanci domova
důchodců byli skvělí. Jeannie taky. Společně jsme projezdili celé
město a hledali ho.“„Vím, že to neskončilo tak, jak jste doufal. Ale můžu vám říct, že
jsem tělo viděla. V obličeji neměl děs ani bolest.“„Ano, když mi ráno zavolali ze stantonské policie, hned jsem tam
zajel a myslím si totéž co vy. Vypadal, jako by se v klidu vytratil.
Přesto mě mrzí, že jsem u něj nebyl. Policie si myslí, že nejspíš
odešel z domova důchodců a sestoupil sem dolů k řece, tak mě
napadlo, že sem taky zajdu. Jako že jeho duše by se tu mohla ještě
nějaký čas vznášet. Nejspíš to zní dost praštěně.“„Kdepak. Ani náhodou.“Lucas se na mě usmál. Vzpomněla jsem si, co jsem si říkala v noci
na dnešek. Měl hezký úsměv, který se mu šířil od úst až do modrých
očí. Dlouhé světlé vlasy mu bez ladu a skladu padaly na ramena.
B H I A N I K I I M A N„Vrátil jsem se clo Stantonu, protože děda Paul potřeboval pomoct,“
dal se do vysvětlování. „Doufal jsem, že se o něj dokážu postarat,
ale když jsem sem dorazil, bylo jasný, že potřebuje péči, kterou mu
nedokážu poskytnout sám. Proto jsem ho přestěhoval do ústavu.
Není to špatný podnik, i když tam na člověka padá hrozná depka.“
„Pokaždé když pan Nadler utek, hlásili to i nám do Světa. Vypa¬
dalo to, že ho hlídají jen stěží.“„Asi se jim to nedá moc vyčítat," rozesmál se Lucas. „Děda Paul
byl jako Houdini. Ten kouzelnický mistr útěků. Zkusili jsme ho dát
hlídat přes satelit. Dokázal se sledovacího zařízení zbavit a zmizet.
Zamykali před ním výtahy, ale on jim nějak vyklouzl z jídelny.
Vždycky když ho policie našla, zavolali mi, já si pro něj dojel, ať
byl kdekoliv, a odvezl ho zpátky. Nesnášel to. Když jsem odcházel,
brečel. Rvalo mi to srdce.“I	mně to rvalo srdce.„Omlouvám se za takovou hodně osobní otázku, ale věděl, kdo
jste?“Lucas se nepřítomně zadíval do dálky. „Občas ano,“ odpověděl.
„Vždycky jen na chvilku. Ale většinou ne. Přesto jsem tam uvnitř
někde byl. Mluvil o tom, co jsme spolu dělali, když jsem byl malý
kluk, ale nechápal, že jsem to já a zrovna sedím vedle něj. I tak jsem
měl ta vyprávění rád. Člověku přinášelo úlevu pomyšlení, že v sobě
pořád ještě má střípky a útržky sebe sama, které mu nemoc nevzala.
Co na tom, že už si je nedokázal propojit se skutečností, ve které
právě žil. Vzpomínal třeba na rekreační zařízení, kam jsme jezdívali
v létě, a bylo to pro něj, jako bychom tam byli před týdnem. Nebo mi
se smíchem popisoval, jak mi udělal ve starém akváriu mraveniště,
jenže mravenci mi z něj utekli a babička kvůli nim s ječením vyběhla
z domu. Vzpomínám si na to. V té době mi mohlo být tak sedm. On
si nicméně myslel, že v tom starém domě s manželkou pořád ještě
bydlí. V jednom kuse se mě vyptával, kde je babička. Pro něj byla po¬
řád naživu. A pořád to byla nejkrásnější žena, jakou v životě poznal.“
„To je smutný, ale taky milý.“„Jak jsem říkal, člověk byl rád, že mu nemoc z hlavy nevymazala
úplně všechno.“
HLUBOKÝ SNIHI ISNa chvíli jsme se odmlčeli. Sedět vedle něj přinášelo úlevu.
Patřil mezi lidi, kteří si prožili to, co mě teprve čeká. Zatím jsem
jich moc nepotkala. Nerada o tom mluvím, ale s Lucasem mi to
nedělalo potíže.„Otec,“ zamumlala jsem.„Co je s ním?“ zeptal se a podíval se na mě.„Už se to rozjíždí."Okamžitě to pochopil. „Moc mě to mrzí, Shelby."„Jo. Dík."„Kolik mu je?"„Jen pětapadesát. Začalo to dost brzy. U jeho rodičů to probíhalo
stejně."„Dneska je dost možností, jak to zpomalovat."„Já vím. Všechno si zjistíme."„Kdybych vám mohl nějak pomoct„Jste hodný." Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že tam sedí¬
me už pěkně dlouho. „Budu vážně muset jít," povzdechla jsem si.„Samozřejmě."Zvedla jsem se a ometla si špínu z kalhot uniformy. „Co budete
dělat dál?" zajímala jsem se. „Přistěhoval jste se, abyste pomáhal
dědečkovi. Když teď odešel, zase vypadnete?"„Ne, myslím, že ne. Líbí se mi tady. Odjakživa."„To je dobře. A ještě jednou děkuju, že jste se včera v noci po¬
staral o tu sovu."„Bylo mi potěšením."„Na shledanou, doktore Lucasi."„Mohla byste prosím vynechat toho doktora?"„Jasně," usmála jsem se. „Lucasi."„Opravdu je mi moc líto to, co jste mi řekla o otci, Shelby. Na¬
prosto chápu, co teď prožíváte, věřte mi. Kdybyste si o tom chtěla
popovídat, moc rád vám věnuju čas. Možná bychom mohli někdy
zajít na večeři."Byla to milá, velkorysá nabídka, ale taky to trochu znělo jako
pozvání na rande.„To bychom možná mohli," odpověděla jsem. „To by se mi líbilo."
22Když jsme s agentem Reedem jeli ze Stantonu zpátky do Světa, měli
jsme asi hodinku jen pro sebe a já se pokusila zachránit Adamovi
zaměstnání. Ano, vím, že kdyby to bylo obráceně, on by pro mě
nehnul prstem, ale nechtěla jsem se dívat, jak přichází o práci kvůli
jedné pitomé chybě. Tak jsem Adama vychvalovala, jak to jen šlo,
a Reed seděl a poslouchal mě. Pak beze slova vytáhl z kapsy telefon
a přehrál mi z hlasové schránky ten vzkaz. Vyznívalo to o dost
hůř, než jak to Adam popisoval. Byl očividně natolik namazaný,
že nemohl pořádně mluvit, takže bylo slyšet, jak se zoufale snaží
dostat ze sebe slova, zatímco tnu za zády bušil déšť a duněla roc¬
ková muzika. Vyslovovat se mu dařilo převážně jen sprostá slova.
Po nějaké chvíli mu zřejmě samotnému došlo, co to vyvádí, protože
zničehonic skončil uprostřed věty. Tím už to ale napravit nemohl.„No, to je dost hrozný,“ připustila jsem, jelikož jsem nic jiného
říct nemohla.Agent Reed reagoval jen drobným neveselým úsměvem. Pak jed¬
noduše zastrčil mobil zpátky do kapsy. Zbytek cesty jsem neřekla
ani slovo.Dorazili jsme do Světa a vydali se rovnou cestou ke Sloanovým.
Uvnitř byl pořád ještě početný houf sousedů, kteří přišli rodinu
podpořit. Trina už se taky vrátila a přišla nám otevřít dveře. Za¬
vedla nás do obývacího pokoje, kde čekali Dennis a Ellen. Reed
jim chtěl povědět o posledním vývoji kolem F-150, než se ta zpráva
objeví v médiích. Věděla jsem, že nález vozu nevěstí pro Jeremiaha
nic dobrého, a tak jsem z hovoru s radostí vycouvala, sotva Reed
HLUBOKÝ SNIH147naznačil, že chce mluvit se Sloanovými o samotě. Všichni tři se ode¬
brali dolů do suterénu. My jsme s Trinou nechaly ostatní sousedy
v obýváku a vydaly se nahoru podívat na Annu, která se zabydlela
v Jeremiahově pokoji.Dveře do chlapcova pokoje byly na konci chodby. Vykročila
jsem k nim, ale Trina mi položila ruku na rameno a zastavila mě.
Nerozsvítily jsme si, takže její obličej se nořil do šera. Nezahlédla
jsem v něm žádné pocity, ale to mě nepřekvapovalo. Přesto mi bylo
jasné, že mi chce Trina něco povědět.„Shelby, o té rakovině jsem Anně neřekla. Zatím.“„Rozumím."„A nechtěla bych, abys jí o tom říkala ty.“„Samozřejmě. Vůbec se o tom nezmíním. Ale je to chytrá holka,
Trino. Ví, že se něco děje.“„To je mi jasné. Chystala jsem se jí to povědět tenhle víkend, ale
pak, když Jeremiah„Jo. Nikdy není správná chvíle."„Ne, to teda není." Trina mě vzala za obě ruce. „Poslyš, musím
tě o něco požádat. Abys pro mě něco udělala."„Cokoliv."„Počkej, vyslechni mě, než mi odpovíš. Podívej, udělám, co je
v mých silách, abych tu potvoru zase porazila. Znáš mě, bojuju
do posledního dechu. Ale jsem praktická žena. Taky jsem trenérka
a to znamená, že musím být připravená na každou možnost, včetně
toho, že člověk prohraje."„Trino -"„Ne, počkej. Poslouchej mě. Víš, že z toho nejsem smutná. Život
je prostě takový. Když se to stalo minule, musela jsem si tímhle
vším projít. Nebojím se o sebe, bojím se o Annu. Sama víš, jak je
těžké nemít mámu. Bojím se, že když tu nebudu, svede ji to z cesty.
Takže kdyby došlo na nejhorší, potřebuju vědět, že někoho má. Ne
jenom otce. Potřebuje mít v životě nějakou ženskou."„Víš přece, že to budu já. Ani jsi mě o to nemusela žádat."Pevně mi stiskla ruce. „Strašně moc ti za to děkuju, Shelby.
Neříkám, abys jí dělala kamarádku. Tou seš tak jako tak. Tohle je
148BRIAN FRtEMANúplně jiná rovina odpovědnosti. A vím, že budeš mít nejspíš plný
ruce práce s Tomem.“„S tím si nedělej starosti. Na všechno se vykašli a soustřeď se
na svůj boj. Dělej to, co je teď nejvíc potřeba udělat. Anna se na mě
může vždycky spolehnout. S tím si nemusíš lámat hlavu.“Kdybych neznala Trinu tak dobře, přísahala bych, že jsem v je¬
jích očích zahlédla slzy. Už nic neřekla. S neveselým úsměvem mi
pokynula, abych se vydala k Jeremiahovu pokojíčku. Vykročila
jsem, ale Trina zůstala stát v chodbě. Pochopila jsem, že nemůže
jít dovnitř. Jemně jsem zaťukala na dveře, abych Annu upozornila,
že hodlám vejít.Byl to chlapecký pokoj, vymalovaný tmavomodře a s plakáty
dinosaurů připíchnutými na stěnách. Po podlaze se válely modely
závodních vozů a duhově zbarvené kousky lega, všechno poházené
bez iadu a skladu. Člověk měl pocit, že kráčí bosýma nohama přes
minové pole. Špinavé prádlo a ponožky měl Jeremiah naházené
v jednom koutě a z té hromádky se šířil lehce navinulý pach kluka,
který se nesprchuje tak často, jak by měl. Na prádelníku jsem uvi¬
děla povalenou krabičku s badmintonovými košíčky Wilson. Uměla
jsem si Jeremiaha představit, jak na tábořišti tyhle míčky odpaluje
badmintonovou raketou do výšky a běhá za nimi.Postel měl neustlanou. Deka s motivem Jurského parku byla
notně zmuchlaná. Na posteli seděla Anna se zkříženýma nohama.
Před sebou měla v umělohmotném kyblíčku od zmrzliny kamínky
a skládala z nich na tvrdé obálce knihy od Ricka Riordana komí-
nek. Byla to pestrá směs oblázků z pláže, obroušených, naleštěných
a zaoblených vodou.Přitáhla jsem si k posteli plastikovou židli a sedla si na ni. Anna
se na mě ani nepodívala. S tichou úporností kladla kamínek na ka¬
mínek, pečlivě si je vybírala, aby na sebe hezky dosedaly. Komínek
před ní už byl vysoký přes dvacet centimetrů. Ve tváři měla vý¬
raz člověka, který zrovna v tuhle chvíli dělá tu nejdůležitější věc
na světě.„Ahoj, Anno,“ oslovila jsem ji tiše.„Ahoj, Shelby.“
HLUB UKY SNIH149„Co to děláš?“„Tohle je Stella.11„Cože?"„Stella. Loni na podzim jsme byli na školním výletě. Učitelka
nám ukazovala, jak indiáni staví z kamenů Stelly na památku svých
předků. S Jeremiahem nám to připadalo bezvadný.11„Jo, stéla,11 usmála jsem se. „Jasně. A proč stavíš stélu?11Dívka zvedala každý kamínek, jako by byl posvátný. „Je to vzpo¬
mínka na mrtvý,11 odpověděla.„To mluvíš o Jeremiahovi?"„Jo.11„Anno, nevíme, jestli je Jeremiah po smrti. Neměla bys na to
myslet. Všichni doufáme, že je v pořádku a brzy se vrátí domů.11Anna přidala další oblázek. Udělala to opatrně a pečlivě. Sotva
byla hotová, zavrtěla hlavou. „Ne, je mrtvý,11 prohlásila.„Proč si to myslíš?11„Řekl mi to.11Podívala jsem se na otevřené dveře pokoje. Chtěla jsem mít
jistotu, že nikdo jiný z domu nevyšel nahoru a neslyší, o čem si
tu povídáme. „Jeremiah ti pověděl, že je mrtvý? Jak to udělal?11
chtěla jsem vědět.„Včera v noci mě navštívil ve spánku. Byl celý mokrý, jako by bě¬
hal v dešti. Řek mi, že je po smrti, ale že je to v pohodě a nemám se
tím trápit. Jenže já musím. Tak jsem si řekla, že mu postavím Stellu.11„Anno, to byl jen sen.11„Ne, Shelby. Viděla jsem ho. Je mrtvý.11Vylovila z kyblíčku od zmrzliny další oblázek, položila ho na
ostatní, ale tentokrát se jí ruka rozklepala. Komínek z kamenů
se zhroutil a oblázky se rozsypaly po knížce a posteli. Anna se
zamračila, dolní ret se jí roztřásl, ale brečet nezačala. Posbírala
všechny oblázky, naházela je zpátky do kyblíčku, pak si z nich dva
vybrala a začala nanovo.„Pověděl ti Jeremiah v tom snu, co se mu stalo?11 vyptávala jsem se.„Ne. Vůbec o tom nemluvil.11„Máš tušení, kde je?“
150BRIAN FREEMAN„V lese.“„Poznala jsi ten les? Byl to národní park?“„Nevím,“ zavrtěla Anna hlavou. „Prostě je to někde v lese."„Viděla jsi tam někoho? Byl tam s ním někdo?"„Ne. Byl sám, protože je mrtvý. Ale viděla jsem tam kříž.“„Cože?“„Kříž. Jeremiah stál vedle břízy, do který někdo vyřezal velký
kříž, asi nožem nebo tak nějak."Určitě si myslíte, že jsem cvok, když se Anny vyptávám na tako¬
véhle věci, ale jsou horší místa, kde jde hledat odpovědi na podobné
otázky, než dětský sen. Když je pro děti skutečný svět příliš stra¬
šidelný, dokážou se tímhle způsobem svěřit se svými tajemstvími.
Navíc celý život věřím, že sny mohou člověku nabízet nejrůznější
nápovědy. Ať se mezi Annou a Jeremiahem stalo cokoliv, pořád
byli nejlepší kamarádi. Kdyby našel způsob, jak přes někoho poslat
zprávu, určitě by si vybral ji.„Moc ti děkuju, žes mi o tom řekla, Anno, ale co kdybychom si
ten sen nechaly pro sebe?" navrhla jsem jí. „Platí? Můžeš to pro mě
udělat? Myslím, že kdyby tě lidé slyšeli, jak vykládáš, že Jeremiah
je po smrti, mohlo by je to rozčílit."„Chápu."„Ale dobře, žes to pověděla mně. To jsi udělala správně. Vzpo¬
mínáš si, co jsem ti řekla v pátek na hřbitově? Mně se můžeš svěřit
úplně se vším. Je úplně jedno, co to je. Já tě budu chránit, ať se
děje cokoliv."Anna odložila kamínek, který právě držela v prstech. Zadívala
se do kyblíčku s oblázky a pak konečně vzhlédla ke mně. Naše po¬
hledy se setkaly. „Ne, Shelby," zavrtěla hlavou. „Ty mě nedokážeš
ochránit. Ona si pro mě přijde."„O čem to mluvíš? Kdo si pro tebe přijde?"„Ursulina."Natáhla jsem ruku a pohladila ji po vlasech. „Ale zlato, opravdu
si to myslíš?" konejšila jsem ji. „Anno, Ursulina ve skutečnosti
neexistuje. Je to jen pověst. Neměla bys tomu věřit a neměla by
ses jí bát."
IIIIIU (I K Y SNIH„Kdepak, jsi vedle, lixistuje. Šla po Jeremiahovi a dostala ho.
A teď budu na řadě já.“„Proč si to myslíš?“Dívka leštila jeden z oblázků ze stély mezi prsty, ale neodpovídala.„Anno?“„To ti nemůžu říct. Je to tajemství.11„Tajemství? Jaké tajemství? Anno, vážně potřebuju, abys mi to
pověděla.11„Nemůžu. Přísahala jsem, že to nikomu neřeknu.11Srdce mi začalo bít o trochu rychleji. „Bylo to tajemství, co jste
mezi sebou měli jen ty a Jeremiah?11„Ano.11„Souvisí to tajemství s tím, že jste se s Jeremiahem přestali ka¬
marádit?11Sklonila hlavu a přikývla.„Anno, co se stalo? Řekni mi to, prosím.11Jenže dívka urputně vrtěla hlavou a tiskla rty pevně k sobě.„Můžeš mi alespoň říct, kdy k tomu došlo?11„Už je to několik měsíců. Nevím přesně kdy. Na zemi ležela
spousta listí.11Spadané listí.Podzim.Vybavila jsem si, jak mi Jeannie Samperová vykládala, že její syn
Matthew jednu noc během loňského podzimu Jeremiaha hlídal.
A jak Matthew našel Jeremiaha sedět venku na verandě pod oknem
do pokoje a klepat se hrůzou.„Anno, slyšela jsem, že loni na podzim se Jeremiah jednoho ve¬
čera vyplížil z pokoje. Víš o tom něco?11Vytřeštila oči překvapením a mně bylo hned jasné, že jsem se
trefila. Mluvily jsme obě o stejném večeru.„Kam šel?11„Do lesa,11 odpověděla po dlouhé odmlce. „Vydal se do lesa
za domem.11„Ty jsi šla s ním?11„Ne! Ne! Nic jsem neprovedla, přísahám! Nic jsem neprovedla!11
B R I A N [ R I F M A N„Uklidni se. Žádný průšvih ri nehrozí. Co tam Jeremiah vyváděl?
Proč odešel tajně z pokoje?"Zabloudila pohledem k oknu a pak se podívala na otevřené dveře,
jako by se chtěla ujistit, že kolem není žádná příšera.„Sel honit Ursulinu,“ prohlásila, jako by to byla ta nejpřirozenější
věc na světě. „Vzpomínáš si na loňský Halloween? Zpívala jsi o ní.
A ten pán bez nohy nám o ní vyprávěl/1Zavřela jsem oči a cítila se pod psa, protože jsem se nemohla
zbavit pocitu, že za to všechno částečně můžu. „Ano, vzpomínám,“
přitakala jsem.„Jeremiah povídal, že když najdeme Ursulinu, budeme slavný.
Namítala jsem, že je to moc nebezpečný. Prohlásil, že je mu to fuk
a že ji teda půjde hledat sám.“„A udělal to?“„Ano.“„A vůbec nikomu o tom neřekl?“„Jenom mně.“„Dobře, Anno, a co se toho večera stalo? Proč byl Jeremiah tak
vyděšený, když se vrátil domů?“Anna sevřela polštář a přitiskla si ho na prsa jako plyšové zvíře.
„Sel tam a uviděl - uviděl„Co uviděl, Anno?“ zeptala jsem se tiše.„Uviděl ji. Uviděl Ursulinu.“Nepatrně jsem si povzdechla. „Anno,“ oslovila jsem ji odhod¬
laně, „ať tam Jeremiah viděl cokoliv, Ursulina to nebyla. Věř mi.
Ursulina je jen v pověstech. Ve skutečnosti neexistuje. Ty příběhy,
co jsme vykládali o Halloweenu, jsou jen báchorky pro pobavení,
které jsme si pro vás vymysleli."„Ne, Shelby. Jeremiah Ursulinu viděl.“„Jak to víš?“Na to Anna neodpověděla. Zato začala brečet.„Anno. To bude v pořádku,“ uklidňovala jsem ji. „Proč seš si tak
jistá, že Jeremiah Ursulinu viděl?“Dívka natáhla paži a chytila mě za ruku. „Protože viděl, jak
někoho zabila,“ zašeptala.
23Sešla jsem dolů a našla tam Ellen a Dennise Sloanovy a s nimi
agenta Reeda. Jeremiahovi rodiče mlčeli jako zařezaní a přes pokoj
na sebe vrhali nenávistné pohledy jako dva boxeři v ringu. Syna
postrádali od pátku a napětí už je začalo rozdělovat.Věděla jsem, že se to bude postupem času zhoršovat.„Omlouvám se, že vás vyrušuju,“ oslovila jsem je, „ale Anna
Helviková mi o Jeremiahovi řekla něco, co by mohlo být důležité."„Anna?“ podivila se Ellen překvapeně a změřila si mě chladným
pohledem.„Ano.“„Anna a Jeremiah spolu nepromluvili několik měsíců.“„To vím.“Ellen se zadívala na agenta Reeda, jako by se snažila zjistit, jestli
mi dovolí, abych se do toho pletla. Pokud šlo o Ellen, byla jsem jen
mladá zástupkyně šerifa, která tuhle práci dělá čistě proto, že její
otec je šerifem. Jenže agent Reed na mě nepatrně kývl, čímž mi
dal signál, abych pokračovala.„Věděli jste vy dva, že se Jeremiah loni na podzim jednoho večera
vyplížil ze svého pokoje?“ zeptala jsem se manželů Sloanových.Ellen zavrtěla hlavou a celou tu představu okamžitě odmítla.
„Jeremiah? To je k smíchu. Nic takového by nikdy neudělal,“ mávla
rukou.Jenže Dennis na druhé straně stolu zareagoval úplně jinak. Těžce
polknul a uhnul před manželkou pohledem. Ellen zaznamenala,
jak je manžel zničehonic nesvůj.
BRIAN FfUtMAN„Dennisi?“ houkla na něj ostře.„Věděl jsem o tom,“ přiznal.„Věděl? Proč jsi mi nic neřekl?“„Promluvil jsem si o tom s Jerem. Řekl mi, že už to nikdy neudělá.
Rozhodl jsem se, že z toho nebudeme dělat vědu.“„A proč vůbec lezl ven?“ vyptávala se Ellen. „Co tam vyváděl?“
„Byla to hloupost," drmolil Dennis. „Malí kluci takové věci dě¬
lávají. Řekl mi, že šel lovit Ursulinu. Tehdy tím byli s Annou oba
posedlí, vzpomínáš si?“„Měl jsi mi to říct,“ obořila se na něj Ellen. „Nemůžu uvěřit, že
sis to nechal pro sebe.“„Nechtěl jsem ti přidělávat starosti.“Jenže já věděla, že to bylo trochu jinak a že pravda vyjde najevo,
ať to bude mít pro Dennise a Ellen jakékoliv následky.„Pane Sloane, jak jste se o tom dozvěděl?" zeptala jsem se.
Dennis zrudl tak, že to víc snad ani nešlo. Viděla jsem na něm,
jak přemítá: W o tomf
„Chytil jsem Jera, jak leze zpátky," odpověděl. A podrážděným
tónem rychle dodal: „Nechápu, proč se mě na to vyptáváte. Bylo
to loni. A pokud vím, Jeremiah to už neopakoval. Věřte, chodil
jsem ho každý večer do pokoje kontrolovat, abych měl jistotu. Jak
by vám tohle mohlo pomoct mého synka najít?“Došlo mi, že agent Reed se nepletl. Lidi lžou. Lžou ve všem. Lžou,
aby sami sebe chránili. Lžou dokonce i ve chvíli, kdy je v sázce
život jejich dítěte.„Pane Sloane, mluvila jsem s Jeannie Samperovou. Pověděla mi,
jak to tehdy bylo.“Ellen mě sjela pohledem, v němž se mísil vztek se zoufalstvím, ale
vsadila bych se, že v tu chvíli už začínala tušit, o co tu jde. Chystala
jsem se otevřít dveře, které měly zůstat zavřené. „Jeannie Sampe-
rová? Ta z veterinárního střediska? Co ta s tím má společného?"
vyštěkla. „Agente Reede, myslím, že těch nesmyslů bylo právě dost.“
Jenže Reed zaznamenal zděšení v očích Dennise Sloana. „Pane
Sloane?“ oslovil ho. „Myslím, že by bylo lepší, kdybyste slečně
Lakeové na její otázky odpověděl."
HLUBOKÝ SNIHV	Dennisově tváři se mísil stud se zuřivostí. „Jistě," dostal ze
sebe. „Co chcete vědět?"„Požádal jste Jeannie Samperovou, aby její syn Matthew toho
večera malého Jeremiaha pohlídal?" šla jsem rovnou k věci.„Ano." Zaznělo to jako výstřel.„Matthewa Sampera?" podivila se Ellen. „Kdy to bylo? Kde jsem
byla?“Zvedla jsem ruku. „Paní Sloanová, probereme to jedno po dru¬
hém, ano?" zarazila jsem ji. „Pane Sloane, požádal jste Matthewa,
aby u vás zůstal celou noc, je to tak?"„Ano." Dennis to slovo po mně prakticky plivnul.„Takže když se Jeremiah vyplížil ven, ve skutečnosti jste vůbec
nebyl doma, je to tak?"„Nebyl."Z Ellenina výrazu jsem poznala, že jí to docvaklo. Najednou
byla popelavě šedá jako uhlí na grilu a stejně rozpálená. Poslouchat
drby o nevěře je jedna věc. Ale dovědět se, že je to pravda, zrovna
ve chvíli, kdy se vám ztratí dítě, je něco úplně jiného. Viděla jsem,
jak jí to v hlavě šrotuje, a pak konečně promluvila.„New Orleans, co?" zeptala se klidně a upřela na manžela mra¬
zivý pohled. „Vzala jsem tehdy s sebou Adriana. Mluvíme o stejné
době?"„Ano,“ přiznal Dennis a svěsil hlavu.„Kdo to byl? Belinda? Vždycky je to ona. Pokaždé utečeš zpátky
k ní. Jak dlouho už to trvá, Dennisi? Kolik je to let}“„Ellen, musíme to probírat zrovna teď?" zaprosil úpěnlivě Den¬
nis. „Copak na tom záleží, o koho šlo? Ano, byl jsem pryč celou
noc. Ano, nebyl jsem sám. Ale s Jeremiahem to nemá společnýho
vůbec nic*„Omlouvám se, pane Sloane," přerušila jsem je, „ale my si ve sku¬
tečnosti potřebujeme ověřit, kde jste tu noc byl."„Proč na tom pro boha živýho tak záleží?"Na to jsem nic neřekla. Vyčkávala jsem a s vysvětlováním ne¬
spěchala. Cítila jsem, že agent Reed s Dennisem taky ztrácí trpě¬
livost.
l 56BRIAN h H11 M A N„Pane Sloane, řekněte nám, kde jste byl,“ vybafl. „Odpovězte
na otázku.“„Dobře. Jak chcete. Vůbec nechápu, k čemu to bude dobrý. Jo,
byl jsem s Belindou Breesovou.“„V Čarodějově Stromu?" zeptala jsem se.„Ne. Zajeli jsme do jednoho hotelu v Martinově Hoře. Strávili
jsme tam noc.“Ellen vyskočila. Měla jsem pocit, že chce demonstrativně odejít,
ale neudělala to. Potřebovala si to poslechnout do konce. Potřebo¬
vala vědět, proč se to celé provalilo zrovna teď.„Kdy jste se vrátil domů?“ zeptala jsem se Dennise.„Následujícího dopoledne zhruba v deset. Byla neděle.“„Co vám Matthew Samper pověděl?11„Říkal, že asi v jednu v noci nakoukl do Jeremiahova pokoje
a chlapec byl pryč. Prohledal dům a našel ho na zadní verandě.
Syn mu údajně vysvětloval, že se tam jen tak dívá na hvězdy, ale
Matthew mu nevěřil. Tak jsem si o tom s Jeremiahem promluvil.
Nakonec přiznal, že se vydal na praštěnou výpravu, prý aby našel
Ursulinu. Vyložil jsem mu, že se mu mohlo něco stát a že už nesmí
nikdy nic podobnýho provést. Přísahal mi, že už to neudělá. A po¬
kud vím, slovo dodržel.11„Byl Jeremiah vyděšený, když jste s ním mluvil?11„Ovšemže byl. Vystrašený k smrti.11„Řekl vám proč?11„Je to malý kluk. Měl špatný svědomí, že jsem ho načapal.11„To je všechno?11„Ano, to je všechno.11„Kdy k tomu došlo?11„Loni na podzim. V listopadu.11„Který den?11„Datum si nepamatuju.11„Paní Sloanová?11 zeptala jsem se tiše. „Vy si to vybavujete?11Bylo mi jasné, že Ellen si už domyslela, o čem se bavíme, protože
si v němé hrůze přitiskla dlaň na ústa. „Ta konference se konala
o víkendu čtrnáctého,11 odpověděla a pak pokračovala, jako bychom
H Ml IIO K Y SNIH157si všichni navzájem dokázali číst myšlenky. „Je to možné, Shelby?
To si vážně myslíte -?“„Ano, myslím,“ přikývla jsem. „Bylo to čtrnáctého listopadu.
Tu noc někdo zastřelil Colleen Whalenovou. Myslím, že u toho
Jeremiah byl. Myslím, že viděl, co se stalo.“
24Konečně jsem udělala to, k čemu jsem se měla odhodlat už před
spoustou měsíců.Přiznala jsem se.Shromáždili jsme se všichni v šerifově tmavé, zatuchlé kanceláři.
Já. Táta. Monica. Adam. Violet. Agent Reed. Než jsme se začali
bavit o tom, co podnikneme dál, oznámila jsem, že jim potřebuju
něco říct. A pak jsem to celé vybalila. Popsala jsem jim do detailu,
jak probíhal Halloween, kde jsme předváděli povídání o Ursulině.
Jak jsme se s Keithem společně vydali do jeho domu. Jak jsme si
povídali. Jak jsme nasávali. Jak jsme si to v jeho staré stodole roz¬
dali, zatímco manželka spala v hlavní budově jen pár set metrů
od nás.Jestli jsem se někomu nedokázala podívat do tváře, když jsem
se s tím svěřovala, byl to otec. Musela jsem koukat jinam. Měl
takový smutný, hluboce zasmušilý výraz, který mě bodal do srdce
jako nůž. Věděla jsem, že jsem ho svým jednáním strašlivě zkla¬
mala. Aférka se ženatým mužem. A co horšího, zatloukla jsem ji,
přestože jsem věděla, že by to mohlo změnit směr vyšetřování. Ač
nám Keith Whalen tehdy tvrdil pravý opak, jeho manželství prostě
nebylo v pořádku. Podvedl se mnou manželku jen dva týdny před
její smrtí. Jestli to Colleen věděla, jestli na to přišla, jestli jí to řekl,
měl dostatečný motiv, aby ji zabil.Dalším krokem ve vyšetřování byl výslech Keitha. Nejen kvůli
Colleen, ale taky kvůli Jeremiahovi. Pokud je pravda, že Jeremiah
viděl, jak byla zabita Colleen Whalenová - jestli ho čtrnáctého
H lil B n K Y SNIH159listopadu vyděsilo tohle -, tak se stal svědkem vraždy a svědci
nejsou nikdy v bezpečí. Otázka ovšem je, co Jeremiah doopravdy
viděl. To Anna nevěděla. Jeremiah jí neřekl, kdo je Ursulina. Ale
Keith se nutně ocitl v podezření.Já se výslechu nezúčastním. To mi bylo jasné. Bylo by přirozené,
aby Keitha vyslýchal otec, jenže Violet ostře protestovala, otcův
vztah ke mně by jeho zapojení do vyšetřování ovlivnil. Nehádal
se s ní. Předpokládala jsem, že kladení otázek si vezme na starost
agent Reed. Ten pro změnu prohlásil, že by se toho měl ujmout
někdo místní.Což znamenalo, že Keitha bude vyslýchat Adam.Ten po příležitosti takového kalibru skočil. Po včerejším opilec¬
kém výstupu zoufale toužil, aby dostal možnost předvést se v lepším
světle. Bylo to divné, ale když jsem se na něj v tu chvíli podívala,
už vůbec nevypadal klukovsky. Nebyl to James Dean na motocyklu.
Během několika posledních dnů zvážněl a dospěl. Cítila jsem, že
mně se to stalo taky. Třeba se to člověku přihodí, když se musí
vyrovnávat s vlastními chybami.Vydali jsme se ke Keithovi. Jeho pozemek se rozkládal na konci
slepé cesty odbočující z hlavní silnice. Vzdušnou čarou jsme byli
sotva půldruhého kilometru od místa, kde bydlí Sloanovi. I pro
desetiletého kluka bylo snadné projít lesem ke Keithovu domu.V	samotném stavení jsme Keitha nenašli, ale jeho vůz stál před ga¬
ráží, tudíž pro mě bylo docela snadné domyslet si, kde je. Dovedla
jsem celý průvod přes nevysoký pahorek ke Keithově přestavěné
stodole.Bylo odpoledne, slunce sálalo, vydařil se nádherný den s poměr¬
ně vysokou vlhkostí, takže jsem se potila a uniforma se mi lepila
na kůži. Adam a agent Reed vešli dovnitř, já zůstala stát sama venku
a poslouchala pronikavé hvízdání kosů. Předpokládala jsem, že
tam nebudou moc dlouho. Jakmile Keithovi dojde, že je podezřelý,
zavolá právníkovi a už z něj nedostanou ani slovo.Jenže Keith jednal zkratově a dostal úplně jiný nápad. Lelkovala
jsem tam sotva pár minut, když vtom se opět objevil Reed a poky¬
nul mi, abych šla do stodoly.
BRIAN F H 11 M A N„Shodli jsme se přece, že se do toho nemám plíst," namítla jsem.„My jo, jenže Whalen nechce právníka. Chce vás. Říká, že bude
mluvit, jen když u toho budete vy.“Nezamlouvalo se mi to, ale vydala jsem se dovnitř.Stodola ve mně probudila vzpomínky, které většinou za moc
nestály. Přestože teď uvnitř bylo ticho a každý krok se odrážel
od dřevěné podlahy k vysokému stropu, vybavila jsem si, jak tam
vyhrával jazz. Slyšela jsem vlastní kytaru, pod prsty cítila struny
a zpívala píseň o Ursulině. Cítila jsem zatuchlý vzduch stodoly
a zemitou vůni whisky, kterou jsme popíjeli. Pamatovala jsem si
praskání dřeva v hučícím krbu, popel a taky kouř, který mě pálil
v očích. A právě tady, rovnou před ohništěm, ležela předložka z ovčí
kůže, na níž jsem udělala tu pitomou chybu.Keith seděl v koženém křesle a zíral na mě. Z jeho pohledu jsem
poznala, že ví, na co vzpomínám, a že si to taky pamatuje. Ostat¬
ní si rozestavěli židle proti němu jako soudní senát. Adam seděl
uprostřed jako soudce. Oběma rukama si sundal šerifský klobouk
a opatrně ho odložil vedle židle. Urovnal si rukávy košile a černými
bagančaty se pevně opřel do podlahy.„Dobře, takže Shelby tu máme,“ prohlásil. „Jste ochoten si s námi
promluvit?"„Proč ne?“ odpověděl Keith. „Nemám co skrývat. Manželku
jsem nezabil. S Jeremiahovým zmizením nemám nic společného.
Usnadním vám to a zopakuju, co jsem vám vypověděl už před osmi
měsíci. Strávil jsem celý den u jezera. Domů jsem přijel pozdě. Byla
skoro půlnoc. Colleen jsem našel mrtvou před domem. Někdo ji
zastřelil. Zavolal jsem policii. To je všechno."„Až na to, že jste tehdy vykládal, jak je váš vztah s Colleen na¬
prosto bezproblémový. A teď nám Shelby pověděla, že se s vámi dva
týdny před manželčinou smrtí vyspala. To je dost důležitý detail,
který jste vynechal."Keitha podle všeho ani trochu nepřekvapilo, že jsem naše dob¬
rodružství prozradila. Podívala jsem se mu do obličeje a nejradši
bych se propadla podlahou stodoly do země. Zachovala jsem se
správně, ale současně jsem ho tím zradila.
HLUBOKÝ SNIH„Jo, se Shelby jsme se vyspali," připustil. „Byla to chyba. Moje
chyba. Strašně jsem se zmýlil v odhadu a je to všechno jen a jen
moje vina. Došlo k tomu jen jedinkrát a nikdy se to neopakovalo,
ale neměl jsem to před vámi tajit."„Byl to ve vašem manželství jediný případ nevěry?"„Ano, byl."„Měl jste z toho špatné svědomí?"„Samozřejmě."„Řekl jste Colleen, co jste provedl?"Zaznamenala jsem, že Keith zaváhal. „Ne," odpověděl.„Takže jste tu příhodu před manželkou utajil?"„Ano."„Podezřívala vás?"„Pokud vím, tak ne."„Co ostatní lidé ve městě? Myslíte, že o vašem dobrodružství se
Shelby něco tušili?"„To nevím. Ale pochybuju o tom."„A co vztah mezi vámi dvěma? Přitahovala vás Shelby?"„Ano. To je snad jasný," odsekl Keith a sevřel rty.„Byla na té halloweenské oslavě i manželka?"„Ano."„Myslíte, že si té přitažlivosti mohla všimnout?"„Nemám tušení."„Choval jste se po té aférce nějak neobvykle?"„Možná jo. Fakt nevím."„Manželka musela vědět, že je něco v nepořádku, nemyslíte?"„Nevím!" odsekl znova Keith podrážděně.Na okamžik se přestal ovládat a ten výbuch byl jako kamínek,
který udeří do předního okna vozu, a sklo začne praskat. Adam
to taky věděl. Snažil se Keitha otázkami unavit.„Pojďme si promluvit o Jeremiahovi," změnil téma. „V pátek
jste Shelby řekl, že jste Jeremiaha Sloana letos několikrát zahlédl
na svém pozemku, prý došel až k domu a stodole."„To je pravda."„Co tu chtěl?"
162BHIAN I R í( MAN„Nemám tušení.“„Ale chlapce znáte.“„Samozřejmě.'1„Mluvil jste s ním?11„Párkrát.11„O čem jste se bavili?11„Nešlo o nic zásadního. Řekl mi, že je na výpravě. Já si o tom
nic nemyslel.11„Zmínil se vám o Ursulině?11„O Ursulině?11 podivil se Keith a vrhl na mě nechápavý pohled.
„Ne, nezmínil.11„Pověděl vám, že byl poblíž vašeho domu v době, kdy byla vaše
manželka zavražděna?11Keith užasle vytřeštil oči. „Ne,11 vydechl.„A přesto jste se Shelby svěřil s obavou, že v případě Jeremia-
hova zmizení budete patřit mezi podezřelé,11 nenechával ho Adam
vydechnout.„Jo, to jsem povídal."„Proč byste se toho měl bát, když jste nic špatného neprovedl?11„Objevili jste se tu, Adame,11 upozornil ho Keith. „Není to od¬
povědna vaši otázku?11„Požádali jsme o povolení k prohlídce vašeho pozemku. Co tu
tak asi objevíme, až se do toho pustíme?11„Nic.11„Najdeme Jeremiaha?11„Kdepak, to je nesmysl.11„Jestli tu chlapec je, měl byste nám to radši říct.11„Nevím, co se s Jeremiahem stalo. Nemám s jeho zmizením nic
společného. Hledejte si tu, jak se vám zlíbí.11Adam se zadíval do složky, kterou měl položenou na klíně. „Pro¬
šel jsem si poznámky z doby, kdy jsme spolu loni na podzim mluvili
po zavraždění Colleen,11 pokračoval. „Pořád užíváte v souvislosti
s posttraumatickým syndromem spojeným s vaší vojenskou službou
psychotropní léky?11„Ano.11
HLUBOKÝ SNIH„Vzal jste sí je i v den, kdy byla zabita vaše žena?“„Určitě ano. Beru je každý den. Říkal jsem vám to.“„Stále ještě trpíte nočními běsy?“„Ano.“„A co noha, o kterou jste přišel. Bolí vás? A co záda a krk?“
„Bolí."„Vlastně vás bolest pronásleduje skoro pořád, není to tak?“„Je."„Promítá se to i do vašeho duševního rozpoložení?"„Ano."Měla jsem pocit, jako bych sledovala vězně, kterého mučí tím,
že mu kapou vodu na hlavu. Keith zachovával klid, ale s každou
další otázkou se jeho psychika trochu rozdrolila. A že už na za¬
čátku nebyla nijak pevná. Potřeboval, aby výslech skončil. V zou¬
falství se na mě podíval, jako bych ho dokázala zachránit, jenže
to nešlo.Tohle mohlo skončit jedině tím, že nám poví, co provedl. Po¬
dívala jsem se mu do očí a bylo mi jasné, že něco skrývá. Právě
v tom byla od šatného počátku největší potíž. Znala jsem ho až
příliš dobře.Adam s pochopením potřásl hlavou. Teď se z něj stal Keithův
přítel. Přitáhl si židli blíž a naklonil se dopředu.„Heleďte, Keithe, vím, že to nemáte v životě snadný. Na misi
za mořem jste si prošel peklem, fyzicky i duševně. Chápu to. Vážím
si toho. Sám jste řekl, že vás bolest pronásleduje každý den. A je to
bolest, jakou si většina z nás neumí vůbec představit. Ani Colleen to
neuměla, viďte? Nerozuměla tomu. Moc chtěla, ale nešlo to. A vy
jste pro ni chtěl být manžel, jak se patří, jenže to taky nešlo, co?"Keith ze mě nespouštěl oči. Adam na něj mluvil, Keith se však
díval na mě. Jako by potřeboval, abych mu odpustila, nebo co.
Dělalo mi potíže pohled opětovat, ale zvládla jsem to. Byla jsem
jediná, kdo ho dokáže zlomit, a neměla jsem na vybranou.Řekni jim to, naznačila jsem mu němě ústy.A pak ještě jednou: Řekni jim to.A on to udělal.
164BRIAN ERtLMAN„Tak dobře,“ zašeptal Keith a stavidla se zvedla. Voda se začala
zuřivě valit ven. „Máte pravdu. Nebyl jsem manžel, jakého Colleen
potřebovala. Nešlo to. Nikdy nebyla šťastná."„Kvůli vám.“„Ano.“„Takže jste měl nepovedené manželství a byla to vaše chyba."„Jo, byla."„Vyčítal jste si, že jste manželce udělal ze života peklo, tak jste
šel a zahnul jí.“„Ano," mrkal Keith rychle a nemohl to zastavit.„Měl jste z toho špatné svědomí."„Samozřejmě."„Nemohl jste kvůli tomu spát? Ležel jste ve tmě, byl vzhůru
a přemítal o tom?"„Ano."„Viselo to na vás jako závaží, které člověka v jednom kuse táhne
k zemi. Už vám z toho bylo zle."„Jo, to bylo."„Tak jak jste to vyřešil?"Na to Keith neřekl nic. Dýchal stále rychleji a rychleji.„Řekl jste jí to?" dorážel na něj Adam.Viděla jsem, jak se Keith začíná v obličeji potit. Pořád nic neříkal,
ale psychicky se rozpadal.„Myslím, že jste jí to řekl," pokračoval Adam. „Tak do toho,
Keithe. Čtrnáctý listopad. Pověděl jste Colleen, co jste proved. Řekl
jste jí o tom úletu. Už jste to nemoh vydržet. Dál jste to nedokázal
tajit. Tak jste jí to vyklopil. Bylo to tak?"Keith se nadechl a zadržel dech. Vteřiny ubíhaly a on nedýchal.Pak nakonec promluvil.„Ano, řekl jsem jí to."Znechuceně jsem odvrátila pohled. Bylo mi z něj zle. A ze sebe
taky. Jasně že jí to řekl. A mně zalhal. On lhal vlastně ve všem.„Přiznáváte, že jste jí o svojí aférce pověděl?" pokračoval Adam
nevzrušeně.„Ano."
HLUBOKÝ SNIH„Kdy k tomu došlo? Čtrnáctého listopadu?“„Ano.“„Takže jste se pohádali.“„Ano.“„Dotklo se jí to. Zdrtilo ji to.“„Jo, vzalo ji to.“„Odjela do Stantonu. A vy jste byl celý den pryč.“„Přesně tak.“„A když jste se vrátil domů, pokračovali jste v hádce, vy jste se
přestal ovládat a manželku zastřelil."„Ne, nic takovýho jsem neudělal."„Vytáhl jste zbraň - svou zbraň - a zabil jste ji."„Ne.“„Viděl jste Jeremiaha? Věděl jste, že vás pozoruje?"„Neviděl jsem ho, protože jsem tu nebyl."„Kdy jste přišel na to, že chlapec ví, co jste provedl?"„Na nic takovýho jsem nikdy nepřišel. Bylo to celý jinak."„Keithe, o všem ostatním jste nám řekl pravdu. Proč nám teď
lžete?"„Já Colleen nezabil!" rozkřikl se Keith ve snaze to obvinění odmít¬
nout. Neodolala jsem a zadívala se na něj. Potřebovala jsem mu vidět
do obličeje. „Podívejte, vy mi nevěříte," pokračoval. „Jo, to man¬
želství nestálo za nic a byla to moje chyba. Manželku jsem podvedl.
Chtěla ode mě odejít a nechat se rozvést. To všechno je pravda. Ale
nezabil jsem ji. Já to nebyl. Přijel jsem od jezera a našel ji mrtvou."Adam zavrtěl hlavou, jako by Keith byl malé dítě, které si bez-
uzdně vymýšlí. „Takže ji zastřelil nějaký zloděj?" podivil se. „To
myslíte vážně? Opravdu na tom trváte?"„Je to pravda," prohlásil Keith a jeho oči mě prosily, abych mu
věřila.Jenže ono to nešlo.Nevěřila jsem mu.Po tolika měsících jsem se konečně smířila s tím, co mi mělo být
jasné od začátku.Vyspala jsem se s člověkem, který zabil vlastní ženu.
25Následujícího dne jsme se pod zataženou oblohou pustili do hle¬
dání. Snažili jsme se objevit Jeremiaha.Lidé od FBI prozkoumávali Keithův dům, stodolu a pozemek.
Desítky agentů pátraly po DNA, krvi, vlasech, vláknech či otis¬
cích prstů, aby se zjistilo, jestli tam Jeremiah byl. Přesívali čerstvě
rozhrabanou hlínu či popel z ohniště a hledali zbytky kostí. Po po¬
zemku pobíhali psi s čumáky u země a snažili se zachytit pach
pohřbeného těla.Keith během celé prohlídky přecházel sem a tam, až vyšlapal
v mokré trávě cestičku. Každou chvíli se na mě podíval a já pohled
opětovala. Jestli jsme k sobě někdy něco cítili, bylo to nenávratně
pryč. Příjezdovou cestu ke Keithovu domu jsme uzavřeli. Za poli¬
cejní páskou přihlížely pátrání desítky lidí. Žádná oficiální zpráva
o tom, co se tu děje, nevyšla, ale u nás se novinky šíří rychleji než
nákaza. Po celém městě se rozkřiklo, že Keitha vyšetřujou kvůli
vraždě Colleen Whalenové a zmizení Jeremiaha Sloana. Mezi při¬
hlížejícími stáli i Ellen a Dennis a modlili se za syna.Já byla momentálně vyvrhel. Přemítala jsem, jestli nakonec ne¬
přijdu o místo. Otec mě mohl chránit jen do jisté míry. Nejdřív
jsem si stoupla na prašnou cestu kousek od zábrany, abych dohlí¬
žela na to, že do prohledávaného prostoru nikdo nevnikne. Brzy
mi bylo jasné, že drby o mně se už taky rozšířily. Několikrát jsem
v jedovatém odsudku zaslechla svoje jméno. Ellen Sloanová na mě
upírala ledově chladný pohled, jako by zmizení jejího syna byla
moje chyba. Štvalo mě pomyšlení, že by na tom mohlo něco být.
HLUBOKÝ SNIHKdybych promluvila dřív, kdybych přiznala ten zoufalý poklesek,
když jsme poprvé začali vyšetřovat Colleeninu vraždu, mohlo se
všechno vyvíjet jinak.Nakonec jsem požádala jednoho z policistů, aby to vzal místo mě,
a vydala jsem se na vyvýšený okraj Keithova pozemku, odkud jsem
sledovala shromažďování důkazů. Dopoledne se táhlo a odpoledne
nebylo o moc lepší. Život nám znepříjemňovalo vytrvalé mrholení.
Vlasy, obličej i uniformu jsem měla úplně promáčené.FBI vytrvale prohledávala pozemky a odvážela pytle s materiá¬
lem do laboratoří k analýze. Nebyla jsem si jistá, jestli se bojím víc
toho, že něco najdou, nebo toho, že nenajdou vůbec nic.Později během dne se za mnou vydal otec a našel mě stát pořád
na stejné vyvýšenině. Od mého včerejšího přiznání jsme spolu
nemluvili. Při představě, co mi tak asi řekne, se mi dělalo špatně
od žaludku. Stoupl si vedle mě a společně jsme sledovali pátrání.
Jeho mlčení ve mně vyvolávalo zoufalou netrpělivost.„Mám padáka?“ zeptala jsem se, když už se napětí nedalo vydržet.Táta se zatahal za knír. „Co myslíš?“ zeptal se. „Měl bych tě
vyhodit?"„Nevím."„Chceš, abych tě propustil?"„Ne."„Tak si dej pohov. Padáka nemáš. Budu ti muset dát důtku. Do tvé
osobní složky založíme oficiální písemné napomenutí. A myslím,
že budeš nějaký čas mimo službu. Udělala jsi hodně závažnou chy¬
bu, Shelby. Zatajila jsi důležité informace týkající se podezřelého
v případu vraždy."X ' ' u„Ja vím.„Zklamala jsi mě."„Ano, pane."„A co horšího, zklamala jsi i sama sebe."Na to jsem neřekla nic. Nebylo třeba. Věděl, že jsem to šlehnutí
pochopila. Ale ještě se mnou neskončil.„Nebudu dělat šerifa věčně, Shelby," pokračoval. „To víme oba.
Příští volby jsou v listopadu a Violet už naznačovala, že bych měl
BRIAN IHIIMANodstoupit, dokud to jde udělat elegantně. Asi ji poslechnu. Víš, my¬
slel jsem si, že tu budu dost dlouho, abys to mohla převzít po mně,
ale ty jsi k tomu očividně ještě nedozrála."Pravda bolí.„Očividně," přikývla jsem.„Mám tě rád, Shelby. A je mi to líto."„Taky tě mám ráda, tati. A netrap se tím. Tohle jsem prostě
podělala."Otec se po kluzké trávě vydal pryč. Sledovala jsem ho a věděla
jsem, že si tenhle výjev budu pamatovat zbytek života. Okamžik,
kdy měl táta vlastní život pořád ještě alespoň trochu pod kontrolou.Po jeho odchodu už jsem tam nemohla dál stát. Musela jsem
vypadnout. Otočila jsem se a kráčela vysokou trávou, dokud jsem
neměla Keithův dům a stodolu mimo dohled. Jeho pozemek se táhl
ještě kolik akrů, ale byl zarostlý lesem. Uviděla jsem v podrostu
vyšlapanou cestičku a vyrazila po ní. Věděla jsem, kam vede. Když
po ní půjdu zhruba kilometr, dojdu k domu, kde bydlí Sloanovi.
Touhle stezkou se s baterkou v ruce plížil Jeremiah čtrnáctého lis¬
topadu. Vždycky jsem si o něm myslela, že je takové stydlivé děcko,
co se nechá vést, žádný hrdina, a on se vydá tudy, sám v noci, aby
našel Ursulinu. Jako jsem to dělala já v jeho věku.Po téhle cestičce jsem za ta léta šla mockrát. Někdy jsem se tu
courala sama, jindy s Rose, případně s Trinou a ostatními Stri-
kerkami. Poznávala jsem staré vzrostlé stromy, které tu stály, než
jsem se narodila. Uviděla jsem kameny, na nichž jsem sedávala
a poslouchala ptáky. Kdyby z těch kamenů člověk serval vrstvu
mechu, našel by na některých z nich vyrytý můj monogram.Po dalších asi tak čtyři sta metrech jsem došla k místu, jemuž
u nás říkáme Černé jezero. Je to strašidelná vodní plocha na dně
údolíčka, stromy tam rostou přímo z vody. Vyprávěly jsme si tu
s holkama hrůzostrašně příběhy o tom, co všechno se skrývá pod
hladinou, a pak se navzájem hecovaly, abychom si šly zaplavat.
Vítr čeřil hladinu větvemi rostoucími těsně nad vodou a vytvářel
vlnky. U břehu jsem uviděla vysoký balvan, ze kterého jsme skákaly
do vody. Dodnes slyším ozvěnu našeho pištění a ječení. Vylezla
III IIII U K Y SNIHjsem na balvan, jako jsem to dělávala, když jsem byla malá. Byl dost
vysoký na to, aby se na něm člověka zmocnil pocit, že je pánem
celého světa. Jezero jste tu přehlédli od jednoho břehu ke druhému.
Byl to vlastně spíš rybník, na šířku měl sotva sto metrů. Napadlo
mě, že bych se mohla svlíknout a skočit do vody jako kdysi. Neu¬
dělala jsem to.Za sebou jsem uviděla mýtinku, kde jsme se válely po plavání.
Pláž se tomu říkat nedalo, jelikož tam nebyl písek, jen nízký plevel,
přes který jsme vždycky hodily ručníky.Pořádně jsem zaostřila a něčeho si na mýtině všimla.Jakmile mi došlo, co mám před sebou, seskočila jsem z balvanu
na břeh a málem si přitom vyvrtla kotník. Prodírala jsem se prople¬
tenými hadími kořeny, dostala se až k pasece a zůstala zírat.Kameny.Sloupky kamenů.Asi dva tucty komínků postavených ze šedivých plochých oblázků,
jaké se nacházely v umělohmotném kyblíku od zmrzliny v Jere-
miahově pokoji. Některé sloupky byly vysoké jen pár centimetrů,
jiné se převrhly a válely se rozpadlé na jednotlivé oblázky po zemi.
Další přečkaly vítr i déšť a tyčily se asi deset čísel nad plevel. Věděla
jsem, co to je. Byly to stély.Vzpomínky na mrtvé.V	nejmenším jsem nepochybovala, že je postavil Jeremiah. Ne¬
daleko odtud viděl, jak někdo zabil ženu, a tohle byl způsob, jak se
s tím snažil vyrovnat. Jenže mou pozornost neupoutaly jen oblázky.V	podrostu u jednoho z kamenných komínků se něco zablýsklo,
jako kdyby to někdo položil na horní kámen a ono to spadlo dolů.
Přestože bylo zataženo a nad mýtinou visela hustá spleť větví, lesklo
se to. Poklekla jsem a zadívala se na to. Byl to prsten vyrobený ze
žlutého kovu s jedním velkým, do krychle ořezaným diamantem.Snubní prstýnek.Z kapsy jsem vylovila plastové rukavice a natáhla si je. Do prste¬
nu nebylo nic vyrytého, žádné jméno. Nic, podle čeho by šlo iden¬
tifikovat původního vlastníka. I tak mi bylo naprosto jasné, komu
patřil prst, z něhož prsten stáhli. A taky jsem věděla, co najdeme,
170BRIAN f R E E M A Naž prozkoumáme dno. Povídačky o tom, jaké hrozné věci se pod
hladinou Černého jezera skrývají, se staly skutkem.Šperky Colleen Whalenové žádný zloděj neukradl.Celou dobu byly tady.Víte, Keith udělal chybu.To se stává, když se člověk snaží zakrýt zločin a propadne panice.Tehdy v noci nacpal všechny manželčiny šperky do igelitového
pytlíku. Přidal i drahé dámské hodinky. Možná že kdyby se těch
kousků zbavil po jednom, vůbec bychom je nenašli, jenže takhle
FBI pročesala bahnité, zanesené dno jezera a objevila sáček s uvol¬
něným uzlem plný vody. Všechno, co Keith odnesl z ložnice, bylo
pořád ještě uvnitř.Představovala jsem si, jak tehdy v noci horečně sbíral, co mu
přišlo pod ruku, abychom uvěřili, že Colleen zabil zloděj. Nechal
by tam lupič prsten s diamantem? Ne. Tak ho manželce honem
stáhl z prstu a zřejmě ho dost nedbale strčil do kapsy. Když spěchal
do lesa, někde po cestě k jezeru ho ve tmě vytrousil. A Jeremiah
ho později našel.Jenže manželčiny šperky nebyly jediná věc, kterou Keith odnesl,
aby mu vražda prošla. Aby zakryl vlastní vinu.Zastrčil do sáčku i pistoli.Zbraň, která Colleen zabila.S tímhle objevem jsme konečně měli pohromadě všechno, co
jsme k vyřešení případu potřebovali. Táta Keitha Whalena zatkl
a odvedl. Brzy bude Keith stát před soudem a pak zamíří do vězení.
Byla jsem si naprosto jistá, že domů už se nikdy nevrátí.
26Když o tom dnes přemýšlím, připadá mi, že pátrání po Jeremiahovi
se odehrávalo ve dvou dějstvích. Prvním byl začátek, druhým konec.Říkám to s velkým odstupem, jelikož jak už jsem vám řekla,
všechno se to seběhlo před více než deseti lety. Tehdy jsem si to
neuvědomovala, ale zatčením Keitha Whalena se vlastně první
dějství uzavřelo. Střední část příběh nemá, prostě se dlouhé roky
nic nedělo. A závěr - no, konec byl pořád ještě daleko před námi.Šest týdnů po Jeremiahově zmizení začala škola, tentokrát bez
něj. Léto skončilo. Pro všechny v městečku šel život dál. Lidé
od FBI před třemi týdny odjeli a po úřední stránce zůstal případ
zatím neuzavřený. Motely nezaplňovali žádní dobrovolníci. Média
se dávno přestala o celou záhadu zajímat. Tahle stvůra se krmí no¬
vinkami, a když se neděje nic, o čem by šlo psát nebo točit zprávy,
přesune se do nového loviště.Ne že bychom na Jeremiaha zapomněli, ale každé vyšetřování
dospěje do bodu, kdy se prostě přestanou objevovat nové stopy, ať
se člověk snaží sebevíc. A vyrobit si je nejde. Můžete nechat případ
otevřený. Můžete vždycky po pár měsících spis vzít do ruky, přečíst
si ho a lámat si hlavu tím, jestli jste něco nepřehlédli. Načež zjistíte,
že nezbývá než spis zase založit a nechat ho být. Cekat, až se něco
stane. Čekat na zlom, který nemusí nikdy přijít.Toho zářijového večera jsem seděla s tátou, Monikou a Adamem
v Zapadlé díře. Konečně se nám podařilo vrátit se do starých kolejí.
Psala jsem Jeannie Samperové zprávu, kdy si vezmu další směnu
ve veterinárním středisku. Monica předčítala Moodymu v urně
172BNIAN I H I L M A Npeprné pasáže z nějakého milostného románu. Adam listoval ča¬
sopisem pro motocyklisty. Táta měl noviny otevřené na stránce
s křížovkou.„Cíl cesty poutníka s dobrými úmysly,“ oznámil nám a v ruce
otáčel tužku. „Na pět písmen. Napadá někoho něco?“„Máš nějaké písmeno vyplněné, tati?“ zeptala jsem se. Nikdo jiný
mu pozornost nevěnoval, jen já.„Nemám."Ze všech sil jsem se nad tím zamyslela, jenže to je nejhorší způsob,
jak zkoušet něco uhodnout. Člověk to ze sebe nemůže páčit, musí
to přijít samo. Dřív či později, v nejpodivnější okamžik, v době,
když už to bude všem putna, mi odpověď v hlavě sama naskočí.Cíl cesty poutníka s dobrými úmysly. Nic mě nenapadalo.Táta vyčkával, a když bylo jasné, že mu nikdo z nás nepomůže,
opět se pohroužil do křížovky a snažil se vyplňovat jiná políčka.
Vypadal podivně uvolněně. Od chvíle, co se rozhodl, že nebude
kandidovat na další funkční období, jako by z něj spadlo těžké zá¬
važí. Už nemusel nikomu nic dokazovat. Prospívalo to i jeho mozku,
tohle uklidnění. O něco jasněji mu to myslelo. Selhávání paměti
zřetelně ubylo. To bylo dobré. Přesto jsem si nedělala nejmenší iluzeo	dalším vývoji. On sám taky ne.Přes pult jsem uviděla, jak Postýlka nožem krájí třešňový koláč.
S jedním kouskem pak zašla k našemu boxu a nabídla ho Adamovi.
Sice si nic neobjednal, ale ona věděla, že ho má rád. Na džínovou
košili si přišpendlila velkou červenou placku s nápisem Šerif Twilley.
Adam je po městě rozdával už kolik týdnů.„Na účet podniku," poznamenala a mrkla na něj. „Nebo se to
bude brát jako podplácení, když z tebe teď bude velký zvíře?"Adam na koláč zaútočil lžičkou a na tváři vykouzlil spokojený
úsměv. „Můžeme to vnímat jako příspěvek na kampaň," utrousil.Ano, z Adama se záhy stane můj šéf. Už jsem se s tím smířila.
Pár dní po tátově oznámení, že kandidovat nebude, za mnou Adam
přišel s informací, že se chce o otcovo místo ucházet. Jeho matka
byla nadšením bez sebe. Konečně bude synek dělat něco důležitého.
Většina z nás si myslela, že je na to pořád ještě moc mladý, jenže
III I) li O K Y SNIHbyl jediný kandidát. Nahrávalo mu, že o ten post nikdo jiný nestál.
Navíc se tak trochu začal dvořit Violet Rokaové a ta přesvědčila
okresní radu, aby souhlasila. Takže jsme všichni věděli, že to místo
dostane. A mládí nebyl zase tak velký problém. Táta byl taky mladý,
když se stal šerifem.S myšlenkou, že šerifa bude dělat zrovna Twilley, jsem se vy¬
rovnávala dost těžko, ale doufala jsem, že do toho třeba doroste.
Přes léto hodně dospěl, to jsem mu musela přiznat. Od chvíle, kdy
spustil kampaň, jsem ho neviděla se sklenicí. Přestal trousit lechtivé
narážky a už neobtěžoval každou holku, kterou potkal, včetně mě.
Dokonce se mě párkrát zeptal, co si myslím o případu, na kterém
jsme zrovna dělali. Vzato kolem a kolem, byl to nový Adam. Počí¬
tám, že někdy udělá funkce z kluka muže.Byla jsem zklamaná, že se nestanu šerifkou mittelského okresu?
Vlastně ani ne. Nikdy jsem o to doopravdy nestála. Táta doufal, že
mi jednoho dne předá žezlo, ale mě to moc nebralo. Navíc jsem teď
musela myslet na jeho zdravotní stav. K tomu jsem měla nádavkem
Trinu a Annu, jelikož Trina na tom nebyla zrovna nejlíp. Rozhodně
jsem si nemohla stěžovat, že bych neměla co dělat.Takže, jak vidíte, dělo se toho dost.Poslouchala jsem, jak si lidé v lokále povídají, a uvědomila si, že
jsem vůbec nezaslechla Jeremiahovo jméno. Ani jednou. To bylo
poprvé. Hovory se točily kolem nového školního roku, závěru celo¬
státního trhu, lovecké sezóny tetřevů, faktu, že Rose hodlá prodat
motel Odpočívej v pokoji, a série countryových koncertů, které se
budou konat v indiánském kulturním centru kousek od Stantonu.O	Jeremiahovi nepadlo ani slovo.Většina místních byla přesvědčena, že stejně vědí, co se Jeremia¬
hovi stalo. Pro policii a FBI byl případ stále otevřený, pro zdejší
lidi ne. Vinu přisoudili Keithu Whalenovi. Byl vinen. Když mohl
zastřelit vlastní manželku, nebylo těžké si představit, jak zabíjí
malého chlapce, aby vraždu utajil. Kdybyste toho večera udělali
v jídelně anketu, řekli by vám všichni totéž. Keith zjistil, že ho
Jeremiah viděl, jak zastřelil Colleen. Možná se mu chlapec přiznal
při jedné z výprav ke Keithovu domu. Nebo třeba Keith narazil
B H I A N F R H M A Nna kluka a jeho kornínky u Černého jezera a zeptal se ho, proč
na jeho pozemku staví ty malé věžičky z oblázků.Ať už to probíhalo jakkoliv, Keith na to prostě přišel. Tak Jere¬
miaha unesl, zabil a jeho tělo schoval na nějakém odlehlém místě
v lesích na severu, kde ho nikdy nikdo nenajde. Možná měl Annin
sen pravdu a Keith poblíž hrobu vyřezal do břízy kříž.Jeremiah se nevrátí. Muž, který ho zabil, sedí za mřížemi. Lidé
ze Světa mohli tuhle tragédii pustit z hlavy a vrátit se k normál¬
nímu životu.Předtím ale bylo třeba Jeremiaha pomstít.Protože minulost je vždycky potřeba uzavřít.Takže jsme všichni čtyři seděli ve Ztracené díře, když vtom Mo¬
nice zazvonil mobil. Služební telefon. Zvedla to, ztuhla a podívala
se na nás s výrazem, který říkal, že jsme to měli očekávat.„Hoří,“ prohlásila.Než jsme tam dorazili, plameny stačily pohltit většinu Keithova
domu. Stála jsem nějakých sto metrů od ohně a na obličeji cítila
prudký žár. K černé obloze se valil šedivý dým a my si museli za¬
krývat ústa a nos, abychom chránili plíce. Kolem nás padal popel
a jeho kousky poletovaly jako sněhové vločky. Noc se změnila v den.
Praskání hořícího dřeva znělo jako řev Ursuliny.Střecha domu se najednou propadla, stěny se prohnuly a zhrouti¬
ly se v obrovských mračnech jisker. Za nízkým návrším jsem uviděla
další ohnivý sloup. Hořela tam stodola a v plamenech mizely moje
vzpomínky. Nedalo se s tím nic dělat. Nic nebylo možné zachránit.
Hasiči kropili okolní trávu a stromy, aby se oheň nerozšířil do lesa.
Naštěstí té noci panovalo téměř úplné bezvětří. Po chvíli se přidalo
i drobné mrholení a voda se v plamenech měnila na páru.Na zadních sedadlech našich dvou vozů sedělo šest výrostků
s pouty na rukou. Šlo o místní středoškoláky. A byl mezi nimi
i Adrian Sloan. Ty puberťáky jsme pochytali, když se snažili na¬
honem zmizet ze scény. Pozorovali své dílo a zůstali tam stát příliš
dlouho. Věděla jsem, že trestu neuniknou, ale říkala jsem si, že
soudce nebude na nezletilce moc přísný, zvlášť když jeden z nich
III IIIII) K Y SNIHpřišel o bratra. Nejspíš vyfasujou veřejně prospěšné práce. Po ně¬
jakém čase jim vymažou záznam v trestním rejstříku a my všichni
se budeme snažit zapomenout, že nějaký Keith Whalen ve Světě
kdy žil.Stála jsem tam spoustu hodin a uhranuté zírala do ohně. Zůsta¬
la jsem tam, i když vyhasl. Museli jsme mít jistotu, že někde zase
nevzplane, tak jsem se přihlásila mezi dobrovolníky, kteří budou
celou noc dohlížet na horkou, promáčenou pohřební hranici. Jak¬
mile se k ní dalo bezpečně přiblížit, obešla jsem ji, abych se podí¬
vala, jestli se někde něco nezachovalo. Alespoň malinký zbyteček
života Keitha a Colleen. Totéž jsem udělala u stodoly. Oheň byl
důkladný a strávil všechno, až na pár ohořelých trámů a hrudky
roztaveného skla.Byla tohle spravedlnost?Můžu vám říct jen to, čemu jsem té noci věřila. Byla jsem pře¬
svědčená, že mi Keith lhal. Věřila jsem, že manželku zavraždil a čin
se snažil utajit. Teď dvanáct poctivých mužů a žen prohlásí, že je
vinen. Byla to nehoda? Byl to zločin z vášně? Byl to výbuch vzte¬
ku, který živily hrůzy z Keithovy minulosti? Možné to je. Soudce
a porota rozhodnou, jak dlouho si pobude za mřížemi. Na každý
pád za svůj zločin zaplatí.Ale Jeremiah?Klidně si myslete, že jsem naivní, ale já nebyla přesvědčená, že
Keith chlapce unesl. Kdyby to udělal, našli bychom Jeremiahovo
tělo schované pod hladinou Černého jezera jako důkazy o Collee-
nině vraždě. Jenže my ho tam neobjevili.Kdepak.Tuhle záhadu jsme prostě zatím nerozluštili. O Jeremiahovi
pravdu neznáme. A já si nebyla jistá, jestli se vůbec někdy dozvíme,
co se mu ve skutečnosti stalo.Vzpomínám si, jak jsem se tehdy v noci sama courala kolem
spáleniště. Dalo by se říct, že se mi vypálilo do paměti. Jak jsem po¬
chodovala kolem hromady popela, řekla jsem si nahlas jedno slovo.
Jen jedno slovo. Jinak jsem mlčela, ohromená tím obrazem zkázy.„Peklo,“ zamumlala jsem a zírala na ohniště.
BRIAN r li M MANPohled na spálené ruiny mi mohl v mnohém peklo připomenout,
jenže já ve skutečnosti myslela na tátovu křížovku. Jak jsem vám
říkala, člověk si na něco zničehonic vzpomene v nejpodivnější
okamžik, ve chvíli, kdy už to dávno nepotřebuje.Peklo.Cílem cesty poutníka s dobrými úmysly je peklo. Protože do pek¬
la vede cesta dlážděná dobrými úmysly.
ČÁST DRUHÁ
DOBRÉ ÚMYSLY
27Ujížděly jsme s Annou na běžkách po čerstvě zasněžených cestič¬
kách hřbitova. Anna se ujala vedení, hnala se po svazích nahoru
dolů a já se držela za ní. S každým výdechem jsme vypouštěly
oblaka páry. Kdykoliv se zvedl vítr, větve stromů nám do obličeje
házely mokré, studené hroudy sněhu. Tváře už jsem vůbec necítila.
Bylo dvaadvacátého ledna, nepříjemné, větrné pondělní ráno, jeden
z těch nekonečně šedivých zimních dnů, kdy člověk uvažuje, jestli
slunce vůbec ještě existuje.Anna se přede mnou zastavila v půlce svahu. Opřela se o jednu
z lyžařských holí a soustředěně se zadívala do hustého lesa. Zabrz¬
dila jsem vedle ní. Mezi střapatými borovicemi a mladými břízami
s šupinatou bílou kůrou stál mohutný zkroucený kmen zdejšího
slavného buku, jemuž tady všichni říkají Bartholomew nebo pro¬
stě jen Bárty. Strom už přes dvě stě let odolával vichřicím i ohni.
Kořeny měl zaryté do země jako prsty a se spoustou silných větví
připomínajících paže vypadal jako pohádková příšera, kterou ně¬
kdo začaroval v kámen. Každý, kdo vyrůstal ve Světě, téměř jistě
Bartholomewa navštívil v šesté třídě při hodině přírodopisu.Dva Bartholomewovy prsty-kořeny rostly už desítky let kousek
do strany a vytvořily hlubokou nízkou jeskyni. Kdysi jsem složila
písničku o Bártově doupěti a během nedělních čtenářských sedánků
v místní knihovně jsem ji dětem zpívala. Tohle je její refrén:Velká je dost na barák,
však radši drž se dál.
ISOli H I A N IRELMANV	ní medvěd spí a rosomák,svým drápem by tě ťal!„Myslíš, že uvnitř spí medvěd?“ zeptala se Anna. Taky si tu pís¬
ničku pamatovala.„Moh by,“ odpověděla jsem. Díra tvořila dokonalou noru, takže
by mě ani nepřekvapilo, kdyby se tam k zimnímu spánku uložil
černý medvěd.„Možná bychom se tam měly kouknout,“ nadhodila Anna. „Tou¬
hle dobou už by mohl mít mláďata.11„Medvědovi je lepší dát pokoj a nechat ho ležet,11 namítla jsem.Anna pokrčila rameny. Od opasku odepnula plastikovou láhev
a stříkla si do pusy trochu studené vody. Byly jsme venku sotva dva¬
cet minut, a voda už začínala zamrzat. Sledovala jsem ji, jak odtrhla
pohled od Bartholomewa a jeden po druhém si prohlíží stromy kolem
něj, především břízy. Dělala to, kdykoliv jsme byly v lese. Myslím,
že už si to ani neuvědomovala, ale já věděla, co hledá.Kříž.I po tak dlouhé době doufala, že Jeremiaha najde. Stáhla si z hlavy
pletenou kuklu a nechala blonďaté vlasy spadnout na ramena. Sme¬
tanově světlou pleť měla od mrazu zarůžovělou. Bylo jí dvacet a stala
se z ní krásná mladá žena. Vysoká, štíhlá, osud jí dopřál křivky, nad
nimiž jsme my ostatní bledly závistí. Nad bleděmodrýma očima jí
rostlo tmavé obočí a obličej vypadal, jako by patřil do starého obrazu.
Když se usmála, byla rázem neskutečně podobná své matce a já měla
pocit, že Trina je tu pořád se mnou.Jenže Anna se smála jen zřídka.Byly jsme sotva čtyři sta metrů od cíle, ale Anna nejevila sebe¬
menší snahu znova se rozjet. Takhle to probíhalo, kdykoliv jsme
sem vyrazily. Jakmile před sebou na úpatí svahu uviděla náhrobní
kámen, zastavila se, další cestu oddalovala a doufala, že si to roz¬
myslím.„Už je to blízko,11 prohlásila jsem, přestože jsme to obě věděly.Anna se odmítala vůbec dolů z kopce podívat. Rozepnula si kap¬
su lyžařské bundy a vylovila z ní krabičku cigaret. Jednu si zapálila,
IIIIIIIIIKY SNIHnatáhla kouř do plic, pak ji vzala do dvou prstů a natáhla ruku
směrem ke mně, abych si jako taky dala šluka. Zavrtěla jsem hlavou
a nic neřekla. Anna věděla, že nekouřím. Taky věděla, že mě její
kouření neskutečně štve. Tuhle hru jsme spolu hrály v jednom kuse.„Bárty je nemocný,“ poznamenala a ukázala hlavou směrem
k buku.„Fakt?“„Jo. Minulý týden jsem v jednom baru ve Stantonu narazila
na takovýho kluka. Je na vejšce a studuje lesnictví. Říkal, že Bárty
má v kůře nějakou plíseň. U sebe doma mi pak ukazoval její fotky.
Bárty prý má před sebou tak dva tři roky. Blbý, co?“Představa, že se Bartholomew skácí a vezme s sebou pár sto¬
letí historie mittelského okresu, se mi ani trochu nezamlouvala.
Samozřejmě jsem chápala, že smyslem Annina proslovu nebylo
informovat mě o Bartyho zdravotním stavu. Chtěla mi tím říct, že
byla minulý víkend v baru, že tam sbalila nějakého cizího mladíka
a že se s ním vyspala.„Měly bychom jet,“ nespolkla jsem návnadu. Anna si oběma ru¬
kama načechrala plavé vlasy. „Netuším, proč sem musíme takhle
v jednom kuse chodit,“ zaprotestovala.„Nechodíme sem v jednom kuse,“ namítla jsem. „Jen na Den
matek a dvaadvacátého ledna.“„Do Dne matek zbývají akorát čtyři měsíce. Tak bychom mohly
počkat."„Nech toho, Anno.“„Je mi zima. Mrznu. Chodit sem v tuhle roční dobu je zvrhlost.
Říkala jsem ti, že se mi sem nechce.“„Nebude to trvat dlouho. A pak se hned vrátíme domů.“Anna zavrtěla hlavou a čelist jí neústupně ztuhla. „Tentokrát mě
tam nedostaneš, Shelby,“ oznámila mi. „Mám toho plný zuby. Jestli
je to pro tebe tak důležitý, jdi si tam sama. A řekni jí, že ji zdravím.“
Stáhla jsem si kuklu a vítr mě praštil do obličeje, jako by na mě
měl vztek. „Víš co, klidně jeď domů, jestli chceš, ale je to deset let,
Anno. Deset let.“„Myslíš, že to nevím?"
BRIAN FRLtMAN„Jistě že to víš. Počítám, že právě proto tam nechceš jít. Jenže
když se tam nevydáš, budeš toho jednou litovat, to ti garantuju.“Anna naklonila hlavu na stranu a vyfoukla kouř z cigarety smě¬
rem ke stromům. „To jsou kecy,“ odsekla. „Panebože, Shelby, už
se na to vykašli! Vím, že tě berou nejrůznější duchařský pindy, ale
já v tom nejedu, jasný? To, že se sem vydáme, na věci nic nezmění.
Jestli to potřebuješ, aby ses cítila lip, dej se do toho. Ale mě to
nebere.“„Dobře. Pokud to cítíš takhle, jeď pryč.“Anna odhodila cigaretu do sněhu. Nemotorně začala na cestě
obracet lyže do protisměru a přiměla mě, abych popojela o kousek
dopředu a udělala jí místo. Otočila jsem se, abych ji viděla přes
rameno. Zapadla do stopy, kterou jsme udělaly cestou sem, rázně
zabrala oběma hůlkami a vyrazila nahoru do kopce, odkud jsme
přijely. Ruce i nohy pracovaly ze všech sil. Volné vlasy za ní vlály.
Po pár vteřinách přejela hřeben a zmizela mi z dohledu.Tak jsme tu zbyli jen já a Bartholomew. Zajímalo by mě, jestli
je skutečně nemocný.Odrazila jsem se holemi a nechala se gravitací unášet dolů kolem
hustého porostu. Po pár minutách jsem dorazila na mýtinu, tam
jsem zpomalila a po chvíli zastavila. Letos byla zima dlouho docela
mírná a většina sněhu, co napadal začátkem sezóny, roztála. Jenže
leden přinesl další vlnu třeskutých mrazů. Patnáct čísel nového
sněhu zasypalo ležící náhrobní kameny, které byly jinak vidět. Jako
by člověk přišel o staré přátele. I tak mě těšilo, jaký tu panuje klid
a mír. Háj, stejně jako medvědi, byl až do jara pohroužen do zim¬
ního spánku, ačkoli stopy jeleních kopýtek v čerstvém prašanu mi
prozrazovaly, že nejsem sama.Trina ležela na vzdálenějším okraji mýtinky.Náhrobní kámen byl z růžové žuly a stála na něm socha anděla.
Díky narůžovělému obličeji a křídlům vypadal jako víla zachycená
při tanci. Odpíchla jsem se holemi a ujížděla sněhem, než jsem se
ocitla před andělem, nad Trinou ve zmrzlé zemi. Její jméno vyryté
do kamene vykukovalo ze sněhu.„Tak jsem zase tady,“ oznámila jsem jí.
HIUBUKY SNÍHNikdy mi nepřišlo divné, že s ní mluvím, jako by mě mohla
slyšet. Anna to takhle neměla. Za všechny roky, co sem na tyhle
návštěvy chodíme, neřekla matce jediné slovo. Vždycky stojí vedle
mě, mlčí jako zařezaná a v obličeji se jí odráží vztek na Trinu za to,
že ji opustila tak mladou. Ale až dodneška sem se mnou pokaždé
alespoň šla. Tohle bylo poprvé, co své výhrůžky naplnila, otočila
se, utekla a nechala mě jít k hrobu samotnou.„Táta tě zdraví,“ pokračovala jsem.Pak mi došlo, že lhát mrtvému je blbost.„Vlastně to není pravda,“ opravila jsem se. „Řekla jsem mu, že
sem jdu, ale on si na tebe vůbec nepamatuje. Netrap se tím. Vět¬
šinou poznává alespoň mě a Moniku, ostatní moc ne. Už nepozná
ani Adama. Tělesně je zdravý jako řípa, což je asi dobrá zpráva.
Možná je taky šťastný, to nevím. Nějak to všechno nezvládám.
Dostáváme se do fáze, kdy se musím ptát, jak dlouho to ještě
vydržím táhnout sama, rozumíš? Pořád musím chodit do práce.
Kamarádky mi pomáhají, ale taky můžou dělat jenom něco. Pořád
to rozhodnutí odkládám, jelikož se mi do toho nechce. Nemůžu
na to ani myslet.“Utřela jsem si z tváří slzy. Přemítala jsem, co bych jí ještě mohla
povědět. Jasně, vždycky jsem jí hlásila, jak se má manžel.„Karl změnil zaměstnání,“ oznámila jsem jí. „Může ted praco¬
vat z domova, takže tolik necestuje. To je dobře. A taky s někým
chodí. S paní, kterou poznal v kurzu počítačové techniky, co
vedl ve Stantonu. Už to trvá rok. Asi je to vážný. Minule jsem ti
to neřekla, protože jsem si myslela, že z toho nic nebude, ale teď
si tím moc jistá nejsem. Možná se rozhoupá a praští do toho. Ne¬
věděl, co bys tomu říkala, ale já ho ujistila, že bys ho sjela, proč
tak dlouho čekal.“Zvedl se vítr a vytvořil kolem andělova obličeje malý obláček
sněhu. Napadlo mě, že se mnou Trina souhlasí.„A pokud jde o Annu,“ začala jsem.Ale nevěděla jsem, co vlastně říct.„Mrzí mě, že tu není. Je to pro ni pořád ještě těžký. Je úplně
ztracená, Trino. Láme mi to srdce.“
mISRIAN FREEMANPřidřepla jsem si do sněhu, abych viděla andělovi do očí.„Tu ženskou, se kterou Karl chodí, nenávidí, ale o ni přitom
nejde. Setkala jsem se s ní. Je moc milá. Anna není schopná se
s tím smířit. V létě měli s Karlem šílenou hádku a ona pak odešla.
Sbalila si všechny věci a odstěhovala se. Nevěděli jsme, kde je.
Byli jsme z toho na prášky. Postýlka mi nakonec řekla, že ji viděla
v baru v Čarodějově Stromě s Willem Gruderem. Holka si umí
vybrat, co? Teda, od té doby, co mu umřel bratr, seká Will dob¬
rotu, ale já ji u něj nechtěla nechat. Oznámila jsem jí, že má dvě
možnosti. Buď se vrátí domů, nebo se nastěhuje ke mně. Vybrala
si mě. Takže už asi tři měsíce bydlí se mnou a s tátou. Alespoň
tím začal mít její život nějaký cíl. Snaží se mě všemi myslitelnými
způsoby dohnat k šílenství. Zatím se jí to nepovedlo, ale síly mi
rychle docházejí."Ostatní věci jsem jí neřekla.Neprozradila jsem jí, že Anna s bídou prolezla u maturity a na vy¬
sokou se vykašlala. Nezmínila jsem se, že od té doby holku vyhodili
během osmnácti měsíců čtyřikrát ze zaměstnání. Vynechala jsem
i kluky a bary a všechno kolem. Taky jsem nepřiznala obvinění
z krádeže v obchodě ve Stantonu, které jsem musela vyřešit tím,
že jsem majiteli zaplatila škodu.Ale předpokládala jsem, že ona to stejně ví.„To je fuk, prostě mi chybíš," pokrčila jsem rameny. „Nemůžu
uvěřit, že už je to deset let. Kdykoliv procházím kolem tvé fotky
na prádelníku, zastavím se a říkám si, že to přece není možný. Že jsi
nemohla odejít. Nevím. Život mi v tu chvíli připadá děsivě prázdný.
Teď je ale podstatný, že nedržím slovo, co jsem ti dala. To mi fakt
dělá starost. Slíbila jsem ti, že budu ve všem stát za Annou, jenže já
se s ní míjím. Nevím, jak si k ní najít cestu. Je to úžasná holka, ale
moc si toho vytrpěla a teď mě prostě odepsala. Tvoje obavy se napl¬
ňují, ona je utržená ze řetězu a já s tím nedokážu nic udělat. Docela
bych potřebovala, abys mi píchla, Trino. Zní to hloupě, já vím, ale
zrovna teď bych fakt potřebovala tvou pomoc."Trina pochopitelně neodpověděla.Trochu jsem se sama pro sebe zasmála.
III U B U K Y SNIH1SSDál liž nebylo co říct, tak jsem se s Trinou rozloučila a oznámila
jí, že přijdu zase na Den matek. I s lyžemi jsem se otočila a zamířila
k domovu.A tehdy jsem tu sovu uviděla.Usadila se na vrcholku kamenného kříže, který vykukoval ze
sněhu. Dokonalá, vážná, bílošedá sněžná sova. Podívaly jsme se na
sebe jako staré kamarádky. Už dlouho, hodně dlouho jsem žádnou
nezahlédla. Popravdě řečeno, chvíli mi trvalo, než jsem si vybavila,
kdy jsem sněžnou sovu viděla naposledy. Pak mi naskočilo, že jedna
si sedla na Adamovu motorku v den, kdy se ztratil Jeremiah.Ze by další znamení?Poslala mi ho Trina?Nemusíte tomu věřit, jestli nechcete. Já jen vím, že ještě toho
dne se mi do života vrátil Jeremiahův duch. A jako před deseti lety
bylo všechno rázem jinak.
28V	zimě panuje ve Ztracené díře vytrvale ospalá nálada. Do mit-
telského okresu touhle dobou moc turistů nejezdí. Pár rybářů, co
rádi loví pod ledem, několik osamělých umělců a sem tam nějaký
přírodovědec, co k nám přijede něco zkoumat. Takže povídat si
můžeme jen mezi sebou, protože jinak není s kým promluvit. Kdy¬
koliv se rozezní zvonek u dveří jídelny, vždycky zvedneme hlavu,
abychom viděli, kdo nás poctil svou přítomností.I v šerifové kanceláři se v téhle roční době zpomalí čas. Když
přijde ledová bouře a osobní auta i náklaďáky kloužou ze silnice
do škarpy, máme docela napilno, ale jinak teploty pod nulou drží
lidi doma a tam se moc průšvihů nepřihodí. Večer tu a tam někdo
zavolá kvůli rušení klidu, ale často se stane, že během dne nemáme
ani jeden hovor.V	pondělí odpoledne jsme Monica, já a otec seděli v jednom boxu
v jídelně. Táta se soustředěně zabýval křížovkou, i když ji dávno
přestal skutečně luštit. Asi před rokem začal psát do čtverečků
nazdařbůh náhodná slova. No co, alespoň tam pořád ještě psal
skutečná slova. Doktoři říkají, že až začne psát jenom nesmyslná
písmena, bude to známka, že postoupil do další fáze.Postýlka nám dolila kafe a vesele poznamenala: „Koukám, že
už to máš skoro hotový, Tome.“Měla pravdu. Táta stačil vyplnit většinu políček a teď zazá¬
řil, protože si toho všimla. „Je to tak, mladá dámo, děkuji vám
za uznání,“ prohlásil. „Jestli mi na tomhle světě něco jde, tak jsou
to křížovky."
IIIIIII tl K Y SNIHI 87Postýlka ho láskyplně pohladila po rameni. „Mladou dámou“
se pro tátu stala asi před devíti měsíci. Takhle totiž oslovoval
všechny ženy, které nepoznával. Na věku přitom nezáleželo. Já
byla pořád ještě Shelby. Monica zůstávala pořád ještě Monikou.
Všichni ostatní byli „mladá dáma“ nebo „ten pán“. Táta prostě
nevěděl, co je to za lidi.Doktoři ve Stantonu mi vyložili, že táta je v páté fázi nemoci.
Zatím jsme se na téhle úrovni drželi nějaké dva roky. Když jsem
se ho zeptala, co měl k snídani, nedokázal si vzpomenout, aleo	podrobnostech policejních vyšetřování, která vedl před desítka¬
mi let, se uměl bavit, jako by skončila včera. Možná to tak v jeho
hlavě bylo. Pořád ještě se uměl umýt a oblíknout a stále si dával
záležet, aby vypadal dobře. Jenže mně dělalo větší a větší potíže
nechávat ho doma samotného a doktoři mi řekli, že brzy propukne
šestá fáze a v tu chvíli budu muset praštit se zaměstnáním a věno¬
vat se mu dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Nebo najít
finančně dostupné zařízení. Ani jedna varianta ve mně nebudila
nadšení.Táta odložil tužku. Soustředil pohled na Moniku, která háčkovala
tmavomodrou šálu. Věděla jsem, že to má být dárek pro tátu. „Jak
se má to tvoje štěně?“ zeptal se jí. „Už ti zbouralo barák? Jakmile ho
začneš cvičit, musíš zatnout zuby a být důsledná, to je ti snad jasný.
Musíš být neoblomná a trvat na svém. Psi to ocení.“Někdy nám dělalo dost velké problémy vypořádat se s tekutými
písky tátovy paměti.„Štěně?“ zeptala se Monica a vypadala naprosto zmateně.„No přece Moody!“ prohlásil otec. „Říkáš mu tak, nebo se pletu?
Malamuti jsou nádherný psi.“Moody pochopitelně odpočíval na svém obvyklém místě, tedy
v květované urně na stole před Monikou.„Jo, má se dobře,“ chytla se, „a jsi hodný, Tome, že se ptáš. No to
víš, štěňata mají energie na rozdávání. Počítám, že mě ta potvora
jednou uštve.“„Začal jsem uvažovat, že bychom si taky pořídili psa,“ pokračoval
táta. „Shelby by z toho byla úplně vedle. Když dítě vyrůstá se psem,
IKKBHIAN FREEMANje to pro něj moc dobrý. Jenže právě teď je s naší malou holčičkou
tolik práce, že bych asi nezvládl starat se ještě navíc o štěně.“
Uvažovala jsem, kolik mi tak asi v tuhle chvíli v jeho hlavě je.
Dva roky? Tři?Tátovi se ve tváři objevil hrdý, šťastný výraz, jenže pak se po¬
díval přes stůl, soustředil mysl a uviděl mě. Bylo mi pětatřicet.
Věděl, kdo jsem. Poznal mě. Oči mu zmateně zesklovatěly, jak se
jeho mysl snažila zpracovat ten očividný nesmysl. Nemohla jsem
být současně batole, které chce pejska, a dospělá ženská v policejní
uniformě.Zmatek ho vylekal a já neviděla obavy v otcově tváři ráda. Pak
nad tím, co mu nedávalo smysl, mávl rukou a vrátil se k vyplňování
křížovky.Už jsem dál nedokázala sedět v boxu. Vstala jsem. Monica mě
soucitně pohladila po ruce. Zašla jsem za Postýlkou k baru a po¬
sadila se na jednu ze stoliček. Hrnek jsem nechala na stole, tak mi
Beli nalila nové kafe do jiného.„Moc mě to mrzí, Shel,“ koukla na mě. „Je to běs.“„Dík.“„Kde je Anna? Máte přece výročí, ne? Předpokládala bych, že
budete někde spolu.“„Popravdě řečeno, nemám tušení, kde je.“„Mezi vámi to moc neklape, co?“„Ani trochu.“„Hele,“ ztišila Postýlka hlas, „jen abys to věděla. Minulý víkend
jsem zahlídla Annu v baru v Čarodějově Stromě. Už zase to táhne
s Willem Gruderem.“„Paráda,“ ulevila jsem si. „Prostě paráda. Pila něco?“„Pivo.“„Je nezletilá," potřásla jsem hlavou. „Měla bych si na ten podnik
posvítit/1„Já vím, ale nedělej to. Promluvím s majitelem a zkusím zařídit,
aby jí příště nenalili.“„Co drogy? “„Ty jsem neviděla/1
HLUBOKÝ SNIH„Necli toho, Běli, nešetři mě.“„Neblafuju, Shel. Drogy jsem u ní fakt neviděla. Pokud vím, je
čistá.“„Dík." Zadívala jsem se na ni. Postýlka byla hubená jako prou¬
tek, ale pohled měla jasný a pronikavý. „A co ty?“ zajímala jsem
se. „Jedeš v něčem?“Cynicky se uchechtla, vykasala si rukávy a ukázala mi holé paže.„Takhle čistá jsem v životě nebyla,“ prohlásila. „Tak to dopadá,
když je člověk na podpoře a dostává potravinový lístky. Žádný
drogy. Žádný cigarety. Jo, a zhubla jsem deset kilo. Být na mizině
je nejlepší dieta."„Nepotřebuješ nějak pomoct?"„To víš, že potřebuju. Ale sama se taky neválíš na balíku peněz.
Zvládnu to. Nějak to dopadne."Všichni jsme věděli, že Postýlka má za sebou hodně těžký rok.
Nikdy nebyla zrovna za vodou, ale loni v létě musela na akutní
operaci slepého střeva a účty za léčbu jí dokonale vyluxovaly úspory.
Teď, mimo sezónu, neměla v jídelně směny navíc a jinak tady u nás
není v lednu moc příležitostí, jak si něco přivydělat bokem.Postýlka se ke mně naklonila přes pult. Snažila se k situaci s An¬
nou přistupovat optimisticky.„Vím, že to nechceš slyšet," začala, „ale vlastně je od ní moc milý,
že s Willem chodí. Většina holek by to nezvládla. Kvůli popáleni¬
nám a tak vůbec."„Pořád je to Will Gruder, Beli."„Jasně. Nepatříš k jeho obdivovatelkám. Ale on už s drogami
nekšeftuje. A zaplatil za to hodně vysokou cenu. Dnes v podstatě
jen vzbuzuje lítost. Myslí si, že může za Vinceovu smrt, a to ho
ničí. Většinu času chlastá a čte si v bibli."„V bibli? To myslíš vážně?"„Naprosto vážně."„Jestli se Anna chtěla dát na náboženství, nemusela se přitom
pověsit na Willa. Mohla chodit do kostela se mnou a tátou."Věděla jsem, že to zní ukřivděně. Nemohla jsem si pomoct. Tohle
byl hrozný den.
IL>0BRIAN f R 11 M A NZvonek u dveří jídelny se rozezněl a všichni jsme otočili hlavy jako
dobře vycvičení psi. Dovnitř nakráčel Adam a pustil na nás lezavě
studený závan zimního vzduchu. Smekl šerifský klobouk, vrazil si
ho pod paži a jednou rukou si uhladil pár hnědých pramínků, které
mu na hlavě ještě zbyly. Viasů mu v posledních letech ubývalo, zato
břicho se vydalo přesně opačným směrem, nápadně se klenulo a pro¬
zrazovalo, že jeho majitel přibral dobrých deset kilo. Adam postupně
pozdravil všechny hosty u stolů, jak to dělávají politici. Zavolali	na tátu, což jsem ocenila, jenže ten mu odpověděl jen „pane“.Adam došel k pultu vedle mě, ale hned si nesedl. „Je tu Rose?“
zeptal se.„Rose? Ne, neviděla jsem ji. Proč?“„Volala mi a prohlásila, že mi potřebuje něco ukázat.“Posadil se na stoličku a zadíval se na celozrnné muffiny na¬
skládané pod skleněným poklopem. Zkontroloval telefon, zjistil,
že žádné nové zprávy nedorazily, a tak přístroj odložil před sebe
na pult přední stranou nahoru. Ucítila jsem, jak mu uniforma jako
obvykle čpí kouřem z doutníků. Když je teď šerifem, nikdo už ho
s tím z kanceláře nevyhazuje. Navíc má dost peněz. Matka zemřela
před třemi roky a odkázala mu docela slušné jmění. Tehdy jsem si
myslela, že by mohl přestat pracovat, ale neudělal to. Byl tou dobou
v druhém roce třetího volebního období. Lidé mu dávali hlasy, pro¬
tože věděli, co od něj můžou čekat. Ale nikdy ho neměli doopravdy
rádi jako tátu. Myslím, že Adam to věděl. Člověk může v životě
dosáhnout všeho, čeho dosáhnout chtěl, nicméně to neznamená, že
pak bude šťastný. Adam měl práci, po níž odjakživa toužil, i peníze,
na které čekal, ale pořád mu něco chybělo. Zase z něj byl ten starý
neklidný Adam. Po smrti matky začal kašlat na fyzickou kondici.
Nejenže přibral, ale zase se dal na pití. Vrátil se k motorce, a když
nebyl ve službě, hazardérsky se na ní proháněl po kraji. Vystřídal
fůru holek. Ani jedna s ním nevydržela.„Řekla ti Rose, o co jde?“ zeptala jsem se.„Ne. Nejspíš mi chce prodat jeden z těch nových baráků u jezera
v Martinově Hoře.“„Jo, to by mohlo být,“ přikývla jsem.
HLUBOKÝ SNIH„Viděly jste se v poslední době?“ zajímal se.„Před pár týdny. Přitáhla jsem ji k nám, ahy mi řekla, jakou cenu
může mít náš dům.“„Ty ho chceš prodat?“ zvedl Adam obočí.„Možná budu muset. Záleží na tom, jak se to bude vyvíjet s tátou.“„To by byla škoda. Je to skvělý místo.“Tohle byl celý Adam. Dělalo mu potíže vidět alespoň kousek
pod povrch. Jasně, skutečně to je skvělé místo, ovšem pro mě
představovalo daleko víc. A z představy, že bych ho prodala, se
mi dělalo mdlo.Dveře jídelny opět zazvonily. Tentokrát stála ve vchodu Rose
Carterová. V dětství moje nejlepší kamarádka. Teď se jí vedlo dobře,
stejně jako Adamovi. Deset let prodávala nemovitosti a šlo jí to dale¬
ko lip, než když řídila motel Odpočívej v pokoji. Dopřála si odborně
vedenou dietu a doopravdy zhubla. Červené vlasy si nechala odrůst
a maskáčové oblečení vyměnila za elegantní vlněné šaty. Holku, co
jsem znala, jsem v ní často vůbec nepoznávala, ale lidi se prostě mění.Rose se zarazila napůl venku, napůl uvnitř a ze vchodu do Díry
se nehýbala. Dveře zůstaly pootevřené a lidé na Rose pokřikovali,
jelikož dovnitř se dral studený vítr. Rosa oběma rukama držela
před tělem krabici od bot. Něžně ji svírala, jak člověk zvedá tělíčko
rodinného mazlíčka, který právě zemřel. Tvářila se, jako by přijela
z pohřbu. Hosté v lokále její chování zaznamenali, protesty proti
studenému větru ustaly a rozhostilo se rozpačité ticho.Všichni jsme věděli, že v té krabici něco je.Rose došla ke mně a Adamovi a krabici pořád držela v nataže¬
ných pažích. Položila ji na pult a o dva kroky poodstoupila, jako by
z krabice sálalo nebezpečné záření, které by jí mohlo proniknout
do kostí. Víko nezvedla. Vyměnili jsme si s Adamem pohledy, načež
on, přece jen trochu nervózně, jednou rukou nadzvedl víko.Vstala jsem a naklonila se dopředu, abych lip viděla, co je uvnitř.Sotva jsem to zahlédla, neovládla jsem se a vyjekla.V	životě se někdy vyskytnou obyčejné, naprosto nedůležité před¬
měty, které nabudou obrovského významu díky tomu, co předsta¬
vují.
BRIAN F R E E M A NVycítíte to. Poznáte, jak posvátné takové předměty jsou. O tom,
co leželo v krabici, to platilo zcela jistě. Bylo to staré, špinavé a roz¬
třepené, prostě na vyhození, ale současně to bylo něco, na co jsme
všichni ve Světě čekali deset let a o čem jsme celou dobu doufali,
že se to objeví.V	krabici ležel žlutý badmintonový košíček značky Wilson.
29Adam zíral do krabice a nevěřil vlastním očím. Sáhl dovnitř, jako
by se chtěl košíčku dotknout, ale pak ruku stáhl.„Kde jsi k tomu přišla?“ zeptal se Rose.Stála nehnuté a nic neříkala, tak se Adam musel zeptat ještě
jednou. „Rose?“ oslovil ji důrazně. „Kde jsi to našla? Odkud jsito přivezla?“Ostatní hosté se zvedli od stolů a nahrnuli se k pultu, aby se
koukli, co v krabici je, ale Adam je mávnutím ruky odehnal. Jenom
Postýlka byla dost blízko. Honem se do krabice podívala. Sotva to
udělala, vyvřískla: „To je Jeremiabovo?“Brebentění kolem nás okamžitě zesílilo a Adam rázně narazil
víko zpátky na krabici. Vstal a na lidi v jídelně houknul: „No tak,
ztište se, nechte toho, přestaňte vyvádět. Vezmeme to pěkně od za¬
čátku. Rose? Potřebuju, abys mi popsala, kde jsi k tomu přišla.“
Rose se snažila chytit dech a promluvila úplně tiše. Musela jsem
hodně napínat uši, abych ji slyšela. „Měla jsem domluvenou pro¬
hlídku starýho rekreačního střediska U Mittelských borovic,“ dala
se do vysvětlování. „Zrovna jsem nemovitost předváděla jednomu
potenciálnímu kupci.“„To je ta ruina v Čarodějově Stromě kousek ode mě?“ ujišťovala
se Postýlka. „Ta hrozná zřícenina?“„Už je to opuštěné víc než dvacet let,“ přikývla Rose. „Když se
majitelé vypařili, převzal to okres. Dneska ráno mi volali od jedno¬
ho developera z Chicaga. Je zrovna tady u nás a požádal mě, jestli
bych mu to mohla ukázat. Tak jsme tam vyrazili.“
194BRIAN FREEMANAdam se ji snažil přimět, aby přešla k věci.„Ten košíček, Rose,“ připomněl jí.„Jo, promiň. V kempu je asi třicet starých chatiček. Většina se
už rozpadla, ale jedna z větších chat vzadu je pořád ještě jakžtakž
v pořádku. Jen jí před pár dny spadl komín. Když jsme s kupcem
šli okolo, něco jsem v troskách zahlídla a zašla se kouknout, co to
je. Našla jsem tohle. Košíček musel být nacpaný do komína. Ten
se zhroutil, no, a tohle se dostalo ven na světlo.“„Měla jsi ho tam nechat,“ poučil ji Adam. „A měla jsi mi zavolat/4„Asi jo. Omlouvám se, nevěděla jsem, co mám dělat. Nedokázala
jsem myslet na nic jinýho než na Jeremiaha.“Ani já jsem nemohla uvažovat o ničem jiném.Představovala jsem si chlapce, který odpaluje raketou košíček
nad sebe a běhá za ním, jak to kluci dělávají. Tyhle košíčky se
neustále ztrácejí. Někdy se chytí do větví stromu. Jindy přeletí
přes plot. A taky se může možná stát, že zůstanou ležet na střeše
opuštěné chatičky. Nebo vletí do komína, kde si jich spoustu let
nikdo nevšimne.Jídelna začala hučet šepotem. Všichni uvažovali stejně jako já.„Počkejte, nechte toho, tohle nemusí znamenat vůbec nic,“ zalil
Adam naše rozpálené představy studenou vodou. „Než po tom
skočíme, musíme si to prověřit. My se Shelby teď vezmeme Rose,
zajedeme do toho kempu a uvidíme, co se tam dá zjistit.11Měl pravdu.Nedrželi jsme v rukou nic, co by prokazovalo, že zrovna tenhle
badmintonový košíček patřil Jeremiahovi. Mohl být v komíně na¬
cpaný několik desetiletí, třeba do něj spadl v době, kdy podnik ještě
fungoval a celé rodiny tam jezdily na letní prázdniny, aby tábořily,
koupaly se, lovily ryby, grilovaly steaky a opékaly nad ohněm marš-
melouny. Střediskem prošly tisíce dětí, které tam mohly košíček ztratit.Přesto mi bylo všechno jasné. A všichni kolem to věděli.Náš ztracený chlapec nám konečně poslal stopu.Když se Adam stal šerifem, vyfasovala jsem nového parťáka, který
se mnou hlídkoval po silnicích mittelského okresu.
HLUBOKÝ SNIHI vsTím partnerem byl Adrian Sloan.Adrian už oslavil šestadvacáté narozeniny a pořád byl urostlý
a udělaný, jako když hrál na střední škole fotbal. Zplodila ho
dvojice velmi pohledných rodičů, ale on sám nebyl žádný fešák.
Pískově světlé vlasy měl ostříhané na ježka. Nos, který mu na hřišti
několikrát zlomili, připomínal karbanátek. Špičaté uši signalizovaly,
že má mezi předky nějakého vulkánce ze Star Treku. Moc často se
nesmál, zvlášť ne, když jsem pronášela takovéhle vtípky.Trochu mě překvapilo, když přišel s tím, že chce být policajt, ale
říkala jsem si, že ho tímhle směrem postrčila ztráta bratra. Adam se
zdráhal mladíka zaměstnat, jenže já jsem do něj hučela, seč mi síly
stačily, a nakonec se mi ho podařilo přemluvit. Adrian přece svoje
pubertální hříchy odčinil, a kdybychom měli odmítnout každého
zájemce, který udělal na střední škole nějakou botu, moc uchazečů
by nám nezbylo. Z Adriana se stal spolehlivý a odpovědný mladý
muž. Vzal si moc milou holku a před rokem se jim narodil prcek.
Měla jsem Adriana ráda.Teď řídil auto s rukama na volantu v předpisové poloze za deset
minut dvě a nespouštěl oči z Adamova zadního nárazníku. Většinou
moc řečí nenadělal, ale dneska byl obzvlášť zamlklý. Vůbec mě to
nepřekvapovalo.„Vím, že je to pro tebe těžký,“ ozvala jsem se.Možná pokrčil rameny, ale jistá jsem si tím nebyla, jelikož prak¬
ticky neměl krk.„Nemusíš tam jezdit s námi,“ pokračovala jsem. „Když něco najde¬
me nebo pokud se tě budeme potřebovat na něco zeptat, dám ti vědět„Chci u toho být.“„Já vím, ale jestli zůstaneš, je zapotřebí, aby ses choval jako polda,
a všechny pocity musí jít stranou. Zvládneš to?“Adrian mou otázku chvíli zpracovával a neodpovídal. Obě strany
silnice lemovaly jehličnany zapadané sněhem. V kabině bylo teplo,
jelikož topení běželo na plné obrátky. „Celé mi to nedává smysl,“
prohlásil konečně, jako by chtěl dokázat, že myslí jako policajt.
„Nechápu, jak by se mohl Jer do toho kempu dostat. Od místa, kde
zmizel, je to padesát kilometrů.“
196BRIAN FREEMAN„Nezapomeň, že to s ním vůbec nemusí souviset. Zatím nic
nevíme.“„Jo, ale co když ano? To mi hlava nebere.“„V tom případě ho tam nejspíš někdo odvezl.11„Do starýho rozpadajícího se kempu? Proč? Proč by tam jezdili?11„Nevím,11 odpověděla jsem, ale důvodů mě napadlo hned několik,
a ani jeden se mi nelíbil.Od chvíle, kdy jsme vypadli z jídelny, uplynulo půldruhé hodiny
a my dorazili do Čarodějova Stromu, obce čítající 165 stálých oby¬
vatel. Je to jedno z desítek pidiměsteček v mittelském okrese. Stačí,
že při řízení mrknete, a vůbec ho nezaznamenáte. Podél hlavní
ulice se tyčil hustý les, jako by netrpělivě čekal, až lidi vypadnou
a on se bude moct vrátit a zmocnit se půdy, kterou mu vzali. Mi¬
nuli jsme Čarodějovu pivnici, nálevnu a jídelnu s úděsnou pověstí.
Následoval luteránský kostel, který současně sloužil jako domov
důchodců. Benzínová pumpa. Opravna aut a obchod s náhradními
díly. Krám se zbraněmi. A tím to v podstatě haslo. Těch pár lidí,
co považovalo Čarodějův Strom za domov, bydlelo na konci vy¬
ježděných cest kroutících se lesy jak cestičky hrabošů v jarní trávě.Pořád jsme jeli za Adamovým autem. Na místě pro spolujezdce
seděla Rose. Necelý kilometr za nálevnou zahnuli na lesní cestu a já
uviděla malý palouk, kde se vysoké stromy nebezpečné nakláněly
nad střechu obytného přívěsu. Tady bydlela Postýlka. Její poštov¬
ní schránka u silnice neměla číslo. Stálo tam jen „Breesová11. Ze
sněhu kolem přívěsu čouhal plevel a poblíž staré kůlny jsem pod
borovicemi uviděla rezavět Trumberu. Ford Escort před pár lety
definitivně zkolaboval a už nikdy nenaskočil. Kluzká, rozježděná
cesta pokračovala dál mezi stromy. Pokud člověk není místní, za¬
bloudí tady raz dva. Pomalou jízdou jsme minuli příjezdové cesty
několika poustevníků, kteří žijí hluboko v lese. Po půldruhém
kilometru cesta končila křižovatkou ve tvaru T. Doleva vedly jen
dvě vyjeté koleje. Stejným směrem ukazovala zkroucená dřevěná
šipka se jménem Gruder. Tak tam bydlel Will. V opačném směru
stála u cesty značka oznamující, že se tudy nedá projet, a desítky
let stará, téměř nečitelná cedule hlásající, že je tam rekreační
HLUBOKÝ SNIH197středisko U Mittelských borovic. Od opuštěných chatiček nás dělily
tři kilometry.„To je hodně blízko místa, kde bydleli Will a Vince,“ zašeptala
jsem.„Jo,“ přitakal Adrian a zamračil se.„Myslíš, že to může něco znamenat?“„Kdepak. Ani náhodou,“ zabručel.Napadlo mě, že z něj mluví jen zbožné přání.„Jezdil jsi sem někdy?“ zeptala jsem se ho.„Já? Ne. Proč?“„Když jsem chodila do školy, bylo to oblíbený výletní místo. Ně¬
kolikrát jsme sem jely s družstvem Strikerek. Dobře se tu pořádaly
mejdany. Chlast. Drogy. Sex. Na co si vzpomeneš/4„Já tu nikdy nebyl,“ zabručel Adrian.„V pohodě. Jen jsem byla zvědavá/1Brodili jsme se sněhem a snažili se držet ve vyjetých zledovatělých
kolejích několika málo aut, co tu v poslední době tam a zpátky
projela. Cesta se točila v ostrých serpentinách podél zamrzlého
potůčku, který jsme viděli ze břehu vysokého skoro dva metry.
Stromy po obou stranách na sebe byly nalepené jako vojáci stojící
v pozoru. Tady vládlo příšeří i ve slunečných dnech, takže upro¬
střed nevlídné zimy tu byla skoro tma.Dojeli jsme k plácku, kde se šlo otočit. Přes cestu, sotva širší
než auto, zůstal natažený zrezivělý řetěz. Adam tam zastavil. Sníh
za řetězem byl hluboký, ale zahlédla jsem v něm stopy bot. Nejspíš
je tam nechala Rose a její nadějný kupec. Člověk si těžko dokázal
představit, že by sem někdo přijel a nadchla ho vidina, jak do toho
místa investuje peníze. Kemp U Mittelských borovic byl kdysi
oblíbený letní zapadák, jenže tehdy ještě rodiny vyhledávaly jed¬
noduché zálesácké dovolené a v Martinově Hoře nestály penziony,
které by středisku konkurovaly. S otcem jsem tu jednou strávila
víkend, to mi mohlo být tak dvanáct. Krátce nato kemp nadobro
zavřeli. Vybavovala jsem si, jak jsem u táboráku hrála na kytaru.
Široko daleko z toho museli být všichni na prášky, protože tady se
zvuk pěkně rozléhá.
BRIAN FRltMANVystoupili jsme z vozů. Adam překročil řetěz a vydal se sněhem
jako první. Za ním kráčela Rose, pak Adrian a nakonec já. Sníh
mi sahal do půli lýtek. Všichni čtyři jsme se brodili mezi stromy,
pak přešli lávku přes zamrzlý potok a za ní se před námi otevřel
pohled na zbytky kempu rozeseté po rozlehlé mýtině. Z většiny
chatiček byly jen hnijící hromady plné plevele, s mladými stromky,
které rostly mezi rozvalenými zdmi a propadlými střechami. Upro¬
střed suchého přerostlého porostu jsem viděla rozmlácené dveře,
roztříštěná okna, ledem pokryté pavučiny a plesnivé, opuštěné
pohovky. Zabydleli se tu mývalové, udělali si tu pelechy a sníh byl
posetý otisky jejich pracek. Nejmíň tři chatky zapálili vandalové
a na stromech zůstaly zuhelnatělé, černající se stopy po ohni a na¬
stříkaná graffiti. Místu, co jsme kdysi navštívili s tátou, se to tady
vůbec nepodobalo.„Košíček jsem našla tamhle,“ ozvala se Rose a ukázala rukou.Sledovala jsem směr jejího prstu a uviděla jednu z větších cha¬
tek. Ta zčásti útokům času a přírody odolala. Zdi pořád ještě stály.
Ve střeše zely díry, ale nepropadla se. Sklo v oknech bylo pryč a dveře
zůstaly doširoka otevřené. Zaregistrovala jsem, že několik cihel
z komína spadlo do vzrostlého býlí. Rosiny stopy vedly rovnou k nim.Všichni jsme tam došli a Adam přiklekl nad hromadou suti.
Přimhouřil oči, pak se narovnal, mnul si bradu a zamračeně se
rozhlížel po mýtině. Kolem nás se rozhostil podivný klid připo¬
mínající bitevní pole ve chvíli, kdy ztichnou zbraně.Deset let.Snažila jsem se představit si tady Jeremiaha. Rozhlížela jsem se
po rozrůstajícím se lese a uvažovala o všech místech, kde by šlo
schovat mrtvolu. Až půda rozmrzne, přivedeme sem psy a pořádně
to tu prohledáme.Otevřené dveře chatky tvrdohlavě držely na posledním pantu.
Rose zůstala venku a my tři prohledávali vnitřek. Byl den, střecha
samá díra, přesto jsme potřebovali baterky. Podlahu zaneřádily
střepy skla a zvířecí výkaly. Uviděla jsem kostru postele a starou
matraci, z níž zbyl jen vnitřek a pár zrezivělých per. Záchod i umy¬
vadlo se utrhly od prorezlých trubek a ležely na zemi. S baterkou
HLUBOKÝ SNIH199jsem prozkoumala každý kousíček podlahy. Když jsem nadzvedla
matraci, našla jsem tělíčka dvou chcíplých krys.Nic tu nedokazovalo, že by se Jeremiah vyskytoval uvnitř chatky.
Až pak Adrian zvolal: „Koukněte na tohle.“Stál u zadní stěny, kousek od cihlového krbu. V místech, kde
vítr navál dovnitř dírou po zborceném komínu sníh, byla podlaha
mokrá. Adrian přičapl vedle zbytků prádelníku z ořechového dřeva,
který se rozpadl a neudržel čtveřici zásuvek. V nich si během let
postavila zvířata obydlí. Uviděla jsem starou propagační brožuru
kempu s fotografiemi, na nichž bylo středisko zachycené v dobách
své největší slávy. V jedné zásuvce se ale nacházelo ještě něco.
Adrian na to posvítil.Uviděla jsem oblázky.Šedivé a černé kamínky. Desítky kamínků.Takových, ze kterých se dá postavit stéla.
30Ellen Sloanová dorazila do opuštěného kempu o dvě hodiny později.
S sebou měla doprovod.Cekala jsem na ni před řetězem přehrazujícím vjezd na mýtinu.
Auta se prodírala lesní cestou jedno za druhým. V prvním voze
seděly Ellen a Violet. V dalších dvou vozech se vezli nejrůznější
poradci. A za nimi kodrcalo půl tuctu reportérů a fotografů z novini	televize, tísnících se v kabinách přenosových vozů.Mediální četa vypadala, že je připravená začít mě ostřelovat
otázkami, ale Violet je jako zkušený propagační pracovník zahnala.
Nakonec je to její profese. Ellen ke mně došla sama, oblečená do
bílého zimního kabátu, v němž vypadala jako anděl. Měla polovy-
soké kozačky a kožené rukavice. Světlé vlasy si svázala do ohonu
a vzala si sluneční brýle. Když je sundala, uviděla jsem, že má
zarudlé oči.„Zdravím, Shelby.“„Kongresmanko.“Poslední tři roky byl tohle Ellenin oficiální titul. Po Jeremiaho-
vě zmizení založila neziskovou organizaci zaměřenou na pomoc
pohřešovaným dětem a vybudovala si v celém státě pověst člo¬
věka, který bojuje za zlepšení zákonů na ochranu dětí. Když náš
osmdesátiletý kongresman konečně odešel na odpočinek, místní
pohlaváři - hlavně Violet - začali Ellen pobízet, aby se o jeho místo
ucházela. Udělala to a vyhrála. Uplynulé tři roky strávila cestová¬
ním mezi Světem a Washingtonem. Violet jí dělala šéfku kanceláře
a ředitelku právního oddělení.
II Hltí 0 K Y SNIH201„Váš manžel už je s šerifem Twilleym v kempu,“ informovala
jsem ji.„Bývalý manžel,“ opravila mě Ellen a nehnula ani brvou.„Ano, ovšem, promiňte. Adrian je tam taky.“„jak si vede?“„Adrian je dobrý důstojník. Můžete na něj být hrdá.“Ohlédla se přes rameno, aby se ujistila, že lidé od tisku jsou dosta¬
tečně daleko. Musí to být divný život, když je zapotřebí si v jednom
kuse dávat bacha, aby nikdo neslyšel, co říkáte. „Dobře,“ přikývla.
„Jsem ráda, že to slyším. Adrian nesl Jeremiahovo zmizení moc
těžce a já se bála, jak se s tím v dospělosti vyrovná. Když se zapletl
do toho požáru domu Keitha Whalena, byla jsem hrůzou bez sebe,
ale ukázalo se, že to pro něj byl přelomový životní zážitek. Provedl
něco špatného, zpronevěřil se svým vlastním hodnotám a byl za to
potrestán. To mu pomohlo vzpamatovat se a dát si život do pořádku.1'„Myslím, že máte pravdu.11„Mimochodem, on o vás taky mluví hezky. Říká, že se od vás
hodně naučil, Shelby.11„To jsem ráda.11„Jak se daří otci?11 Nevěděla jsem, jestli se Ellen ptá, protože ji
to doopravdy zajímá, nebo jestli je to prostě způsob, jak politici
jednají s voliči.„Jde to s ním z kopce,11 odpověděla jsem.„To mě moc mrzí. Je to příšerná choroba.11„To teda je.11Opřela si ruce v bok a podívala se směrem ke kempu. Viděla
jsem, jak novináři za námi pořizují fotky. Nejnovější vývoj už byl
zveřejněný na webu a zítra ráno z toho bude po celém státě a nejspíši	za jeho hranicemi zpráva číslo jedna.„Jsem ráda, že jsem zrovna byla tady u nás, když se to stalo,11
prohlásila Ellen. „Mohla jsem všeho nechat a vyrazit.11„Jistě.11„Opravdu si myslíte, že Jeremiaha odvlekli právě sem?11„Vypadá to tak, i když úplně jistí si tím do téhle chvíle nejsme.11„Proč zrovna sem?11 zavrtěla Ellen hlavou. „Taková díra.11
20.1BRIAN mtMAN„Nemám tušení.“„Co Keith Whalen? Je s tímhle místem nějak spojený?“„O ničem takovém nevíme. Ale promluvíme s ním a uvidíme, co
nám řekne.“Ellen přikývla. Rty měla pevně sevřené.„A co vy, kongresmanko?“ zeptala jsem se.„Já?“„Máte k tomu kempu nějaké rodinné vazby? Mohlo tohle místo
mít pro Jeremiaha zvláštní význam?“„Když to tu zavřeli, nebyl ještě ani na světě,“ zavrtěla Ellen hla¬
vou. „Párkrát jsme sem s Dennisem vzali Adriana, když byl úplně
malý. To je všechno.“Violet opustila chumel novinářů a přidala se k nám. Za těch
deset let se mezi námi nic nezměnilo. Violet měla v jednom kuse
tah na branku a já pořád jen postávala opodál. Nejspíš jsem i vy¬
padala stejně, stále jsem byla navlečená do téže policejní uniformy
a přibylo mi jen pár vrásek kolem očí a úst, aby mi připomínaly,
že léta běží. Violet působila, že je víc doma ve Washingtonu než
v mittelském okrese, mobil měla v jednom kuse přilepený k uchu,
na krku stuhu s identifikační kartou Kongresu Spojených států
a v nakrátko ostříhaných vlasech pár předčasně šedivých pramín¬
ků. Byla to prostě náramně důležitá žena dělající náramně důležité
věci. Vůbec jsem nepochybovala, že jednoho dne se bude o křeslo
v Kongresu ucházet sama.„Novináři chtějí jít blíž a pořídit pár fotek,“ oznámila nám a ani
nepozdravila.„Adam tu nikoho dalšího nechce,“ upozornila jsem ji. „Celý
prostor jsme uzavřeli jako možné místo činu.“„Hele, já tyhle lidi z médií znám. Když jim něco nepředhodíme,
nějak se nám sem vplíží. Tak tam pusťte jednoho člověka, ať pořídí
pár záběrů a s ostatními se o ně podělí."„Proberu to s Adamem a dám ti vědět."„Kongresmanko, od vás budou chtít prohlášení pro tisk,“ obrá¬
tila se Violet na Ellen. „Nejlepší by byla krátká tisková konference,
které by zúčastnil i šerif.“
II1 U B O K Y SNIH„Probereme to, až s ním promluvím,“ odpověděla Ellen.„Jistě, madam,“ přikývla Violet. „Jo, abych nezapomněla, mluvila
jsem s FBI. Zvláštní agent Reed je v Nebrasce, kde dělá na jiném
případu, ale souhlasil, aby ho sem převeleli, a zase bude dohlížet
na vyšetřování. Potěšilo ho, že v Jeremiahově případu by mohlo
dojít k posunu. Dorazí zítra.“„Výborně,“ přikývla Ellen.Byla jsem si jistá, že Violet zavolala federálům, aniž předtím
promluvila s Adamem. Ten nebude nadšený, že mu ten případ zase
vyfoukli před nosem, to mi bylo taky jasné. Napětí mezi Adamem
a agentem Reedem nikdy tak úplně nepovolilo.Violet na mě koukla s jistotou člověka, který je zvyklý vydá¬
vat příkazy. „Agent Reed žádá místní úřady, aby místo zajistily
a do příjezdu vyšetřovacího týmu nic nepodnikaly,“ oznámila mi.
„Předejte, prosím, tenhle vzkaz šerifovi Twilleymu.“„Provedu„Děkuji vám, zástupkyně,“ prohlásila Violet, jako bychom se
právě seznámily.„Samozřejmě, paní Rokaová.“Musím přiznat, že se mi do hlasu vloudila špetka ironie, ale
Violet to nechala spadnout pod stůl a ani nezměnila výraz. Vyrazila
zpátky k novinářům.„Jestli chcete, tak vás tam teď doprovodím, kongresmanko,“
obrátila jsem se na Ellen.„Ano, děkuji,“ přikývla. A pak s úsměvem dodala: „A můžete mi
přece říkat Ellen. Nejsem tady kvůli tomu, že zasedám v Kongresu.
Jsem prostě jen matka, která se snaží najít syna.“Odhákla jsem řetěz a nechala ji projít sněhem. „Je to pro mě čest,
kongresmanko,“ odpověděla jsem.Bok po boku jsme se vydaly po cestě, přešly most a dostaly se
do opuštěného kempu. Ellen si všechno kolem sebe užasle prohlí¬
žela, jako by tu mohla vycítit Jeremiahovu přítomnost, když se
bude dost snažit.Chápala jsem ji. Za celých deset let nebyla synovi takhle blíz¬
ko. Pokud jsme měli pravdu, tak tady po svém zmizení a našem
204BRIAN FREEMANneúspěšném pátrání skutečně byl. Konečně jsme našli další článek
řetězu, který nám tak dlouho chyběl.Když jsme dorazily k rozpadlým chatkám, Adrian se k nám
rozeběhl a pevně Ellen objal. Byl to tvrďák, silný policajt, ale v tu
chvíli se z něj stal klučina, co se vítá s maminkou. Nechala jsem je
být. O kus dál jsem uviděla Dennise Sloana, jak se baví s Adamem,
a přidala se k nim. Vyřídila jsem Adamovi Violetin vzkaz týkající
se FBI a zahlédla v jeho tváři záblesk vzteku. Vůbec mě to nepře¬
kvapilo. Zničehonic z něj byl zase ten osmadvacetiletý horkokrevný
pořízek, který nahrál agentu Reedovi do mobilu příšerný opilecký
vzkaz. Po chvilce se s povzdechem vrátil do role šerifa a začal štěkat
příkazy, co všechno se má na místě zajistit.Dennis zatím přes přerostlou louku zíral na syna a bývalou
manželku. Od chvíle, kdy Ellen naplno došlo, že rozkol mezi nimi
je nevyhnutelný a nevratný, a požádala rozvod, uplynulo nějakých
pět, možná šest let.V	jeho pohledu jsem viděla, jak ho to mrzí. Bylo nabíledni, že ji
pořád miluje. Počítám, že tohle dojde většině zahýbajících manželů
až ve chvíli, kdy už je pozdě. Dennisovi táhlo na padesátku a roky,
kdy mu to seklo a byl vysportovaný, měl dávno za sebou. Povídalo seo	něm, že pořád ještě vymetá místní podniky a dělá návrhy mladým
holkám, ale jeho pokusy už vzbuzovaly jen lítost. Před pár lety přestal
pracovat v národním parku, protože nebyl schopen jezdit den co den
kolem místa, kde Jeremiah zmizel. Teď se v létě živil zahradničením
a v zimě odklízel sníh.Ellen ho taky zaznamenala, ale v jejím pohledu se neobjevila ani
stopa po nějakých emocích. Nepohnula se směrem k němu, vůbec
nedala najevo, že ho poznala. Prostě už nepatřil do jejího světa.Dennis si zapnul prošívanou vestu, jako by se do něj najednou
dala zima. „Tak co myslíte, Shelby?" oslovil mě. „Kdo sem mýho
syna dovez ?“„Zatím jsme nenašli jediný důkaz, který by nám na tuhle otázku
odpověděl,“ konstatovala jsem. „Snad na něco přijde FBI, až to tu
prohledají."„Myslíte, že je za tím Keith Whalen?“
HLUBOKÝ SNIHNachytal mě nepřipravenou a odpověděla jsem, než jsem si to
stačila rozmyslet. „Ne, to si nemyslím/1 vyhrkla jsem.Dennise moje upřímnost nepřekvapila. „Já taky ne,11 přiznal.
„Jo, Keith měl spoustu problémů, to jistě. Dusil v sobě šílený vztek.
Umím si představit, že se přestal ovládat a zastřelil Colleen. Ale
chladnokrevně mi unést syna a zabít ho? Nikdy jsem nevěřil, že by
toho byl Keith schopen.11„Já taky ne.11„No vidíte, a vypadá to, že jsme se oba sekli. Lidi člověka doká¬
žou překvapit, co?11„Jo, to dokážou.11Opět se zadíval na svou bývalou ženu. Ta ho přehlížela, jako by
vůbec neexistoval. „Ellen si myslí, že je Jeremiah pořád ještě naživu.
Nikdy se téhle naděje nevzdala.11„Vy si to nemyslíte?11„Ne, já ne. Vím, že je po smrti. Asi hlavně kvůli tomu jsme se
rozvedli. Všude vykládám, že to bylo kvůli těm mým pletkám, ale
ve skutečnosti šlo o to, že já v sobě přestal živit naději a Ellen to
vycítila. Štvalo ji to. Potřebuje věřit, že syn žije.11„Proč jste si tím tak jistý?11„Prostě to nějak cítím. Jednoduše vím, že chlapec už není na tom¬
hle světě. Dokonce jsem měl sen, ve kterém za mnou Jer přišel
a pověděl mi, že je po smrti. Brečel jsem, ale pak jsem se tak nějak
podivně uklidnil. Pověděl mi, že o nic nejde.11Vzpomněla jsem si na Annin sen, hodně podobný. Jako by za se¬
bou Jeremiah zanechával stopy u lidí, kteří ho měli rádi.„Počítám, že prohledáte okolní lesy,11 ozval se Dennis.„Ano. Jakmile roztaje sníh.11„Doufám, že ho najdete. Už kvůli Ellen. Aby se to nějak uzavřelo.
Do té doby nebude mít - na rozdíl ode mě - pokoj. Pořád se tím
trápí. Párkrát jsem ji sledoval v televizi při kongresových slyšeních
a vždycky přišla chvíle, kdy se někoho na něco vyptávala a najed¬
nou zmlkla a zadívala se do dálky. Hned mi to bylo jasný. Myslí
na Jera. Přemítá, kde tak asi je. Takže by bylo skvělý, kdybychom
si s tím mohli přestat lámat hlavu, víte?11
206BRIAN FREEMAN„Ano, tomu rozumím a všichni bychom byli rádi, kdyby se to
povedlo.1,1„On vlastně nemá rodinu, ke které by se mohl vrátit,“ pokračoval
Dennis, „ale přesto bych ho rád dostal zpátky domů. Jeremiah si
to zaslouží.11
31Adrian chtěl zůstat s matkou, tak jsem nasedla do služebního vozu
sama a vydala se zpátky do Světa. Mrzlo a rychle se stmívalo. Pro¬
jížděla jsem kluzké zatáčky a kužely světlometů osvětlovaly stromy
tyčící se nad zamrzlým potokem. Když jsem dorazila na křižovatku,
odkud se dalo dojet do Čarodějova Stromu, začala jsem zahýbat
doleva. Vtom jsem zahlédla dřevěnou šipku ukazující k domu Willa
Grudera.Přestala jsem zatáčet a pokračovala dál rovně.K Willovu domu jsem dřív několikrát zavítala, když někdo za¬
volal na tísňovou linku, ale naposledy před výbuchem pervitinové
varny, což budou nějaké dva roky. Měli tu výrobnu hluboko v lese,
uprostřed honitby a všude kolem cedule Vstup zakázán. Žádný div,
že jsme ji nemohli najít. Jenže exploze a požár ji prozradily a zničily
několik akrů divočiny. Vincea jsme našli na místě mrtvého, Willa
popáleného na šedesáti procentech těla. Málem to nepřežil.Zastavila jsem na zasněženém dvorku a dobrman uvázaný na ře¬
těze mě uvítal vražedně zuřivým štěkotem. Domek nebyl o moc
větší než chatky ve starém kempu, ale na střeše měl satelitní anténu
obrácenou k obloze a pod střechou namontované bezpečnost¬
ní kamery. Podél domu ležely silné elektrické kabely napájející
chladničku a mrazák. Na vstupních dveřích jsem uviděla obrovský
dřevěný kříž.Pořádně jsem zaklepala, což psa rozběsnilo ještě víc. Dveře se
nepatrně pootevřely a já ke své hrůze uviděla, že na mě zevnitř
kouká Anna.
BRIAN FREEMAN„Co tady děláš, Shelby?11 zeptala se mě podrážděně. „Sleduješ mě?“„Hledám Willa.“„Ten tady není.“„A kde je?“„V nemocnici ve Stantonu. Od toho požáru má problémy s klouby.
Včera se mu zablokovalo koleno, tak jel nechat si tam píchnout
nějakou injekci.11„To je mi líto.11„Ale není.11Naklonila jsem se blíž a ucítila v jejím dechu alkohol. Kořalku,
ne pivo. „Ruším při mejdanu?11 zeptala jsem se.„Nikdo další tu není,11 odsekla.„Co kdybys mě pozvala dál?11„To by se Willovi nelíbilo. Nechce, aby dovnitř lezli cizí lidi.11„Tak co kdybys vyšla ven?11Anna si povzdechla, jako bych se jí nějak zásadně nabourávala
do života, ale sáhla po kabátu a vyšla za mnou na dvorek. Dobrman
štěkal jako pominutý, Anna však luskla prsty, pes okamžitě ztichl
a napjatě čekal, jaký dostane příkaz. Řekla mu, ať si sedne, a on ji
poslechl. Soustředěně ji sledoval pohledem, připraven na další povely.„Vypadá to, že tě zná,11 poznamenala jsem.„To si piš. Mor je hodnej kluk.11„Mor? Ten pes se jmenuje Mor?11Anna zvedla oči k nebi. „Vince si myslel, že je to dobrej fór,11
vysvětlila mi.„Se zvířaty to teda umíš.11„Lip než s lidmi,11 utrousila.Péřovou bundu si Anna nezapnula. Měla pod ní červené triko
s krátkými rukávy, které odhalovalo kus nahého břicha. Džíny byly
na kolenou děravé. Ale mě nejvíc vyděsilo to, co měla zastrčené
za opasek. Automatickou pistoli.„Co tady kruci vyvádíš s tou bouchačkou, Anno?11Pokrčila rameny. „Občas sem zabloudí dost podivný chlápci,11
odpověděla mi. „Najdou se lidi, co nevědí, že toho Will už nechal.11„Pila jsi. Alkohol a zbraně nejdou dohromady.11
HLUBOKÝ SNIH„Měla jsem jednoho panáka. O nic nejde.“„To je Willova pistole?“„Ne, moje.“„Ty vlastníš zbraň? Odkdy?“„Od loňskýho léta. Zašla jsem si zakouřit za Čarodějovu pivnici
a jeden hajzlík se mě tam pokusil napadnout. Tehdy jsem se se¬
známila s Willem. Dal tomu prevítovi pěkně do těla. Už se nechci
nechat takhle překvapit, tak mám bouchačku."„Tebe někdo přepad?“ zeptala jsem se a držela se, abych mluvila
klidně. „A tys mi to ani neřekla ?“„K ničemu nedošlo. Ten debil se mě sotva dotknul a Will ho
složil. Nic se mi nestalo.“Zhluboka jsem se nadechla a snažila se neztratit nervy. Anna mě
vždycky provokovala, jako by chtěla, abych na ni vyletěla, abych řvala,
co to kruci s vlastním životem vyvádí. Neudělala jsem to. Tentokrát
ne. Snažila jsem se napodobit Trinu, která vždycky působila dojmem,
že se jen tak vznáší nad světem, nikdy se nenaštve, v jednom kuse se
ovládá. Upřímně řečeno, nevím, jak to dělala.„Anno, ty mě od sebe odstrkáváš. Ale já ti chci pomoct.“
„Nepotřebuju, abys mi pomáhala,“ obořila se na mě vztekle. „Co
to do tebe vjelo? Pokecala sis dneska od srdce s mamkou? Řekla
ti, abys zahodila rákosku? Hele, mně je úplně volný, jaký je mezi
námi podle tebe vztah, Shelby. Jestli se vidíš jako matka, sestra,
kamarádka, kněz, nebo co vlastně. Pro mě jsi v tuhle chvíli moje
domácí, nic víc.“Z té holky vyletěla syrová bolest jako tornádo a málem mě smetla.
„Dobře,“ přikývla jsem. „Máš pravdu, nemusíme si být nijak
blízký. Nic takovýho. Ale jako tvoje domácí tě dnes večer potřebuju
doma. Ne tady. Je to jasný?“„Musím se postarat o Mora,“ namítla.„Sežeň někoho, kdo si to psisko vezme na starost. Zavolej někte¬
rému z Willových hospodských kumpánů. Potřebuju, abys mi zítra
pomohla s tátou. Nejdřív jedu brzo ráno za Keithem Whalenem
a pak dorazí do města FBI. Takže se postaráš o otce. Je to součást
naší dohody.“
210BRIAN FREEMANAnna neodpovídala. Vypadalo to, že ať řeknu cokoliv, jen ji to
naštve.„Posloucháš mě, Anno? Potřebuju, abys to pro mě udělala."„Jo, slyšela jsem tě. Jasně. Seženu někoho, kdo čokla pohlídá.
Co ještě chceš, Shelby? Proč jsi sem přijela? Je mi zima. Chci se
vrátit dovnitř."„Tys to neslyšela?"„Co jsem neslyšela?"Pověděla jsem jí o badmintonovém košíčku, kempu U Mittel-
ských borovic a Jeremiahovi. Dělala, že pro ni ta informace nic
neznamená, jenže tentokrát jsem spustila tornádo já a Anna se
stěží držela na nohou. Když jsem skončila, vrazila ruce do kapes
a botou ryla ve sněhu. Snažila se nedat najevo, jak je otřesená, ale
moc se jí to nedařilo.„Chceš si o tom popovídat?" zeptala jsem se.„O čem se hodláš bavit?"„Jeremiah byl tvůj kamarád."„No jasně, ale jeden starej badmintonové) košíček mi ho zpátky
nepřivede, ne?"„To je pravda, ale dostali jsme tím možnost zjistit, co se mu stalo.
Nemohl do toho kempu doletět, Anno. Je to padesát kilometrů
od místa, kde zmizel. Někdo ho tam na silnici sebral a odvez ho
sem." Odmlčela jsem se a pak dodala: „A nebyla to Ursulina."„Jo, jasně. Tomu rozumím. Už nejsem malá, Shelby."„Nikdy jsem nic takovýho netvrdila."„Dobře, tak ho tam někdo sebral. Hrozná představa, ale svět je
plnej vyšinutejch kreténů."„To vím."„A co vlastně chceš Willovi? Nemá s tím nic společnýho."„Víš to určitě?"„To teda vím."„Mluvili jste o tom spolu?"„Ne, ale znám ho. Je jinej, než si představuješ."„Ty ho znáš dneska. Nebo si to aspoň myslíš. Jenže Will a Vince
byly těžký případy, Anno. Prodávali drogy. A nechali toho jen proto,
HLUBOKÝ SNIHže došlo k tomu výbuchu. lJřed deseti lety jeli po stejný silnici, aby
prodali Adriánovi pécko. Projížděli přímo kolem místa, kde jsme
našli Jeremiahovo kolo. To člověka napadne, že mohli vzít kluka
s sebou.“„Will by to neudělal.“„Kemp je jen pár kilometrů od tohohle domu. To je hodně velká
náhoda.“„No a co? Ten kemp přece znají úplně všichni. Vím o něm od dět¬
ství/1„A co Jeremiah? Ten ho taky znal?“„No jasně,“ pokrčila Anna rameny.„Jak to?“„Vzala jsem ho sem.“„Ty? Věděli o tom rodiče?“„Nevím. Nejspíš ne. Byli jsme tam jenom jednou.“„Kdy?“„Rok předtím, než zmizel. V létě. Mamka vyrazila do Čarodějova
Stromu, aby si zašla s Postýlkou na oběd. Já musela jet s ní, protože
táta byl někde na cestách. Vypadalo to na pořádnou nudu, tak jsem
navrhla Jeremiahovi, jestli nechce jet s náma. Ze bychom si vzali
kola. Když už jsme byli tady, vydala jsem se s ním prozkoumat
kemp. Slyšela jsem, že je to strašidelný místo. Napadlo mě, že se
tam bude bát. A vyšlo mi to.“Při té vzpomínce se usmála, ale hned úsměv potlačila a zatvářila
se podrážděně.„Měl s sebou badmintonovou raketu?“ zajímala jsem se. „Mohl
ten košíček ztratit tehdy?“„Neměl.“„Stalo se během doby, co jste tam byli, něco neobvyklýho?“
„Ne. Řekla jsem Jeremiahovi, že to vypadá jako místo, kde by
se mohla schovávat Ursulina. Pověděla jsem mu, že kdyby byl
fakt bourák, strávil by tam noc a počkal by si, jestli se Ursulina
neobjeví/1„Tos mu opravdu řekla?“ nevěřila jsem vlastním uším.„Byl to jen fór, Shelby. Přece by nic. takovýho nepodnikl/1
BRIAN FREEMAN„Mluvil pak ještě někdy o tom kempu? Řekl ti, že se tam s někým
znova podíval?“„Ne.“„A co ty? Tys tam ještě někdy zajela?“„Jasně. Mockrát. S Willem jsme tam byli minulý léto. Postavili
jsme si stan.“„Proč?“„Will tvrdil, že tam straší. Povídal, že možná uvidíme duchy. On
těmhle kravinám věří, stejně jako ty. Ale nic jsme neviděli. Hele,
Shelby, chceš ještě něco? Jsem úplně promrzlá.“„Jasně, už končím, ale pamatuj si, co jsem ti řekla. Dnes večer
budeš doma.“„Slyšela jsem tě hned napoprvé."Obrátila se ke dveřím Willova domku. Dobrman ji sledoval po¬
hledem a pak na mě zase začal vrčet. Otočila jsem se, a když jsem
došla k autu, zastavila jsem se a zavolala na Annu, než mi zmizí
v domě.„Ještě jednu věc mi řekni,“ požádala jsem ji.„Jakou?“„Proč Will?“„Jak to myslíš ?“„Anno, podívej se na sebe. Jsi nádherná holka. Proč se taháš
zrovna s Willem Gruderem? Miluješ ho?“„To ne.“„Tak proč?“„Všichni ho nenávidí," odpověděla Anna. „A to se mi líbí.“
32Pokud jde o Annu, byla jsem s rozumem v koncích a potřebovala si
s někým popovídat. Nebo se něčeho napít. Případně obojí. Blížila
jsem se k Čarodějovu Stromu a uviděla, že u Postýlky v přívěsu se
svítí. Bez rozmýšlení jsem zahnula na rozježděný sníh na dvorku
a zaparkovala za otlučeným Dodgem Durango, který vystřídal
Trumberu. Jinak byl plácek prázdný, což mi dodávalo naději, že
Postýlka je doma sama a nevěnuje se žádným hrátkám. Sice stár¬
nula stejně rychle jako my ostatní, ale přezdívka Postýlka se k ní
pořád hodila.Zaklepala jsem a ona okamžitě otevřela. Překvapeně se na mě
zadívala. „Shel,“ vydechla.„Ahoj, Beli.“„Děje se něco? Ty tu nebýváš častý host.“„Jela jsem kolem a všimla si světla. Tak jsem si řekla, že tě po¬
zdravím. Ale jestli něco máš, nebudu překážet."„Ne, to je v pohodě, pojď dál. Rušíš mě jen od praní prádla.“Pokynula mi, abych vešla. Ze starého levného rádia se linula pop
music. Vnitřek přívěsu byl přecpaný a neuklizený. V dřezu malinké
kuchyňské linky jsem uviděla haldu nádobí, na jídelním pidistol-
ku a skládací židli leželo prádlo srovnané do komínků. Postýlka
mi udělala místo ve vestavěném boxu. Na stěně nad dřezem jsem
zahlédla viset pár starých fotek, na jedné jsme byly my, Strikerky,
po tom slavném volejbalovém vítězství. Držely jsme se kolem ramen.
A vypadaly jsme hodně mladě.„Mám v lednici pár piv. Dáš si?“
214BRIAN FRFEMAN„Ne, dík, ale ty si posluž."„Shel, pivo si ještě můžu dovolit. Fakt že jo."„Tak dobře. Beru. Proč ne?"Postýlka vytáhla z maličké chladničky dvě plechovky Miller Lite.
Obě otevřela a jednu přede mě postavila. Pak vzala skládací židli,
posadila se, bosé nohy si položila na stolek a zhoupla se dozadu, až
se židle opřela o dveře do trouby. Přívěs byl narvaný k prasknutí.Na sebe si vzala kraťasy a růžový nátělník s úzkými ramínky.
Na prstě levé nohy měla nasazený prstýnek s falešnými drahokamy
a nad kotníkem se jí kroutilo tetování. Odjakživa nosila dlouhé
rovné vlasy, ale už před nějakým časem si je přestala melírovat
a nechávala je přirozeně hnědé. Volně jí padaly na ramena. Poďo¬
baný obličej byl bledý, jak už to v zimě bývá. Pořádně si přihnula
piva. Pak sáhla pro dálkový ovladač a ztišila rádio, aby nám dělalo
jen zvukovou kulisu.Pár minut jsme popíjely, většinu povídání obstarala Postýlka.
Vzduch v přívěsu byl prohřátý a pivo taky nebylo moc studené. V du¬
chu jsem si pobrukovala písničku, kterou zrovna hráli. Šlo o „Iris", tu
jsem měla vždycky ráda. Když z hromádky vypraného prádla spadlo
jedno tričko, zvedla jsem ho, složila a vrátila na místo.„Co je s tebou, Shel?" zeptala se mě Postýlka po chvíli, protože
jsem za celou dobu pronesla sotva dvě slova.„Jsem utahaná," mávla jsem rukou.„Taky musíš mít za sebou dost šílený den. Celá ta záležitost s Je¬
remiahem vám dává zabrat, co? A přitom je to tak strašně dávno."
„Jo."„Už jste něco zjistili?"„Ne, na to je moc brzy."Postýlka se na mě koukla pohledem kamarádky, která člověka
zná už opravdu hodně dlouho. „Vážně se nic neděje?" zeptala se.
„Nevypadáš moc dobře."„Anna," přiznala jsem a pokrčila rameny.„Aha."„Pobývá u Willa Grudera. Zase jsme se rafly. Ať udělám cokoliv,
vždycky to tím mezi námi jen zhorším."
HLUBOKÝ SNIH2 IS„To není tebou, Shel. Chyba je v ní. Nikdy nezvládneš napravit to,
čím si prošla. Člověk může dopadnout blbě, i když má oba rodiče.
Neumím si představit, že bych jako malá přišla o mámu. Proč to
vykládám zrovna tobě, krucifix? Vždyť ty ani nevíš, kdo je tvoje
máma. A skutečnýho otce taky neznáš.“,Jo.“„A počítám, že ses s tím nikdy nevyrovnala."„Nevyrovnala. Máš pravdu. Proto vím, co Anna prožívá, jak s ní
lomcuje vztek, jak si připadá odložená. Myslela jsem si, že by nás to
mohlo sblížit, ale nějak to nevyšlo. Když byla malá, měly jsme k sobě
blízko, ale to už je dávno. Nedokážu si k ní najít cestu.“„Jo, děti jsou tvrdý oříšky, ty tak snadno nerozlouskneš.“„Já vím.“„Seš to nejlepší, co v životě má. Nevzdávej to. Ona na to přijde.11„To jsem zvědavá.11 Pohledem jsem zabloudila k fotografii volej¬
balového týmu nad Postýlčinou hlavou. Potřebovala jsem změnit
téma. „Dneska jsem viděla Violet,11 zkusila jsem to. „Přijela s Ellen
Sloanovou do kempu.11„Jo, zahlídla jsem kolonu novinářů. Došlo mi, že Ellen bude
ve městě.11„Chová se, jako bychom se sotva znaly. A vytrvale mě oslovuje
, zástupky ně1.1*„Pořád stejně nafoukaná královna Violet.11„Přesně tak,11 přikývla jsem.„Jestli chceš, povím ti jednu dost pikantní příhodu,11 mrkla na mě
Postýlka. „Teda když na chvíli odložíš policejní uniformu.11„O co jde?“„Na střední jsme si jednou s Violet šlehly koks.11Překvapením jsem otevřela ústa. „Děláš si srandu?11 vydechla
jsem. „S Violet?11„Jo. V šatně.11„Tomu nevěřím. Vždyť je to taková slušňačka.11„Všechno má svý meze. Tehdy to dokonce ani nebyl můj nápad.
A šlo to z jejích zásob.11„Jak to, že jste mi to nikdy neřekly?11
216BRIAN FREEMAN„Vynechaly jsme tě kvůli tátovi. Nikdo jiný to neví. Nechtěly jsme,
aby nás vykopli z družstva.“„Kde to vzala?“„Nevím. Když člověk tehdy potřeboval něco sehnat, nebylo to
tak těžký. Některý věci se s léty nemění. Chceš ale slyšet opravdu
pikantní drb?“„Povídej.“„Slyšela jsem, že i Ellen měla dost vážný problémy s drogama.
Cpala do sebe prášky.“„Kdo ti to řekl?“„Dennis.“„Ty se s ním pořád vídáš?“„Jo, občas mu ze soucitu dopřeju trochu sexu. Není to špatný chlap.
A život s ním pořádně zamet. Přišel o Jeremiaha. Ztratil Ellen. Musel
odejít z práce. Je mi ho líto. Ale to je fuk, prostě přísahal, že Ellen
do sebe dlouhý roky cpala léky. Možná to dělá dodnes.“„Anebo jsou to jen pomluvy, co jeden chlápek trousí o svý bej-
valce.“„No jo, to se těžko rozlišuje. Violet a Ellen jsou obě dost kyselý
prdele. Počítám, že se tak snadno neodvážou, a přitom to potře-
bujou.“ Postýlka znova přiložila plechovku ke rtům a pak si utřela
pusu. „Po tomhle se mi stýská, abys věděla,“ prohlásila. „Jak spolu
my dvě pomlouváme kdekoho.“„Taky mi to chybí.“„Měly bysme to dělat častějc.“„Jo, to měly.“Postýlka se na židli zhoupla dopředu. „Hele, budu ti vyprávět
jednu podařenou příhodu. Když už si svěřujeme hnusný tajemství.
A nejsem na to nijak zvlášť pyšná.“„O co jde?“„Minulý týden jsem v Čarodějově pivnici sbalila jednoho chlápka.
Zašli jsme sem, rozdali si to a on se uprostřed noci vyplížil pryč.
Na stole mi nechal padesát babek. Věřila bys tomu? Ten trouba si
myslel, že jsem šlápota."„To mě podrž.“
HIUB O K V SNIH„Nejdřív jsem si připadala jako kurva, ale pak mě to rozesmálo.
Ne že by se mi drobný nehodily, to zas jo. A něco ti povím. Začala
jsem o tom přemýšlet. Říká se přece, že člověk by měl najít způsob,
jak se nechat platit za to, co dělá rád.“„Beli. To snad ne.“„Dělám si srandu,“ rozesmála se. „Jen si z tebe utahuju. Moc ráda
si z tebe dělám šoufky, Shel.“Taky jsem se rozesmála. Udělalo mi to dobře. V poslední době
mi moc do smíchu nebylo.Další půlhodinu jsme vtipkovaly, jako jsme to dělávaly na střední
škole. Chvíli jsem nemyslela na Annu ani na tátu a byla to úleva.
Dala jsem si jen tu jedinou plechovku, ale uvolnila jsem se, jako
bych vypila kdovíco.Obě jsme se hihňaly jako puberťačky. Pak jsem zahlédla, jak přes
přední okno přejely reflektory auta. Slyšela jsem kvílení motoru
a pneumatiky prodírající se rozježděným sněhem. Postýlka vstala
a vykoukla ven přes žaluzie.„To se podívejme," poznamenala. „Dneska večer jsem nějak ob¬
líbená."„Kdo to je?“„Adam,“ odpověděla, otevřela dveře a pustila dovnitř tak studený
vzduch, že mi naskočila husí kůže. Zvedla ruce, jako by se vzdávala.
„Je to šťára, šerife?" zeptala se. „Co to má znamenat, že se u mých
dveří objeví ve stejný večer dva poldíci?"Adam dupal po schodech nahoru, až se celý přívěs otřásal. Na
hlavě neměl klobouk a ve tváři byl zarudlý od mrazu. Stáhl si
hnědé kožené rukavice a nacpal je do kapsy. „Zahlíd jsem Shelin
vůz," vysvětloval. „Tak jsem si řekl, že se radši podívám, co tu vy
dvě vyvádíte."„Dámská jízda," informovala jsem ho.„Pivo už mi došlo," poučila Postýlka Adama, „ale ve skříni mám
ještě trochu whisky, jestli si dáš."„Ne. Dík."V	Adamových unavených očích se odráželo celodenní vypětí.
Prsty si prohrábl rozcuchané hnědé vlasy. Sníh na bagančatech tál
21«BRIAN FREEMANa stékal na podlahu. Přimáčkla jsem se ve vestavěném boxu ke zdi,
aby si měl kam sednout, ale on stál rozpačitě dál a nehýbal se.„Potřebuješ, aby někdo zůstal přes noc v kempu?11 zeptala jsem
se ho.„Ne, to už jsem zařídil.“„Řekl jsi něco novinářům?11„Jo, udělali jsme s Ellen prohlášení. Vykládala samý běžný věci,
jako že je to průlom ve vyšetřování, na který jsme čekali, že se bude
modlit, aby se to vyjasnilo, znáš to.“„FBI mě mrzí “„Bylo mi jasný, že to tak skončí.“Postýlka opět položila nohy na stůl a pohupovala se dopředu
a dozadu. „Takže Jeremiah se po svým zmizení objevil ve středisku
U Mittelských borovic,“ přeříkávala, co jsme zatím věděli. „To mě
podržte. Protože ten, kdo ho unes, musel projet těsně okolo mýho
přívěsu, to je vám snad jasný. Já se z toho pominu. Kdybych koukla
z okna, mohla jsem ho vidět jet kolem.“„A viděla jsi tu někoho?11 zeptala jsem se zvědavě.„Kdepak.11„Nepřijíždělo nebo neodjíždělo nějaký neznámý auto?11„Pokud ano, pochybuju, že bych si to pamatovala, Shel. V den,
kdy se Jeremiah ztratil, jsem prakticky nebyla doma. V jídelně
jsem sloužila dvě směny. Prvních pár večerů jsem dorazila domů
až po půlnoci. I tak mi běhá mráz po zádech při představě, že jsem
kluka měla tak blízko, a nevěděla o tom. Z toho na člověka sedne
smutek. Jako že jsem měla něco podniknout, abych ho zachránila.11„Vzpomínáš si ještě na něco?11„Hele, holka, děláš si srandu? Vždyť je to deset let.11„Já vím, ale co třeba Gruderovi? Vybavuješ si něco, co by se jich
týkalo? Je to docela zajímavá shoda okolností, že mají barák tak
blízko kempu, kam někdo Jeremiaha odvezl.11„To jo, ale únosy dětí nebyly jejich obor. Podívej, Shel, vím, že
z Willa a Anny nejsi zrovna odvázaná, ale jsem si jistá, že ti dva
Jeremiahovi nic neprovedli. Adame, ty jsi s nimi přece mluvil, ne?
Myslíš, že se tu odehrála nějaká levárna?11
HLUBOKÝ S N I tlIAdam po mně střelil netrpělivým pohledem. „Tehdy odpoledne
jsme je ve škole se Shel vyslýchali oba,“ odpověděl. „Hráli tam
basket. Nezdá se mi, že by unesli Jeremiaha, odvezli ho padesát
kiláků do kempu poblíž svýho domu a pak se vrátili do Světa, aby
chvíli házeli míčem na koš. To mi nedává smysl.“Měl pravdu. Nedávalo to smysl. A možná měla nakonec pravdui	Postýlka. Vlastně jsem jen hledala důvod, abych mohla Annu
odtáhnout od Willa Grudera.Zvedla jsem se.„No jo, tak já už pojedu,“ oznámila jsem jim. „Tátu hlídá Monica,
tak ji musím jet vysvobodit. Děkuju za ten prima holčičí pokec,
Beli.“„Přijď zas.“„Taky bych měl jet,“ přidal se Adam. „Beli, kvůli Jeremiahovi si
nic nevyčítej. Nemohla jsi dělat vůbec nic.“„Jasně. Dík.“Otevřeli jsme dveře přívěsu. Stará zlá paní zima tam na nás
čekala jako strašidlo s mrazivým dechem. Sestoupila jsem o jeden
schod vstříc chladu, pak jsem se ale zarazila a otočila se, jelikož
mě něco napadlo. Adam zůstal stát mezi námi, takže se mi do té
otázky moc nechtělo. Bylo to něco, co svěří kamarádka kamarádce
a tím to hasne. Jenže jsem to potřebovala vědět.„Ty, Beli. Hele, nechci tě uvádět do rozpaků.“„O co jde?“„Prvních pár dní po Jeremiahově zmizení byla ve městě spousta
cizích návštěvníků. Lidi od médií. Přespolní policajti. Dobrovolníci.V	jídelně ti cpali závratně vysoký dýška.“„Jo. A má být?“„Tak mě napadlo, jestli některý z nich s tebou po noční směně
nepřijel do Čarodějova Stromu.“To, co jsem tím naznačovala, se Postýlce ani trochu nezamlou¬
valo. Otevřela ústa, jako by mi chtěla něco odseknout, pak se ale
zarazila. Tvář zkřivila do podivného, nešťastného výrazu a přes¬
kakovala mezi námi pohledem. Věděla jsem, že jsem nedodržela
pravidla hry, jelikož jsem s otázkou nepočkala, až budeme samy.
220BRIAN FREEMANJedna věc je klábosit o nevázaném sexu s kamarádkou, a něco úplně
jiného je, když se vás na něco takového zeptá stejná kamarádka před
mužem. Zaznamenala jsem, jak se Adam přikrčil, jako by nakráčel
doprostřed přestřelky a pochopil, že bude lepší se schovat.„Proč ti záleží na tom, kdo se mnou přijel domů?“ bránila se
Postýlka. „Jeremiah byl tou dobou stejně už pryč.“„Já vím, ale pokud tady s tebou někdo byl, měli bychom s ním
promluvit. Jen zjistit, jestli náhodou něco nezahlédl. Přece jen je
tohle jediná cesta, která ke kempu vede, sama jsi to říkala.“„Na světě je tolik mužských, Shel,“ poznamenala Postýlka trpce.
„To si vážně myslíš, že bych si to pamatovala?“„Omlouvám se. Podívej, neodsuzuju tě. Nikdy jsem to nedělala.
Tohle je jen obvyklý postup.“Adam se chopil role hodného policajta, což pochopitelně zna¬
menalo, že já budu ten zlý. „Nesnažíme se ti vrtat v soukromí, ale
Shel má pravdu,“ začal. „Pokud jsi sem někoho vzala, měla bys
nám fakt říct, kdo to byl.“„Určitě, Adame?“ ohradila se Postýlka. „Myslíš, že bych to měla
udělat? “„Třeba je to svědek, a sám to ani neví.“„Je mi líto, ale zklamu vás,“ zavrtěla Postýlka hlavou. „Každý
večer jsem makala dlouho do noci a byla jsem utahaná. Nikdo sem
se mnou nepřijel. Jasný? A teď koukejte oba vypadnout."Chtěla jsem ještě něco dodat, abych situaci nějak vylepšila, ale
najednou mě nic nenapadalo. Udělala jsem chybu a ponížila ka¬
marádku. Adam položil Postýlce ruku na rameno, poděkoval a za¬
mumlal omluvu. Pak jsme oba sestoupili po schodech do sněhu
a Postýlka za námi práskla dveřmi. Stáli jsme u aut a mrazivý
vzduch nás bodal do tváří.„To se mi moc nepovedlo," povzdechla jsem si. „Promiň."„V pohodě."„Musela jsem se zeptat."„Já vím. A bylo od tebe mazaný, že jsi to zkusila prověřit."Na to už jsem nic neodpověděla. Nasedli jsme do vozů. Počka¬
la jsem, až Adam nastartuje a odjede do tmy. Zadívala jsem se
HLUBOKÝ SNIHna přívěs a přemítala, jestli bych se tam neměla vrátit a ještě jednou
se Postýlky zeptat, ale jen bych tím celou situaci zhoršila.Tak jako tak jsem znala pravdu. Kamarádky to totiž poznají.
Postýlka lhala.
33Když jsem dorazila domů, našla jsem tátu sedět před krbem a zírat
do plamenů hučícího ohně. Krb v naší rozlehlé místnosti zabíral
skoro celou severní stěnu a otec ho cihlu po cihle postavil vlastníma
rukama. V domě nebyla rozsvícená žádná světla, jen oheň vydával
tlumenou, oranžovou záři. Otec seděl na jednoduché židli, záda
držel naprosto rovně, nohy měl položené celou plochou na podlaze,
ruce opřené o kolena. Nezavolala jsem na něj, že už jsem doma.
Sledovala jsem ho od širokých klenutých dveří a uvažovala, kde
asi právě je a na co myslí.Přišla Monica a stoupla si za mě. Sušila si ruce kuchyňskou utěr¬
kou. Sundala si veliké brýle, utřela z nich kapky vody a zase si je
pečlivě nasadila. S brýlemi vypadal její obličej dvakrát tak veliký.
Na sobě měla žlutou puntíkovanou zástěru, kterou jsem darovala
otci, když mi bylo devět. Vypadala na něm dost divně, ale Monice
slušela, i když byla veliká, takže to vypadalo, že si na sebe vzala
prostěradlo.„Měli jsme špagety,“ oznámila pisklavým hlasem. Bylo jí skoro
šedesát, ale pokud jde o mě, vypadala a mluvila celý život stejně.
Byla sladká a dokonale zakonzervovaná jako jahodový džem.„Táta něco snědl?“ zeptala jsem se.„Ano,“ přikývla. „Potřeboval s tím trochu pomoct. A neměl
z toho velkou radost."„Hrdost ho neopustila, to jsem si taky všimla."„Kdyby ano, měla bych z toho daleko horší pocit. Jo, vyprala
jsem. Říkala jsem si, že až dorazíš, nebudeš na to mít myšlenky."
HLUBOKÝ SNIH„Nevím, co bych si bez tebe počala, Moniko.“„Ale prosím tě. Stejně nemám nic jinýho na práci.“„Anna se vrátila?“„Ne. Neviděla jsem ji.“Snažila jsem se, aby na mně zklamání nebylo vidět. Neměla
jsem ani tušení, jestli se Anna vůbec doma objeví. Ví, že potřebuju
pomoct, jenže to pro takovou holku nic neznamená. Klidně mohla
zůstat v lese, už proto, aby mě naštvala.„Nemáš hlad?“ zeptala se Monica. „Trochu těstovin zbylo...“
„Můžu si je ohřát sama. Měla bys jet domů. Máš před sebou
dlouhou cestu.“„Jedině v případě, že opravdu nic nepotřebuješ."„Opravdu ne.“Monica se vymotala z obrovité zástěry a podala mi ji i s utěr¬
kou. Z šatníku v předsíni si vzala kabát, ze stolku u vchodových
dveří sebrala kabelu a květovanou urnu s Moodym. S oběma jsem
se rozloučila, Monica se zahihňala a byla pryč. Měla jsem špatné
svědomí, že ji ještě čeká hodinová jízda domů. Táta i já jsme na ní
hodně záviseli, a tak neměla moc času pro sebe.Zašla jsem do kuchyně, v mikrovlnce si ohřála misku špaget
s omáčkou a u stolu to rychle zhltla. Pak jsem odešla za tátou do ve¬
likého prostoru, který kdysi býval kostelní lodí. Někdy si tady večer
pouštěl muziku, jindy dával přednost naprostému tichu. Tentokrát
byl tichý večer. Tátovu pozornost dostatečně upoutávalo praskání
hořícího dřeva. Ačkoliv byl leden a místnost měla vysoký strop, oheň
to tu dokázal tak vyhřát, že jsem se začala potit. Na otce jako by to
vůbec nepůsobilo. Obličej měl stejný opálený odstín jako vždycky.
„Ahoj, tati,“ ozvala jsem se, přitáhla si židli a sedla si vedle něj.
„Ahoj, Shelby. Jaký jsi měla den?“„Ale šlo to.“ Pak jsem si přestala vymýšlet a rozhodla se, že s ním
budu jednat na rovinu. „Vlastně ne, není to pravda. Měli jsme
všichni dost drsný den. Pamatuješ si na Jeremiaha Sloana? Na toho
kluka, co se ztratil ?“„Stalo se to loni v létě, Shelby. Něco takovýho se dá těžko za¬
pomenout."
224BRIAN FREEMANVe skutečnosti se to odehrálo před deseti lety, ne před šesti měsí¬
ci, ale byla jsem ráda, že si táta Jeremiaha vůbec vybavil. Jeho mysl
pracovala jako stroj času, kterému někdo zaviroval program. Člověk
nikdy nevěděl, kam to tátu odnese příště. Kdykoliv se otec vydal
na cesty, vynořil se v jiném okamžiku svého života. Někdy byly ty
okamžiky zahalené mlhou, občas je viděl jasně a čistě. A nikdy jste
nevěděli, jak dlouho bude ten či onen okamžik trvat.„Vypadá to, že Jeremiaha někdo odvezl do toho starýho opuště-
nýho kempu kousek od Čarodějova Stromu. U Mittelských borovic
se to tam jmenuje," dala jsem se do vysvětlování. „Pořád nevíme,
co se s ním stalo. Federálové se vrací do města, aby vedli pátrání."„To bych se tam měl vydat."„Máme to s Adamem pod kontrolou, tati," volila jsem pečlivě
slova. „Postaráme se o to."„Stejně si se mnou budou chtít promluvit."„Jasně, nedělej si starosti. Dohodnu to."Houby dohodnu. Ráno už si náš hovor vůbec nebude pamatovat.„Co ten ford stopadesátka?" pokračoval s přesností, která mě
překvapila. Někdy se stalo, že paměť vyplavila naprosto jasné po¬
drobnosti. Táta o minulost nepřišel. Pořád ji měl někde v hlavě, jen
se schovávala na místech, která nebyl vždycky schopen dohledat.
Skoda, že jsme mu s tím neuměli pomoct.„Co tím myslíš, tati?"„Tu stopadesátku někdo nechal poblíž jezera, podle kterého se
jmenuješ. To je úplně na opačném konci okresu, než leží Čarodějův
Strom. Přesto si pořád myslíš, že pick-up má s chlapcovým zmize¬
ním něco společnýho, že je to tak?"„Agent Reed je stejného názoru."„Tak proč pachatel odvezl vůz tak daleko?"„Nevím."„Vždycky mi vrtalo hlavou, jak se od toho jezera dostal," pokra¬
čoval otec, jako by pořád ještě byl šerif Tom Ginn. „Je to takový
zapomenutý kus lesa. Jak se odtamtud ztratil, když tam vůz od¬
stavil? „Dobrá otázka," poznamenala jsem. Myslela jsem to vážně.Podobných hovorů jsme v poslední době moc nevedli, a pokud
HLUBOKÝ SNIH225ano, netrvaly dlouho. Když se to přihodilo, měla jsem radost.
Na krátký okamžik se mi otec vrátil a já si vybavovala, jaký býval.
Přála jsem si, aby to takhle vydrželo celou noc, ale vedro mě začalo
zmáhat. Jak jsme tam vedle sebe seděli, uvědomila jsem si, že začí¬
nám klimbat. Vyčerpávající den se na mně podepsal. Zuřivě jsem
mrkala a snažila se zůstat vzhůru, ale nebylo to k ničemu. Nakonec
jsem to vzdala a podlehla hypnotizující moci ohně.O něco později jsem se s trhnutím probudila. Koukla jsem na ho¬
dinky a zjistila, že uběhly skoro dvě hodiny. Táta zaujímal úplně
stejnou pozici jako předtím. Seděl vzpřímeně na židli a modré oči
prozrazovaly, že není ani trochu ospalý. Oheň dohořel a teď už
žhnuly jen poslední uhlíky.Na dřevěné podlaze za mnou se ozvaly těžké kroky. Uvědomila
jsem si, že mě probudilo otevírání a zavírání dveří. Otočila jsem se
a podařilo se mi zahlédnout mizející hřívu blonďatých vlasů. Dívka
zapadla do stínu a já uslyšela vrzání starých dřevěných schodů, jak
stoupala do patra ke svému pokoji.Anna byla doma.Najednou jsem měla pocit, že to nakonec byl docela dobrý večer.Následujícího dne jsem brzo ráno odjela do Stantonu. Tátu jsem
nechala na celý den v Annině péči. Na chviličku jsem se stavila
ve Ztracené díře, abych si doplnila kafe do termosky a vzala si bo¬
růvkový muffin. Chtěla jsem mluvit s Postýlkou, ale neměla ranní
směnu. Nemohla jsem se zbavit špatného pocitu z předcházejícího
večera a chtěla se ujistit, že to nebude mít následky.Ujížděla jsem pod šedivým zimním nebem na východ. Jako by
někdo hodil přes oblohu starou deku. Nikde jsem neviděla živáčka,
až na pár jelenů, kteří hledali pod sněhem spadané větvičky. Do¬
jela jsem do státní věznice na sever od Stantonu, strávila hodinu
vyplňováním nejrůznějších formulářů a další půlhodinu čekáním
v malé jednací místnosti s betonovými stěnami.Konečně dovnitř přivedli Keitha Whalena.Od soudního přelíčení, kde jsem musela jako svědek vypovídato	naší aférce, jsem ho neviděla. Netušila jsem, jak bude vypadat ani
BRIAN I KIL MANjaké pocity se mě zmocní, až ho zase uvidím. Husté hnědé vlasy měl
nakrátko ostříhané, takže zmizelo to líznutí krávou, které si musel
urovnávat. Vrásky v obličeji byly hlubší, zato smutné hnědé oči
zůstaly stejné. Byl ještě hubenější než dřív, v podstatě kost a kůže.
Přes všechno, co jsme spolu provedli, se pro mě moc nezměnilo.
Pořád jsem ho viděla jako učitele angličtiny ze střední školy a zase
mi bylo osmnáct.„Shelby Lakeová,“ vydechl s překvapením.„Ahoj, Keithe.“Chvíli mě hodnotil, jako jsem já předtím posuzovala jeho. „Vy¬
padáš dobře, Shelby,“ prohlásil nakonec. „Ne moc šťastně, ale
jinak dobře.“Naštvalo mě, jak skvěle mě pořád ještě dokáže odhadnout. „Jak
se vede tobě?“ zeptala jsem se.„Myslíš, jak se mi posledních deset let dařilo vést vězeňský život?
Tady jsou všechny dny stejný. Po čase si člověk zvykne a je rád, že
se nic neděje. Když ti tu jednotvárnost někdo naruší, otráví tě to,“„Myslíš tím mě?11„Ne, tebe ne. Ty jsi vítané rozptýlení.14Zjistila jsem, že s obtížemi hledám slova, jako bych byla na večír¬
ku a snažila se vést konverzaci. „Už máš za sebou polovinu trestu,“
dostala jsem ze sebe. „To je dobrý.“„Nesleduju čas. Je to zbytečný.11„Čteš hodně? Nepotřebuješ knihy? Mohla bych ti jich pár poslat.11„To je od tebe milý, že máš po takový době péči o mou duševní
pohodu,11 odpověděl tónem, ze kterého jasně plynulo, že to ode mě
není milé ani trochu. „Ano, čtu. A taky píšu. Budeš se divit, ale to
svoje povídání o Ursulině jsem předělal do dětské knihy. Neříkala
jsi mi sama, že to mám udělat? Jeden vydavatel to dokonce chtěl
vydat, teda až do chvíle, kdy se dověděl, v jaký jsem životní situaci.
Pak honem přehodil výhybku a z ,děkuji1 bylo rázem ,děkuji, ne1.
Co naděláš.11„To mě mrzí.11„Co tady chceš, Shelby?11 zeptal se netrpělivě. „Proč jsi přijela?
Možná jsi vítaný rozptýlení, možná ne. Dívat se na tebe je pro mě
HLUBOKÝ SNIH227těžký hned z několika důvodů. Především právě kvůli tobě jsem se
tady ocit. Dál je mi jasný, že několik následujících měsíců uvidím
tvůj obličej, kdykoliv zavřu oči. A to mi trvalo několik let, než jsem
tě vyhnal z hlavy."Uvažovala jsem, co bych na to mohla říct.„Nejsi tady kvůli mně, Keithe," upozornila jsem ho nakonec.„Ne? Ale vždyť je to nakonec jedno. Tak mi pověz, co se děje."„Jde o kemp, co se jmenoval U Mittelských borovic," odpověděla
jsem a sledovala, jak na to zareaguje. Měl naprosto prázdný výraz.„Co je s ním?" zeptal se.„Znáš to tam?"„Takový starý rozvaliny kousek od Čarodějova Stromu, ne? Co
je s nimi?"„Byl jsi tam někdy?"„To je staletí, co ho zavřeli. Ne. Nikdy jsem tam nebyl. O co tu
jde?"„Myslíme si, že tam Jeremiaha po únosu odvezli."Keith se naklonil přes stůl. Cítila jsem jeho blízkost. „Aha,"
pokýval hlavou. „Je mi to jasný. Teď bych se měl začít nervózně
potit, protože každou chvíli objevíte tělo, který se mi tam podařilo
schovat, že je to tak?"„Nevím. Je to tak?"„Moje výpověď zůstává pořád stejná, Shelby," vyštěkl na mě.
„S Jeremiahovým zmizením nemám nic společnýho. Nevím, co se
tomu klukovi stalo. Toho dne jsem vůbec nebyl v blízkosti národ¬
ního parku. A protože jsi mě ty osobně tehdy odpoledne viděla
na hřbitově ve Světě, nevím, jak bych podle tebe dokázal odvízt
chlapce do starýho kempu, zabít ho, pohřbít a vrátit se do města
právě včas, abys mě uviděla, jak stojím nad manželčiným hrobem."Předpokládala jsem, že přesně tohle řekne. Upřímně řečeno,
vydala jsem se sem jen proto, abych ta slova slyšela přímo z jeho úst.„Máš pravdu," přikývla jsem.„Cože?"„Máš pravdu. Nevím, jak bys to moh zvládnout. Načasování
nesedí."
22<SBRIAN FREEMAN„Hned se cítím lip," odsekl ironicky.„Abych řekla pravdu, nikdy jsem nevěřila, že máš s tím únosem
něco společnýho.“„To je od tebe velkorysý, Shelby.“„Ale na jednu věc se tě musím zeptat. Existuje něco, co bys mi0	Jeremiahovi mohl povědět? Nebo o tom kempu? Nesnažím se tě
nachytat, Keithe. Ale je mi jasný, že tehdy jsi nemoh říct ani slovo,1	kdybys věděl něco víc, než jsi nám povídal. Ale teď, no, teď už
je to přece jedno, ne? Stejně sedíš tady. Kdybys mi uměl pomoct,
potěšilo by mě to.“„Nic ti nedlužím, Shelby."„To ne.“„Navíc ti pomoct nemůžu. Vůbec o tom nemám páru.“„Jasně."Vyčkával, ale já mlčela.„Skončila jsi?" zeptal se nakonec. „Je to všechno?"„Vypadá to tak."Keith vstal. Dlouze se mi zadíval do obličeje, jako by si ho mer¬
momocí chtěl zapamatovat. Už jsem se chystala kývnout na bachaře,
ale Keith mě zarazil tím, že si zase sedl. Zaťatá čelist se uvolnila.
Tvrdé oči byly najednou plné citu.„Tehdy jsem udělal chybu, Shelby," vydechl.„To teda jo."„Ne. Ty mi nerozumíš. Chyba byla, že jsem schoval důkazy."„Jak to myslíš?"„Ano, sebral jsem ty šperky. A pistoli taky. Všechno jsem to
naházel do Černýho jezera. To přiznávám. A byla to děsná pito¬
most. Ale dělal jsem to jen proto, abych se chránil. Tehdy v noci
jsem byl zoufalý. Zpanikařil jsem. Věděl jsem, jak to bude vy¬
padat, až přijede policie a uvidí Colleenino tělo a vedle něj mou
zbraň. Bylo mi jasný, že ty dřív nebo později všem povíš o našem
románku, takže najednou bude existovat motiv, proč bych moh
chtít vlastní ženu zabít. Věděl jsem, že to tak dopadne. Proto
jsem se snažil, aby to vypadalo, že to má na svědomí zloděj. Já
ale Colleen nezabil."
HLUBOKÝ SNIII229Vstala jsem a mávla na strážného. Chtěla jsem, aby odtud Keith
co nejdřív vypadnul. Tohle jsem vážně nepotřebovala poslouchat.
Nestála jsem o to, aby mi zase lhal. Bachař odemkl dveře, vešel
dovnitř, chytil Keitha za paži, ale ten se mu vyškubl a naklonil se
přes stůl.„Žádala jsi, abych ti pomoh, Shelby,“ zadíval se na mě. „Ptala ses,
jestli vím něco o Jeremiahovi. Tak já ti řeknu, co vím. Jsem nevinný.
Nikoho jsem nezavraždil. Možná mezi Colleeninou smrtí a zmizením
toho kluka není vůbec žádná spojitost. Nebo jsi měla celou dobu
pravdu a Jeremiah věděl, kdo mou ženu doopravdy zabil.“
34Žádný neuzavřený případ, jako bylo třeba Jeremiahovo zmizení,
člověk nikdy tak úplně neodloží. Pořád ho nosí v hlavě. V naší
suterénní kanceláři máme skříň, do níž jsme naskládali všechno,
co se Jeremiahova případu týkalo. Výsledky prohlídek. Fotografie
důkazů. Přepisy výslechů. Nádavkem i moje osobní poznámky,
které jsem v prvních dnech vyšetřování pořídila. Vždycky po pár
měsících, během ospalého nedělního odpoledne, jsem to celé vy¬
tahala a prošla stránku po stránce, abych měla jistotu, že jsme nic
nepřehlédli. Když se k nám přidal Adrian, probírali jsme se spisem
často spolu. Asi měl pocit, že je tím bratrovi blíž.Občas nás tahle inventura dovedla k tomu, že jsme si položili
nové otázky, zjistili, že bychom ještě měli promluvit s někým dalším
nebo prohledat nějaké jiné místo. Nikdy to nevedlo k žádnému
průlomu ve vyšetřování, ale znamenalo to, že jsem si dost často
volala se zvláštním agentem Bentleym Reedem a případ jsme spolu
probírali. Za ta léta párkrát osobně zavítal do města, včetně toho,
že přijel na první a páté výročí chlapcova zmizení, kdy celostátní
média případ znovu propírala. Za tu dobu se přihodila jedna po¬
divná věc. Stali se z nás s Reedem přátelé. Chodíme spolu na obě¬
dy. Já mu vykládám o tahanicích s tátou a Annou. On mi vypráví
o manželce, čtyřech dětech a bratrovi, který je závislý na drogách.
Počítám, že speciálně s tímhle se mnoha lidem nesvěřil.Když jsem se před polednem vrátila do šerifovy kanceláře, Reed
už tam byl, zrovna přebíral velení a políbil mě na tvář. Fyzicky
se moc nezměnil. Byl kus chlapa, měl dobrou kondičku a vsadila
HLUBOKÝ SNIHbych se, že v tělocvičně pořád ještě dokáže dát mladším agentům
pořádně zabrat. Řídnoucí vlasy si oholil, stejně jako kozí bradku,
nejspíš proto, že už před časem úplně zešedivěla. Na sobě měl oblek
s kravatou, ale na lednové počasí se řádně připravil. Vzal si kabát
s kapucí a vysoké boty značky North Face.Pořád mu to pálilo a měl tah na branku. Prošli jsme spolu topo¬
grafické mapy celé oblasti a prostudovali pozemní i letecké sním¬
ky zbytků kempu U Mittelských borovic. Reedův tým si stanovil
strategii hledání a rozdělil si prostor na jednotlivé sektory. Pak se
asi desetičlenná skupinka specialistů vydala do kempu a mě Reed
požádal, abych ho zavezla na místo na cestě v národním parku, kde
Jeremiah původně zmizel. Chtěl si projet trasu, kterou musel únos¬
ce na cestě do Čarodějova Stromu urazit, a vidět svět jeho očima.Z toho, že jsem najednou po deseti letech dělala Reedovi šoféra,
se mě zmocnil pocit déjá vu. Vykládala jsem mu o hovorech, které
jsem vedla s Ellen a Dennisem Sloanovými, a o tom, že Anna vzala
Jeremiaha do rozpadajícího se kempu pár měsíců před jeho zmi¬
zením. Taky jsem mu popsala návštěvu u Keitha Whalena, i když
jsem nevěřila, že by Keith říkal o vraždě Colleen pravdu.Zmínila jsem se, že otec si vzpomněl na bílý F-150.„Zajímavý,“ rozjímal Reed, zatímco jsme s autem poskakovali
po prašné cestě. „Strávil jsem spoustu času tím, že jsem si kladl
úplně stejnou otázku. Na to, jak se řidič pick-upu mohl dostat
od jezera bez cizí pomoci, jsem nepřišel. Buď se tam s někým sešel,
nebo mu tam někdo nechal auto. Pokud je to pravda, měli bychom
někde okolo mít svědka, který něco ví.“„Nebo jsme ohledně toho pick-upu celou dobu úplně vedle, pro¬
tože s tím nemá nic společnýho.“„Jistě. A věříš tomu?“Pokrčila jsem rameny. Kdybych tomu věřila, měla bych hned život
snazší, jenže ono to nešlo. „Ne, máš pravdu,“ přikývla jsem. „To
auto někdo pečlivě vyčistil. Má s Jeremiahem nějakou spojitost."Reed mlčel a koukal okýnkem na stromy. Už jsme se blížili. Když
jsme dorazili na místo, společně jsme vylezli z kabiny do štiplavého
mrazu. Les byl v lednu prostupnější, protože ze stromů spadalo listí
BRIAN FRELMANa člověk dohlédl hluboko do divokého porostu po obou stranách.
Sníh pokryl vysokou vrstvou okolní keře a přes silnici vytvářel na¬
váté jazyky. Tam, kde kdysi nebylo nic než jeden pohozený bicykl, se
dnes tyčil neoficiální památník, který v každé roční době přitahoval
místní i přespolní, a hlavně milovníky záhad. Lidé sem přicházeli
a prosili Boha, ať jim naznačí, co se chlapci stalo. Každý tu po sobě
něco nechal. Stály tu desítky bílých křížů. Kamenné mohylky. Ležela
tu plyšová zvířátka. Květiny, které s příchodem zimy spálil mráz.
Rukou psané vzkazy plné naděje.Vrať se domů, Jeremiahu.Světla svítí, abys trefil, Jeremiahu.Nezapomeneme, Jeremiahu.V	teplejších měsících se dobrovolníci snažili udržovat místo čisté
a upravené, ale během zimy tady úřadovalo počasí a památníček
vypadal zanedbaně. Reed se rozhlížel po silnici a mžoural do lesa.
Byli jsme tu spolu bezpočtukrát. Nic se nezměnilo, ale člověk nikdy
neví, co se stane, když se duchové rozhodnou promluvit.Reed vrazil ruce v rukavicích do kapes kabátu. „Jestli máme
pravdu s tím, že ta stopadesátka je s případem spojená," uvažoval
nahlas, „tak to znamená, že někdo to auto ukradl v Martinově
Hoře a o dvě hodiny později se zmocnil Jeremiaha právě tady.
A teď to vypadá, že chlapce odvezl do opuštěného kempu, což je
další hodinka jízdy."„Přesně tak."„O tom kempu zřejmě vědí všichni místní, ale o přespolních se
to říct nedá."„Ano, tedy pokud tam nezavítali v době, kdy středisko ještě
fungovalo."„To je fakt," přikývl Reed. „Návštěvník si to taky bude pamatovat.
Na druhou stranu, v době Jeremiahova zmizení byl kemp mimo
provoz víc než deset let, ne? Takže jestli tam náš pachatel někdy
pobýval, muselo to být hodně dávno. Otázka zní: proč tam chlapce
odvezl? Je to místo pro únosce něčím důležité? Na cestování s obětí
HLUBOKÝ SNIII2 i 1v kabině je to hodně dlouhá štreka, navíc je cestou spousta jiných
opuštěných úkrytů. Jenže on se rozhodl právě pro kemp.“„Prostě předpokládáš, že to byl cíl, který si vybral předem,“ do¬
dala jsem.„Řekl bych, že ano. Není to místo, na které by člověk narazil
náhodou. Věděl, kam pojede.“Obličej jsem měla studený. Třásla jsem se. Nedokázala jsem od¬
trhnout pohled od sbírky křížů vykukujících ze sněhu. Byli jsme tam
úplně sami, jen vítr skučel a mlátil holými větvemi. Když jsme sem
dorazili před deseti lety, vrcholilo léto, les překypoval životem, byl
plný hmyzu, ptáků a rostlin, které se natahovaly za teplem sluneč¬
ního svitu. Teď bylo všechno až do jara mrtvé.„Ten únos byl nepřipravený zločin, jen využitá příležitost,“ při¬
pomněla jsem Reedovi. „Nikdo nemohl vědět, že tu Jeremiah bude.
Adrian dokonce nechtěl, aby s ním bratr jezdil. Takže chlapec pro
nikoho nemohl představovat předem vybraný cíl. Prostě se jen ocitl
ve špatnou chvíli na špatném místě.“„Jinými slovy, jsme zase zpátky na začátku," zamračil se Reed.„Zvrhlík," poznamenala jsem.„Bojím se, že je to tak."Miliónkrát jsem si představovala, jak se Jeremiah toho dne pro¬
háněl na bicyklu. Kdybych se pořádně zaposlouchala, mohla bych
slyšet vrzání kol. Celá léta jsem se snažila vysvětlit si jeho zmizení
tak, aby to nekončilo děsivou skutečností, že ho násilím odvlekla
nějaká zrůda. Ale nikdy jsem na jiné řešení nepřišla.A stalo se to tady, na téhle zablácené silničce, tady se střetlo
dobro se zlem.Tady se objevila Ursulina.Před kempem na nás čekali novináři. Obklopili agenta Reeda, ale
ten jejich otázky odrazil. Překročili jsme policejní zátaras, který
hlídal jeden z mých kolegů. Vydali jsme se po příjezdové cestě ste-
zičkou ve sněhu vyšlapanou desítkami bot a přešli po můstku přes
potok. Na mýtině, kde se krčily zbytky rozpadlých chatek, jsme
uviděli tým techniků FBI v plné práci.
BRIAN FREEMANUž dokonce učinili jeden objev. Na záchodě v chatce, kde se našel
košíček, identifikovali zbytky lidských výkalů, které se tam musely
dostat dlouho po tom, co kemp zavřeli a vypnuli vodu. Na místě
zjistit, kdo tu pozůstatky nechal, se pochopitelně nedalo. Tohle
místo přitahovalo nepovolané zvědavce dvacet let a nebylo pochyb,
že mnozí z nich tady podlehli volání přírody. Takže vzorky teď
poputují do laboratoří FBI, kde je v nejbližších týdnech podrobí
zkoumání.Prohlídka pokračovala, odpoledne pomalu končilo a zima přitu¬
hovala. Paseka se začala nořit do šera. Všichni jsme toužili po něja¬
kém rychlém objevu, jenže federálové nikdy nikam nespěchají, což
ostatní dohánělo k šílenství. Zahlédla jsem Adriana, jak hlídkuje
na okraji lesa a vyšlapává do sněhu mokrou cestičku. Viděla jsem,
jak pohybuje rty, a napadlo mě, že mluví sám se sebou. Něco si
vyčítá.Zašla jsem k němu, abych se ujistila, že je v pohodě.„Nemusíš celou dobu postávat zrovna tady,“ oslovila jsem ho. „Co
kdyby ses chvíli věnoval rodičům? Až na něco přijdeme, zavolám ti„Ne, zůstanu.“„Je to strašně rozlehlý pozemek, Adrianě. Budou tady úřadovat
několik dní.“„Já vím, přesto tu chci být. Jeremiahovi to dlužím.11Adrian mi připomínal svého tátu, urostlý, namakaný kluk, který
se neumí vyrovnat se ztrátou. „Už jsem ti to říkala několikrát,11
začala jsem opatrně. „To, co se stalo Jeremiahovi, není tvoje chyba.
Neměl bys kvůli tomu mít špatný svědomí.11„Co to povídáš, Shelby. Rek jsem mu, že má vypadnout. Kupo¬
val jsem tam drogy a svýho malýho brášku poslal bez doprovoduV Cípryc.„To je fakt, ale tys ho neunesl.11Adrian jen vrtěl hlavou a vůbec mě neposlouchal. Bylo mi jasné,
že si to vlastně odpustit nechce. Vybavovala jsem si první den, úplně
první chvíle po spáchání toho zločinu, kdy Ellen Sloanová svého
staršího syna tichým hlasem odepsala tím, že mu na krk hodila
veškerou odpovědnost. Uvažovala jsem, jestli Ellen vůbec někdy
HLUBOKÝ SNIHsvoje slova vzala zpátky a odpustila mu, ale pochybovala jsem o tom.
Vždyť mezitím uteklo deset let a pořád tu máme Adriana, který se
dodnes s matčiným obviněním nevypořádal.Nechal jsi ho jít.Zaslechla jsem zvolání.„Zvláštní agente Reede, potřebujeme vás tady,“ halekal člen vy¬
šetřovacího týmu. V šedavém soumraku jsem uviděla, jak na Reeda
mává z opačného konce paseky. „Něco tu máme.“Krve by se ve mně nedořezal. Představovala jsem si, co tam tak
asi mohli najít, a neměla jsem z toho dobrý pocit. Rozběhla jsem
se sněhem a Adrian vyrazil za mnou. Nakonec jsme se z různých
stran seběhli na jedno místo všichni. Adrian, já, Reed, Adam.
Technik FBI stál před jednou z chatek, tak padesát metrů od místa,
kde jsme našli košíček. Rukama v rukavicích zvedal velký umělo¬
hmotný sáček. Byl plný podivných mnohobarevných předmětů.V	první chvíli jsem je nepoznala, pak mi došlo, že jsou to kostky
z lega. Byly jich stovky a hrály všemi barvami, červenou, žlutou,
zelenou, oranžovou, purpurovou a modrou. Některé se vyskytovaly
jednotlivě, jiné byly do sebe zaklesnuté. A z dalších někdo sestavil
armádu malinkatých robotů.„Našli jsme je rozházené mezi odpadky na podlaze téhle chatky,"
hlásil technik. „Snad se nám podaří z některých sejmout otisky
prstů nebo vzorky DNA.“Podívala jsem se na Adriana. „Měl toho dne Jeremiah s sebou
lego?“ zeptala jsem se.Adrian natáhl ruku, aby se prsty dotkl plastového sáčku, ale
technik před ním ucukl. „Jo,“ odpověděl Adrian. „Do batohu si
narval hromadu kostek z lega.“„I na roboty?"„Sestavoval je v jednom kuse.“Agent Reed z nálezu očividně neměl radost. „Když jste tehdy ráno
společně dorazili k budově lesní správy, hrál si Jeremiah s legem?
Nebo těsně předtím, než zmizel?" otočil se na Adriana.Adrian si masitými prsty otřel čelo a snažil se rozpomenout.
„Ne," odpověděl nakonec, „máma mu ty kostky dala s sebou, aby
BRIAN FREEMANho rozveselila, protože ho děsně rozhodila dědečkova smrt. Pořád
se s tím nedokázal srovnat."Reed se zamračil, jako kdyby to nebyla odpověď, o kterou stál.
„Našli jste ještě něco?“ zeptal se technika z vyšetřovacího týmu.„Ano, pane. Máme spoustu oblázků podobných těm, co lidi
místního šerifa objevili v jiné chatě. Zrovna je nakládáme."„Kolik toho je?“„Děsná fůra, pane. Desítky. Vypadá to, jako by je někdo sesbíral
v okolních lesích a na dně místního potoka."Reed se zase nechápavě zamračil. Strčil ruce do kapes kabátu
a poodešel od skupiny. Vítr mu vháněl sníh do obličeje. Vydala
jsem se za ním a po chvilince ho dohnala. „Děje se něco?" chtěla
jsem vědět.„Nedává mi to smysl," zabručel. „Jak dlouho může takovýmu
klukovi trvat, než z lega sestaví tolik robotů? A za jak dlouho
posbírá po lese takovou spoustu kamínků?"„Nevím. Nejspíš za několik hodin," odpověděla jsem. Sotva jsem
to řekla, došlo mi, kam Reed míří. „Jeremiah tu musel nějakou
dobu pobývat," vydechla jsem.„Jo. Za sebe bych to odhadoval nejmíň na jeden celý den. Možná
víc. Ale to mě tak netrápí."„Tak o co ti jde?"„Zamysli se nad tím, Shelby."Poslechla jsem ho. Snažila se představit si tady Jeremiaha s hrač¬
kami. Jak spojuje jednotlivé dílky lega. Jak se honí s badmintono¬
vou raketou za košíčkem. Jak se prodírá mezi stromy a roklinami
a hledá oblázky, které by mohl nastavět do komínků.Pak mi to došlo.„Pohyboval se tady úplně volně," vydechla jsem.„Přesně tak," přikývl Reed. „Nebyl nikde zavřený. Únosci nene¬
chávají děti jen tak pobíhat. Co se tady doopravdy dělo?"Prohlížela jsem si zbytky chatek, pomalu mizející ve tmě.Nepochybně jsme měli našlápnuto k poznání pravdy, a já přitom
měla pocit, že jsme od ní dál než kdykoliv předtím a že k rozluš¬
tění případu se vůbec nepřibližujeme. „Říkali jsme si, že máme co
HLUBOKÝ SNIHdo činění s násilníkem,“ poznamenala jsem. „Že jde o zločin se
sexuálním podtextem. Jenže já nevím, připadá ti to tak? Vždyť to
vypadá, že si tady Jeremiah hrál.“
35Domů jsem se dostala za tmy a s sebou si ze Ztracené díry přivez¬
la v kartonové krabici vegetariánský burger a batátové hranolky.
Dunivý rap pořvávající v Annině pokoji přehlušil všechny ostatní
zvuky v domě. Měla jsem hlad, třeštila mi hlava a ta muzika mi
moc nepomáhala. Zavolala jsem na otce, že jsem doma, ale on mě
v tom randálu stejně nemohl slyšet, tak jsem si sedla v kuchyní sama.V	ledničce jsme měli otevřenou litrovku laciného bílého vína. Bez
váhání jsem se pozvala na sklenici.Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Snědla jsem večeři. Namá¬
čela jsem si hranolky jeden po druhém do kečupu a cpala si je
do pusy. Upíjela jsem víno, a když byla sklenice prázdná, znova
jsem si dolila.Anna pořád ještě hudbu nevypnula. Když jsem vyšla po schodech
nahoru, uviděla jsem, že má zavřené dveře a na klice pověšenou
cedulku s nápisem Nelezte sem. Zavřené byly i dveře do tátova
pokoje. Zašla jsem k sobě, vzala kytaru a vrátila se dolů. Vyklouzla
jsem dozadu na dvorek a vydala se cestičkou, kterou jsme si prohá-
zeli sněhem, k altánu. Tam jsem se posadila do proutěného křesla,
abych se trochu vzpamatovala, a zapnula topení.Chvíli jsem hrála a k tomu zpívala, zkoušela jsem různé melodie.
Takhle se uklidňuju. Dala jsem si „Keep the Customer Satisfied“
od Simona a Garfunkela a pak jsem se pustila do „Hotelu Califor-
nia“. Ten mi vydržel až do momentu, kdy se mi před očima vynořil
Don Henley s lítostivým výrazem v obličeji a potřásal nade mnou
hlavou. Rychle jsem toho nechala. Chvíli jsem zkoušela akordy
III U G O K Y SNIIIk písničce, kterou jsem zrovna psala, ale pořád to do sebe moc
nezapadalo. Hrála jsem asi půl hodiny, jenže dál už mě topení
nedokázalo zahřívat. Byla jsem promrzlá, prsty měla zkřehlé, tak
jsem se zvedla a vrátila se do domu.Muzika otřásala základy. Už jsem to nemohla dál vydržet. Vy¬
běhla jsem nahoru a zabušila na dveře Annina pokoje. Když nere¬
agovala, prostě jsem se vykašlala na varování, že tam nemám lézt,
a vrazila dovnitř. Hudba byla puštěná tak nahlas, že jsem si musela
zacpat uší. Anna ležela na posteli, na sobě měla purpurové triko,
kraťasy a bílé sportovní ponožky. Ulevilo se mi, že je v pokoji sama.
Četla si bibli a já si nemohla vybavit, kdy jsem ji s Písmem svátým
viděla naposledy. Došla jsem k reproduktorům stojícím na prádelní¬
ku a vyškubla šňůru od nich ze zdi. Náhlé ticho přineslo obrovskou
úlevu, ale od muziky mi trochu zvonilo v uších.„Myslím, že pro dnešek to stačilo," oznámila jsem Anně.„Tomovi to nevadilo,“ odsekla podrážděným hlasem.„Prosté je laskavější povaha než já. Kde je?“„Ve svým pokoji.“„Měli jste něco k večeři?“„Jo, dali jsme si vejce. Nezapomeň, že já vařit umím. To tys s tím
vždycky měla problémy.11To jsem nemohla popřít. „Jdu sebou praštit do postele,11 oznámila
jsem jí. „Měla jsem dlouhý den. Tak nech tu muziku vypnutou,
ano?11„Je mi to fuk.11Ukázala jsem na bibli, kterou držela v rukou. „Oddechový čtivo?11
zeptala jsem se.„Will povídal, že bych měla vědět, co v ní je.11„A cos našla?11„Je to dost ponurý. Všechno se musí odčinit krví. Bez krveprolití
nikdo nikomu nic neodpustí.11„Zkus nějakou jinou část,11 navrhla jsem.Anna pokrčila rameny. „Tak co, našli jste ho?“ zeptala se.„Koho?11„Jeremiaha.11
* 1(1li R I A N I R 11 M A N„Našli jsme v tom kempu nějaký stopy, ale pořád nevíme, co se
tam dělo.“„Aha.“Zase se začetla do bible a přestala si mě všímat. Měla jsem
pocit, že chce, abych vypadla. Tak jsem odešla a zavřela za sebou
dveře. Došla jsem k otcovu pokoji a tiše zabubnovala prsty na dveře.
Bylo ještě docela brzy, ale jestli spí, nechtěla jsem ho budit. I když
jsem pochybovala, že by někdo mohl u Anniny hudební produkce
usnout.Nic se nedělo. Pootevřela jsem dveře a nakoukla dovnitř. Postel
měl vzorně ustlanou. Křeslo u okna, kde obvykle sedával, bylo
prázdné. „Tati?“ zavolala jsem na něj. „Jsi ještě vzhůru? To jsem
já, Shelby. “Vešla jsem do koupelny, ale nikde nikdo. Když jsem zabloudila
pohledem k prádelníku, uviděla jsem na něm ležet mobil. Ať se
vydal kamkoliv, nevzal si ho s sebou.Sešla jsem do přízemí. V rozlehlé kostelní lodi po něm nebylo
stopy. Věděla jsem, že vzadu za domem nebude, protože odtamtud
jsem právě přišla. Zkontrolovala jsem suterén, jelikož táta dodnes
rád kutil něco v dílně. Elektrické nástroje jsem ale před časem scho¬
vala ze strachu, aby si neublížil. V suterénu se nesvítilo. Ani živáčka.Srdce mi začalo bušit rychleji a rychleji. Obavami se mi svíral
hrudník.„Tati? Tati? Kde jsi?“ volala jsem.Neozval se. V domě nebyl.Vyběhla jsem zpátky do patra a bez zaklepání rázně otevřela
dveře Annina pokoje. Měla na uších sluchátka, ale rachot dunivé
hudby přes ně doléhal. Teprve když jsem k ní došla, sluchátka jí
strhla z uší a hodila je na zem, zaznamenala mou přítomnost.„Co je?“ osopila se na mě. „Co do tebe kruci vjelo?“„Kde je otec?“„Ve svým pokoji, vždyť jsem ti to říkala.“„Ne, tam není. V pokoji není. Nenašla jsem ho ani dole. Vůbectu není.“„Hele, když jsem ho viděla naposledy, byl u sebe v pokoji.“
HLUH OKY SNIH„A já ti říkám, že tam není. Tak zvedni prděl, koukej padat dolů
a pomoz mi ho najít.“Anna si hlasitě povzdechla a vydala se za mnou do přízemí. Zno¬
va jsem prošla všechny místnosti, ale byla to ztráta času. Věděla
jsem, že ho doma nenajdu. Cítila jsem, jak se mi začíná zvedat
žaludek. Vyšla jsem na přední verandu a zakřičela do tmy.„Tati? Jsi tam? Tady Shelby. Jsi tam?“Zimní noc byla dokonale tichá. Všechna zvířata kolem i mrtví
na hřbitově mě museli slyšet, jen táta ne.Vrátila jsem se dovnitř a třásla se po celém těle. Anna stála
v předsíni, pozorovala mě a palce měla zastrčené za opasek kraťasů.
Blonďaté vlasy byly rozcuchané.„Kde je?“ vyštěkla jsem na ni.„Nevím.“„Anno, říkala jsem ti, abys na něj dávala pozor. Spolehla jsem
se na tebe.“„Hlídala jsem ho," bránila se. „Strávila jsem s ním celej den.
Udělala jsem mu večeři. Odešel do svýho pokoje. Počítala jsem,
že jde spát."Svírala jsem a povolovala pěsti. Polykala jsem vztek, ale on se
pokaždé vynořil znova jako loďka na rozbouřeném moři.„Říkal něco?“ zeptala jsem se a ze všech sil se snažila mluvit
klidně. „Zmínil se o tom, že by někam vyrazil?"„Ne."„Stavil se tu někdo? Volal mu někdo?"„Ne."Nakoukla jsem do chodby vedoucí kolem prádelny ke garáži.
Zmocnila se mě děsivá předtucha. Rozeběhla jsem se a opřela se
do těžkých dveří. Garáž byla prázdná, vrata dokořán a dovnitř
se hrnul mrazivý vítr. Ford Explorer, který jsme tam měli zapar¬
kovaný, byl pryč. Tátova dodávka.„Panebože," vydechla jsem.Neřídil už dva roky. Řidičák a klíčky jsme mu vzali. Jenže když
se k nám Anna nastěhovala, dovolila jsem jí, aby s dodávkou jezdila.„Kde máš klíčky?" obrátila jsem se na ni.
B R I A N f H I I MAN„Cože?“„Klíčky, tvoje klíčky od vozu, kde jsou?“Začaly mi povolovat nervy. Potila jsem se po celém těle a v krku
cítila žluč.„V kuchyni na lince,“ odpověděla Anna. „Zklidni se. Musela jsem
vypadnout ven a přivézt vejce. V lednici totiž nemáš vůbec nic.“„Zklidni se? Říkáš mi, abych se zklidnila? Copak nechápeš, co
se tady děje? Auto je pryč. Otec je pryč. A tvoje klíčky v kuchyni
nejsou, protože si je vzal. Kolikrát jsem ti říkala, abys nenechávala
klíče od auta nikde válet?“„Zapomněla jsem na ně. Měla jsme plný ruce práce s večeří. Co
bys ode mě sakra chtěla, Shelby?"„Co bych od tebe chtěla?"Cítila jsem, jak se mi krev hrne do obličeje. Zírala jsem do prázd¬
né garáže a představovala si tátu někde na silnici, jak nemá ani
ponětí, kde je a kam jede, prostě se jen lednovou nocí řítí dopředu.V	tuhle chvíli mohl být stejně dobře naživu jako mrtvý. Mohl kde¬
koliv ležet zraněný. Krvácet. Mohl opustit silnici a vydat se sám
pěšky do lesů a tam někde na cestě umrznout. Můj otec. Neuhlídala
jsem ho. Ztratila jsem ho.Co jsem vlastně od Anny chtěla?Co jsem chtěla od tý holky?Uvažovala jsem, co by na mém místě udělala a řekla Trina, jen¬
že ta byla na věčnosti. A já nejsem ona. To bych nikdy nezvládla.
Nejsem trpělivá jako Job. Nejsem matka. Neměla jsem tušení, co
si s Annou počnu. Ale bylo mi jasné, že už nikdy v životě nebudu
mít na nikoho tak příšerný vztek jako na ni. Všechny emoce, které
jsem v sobě dusila a celé měsíce je potlačovala, ve mně vybuchly
jako bomba.Začala jsem ječet.„Co po tobě chci, Anno? Co chci? Chci, abys jednou, jedinkrát
v životě zkusila myslet na někoho jinýho než na sebe. Chci, aby ses
přestala chovat jako malá mrcha a uvědomila si, že to, co děláš,
ovlivňuje další lidi, co jsou s tebou na tomhle světě. Chci, aby ses
chovala jako lidská bytost a našla v tom svým prázdným srdci
HLUBOKÝ SNIH.M ialespoň náznak citu. Je ti to jasný? Chci, aby ses chovala jako
dospělá, Anno! Tak se kruci vzpamatuj! A taky chci, abys vypadla
z mýho domu. Chci, aby sis teď hned sbalila věci a odprejskla. Byla
ode mě co nejdál. Slyšíš mě? Rozumíš mi? Nechci tě mít v tomhle
domě, nechci tě vidět nikde kolem sebe nebo kolem otce. Zavolej
Willu Gruderovi, ať tě tu vyzvedne, a pak si s ním žij, jak chceš,
protože mně je to putna, já s tebou končím, Anno Helviková. Konec.
Vyřízeno. Kliď se mi z očí!“Trvalo mi celou jednu vteřinu, než jsem svého výbuchu začala
litovat.Ach jo, do prdele.Krucifix.Co jsem to provedla?Dívala jsem se na tu půvabnou dvacetiletou holku, kterou jsem
opečovávala a milovala víc než kohokoliv jiného v životě, a viděla
jsem, jak se mi hroutí před očima. Chtěla jsem od ní, aby projevi¬
la emoce, a ona mi to přání splnila. Rozpadla se na tisíc kousků.
Začala vzlykat.Snažila jsem se omluvit. Opakovala jsem to pořád dokola. Mrzí
mě to, mrzí mě to, mrzí mě to, Anno, mrzí mě to, odpusť mi to,
prosím tě, nemyslela jsem to tak, byla jsem naštvaná.Jenže člověk nemůže vzít zpátky to, co jednou řekl. Ta slova jsou
na věky věků venku. Napřáhla jsem ruce, abych ji chytila za paži,
objala, utěšila, ale ona se ode mě divoce odvrátila. Lítostivé slzy
vystřídal vztek. Oněměla žalem, ponížením, zuřivostí. Otočila se
ode mě, vyběhla po schodech nahoru a já rázem věděla, že jsem ji
ztratila. Najednou to bylo jasné.Ona odejde, přesně jak jsem ji k tomu vyzvala, a už se mi nikdy
nevrátí.A ještě ke všemu nevím, kde je otec.V	životě se mi mockrát nestalo, abych byla úplně vyřízená a na dně,
ale toho večera jsem byla hotová. Vůbec jsem nedokázala fungovat.
Nebyla jsem schopná řídit. Zavolala jsem Adamovi a ten mi řekl, že
za mnou přijede domů. Zatelefonovala jsem taky Monice, která to
244BRIAN FR! LMANk nám má hodinu jízdy, ale sotva jsem jí pověděla o tátovi, začala
se oblíkat a chystat na noční výlet zpátky do Světa. Nejspíš měli
oba pocit, že jsem hysterická, a nemýlili se.První dorazil Adam. Tak trochu jsem čekala, že přijede na mo¬
torce, protože se na ní celou zimu proháněl, kdykoliv neměl službu,
ale dostavil se služebním vozem. Neměl na sobě uniformu, a sotva
mě pozdravil, požádal o kafe. Cítila jsem, že z něj táhne chlast.
Nebyl zrovna nadšený z faktu, že k nám musel jet, ale objal mě,
usadil se v kuchyni a snažil se mě uklidnit.„Vyštval jsem do terénu všechny lidi, co mám,“ ujišťoval mě a po¬
ložil mobil na stůl displejem nahoru. „Křižujou okresem, všichni
do jednoho. Taky jsem zavolal klukům do Stantonu a požádal je,
aby nám píchli. Ať je Tom kdekoliv, najdeme ho.“„Kouknul se někdo do šerifovy kanceláře?" nadhodila jsem.
„Možná se vydal právě tam.“„To bylo první, co jsem zkontroloval."„Já prostě nevím, co se mu v hlavě děje, Adame. Možná se pohy¬
buje v dávné minulosti. Třeba si myslí, že pořád dělá na nějakým
případu."„Jak jsem říkal, pročesáváme celý okres."„Mrzne. Je skoro minus osmnáct. Jestli je venku..."„Já vím, Shelby. Děláme, co můžeme."Vstala jsem, protože sedět a nic nedělat mě dohánělo k šílenství.
„Je mi to všechno děsně líto," povzdechla jsem si.„Kašli na to."„Ztratil se a ani si s sebou nevzal mobil. Vlastně nevím, jestli
si pamatuje, jak se řídí auto. Budu s tím muset něco podniknout.
Tohle je začátek konce. Už to musím nějak řešit."„Tyhle úvahy nech na zítra. Teď se soustředíme na to, abychom
ho našli a dostali domů."Přikývla jsem. Adam měl pravdu. Otevřela jsem ledničku a zase
ji zabouchla. Na důvod se mě neptejte. Nalila jsem si do hrnku
kafe a zase ho vylila. Vytáhla jsem zpod dřezu poloprázdný pytel
s odpadky, zavázala ho a dala tam místo něj nový. Musela jsem
něco dělat a bylo celkem jedno, že je to k ničemu.
HLUBOKÝ SNIH245Nakonec mi došly síly jako hračce na péro. Posadila jsem se.„Děkuju, Adame," dostala jsem ze sebe.„Nemusíš mi děkovat. Je to moje práce. Navíc se známe už hodně
dlouho. To platí i o Tomovi.“„Ne, děláš o hodně víc, než musíš, a já jsem ti za to vděčná. Jsi
dobrý šerif. Ale to víš sám, ne?“„Jsem výkonný, Shelby. To je asi tak všechno. Nebudeme si na¬
mlouvat, že bych se snad někdy vyrovnal Tomovi."„Ale no tak. To není fér.“Adam vytáhl z kapsy košile balíček nikotinových žvýkaček a jed¬
nu rozbalil. „To je v pořádku," poznamenal. „Jsem zvyklý žít ve stí¬
nu jiných lidí. Naučil jsem se to už jako malý kluk.“„Jak to myslíš?"Sáhl do kapsy a vytáhl náprsní tašku. Otevřel ji a vylovil malou
fotografii své matky. Snímek byl pořízený před spoustou let, když
začínala sportovní kariéru. Adam měl v náprsní tašce složenou
stránku z jednoho exkluzivního časopisu a tu teď rozložil na stůl.
Když matka umřela, tenhle sportovní magazín vydal článek o její
olympijské kariéře. Přes všechno, v čem jsme se od sebe s Adamem
lišili, v jednom jsem s ním v tu chvíli cítila jakousi sounáležitost.
Dřív či později se všichni staneme sirotky.„Jen se koukni, co všechno matka dokázala," vybídl mě Adam.„Byla to úžasná žena," přitakala jsem.„Jo, to byla," přikývl.„Ale?" popíchla jsem ho, protože jsem tam nějaké „ale" zaslechla.„Ale taky si dávala záležet, abych se celý život cítil jako nýmand.
Nic jí nebylo dost dobrý. Vím, že to nedělala schválně. Nevyčítám
jí to. Prostě byla taková."Na to jsem neměla co říct. Věděla jsem, že měl s matkou dost
složitý vztah, ale nikdy jsem ho neslyšela, že by se až takhle od¬
halil. Adam nepatřil k lidem, kteří se se svými osobními problémy
svěřují na potkání. Zvedl matčinu fotku, zadíval se na ni a pak
všechno nacpal zpátky do portmonky. Zaznamenala jsem, jak
pečlivě stránku z časopisu složil a taky jak si dal záležet, aby se
rohy fotografie neohnuly.
BRIAN FREEMAN„Chci tím jen říct,“ koukl na mě, „že máš kliku, když ti osud
nadělil tátu, jako je Tom. A on má štěstí, že vyfasoval tebe.“
Přikývla jsem. I v tomhle měl pravdu.Adamův mobil na stole před námi se rozsvítil a dal najevo, že
někdo volá. Ztuhla jsem, jelikož zvonění telefonu znamenalo, že se
objevily nějaké novinky. Hlavou mi ve vteřině proletěly všechny
myslitelné obavy.Adam to zvedl a zaposlouchal se. Z výrazu jeho obličeje jsem ne¬
dokázala nic vyčíst. Když zavěsil, měla jsem tak vyschlo v krku, že
jsem nebyla schopná polykat. „Tak co?“ dostala jsem ze sebe.„Našli jsme ho,“ oznámil mi Adam a ve tváři se mu objevil široký
úsměv. „Žije a je v pořádku.“„Bohudíky!“ vydechla jsem a po tvářích se mi začaly řinout slzy
úlevy. Měla jsem pocit, že se složím. „Bohudíky! Bohudíky!“ drmo¬
lila jsem. „Kde je?“„Zavezu tě tam,“ odpověděl Adam. „Našli ho u jezera Shelby
Lake.“
36Táta seděl v autě na jednom tábořišti hned u jezera. Měsíc zašel
za mraky a mně dělalo potíže rozeznat před sebou zamrzlou hladinu
zátoky. Otec se na zimu patřičně vybavil, vzal si zimní bundu, zimní
čepici, teplé vysoké boty, dokonce si uvařil kafe a nalil si ho s sebou
do termosky. Podle policisty, který ho našel, byl v nejlepší formě, pá¬
lilo mu to a přesně věděl, co dělá. Zato neměl ani tušení, jak se tam
dostal a kudy se jede domů. Nevypočitatelnost té choroby je podivná.
Jako by se dráty v jeho hlavě uvolnily a některé fungovaly, jiné nikoliv.„Ahoj, tati,“ oslovila jsem ho a nasoukala se vedle něj do kabiny.Zareagoval, jako by na té situaci nebylo vůbec nic divného. Ani
to, že jsem se vedle něj objevila u jezera uprostřed lednové noci.
Podíval se na mě s rozzářeným úsměvem, pak se natáhl a stiskl mi
rameno. „Ahoj, Shelby,“ přivítal mě. „Jsem rád, že tě vidím.“„Co tady děláš?“Zamrkal, jako by to byla divná otázka. „Jezdím sem v jednom
kuse,“ odpověděl.Věděla jsem, že to není pravda. Už vůbec neřídil, což znamená,
že tu nebyl dobře dva roky. Ale napadlo mě, že sem možná předtím
jezdil celý život a já o tom nevěděla.„Proč?“ zajímala jsem se.„Je to nádherný místo. Můj nejoblíbenější kout na celým světě.
Jezero Shelby. Tohle místo mi tě dalo.“„Já vím.“„Celé roky myslím na jednu věc a sám nemůžu uvěřit, že se tě
na ni teď zeptám. Líbí se ti jméno, co jsem ti dal?“
24KBRIAN FREEMAN„Líbí. Mám ho moc ráda.“ Pak mi došlo, že mi rychle utíká čas,
kdy mu můžu položit otázku, na niž jsem pro změnu chtěla znát
odpověd já. „Ale proč ne Ginnová, tati?“„Jak to myslíš?“„Proč Shelby Lakeová? Proč ne Ginnová? Vždyť ty sis mě vzal
k sobě a vychovával mě.“„Když nějaké dítě vychováváš, neznamená to, že ho vlastníš,“
poučil mě. „Myslel jsem si, že si zasloužíš mít svou vlastní osobnost,
oddělenou od mé. Představoval jsem si, že ode mě jednou odejdeš,
budeš žít vlastní život někde daleko a projedeš celý svět. Prostě jsem
nechtěl, abys měla pocit, že jsi tu u mě uvázaná.“„Nikde uvázaná nejsem. Jsem přesně tam, kde chci být.“Nato už táta nic neudělal ani neřekl. Upíral pohled někam do
temného jezera.Myslím, že většinu času si neuvědomoval, co se kolem něj děje.
Nejspíš to tak bylo lepší. Čas v jeho hlavě skákal panáka a on
jednoduše skákal s ním. Ze starých přátel se stali cizí lidé, které
oslovoval „mladá paní“ nebo „pane“, a přitom neměl pocit, že by
o něco přicházel. Ale čas od času jsem v jeho očích zahlédla záblesk
lítosti, když si na chvíli uvědomil hrůzu, která se mu děje. Věděl,
že tyhle okamžiky jasné mysli jsou stále vzácnější, a byl příliš hrdý,
než aby o tom mluvil. Prožil si, jak na stejnou nemoc umírali jeho
rodiče, a vždycky mě před tím chtěl uchránit. Chtěl, abych byla co
nejdál, až ho to přepere definitivně. Jenže já byla tady.„Měli bysme jet, tati. Je pozdě.“„Ještě si dopřejeme pět minut přímo u jezera, ano?“ zaprosil.„Jasně. Jak chceš.“Vystoupili jsme z auta a probrodili se sněhem přes celé tábořiště
k lavičce stojící na okraji jednolité lední plochy, pod níž bude jezero
uvězněné až do jara. Vítr kolem nás skučel, jako by se zlobil, že ho
tam někdo ruší. Byla mi zima, ale otec vypadal, že si nízké teploty
vůbec nevšiml. Ukázal na úzkou mezeru mezi stromy, za níž se
zátoka otevírala do jezera.„Tady jsem měl tehdy zakotvenou lod’,“ poznamenal. „Sova při¬
letěla od lesa. A tys mi tím naznačila, kde jsi.“
HLUBOKÝ SNIH„Asi ano,“ připustila jsem.Hlasitě nabral do plic zimní vzduch. Bílý knír měl pokrytý ledem.
„Brzy začne sněžit,“ oznámil. „Hodně.“„Myslíš?“ Pokud jde o počasí, jeho předpovědím jsem věřila. Žil
tady dost dlouho, aby se naučil, co příroda chystá.„Určitě,“ přikývl. „A bude to pořádná bouře. Co nevidět nás to
zasype.“ Otočil hlavu ke mně. Sotva jsem jeho modré oči ve tmě
rozeznávala. „Víš, co se říká o hlubokým sněhu?“ zeptal se.„Co?“„Ze pohřbí každé tajemství. Překryje každý hřích.“„Ale jen do jara,“ došlo mi. „Pak sníh vždycky roztaje.“„Jo, ovšem někdy to trvá zatraceně dlouho."Vzala jsem ho za ruku. „Pojedeme domů,“ pobídla jsem ho.Jenže on se nehýbal. Nechtělo se mu jít pryč, a abych byla upřím¬
ná, ani já se do toho moc nehrnula. Zase jednou byl sám sebou
a žádný z nás nevěděl, jak dlouho to vydrží ani kolik takovýchhle
chvilek nás ještě čeká. Myslím, že si to chtěl co nejvíc užít.„Už je to pětatřicet let, Shelby. Na den.“„Co?“„Kdy mi umřela matka.“„Promiň, tati. To jsem nevěděla/4 zastyděla jsem se. Pamatuju
si, že se to stalo v lednu, ale pokud vím, přesné datum mi nikdy
neřekl. Vlastně mě vůbec nenapadlo, že si ho pamatuje.„Byl to nejhorší den mýho života,“ pokračoval zamyšleně. „Zda¬
leka nejhorší ze všech. Dokonce ani tátův odchod o pár měsíců dřív
nebyl tak hrozný.“„Chápu.“„Když se to stalo, zhroutil jsem se. Musel jsem odtamtud vy¬
padnout. Tak jsem prostě nasedl do auta a ujížděl. Nevěděl jsem,
kam jedu. Padal sníh. V podstatě zuřila vichřice a silnice nebyly
moc bezpečný, ale mně to bylo jedno. Popravdě řečeno ani nevím,
kolik kilometrů jsem najel nebo jak dlouho jsem ujížděl. Dneska
je podobná noc.“Pořád jsem ho držela za ruku, tak jsem mu ji pevně stiskla.„Řídil jsem celý den,“ pokračoval.
2S0BKIAN IHMMAN„Kam jsi dojel?“„Upřímně? Nevím,“ odpověděl. „Cedulí jsem si nevšímal. Zasta¬
vil jsem na podobným tábořišti, jako je tohle, a prostě se jen díval,
jak padá sníh. Zůstal jsem tam tak dlouho, až jsem sněhem úplně
zapadal. Nemohl jsem nikam jet. Bylo to pěkně odlehlý místo, a já
si s sebou nevzal vůbec nic. Ani kabát. Žádný jídlo, jak noc postu¬
povala, začal jsem se trochu bát. Jenže jak vždycky říkám, všechno,
co se člověku přihodí, má nějaký řešení. Kolem jela domů jedna
mladá policistka a zachránila mě.“„To byla klika.“„Jo, to byla.“Chvíli nic neříkal, jako kdyby ho pohltila vzpomínka na to, co
se tehdy dělo. Zima mi pronikala do kostí a na zádech mi zimou
naskakovala husí kůže. Tedy přesněji řečeno, v tu chvíli jsem to
přičítala zimě spíš než čemukoliv jinému.„Tati?“ oslovila jsem ho, když nic neříkal. „Není ti něco?11„Kdepak.11„Asi bychom měli jít.11„Jo, to bychom měli.11Dovedla jsem ho sněhem k autu a pomohla mu nastoupit. Zased¬
la jsem za volant, nastartovala, ale ani topení nepomohlo, abych se
přestala třást. Táta se usadil vedle mě a já vycítila, jak už mi zase
uniká. Byl unavený a právě se chystal přeskočit na nějaké odlišné
políčko svého života.„Ta policistka,11 oslovila jsem ho. „Vzpomínáš si, jak se jmeno¬
vala?11„Policistka?11 podivil se. Už byl pryč.„Kašli na to, tati.11Po tmavých, prázdných silnicích jsem nás vezla domů. Ulevilo se
mi, že je v pořádku, ale děsilo mě, kdy se zase někam vydá. Příště
ho taky nemusíme najít. Takhle to dál nejde a rozhodnutí, která
pro náš další život musím udělat, budou bolestivá a nejsou daleko.Celých šedesát kilometrů, co nás dělily od domova, jsem o tom
přemýšlela a taky o spoustě jiných věcí. Stejných šedesát kilometrů,
jež otec ujel, aby mě jako malé děcko zachránil.
HLUBOKÝ SNIHUvažovala jsem o bílém F-150, které u stejného jezera někdo
nechal stát.Přemítala jsem o Postýlce, která lhala, když tvrdila, že po Jere-
miahově zmizení byla sama.Přemýšlela jsem taky o Anně a o tom, jak jsem náš vztah podělala.Uvažovala jsem o Adamovi a jeho matce.Přemýšlela jsem o matkách, otcích a sirotcích.Ze všeho nejvíc jsem dumala o té podivné, pětatřicet let staré
náhodě, kdy v hlubokém sněhu potkal šerif Tom Ginn mladou
policistku a o devět měsíců později jsem se narodila.
37Federálové prohledávali starý kemp i následující dopoledne, ale já
tam nic na práci neměla, tak jsem zajela do veterinárního střediska
ve Stantonu. Jeden ze sousedů projevil ochotu zůstat u táty, ale to
byla jen dočasná pomoc a já věděla, že to budu muset vyřešit trvale.Jeannie Samperová během let středisko rozšířila o dvě nové
budovy. Pár větších dárců umřelo a v poslední vůli odkázali or¬
ganizaci docela slušné peníze. Jeannie už se nedokázala věnovat
každodennímu provozu jako dřív. Měla oba kyčelní klouby umělé,
takže se hůř pohybovala, ale Matthew, její nejstarší syn, se vrátil
ze Severozápadní univerzity a převzal řízení celého podniku. Ruku
k dílu přiložil i manžel a tři mladší děti.Během zimy přijímali méně ptáků, ale já tam stejně zajela, kdy¬
koliv to šlo, starala se o sovy a orly, kteří tam našli trvalý domov,
a popíjela Jeanniin farmářský čaj. Jo, a bavila se s doktorem Lu-
casem Nadlerem, to taky. Stal se z něj hlavní veterinář střediska.
Několik posledních měsíců jsme se míjeli, ale já věděla, že dneska
má službu.Když jsem dorazila, přednášel zrovna v nově otevřeném návštěv¬
nickém centru jedné třídě z druhého stupně základky. Na ruce
v kožené rukavici mu seděl Winston, obrovský výr. Lucas zrovna
vysvětloval třiceti uneseným dvanáctiletým puberťákům, jak sovy
loví a jaké mají stravovací návyky. Sotva mě uviděl, věnoval mi ze
přední části místnosti vřelý úsměv. Winston otočil hlavu dozadu,
aby si mě taky prohlídl. Tahle sova má po obou stranách zobáku
bílá pírka, která vypadají jako Santa Clausovy licousy.
HLUBOKÝ SNIH253Jeannie jsem našla v obchodě se suvenýry, připravovala se na to,
jak sem hned po přednášce vletí horda žáků a učitelů. Na špičce
nosu jí balancovaly brýle na čtení. Ani nevstala, tak jsem se k ní
sklonila a objala ji. Byly jsme obklopeny policemi plnými triček,
magnetek, dévédéček, klobouků a vycpaných orlů a sov. Návštěv¬
níci centra zpravidla neodcházeli domů s prázdnýma rukama.„Ty máš dneska službu, zlato?“ uvítala mě. „Nečekala jsem, že
tě tu uvidím."„Nemám. Přišla jsem si o něčem promluvit s Lucasem.“„Aha. No ovšem. Lucas.“„Ano, Lucas. A nedívej se na mě takhle.11Jeannie sundala brýle a zaostřila pohled na veterináře, který
za výlohami obchodu něco vykládal. Věděla jsem přesně, co řek¬
ne. „Já pořád nechápu, proč jste to vy dva nedali dohromady,11
nezklamala.„Zkoušeli jsme to,11 odpověděla jsem jako už miliónkrát předtím.„Zkoušeli? A jak? Byli jste jednou na večeři, ne?11„Jedna milá večeře nám stačila, abychom si oba uvědomili, že
máme děsnou spoustu práce a ani trochu času na romantiku. Takže
teď je z Lucase opravdu dobrý kamarád, a ne bývalý přítel.11„Taky byste mohli být kamarádi s výhodami,11 upozornila mě
Jeannie. „O čem si potřebuješ s Lucasem popovídat?11„O otci.11„Stalo se něco?11„V noci na dnešek odjel. Našli jsme ho šedesát kilometrů daleko.11„A to není dobrý.11„To teda není. Takže se budu muset nějak rozhodnout.11„Zlato, to je mi moc líto. Ale určitě ti bylo jasný, že tahle chvíle
nastane.11„Bylo.11Do obchodu vběhla desetiletá Hildy, Jeanniina nejmladší dcera,
a přerušila nás. Byla rozložitá po matce a na sebe si vzala triko
s dlouhými rukávy, na němž byla fotka Winstonova vážného soví¬
ho obličeje a pod ním nápis „Nelítejte ze svahůůůůů11. S rozvahou
viceprezidentky obchodní společnosti předala Hildy matce přehled
2.vlBRIAN FREEMANpříjmů ze vstupenek. Stejně jako všichni Jeanniini potomci byla
v podstatě génius.Počkala jsem, až Hildy vypadne, a pak se Jeannie zeptala: „Můžu
ti položit opravdu osobní otázku ?“„Samozřejmě. O co jde?“„Lhala jsi někdy svým dětem?“„Jestli jsem si dopřála drobnou nevinnou lež?“ rozesmála se Jean¬
nie. „No ovšem, to si piš. Kdyby ve špajzu zbyla jedna poslední
tyčinka Snickers, oznámím jim, že už tam žádná není.“„Nejde mi o drobné lži. Spíš o něco zásadního.“Jeanniin kulatý obličej zvážněl, protože viděla, že nežertuju.
„O co ti jde?“ zeptala se.„Nevím. Řekněme, že jsi v minulosti provedla něco špatnýho.
Byla bys k dětem upřímná? Řekla bys jim to?“„Nejspíš by záleželo na tom, co by to bylo. Ale v zásadě si o sobě
myslím, že bych to řekla. Všichni děláme chyby. Nechci, aby si děti
myslely, že jsem dokonalá. Ne že by tomu někdy věřily.“„Co kdyby šlo o něco, co by je ovlivnilo?"„Jako třeba ?“„Nemám tušení. Promiň. Vlastně na tom nezáleží."Jeannie jsem ale tímhle úhybným manévrem neoklamala. „Stalo
se něco, Shelby?“ Zadívala se na mě. „Co se ti honí hlavou?“„Nic. To je v pohodě.“Naštěstí jsem to dál nemusela rozvádět, zachránil mě vpád stáda
povykujících sedmáků, kteří vzali obchod útokem. Jeannie měla rá¬
zem plné ruce práce za pokladnou. Koukla jsem se výlohou do před¬
náškového sálu a zahlédla Lucase, jak se s Winstonem na ruce vy¬
trácí směrem k vnějšímu přístřešku pro dravce, kteří tady mají stálé
bydliště. Mávla jsem Jeannie na pozdrav a vyrazila za doktorem.Když jsem Lucase dohnala, měl už výra bezpečně usazeného
zpátky na bidýlku v uzavřené voliéře. Veterinář vyšel ven a na ces¬
tičce mě přátelsky objal. Ráno bylo studené a šedivé jako obvykle,
ale sníh, který otec předpovídal, zatím nedorazil. Byli jsme obklo¬
peni pozornýma očima orlů bělohlavých, káňat rudoocasých, sov
pálených a kondorů krocanovitých.
HIUBOKY SNIHLucas se od chvíle, kdy jsem ho poznala, v podstatě vůbec nezmě¬
nil. Plavé vlasy nosil pořád dlouhé a rozevláté a pořád měl nejn재
nější oči, jaké jsem kdy viděla. Když doktor Tim před čtyřmi roky
zemřel, převzal po něm Lucas praxi ve Stantonu, což znamenalo,
že měl pohotovost prakticky každý den v týdnu. Ne že by mu to
vadilo. Svou práci miloval a měl dar chovat se nenuceně, ať se ocitl
kdekoliv. Člověk si díky tomu lip uvědomoval sám sebe a současně
sám sobě připadal o poznání snesitelnější. Jen jednou jsem ho zažila
v rozpacích, a to když jsme se sešli na večeři na naší první a jediné
schůzce. Upjaté prostředí ani jednomu z nás nesvědčilo. Upřímně
řečeno, taky samotné rande nám moc nesedlo.Už jsem Lucase neviděla několik měsíců, ale my dva spolu vždycky
dokážeme navázat tam, kde jsme minule skončili, jako by mezitím
žádný čas neuběhl. S Lucasem se cítím uvolněně, což se mi od chvíle,
kdy umřela Trina, s nikým dalším nepodařilo. Možná je to tím, že
jeden od druhého nic neočekáváme. Já ho nevidím jako mužského
a on mě nevidí jako ženskou. Nebo alespoň děláme, že to tak je.„Jak se vede, Shelby?“ uvítal mě. „Dobu jsme se neviděli. To je
skvělý, že jsi tady.“A to mi stačilo. Měla jsem celou dobu slzy na krajíčku. Dál už
nemusel nic říkat, stejně jsem se dala do breku. Před Jeannie jsem
to ještě zvládla, ale s Lucasem to nešlo. Sesypala jsem se. Všechny
události minulé noci mě přemohly. Stála jsem tam, slzy mi tekly
po tvářích. Lucas mě k sobě přitiskl a držel mě v náručí, dokud
jsem se alespoň trochu nevzpamatovala.Jakmile jsem mohla mluvit, pověděla jsem mu o tátově zmizení.
Věděla jsem, že si to prožil se svým dědečkem a že mě pochopí.
Než pronesl první slovo, trpělivě čekal, až domluvím. Byl dobrý
posluchač.Když jsem se vypovídala z podoby, ujistil se: „Ale Tom je v po¬
řádku ?“„Ano.“„Výborně. To je na tom nejpodstatnější.“„Já vím, jen mám pocit, že jsem se ocitla na rozcestí a musím se
rozhodnout."
BRIAN FREEMAN„Vypadá to tak.“Vklouzla jsem mu rukou pod paži. Společně jsme kráčeli pro¬
taženou cestou po Jeanniině pozemku a nevnímali chlad zimního
rána. Tady pod vysokými stromy panoval klid a mír.„Jak to probíhalo s tvým dědečkem?“ zeptala jsem se ho. „Jak
ses s tím vypořádal?“„No, děda Paul byl o dost starší, když jsem se sem vrátil, a nemoc
u něj hodně pokročila. Občas měl světlý chvilky, ale většinu času
skákal ve vlastní minulosti stejně jako teď Tom. Dělal jsem si naděje,
že najdu způsob, jak se o něj postarat, aby mohl zůstat doma - jako
že bych to zvládl sám s pomocí domácích ošetřovatelek nebo tak
něco -, ale dost rychle mi došlo, že to nepůjde. Jakmile jsem měl
pohotovost, musel jsem být připravený vyletět okamžitě ze dveří,
kdykoliv bylo potřeba, a nemohl jsem čekat, až dorazí pečovatelka.
Je mi jasný, že jsi ve stejný situaci.“„Přesně tak.“„Ani domácí péče nestačila. Nemůžeš někoho hlídat dvacet čtyři
hodin denně sedm dní v týdnu. A Paul byl tulák. Sel jsem si dát spr¬
chu, ukuchtit něco k jídlu nebo si ven číst, a než jsem se otočil, byl
pryč. Na noc jsem ho musel doslova zamykat v pokoji a v noci jsem
se budil a slyšel ho, jak lomcuje klikou, aby se dostal ven. Bylo to
hrozný. Dodnes ten zvuk v noci občas slyším. Pronásleduje mě to.“Rozhlédl se kolem nás po klecích, v nichž žili dravci. Klece jim,
pravda, zajišťovaly bezpečí, jenže klec je pořád klec.„Tak jsem se nakonec rozhodl, že ho dám do toho zařízení ve
Stantonu,“ pokračoval Lucas. „Bylo to jedno z nejtěžších rozhod¬
nutí, jaký jsem kdy udělal, to mi věř. A fakt, že jsem neměl na vy¬
branou, to ani jednomu z nás moc neusnadnil.11„No jo.“„Nebudu ti vykládat, že z toho nemáš mít špatný svědomí, Shelby.
Jestli k tomu s Tomem dospějete, prostě ho budeš mít. Stejně ti
nezbude než se s tím naučit žít. A kdykoliv si budeš chtít popovídat
s někým, kdo ví, co prožíváš, jsem ti k dispozici.11„Děkuju, Lucasi.11„Už jste v té fázi?11 zeptal se.
HLUBOKÝ SNIH257„Nevím,“ odpověděla jsem a opravdu to nevěděla. Neměla jsem ani
tušení. „Většinu dní to zvládá. Dokáže se o sebe v základních věcech
postarat. Má období, kdy vypadá úplně normálně, ale pak je najednou
pryč a nic z něj nezbude, jestli začne utíkat, budu s tím muset něco
udělat. Nechci, aby skončil někde na břehu řeky jako tvůj dědeček."Lucas se smutně pousmál. „Víš, dědovi Paulovi to nejspíš vyho¬
vovalo," prohlásil. „Odešel v míru, a když jeho chvíle nastala, nebyl
zavřený v žádným pokoji. To není zase tak špatný. Ale rozumím ti.
Může to proběhnout mnohem hůř a nikdo z nás nechce, aby jeho
blízcí odcházeli o samotě."Podívala jsem se na hodinky. „Budu muset běžet. Jsem moc ráda,
že jsem si s tebou mohla popovídat."„To je samozřejmý."„Na dnešní dopoledne jsem si smluvila schůzku v tom domově
ve Stantonu, kde bydlel tvůj dědeček. Chci jen vidět, jak to tam
vypadá, a na všechno se pořádně vyptat. Vůbec se na to netěším."„Chceš, abych ti dělal společnost?"„Ty bys mohl? Vážně?"„Nemám na programu nic, co by se nedalo zrušit nebo odložit."„Hodně bys mi tím pomohl, to teda jo. Děkuju. Nebude to trvat
dlouho, slibuju. Brzy se musím vrátit do Světa. Potřebuju se kouk¬
nout, jak se vyvíjí pátrání FBI v kempu."„Federálové jsou zpátky ve městě?" podíval se na mě Lucas pře¬
kvapeně. „Stalo se něco?"„Ty ses dneska nedíval na zprávy?"„Ne, noviny skoro nečtu, na televizi nekoukám. Většinou nemám
tušení, co se ve světě děje. Možná se budeš divit, ale člověku to
ani trochu nechybí."„Týká se to Jeremiaha Sloana," poučila jsem ho.„Toho kluka, co před lety zmizel? V případu se objevily nějaké
nové skutečnosti?"„Jo, našli jsme důkaz, že ho někdo po únosu odvezl do jednoho
opuštěnýho rekreačního střediska za Čarodějovým Stromem. Fe¬
derálové to tam teď prohledávají, jestli nenajdou něco, co by nám
napovědělo, jaký byl Jeremiahův další osud."
258BRIAN FREEMAN„Myslíš jako tělo?“„Přesně toho se bojím.“„Je mi to moc líto,“ poznamenal Lucas, zadíval se mezi stromy
a já viděla, jak se mu v hlavě roztáčí kolotoč vzpomínek. „Tak
Čarodějův Strom,“ zabručel. „Kruci, najednou se mi to všechno vy¬
bavuje. Počítám, že nejde o kemp U Mittelských borovic, nebo jo?“„To víš, že jde. Proč? Znáš to tam?“„Jasně. Než jsme se odstěhovali, trávil jsem tam každý léto ně¬
kolik týdnů. Děda Paul mě tam s sebou bral. V Kansas City se mi
po tom ukrutně stýskalo. Pak už jsem s ním kemp nikdy nenavštívil.1'„Počkej, chceš říct, že dědeček kdysi pobýval ve středisku U Mit¬
telských borovic?" ujišťovala jsem se.„Bylo to jeho nejoblíbenější místo na světě,“ přikyvoval Lucas.
„Miloval to tam. Když zavřeli, strašně ho to rozčílilo. Vsadím se, že
tam trávil prakticky každý léto. Když pak pobýval v tom zařízení
ve Stantonu, často na naše prázdniny vzpomínal. Vykládal mi, že
až přijde léto, budeme se tam muset vrátit a pronajmout si jednu
z chatiček. Bylo to moc smutný. Pro něj byl kemp pořád v provozu
a já byl pořád desetiletý kluk.“
38Stáli jsme s Lucasem ve Stantonu před domovem důchodců, kde
Paul Nadler strávil poslední měsíce života. Byla jsem objednaná
k řediteli, abych si s ním promluvila o otci, ale nechtělo se mi do¬
vnitř, trčela jsem na chodníku a nedokázala se pohnout. Jo, váhala
jsem, to víte, děsila mě už jen představa, že táta skončí na místě,
jako je tohle. Ale taky jsem nebyla schopná vyhnat z mysli to, co
mi Lucas vyprávěl o dědečkovi.„Shelby?“ oslovil mě Lucas, když jsem stála pořád na jednom
místě jako přikovaná. „Děje se něco?“„To právě nevím.“„Půjdeme dovnitř?“„Ještě ne.“Rozhlédla jsem se nahoru dolů ulicí, která vedla kolem dvoupa¬
trového domova pro seniory. Jezdila jsem kolem pravidelně každý
měsíc, když jsem měla ve Stantonu vyřizování, ale zastavila jsem se
tu jen jedinkrát. Tehdy když u řeky našli tělo Paula Nadlera. O pár
bloků dál jsem uviděla most v Oak Street. Vycházela jsem z před¬
pokladu, že pan Nadler vyklouzl z domu, když se nikdo nedíval,
a kráčel podél vzorně zastřižených trávníků, až došel k mostu.
Slezl po svahu dolů, posadil se pod mostem a někdy toho letního
pátku mu srdce přestalo bít. Následující noci přišla průtrž mračen,
hladina řeky se zvedla, tělo odnesla a nechala ho ležet na travnatém
břehu za městem.Vypadalo to, že právě takhle se to seběhlo.Jenže co když to bylo jinak.
260BRIAN FREEMANPřešla jsem přes silnici a Lucas mě s nechápavým výrazem ná¬
sledoval. Parkovitě u McDonaldu na rohu bylo plné. Posadila jsem
se na studenou lavičku u autobusové zastávky a snažila se nějak si
všechno srovnat v hlavě.„Shelby?“ zkusil to Lucas znova. „Nechceš mi říct, na co myslíš?“To, na co jsem myslela, byla naprostá šílenost, přesto jsem to řekla.„Myslím si, že Jeremiaha odvezl do kempu tvůj dědeček," odpo¬
věděla jsem mu.Lucas potřásl hlavou. Z jeho obličeje jsem vyčetla, že o mém
zešílení ani trochu nepochybuje. „Děda Paul? Ale jdi, to je nesmysl,"
mávl rukou.„Možná ano, ale podívej se na to takhle. V národním parku
máme jednoho desetiletýho kluka na kole. Stýská se mu po dědeč¬
kovi. Tak strašně se mu stýská, že odmítá odložit nedělní oblek.
A dál máme tady ve Stantonu milýho starýho pána se stařeckou
demencí, který by hrozně rád vzal desetiletýho vnoučka do kem¬
pu U Mittelských borovic. Stařečka, který uteče z pečovatelskýho
domu právě toho rána, kdy zmizel Jeremiah."Sledovala jsem, jak se Lucas s tou představou pere.„Jo, to je fakt divná náhoda," připustil nakonec, „ale nic víc
v tom nebude."„Víš to jistě?"„Vždyť to nedává smysl, Shelby. Mrtvolu dědy Paula našli u řeky
tady ve Stantonu. Ne ve Světě. Ani v Čarodějově Stromě. Tady
ve Stantonu."„To máš pravdu."„Národní park, kde chlapec zmizel, je odtud víc než hodinu cesty.
A Čarodějův Strom, ten je jak daleko? Možná ještě jednou tolik.
Jak by se tam pro všechno na světě děda Paul dostal?"„Nevím."„I kdyby někomu ukrad auto, pořád by to nesedělo. Musel by
dojet do Světa, sebrat Jeremiaha, dostat se do kempu, vzít to zpátky
do Stantonu, vrátit auto, který podle všeho do tý chvíle nikomu
nechybělo, a teprve pak dojít k řece, prodělat srdeční infarkt a ne¬
chat se odnést říčním proudem. Nezní to trochu absurdně?"
HLUBOKÝ SNIH1(> I„Jo, zní.“„Navíc pokud by Jeremiaha skutečně sebral děda Paul, co se
s chlapcem stalo? Nechceš mi, doufám, tvrdit, že by mu děda
ublížil. To ne, protože on by nikdy nic takovýho neudělal, Shelby.
Nikdy, za nic na světě by neublížil dítěti. Byl to nejhodnější člověk,
jakýho jsem poznal.“„Vůbec o tom nepochybuju, Lucasi.“„Tak jak vysvětlíš, že už se jeremiah nikdy neukázal?"„Nevím.“„Vidíš? Takhle se to prostě stát nemohlo. Ani náhodou."Byla jsem připravená mu přitakat, protože to, co namítal, mělo
hlavu a patu. Moje teorie vůbec nedávala smysl. Plynulo z ní příliš
mnoho otázek, na něž jsem neměla odpověď. Přesto jsem to z jed¬
noho prostého důvodu nemohla odpískat.Protože jsem měla pravdu.Věděla jsem, že mám pravdu. Věděla jsem, že se to odehrálo
přesně takhle. Paul Nadler odvezl Jeremiaha Sloana do kempu
U Mittelských borovic. Netuším, co se tam dělo dál, ale vím jistě,
že jejich cesty se toho dne v národním parku protnuly.A jako by chtěl celý vesmír dokázat, že nejsem tak úplně na hla¬
vu, seslal mi v tu chvíli znamení. Opravdové znamení, které mi
pomohlo všechno vysvětlit.Seděli jsme na lavičce naproti domovu důchodců a od středu
města se k nám kodrcal autobus, který jezdil každou hodinu a za¬
jišťoval dopravu obyvatelům stantonského a mittelského okresu.
Sledovala jsem ho, jak se blíží, a podívala se na elektronickou ceduli
oznamující, kam linka vede.Stálo tam Martinova Hora.Okamžitě jsem vstala a zamávala na řidiče, aby zastavil. „Chceš
se svízt?“ nadhodila jsem Lucasovi.„Proč?“„Protože dědeček to tehdy udělal."Lucas se se mnou nehádal. Společně jsme nastoupili. Byla jsem si
jistá, že Paul Nadler udělal před deseti lety totéž. Vyšel z domova
pro seniory a přešel přes ulici zrovna ve chvíli, kdy přijel autobus
BRIAN FRLEMANdo Martinovy Hory. Vystoupal nahoru po schůdkách, zaplatil ři¬
dičovi, nejspíš ho taky způsobně pozdravil, a posadil se. Byl velmi
spořádaně oblečen do kostkovaného blejzru, modré košile, světle
hnědých kalhot a šviháckých lakýrek. Pokud se na něj někdo podí¬
val, už to nezopakoval a vůbec nikoho nenapadlo, že tenhle starý
pán není tam, kde by měl být.S Lucasem jsme bez potíží našli místa k sezení. V létě by autobus
byl narvaný, ale v lednu ne. Vydali jsme se po kroutících se okres¬
kách na jih, párkrát jsme zastavili v nejrůznějších osadách, nechali
stantonský okres za sebou a přejeli do nížinaté části mittelského
okresu. Blížili jsme se k Martinově Hoře a já zaregistrovala značky
upozorňující na snížení rychlosti v obci. Do městečka se sjíždělo
z kopce, pod sebou jsme uviděli obrovský bílý oblouk kopírující
tvar jezera zamrzlého od jednoho konce k druhému. Mýtiny mezi
holými stromy byly poseté domky stojícími u jezerního břehu. Su¬
nuli jsme se po hlavní ulici městečka a míjeli obchody a hospody.
Většinou byly na zimu zavřené. Když autobus zastavil u chodníku,
oznámila jsem Lucasovi: „Tady máme konečnou.“„Vážně? “„No jasně.“Vystoupili jsme, otočili se do silnice a nechali autobus odjet.
Sotva zmizel, uviděla jsem, že stojíme přímo proti zmrzlinárně
Bonnie Butterfieldové. Na rozdíl od jiných obchodů v Martinově
Hoře měla Bonnie podnik otevřený po celý rok, jelikož lidi tady
mlsají zmrzlinu bez ohledu na počasí.„Vím, že je to všechno hrozně dávno,“ obrátila jsem se na Lucase,
„ale pamatuješ si, s jakým autem dědeček jezdil? Tedy v době, kdy
s tebou vyrážel do toho kempu na prázdniny.11„Byl to bílý pick-up, alespoň myslím,11 odpověděl veterinář po
chvilce přemýšlení.„Jako tenhle?11 ukázala jsem o půl bloku dál.Sledoval, kam mířím prstem, a oči se mu rozšířily překvapením,
jako by se stal svědkem kouzelnického triku. Asi si začíná myslet,
že nejsem tak úplně pošahaná, zadoufala jsem. „Jo, přesně takový,11
přitakal.
H I U B O K Y SNIHUběhlo deset let a Bonnie Butterfieldová pořád ještě vlastnila
bílou stopadesátku postavenou na stejném místě, kde vždycky
parkovala, asi půl bloku od obchodu. Uvažovala jsem, jestli stále
nechává klíčky uvnitř. Představovala jsem si, jak Paul Nadler vy¬
stupuje z autobusu, kterým přijel ze Stantonu, a před sebou uvidí
bílé auto. Bylo to jeho auto, nebo mu to tak alespoň připadalo. Pan
Nadler do bílého F-150 nastoupil a rozjel se směrem k rekreačnímu
středisku U Mittelských borovic, kde strávil s vnukem nejšťastnější
dny svého života.Jenže znáte to, tyhle naše uježděné cesty vypadají všechny stej¬
ně, takže starý pán na nich bez větších obtíží zabloudil. Jsem si
naprosto jistá, že pan Nadler cestou do Čarodějova Stromu někde
špatně zahnul a dostal se až na slepou silničku, která vedla do ná¬
rodního parku.A tam potkal Jeremiaha.
39S tím sněžením měl táta pravdu. Sotva jsem se pozdě odpoledne
vydala na dlouhou cestu zpátky do Světa, začalo sněžit a bylo to,
jako by mi do předního skla narážel písek. Silnici rychle pokryla
tenká bělostná vrstva, a jak jsem viděla v zrcátku, pneumatiky zve¬
daly za vozem bílé mračno. Řídila jsem opatrně, abych neskončila
ve škarpě.Než jsem dojela do města, začalo se stmívat. Svět připomínal
pohádkovou zemi, pokrytou vířícím sněhem a zalitou vánočním
osvětlením, které jsme nechávali namontované a rozsvícené skoro
celou zimu. Zaparkovala jsem před Carnegieho knihovnou. Přes
ulici jsem viděla, že do Ztracené díry se trousí první nedočkavci.
Specialitou dne byly švédské masové kuličky s vyhlášenou brusinko-
vou omáčkou. Viděla jsem, že boxy zaplnili lidé od FBI, ale agenta
Reeda jsem mezi nimi nezahlédla. Čekal na mě v šerifově kanceláři.Vyběhla jsem po betonových schodech vedoucích do budovy
knihovny staré celé jedno století a prošla masivními dubovými
dveřmi mezi dvěma korintskými sloupy. Schody do suterénu jsem
měla po levé ruce. Zrovna jsem se chystala seběhnout dolů do še¬
rifovy kanceláře, když vtom jsem uslyšela, jak mě někdo z temnoty
knihovny volá.„Tady jsem, Shelby.“Byl to agent Reed. Knihovna byla zavřená, ale on se procházel
mezi regály a telefonem si svítil na hřbety knih. Taky jsem to někdy
dělala, když jsem sloužila dlouho do noci. Jakmile je člověk nechaný
s knihami takhle o samotě, začne mít pocit, že jejich postavy ožívají.
III II U O K V SNIHReed měl zrovna v ruce tlustý svazek a chvatně ho vrátil na polici.
„Poslyš, Shelby, nikdy jsem se tě na to nezeptal," podíval se na mě,
„ale proč je šerifova kancelář v suterénu? To je podle mě hodně
divný místo i na mittelské poměry."Usmála jsem se. „To víš, bylo to dočasný řešení a změnilo se
v trvalý stav," vysvětlovala jsem. „Mívali jsme vlastní budovu, jenže
ta před patnácti lety vyhořela. Přestěhovali jsme se pod knihovnu,
zatímco okresní rada debatovala o tom, jak nám zařídit nový místo.
Nakonec jim otec řekl, že zůstaneme tam, kde jsme. Stejně tvrdil,
že policajti mají být na silnici, ne nacpaný v kanceláři."„Moudrý muž. Proč začalo hořet?"„Zástupce, co měl noční službu, si na služebně zapálil."„Jo tak. Doufám, že to nebyl šerif Twilley. Ten má doutníky
hodně v oblibě, jen co je pravda."„Naštěstí nebyl."Společně jsme došli do přední části knihovny, kde byl oknem vý¬
hled na ulici. Posadili jsme se do přehnaně vypolstrovaných křesel.
Stála tu, co pamatuju. Vzduch uvnitř začínal vychládat. Člověk by
v tom tichu slyšel spadnout špendlík, a když jsme promluvili, od ka¬
menných stěn se odrážela slabounká ozvěna našich hlasů.Vyložila jsem mu svou představu o tom, co se odehrálo mezi
Paulem Nadlerem a Jeremiahem. Čekala jsem, že to na místě od-
mávne jako naprostý nesmysl. Což neudělal.„Na toho starýho pána si vzpomínám," poznamenal, sotva jsem
skončila. „Už bych nedokázal říct, že se jmenoval Paul Nadler, ale
mrtvolu u řeky si pamatuju. Ten člověk měl takový smířený výraz
ve tváři."„To je přesně on."„A ty jsi přesvědčená, že s ním Jeremiah odjel?"„Jsem. Všechny podrobnosti ještě nemám pohromadě, ale vím
jistě, že to udělal."Reed si spojil dlaně na temeni holé lebky. „Včera jsem pozname¬
nal," ozval se zamyšleně, „že to vypadá, jako by si kluk v kempu hrál,
ne že by ho tam někdo věznil. To by tu tvou představu podporovalo."„To teda jo."
BRIAN FREEMAN„Prověřila jsi u stantonské policie, jak na tom byl Nadler s trest¬
ním rejstříkem?11„Prověřila. Nemá jediný záznam. Nadlerův vnuk Lucas říká, že
dědeček nikdy neměl sklon k násilnému jednání. Nemáme jediný
důvod myslet si, že plánoval na Jeremiaha zaútočit. Upřímně, mám
pocit, že o žádný únos nešlo. Podle mě to bylo naprosto nevinný
setkání."„Získala jsi od vnuka vzorek na DNA?11„Získala. Namluvila jsem mu, že to potřebujeme pro srovnání se
všemi vzorky nalezenými v kempu kvůli případným příbuzenským
vztahům.11„Co o tom vnukovi víš?“„Je to místní veterinář. Solidní chlapík.11„Jsi si tím jistá?11Pocítila jsem potřebu Lucase bránit. „Ano, jsem,11 trvala jsem
na svém.„Jeho dědeček zmizí a oba mají z minulosti nějakou spojitost
s kempem. Je přinejmenším možný, že se tam po něm jel podívat.
Vidím na první pohled, že pro něj máš slabost, Shelby, ale musíme
prověřit všechny možnosti."„Já vím,11 pokrčila jsem rameny. „A taky už jsem leccos prověřila.
Lucas byl většinu pátku a soboty s mou kamarádkou Jeannie Sam-
perovou. Snažili se dědečka najít. Navíc v sobotu pozdě v noci jsem
ho sama viděla ve zdravotním středisku pro dravce ve Stantonu.
Ten s tím nemá nic společnýho.11„V tom případě se nám tu objevilo pár nezodpovězených otázek,11
poznamenal Reed.„To je fakt. Pokud to byla nevinná nehoda, je nepochopitelný,
proč jsme Jeremiaha nikdy nenašli. Takováhle příhoda by měla
mít šťastný konec.11„Bohužel fakt, že to začalo jako nevinná příhoda, neznamená,
že to stejně i skončilo. Je možné, že tam na ně narazil nesprávný
člověk a využil situace. Nakonec přece víme, že se do toho v určitý
okamžik musel zaplést ještě někdo jiný. Tam nebyl jen Paul Nadler
a Jeremiah Sloan. Uprostřed se do toho naboural někdo další.11
HLUBOKÝ SNIH„Kvůli tomu F-150.“„Přesně tak,“ přikývl Reed. „Vůz byl dokonale vyčištěný a někdo
ho nechal stát na opačném konci okresu. Tohle by Paul Nadler
nikdy nezvládl. To udělal někdo jiný.11„Mám pocit, že už zase stojíme na úplným začátku.“„Ale kdepak, ani náhodou. Díky tobě jsme se posunuli o hodný
kus dál a jsme jinde, než jsme byli předtím. Seznam podezřelých se
nám však trochu prodloužil. Všechna alibi, co měli lidé na pátek,
teď nejsou k ničemu. Dívali jsme se na celý případ s představou, že
Jeremiah zmizel v pátek odpoledne. Jenže už víme, že to nemusí
odpovídat skutečnosti. Jestli chlapce odvezl do kempu Paul Na¬
dler, tak je klíčová otázka, co se odehrálo od pátečního odpoledne
do objevení Nadlerova těla u řeky v Stantonu v neděli ráno.“Probrala jsem v duchu lidi, které jsme zařadili mezi podezřelé.Willa a Vincea Gruderovy.Keitha Whalena.Všechny tři jsem v pátek odpoledne viděla, takže neměli dost
času, aby chlapce odvezli do kempu a stačili se vrátit do Světa.
Jenže Reed měl pravdu. Všechno je jinak. Nevíme, kde ti tři byli
následující dva dny.„Jedný věci tady nerozumím,“ ozvala jsem se. „Jestli je do toho
zapletený ještě někdo, jak mohl vůbec Jeremiaha najít? Nikdo
nevěděl, že je chlapec v kempu, a nevěřím, že na něj narazil čirou
náhodou. To už je moc náhod najednou/1„Chlapce hledali v mittelském okrese snad všichni,11 upozornil mě
Reed. „Třeba někdo uviděl nebo zaslechl něco, co ho vedlo k nápa¬
du kemp prozkoumat. A našel, co hledal. Budeme muset promluvit
se všemi, kdo bydlí poblíž. Uvidíme, jestli si něco pamatujou.11Někdo něco zaslechl.Promluv s každým, kdo žije poblíž.Sotva ta slova pronesl, trhla jsem sebou.„V Čarodějově Stromě je někdo, kdo skutečně něco slyšely vy¬
dechla jsem.
BRIAN FREEMANVyskočila jsem ze židle a vyrazila ke schodům vedoucím do šeri¬
fovy kanceláře. Reed mi byl v patách. Dole se svítilo, ale seděl tam
jen důstojník, který měl službu u telefonů. Nepřítomně jsem ho
pozdravila a dokráčela k registračce se spisem. S Jeremiahovým spi¬
sem. Věděla jsem, co hledám. Svoje vlastní poznámky. Svůj osobní
deníček všeho, co jsem v prvních dnech vyšetřování viděla a slyšela.Vytáhla jsem spis ze zásuvky, jako jsem to za posledních deset
let při nejrůznějších příležitostech udělala mockrát. Listovala jsem
stránkami, než jsem našla svoje poznámky ze sobotního rána.„Postýlka," přikývla jsem. „Ta něco slyšela."„Servírka?"„Jo. Belinda Breesová. V sobotu ráno, den po Jeremiahově zmi¬
zení, jsem přišla do jídelny. Postýlka utrousila něco úplně nepod-
statnýho, ale já si to stejně zapsala, jelikož jsem v té době pořád
ještě podezřívala Gruderovy."„Co řekla?"„Poznamenala, že jsem měla pravdu. Will a Vince se vrátili do
města. Půl noci pouštěli muziku a ona nemohla spát. Jenže kemp
U Mittelských borovic stojí od jejího přívěsu zhruba stejně daleko
jako dům Gruderových. Co když hudba, kterou slyšela, nepřichá¬
zela od bratrů? Co když ji ve skutečnosti pouštěl někdo v kempu
z toho F-150?"Ze tmy kolem Postýlčina přívěsu v Čarodějově Stromě se linulo
světlo jako předcházející noci. Na rozježděnou cestu stačila napadat
třícentimetrová vrstva sněhu a další se sypal z nebe jako pomalá,
tichá lavina. Když jsme přijeli, neporušenou sněhovou pokrývku
nerozryla jediná stopa po pneumatice.Vystoupila jsem z vozu. Agent Reed mě následoval. Nechali jsme
za sebou ve sněhu šlápoty a vystoupali po železných schůdkách
ke dveřím přívěsu. Zaklepala jsem na dveře. „Beli?" zakřičela jsem.
„Tady Shelby. Beli, jsi tam?"Přitiskla jsem ucho na dveře, ale neslyšela nic než hvízdání větru
kolem sebe. Stromy obklopující pozemek na nás zíraly.„Není doma?" ozval se Reed.
HLUBOKÝ SNIH„Auto tu má."Seběhla jsem ze schůdků a obešla přívěs. Našla jsem jen pár
zaječích stop, které křižovaly netknutým sněhem mezi zrezivělým
vrakem Trumbery a lesem. Od chvíle, kdy začalo sněžit, nevylezla
Postýlka ven. Stoupla jsem si na špičky, abych se podívala oknem
dovnitř, ale závěsy byly na všech stranách pečlivě zatažené. Zabu¬
šila jsem na stěnu přívěsu a vykřikla: „Beli? Seš tu někde? Otevři!“Došla jsem k jejímu Dodgi Durango, smetla sníh z předního skla
a nakoukla dovnitř. Nikde nikdo. Přesunula jsem se ke dřevěné
boudě, v níž Postýlka skladovala zahradnické náčiní, a posvítila
baterkou dovnitř. Uviděla jsem jen staré pavučiny a na betonové
podlaze zmrzlé kaluže vody, jinak nic.Vrátili jsme se s Reedem k přívěsu. Z kapsy jsem vylovila telefon
a navolila její číslo. Když jsem se pořádně zaposlouchala, slyšela
jsem, jak Postýlčin mobil tlumeně vyhrává. Byl uvnitř.Znova jsem vylezla po schůdcích nahoru a tentokrát zkusila
otevřít dveře. Byly zamčené.„Má nějakýho přítele?" zeptal se Reed.„Spousty. Ale myslím, že tady o přítele nejde."„Tak co budeme dělat? Je to tvoje město."„Půjdeme dovnitř."Reed souhlasně přikývl. Vyhrabal se po schůdcích nahoru a ra¬
menem se mocně opřel do dveří přívěsu. Je to urostlý chlap, takže
zámek vydržel jen dva takové nájezdy a povolil. Dveře se s prasko¬
tem rozletěly. Reed vešel dovnitř první a já ho následovala v těsném
závěsu.Okamžitě jsem si přitiskla dlaň na ústa a nos. Z vyhřátého,
těsného prostoru se vyvalil puch jako ze skleníku plného hnijících
lilií. Musela jsem rychle polykat, abych se nepozvracela. Pohled
mi sklouzl na podlahu a málem jsem začala ječet. Kuchyňka byla
celá pocákaná krví, která vytvořila na linoleu podlahy lepkavou
kaluž. Uprostřed jsem uviděla Postýlku. Ležela na boku, oči měla
otevřené a nehybné, jako by se na mě dívala, pleť zsinalou. Dlouhé
vlasy jí spadly přes obličej a byly rudé od krve.Moje kamarádka, spoluhráčka ze Strikerek, byla mrtvá.
40Zavolala jsem Adamovi a tomu trvalo pětačtyřicet minut, než se
do Čarodějova Stromu probojoval sněhem. Sešli jsme se venku. Když
jsme společně vykročili k přívěsu, omotala jsem si paže kolem těla tak
pevně, jako by se ze mě pokoušel vymáčknout duši chřestýš. Zadívala
jsem se na Postýlčinu mrtvolu a snažila se potlačit veškeré emoce. Ne
že by násilná smrt byla tady u nás něco neznámého. Už jsem viděla
příšernou sebevraždu brokovnicí. Taky jsem zažila nehody, při nichž
lidé proletěli po hlavě předním sklem. Ale tohle bylo něco jiného.
Znala jsem Belindu Breesovou od dětství a v jídelně jsem s ní mluvila
skoro každý den. Před dvěma dny jsem s ní seděla přímo v tomhle
přívěsu. A teď mi tu leží mrtvá u nohou.„Co se tu sakra stalo?“ zeptal se Adam. „Byla to náhoda? Ze by
uklouzla?“Prohlédl si umělohmotnou lahvičku s řepkovým olejem ležící
na kuchyňské lince. Víčko bylo odšroubované, obsah stekl po dvíř¬
kách skříňky na zem a tam utvořil kluzkou louži. Trochu oleje se
smíchalo s krví a Belindino nahé chodidlo se lesklo mastnotou.
Na protilehlé straně kuchyňky byl pultík s ostrým okrajem, o který
se zřejmě praštila lebkou, jak padala dozadu. Hrana byla tmavě
červená a na pultíku zůstaly kousky kostí a tkáně. Pod ním na li¬
noleu jsem uviděla kousky mozkové hmoty, které měla Postýlka
rozházené kolem hlavy, jako by někdo vyprsknul kukuřičné lupínky.Agent Reed si přiklekl vedle těla. „Pokud uklouzla, někdo jí
k tomu pomohl,“ ohlásil. „Vidíte drobné oděrky na ramenou? Ty
jsou po nehtech. Taky tu vidím odřeniny.“
HIUBOKY SNIHNeochotně jsem se sklonila a prohlédla si, co má na mysli. Na Po-
stýlčiných holých ramenou jsem vedle úzkých ramínek blůzky
zaznamenala čtyři drobné škrábance. Na kůži byly patrné změny
ve zbarvení. S tím, kdo ji zabil, se dost divoce rvala a já si říkala,
že načasování vraždy rozhodně není náhoda.„Určitě o Jeremiahovi něco věděla,“ prohlásila jsem. „Proto mu¬
sela zemřít.“„Ze by o tom deset let nepromluvila?" namítl Adam a zavrtěl
hlavou. „To se mi u Postýlky nezdá."„Já vím, ale když jsem s ní v pondělí večer mluvila, něco přede
mnou skrývala."Sotva jsem to řekla, Reed rychle otočil hlavu. „Co skrývala?"
vyštěkl.„Belinda říkala, jak je to blbý pocit, že ten, kdo unesl Jeremiaha,
musel projet kolem jejího přívěsu. Tvrdila, že nic neviděla, tak
jsem se jí zeptala, jestli u ní někdo prvních pár dní po Jeremiahově
zmizení strávil noc. Chtěla jsem vědět, jestli by se nenašel nějaký
svědek, s nímž bychom si měli promluvit. Řekla, že ne, ale podle
mě to tak úplně neodpovídalo pravdě. Někoho kryla."„Máš tušení koho?"„Nemám."Reed se opět zadíval na mrtvou u svých nohou. „Podle mě je
po smrti už několik dní," poznamenal.„Došlo k tomu pravděpodobně toho večera, co jsem se tu stavila,"
přikývla jsem. „Druhý den ráno nepřišla do směny."„Kde má telefon?" zamračil se Reed.Rozhlédla jsem se po přecpaném zařízení přívěsu, ale nikde jsem
mobil neviděla. „Někde tu bude," ujišťovala jsem ho. „Když jsem jí
zvenku volala, slyšela jsem ho vyhrávat."„Zkus to ještě jednou," vybídl mě Reed.Vytáhla jsem mobil a navolila Postýlčino číslo. Slyšeli jsme pří¬
stroj vyzvánět, už to bylo hlasitější, ale pořád tlumené. Hrál skladbu
„Single Ladies" od Beyoncé. To bylo Belindě podobné. Zvuk se mi
ozýval někde u nohou a mně konečně došlo, že telefon má Postýlka
pod tělem. Reed se sklonil a rukou v rukavici mrtvolu v bocích
171BRIAN FREEMANnepatrně pootočil. Dvěma prsty zpod ní telefon vytáhl. Poznala
jsem starý stříbrný mobil s předplacenou kartou, který Postýlka
používala fůru let.Reed klepl na displej. Proklikal se k seznamu hovorů. „V kolik
hodin jste vy dva v pondělí večer odešli z přívěsu?" zeptal se mě.„Asi v půl osmý."„Od chvíle, co jste vypadli, nikomu nevolala. A taky nikdo ne¬
telefonoval jí.“„Jestli se s nikým nespojila, proč ji zabili? Nikdo nevěděl, že jsme
s ní mluvili."„To možná ne, ale že jsme v kempu našli nějaký důkaz, věděl
prakticky každý," ozval se Adam. „Tohle je Svět. Zprávy se tu šíří
rychle."„Takže se z ní stala tikající časovaná bomba," dodala jsem.„Jak to myslíš?" zadíval se na mě Adam.„Dokud jsme Jeremiaha nespojili s kempem, bylo úplně jedno,
co Belinda ví. Jakmile se nám to povedlo, stala se z ní hrozba.
Otázka je proč."Po chvíli jsem se s Postýlkou rozloučila navždy. Doteď mi dělá
potíže smířit se s tím, že už ji nikdy neuvidím.Adam nabídl agentu Reedovi, že ho vezme s sebou zpátky do Svě¬
ta, tak jsem zůstala sama. Opustila jsem přívěs a vyšla do zimního
večera, kde ve světlech policejních vozů pořád ještě padal sníh.
Za nimi na cestě jsem uviděla černé SUV. U řidičových dveří po¬
stávala Violet Rokaová a v dlouhém vlněném kabátě vypadala ele¬
gantně a působivě. Byla tma, ale ona měla na nose sluneční brýle,
jako by tam byla na zapřenou. Ruce vrazila do kapes. Začala jsem
mít pocit, že čeká na mě.Tak jsem se k ní vydala. Od sněhu jsem měla mokré vlasy, vločky
mi létaly do očí a nutily mě porůznu křivit obličej. Hnědá uniforma
byla velká a neforemná. Jako vždycky jsem si vedle Violet připadala
nemožná.„Tak je to pravda?" zeptala se mě.„Ano. Postýlka je mrtvá."
HLII BUKY SNIHViolet se při té zprávě nehnul v obličeji ani sval. „Už jsem to slyše¬
la,“ přikývla. „Tiskový mluvčí FBI kongresmance volal, aby ji na to
upozornil. Chtěla jsem se sem dostat, než na místo dorazí novináři,
ti se tu ovšem vynoří každou chvíli. Potřebuju Ellen nabrífovat,
než se jí na cokoliv zeptají. Co mi o tom můžeš říct?“ zeptala se.„Nepropadej lítosti, Violet. Snaž se chovat věcně,“ poznamenala
jsem.Jo, bylo to laciné popíchnutí a Violet ho přešla bez mrknutí.„Podívej, vím, že jsme si nikdy nebyly moc blízký, Shelby,“ pro¬
hlásila. „Myslíš si o mně, že jsem ledová královna. Bohužel dělám
zrovna tuhle práci, tak si nemůžu dovolit, abych věci příliš prožíva¬
la. To neznamená, že nic necítím. Postýlka byla i moje kamarádka."„No, tak tu naši kamarádku někdo zavraždil."„Víš jistě, že to byla vražda?“„Agent Reed si to myslí. Chceš se na ni podívat, než ji odvezou?14„Ne. Chci jen informace.11„Měla by sis o tom promluvit s Adamem. Nebo s FBI. Ne se
mnou.11„Chci, aby to zůstalo přísně neoficiální. Jsem právnička, Shelby.
Právníci chtějí znát odpovědi dřív, než začnou klást otázky.11„Tak co chceš vědět?11„Samozřejmě to, jestli má Postýlčina smrt nějakou souvislost
s Jeremiahovým zmizením.11„Je moc brzy na to, abychom něco takovýho věděli s jistotou.11„Řekla jsem ti, že tohle je jen mezi námi,11 povzdechla si Violet.
„Nic z toho není určené pro tisk ani pro veřejnost. Tak se vykašli
na tyhle hry.11„No dobře. Jestli je tu nějaká spojitost? Nejspíš ano, ale zatím
nevíme jaká.11„Jsme jen kousek od toho starýho kempu. To určitě něco zna¬
mená.11„Možná jo.11„Máte důvod domnívat se, že Belinda byla do Jeremiahova zmi¬
zení nějak zapletená?11„Postýlka? Ne, to v tuhle chvíli nemáme. Proč tě to napadlo?11
274BRIAN FREEMANViolet si sundala sluneční brýle. Byla očividně nesvá. Takovou
jsem ji zažila jen málokrát. „Promluvíme si v autě," vyzvala mě.„Jak chceš.“Nasedly jsme. V kabině bylo pořád ještě teplo. K palubní desce
měla Violet přidělané tři samostatné mobily a já musela odházet
snad tucet tlustých papírových desek, abych si mohla sednout
na kožené sedadlo pro spolujezdce. Usadit se mi trvalo nějakých
třicet vteřin a za tu dobu dva telefony zazvonily a hovory spadly
do hlasové schránky. Jeden z nich začal okamžitě vyzvánět znova.
Takový je život poradkyně v Kongresu. Nepochybovala jsem, že
to Violet miluje.„Co se děje?“ zeptala jsem se jí. „Proč jsi se mnou chtěla mluvit?“„Tohle je soukromá a citlivá informace, Shelby. Proto ji říkám
tobě, a ne Adamovi nebo agentu Reedovi. Snad se na tebe můžu
spolehnout, že si to necháš pro sebe.“„Pokud by to mohlo ovlivnit průběh vyšetřování vraždy, Violet,
tak nenechám."„Neumím posoudit, jestli taková možnost padá v úvahu. Nejspíš
to s případem vůbec nesouvisí. Ale protože se to týká Postýlky,
usoudila jsem, že bys to měla vědět."„Dobrá."„Před třemi roky se mě Belinda pokusila vydírat. Bylo to během
první předvolební kampaně. Chtěla peníze, jinak prý dá tisku in¬
formaci, že jsem užívala kokain."„Zaplatila jsi jí?"„Ne. Řekla jsem jí, ať se jde bodnout."„Obrátila se na novináře?"„Pokud ano, sami si spočítali, o co jde. O zákeřnou pomluvu. Ta
zpráva nikdy nespatřila světlo světa. Říkám ti to, protože obě víme,
jak Postýlka nevycházela s penězi. Jestli se pokusila o vydírání
jednou, mohla to zkusit i podruhé."„Tak jo. Děkuju za informaci. Ale musím se tě na jednu věc zeptat:
měla Belinda pravdu? Máš nějaké problémy s drogami?"„Ne."„Ani v minulosti se nic neobjevilo?"
HlUBUKV SNIH27 5„Ne."„Postýlka mi vyprávěla, jak jste si společně dopřály koks na střed¬
ní škole„To už je hodně dávno. Byly jsme puberťačky. A puberťačky občas
vyvádějí kraviny. Copak to má dneska nějaký význam?"„Postýlka je mrtvá," připomenula jsem jí. „Někdo ji zabil. Všech¬
no může mít význam."„Hele, já ji nezabila, jestli to tím chceš naznačit," ohradila se Vio¬
let. „Když jsem si spočítala, že mi to nestojí za placení výpalnýho,
nemohlo mi to stát za vraždu, to jistě uznáš."„Co kongresmanka?"„Co je s ní?"„Postýlka se taky zmínila, že Ellen má problémy s léky. To je něco,
co by politik před veřejností rád utajil."Violet chvíli tiše seděla a nic neříkala. „To povídala Postýlka?"
ujistila se po chvíli. „Belinda se v posledních deseti letech s Ellen
vůbec nepotkala. Takže budu hádat, od koho to měla. Od Dennise,
je to tak?"„Chceš říct, že lhal? Ze to není pravda?"„Říkám jen, že Dennis má vztek a pořád ještě nerozdejchal roz¬
vod. To není věrohodný zdroj."„Tím jsi to vlastně nepopřela, Violet," upozornila jsem ji.„No a co? Nic ti do toho není."„Jestli Ellen v době, kdy se Jeremiah ztratil, ujížděla na lécích,
tak je mi do toho hodně."„Neujížděla."„Víš to jistě?"„Vím," zabubnovala prsty na volant a zamračeně zírala předním
sklem ven. „Hele," pokračovala, „řeknu ti jen tohle: Ellen se se
zmizením syna vyrovnávala moc těžce, to asi nemůže nikoho pře¬
kvapit. Poté, co se to stalo, vyhledala odbornou pomoc a napsali
jí i léky. Pokud to způsobilo nějaký problém, což je jen teoretická
úvaha, vypořádala se s tím a dnes je čistá."„Jasný."„Dostala jsi odpovědna to, co ti dělá starosti?"
276BRIAN FREEMAN„Pro tuto chvíli ano.“Violet znechuceně zavrtěla hlavou. Poprvé za celou dobu ukázala
emoce. „To je fakt podlý, i na Dennise,“ ulevila si. „Roznášet drby
o tom, že manželka má deprese kvůli ztracenýmu synovi. Ale asi
by mě to nemělo překvapovat."„Moc ráda ho nemáš.“„Ne. To nemám. A nikdy jsem neměla. Ellen je moje kamarádka
od chvíle, kdy jsem se přistěhovala do tohohle okresu. Dennise
jsem skousla, abych jí nedělala problémy. Ale zasloužila si lepší
osud. Vůbec ho nepotřebuje. Jen ji brzdil. Nakonec jí to taky došlo.“„Podle všeho ano.“„Víš, kdy jsem ztratila k Dennisovi poslední zbytky úcty?“„Kdy?"„Den po Jeremiahově zmizení. Tehdy v sobotu večer jsem k nim
zajela, aby u sebe Ellen někoho měla, a Dennis tam vůbec nebyl.
Věřila bys tomu? Postrádají syna, a on se na manželku vybodne.
Prostě zdrhnul. To mu nikdy neodpustím."„Proč odešel ?“„Protože je zbabělec. Nedokázal se chovat odpovědně."„A víš jistě, že to bylo v sobotu v noci?“„Naprosto jistě. Zůstala jsem u Ellen celou noc a ona tam byla
sama, bez něj. Dennis se vrátil až ráno.“„Kam šel?“Violet se podívala na Postýlčin přívěs. V obličeji se jí střetávaly
protichůdné pocity. „Jistě to nevím, ale umím si to představit,"
odpověděla. „Když se vrátil, táhnul z něj chlast. A smrděl sexem."
41Vystoupila jsem z vozu a Violet odjela.Zašla jsem se podívat, jak probíhá policejní vyšetřování kolem
Postýlčina přívěsu, pak jsem se vydala sněhem po lesní cestě a šla
tak dlouho, až mýtina s přívěsem přestala být přes stromy vidět.V	hluboké zimní noci jsem se klepala chladem, byla jsem promočená
a moc toho neviděla.Cesta mizela v lese přede mnou. Tudy jel v lepkavém letním
vedru Paul Nadler v bílém F-150 a Jeremiah seděl vedle něj. Rozto¬
milý starý pán, roztomilý malý chlapec. Pokud jsem mohla soudit,
v tu chvíli jim žádné reálné nebezpečí nehrozilo. Nebyl nejmenší
důvod, proč bychom je nakonec neměli najít. Snadno to celé mohlo
dopadnout tak, že Jeremiaha bezpečně dopravíme domů.Hlavou se mi pořád honilo: někdo do toho zasáhl. Něco se
muselo stát.Už jsem se chtěla obrátit zpátky k přívěsu, když vtom jsem kousek
od sebe zaslechla nějaký zvuk. Čím pozorněji jsem naslouchala,
tím mi připadal hlasitější. Neměla jsem ani tušení, odkud přichází.
Vznášel se nad stromy jako duch, klesal na mě jako sněhová peřina.Hudba.Hluboko v lesích si někdo pouštěl muziku. Dokonce jsem roze¬
znala, co to je. „Stairway to Heaven“.Postýlka před deseti lety taky slyšela hudbu. Jak stála u ku¬
chyňské linky, vykládala přece, že si tam někdo polovinu noci
pouštěl písničky a ona nemohla spát. Obě jsme předpokládaly, že
to šlo od Gruderových, ale když jsem písničku teď poslouchala,
27,SBRIAN FREEMANuvědomila jsem si, jak se sluch nechá snadno ošálit. To, co Postýlka
slyšela, mohlo stejně dobře přicházet odjinud. Třeba z vozu stojí¬
cího s puštěným autorádiem v přerostlé trávě opuštěného kempu.Poslouchala jsem tajemnou muziku a drtil mě pocit viny. Belinda
mi tehdy pověděla o hudbě, kterou slyšela, a mně to vůbec nedo-
cvaklo. Ani mě nenapadlo, že by to mohlo mít něco společného
s Jeremiahem. Kdybych tehdy skočila do auta a vyrazila do kempu,
mohla jsem ho zachránit. Chlapec by ted byl naživu. Místo toho
jsme to dotáhli až sem.Písnička v lese mě vábila jako krysařova píšťala. Musela jsem
zjistit, odkud přichází a kdo si ji pouští. Vrátila jsem se k přívěsu
a nasedla do vozu. Rozjela jsem se po lesní cestě, razila si cestu zá¬
vějemi a klouzala po napadaném sněhu. Když jsem dorazila k téčku,
zastavila jsem, vystoupila z auta a zaposlouchala se. Vlevo, tam, co
bydlí Will Gruder, byl les tichý. Hudba přicházela z opačného směru.Od Mittelských borovic.Pokračovala jsem v jízdě. Světlomety olízly starou dopravní
značku, jako by tam kemp měl náhrobní kámen. Stěrače odhrno¬
valy z předního skla sníh a led. Viděla jsem koleje nedávno vyjeté
do prašanu, už ale zapadané čerstvým přídělem sněhu.Někdo sem přijel přede mnou.Jela jsem pomaloučku, přesto jsem dvakrát zapadla a musela si
z korby vzít lopatu, abych vyhrabala pneumatikám cestu. Ty tři
kilometry mi trvaly skoro půl hodiny.Když jsem dorazila na místo, našla jsem na konci slepé cesty
vedoucí do kempu zaparkovaný vůz. Neznala jsem ho, ale byl to
Cadillac Escalade, veliký jako Kanada. Na nárazníku měl nálepku,
kde bylo červenými písmeny napsáno Kaj se. Vystoupila jsem ze
služebního auta, baterkou si posvítila do kabiny escaladu. Byla
prázdná. Muziku jsem pořád slyšela, teď byla hlasitá a zněla odně¬
kud zblízka, od planiny, kde jsme prohledávali staré chatky. Měl
by tady stát někdo z našich lidí a hlídat místo činu, napadlo mě,
ale Adam ho zřejmě kvůli mizernému počasí odvolal.Podlezla jsem policejní pásku. Stopy bot mi ukazovaly, kam mám
jít. Držela jsem se jich, prošla lesíkem a ocitla se na louce, kde stával
HLUBOKÝ SNIH279kemp. Z noční oblohy se sypal sníh. Na pláni už nebyly šlápoty
vůbec vidět, zato v jedné z chatek, které ještě stály, jsem zahlédla
světlo. Muzika kolem mě duněla jako na rockovém koncertě, takže
nebylo slyšet, jak se blížím. Hlubokým navátým sněhem jsem se
brodila k chatičce.Když jsem se přiblížila, zhořkl vzduch pachem cigaretového kou¬
ře. Okna chatky byla vyvrácená a prázdná. Dveře chyběly úplně.
Přikradla jsem se k rozpadající se zdi, nakoukla dovnitř a na shnilé,
mechem porostlé matraci uviděla sedět dívku v pozici lotosového
květu. Vedle ní stála lampa. Oči měla zavřené. Zimní boty po¬
ložila na mokrou podlahu. Ze rtů jí visela cigareta. Po chvilce ji
sevřela mezi konečky dvou prstů a vyfoukla kouř, aniž otevřela
oči. Na sobě měla džíny, tlusté vlněné ponožky a modrou péřovou
bundu, která kdysi patřívala mně.Byla to Anna.Vešla jsem do chatky a křupání rozbitého skla pod podrážkami
bot ji varovalo. Otevřela oči, nejdřív se zděšením, ale sotva mě
poznala, strach se vytratil a vystřídalo ho naštvání. Křikla jsem
na ni, ať muziku vypne, ale neposlechla. Tak jsem hrábla po jejím
telefonu a vypnula zvuk, který přístroj přenášel do reproduktorů.V	kempu se rázem rozhostilo ticho. Bušení srdce se zpomalilo.
Slyšela jsem hučení větru a šepot padajícího sněhu.„Tady bys neměla být,“ oslovila jsem ji tiše. „Je to místo činu.
Ještě pořád tu zajišťujeme důkazy.“„Ničeho jsem se nedotkla.14„Ne? A co ta cigareta? FBI ji najde, strčí do sáčku a pak bude
ztrácet čas testováním kvůli DNA.11„No dobře. Všechny vajgly posbírám. Stačí? Udělá ti to radost?11Nechtěla jsem se s ní pouštět do další hádky. Ta holka pro mě
znamená víc než kdokoliv jiný na světě, nepočítám-li otce, a já ji
fakticky vyhodila z domu a oznámila jí, že je budižkničemu. Já.
Zena, která měla být její anděl strážný.„Co tady děláš, Anno?11 zeptala jsem se.„Nic. Nedělám tu vůbec nic.11„Dneska nebude žádný čtení z bible?11
280BRIAN FKEEMAN„Na co? Tady Bůh není. Nechal Jeremiaha, aby na tomhle místě
umřel.“„Pořád ještě nevíme, co se mu stalo.11„No jistě. Jak jinak.“„Komu patří ten escalade venku ?“„Je Willův. A co má být?“„Potřebuju si s ním promluvit."„Vyhodila jsem ho u Čarodějovy pivnice. Najdeš ho tam. Řekla
jsem mu, že ho pak vyzvednu. Chtěla jsem jet sem a mít tady chvíli
jen pro sebe.“„Proč? Proč jsi jela sem?“Neodpovídala. Zavřela oči a soustředila se na svou jogínskou
polohu, jako by se mě okázalým nezájmem snažila přimět k odcho¬
du. Posadila jsem se na starou matraci vedle ní. Kouř z cigarety mě
pálil v krku. Místnost kolem nás byla plná stínů a sněhu. V rohu
jsem zahlédla zmrzlé tělíčko mrtvého drozda.„Anno, chci se ti omluvit,11 začala jsem. „Řekla jsem moc krutý
věci a nemyslela to tak. Byla jsem rozčilená kvůli otci. A přenesla
jsem to na tebe, což ode mě bylo sprostý.11Přešla do polohy, v níž se měla uvolnit, ale ani se o to nepokusila.
Byla napjatá jako pružina. Když otevřela oči, měla je podlité krví
a ukřivděné. „Will říká,11 oznámila mi, „že lidi se omlouvají, když
omylem pronesou něco, co si ve skutečnosti myslí.11„To není pravda.11„Nemusíš mi lhát, Shelby. Slyšela jsem, co jsi povídala. Naserví¬
rovala jsi mi to jasně a nahlas. Myslíš si, že jsem malá bezcenná
mrcha. Aspoň jsi měla odvahu to konečně přiznat. Lituju, že ti
mě máma pověsila na krk a požádala tě, aby ses o mě postarala.
Dobrá zpráva je, že to pro tebe skončilo. Houkla jsi na mě, abych
vypadla, tak jsem to udělala. Už si o mě nemusíš dělat starost,
nemusíš mě řešit.11Nenapadalo mě nic, co bych mohla říct. Vůbec nic. Jestli si v tu
chvíli někdo připadal jako bezcenná mrcha, tak jsem to byla já.„Anno,11 zkusila jsem to jinak, „řekni mi, proč jsi sem zajela.
Prosím.11
HLUBOKÝ SNIH2,S I„Vypadni, Shelby. Přestaň dělat, že o mě máš starost."„Nic nedělám. Mám o tebe starost. Pověz mi to. Můžeš mě klid¬
ně nenávidět, jak se ti zlíbí, ale potřebuju, abys se mnou mluvila."„Proč? K čemu by to bylo dobrý?"„Protože tě mám ráda. A tebe něco trápí. Chci ti pomoct."„Mně pomoct nemůžeš. A teď chci, abys odešla."„Je mi líto, Anno, ale to udělat nemůžu. Hele, obě přece víme,
proč jsi tady. Proč nechceš přiznat, že jsi rozčilená z toho, co se
stalo Jeremiahovi? Proč je to pro tebe takový kámen na krku?"Dívka vyletěla z lůžka, jako by pod ní matraci někdo zapálil.
Vrazila nohy do bagančat a začala přecházet po chatě sem a tam.
Při každém kroku kopla do sněhu.„Copak ho necítíš?" vyštěkla na mě.„Jeremiaha?"„Koho jinýho! Jeremiaha! Je tady. Je všude kolem."Snažila jsem se něco takového vycítit, ale nedařilo se mi to.
Pokud šlo o mě, žádný duch se tu nevznášel, jen uspávající mráz.
Jenže já nikdy nebyla s Jeremiahem tak těsně propojená jako Anna.„Přijela jsi sem, aby sis s ním promluvila?" zeptala jsem se.„Přijela jsem, abych mu řekla, že mi má dát pokoj."„Ze ti má dát pokoj? Co tím myslíš?" A pak mi najednou došlo,o	čem Anna mluví. „Tobě se o něm pořád ještě zdá, viď?" zeptala
jsem se.Anna si odhrnula blonďaté vlasy z obličeje. Slzy měla na krajíčku.
„Pořád dokola se mi vrací stejný sen," přiznala. „Jednou se z toho
zblázním. Nedokážu to zarazit."„Pověz mi o něm něco."„Jeremiah mě v jednom kuse ujišťuje, že je v pořádku. Říká, že
mi nic nevyčítá, že to není moje chyba."„Samozřejmě že to není tvoje chyba."Dívka zvedla ze země prázdnou špinavou láhev od piva a vší
silou jí mrštila proti zdi, až se rozprskla na tisíc střípků. „Ovšemže
je!" zaječela zoufale. „Jeremiah! Máma! Všechno je to moje vina!"Vstala jsem z matrace a vzala Annu za ramena. „Anno, tys nic
z toho nezpůsobila," ujistila jsem ji důrazně. „Máma měla rakovinu.
2K2BRIAN FREEMANA Jeremiahovo zmizení s tebou nemá vůbec nic společnýho. A jestli
se k tobě vrací ve snech, možná je to tím, že mu nenasloucháš/1Dělala jsem si naděje, že teď by se zeď mezi námi mohla zbortit.
Doufala jsem, že mě obejme. Modlila jsem se, abych už k ní ko¬
nečně dokázala najít cestu. Hledala jsem cokoliv, jakýkoliv záblesk,i	tu nejmenší trhlinku v ulitě. Ale Anna byla stejně ztracená jako
Jeremiah. Setřásla mé paže a poodstoupila ode mě.„Ty nic nevíš,11 povzdechla si. „Nevíš, co jsem zač. Will to ví. Ví,
že jsem špatnej člověk.11„Will je vedle.11„Jo? Řekni mi jedinou dobrou věc, kterou jsem v životě udělala,
Shelby. Jednu jedinou.11„Děláš si srandu? Tvůj nejlepší kamarád zmizel před deseti lety
a tobě pořád ještě chybí. Choval by se takhle špatnej člověk?11Anna sáhla do kapsy, našla další cigaretu a zapálila si ji. Prsty se
jí třásly. „Shelby, teď už jdi, buď tak hodná,11 zaprosila.„Přece tě tu nenechám. Odvezu tě domů. K sobě domů. Tam
patříš/1„Ne. Rozumím tomu, je ti mě líto, ale já chci být v tuhle chvíli
sama. Chápeš? Tak mě tu s ním nech samotnou/1Možná jsem ji měla nutit, aby odjela se mnou, ale cítila jsem, že
to nemám zkoušet. Dokud nebude chtít sama pomoct, nemůžu
pro ni nic udělat.„Dobře,11 přikývla jsem. „Jestli si to přeješ, vypadnu/1„Děkuju.11Vyrazila jsem ke dveřím. Už jsem byla venku, v padajícím sněhu,
když na mě Anna zavolala. Hlas měla najednou trochu změněný,
připomínal mi dobu, kdy byla malá. „Ty, Shelby.11„Ano?11 otočila jsem se.„Abys věděla, ty se v tom snu objevuješ taky.11„V tvým snu o Jeremiahovi?11„Jo. Kdysi jsem tam byla sama, ale v poslední době jsi tam se
mnou. Stojíš na tý pitomý cestě, a jak kolem tebe procházím, vy¬
kládáš mi, že někoho hledáš, ale nemůžeš ho najít. A ptáš se mě,
jestli jsem ho neviděla/1
HLU BUKY SNIH„Koho hledám? Jeremiaha?"„Ne. Toho ne.“„Tak koho?" ptala jsem se zmateně.„Vždycky mi řekneš totéž," odpověděla Anna. ,„Poutníka s dob¬
rými úmysly.4 Právě jeho se snažíš najít."
42Sněžilo, středeční večer notně pokročil, ale v Čarodějově pivnici
bylo pořád narváno. Vešla jsem ze zimy dovnitř a okamžitě ucítila
teplo sálající z lidí tlačících se u vysokých stolků. Panovalo tu přítmí,
jelikož celá nálevna byla obložená ořechovým dřevem. Skleněné
lampičky blikaly jako falešné svíčky. Ze stěn na mě zíraly hlavy
srnců, jelenů, medvědů a losů. Rozhlédla jsem se po lidech kolem
sebe, ale tvář Willa Grudera jsem mezi nimi nenašla.V	takovém podniku si lidi uniformy všimnou. Spočítají si, že to
není dobré znamení, když dorazí polda, proto před ním raději uhý¬
bají. Razila jsem si cestu davem a sem tam zaslechla útržky hovorů.
Všichni se bavili o tom, že Postýlka je mrtvá. Probojovala jsem se
k výčepu. Měla jsem v plánu zeptat se hostinského na Willa, jenže
pak jsem vedle zadních dveří zahlédla známý obličej.Byl to Dennis Sloan, stál stranou od ostatních a zíral do piva,
jako by zůstal sám na celé planetě.„Dobrý den, pane Sloane,“ oslovila jsem ho.Dennis vzhlédl od sklenice a znepokojeně se na mě zadíval. To
se rodičům, jimž se ztratí dítě, stává docela běžně. Kdykoliv se do¬
staví policejní důstojník, řeknou si: A je to tady. Teď se to všechno
dozvím.„Pane Sloane?“ podivil se. „To je trochu formální, ne, Shelby? Je
to snad úřední návštěva? Máte pro mě nějaké zprávy?“„Zprávy nemám, ale ráda bych vám položila pár otázek. Můžeme
jít ven, abychom měli trochu soukromí?“„Samozřejmě. Jak si přejete."
HLUBOKÝ SNIHVyšli jsme zadními dveřmi na štěrkem vysypané parkoviště. Stálo
tu pár aut a na střechách měla vysoké sněhové čepice. Obrovské
kontejnery na odpadky smrděly shnilou zeleninou a prázdnými
láhvemi od vína. Dennis byl v obličeji brunátný. Od chvíle, kdy
ztratil syna, uběhlo deset let, ale on mezitím zestárnul o dvacet.„Slyšel jsem o Postýlce/1 ozval se. „Strašně mě to vzalo. Nemůžu
tomu uvěřit. Co se stalo?11„Zatím na tom pořád ještě děláme.11Zadíval se do lesa na druhé straně parkoviště. Někde za těmi
stromy stál Postýlčin přívěs. V Dennisově obličeji jsem zahlédla
něco, co vypadalo jako upřímný stesk a smutek.„Víte, měl jsem ji doopravdy rád,11 svěřil se mi. „Nešlo jen o sex.
Nebylo to nějaký zamilování nebo tak něco, prostě jsme se k sobě
hodili.11„Kdy jste ji viděl naposledy?11„Na Díkůvzdání. Adrian odletěl s Ellen do Washingtonu a já zů¬
stal sám. Postýlka taky. Vyrazil jsem si sem do Čarodějovy pivnice
a skončili jsme tím, že jsme do sebe házeli panáky. Načež jsme se
přesunuli k ní. Takhle to s námi dopadlo vždycky. Dlouhý měsíce
jsme se nemuseli vidět a pak jsme si to pořádně rozdali, celou noc
zůstali vzhůru a povídali si. Vždycky je hezký být s někým, s kým
sdílíte minulost, i když je to jen podle vzoru sem tam spolu, sem
tam každý zvlášť.11„A od té doby jste ji neviděl?11„Ne.11„Co takhle v pondělí večer? Kam jste šel, když jste skončil s prací?11Dennis na mě pomalu zaostřil unavené oči. Došlo mu, na co se
ho ptám. „Děláte si srandu, Shelby?11 vyjekl. „Přece si nemůžete
myslet, že jsem ji zabil já.“„Musíme mluvit s každým, kdo ji znal, a jednoho po druhém je
vyloučit.11„Takže v pondělí jsem k Postýlce nešel. Rád bych vám nabíd alibi,
ale žádný nemám. Když jsem skončil v práci, vydal jsem se domů.
Nikdo se mnou nejel. Chtěl jsem být sám. Můžu vám říct jen to,
že bych Belindě nikdy neublížil. Ani náhodou.11
286BRIAN FREEMAN„Rozumím.41„Ještě něco? Budu muset každou chvíli vypadnout. Jakmile pře¬
stane sněžit, musím začít prohrnovat silnice.11„Ještě pár otázek mám. Neznal jste čirou náhodou muže, který
se jmenoval Paul Nadler? Pocházel ze Stantonu.11„To jméno mi nic neříká. Kdo to je?11„Byl to starý pán stižený těžkou demencí a během života strávil
spoustu času ve středisku U Mittelských borovic. Ve stejný den,
kdy Jeremiah zmizel, utekl z domova pro seniory. Nevylučujeme,
že právě on tam vašeho syna odvezl.11„A zabil ho? Senilní stařík?11„Nevíme přesně, co se tam dělo, ale určitě je to složitější. Ovšem
vezmeme-li v úvahu, co se stalo Postýlce a že bydlela u jediné cesty
vedoucí ke kempu, je možné, že něco věděla, a ani si to neuvědo¬
movala.11„Kdyby Belinda něco věděla, svěřila by se mi s tím.11Zadívala jsem se mu do očí. „Dennisi, jedna věc mi vrtá hlavou,11
řekla jsem důrazně. „Ptala jsem se Postýlky, jestli u ní někdo byl
v pátek nebo v sobotu po Jeremiahově zmizení. Řekla, že ne. Ale
já si myslím, že to není pravda. Podle mě nebyla doma sama. A ten,
kdo u ní byl, buď ví, co se vašemu synovi stalo, nebo už hodně
dlouho něco skrývá. Vsadila bych se, že právě kvůli tomu je teď
Belinda po smrti.11Sledovala jsem ho, jak se v něm probouzí vztek, ale dlouho mu
to nevydrželo. Nevěřícně zavrtěl hlavou. „A vy myslíte, že jsem to
byl já} Ze vím, co se s Jerem stalo?11„Violet říká, že jste tehdy sobotní noc nestrávil doma. Prý jste
odešel a vrátil se až ráno. Vím, že jste měl s Belindou poměr. Tak
mě napadlo, jestli jste nešel za ní.11Dennis si povzdechl a setřásl sníh z vlasů. „No dobře,11 přikývl.
„Nevím, proč na tom tak záleží, ale ano, ten večer jsem za ní jel.
Upřímně řečeno, od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že Jeremiah byl
v tom podělaným kempu, nemyslím na nic jinýho. Umíte si před¬
stavit, jaký je to pocit, když si člověk uvědomí, že měl k chlapci tak
blízko? Kruci, stačilo zavolat jeho jméno a on by mě nejspíš slyšel.
HLUBOKÝ SNÍH287Mohl jsem tam dojet a zachránit ho. Jenže já to nevěděl, Shelby.
Neměl jsem o tom ani tušení.“„Povězte mi, co se toho večera dělo.“Dlouze a pomalu vydechl, jako by ani trochu nestál o to, probírat
právě tohle téma. „Ellen mě celý den přehlížela," začal vysvětlovat.
„Pohybovala se ve svým vlastním světě. Nevyčítám jí to, ,to ne, ale
po nějakým čase jsem tam prostě už nemohl dál zůstat. Tahle léčba
tichem na mě nezabírala. Tak jsem vypadl. Ani nevím, kde všude
jsem byl. Jezdil jsem po okrese jen tak nazdařbůh. Možná, že kdy¬
bych vydržel jezdit dost dlouho, nakonec bych Jera našel. Lilo jako
z konve. Déšť bušil do střechy. Pořád mi nešlo z hlavy, že syn je
v téhle slotě někde venku. Prostě jednu chvíli jsem skončil v Čaro¬
dějově Stromě. Přímo tady, před hospodou. Neměl jsem to v plánu,
jednoduše se to přihodilo. Zůstal jsem tady až do zavíračky, což bylo
ve dvě ráno, ale pořád ještě se mi domů nechtělo. Nedokázal bych
se Ellen podívat do očí. A taky jsem byl zdrcený kvůli Jerovi. Tak
jsem zajel k přívěsu navštívit Postýlku/1„Když jste za ní jel, viděl jste po cestě někoho jiného?11„Nevzpomínám si. Bylo pozdě a já ji měl jak z praku.11„Když jste tam dorazil, slyšel jste něco?11„Jestli jsem něco slyšel? Jako co?11„Muziku. Někdo si třeba v lese pouštěl písničky.11„Řek bych, že ne. Jsem si docela jistý, že přestalo pršet, ale že
bych něco slyšel, to teda ne/‘„Belinda byla vzhůru?“„Ne. Spala. Zaklepal jsem na dveře a probudil ji.11„Byla sama?11„Jo/1„Víte to jistě?"„Naprosto jistě. V tom přívěsu se není kam schovat, Shelby. Jedině
do ložničky a tam jsme s Belindou zapadli. Podívejte, nejsem na to
hrdý. Syn se mi ztratí, a co udělám? Jdu se trochu vydovádět."„Co se dělo dál?"„Postýlka zase usnula. Já zíral do stropu a přemítal, co jsem to
za hajzla. Chvíli jsem tam zůstal, pak jsem se zvedl a odjel domů."
28XBRIAN FREEMAN„V kolik hodin jste z přívěsu odešel?"„Nevím. Počítám, že někdy mezi druhou a třetí. Nekoukal jsem
na hodinky."„A jel jste rovnou domů?"„Ano."„Vzbudila se Postýlka, když jste odcházel?"„Ne, spala jako zabitá." Zamračil se. „Omlouvám se," zabručel,
„to nebyla nejvhodnější formulace. Prostě byla utahaná. Když jsme
se milovali, ani se pořádně neprobudila. Dva dny za sebou měla
v jídelně dvojitou směnu. Věděl jsem, že ráno zase vstává hrozně
brzo, tak jsem ji nechal spát. Jednoduše jsem vyklouzl ven."„A co když jste byl venku? Nezaslechl jste nějakou muziku?"„Jistě to nevím, ale mám dojem, že ne."„Viděl jste někoho?"„Počkat! Zapomněl jsem na toho mývala."„Mývala?"„Jo, předpokládal jsem, že je to mýval. Vzpomínám si, jak jsem
vyšel ze dveří Belindina příbytku. Parkoval jsem na příjezdové
cestě hned za Trumberou. Když jsem otvíral dveře auta, zaslech
jsem z kůlny, co stojí na dvorku, pořádnou ránu. Jako kdyby někdo
praštil do stěny nebo tak něco."„Zkontroloval jste to?"„Jo, zašel jsem tam. Dveře kůlny byly otevřený. Uvnitř tma jako
v pytli. Rozsvítil jsem si baterku v mobilu a porozhlídnul se tam.
Uviděl jsem spadlou polici. Napadlo mě, že to udělalo nějaký zvíře.
Ale něco vám řeknu. Když jsem vyšel ven, měl jsem moc divný pocit.
Naskakovala mi husí kůže."„Z čeho?"Dennis potřásl hlavou. „Nebyl jsem tam sám," odpověděl. „Jsem
si jistý, že mě někdo pozoroval. Ten pohled jsem přímo cítil."
43Když jsem se v lokále zeptala na Willa Grudera, jeden z místních
opilců ukázal prstem nahoru. Věděla jsem, co to znamená. Majitel
Čarodějovy pivnice tam měl zařízených pár pokojů pro hosty, kteří
přebrali a potřebovali se vyspat, a ne odjet autem domů. Po městě
se šuškalo, že pokoje si jde pronajmout na hodinku i na jiné účely.Schody jsem našla za nalakovanými dveřmi naproti záchodům.
Vystoupala jsem do prvního patra a ocitla se v chladné, úzké chod¬
bě vyzdobené plakáty černých koček. Po obou stranách jsem uvi¬
děla čtverý dveře vedoucí do prázdných pokojů. Většinou byly
otevřené a vnitřní vybavení nabízelo postel a koupelnu velikosti
šatníku, nic víc. Pach mi prozradil, že tu lidi pravidelně zvrací.
Minula jsem sedmerý otevřené dveře, ale poslední po pravé straně
byly zavřené.Zvuky, které se odtamtud linuly, mi jasně napověděly, co se
uvnitř děje.Hlasitě jsem na dveře zabušila. „Wille Grudere!“ zavolala jsem.
„Tady zástupkyně šerifa Lakeová. Potřebuju s vámi mluvit.“Hekání za dveřmi okamžitě ustalo a vystřídala ho lavina nadávek.
Na dřevěné podlaze zavrzaly kroky, dveře přede mnou se nepatrně
pootevřely, ale zůstaly na řetěz. Uviděla jsem zrzavou holku, sotva
odrostlou pubertě. Za ní byla v pokoji černočerná tma.„Co chcete?“ houkla na mě.„Je tam Will Gruder?“„A jestli jo?“„Potřebuju s ním mluvit.“
290BRIAN FREEMANUž se chystala něco odseknout, když vtom se za ní ozval mužský
hlas. „Pusť ji dovnitř,“ přikázal Will.Dveře se zavřely. Na druhé straně jsem slyšela navztekaný šepot
a šustění svršků. Pak se dveře zase otevřely, rusovláska se kolem mě
protáhla a tiše k tomu zasyčela neuctivou poznámku o policajtech.V	pokoji zůstávalo zhasnuto a okenice byly zavřené. Otevřela jsem
dveře a stěží rozeznávala mužské tělo ležící na posteli. Nápadný
pruh bílé kůže mi prozradil, že dotyčný je nahý.„Oblíkni se, Wille,“ vyzvala jsem ho.„Rozsviťte, ať na to vidím.“O	tuhle hru jsem nestála. Věděla jsem, že mě chce šokovat.
Rozsvítila jsem a soustředila se, abych na sobě nedala znát žádnou
reakci. Ano, byl nahý a kůži měl flekatou, lesklou a odpudivou
popáleninami, které utrpěl při výbuchu varny pervitinu. Vince při
tom zahynul, ale když se člověk podíval na jeho bráchu, nutně ho
napadlo, že na tom ve srovnání s Willem možná vydělal. Nemám
Willa ráda a hnusilo se mi, co všechno s Vincem prodejem drog
způsobili spoustě lidí po celém okrese. Ale trestu se Will rozhodně
dočkal.Netečný výraz, který jsem ze všech sil předstírala, prokouknul.
Když viděl, jak je mi to nepříjemné, uchechtl se. jeho obličej při¬
pomínal lesklou plastikovou masku s nosem, který vypadal jako
pouhý otvor do lebky. Ústa zela jako vchod do jeskyně. Oči zůstaly
nezasažené, pořád bystré a modré, jako by součástí trestu bylo, že
se na sebe Will musí každý den dívat do zrcadla.Dokulhal k hromádce oblečení vedle postele. Vzpomněla jsem
si, jak se Anna zmiňovala o jeho špatném koleni. Měl ho zaban-
dážované. Oblékl si bílé spodky, posadil se na postel a ušklíbl se.
Nic jiného si na sebe nevzal.„Má je pomsta,“ zabručel. „Zrovna na to myslíte, co? Ze jsem
dostal, co mi patří, viďte?“„Je mi líto, jak to s tebou dopadlo,“ poznamenala jsem. A myslela
to vážně.Nasadil výraz člověka, který je zvyklý, že ho všichni litujou, a už
na to nemá nervy. „Jestli se na mě nechcete koukat, můžete zase
hluboký sníhzhasnout,‘£ navrhl. „Při šukání mívám zhasnuto. Když mě holky
vidí, nechce se jim do toho. Nevyčítám jim to. Jsem zrůda."Cítila jsem, že by bylo na místě vyjádřit nesouhlas, ale nějak jsem
se k tomu nemohla přimět.„Ví Anna, že ji podvádíš?" zeptala jsem se. „Ví, že si sem nahoru
vodíš holky?"„My spolu nespíme, takže Annu ani podvádět nemůžu."„Aha.“ Tentokrát se mi překvapení skrýt nepodařilo. Ani úlevu.
„Rozumím."„Vsadím se, že vás to potěšilo," pokýval hlavou. „Mimochodem,
ne že by mi to Anna nenabízela. Mockrát mi řekla, že by to chtěla
dělat. Ale odmítl jsem ji."„Ovšem."„Jo, ovšem. Jsou jen tři důvody, proč se chce holka vyspat s ně¬
kým, jako jsem já. Zaprvé pro peníze. Zadruhé, protože si myslí, že
je v panoptiku, a chce to zkusit s nějakou hříčkou přírody. Zatřetí
proto, že touží sama sebe potrestat. Anna je ten třetí případ. A ty
jsou nejhorší."„Tak proč se s ní taháš?"„Netahám. To ona se táhne za mnou."„Hele, tak udělej pro nás oba dobrý skutek a pošli ji k čertu," na¬
vrhla jsem mu. „Nechci, aby se motala zrovna kolem tebe. Nechci,
aby se k tobě vůbec přibližovala. Kvůli tobě má sama ze sebe špatný
pocit a to mě štve. Ta holka dokáže udělat se životem úžasný věci,
ale nezvládne to, pokud ji budeš strhávat k zemi."„Jste vedle. Nic takovýho nedělám. Způsobuje si to sama. Jenže
pro vás je snadnější vyčítat to mně, to je jasný."„Rek jsi jí, že je špatný člověk."„Ne, pověděl jsem jí, že jsme všichni špatný lidi. Hřešíme. Lidi
už jsou takový."Musela jsem si připomenout, že člověk může projít obrovským
fyzickým utrpením a dál zůstat kretén. Hluboko uvnitř byl Will
Gruder pořád jen Will Gruder.„Hele, dostals do ruky mizerný karty," řekla jsem mu. „A je fuk,
že sis je rozdal sám. Tohle bych nepřála nikomu. Jestli už nešmelíš
292BRIAN FREEMANs drogama, je to jen dobře, i pro tebe. Jestli chceš strávit zbytek
života tím, že budeš číst bibli a šířit moudra z populární psychologie,
užij si to. Ale Annu nech na pokoji.“„To je všechno?“ pokrčil Will rameny.„Ne. Není to všechno. Předpokládám, že jsi slyšel o Jeremiahovi
Sloanovi a kempu U Mittelských borovic.11„Jo. Baví se o tom úplně všichni.“„A o smrti Belindy Breesový taky víš?“„Jasně. Je to bída. Postýlka byla bezvadná.41„Jak dobře jsi ji znal?11„Za starých časů byla náš nej oblíbenější zákazník. Občas neměla
prachy, tak se místo placení vyspala s Vincem.11„Vážně skvělý.11Will se na posteli zavrtěl. V modrých očích jsem viděla chlad.
„No a co?11 ohradil se. „Jak jsem říkal, všichni hřešíme. Vy jste
taky nebývala vždycky anděl, že ne? Podvádění. Lži. Nebyla jste
to vy?11Dělala jsem, že ho nevnímám, ale tenhle šťouchanec zabolel.
Will uměl velmi dobře vystihnout slabá místa lidí kolem sebe. Jeho
ohyzdný zevnějšek mu navíc dodával podivné hypnotické schop¬
nosti. Byl jako vůdce sekty, který shání a získává ovečky, aby šířily
jeho učení. A Anna nepochybně byla pod vlivem jeho kouzla.„Kde jsi byl v pondělí večer?11 vybafla jsem na něj.„Ležel jsem v nemocnici. Odešlo mi koleno, tak mi píchali injek¬
ce. Nemoh jsem chodit. Byl jsem tam celý pondělí. Pak celý úterý.
Omlouvám se, že vás nepotěším, ale nikoho jsem nezabil.11„Nic takovýho jsem neřekla.11 Nicméně měl pravdu. Nečekala
jsem, že Will bude mít v případu Postýlčiny smrti tak neprůstřelné
alibi. Z mého pohledu byl hlavní podezřelý. „Chci mluvit o víkendu,
kdy se ztratil Jeremiah,11 upřesnila jsem téma výslechu.„Co je s ním?11„Z kempu U Mittelských borovic je dost blízko k vašemu domu.11„No a?11„Zašli jste tam s Vincem někdy?11„Párkrát.11
IIL U B U K Y SNIH„Kvůli čemu?“„Jen tak se projít. Poflakovat se.“„A co tehdy o víkendu? Vydali jste se tam taky?"„Ne. Právě jsme přijeli z Mexika, kde jsme doplňovali zásoby,
a nevěděli jsme, kam dřív skočit. Fůra práce."„Cesta ke kempu vede v podstatě kolem vašeho domu. Viděli jste
tehdy o víkendu něco? Lidi? Auta?“„Mám dojem, že ne.“„Slyšeli jste něco?“Will zamyšleně naklonil bradu na stranu. Položil oba lokty za
sebe na matraci a opřel se o ně. „Muziku,“ odpověděl.„Slyšeli jste hudbu?“ ujišťovala jsem se. „Odkud přicházela?11„To nevím. Možností je spousta. Slyšeli jsme to během obou
nocí. V pátek i v sobotu. Někdo si to pouštěl pěkně nahlas. Vince
se z toho moh pominout.1'„Postýlka si myslela, že si tu muziku pouštíte vy."„Proto Vince tak řádil. Nechtěl, aby kolem čmuchali poldové.11„Šli jste se kouknout, o co jde?11„Ne.11„Proč ne? Jestli byl Vince nakrknutý, možná by někoho rád vzal
přes hlavu.11„Nechtěli jsme na sebe upoutat pozornost.11„A co Postýlka? Přišla si stěžovat?11„Ne. Neviděli jsme ji.11„Ale když jste přijížděli a odjížděli, museli jste jet kolem jejího
přívěsu, ne?11„Jo, a co má být?11„Viděli jste tam někoho?11„Před deseti lety? Kdo to má vědět? Postýlka měla v jednom kuse
nějakou společnost. Pamatuju si jen jedno: jo, muziku tam slyšet
bylo a pouštěli ji hodně nahlas a pak, někdy uprostřed sobotní
noci, to přestalo.1'„Přestalo? Kdy?"„Ale no tak, šenfko. Někdy pozdě. Nevím kdy."„Co to bylo za hudbu?"
294BNIAN EREEMAN„Podle mě to hrálo rádio. Mám dojem, že jsem slyšel reklamy.
Vybavuju si, že jsme poznali Stouny a taky něco od Aerosmith.
Vince měl Stouny moc rád.“„Vybavuješ si ještě něco?“„Už je to dávno. Takže si nepamatuju vůbec nic. Skončili jsme?“
„Skončili/1Will vstal z postele a znova došel k hromadě oblečení na podlaze.
Zaznamenala jsem, že koleno má úplně ztuhlé. S obtížemi se sklonil,
sebral bílé triko, natáhl si ho na tělo a obličej přitom křivil bolestí.
Pak si oblékl modrou flanelovou košili a nechal ji nezapnutou.„A pamatuj si, co jsem ti řekla o Anně,11 připomněla jsem mu.
„O tom si promluvte s ní. Ne se mnou.11
„To taky udělám.11Will ukázal na džíny ležící na zemi. „To mi ani nepomůžete
do gatí, nebo co?11 obrátil se na mě.„Děláš si srandu?11„Tu holku jste zahnala, šerifko. Sám to nezvládnu, koleno mám
zablokovaný. Nemusíte se mě bát. Nekoušu.11Zvedla jsem oči ke stropu. „Lehni si na postel,11 poručila jsem
mu. „Jestli něco zkusíš, budeš toho litovat, to mi věř/1
Will roztáhl ústa k něčemu, co se tak trochu podobalo úsměvu.
Dokulhal k posteli a lehl si na záda. Zvedla jsem kalhoty a z kapsy
vyklouzlo něco kovového. Zvedla jsem předmět z podlahy a prohlí¬
žela si ho položený na dlani. Šlo o stříbrný řetízek, na jehož konci byl
modro-stříbrný smaltovaný medailonek s náboženským motivem.
Na jedné straně jsem uviděla vousatou postavu v dlouhém hábitu,
na druhé kříž s písmeny lemujícími okraj kolečka.„To je medailonek svatýho Benedikta, že jo?11 podívala jsem se
na Willa.„Přesně tak. Znáte ho?11„Už jsem ho někde viděla. Co znamenají ta písmena?11
„To je latinský zaklínadlo proti Satanovi,11 odpověděl Will. „Do¬
káže ho zahnat.11
„Potřebuješ s tím pomáhat?11
„To potřebujeme všichni.11
HLUBOKÝ SNIHNapřáhl ruku a udělal z dlaně misku. Pustila jsem mu do ní
stočený řetízek i s medailonkem. Pověsil si ho kolem krku.„Kde jsi k tomu přišel?"Will mnul medailonek mezi prsty. Trvalo mu dost dlouho, než
odpověděl. „Myslím, že to byl dárek,“ prohlásil nakonec.„Skutečně? A od koho?“„To už si nepamatuju. Možná jsem ho našel. Záleží na tom? Není
to cenný - teda pokud si myslíte, že jsem to šlohnul. Na internetu to
koupíte za nějakých deset babek. Měla byste o tom přemýšlet, šeriř-
ko. Mám dojem, že Satan se kolem vás motá, ať se vydáte kamkoliv.11„Sbohem, Wille,11 prohlásila jsem a vykročila ke dveřím.„Počkejte, a co bude s těma gatěma?11„Pošlu ti nahoru tu tvou přítelkyni,11 ujistila jsem ho.Vykročila jsem do studené chodby a sešla po schodech dolů
do vyhřáté nálevny. Trochu se mi motala hlava. Dívala jsem se, jak
se přede mnou moře rozestupuje - už jsem zase byla polda v unifor¬
mě a vykročila jsem z Čarodějovy pivnice do noci. Mezitím ko¬
nečně přestalo sněžit a svět zůstal přikrytý němým bílým závojem.Nasedla jsem do auta, ale nenastartovala motor.Seděla jsem v kabině a přemítala o medailonku se svátým Bene¬
diktem. Neměl žádnou cenu, v tom se Will nemýlil. Stačí zaběhnout
na blešák nebo do obchodu se suvenýry u kostela a určitě ho tam
člověk pořídí za pár dolarů.Věděla jsem, kde jsem svátého Benedikta už jednou viděla. Bylo
to dávno, hodně dávno.Keith Whalen měl stejný medailonek pověšený ve stodole na háčku.
44Někdy se stane, že člověk vyplní skoro celou křížovku a zbude mu
prázdné jen jedno jediné slovo. Má k němu dokonce dost písmen,
ale pořád na to slovo nemůže přijít, přestože se mu řešení přímo
nabízí. Obvykle to znamená, že o celé věci uvažuje úplně špatně.Takhle jsem se cítila, když jsem jela zpátky do Světa. Měla jsem
fůru písmenek potřebných k uhádnutí posledního slova a vyluštění
celé křížovky, ale prázdná políčka jsem pořád nedokázala vyplnit.Jela jsem svižně a zvládla to v dobrém čase. Pluhy vyrazily už
během vichřice a státní silnice i hlavní ulice ve městě byly protažené.I	tak bylo dost pozdě, když jsem zaparkovávala před Ztracenou
dírou. Koukla jsem na hodinky a zjistila, že jídelna zavřela před
pěti minutami. Neonový nápis za předním sklem byl zhasnutý, ale
uvnitř se ještě svítilo. Někdy se mi podařilo uprosit je, aby mi před
cestou domů dali poslední kelímek kafe a kousek koláče.Vystoupila jsem a nakoukla výlohou dovnitř. V boxu na vzdá¬
lenějším konci jídelny jsem uviděla Moniku a tátu. Z toho, že
Monica tu zase zůstala do noci a starala se o otce a že ji teď čeká
dlouhá cesta domů po zasněžených silnicích, jsem měla špatný
pocit. Zabubnovala jsem prsty na dveře a Patty, servírka, co měla
noční směnu, na mě zamávala. Pustila mě dovnitř, v ruce pořád
ještě držela konvici s horkou kávou. Byla jsem zachráněná.„Není kam spěchat, Shelby,“ ujišťovala mě. „Než budu moct
vypadnout, musím ještě uklidit."„Díky."„To s Postýlkou je hrozný."
HLUBOKÝ SNIH„Jo, to je,“ přikývla jsem.Jídelna fungovala tak trochu jako rodina, takže jsem Patty dů¬
věrně znala. Znala jsem všechny servírky tak dobře, že jsem si
nejspíš jejich směny pamatovala lip než ony. Všechny byly přátelské
a z našeho malého městečka celý život nevytáhly paty. Ale neušlo
mi, že žádná z nich mi nikdy neřekla „Shel“. A taky jsem pořád
nemohla vyhnat z hlavy myšlenku, že Postýlku za pultem už nikdy
neuvidím. Už nikdy si tady nebude dobírat mužské a flirtovat s nimi.„Zdravím vás, vy dva,“ oslovila jsem tátu a Moniku a vklouzla
do boxu vedle ní. Pak jsem si všimla Moodyho urny a opravila se.
„Pardon. Vy tři.“„To už je lepší,“ poznamenala Monica s pištivým smíchem.Naklonila jsem se k ní a do ucha se jí tiše omluvila, že jdu tak
pozdě, ale ona to jako obvykle odbyla jen pokrčením ramen. Přišla
Patty a nalila mi kafe. Zavřela jsem oči a poslouchala tichounké
vrčení jídelny. Ten zvuk byl vždycky stejný, ostatně pach taky.
Jsem vděčná za věci, co se mi v životě nemění. Pak jsem oči zase
otevřela a uviděla proti sobě sedět tátu. Bílé vlasy měl učesané,
bílý knír přistřižený. Neslyšně si cosi pískal a mně bylo hned jasné,
jak na tom je. Dneska byl ztracený v čase, ocitl se na místě, které
viděl jen on sám.Celé roky jsem i o otci uvažovala jako o někom, kdo se vůbec
nemění. To dávno nebyla pravda. Ve skutečnosti jsem už nevěděla
ani to, jestli můžu věřit příhodám, které mi odpradávna vyprávěl.„Jak se máš, tati?“Upřel na mě láskyplný pohled. „Jde to, Shelby,“ odpověděl. „Jaký
jsi měla den?“„Den?“ Přemýšlela jsem, co mám říct. „Celý den se točil kolem
Postýlky, tati. Vzpomínáš si na ni? Na Belindu Breesovou?“„Jak by ne! Po tý rybičce, kterou vysekla včera ve večerním
utkání? Moc se mi líbilo, jak za ní vlály plavý vlasy, když se vrha¬
la dopředu. Ta holka se na kurtu nedá přehlídnout. Ale to platío	všech. Povídám ti, vy letos, holky, to mistrovství vyhrajete. Prostě
to tak bude.“„To doufám, tati,“ zmohla jsem se na úsměv.
BRIAN FREEMANPro něj jsme s Postýlkou pořád byly dvě středoškolačky z posled¬
ního ročníku, co hrajou volejbal. Téměř jsem mu záviděla tuhle
podivně nadpřirozenou schopnost přenést se do jiné části života.
Otec si vlastně skoro nic nepamatoval, a přitom si z některých pasáží
života dokázal vybavit téměř všechno, i když jen na pár vteřin. Chtěla
bych takovou moc mít. Toužila jsem se vrátit do onoho nedělního
rána před deseti lety, které přišlo po deštivé, propršené noci. Chtěla
bych sedět tamhle u pultu a povídat si s Postýlkou.Ráda bych se jí zeptala: Co se dělo včera v noci?Co jsi viděla?Co jsi slyšela?Kdo u tebe byl?Jenže ono to nešlo.Navíc jsem odpovědi na všechny tyhle otázky znala a nebyly k ni¬
čemu. Co se dělo? Nic. Co jsi viděla? Nic. Co jsi slyšela? Muziku,
jen muziku, přinesl ji vítr, co začal právě vát.Kdo u tebe byl? Dennis Sloan.Nevěrný manžel pohřešující syna. Jenže po něm jsem nešla. To¬
muhle řešení jsem jednoduše nevěřila.Ne, měla jsem spadeno na Willa Grudera. Ovládla mě bláznivá
představa, že medailonek svátého Benedikta, který nosí Will kolem
krku, ve skutečnosti patří Keithu Whalenovi. A že Colleen zavraždili
Will a Vince. Že Keith je nevinný, jak sám říká, a bratři Gruderové
nějak zjistili, že Jeremiah viděl, jak se to všechno seběhlo. Což pro
ně byl důvod, aby se ho pro jistotu zbavili. Tehdy v noci slyšeli dunět
Rolling Stones z autorádia stopadesátky. Zašli se podívat do kempu,
našli tam Jeremiaha a využili příležitosti, aby jediného svědka svého
zločinu nadobro odstranili.Tohle bylo poslední slovo, které jsem toužila vepsat do té kří¬
žovky. Na čtyři písmena. Will.Jenže ta písmena zkrátka a dobře nepasovala k ostatním. Po¬
stýlka tehdy nevěděla o Willovi, Keithovi, Colleen, nebo dokonce
Jeremiahovi vůbec nic. A Will ji nezabil. I to jsem věděla. Pondělní
noc strávil v nemocnici ve Stantonu. A jestli Postýlku nezabil Will,
tak to znamená, že se na celou křížovku dívám špatně.
HLUB UK V SNIHTakže jsem udělala jedinou věc, jakou může člověk provést, když
se mu křížovku nedaří rozluštit.Začala jsem znova.„Tati, včera večer jsme si spolu moc hezky popovídali," prohlásila
jsem.Upřel na mě tázavý pohled. „Včera večer?“ podivil se.„U jezera," dodala jsem.„Jo. Jasně. Taky se mi to líbilo," usmál se. Ale mně bylo jasné, že
si nic nepamatuje. Chvíle strávené u jezera Shelby mezitím někdo
archivoval v části mozku, k níž se on teď není schopen dostat.„Vyprávěl jsi mi o dni, kdy ti umřela matka," napovídala jsem
mu. „Vyrazil sis na projížďku. A potkal jsi nějakou ženu, která tě
na tábořišti zachránila."To, co jsem vykládala, mu nic neříkalo. Rychle mrkal a přestal
se usmívat. Z výrazu jeho tváře jsem vyčetla, že všechno, co dělám,
ho uvádí do rozpaků. Ani jsem si nebyla jistá, jestli si v tu chvíli
pamatuje, že měl nějakou matku. Natož že kdysi dávno někde
v zimě potkal jakousi policistku. Pro něj to byly jen přízraky, které
fakticky nikdy neexistovaly.„Nic se neděje, tati. Na tom nezáleží," ujistila jsem ho.Změnu tématu přijal s povděkem. Člověka na tom celém nejvíc
ničily právě ty kratičké záblesky paniky, co se mu mihly v očích.
Skoro jsem viděla, jak se mu hlavou honí úvaha: jsou věci, které
bych zřejmě měl vědět. Proč je nevím? Naštěstí to nikdy netrvalo
dlouho, brzy se zase zatáhla opona a ta ho chránila.Táta se vysoukal na okraj lavice a postavil se. Byl vysoký a měl
dobrou fyzičku. Tahle choroba je mistr ve vyvolávání falešných
dojmů. „Příroda volá," oznámil.Sledovala jsem ho, jak odchází k toaletám, a pak jsem bedlivě
hlídala chodbu, protože tam byly zadní dveře vedoucí ven z jídelny.
Nestála jsem o to, aby se nám vytratil někam do sněhu. Monica
se ke mně naklonila a tlumeným hlasem se zeptala: „Co bylo to
s Tomovou matkou?"„Vykládal mi, že když umřela, vydal se na dlouhý výlet a někde
se ztratil. Vyprávěl ti to někdy?"
100BRIAN FREEMANJestli mohl někdo něco vědět, tak jedině Monica, jenže ta zavr¬
těla hlavou. „Matně si vzpomínám," přemítala nahlas, „že si vzal
pár dní volna, ale nikdy nemluvil o tom, co v té době dělal. Proč?"„To je fuk.“Pro tuto chvíli to bylo moje tajemství. Moje záhada.Viděla jsem, jak se dveře záchodu zase otevřely a otec se vrátil
k boxu. Vzápětí se dostavila Patty s poslední dávkou kávy. „Ještě
jednu rundu pro zahřátí, co, Tome?“ oslovila otce.„Ne, děkuju, Belindo. Už mám v břiše rybník.“Oslovení jménem mrtvé ženy nebylo Patty příjemné. Podívala
se na mě s němou otázkou, jestli ho má opravit. Nepatrně jsem
zavrtěla hlavou.„Tak Trumbera se nakonec přece jen vzpamatoval?" pokračoval
táta. „Včera jsi říkala, že je na kapačkách. Ani sis nebyla jistá, jestli
se ještě někdy probere. Hlavně že ses dostala včas do práce, když
je tu teď tolik přespolních. Tučný dýška, nemám pravdu?“Nevěděla jsem přesně, kde se zrovna v tu chvíli otcova mysl
nachází, ale nad tím, co říkal, se mi zatajil dech. Možná někde
v hlavě věděl, kam potřebuju postrčit, a snažil se mě navést. A mož¬
ná prostě zrovna žil v tom nedělním ránu před deseti lety, kdy se
Jeremiah ztratil.A možná věděl něco, na co jsem já už dávno zapomněla.„Trumbera?" podivila se Patty. „Kdo je Trumbera?"Ztuhla jsem, jelikož jsem potřebovala, aby zůstal v minulosti,
a bála jsem se, že ho ta otázka vytrhne ze vzpomínek. Ale táta se
prostě jen dobrosrdečné zasmál jako Santa Claus.„Přece tvoje auto, Belindo, tvůj vůz! Včera jsi musela použít
Moniku jako taxislužbu, aby ses dostala do práce, copak si nevzpo¬
mínáš? A dneska jsi tu brzy a plná sil. Z toho usuzuju, že Trumbera
opustil druhý břeh a vrátil se mezi živé."Němě jsem Patty naznačila: Ano.„No jo, jo, jo, jasně že vrátil, Tome," drmolila Patty.„To je dobře, moc dobře," pochvaloval si otec. „A jak ses vůbec
včera v noci dostala domů? Ztvrdla jsi tady pěkně dlouho. Našla
jsi rytíře v zářivé zbroji, který tě odvezl do Čarodějova Stromu?"
HI ÚROKY SNIH(OlPatty se tvářila jako špatně vyřezaný svátý, ale já cítila, jak mi
po celém těle běhá mráz.„Včera večer? “ přemítala Patty nahlas, protože pořád ještě nepo¬
chopila, jak se ta hra hraje. „Vyzved mě manžel, jako vždycky. Máme
totiž jen jedno auto. Omlouvám se, Tome, dáš si ještě trochu kafe?“„No dobře, tak ještě slzu, abych viděl na cestu. Děkuji vám,
mladá dámo.“Bylo mi jasné, že táta už zase odplul někam pryč. Belinda zmizela
v nedohlednu a z Patty se stala „mladá dáma“. Opět se ocitl v zemi
stínů, mezi cizinci, které nezná. Jeho návštěvy nikdy netrvaly dlouho.Přesto mi stačil podsunout nápovědu, kterou jsem potřebovala,
abych křížovku vyluštila.„Tehdy jsi vyzvedla Postýlku v Čarodějově Stromě v sobotu ráno,
je to tak?“ obrátila jsem se na Moniku. „A odvezla jsi ji sem do jí¬
delny, ne?“Monica nechápavě vraštila čelo a hladila Moodyho urnu. „Pro¬
miň, zlato, co jsi říkala?“ pípla.„V sobotu. Den po Jeremiahově zmizení. Vyzvedla jsi Postýlku."„Myslíš? No jo, máš pravdu, bylo to tak. Trumbera nechtěl nasko¬
čit, tak mi zavolala, jestli bych se pro ni nestavila cestou do města.
Úplně jsem na to zapomněla. Ale proč je to tak důležitý?"„Není," zavrtěla jsem hlavou. „Je úplně jedno, jak se dostala do jí¬
delny. Důležitý je, jak se noc předtím dostala z jídelny ke svýmu
přívěsu v Čarodějově Stromě. Vlastní auto s sebou neměla. Zůstala
tady uvězněná. Kdo ji odvezl domů?“Monica se na mě podívala, jako by čekala odpověď. „Ty to víš?"
zeptala se.V	tu chvíli jsem to ještě nevěděla.Ale v příštím okamžiku mi to docvaklo. Jo, věděla jsem to. Sníh
kolem mě roztál a mně bylo jasné úplně všechno. Věděla jsem, kdo
odvezl Postýlku domů. Věděla jsem, kdo ji zabil. Věděla jsem, jak
zemřel Jeremiah. Věděla jsem, jak se tělo Paula Nadlera dostalo
k řece do Stantonu. Věděla jsem, jak mohl někdo nechat stát bílý
F-150 u jezera Shelby a proč nikdo nepřijel vyzvednout řidiče.Za tím vším byl jediný člověk.
302BRIAN FREEMANJeden muž na motocyklu.„Shelby?“ zeptala se mě Monica. „Kdo tehdy večer odvezl Po¬
stýlku domů?“„Poutník s dobrými úmysly,“ odpověděla jsem.Dojela jsem do motelu a vzbudila agenta Reeda.Od chvíle, kdy Rose podnik prodala, se to tam jmenovalo Avery
Weir Inn, ovšem my jsme tomu všichni pořád říkali Odpočívej
v pokoji. Na posteli v Reedově pokoji jsem uviděla otevřený počítač,
ale víčka měl agent těžká, jako by si při práci trochu zdříml.„Shelby," zvolal překvapeně a podíval se na hodinky. „Děje se
něco?“„Jo. Myslím, že jo. Chci se tě na něco zeptat. Vzpomínáš si na ten
vzkaz, co ti Adam nahrál, když jste poprvé dorazili do města? Ten,
kvůli kterýmu málem vyletěl z práce ?“„Samozřejmě," přikývl Reed a zvedl oči ke stropu.„Bude to znít divně, ale máš ho ještě schovaný?"Nechápavě se na mě zadíval. „No, někde určitě bude archivovaný,"
pokrčil rameny. „FBI schraňuje úplně všechno, o tom nepochybuj.
Ale bude mi pár minut trvat, než to na našem serveru najdu. Proč?
Co se děje?"„Potřebuju si to ještě jednou poslechnout."Reed zaznamenal, jak se tvářím. Rázem byl dokonale vzhůru.
„Jasně," přikývl. „Uvidíme, jak se s tím popasuju."Sebral notebook z postele a přenesl ho na kulatý stolek pod ok¬
nem. Posadil se a začal bušit do klávesnice. Zavřela jsem za sebou
dveře pokoje, aby se dovnitř už dál nedral studený zimní vzduch.
Reed psal a občas se na mě tázavě podíval. „Tak povíš mi konečně,o	co tady jde?" nevydržel to po chvíli.„O řízení v opilosti. Jsem si naprosto jistá, že právě o tom to
celý je."Reedovy prsty ztuhly nad klávesnicí. „Cože?" vyhrkl.„Žádný únos. Žádný zneužití. Jen řízení pod vlivem."Reed na mě nenaléhal, abych mu to vysvětlila. Sklopil pohled
ke klávesnici a soustředil se na počítač. Trvalo mu jen pár minut,
HLU80KÝ sníh5 03než se úspěšně probojoval k uloženému záznamu Adamova vzkazu.
Popis nahrávky udával čas těsně před jednou hodinou oné sobotní
noci před deseti lety. Pobídl mě, abych se soustředila, a pak na¬
hrávku pustil. Už jsem ten vzkaz jednou slyšela, ale vlastně jsem si
vůbec nepamatovala, co tehdy Adam navykládal. Jen jsem věděla,
že to bylo hrozné, a měla jsem pravdu.„Zvláštní agente Reede, tady zástupce šerifa Adam Tivilley. Jen mě
tak napadlo, ze se vám ohlásím po fakt plodným dni, během kterýho
jsem prověřil všechny hajzly v okolí. Jo, děkuju vám za projevenou
důvěru. Vsadím se, že vám to připadalo náramně vtipný. Počítám,
že jste se u toho všichni chlámali jak pominutý. Člověče, to si ti vaši
federálové fakt myslí, že jsou rockový hvězdy, nebo co? Nejspíš si
říkáte, že jste něco víc než ta banda vidláků, co se pinoží v tomhle
zapadákově. Hele, víte co? Jste jenZvedla jsem ruku, aby Reed zastavil přehrávání. Dál nebylo
nutné poslouchat. Přiznám se, že teprve teď mi došlo, co Adam
vykládal. A dál to bylo mnohem, mnohem horší, plné urážek a spro¬
sťáren. Jenže mně ve skutečnosti nešlo o Adamův sotva artikulo¬
vaný, opilecký hlas.Poslouchala jsem, co se děje v pozadí.„Slyšel jsi to?“ obrátila jsem se na Reeda.„Co jako?“ podíval se na mě Reed.„Muziku.“Pustil to ještě jednou a tentokrát to zaznamenal taky. Hudbu
z autorádia. Byla blízko, hodně blízko, tak blízko, že když Mick
Jagger spustil skřehotavé „Under my Thumb“, Adam nejspíš seděl
přímo u reproduktoru.„Ta hudba pochází z F-150,“ oznámila jsem Reedovi. „Adam tam
byl. V kempu.“
45Hned po rozednění jsem Adamovi zavolala, že bych se s ním chtěla
setkat.Ve starém kempu U Mittelských borovic byla zima a čistý vzduch.
Panovalo téměř naprosté bezvětří a větve stromů se ani nehnuly.
Šedivá zima vyklidila pole a dopřála mýtině, aby se pod modrým
nebem zaleskla. Sněhová pokrývka se blyštěla jako diamantové
pole. Došla jsem sněhem, který mi sahal až k lýtkům, doprostřed
paseky a tam si našla padlý kmen. Odmetla jsem sníh a posadila
se. Cekala jsem.Adam dorazil po deseti minutách.Sledovala jsem ho, jak přichází. Na sobě měl uniformu a klobouk
stažený do čela jako štít, za nímž je možné se schovat. Byl to šerif,
ale mně už zase připadal jako kluk, zbrklý a nezodpovědný. Teď
teprve jsem viděla, co s ním udělaly roky viny a špatného svědo¬
mí. Snažila jsem se představit si, jaké je tajit v sobě tak příšerné
tajemství a vidět, jak se člověku odráží v očích, kdykoliv se podívá
do zrcadla.Došel až úplně ke mně a já pozorovala, jak se z mé tváře snaží
vyčíst, o co jde. Že by to věděla? ptal se sám sebe.Stoupl si nade mě a mžoural do sluníčka. Jeho stín se táhl daleko
za něj. „Shelby,“ oslovil mě.„Ahoj, Adame.“„Co se děje? Proč tak brzo ráno?“„Chci se tě na něco zeptat.“„Jo? A na co?“
HLUBOKÝ SNIH505„Chci vědět, jestli to byla nehoda."Snažil se zachovat klid, ale viditelně ztuhl. „O čem to mluvíš?"
dostal ze sebe.„O Jeremiahovi ne. To vím, že byla nehoda. Mluvím o Postýlce.
Chtěl jsi to udělat? Bylo to schválně? Nebo jsi prostě dostal vztek
a strčil do ní, až upadla?"„Děláš si srandu?"„Ale kdepak. Nedělám. V čem byl problém? Chtěla, abys jí za¬
platil za to, že bude mlčet? Violet tvrdí, že Postýlka se drobnému
vydírání nevyhýbala. Potřebovala peníze a ty jich máš fůru."Adam zavrtěl hlavou, jenže byl mizerný herec. V tu chvíli už se
klepal po celém těle. „Mám dojem, že ti vážně přeskočilo, Shelby,"
dostal ze sebe. „Měli bychom přivolat pomoc."Zvedla jsem se z padlého kmene a rázem jsme stáli proti sobě
jako rovný s rovným.„Když jsem se Postýlky zeptala, kdo ji tehdy před deseti lety
v sobotu večer dovezl domů, už se chystala odpovědět, žes to byl
ty. Je to tak? Odvezl jsi ji domů na motorce," dorážela jsem na něj.
„Jenže pak zaznamenala, jak jsi sebou škubnul, zarazila se a byla zti¬
cha. Došlo jí, že nechceš, aby mi to řekla. Muselo jí to vrtat hlavou.
Než ses stačil vrátit, všechno jí docvaklo, že je to tak? Vyhrožovala,
že tě napráská. Začali jste se hádat. Chytils ji za ramena, praštil
ji, ona upadla a bouchla se do hlavy. Upřímně doufám, že to byla
nehoda. Postýlka byla moje kamarádka. Nechci si představovat,
žes za ní jel, abys ji zabil."„To už vážně přeháníš, Shelby. Odjíždím."„Kdepak, nikam nepojedeš, šerife. Potřebuju ti převyprávět jeden
příběh."„Jakej příběh?"„Chci ti povědět, co se stalo Jeremiahovi. Agent Reed a já jsme
strávili většinu noci tím, že jsme zjišťovali podrobnosti. Jo, ono	tom ví taky všechno. Asi jsme se dostali docela blízko k pravdě,
ale kdyby to někde bylo špatně, prostě mě zaraz. Platí?"Adam na mě koukal bezvýraznýma, prázdnýma očima a nic
neříkal.
BRIAN FREEMAN„Víme, že si Paul Nadler půjčil F-150 a setkal se s Jeremiahem,“
začala jsem. „Vsadím se, že ti dva si okamžitě padli do oka. Starý
pán a malý kluk. Nadler se ho nejspíš zeptal, jestli ví, kde je ten starý
kemp, a Jeremiah odpověděl: No jasně, znám to tam. Tak vyrazili
na cestu. Dojeli sem. Přímo sem. Pro Jeremiaha to muselo být ne¬
uvěřitelný dobrodružství. Hledal kameny. Hrál si s badmintonovou
raketou. Skládal lego. Pouštěl si písničky z autorádia. Počítám, že se
těšil, jak bude tenhle úžasný zážitek všem vyprávět, až se vrátí domů.“
Podívala jsem se přes rameno na chatičku, kde ti dva zakotvili.
Ted vládla zima. Tehdy bylo léto. Anna měla pravdu. Najednou
jsem pocítila, že Jeremiah je všude kolem.„V pátek to byla legrace," pokračovala jsem, „jenže v sobotu se za¬
čalo chlapcovo nadšení postupně vytrácet. Jeremiaha přemáhal stesk.
A o slovo se hlásil taky hlad. V batohu toho asi k jídlu moc neměl.
Telefon se mu vybil. Stýskalo se mu po rodině a přemýšlel, co má
udělat. Nevím, kdy přesně Paula Nadlera skolil srdeční záchvat, ale
v jistým okamžiku muselo Jeremiahovi dojít, že ten roztomilý starý
pán se už neprobere. Přesně jako jeho dědeček. Z dobrodružství se
rázem stala noční můra plná běsů. A když se v sobotu večer setmělo?
Když začaly lítat blesky a burácel hrom? Chudák kluk. Musel být
hrůzou bez sebe. Nejspíš mu pomáhalo jen to, že si ve voze pouštěl
autorádio, jenže nechal motor běžet spoustu hodin. Nakonec začal
docházet benzín a už ho fakt moc nezbývalo. Je mi zle, když si
představím, jak je tu Jeremiah sám, schovává se v chatičce a přemítá,
jestli ho vůbec někdy někdo najde.“Zadívala jsem se Adamovi do očí.„Ale dočkal se,“ dodala jsem. „Našel jsi ho ty.“Naprosté bezvětří narušil náhlý poryv větru. Přihnal se přes
louku a strhl Adamovi z hlavy klobouk. Hnal ho po sněhu jako
starou pneumatiku. Adam se ani nepokusil klobouk dohnat.„Došlo mi, že sobota pro tebe byla totální den blbec,“ pokračovala
jsem. „Pro FBI jsi dělal práci, která byla úplně na draka. Byl jsi uta¬
haný. Navíc naštvaný. Smrděl jsi jako táborová latrína. Tak jsi zapad
do Ztracený díry, lil do sebe chlast a sypal svoje trable na Postýlku.
Když v jídelně konečně zavřeli, odvezl jsi ji domů. Seděla za tebou
HLUBOKÝ SNIII107na motorce a lilo jako z konve. Nebylo to moc chytrý, Adame. Byl jsi
fakt hodně nalitej. Mohl jsi vás oba zabít. Ale k přívěsu jsi to zvládl.
Co jste dělali, když jste tam dorazili? Chlastal jsi dál? Nebo ti Po¬
stýlka poskytla něco ze svých tajných zásob? Perník? Koks? Háčko?
Vyspal ses s ní, nebo jsi byl příliš nametený a nakrknutý, než abys
byl v posteli k něčemu? To ti nejspíš náladu taky nezvedlo.,Teď už
jsi byl doopravdy nasraný. Takže sotva přestalo pršet, oznámil jsi
Belindě, že jedeš domů. Vyšla s tebou ven a uslyšela hudbu. Rádio
vyhrávalo rock-and-roll už kolik hodin. Stejně jako předcházející noci.
Postýlka si byla jistá, že to mají na svědomí Gruderové. Požádala
tě, abys tam zajel a zatrhnul jim to, což jsi taky udělal. Vydal ses
na motorce po lesní cestě, ale brzy ti došlo, že to nemůže přicházet
od Gruderových. Muzika se linula přesně z opačné strany. A tehdy
jsi vyrazil ke starýmu kempu.“Viděla jsem to naprosto živě. Znala jsem Adama. Představovala
jsem si ho, jak zastavuje na konci cesty a kráčí za hudbou směrem
k chatičkám jako za zvukem Sirén. Musel tušit, co tam najde. Muse¬
lo mu dojít, že z něj bude hrdina. Vždyť měl do krve napumpovanou
pořádnou směs alkoholu a adrenalinu.„Dojel jsi sem a uviděl to. Tady stál. Bílý Ford F-150. Volal jsi Jere-
miahovo jméno? Ne, nejspíš ne. Pořád sis myslel, že ho někdo unesl.
Předpokládal jsi, že ten, kdo to udělal, bude poblíž. Tak jsi začal
prohledávat chatičky a našel jsi ho. Byl v pořádku. Naživu. A navíc
sám, nepočítáme-li mrtvýho starce, co ležel na matraci. Rozběhl se
Jeremiah k tobě? Objali jste se? Kruci, Adame, to musela být chvíle.
Fakt. Umím si představit, že jsi byl nadšením bez sebe. Tolik lidí ho
hledalo, tolik pomocníků k nám kvůli tomu přijelo zdaleka, tolik
novinářů se tu motalo, všichni federálové s tebou jednali jako s onu¬
cí - a nakonec jsi Jeremiaha našel ty. Ty. Úplně sám. Určitě budeš
v televizi. Teda v opravdický televizi. Newyorský diskusní pořady.
Obálky časopisů. Možná i film. Budeš slavný.“Cítila jsem, jak se mi slova zadrhávají v hrdle. Nezamlouvalo se
mi, jak s ním jednám. Ani trochu.„ A tehdy jsi nahrál ten vzkaz pro agenta Reeda, že je to tak? Když
jsem to poslouchala, slyšela jsem ti to v hlase. Ten samolibý pocit
BRIAN FREEMANzadostiučinění. Všem jsi jim ukázal, co jsou zač, všem těm nadu¬
tým federálům. Až na to, že jsi byl namazaný, a tudíž netrpělivý.
Správně jsi měl zavolat pro posily, Adame. Stačil jeden jediný hovor
otci a pak jsi tam mohl s Jeremiahem čekat, až dorazí kavalérie.
Jenže to ti nepřipadalo dost velkolepý, co? Nechtěl jsi dopustit,
aby chlapce odvez domů někdo jiný. Tohle přece musíš udělat sám.
Dopravíš ho domů a tam ho předáš do náruče matce. Tak ses ni¬
komu neozval. Ani otci. Ani mně. A už vůbec ne agentu Reedovi.
Zástupce Adam Twilley celou situaci zachránil. Jenže v pick-upu už
nezbýval skoro žádný benzín, viď? Nádrž byla v podstatě prázdná.
Tak jsi Jeremiahovi navrhl: Co kdybysme se spolu trochu projeli?
Už jsi někdy seděl na motorce?“V	Adamově obličeji jsem viděla zděšení a bolest.Bylo mi jasné, že mám pravdu.„Jeli jste a tys cítil, jak se tě chlapec drží kolem pasu jako klíště.
Musel jsi mít pocit, že se vznášíte. Myslel jsi na budoucnost a na to,
jak se ti změní život. Představoval sis, jaké to bude, až Ellen Sloa-
nová zase uvidí svého synka. Přemítal jsi o všech lidech od médií,
kteří s tebou budou dělat rozhovory a fotit tě přitom. Uvažoval
jsi o všem možném, jen ne o tom, na co jsi myslet měl. Na cestu.
Na vlhký asfalt. Na motorku. Jednu zatáčku jsi říznul příliš rychle
a to vás poslalo na zem, je to tak? Motorce podklouzla kola, co?
Spadl jsi. Jeremiah taky. Ty ses zvednul, on ne.“Potřásla jsem hlavou.„Snažím se představit si, jaký muka jsi prožíval, Adame, ale ne¬
daří se mi to. Prostě to nejde. Stačil zlomek vteřiny a všechny sny
se rázem změnily v noční můru. Našel jsi našeho chlapce, a místo
abys ho zachránil, zabil jsi ho. Žádný hrdina z tebe nebude. Všichni
tě budou nenávidět. Všichni ve městě, ve státě, v celý zemi budou
znát tvoje jméno. Adam Twilley. Opilý polda, co zabil pohřešova-
nýho kluka na motorce. Přijdeš o práci. Ocitneš se v base. Život
pro tebe skončil. Zmocnila se tě panika. Co mám udělat? Přece
nemůžu dopustit, aby se všichni dozvěděli, co se tu stalo. Nikdo
nesmí zjistit, že Jeremiah nebo Paul Nadler se vyskytli někde poblíž
kempu. Musel jsi zamést stopy.“
III IIII OK V SNIHPředstavila jsem si, jak stojí na silnici nad chlapcovou mrtvolou.
Jak ho vleče z náspu dolů do lesa. Jak sestavuje zoufalý plán.„Potřeboval jsi sehnat benzín do vozu. Tak jsi zajel zpátky k Po¬
stýlce, je to tak? Napadlo tě, že by mohla mít v kůlně kanystr. Jenže
když jsi byl v nejlepším, uslyšel jsi, že kolem přívěsu někdo courá.
Dennis Sloan. Vycítil, že ho pozoruješ. Byl si jistý, že tam s ním
někdo je. Ale měl jsi štěstí. Neodhalil tě. Odjel, tys sebral kanystr
a vrátil se do kempu, abys odtamtud stopadesátku dostal. Musel
jsi sebou hodit. Potřeboval jsi to stihnout, dokud je tma. Snažil
ses odstranit všechny důkazy, že tam Jeremiah někdy byl, jenže jsi
moc chvátal. Pár věcí ti uniklo, asi hlavně proto, žes o nich nevěděl.
Oblázky. Kostičky z lega. V komíně ztracený badmintonový košíček.
Nalil jsi benzín do pick-upu a na zadní sedadla nacpal mrtvolu pana
Nadlera. Motorku jsi položil na korbu. Pak jsi odjel tam, kde na tebe
čekal Jeremiah. Lopata byla v autě, nebo jsi ji vzal Postýlce z kůlny?
Ať tak, či tak, prostě jsi chlapce pohřbil. Vyhrabal jsi v mokré hlíně
jámu a do ní jsi ho uložil. Pamatuješ si pořád ještě místo, kde jsi to
udělal? Myslím, že něco takovýho člověk nezapomene. Doufám, že
si to pamatuješ, Adame, jelikož nás tam budeš muset dovést.“Dýchal stále rychleji a rychleji. Očima těkal ze strany na stranu,
jako by mohl najít únikovou cestu, kdyby se pořádně rozhlédl.„Pak už zbývalo jen zbavit se Paula Nadlera,“ nenechala jsem ho
vydechnout. „A auta. Takže jsi přejel přes celý okres až do Stantonu.
Byla to dlouhá cesta, ale nic bezpečnějšího se vymyslet nedalo, viď?
Šoupl jsi pana Nadlera do řeky kousek od pečovatelského domu.
Všichni si budou myslet, že utekl po svých a umřel. Jenže co s au¬
tem? To se nesmí najít nikde poblíž. Nechtěl jsi, aby si někdo pana
Nadlera spojil s F-150. Tak jsi nakonec dojel k jezeru Shelby, vůz
pořádně vyčistil a nechal ho tam stát. Načež jsi nasedl na motorku
a odjel domů.“Adam se na mě nedíval. Pohledem přejížděl po louce a sledoval
klobouk, který mezitím vítr zahnal až ke stromům. Když konečně
promluvil, byl z něj zase starý Adam. Nadutý James Dean Adam.
Hrdina s komplexem méněcennosti.„To je teda dobrej příběh, Shelby,“ poznamenal pochvalně.
.noBH I A N F im M A N„Hlavně je to pravdivý příběh. Viď?“„Jsem polda,“ připomněl mi. „Znám rozdíl mezi předmětem
doličným a spekulací. Poznám, když někdo drží v ruce důkaz
a když nemá vůbec nic.“„Na to bych nespoléhala, Adame. Budeme schopni prokázat, že
jsi v tom kempu byl, protože jsi nahrál ten vzkaz pro agenta Reeda.
A když budeme prohledávat okolí silnice odtud do Čarodějova
Stromu, dřív či později Jeremiaha najdeme. I po tak dlouhý době
objeví technici FBI něco, co s ním tebe a motorku propojí. S tím
počítej. Ale můžeš nám ušetřit námahu. Můžeš se přiznat k tomu,
co jsi proved, hned teď.“„Proč bych to dělal?“„Protože s tou vinou žiješ už deset let a zabíjí tě to. Jediný způsob,
jak se toho zbavit, je vyjít s pravdou ven. Zachránit se můžeš jen
tím, že se toho tajemství zbavíš. Pověz mi pravdu, Adame. Rekm
nám pravdu.“„Nám?“Ukázala jsem mu přes rameno. Adam se otočil. Všichni stáli
ve sněhu za ním, v tvářích zachmuřené výrazy.Ellen.Dennis.Adrian.Agent Reed.Stáli tam a dívali se na něj jako němá porota.„Jsme tady, takže nás můžeš k Jeremiahovi dovést,“ vyzvala jsem
ho. „Nemáš pocit, že je načase, Adame? Chlapec by se měl vrátit
domů. Pověz nám, kde je.“Adam se pokusil něco říct, ale nedostal ze sebe ani hlásku. Zt재
ka polkl. Sevřel horní ret mezi zuby a kousal se do něj. Pořád uma¬
nutě mrkal, až si z oka vymrkal jednu jedinou slzu a ta mu stekla
po brunátné tváři. Prsty sevřel do pěstí.„Prosím, Adame,“ naléhala jsem na něj. „Doveď nás tam.“Vrávoravě se začal brodit závějemi pryč ode mě. Neutíkal. Věděl,
že nemá kam jít. Nikdo neřekl ani slovo. Sloanovi mlčeli. Agent
Reed taky. Nikdo se ho nepokusil zastavit. Vydala jsem se v jeho
HLUBOKÝ SNIIIstopách. Přešli jsme Společně přes celou paseku, zapadli do lesa
a dorazili na konec lesní cesty. Adam dokráčel k autu. Sledovala
jsem ho, jak se u dveří pro řidiče zarazil a ztuhl. Oběma rukama si
sevřel hlavu, jako by tím mohl umlčet vzpomínky, které se mu v ní
honily. Pak se obrátil a zadíval se na mě. Naše pohledy se potkaly,
měl výraz člověka, který se topí a docházejí mu poslední zbytky
vzduchu v plicích.Nasedl do vozu. Já se posadila do svého auta. Věděla jsem, kam
pojedeme. V závěsu za sebou jsme se rozjeli po lesní cestě směrem
k Čarodějovu Stromu. Adam jel pomalu a dopřával mi, abych využí¬
vala koleje, které udělaly jeho pneumatiky. Projeli jsme jednou ostrou
zatáčkou. Pak další. A pak se před námi otevřela přes půl kilometru
dlouhá rovinka. Na jejím konci nás čekal sešup se serpentinami
a značkou nabádající řidiče, že mají zpomalit.Zaslechla jsem, jak motor přede mnou zaburácel. Adamovo auto
začalo zrychlovat jako letadlo rozjíždějící se po ranveji. Pneuma¬
tiky kvílely, a jak se rychlost zvyšovala, zadek vozu sebou smýkal.
Za ním se zvedala oblaka sněhu. Na okamžik jsem si pomyslela,
že se pokouší pláchnout, ale nebylo to tak. Když mi došlo, co se
chystá udělat, spustila jsem okýnko a křičela na něj.„Ne, ne, ne, nedělej to!“Neslyšel mě, už byl moc daleko. Taky jsem přidala, ale dohnat
jsem ho nemohla. Adam se řítil po rovince jako raketa. Brzdová
světla se ani jednou nerozsvítila. Před ním se vynořily serpentiny,
ale on nezpomalil. Volantem ani nehnul. Vůz vrazil do sněhové
bariéry, vyletěl do vzduchu a opustil silnici, chvíli plachtil, pak
na nepatrný okamžik zůstal viset nad zemí, načež sebou praštil
mezi stromy za zatáčkou. Slyšela jsem vražedné skřípání drceného
plechu a třesk sypajícího se skla.Zastavila jsem, vyskočila z vozu a dala se do běhu. Okraj silnice
padal do třímetrové hloubky a dole se vinul zamrzlý potok. Napůl
jsem sklouzla, napůl spadla z náspu dolů. Adamovo auto leželo
mezi stromy na střeše a kola se mu pořád ještě točila. Z motoru
unikala syčící pára. Dobrodila jsem se k vraku, sedla si na bobek
a nakoukla dovnitř, ale přední sedadlo bylo prázdné. Zadívala
BRIAN FREEMANjsem se mezi holé větve stromů a uviděla, že Adam leží o kus dál
zkroucený na zemi. Proletěl předním sklem jako projektil. Sotva
jsem se k němu dostala, pochopila jsem, že je mrtvý. Obličej měl
zbrázděný pramínky krve. Hlava ležela na stranu, jako by šlo o po¬
škozenou panenku. Byl ještě teplý, ale už nežil.Poslouchala jsem, jak rychle vdechuju a vydechuju vzduch. Pot
na těle mě studil a bylo ho hodně. Boty jsem měla úplně promáče¬
né. Les kolem nerušeně pokračoval v zimním spánku. Nebylo tu
nic než já, stromy, sníh a potok, přesto jsem cítila, že tam nejsem
sama. Zmocnil se mě naprosto neskutečný pocit, že tu je někdo se
mnou, někdo, kdo čekal, až dorazím. Pomalu jsem se otočila dokola.
Nikde nikdo. Ale mezi duby a borovicemi se tísnila skupinka bříz.
Jejich kůra se odchlipovala jako barva na starém obrazu a jejich
černobílé kmeny byly pevně zakořeněné do země jako sloní nohy.
Jedna z těch silných bříz mě k sobě volala a já se prodírala sněhem,
abych se k ní dostala.V	tu chvíli jsem to znamení uviděla.Kříž vyřezaný do kmene.Jen dva prosté zářezy do kůry, před deseti lety nemohly být
v letním porostu vůbec vidět. Jenže kříž rostl se stromem. Kmen
mohutněl a sílil a kříž s ním. A celou dobu prosil, žebral, aby si ho
někdo všiml a pochopil, co tam dělá.I	v mrazivém chladu zaplavila moje tělo vlna horka. Země u mých
nohou byla posvátná.Někdo tu byl pode mnou pohřbený a já věděla, o koho jde.
46Deset let po jeho zmizení jsme konečně mohli Jeremiaha Sloana
dopravit domů.S pomocí propanbutanových hořáků a termoizolačních při¬
krývek se nám podařilo rozpustit led na zemi a v rozměklé hlíně
opatrně vykopat u kořenů břízy jámu. Metr pod povrchem jsme
našli dětskou kostru. Adam pohřbil Jeremiaha s rukama zkří¬
ženýma na hrudi. Jestli můžou kosti vypadat smířeně, tak tahle
mrtvolka působila dojmem, že tam celou dobu leží v naprostém
klidu a míru.Chlapcovy nedělní šaty se dávno rozpadly a zbyla po nich jen
zrezivělá kovová přezka od pásku a gumové části tenisek, co měl
na nohou. Z batohu, který si Jeremiah nesl s sebou, toho zbylo dost.
Mráz, tání, vlhko i brouky přežily zipy, silné vinylové kusy i umělou
hmotou obšité kapsy. Badmintonová raketa byla obalená hlínou,
ale jinak zůstala neporušená. Vybitý mobilní telefon byl bezpečně
uložený v zapnuté kapse a nezničitelném pouzdře, jež mělo odolati	klukovským útokům. Agent Reed telefon vzal, aby ho předal techni¬
kům FBI k analýze. Pokud se podaří z Jeremiahova mobilu vydolovat
nějaké fotky, budu chtít, aby je dostali rodiče.Strávili jsme na onom místě skoro celé tři dny. Byl to od nás všech
úctyhodný výkon. Když jsme chlapce vynášeli na světlo, Sloanovi
byli u toho, všichni tři. Novináře jsme drželi v odstupu, aby rodina
mohla s Jeremiahem strávit nerušenou chvilku. Ze svého místa
jsem viděla, jak Adrian bráškovi něco šeptá. Jsem si prakticky jistá,
že to bylo Vítej zpátky. Ellen a Dennis se drželi za ruce a pevně se
BRIAN FREEMANobjímali. Náklonnost, kterou ten okamžik vyvolal, nevydrží dlou¬
ho, ale alespoň chvíli společně prolévali slzy jako rodina, drželi
zase pohromadě.Poslední den jsme Jeremiaha převezli zpátky do Světa a já přitom
vzpomínala na první den, kdy chlapec zmizel. Zní to divně, ale
otec měl vlastně celou dobu pravdu. Nevěřil, že Jeremiaha unesl
někdo cizí. Současně byl skálopevně přesvědčen, že zdejší lidé jsou
ve své podstatě hodní a že pro celou záhadu se najde nějaké vcelku
nevinné vysvětlení. A našlo.Jen to bohužel nemělo šťastný konec.O tři týdny později měl Jeremiah pohřeb a my se s ním přišli
všichni rozloučit. Vypadalo to, že na obřad přijeli lidé z celého
státu. Tisíce smutečních hostů odhodlaně postávaly dlouhé hodiny
v zimě, aby se chlapci poklonily. Ze zatáčky, u které na nás čekal, až
ho najdeme, se stalo poutní místo, pokryté květinami zamrzajícími
do podoby jemného porcelánu. Chlapcova tvář a jeho úsměv nás
přestaly pronásledovat na fotkách s pohřešovanými osobami, jak to
dělaly celých deset let. Konečně měl trvalý domov.Před samotným obřadem vystoupili Sloanovi v kostele s krátkým
rozloučením. Chtěli poděkovat městu a policii, že to nikdy ne¬
vzdaly a pořád neztrácely naději. Nejdřív promluvil kněz. Po něm
vystoupili Ellen, Dennis a Adrian. Načež šli od člověka k člověku
a s každým si podali ruku. Všichni jsme brečeli, ale byly to slzy
úlevy odplavující deset let utrpení.Když došla Ellen ke mně, vložila mi cosi do ruky. Podívala jsem
se do dlaně a uviděla hladký, plochý oblázek, jaký by se velmi hodil
mezi další kamínky do stély uctívající mrtvého.„Uplynulých deset let jsem ten kámen nosila každý den v kapse,“
zašeptala mi Ellen. „Našla jsem ho v Jeremiahově pokoji. Přísahala
jsem si, že ho neodložím, dokud chlapce nenajdeme. A teď se to
díky vám podařilo. Chci, abyste si ho nechala.“Snažila jsem se něco říct, ale došla mi slova.Ellen mě políbila na tvář a kráčela dál.Byl to pro nás všechny den zúčtování a rozhřešení. Byl tami	Lucas a omlouval se Sloanovým za to, co jeho dědeček způsobil.
III IIII O K V SNIHDennis Slo&d ho sevřel v medvSdítn objetí a odpověděl mu, že Bůhnechtěl, aby byl Paul Nadler v hodině své smrti sám, tak mu seslal
Jeremiaha.Moc ráda bych tomu věřila.Přišel taky agent Reed. A Monica, která s sebou vzala Moodyho
v urně. A Rose. Taky Violet. Jo, a Jeannie Samperová a všechny její
děti. A táta, kterému to v obleku moc seklo. Přála jsem si, aby byl
schopen pochopit, že ta letitá záhada konečně dospěla k závěru,
ale on byl ponořen hluboko do svých vlastních záhad.Byli tam všichni až na jednoho člověka, kterého bych tam ráda
viděla. Pokaždé když se otevřely dveře, probudily ve mně naději,
ale obřad začal i skončil bez něj.Anna nepřišla.O	něco později toho dne vzal můj život naprosto nečekaný obrat.Seděli jsme s Monikou a tátou už zase ve Ztracené díře, když
vtom dovnitř vrazila Violet a rázovala přímo k našemu stolu. Posa¬
dila se vedle otce, ten se usmál a oslovil ji „mladá dámo“, protože
si nevybavoval, o koho jde. Violet kývla na pozdrav Monice, která
nevypadala ani trochu překvapeně, že ji vidí.„Zástupkyně šerifa Lakeová," oslovila mě Violet.Musela jsem se hodně snažit, abych po tomhle formálním oslo¬
vení neobrátila oči ke stropu. „Ahoj, Violet,“ odpověděla jsem.„Vím, že kongresmanka už ti vyjádřila vděčnost," změnila Vio¬
let nepatrně tón, „ale chtěla jsem i za sebe říct, že ti moc děkuju
za všechno, co jsi pro ni udělala."„Tos nemusela, ale cením si toho."A myslela jsem to vážně. Z nás dvou nikdy nebudou velké ka¬
marádky, ovšem jak na mě koukala, v pohledu měla něco, co jsem
tam nikdy předtím neviděla.Uznání.„Já už pochopitelně nezasedám v okresní radě," pokračovala, „ale
moji bývalí kolegové se domnívají, že jsem ta pravá osoba, která by
s tebou měla tuhle věc probrat."„Jo? A jakou věc?"
BRIAN FREEMANViolet se krátce podívala na Moniku a pak se zase soustředila
na mě.„Radu by potěšilo, kdybys zvážila možnost dělat do konce tohoto
funkčního období šerifa. Taky chtějí, abys věděla, že kdyby ses
pokusila ucházet se o tuto pozici v listopadových volbách, měla
bys jejich plnou podporu.“„Já? Šerifka?“„Od Adamovy smrti tu funkci zastáváš tak jako tak,“ upozornila
mě Violet. „Z toho soudím, že jsi o tom už přemýšlela."Ve skutečnosti mě to vůbec nenapadlo. Vím, že je to hloupost,
jenže já vůbec neměla čas uvažovat o budoucnosti. Přítomnost mě
spoustou drobností zaměstnávala víc než dost. Potíž byla, že když
jsem teď té nabídce koukala zpříma do očí a přemítala o ní, věděla
jsem, jak na ni budu reagovat.„Vyřiď radním," odpověděla jsem, „že si jejich důvěry velice vážím,
ale přijmout to nemůžu."„Ne?"„Je mi líto. Opravdu ne. Udělala bych to vážně moc ráda, ale
nejde to."Violet se mě nezeptala proč. Podle všeho jí to bylo jasné. Vyklouz¬
la z boxu, pak se sklonila a položila otci ruku na rameno. „Tome?
Pane Ginne?" oslovila ho. „Mohl byste nás chvíli nechat se Shelby
a Monikou o samotě? Nevadilo by vám to?"„Violet," zaprotestovala jsem, ale táta beze slova vysunul své
obrovité tělo z boxu.„Proč ne," poznamenal. „Vím, že holky si rády poštěbetají."Sledovala jsem ho, jak došel k pultu a tam mu Patty podala
kousek koláče s čokoládovými peckami.Violet si zase sedla proti mně. „Zřejmě jde o Toma, viď?" oslo¬
vila mě.„Ano."„Shelby, měla bys žít svůj vlastní život."„Já vím, jenže otec pro mě znamená opravdu moc. Nejsem ochot¬
ná odložit ho do nějakýho ústavu. Chci se o něj postarat sama."„Přijde chvíle, kdy ti stejně nic jinýho nezbude."
III IIII (I K V SNIH„Jasně, alt- zatím to jde a já se rozhodla, že budu s ním. A to se
neslučuje s funkcí šerifa, obojí se nedá zvládnout současně. Už tak
je to dost dřina.“„Mohla by sis dojednat pomoc,“ navrhla Violet. „Mohla bys najít
někoho, kdo by u vás bydlel a staral se o Torna, když jsi pryě.“
„Celodenní péěe?“ musela jsem se rozesmát. „Děláš si srandu?
Víš, kolik to stojí?“V	tu chvíli se ke mně naklonila Monica a vzala mě za ruku.
Jako by právě na tenhle okamžik čekala. „Ve skutečnosti by tě to
nemuselo stát vůbec nic, Shelby," prohlásila.„Jak to myslíš ?“Dál mě držela za ruku s pokorným klidem člověka, který ví, že
ji nikdy nepustí. „Drahoušku, chystám se odejít z práce. Je čas,
abych se odebrala do důchodu. Jestli mi - a taky Moodymu, po¬
chopitelně - u vás dokážeš najít místečko, tak se k tobě a Tomovi
ráda nastěhuju. Stejně tam přece patřím, srdce mi to velí. A tam
můžu být v téhle fázi života nejužitečnější. Když mě tam budeš mít,
soudím, že dokážeš zvládnout jak práci, tak péči o otce, co myslíš?“
Ta nabídka mi vyrazila dech. Zavrtěla jsem hlavou a ze všech sil
jsem se snažila, abych se nerozbrečela. „Moniko,“ dostala jsem ze
sebe, „nemůžu tomu uvěřit. Nevím, co na to mám říct.“„Řekni ano,“ poradila mi. „A totéž odpověz i Violet.“„Nevím, jestli to bude fungovat. Je to přece jen velká nálož.“„To se nedozvíme, dokud to nezkusíme, ne?“„Asi máš pravdu„Tom stejně vždycky chtěl, abys šerifkou byla ty.“„Já vím,“ přikývla jsem odevzdaně.„Upřímně si myslím, že až si to trochu promyslíš, zjistíš, že o tu
funkci ve skutečnosti stojíš," prohlásila Monica. „A budeš ji zvlá¬
dat na jedničku, to si piš. Ty ses pro tuhle funkci narodila, Shelby,
to je jednou pravda. Říká to každý, s kým jsem ve městě mluvila.
Všichni tě chtějí.“„To můžu potvrdit,“ přidala se Violet.Podívala jsem se na otce. Seděl u pultu a před sebou měl kelímek
s kávou a koláč. Jo, je to tak, vždycky chtěl, aby se moje kariéra
BRIAN r II r [ M A Nubírala tímhle směrem. A nepopírám, že jako malá holka jsem si
představovala, jak mi jednoho dne táta předá odznak a já to po něm
vezmu. Jen mě nikdy nenapadlo, že k tomu dojde za takovýchhle
okolností.Napřáhla jsem paži k Violet a potřásly jsme si rukama. „Dobře,“
přikývla jsem. „Neslibuju ti, že v listopadu půjdu do voleb. Počká¬
me si, jak se bude celý rok vyvíjet. Ale zatím můžeš radním oznámit,
že tohle volební období dosloužím.“Violet vypadala, že je sama se sebou spokojená. Dosáhla svého.
A já si byla naprosto jistá, že to s Monikou jistě probrala předem.„Blahopřeju, Shelby,“ podívala se na mě. „Právě ses stala šerifkou
mittelského okresu.“
47Městečko Svět si pomalu vydechlo.Novináři a přespolní vypadli a nechali nás být. Únor se změnil
v březen a sníh začal tát. Březen uvolnil místo dubnu a na stromech
se objevily pupeny. Život se den za dnem vracel do běžných kolejí.
Pokud šlo o mě, moje existence se změnila v nekonečný tanec
mezi vejci, ale zaplať pánbůh se ze mě a Moniky staly mistrovské
tanečnice. Nějak jsem všechny své závazky zvládala. Byla jsem
dcera. Byla jsem šerifka. Nádavkem jsem byla dobrovolnice, která
pomáhá Lucasovi a Jeannie se sovami. A ještě ke všemu jsem byla
holka s kytarou.Měla jsem všechno, co k životu potřebuju, ale přes největší zkla¬
mání jsem se přenést nedokázala.Však sami víte, ztratila jsem Annu. Selhala jsem.Ano, podařilo se mi odlákat ji od Willa Grudera. Vrátila se
ke mně domů, to ano, ale oheň v jejích očích vyhasl. Ve skuteč¬
nosti se mi po jejím vzdoru stýskalo. Od chvíle, kdy jsme našli
Jeremiahovo tělo, se z ní stala prázdná schránka bez života, bez
vášně. Karl, její otec, se ji snažil nějak oslovit, ale ona ho ze svého
života vypudila jako každého, kdo se jí pokusil pomoct. Přestala
docházet na terapii. Chlastala pořád víc a podle některých známek
taky užívala drogy, jako by jí všechny tyhle chemikálie dokázaly
pomoct ke klidu.Byla to neobyčejně hezká holka, dvacetiletá, ale chovala se, jako
by měla život za sebou. Snažila jsem se s ní promluvit, jenže ona
si jednoduše vyhrabala jámu a každý den do ní zalezla o něco
BRIAN I H L E M A Nhlouběji. Jeremiah našel klid, ale já měla pocit, že teď je v tom lese
pohřbená Anna.Někdy je snazší vyjít s mrtvými než se živými.Takhle se to táhlo celé týdny. Už jsem ztrácela naději, že se to
někdy změní.Pak jsem jednou, bylo to 1. května, přinesla domů balíček od
agenta Reeda. Říkala jsem si, že to, co je uvnitř, by mi mohlo ale¬
spoň trošičku pootevřít dveře k Anninu srdci. Bylo to jako vzkaz
z jejího dětství.Toho dne jsem se z práce domů dostala až po půlnoci. Nová
funkce mě často nutila, abych dělala dlouho do noci. Zaplať pánbůh
za Moniku, která se mé pracovní době bez námitek přizpůsobila
a byla tátovi vždycky k ruce. Oba jsem je zkontrolovala. Monica
spala ve svém pokoji a na nočním stolku vedle postele stál Moody,
otec byl u sebe a taky měl půlnoc. Věděla jsem, že Anna toho moc
nenaspí. Dokázala být vzhůru dlouhé hodiny. Často jsem uprostřed
noci zaslechla, jak se pohybuje po přízemí jako duch.Našla jsem ji v jejím pokoji. Ležela na zádech, oči měla otevřené
a zírala do stropu. Čím byla starší, tím víc mi připomínala Trinu.
A nejen zevnějškem. S odstupem jsem v její povaze rozeznávala
některé záporné rysy dávné kamarádky. Trina byla vždycky citově
odtažitá, prostě člověk, který si zakazoval chvíle nadšení, aby ne¬
musel zažívat okamžiky bolesti. Karl se mi před časem svěřil, že
Trina celý život trpěla hlubokými depresemi. Vůbec jsem o tom
nevěděla. Taky jsem nevěděla, jestli se to dědí z matky na dceru, ale
Anna šla zjevně v Trininých stopách. Pokud člověk nechce prožívat
smutek, udělá nejlíp, když si zakáže pocity vůbec. Tím se ode mě
lišila, já všechno prožívám až hanba.„Ahoj,“ oslovila jsem ji.Anna se na mě ani nepodívala. Jediná lampa v místnosti vydávala
tlumené světlo a vrhala kolem sebe stíny. Anna zírala do stropu,
obličej ponořený do šera. „Co chceš, Shelby?“ ozvala se. „Jsem
unavená.“„Mám něco, na co bychom se měly podívat společně,“ oznámila
jsem jí. „Myslím, že to budeš chtít vidět.“
II I II II (I K Y S N I li„O co jde?11Zvedla jsem flashku uloženou v plastovém sáčku. „Z FBI mi
konečně poslali všechno, co se jim podařilo vytáhnout z Jeremia-
hova mobilu. Myslela jsem si, že bychom se na to mohly kouknout
u mě na počítači.11„Ne, dík.11„Hele, vím, že to bude smutný, ale jestli tam jsou obrázky, ty
je nechceš vidět? Je to poslední vzpomínka na Jeremiaha, kterou
máme. Napadlo mě, že by sis ho tím alespoň na chvíli zase připo¬
mněla.11„Na žádný obrázky se dívat nechci.11„Jak myslíš. Možná jindy.11„Ne. Ani jindy. Prostě je nechci nikdy vidět.11Zastrčila jsem flashku zpátky do kapsy. Posadila jsem se vedle
Anny na postel a prsty jí jemně pročesávala plavé vlasy. Vůbec
nereagovala. Cítila jsem, že je naprosto otupělá.„To je vážně tak těžký na něj myslet?11 ozvala jsem se.„Vůbec na něj nemyslím.11„Nevěřím ti.11„Věř si, čemu chceš,11 povzdechla si. „Když někdo odejde, tak je
prostě pryč. Nějakým vzpomínáním ho zpátky nepřivoláš.11„Nepřivoláš, to máš pravdu. Ale zapomenout na něj taky není
dobrý.11Anna zavřela oči. „Jsem unavená, Shelby,11 vzdechla.„Tak jo. Dobrou. Snaž se trochu prospat.11Vyšla jsem z pokoje a opatrně za sebou zavřela dveře. Dokráčela
jsem k sobě, ale nerozsvítila. Otevřela jsem okno a pustila dovnitř
svěží jarní vzduch. Les a hřbitov byly zalité šedavým svitem měsíce,
který vykukoval za řídkými mraky. Chvíli jsem tam stála a dívala
se ven. Jaro je moje nejoblíbenější roční období, ale v tu chvíli jsem
na něj neměla myšlenky.Vytáhla jsem flashku z kapsy. Měla jsem pocit, jako bych v dla¬
ni držela Jerennahovu duši. Nechtělo se mi čekat až do rána,
abych se podívala, co nám odkázal. Pustila jsem počítač a flashku
do něj zasunula. Podle poznámky, kterou mi agent Reed poslal,
522BRIAN mil MANse technikům FBI podařilo z chlapcova mobilu obnovit skoro pět
stovek fotografií a zhruba stejný počet textových zpráv. To byla jeho
závěť a poslední vůle. Jeho poslední příležitost nám něco povědět.Nejdřív jsem si prošla zprávy. Rázem jsem se přenesla do minulosti.
Jeremiah byl zase naživu a všichni jsme byli o deset let mladší. Tak
dlouho jsme žili po té události, že bylo najednou divné připomínat
si, co se dělo „před“ ní. Pročítala jsem texty a usmívala se. Během
dlouhých letních dnů si často dopisoval s bratrem. Posílal Adriánovi
pitomoučké vtípky, jaké si mezi sebou vykládají malí kluci.Co mají společného pianista a letadlo ?Křídlo.Taky si psal s matkou. Samé běžné věci. Co bude k večeři. Kdy
musím být doma. Ano, sprchoval jsem se. Jedna ze zpráv mě vzala
u srdce. Poslal ji Ellen dva dny po pohřbu jejího otce.Kam odešel děda?Do nebe, odpověděla mu Ellen. Už jsme o tom přece mluvili, zlato.
On i babička jsou teďv nebi a jsou šťastní, jen se jim po nás stýská
stejně, jako se nám stýská po nich.Jasně, dodal k tomu Jeremiah.Nezapomínala jsem, že v době, kdy zmizel, pořád ještě nosil
nedělní oblek.Ve složce byly uložené i vzkazy psané kamarádům, ale k mému
překvapení nebyl ani jeden adresovaný Anně. Obnovené texty po¬
krývaly období zhruba roku před chlapcovým zmizením. Pokud
jsem mohla soudit, Jeremiah v určitém okamžiku odstranil zprávy,
které si s Annou psali, jinak z telefonu nic nevymazal. Předcházejí¬
cího léta to ještě byli nejlepší kamarádi a jsem si jistá, že si navzájem
vyměnili stovky vzkazů. Všechny byly pryč.Jedinou zprávu, která tam zůstala, poslal Jeremiah Anně brzy
na jaře.Pořád ještě se bojíš UrsulinyfOdpověď jsem tam nenašla.Zavřela jsem zprávy a přešla k fotkám.Našla jsem na nich svět viděný Jeremiahovýma desetiletýma
očima. Fotil úplně všechno. Zajíce uprostřed zadního dvorku.
III IIII O K Y SNIHIChrousta na fotbalovém míči. Roztleskávačky válející se po zemi.
Adriana, jak hraje počítačovou hru. Otce pochrupujícího v houpací
síti. List. Kliku na dveřích. Obrázky byly většinou rozmazané, jeli¬
kož chlapec nedokázal stát v klidu dost dlouho, aby přístroj zaostřil.Snímky začínaly v létě a šly proti proudu času, takže jsem se
s Jeremiahem brzo ocitla ve škole. Poznávala jsem desítky žáků
z nejrůznějších tříd. Uviděla jsem učitele, které jsem znala. Míst¬
nosti, lavice, tabule ve školní budově ve Světě a rozlehlý sportovní
areál venku. Klik klik klik. Ať jsem se podívala na cokoliv, nad vším
jsem se musela usmívat.Pak jsem narazila na fotografii Keitha Whalena a to mě zarazilo.Nebylo na ní nic neobvyklého. Šlo prostě o záběr, na němž Keith
pil vodu z fontánky na školní chodbě. Jeremiah pořizoval spousty
nesmyslných záběrů, přesto mi vrtalo hlavou, proč udělal zrovna
tenhle.Projížděla jsem další fotky a zase narazila na Keitha. Tentokrát
vystupoval z auta na školním parkovišti.A zase on, pro změnu v kavárně.A znova, v tomhle případě seděl za katedrou v prázdné třídě
a opravoval písemky. Celkem jsem našla téměř dvacet snímků,
na kterých byl Keith Whalen ve škole.To nebyla náhoda. Jeremiah ho špehoval.Našla jsem ve složce nejstarší Keithovu fotku. Prověřila jsem
si, kdy byla pořízena, a datum mi připadalo povědomé. Jeremiah
snímek pořídil ve stejný den, kdy poslal Anně jedinou zachovanou
zprávu.Pořád ještě se bojíš Ursuliny?Zmocnila se mě zvláštní předtucha. Pocit, že něco je opravdu
hodně špatně.Zhruba ve stejnou dobu se v Jeremiahově adresáři začaly obje¬
vovat také záběry komínků z placatých oblázků. Kdykoliv poblíž
Černého jezera na Keithově pozemku postavil kamennou věžičku,
vyfotil si ji. Našla jsem osm takových snímků, pořízených v roz¬
pětí několika týdnů. Sotva roztál sníh, začal tajně chodit k jezeru
a stavět tam své památníky.
BRIAN r R [ [ M A NZrychlila jsem prohlížení fotek.Věděla jsem, že tam na mě něco čeká.Během zimy pořídil Jeremiah jen pár záběrů. Většinou v domě,
nejvíc u sebe v pokoji. Stavby z lega. Boty. Kříže vyrobené z tyčinek
od nanuků. Vánoční dárky. Rodinný vánoční strom s rozsvícenými
světýlky. Snímek za snímkem jsem procházela jednotlivé měsíce.S každým dalším kliknutím prst na myši víc a víc váhal, jako
bych věděla, že z toho, co uvidím, budu nešťastná.A pak to přišlo.Pouze jedna fotografie měla datum 14. listopadu. Jedna jediná.V	předchozích i následujících dnech byla snímků fůra, ale z ono¬
ho dne zůstal v mobilu jen tenhle. Zajímalo by mě, jestli ostatní
odstranil.Bylo to selfie. Noční selfie nasvícené bleskem.Jeremiah natahoval krátkou paži, aby mohl záběr pořídit. Spat¬
řila jsem známý obličej šťastného, nevinného kluka, tvář, která nás
po jeho zmizení strašila celých deset let. Rozcuchané vlasy potře¬
bovaly ostříhat. V širokém úsměvu byl vidět jeden křivý zoubek.
Jenže já se nezaměřila na Jeremiaha, jelikož nebyl na fotce sám.Ne, tiskl se obličejem k tváři své nejlepší kamarádky a ta se
do objektivu culila stejně nebojácně jako on. Dvě děti na dobro¬
družné výpravě. Dvě děti na lovu Ursuliny.Jeremiah.A Anna.Byla tam s ním.I	pozadí za nimi jsem na fotografii poznala. Stáli před červeně
natřenými vraty vedoucími do stodoly Keitha Whalena. Večer 14.
listopadu. Den, kdy byla zabita Colleen.Co se tam dělo, viděli tehdy oba.
48Anna byla pryč. Dveře jejího pokoje zůstaly otevřené. První, co mě
napadlo, bylo: věděla to. Věděla, že tam ten snímek najdu.Vyběhla jsem z pokoje, abych ji šla hledat, ale pak mi šestý smysl
zavelel, abych se otočila a vrátila se dovnitř. Cítila jsem v tom pokoji
nevyslovitelnou hrůzu. Došla jsem rovnou k prádelníku, rázným
trhnutím otevřela horní zásuvku a oblečení vyházela na podlahu.
Všechno jsem vytahala ven, až zůstal šuplík úplně prázdný.Byla pryč. Věděla jsem, že ji tam má schovanou, a teď tam nebyla.Pistoli si vzala s sebou.Bleskově jsem seběhla ze schodů, strachem bez sebe. Hned tak
něco mě nevyděsí, ale teď jsem šílela. Východ dozadu do zahrady
byl pootevřený. Jako by tušila, že se ji dřív či později vydám hledat.
Odsunula jsem síťové dveře, popošla po mokré trávě a v matném
svitu měsíce zakřičela její jméno.„Anno!“Žáby kvákaly, hmyz bzučel, ale jinak jsem neslyšela vůbec nic.Zaregistrovala jsem řádku stop vedoucích mokrou trávou kolem
altánku dozadu. Na cestě ke hřbitovu zmizely. Dala jsem se do běhu.
Když jsem dorazila ke stromům, neviděla jsem ani na krok, jelikož
jejich korunami se měsíční světlo nedokázalo prodrat. Brečela jsem
a v jednom kuse ji volala.„Anno! Kde jsi?“Klopýtala jsem po cestě. Zakopávala o kořeny a kameny. Větve
a mokré listí mě šlehaly do obličeje. Kvákání žab bylo tak vtíravé,
že jsem toužila zacpat si uši. Podařilo se mi vymotat se na jeden
326BRIAN FREEMANhřbitovní palouček, tam jsem nad sebou měla otevřené nebe a hro¬
by se koupaly ve stříbřitém svitu. Kromě mrtvých tu nikdo nebyl.
Hlavně tu nebyla Anna. V duchu jsem prosila nebožtíky ležící pod
náhrobními kameny, aby mi pomohli, ale duchové se nijak nepro¬
jevili. Byla jsem sama.Věděla jsem, že se můžu okolními lesy štvát ve tmě celé hodiny,
a stejně ji nenajdu. Mohla být kdekoliv a na volání prostě nemusela
odpovídat. Přesto jsem nepolevovala a běhala spletí cestiček, hnaná
panikou. Kdykoliv mi pod nohou praskla větev, trhla jsem sebou,
protože jsem očekávala výstřel.„Anno!“Minula jsem další siluety hrobů osvětlené měsícem. Mezi kříži
a anděli zdobícími náhrobky jsem zahlédla sněžnou sovu. Pozoro¬
vala mě se vznešenou důstojností. Vlastně jsem čekala, že ji tam
uvidím. Každá životní křižovatka, ke které jsem kdy došla, se vy¬
značovala přítomností sovy. Konečně jsem se dopracovala k pravdě,
jíž se snažím celý život porozumět. Celé roky, co mě sova vyzývala,
abych zachránila nějaké dítě, vůbec nešlo o Jeremiaha.Tím dítětem, které potřebovalo pomoc, byla Anna.Pro tenhle okamžik mě Bůh zachoval při životě.Byla jsem zachráněna kvůli dnešku. Kvůli této chvíli.Proto jsem tehdy zůstala naživu a neumřela na schodech otcova
domu.Běžela jsem dál. Stezku, po níž jsem se pohybovala, jsem dobře
znala. Klikatila se po mírném svahu, kde jsme s Annou v zimě
jezdily na běžkách, vedla kolem starého nemocného buku, kterému
se tady říkalo Bartholomew, a pokračovala z kopce dolů k místu,
kde čekal Trinin hrob. A nejen Trinin. Zničehonic mi došlo, proč
Anna navštěvuje matčin hrob tak neochotně, proč se jí nechce
vydat se na tu loučku se všemi mlčícími duchy. Nebála se, že tam
uvidí Trinu.Byla tam totiž pohřbená i Colleen Whalenová.Cesta vedla dolů z kopce. Běžela jsem po ní, vítr v zádech mě
postrkával k rychlejšímu pohybu a měsíc mě vedl k mezeře mezi
stromy. Proběhla jsem mezi kmeny a spatřila ji. Anna stála jako
III IIIII) K Y SNIHnehybný stín přeci hrobem Colleen Whalenové. Byla zády ke mně.
Vítr jí cuchal vlasy.Uviděla jsem, že má v ruce pistoli.„Anno.11Neotočila se.„Anno, odlož tu zbraň.11Opatrně jsem postupovala mezi náhrobky, nechtěla jsem ji vy¬
plašit. Prošla jsem kolem Triny a položila dlaň na anděla zdobící¬
ho hrob. Cítila jsem drobnou elektrickou ránu a k tomu jako by
nějaký hlas říkal: Zachraň ji, Shelby. Podívala jsem se do hustého
lesa, který nás obklopoval, a cítila skryté pohledy sov. Všechny se
dívaly na nás.„Anno.11 Stály jsme jen pár kroků od sebe. Obešla jsem to tak,
abych se mohla postavit přímo proti ní. Mezi sebou jsme měly
Colleenin hrob, prostý plochý kámen položený na zemi a pomalu
zarůstající trávou a plevelem.Anně stékaly po tvářích slzy.Proudy, přívaly slz.„Anno, pověz mi, co se tehdy stalo, když jste byli s Jeremiahem.11Snažila se promluvit, ale hrdlo měla příliš sevřené. Pohodila
hlavou dozadu a začala se třást po celém těle.„Řekni mi to. Prosím.11Konečně ta slova ze sebe dostala a prosila jimi o odpuštění. „Byl
to můj nápad,11 vydechla.„Co?11„Jít hledat Ursulinu.11„A proč jste kvůli tomu šli zrovna k domu Keitha Whalena?11„Protože jsem si byla jistá, že ji tam ukrývá,11 odpověděla. „To
on přece napsal ten halloweenský příběh. Strašně moc toho o ní
věděl. Řekla jsem Jeremiahovi, že u sebe musí Ursulinu schovávat.11„Takže jste tam oba v sobotu večer vyrazili,11 doplnila jsem ji.„Jeremiah nechtěl jít,11 vysvětlovala. „Bál se, ale já ho ukecala.
Poradila jsem mu, ať se vyplíží z pokoje, a řekla mu, že se sejdeme
u lesa. Odtamtud jsme to vzali po cestičce kolem Černého jezera
k domu pana Whalena.11
.Í28BRIAN FREEMAN„Co jste tam viděli? Koho jste tam viděli?“„Nikoho.“„Netrap se tím, Anno. Není to tvoje vina. Prostě mi řekni, co jste
viděli. Byl tam Keith? Zahlídla jsi Willa a Vincea? Kdo tam byl?“
„Nikdo tam nebyl,“ naříkala. „Jen my dva.“„Já tomu nerozumím, Anno. Co se stalo?“Snažila se mi to přes slzy vyprávět. „Navrhla jsem, že bychom
měli prohledat stodolu. Řekla jsem, že by pan Whalen mohl držet
Ursulinu tam. Myslela jsem si, že ji bude mít v kleci nebo tak něco.“
„Takže jste vešli do stodoly?"„Ano.“„Co se dělo dál?“„Ursulina uvnitř nebyla. Nikdo tam nebyl. Jen já jsem tam našla
„Co? Cos tam našla?"Pokoušela se promluvit. Snažila se to říct. Ale nešlo to. Při kaž¬
dém vzlyku škubla celým tělem. Oči měla pevně zavřené a obličej
zkřivený utrpením. Hlava jí bezvládně visela na krku.„Zbraň," dostala ze sebe konečně. „Našla jsem tam zbraň."
Málem se pode mnou podlomila kolena.Celou dobu jsem byla vedle. Úplně mimo.„Ach ne. Ne, ne, ne. To ne, Anno."„Jeremiah říkal, že bysme ji tam měli nechat, ale já namítla: Co
kdybysme viděli Ursulinu? Tak jsem ji vzala do ruky. Vyšli jsme ze
stodoly, byla tma a nic jsme neviděli. Byli jsme kousek od domu
Čekala jsem. Čekala jsem, až uslyším pravdu.„A pak se ozval ten zvuk!" zvolala Anna zoufale. „Někdo tam
byl. Neviděla jsem, kdo to je, ale někoho jsem zahlídla a byla jsem
si jistá, tak strašně jistá, že je to Ursulina. Jen jsem na to namířila,
nesnažila jsem se vystřelit, nic takovýho, jenže vyšla rána. Prostě to
vystřelilo. Byla to hrozně hlasitá rána. A Jeremiah začal vyskakovat
a křičel: ,Dostala jsi ji! Tys ji dostala, Anno!‘ Tak jsme se na ni šli
podívat a ona tam na zemi ležela ta paní a byla celá od krve. Za¬
hodila jsem pistoli a dali jsme se na úprk. Ach bože, je mi to tak
líto, Shelby. Strašně líto. Nechtěla jsem to udělat. Prostě se to stalo."
„Kristepane, Anno."
III III) O K Y SNIHPředstavovala jsem si, jak laiilc holka v sobě nosí to strašlivé
tajemství. Den za dnem až do dospělosti. Přemítala jsem o tíze té
jediné noci, která ji drtila celých deset let. Pokročila jsem směrem
k ní a ke Colleen i nu hrobu, ale sotva jsem se pohnula, Anna zvedla
pistoli a přiložila si hlaveň ke spánku. Ruce se jí třásly a moc se jí
nedařilo je uklidnit.„To ne, Anno. Dej tu zbraň dolů. Prosím. Dej ji pryč, zlato. Ne¬
dělej to. Nesmíš to uděiat.“„Zabila jsem ji!“ rozkřikla se na mě. „Je to moje chyba. Všechno
je moje chyba. Úplně všechno. Paní Whalenová. Jeremiah. Moje
máma. Pana Whalena poslali do vězení, a já nic neřekla. Musím se
dočkat trestu, copak to nechápeš? Nezasloužím si zůstat naživu.“„To není pravda. To vůbec není pravda.“„Ale je!“Sledovala jsem, jak si tiskne pistoli k hlavě.„Anno, poslouchej mě,11 nevzdávala jsem to. „Kdyby tady paní
Whalenová stála s námi, určitě by ti řekla, že to byla nehoda. Nic
by ti nevyčítala/4„To je úplně jedno. Prostě jsem ji zabila.11„Máš před sebou celý život. Tak ho nezahazuj. Colleen Whale¬
nová by nic takového nechtěla. A tvoje matka by si to taky nepřála/4„Rakovina se jí vrátila hned potom/1 upozornila mě Anna. „Bylo
to kvůli mně. Já to způsobila!11Nebrala moje slova na vědomí. Rozhodla se věřit, že je nejhorší
z nejhorších, a nic jiného nehodlala poslouchat. Netušila jsem,
co mám dělat. V duchu jsem prosila sovu, aby se snesla z výšky
a vyrazila jí zbraň z ruky. Nebo aby se probudili duchové a pro¬
mluvili s ní. Potřebovala jsem pomoc. Jenže na celém hřbitově jsme
byly jen my dvě. Takže teď to záleželo výhradně na mně a na nikom
jiném.„Anno, podívej se na mě.11Zvedla zarudlé, ztracené oči. Pořád ještě jsem v nich viděla děv¬
čátko, kterým kdysi bývala.„Anno, dej mi tu pistoli.11„Ne. Už s tím nemůžu dál žít.11
BRIAN FREEMAN„Chápu to. Opravdu. Bolí to, strašně to bolí. Ale tak hrozně
těžký je to proto, že s tím žiješ úplně sama. Dál už to není potřeba.
Řekla jsi mi pravdu. Jsem tu pro tebe. Nikdy tě nenechám padnout.
Vždycky tě budu mít ráda.“Anna zavrtěla hlavou.Viděla jsem, jak položila prst na spoušť.„Copak to nechápeš, Shelby?“ zakvílela nešťastně. „Zavraždila
jsem ji.“„Anno, zlato, poslouchej mě. Vždyť ti bylo deset let.“Třásla se, až jí kolena narážela o sebe. Sledovala jsem zbraň
a všimla si, jak se prst napjal. Byly jsme na okraji propasti, ze které
už nebude cesty zpátky. Buď se Anna zastaví, nebo spadne dolů.
Zoufale jsem se snažila najít si k ní cestu.„Říkala jsi, že celých těch deset let tě Jeremiah navštěvuje ve snech,“
zkusila jsem to. „Proč myslíš, že se pořád vrací? Proč nemůže od¬
počívat v pokoji? Jen proto, že tě chce zachránit. Musíš naslouchat
tomu, co ti celou dobu říká. Musíš sama sobě odpustit.14Anna vzlykala a lapala po dechu. „Stýská se mi po něm. Moc se
mi po něm stýská,11 vydechla.T '	íC„Ja vím.„A po mámě taky. Strašně mi chybí.11„Já vím, zlato, já vím.11Postoupila jsem o krok blíž. Colleenin hrob jsem měla pod noha¬
ma. Natáhla jsem se přes náhrobní kámen, opatrně sevřela rukou
zbraň, sklonila ji k zemi a uvolnila ji ze sevření Anniných prstů.
Sama jsem ji pak vzala do ruky, položila do trávy a stoupla si na ni.„Je mi to hrozně líto, Shelby,11 zašeptala Anna.„Nemluv. A ničeho nelituj. Je po všem. Je úplně po všem.11Pevně mi kolem těla omotala paže a přitiskla se ke mně. Hlavou
mi drcla do tváře. Jemné mrholení se změnilo v déšť a ten se stal
hudbou, která bušila do stromů a hrobů. Stály jsme tam dlouho.
Poslouchala jsem, jak Anna vzlyká a slzy odplavují její minulost
pryč. Hladila jsem ji po vlasech a nechala ji pořádně vyplakat.
49Všichni se musíme odpoutat od minulosti. Když to neuděláme,
sežere nás zaživa.Soudce zrušil rozsudek a trest za vraždu a já byla u toho, když
Keitha Whalena pustili z vězení. Anna přijela se mnou. Byla jsem
na ni proto hrdá. O té noci 14. listopadu mezitím svědčila před
soudem, ale teď chtěla být u toho, až Keitha pustí, aby ho poprosila
o odpuštění. Jak jsem předpokládala, Keith jí odpustil bez sebe¬
menšího zaváhání. Objal ji a deset let života, jež ztratil, prostě
odmávl.Řekl, že odpouští i mně. Nevím tak úplně přesně co. Uvidí¬
me, co nám budoucnost přinese. Keith se usídlí zpátky ve Světě
a na svém starém pozemku postaví nový dům. Počítám, že asi
nezáleží na tom, jak špatně se k člověku jeho domov choval. Pořád
je to domov.Keithovým propuštěním se uzavřela poslední kapitola Jeremia-
hova příběhu. Vzedmuté vlny, které změnily tolik životů, nakonec
opadly a voda v jezeře se zklidnila. Kolikrát jsem se přistihla, jak
uvažuju o všech „co kdyby“, která mohla způsobit, že by to celé
dopadlo jinak.Co kdyby Paul Nadler neutekl z domova důchodců.Co kdyby autobus do Martinovy Hory přijel o pět minut dřív.Co kdyby Adam tehdy z kempu zavolal pro pomoc.Co kdyby. Co kdyby. Co kdyby. Pořád dokola. Jeremiah by byl
naživu. Postýlka by byla naživu. Adam by žil. Co kdyby. Jenže
všichni se musíme smířit s tím, jak to bylo doopravdy.
132BRIAN FREEMANEllen a Violet se vrátily do Washingtonu. Začalo se šuškat, že
Ellen se chystá kandidovat do Senátu a Violet prý uvažuje o tom,
že se v příštích volbách pokusí získat její místo v Kongresu. Budu
je volit. I když mám zatím pochopitelně plné ruce práce se svou
vlastní kampaní na šerifa. Jo, zkusím to.Okresní rada odsouhlasila, že dá peníze na odklizení rozvalin
rekreačního střediska U Mittelských borovic a pozemek změní
na park Jeremiaha Sloana. Příští léto ho s velkou slávou otevřou.
Dojde i na střihání pásky. Nepochybně se to neobejde bez slz, to
se s vámi vsadím.Dennis Sloan si dopřál další řízení pod vlivem. Ne každý hříšník
se napraví.Will Gruder mi poslal medailonek se svátým Benediktem. Měla
jsem pravdu, medailon skutečně původně patřil Keithu Whalenovi.
Anna si ho tehdy ve stodole pověsila kolem krku, aby ji chránil před
Ursulinou, a po letech ho věnovala Willovi. Ten mě požádal, abych
ho vrátila Keithovi. Udělala jsem to. Vzhledem k tomu, kolik bylo
Anně let, když ke střelbě došlo, se nemusela bát žádných právních
následků. A já věděla, že sama sebe za ty roky, co mezitím uplynuly,
potrestala až dost. Začala docházet na terapii. Cekala ji hodně
dlouhá cesta, ale bylo dobře, že po ní alespoň vykročila. Včera
poprvé po dlouhé době spala celou noc a Jeremiah se jí ve snech
nezjevil.Ursulinu ani po tolika letech usilovného pátrání nikdo nenašel.A já? I já se potřebovala od minulosti odpoutat. Tedy od otcovy
minulosti. Pořád nemám ani tušení, co se dělo tu noc po smrti jeho
matky, a budu se muset smířit se skutečností, že se to nejspíš nikdy
nedozvím. Jak se dalo čekat, minulost už ho navždycky opustila,
takže mi na moje otázky nemá co odpovědět.Přiznám vám, že v zamčeném šuplíku v mém pracovním stole
je uložená složka, v níž mám mapy, co si občas prohlížím. Snažím
se přijít na to, kam by tak asi mohl dojet člověk ve sněhové bouři
zuřící té mrazivé lednové noci před třiceti pěti lety. Výsledkem
je seznam stovek městeček, okresů a taky policistek, které mohly
šerifa Toma Ginna zachránit v zasněženém tábořišti. Možná mezi
III III) I) K V SNIHnimi jc i moje biologická matka. Nebo jen potřebuju věřit, že by ji
bylo možné jednoho dne najít.Včera večer jsem přijela domů pozdě. Monica a táta seděli ve vel¬
kém pokoji. Monica byla utahaná, tak si šla brzy lehnout, a my jsme
s otcem šli ven a usadili se v altánku na zadní zahradě. Dělali
jsme to často. Vzala jsem s sebou kytaru. Byla vlahá jarní noc.
Můry bušily křídly do okenic a vlhký vzduch byl těžký. Seděli jsme
tam spolu a táta poslouchal, jak hraju. Už nějaký čas jsem tu a tam
dělala na jedné písničce a teď jsem ji konečně měla pohromadě.
Nazvala jsem ji „Hluboký sníh“, protože je o tajemstvích, která
máme, a místech, kam se je snažíme schovat.Refrén vypadá takhle:Tak už víš,
už víš,už dobře víš,
hluboký že pohřbí sníh
všechno, co chceš skrýt.A už víš,
dobře víš,
taky víš,
že jaro vydá,
cos chtěl skrýt.Přezpívala jsem to od začátku do konce. Když jsem byla hotová,
položila jsem si kytaru do klína a s rozpačitým ruměncem se na otce
zadívala. „Tak to je všechno," zamumlala jsem. „Vím, že to není
nic zvláštního, ale mně se to líbí.“„Je to nádherný," ujistil mě otec.„No, já vím, že není, ale i tak ti děkuju."Zavrtěl hlavou a věnoval mi úžasný úsměv, který jsem celý život
znala. „Myslím to vážně," prohlásil. „Zahraj mi tu písničku ještě
jednou. Mohl bych tvůj zpěv poslouchat celou noc. Máte nádherný
hlas, mladá dámo."
334BRIAN FREEMANÚsměv jsem mu oplatila.A dělala jsem, že jsem neslyšela slova „mladá dámo11.„Jasně, tati,“ odpověděla jsem a sáhla po kytaře. „Zahraju to ještě
jednou. Tak jen zavři oči a poslouchej.1'
Brian FreemanHLUBOKÝ SNÍHZ anglického originálu The Deep, Deep Snow,
vydaného nakladatelstvím Blackstone Publishing
v Ashlandu roku 2020,
přeložil Jan Jirák
Obálku navrhla Soňa Šedivá
Redigovala Tereza Janků
Jazykovou korekturu provedla Marie Kejvalová
Odpovědná redaktorka Martina Bekešová
Technický redaktor David Dvořák
Počet stran 336
Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Kalibr,
Nádražní 30, 150 00 Praha 5,
v roce 2023 jako svou 13 694. publikaci
Sazba SF SOFT
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín
Vydání prvníNaše knihy na trh dodává Euromedia - knižní distribuce,
Nádražní 30, 150 00 Praha 5
Zelená linka: 800 103 203
Tel.: 296 536 111
Fax: 296 536 246
objednavky-vo@euromedia.czKnihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích
www.booktook.cz a www.knizniklub.cz
I.iBRIAN FREEMANje mistr neotřelých zápletek a neče¬
kaných rozuzlení. Jeho napínavé ro¬
mány, samostatné či soustředěné do
několika sérií, vycházejí ve 46 zemích
a 23 jazycích. Je držitelem ceny za
nejlepší thriller roku, dědicové práv
Roberta Ludluma ho zvolili coby po¬
kračovatele akčních příběhů sJasonem
Bouřném. Žije s manželkou Marciou
v Minnesotě. Česky mu dosud vyšla tri¬
logie krimipřípadů Noční pták, Vnitřní
hlas,Klikatá cesta (2018-2020) a thril¬
lery Zkaženost (2006), Sama proti všem
(2021), Dvojník (2022) a Vzpomínky
(2023). Hluboký sníh byl zařazen mezi
finalisty prestižní žánrové ceny Edgar
Award (Best Paperback Originál) a autor
k němu připojil prequel Ursulina.IflB /fc-Zy. i-ř—Cover photc © Magdalena Russocka /Trevillion ImagesAuthor photo © 2019 Malyssa Wootíward