EDICE
PODKARPATSKA RUS
KAMIL KROFTA
PODKARPATSKA RUS
A CESKOSLOVENSKO

NAŚE KNfZKY O PODKARPATSKE RUSI
Spoiećnost pfatel Podkarpatske Rusi vydala v edict Podkarpatska Rus tyto
zajimave publikace:
Q Jaromir Hofec: Nedelitelna svoboda - Podkarpatska Rus (cena 10 Kć)
Q Agata fitótova: Pod Karpaty svita (cena 15 Kć)
O Jaroslav Durych: Duśe Podkarpatske Rusi (cena 15 Kć)
Q Podkarpatsko vcera a dues (soubor nejzajimavejsich ćlanku v naśem tisku -
cena 20 Kć)
Q Pravda o Podkarpatsku (soubor ćlanku - cena 20 Kć)
Q Minulost a soućasnost Podkarpatske Rusi (soubor ćlanku - cena 25 Kć)
Jednotlive svazky Ize objednat na adrese:
Spoiećnost pfatel Podkarpatske Rusi, Petrohradska 9, 101 00 Praha 10 - Vrsovice
NAKLADATELSTVI H+H
vydaio souhrnnou knihu s mnoha ilustracemi o minulosti i soućasnosti
Podkarpalska pod nazvem Podkarpatska Rus - zeme neznama. Jejim autorem
je Jaromir Hofec.
Kniha stoji broż 79 Kć a je możno si ji objednat v nakladatelstvi H+H,
Vysehradska 53, 120 00 Praha 2
NAKLADATELSTVI AETERNA
Velflikova 8? 160 75 Praha 6 - Dejvice
(pfechodne telef. ćislo: 663 101 64)
NABIZI ZE SVE PRODUKCE:
Zdenek Kalista, Velika noc (sbirka baśni)
Pavel Svoboda, Zpevy doby vanocni,
(250 kolęd z Cech, Moravy a Slezska)
J.M.Bocheński, Strućny slovnik filozofickych pover
Josef Knap, Ćas kopfiv, (povidkovy soubor)
Jaroslav Durych, Cesta svateho Vojtecha
Vladimir Novy, Mirne strelena Ian
Jaroslav Durych, Jarmark zivota
Distributor: SCRIPTUM, Kolejni 4, 160 00 Praha 6

**f* Km
-s-* ^ ^
Ą..4
^
■,.*r'
IT"
ntóiMlfc-
l/fi
f*

KAMIL KROFTA
PODKARPATSKA RUS
A CESKOSLOVENSKO
PRAHA
1995

Vydani podpofeno Nadaci ROS - PHARE. Program rozvoje obćanske
spolecnosti Komise Evropske Unie.

I. PODKARPATSKA RUS -
TRVALA SOUĆAST ĆSR
Kdyż se 28. fijna s jasotem a nadśenim v Praze oslavoval rozchód Cechu
a Slovaku s byvalou monarchii rakousko-uherskou a vznik samostatneho
statu ceskoslovenskeho, sotva kdo pfi tom myslil na Podkarpatskou Rus,
nebof sotva kdo tam mohl tuśit, że se tato krasna, ale pfece jen od Prahy
velmi vzdalena a proto dotud jen mało tam znama zeme stanę soućasti
toho noveho statu. Pfedvalecna politika Cechu pohybovala se, jak
pfirozeno, v ramci danych historickych xitvaru a trvajic zasadne na
historickem statnim pravu ćeskem, nemohla projevovat zvlastni zajem
o tu nebo onu cast uherskeho statniho lizemi. Pfes vsechen zivy a vrouci
pomer k slovenske vetvi naroda podrobene panstvi madarskemu
pozadavek, aby Slovensko bylo spojeno se zememi ćeskymi v jeden statni
litvar, ućinili Cechove v pfime dohode se zastupci Slovaku zakladnim
ćlankem sveho narodniho programu teprve v revolucni dobe svetove valky,
a to jeśte ne bez vsech obtiżi a pochybnosti. A pfece tento pozadavek
vyplyval zcela pfirozene z pevneho pfesvedceni tech^ kdo stali v cele
ceskoslovenskeho odboje zahranićniho i domaciho, że Cechove a Slovaci
jsou dve vetve jedineho naroda a że tedy podle vitezne zasady o sebeurćeni
narodu maji pravo spojit se k spolećnemu zivotu v spolećnem state. Nic
takoveho nebylo v pomeru Cechu i Slovaku k obyvatelum Podkarpatske
Rusi.
Nechybel sice mezi nimi zajem o osud Podkarpatorusu a nektefi
politikove ćeśti i slovensti byli i v osobnich stycich s jejich politickymi
pfedaky. Ale zajem ten se mohl projevovat toliko sympatiemi s osudy
slovanskeho lidu podkarpatoruskeho, jako se to ukazało na pfiklad za
marmarośskeho procesu roku 1914. Take za valky pfestavali vudcove
ceskoslovenskeho odboje dlouho jen na sledovani udalosti v slovanskych
ćastech byv. Uherska. Na spojeni Podkarpatske Rusi se svym budoucim
statem nemohli ani pomyślet jiż proto, że v prvnich letech valky vznaselo
naroky na toto uzemi carske Rusko. Teprve kdyż bolsevicky pfevrat
odstranil tuto pfekażku, mohla se mezi nimi vyvinout zivejsi politicka
soućinnost a z te se zrodila myślenka budouciho sjednoceni Podkarpatske
5

Rusi se samostatnym statem ceskoslovenskym, ktera se pak po skonćeni
svetove valky stalą skutećnosti.
Pro valnou cast ceskoslovenske vefejnosti bylo to nemalym pfekva-
penim, ponevadz ji nebylo podrobneji znamo, jak a z kterych zavaznych
duvodu doślo k spojeni Podkarpatske Rusi s Republikou ceskoslovenskou.
A namnożę hledelo se tu na toto spojeni jako na opatfeni pfechodne, jeż
ćasem zase pominę. Sam zesnuły univ. profesor K. Kadlec, dukladny znatel
starśich i novejsich dejin uherskych a slovanskych, prohlasil ve sve
pfednaśce roku 1920, że "pokladame pfisluśnost Podkarpatske Rusi k nasi
republice za pouhe provisorium" a że "budę dobre, kdyż si naśe vefejnost
uvedomi, że jsme jen pfechovavateli ciziho deposita, ktere nekdy budeme
musit vydati". (Kadlec, Podkarpatska Rus, str. 26.) A jeśte roku roku 1925
mohl napsat jiny nas univ. profesor, politicky geograf Viktor Dvorsky
(Osm pfednaśek o Podkarpatske Rusi, str. 6), że "neocekavany pfidel,
kterym bylo lizemi Ceskoslovenske republiky protażeno tak daleko na
vychod, pusobi nasi vefejnosti, podobne jako nasi administrative, mnoho
rozpaku", nebof pry "u nas je dosti rozśifeno mineni, jako by cely vztah
Podkarpatske Rusi k Ceskoslovensku, cela jeji organisace jakożto
samostatne individuality była pouze vychodiskem z nouze, jako by to byl
doćasny mandat, za nehoż je povinnosti Ceskoslovenska pfipraviti lizemi
co nejpohodlneji pro pfiśtiho drżitele, ktery je proste sloući se svym
majetkem".
Sam profesor Dvorsky ovsem hned tehdy odmitl tento "v politice
detinsky naivni" nazor. Nedavno pak slyśeli jsme z ust naśeho ministra
veci zahranićnich dr. Beneśe velmi durazne a takfka slavnostni jeho
odmitnuti. "O osudu Podkarpatske Rusi je na cela stoleti rozhodnuto a
definitivne rozhodnuto" - prohlasil ministr (v Reći o problemu
godkarpatoruskem z roku 1934, str. 29), kdyż byl vylozil, "proc se
Ceskoslovensko... zeme te nikdy nevzda, proc nikdy żadneho revisionismu
v teto otazce nepfipusti a proc zeme te budę hajiti do pośledni kapky
krve". "Pro Ceskoslovensko - povedel ministr dale -je to pfedevsim otazka
jeho statni a narodni hrdosti a cti. Mirova konference svefila mu osud
podkarpatoruskeho lidu, aby jeho narodni existenci zachranilo, kulturne
a socialne jej zdvihlo a k lepśimu zivotu pfipravilo. Mirova konference
svefila toto lizemi Ceskoslovensku, ponevadz pravem chapala, że se takto
odstrani definitivne ze stfedni Evropy teżkosti, spory a boje, ktere każdym
jinym feśenim by nezadrźitelne mezi staty stfedoevropskymi pro
Podkarpatskou Rus vznikly. Mirova konference konećne chtela pravem
a s plnym pochopenim pro vyvoj stfedni Evropy v budoucnosti dat
6

Ceskoslovensku urćite zivotne vyznamne mezinarodni możnosti politicks
v jeho spolupraci s Rumunskem a ve stfedni Evrope vubec." "Ćesko-
slovensko - prohlasil k tomu ministr Beneś - tyto sve ukoly, tyto sve
povinnosti k Podkarpatske Rusi splni, atł se deje co deje, stejne tak jako se
nevzda nićeho z prav, ktera mu mirova konference a mirove smouvy stran
Podkarpatske Rusi pfifkly."
Toto naprosto jasne prohlaśeni naśeho ministra veci zahranićnich,
vyjadf ujici nazor vsech odpovednych ćinitelu ceskoslovenskych, mohlo a
melo by stack k rozptyleni vsech pochybnosti o trvalosti a ućelnosti spojeni
Podkarpatske Rusi s nasi republikou, ktere se tu a tarn, hlavne ovsem
v cizine, jeśte vynofuji. Ale z toho neplyne, że bychom se nemeli zabyvati
vecnymi namitkami, ktere byvaji proti tomu uvadeny. Nekterych dotkl se
jiż prof. Dvorsky v sve uvaze z r. 1925, psane pfedevsim s hlediska
geografickeho. Uznał tam, że "pouta, ktera vazala Podkarpatskou Rus
k statu uherskemu, była nadobyćejne silna", ponevadz tu by la "staleta
jednota politicka" a "ćetne pfirozene svazky hospodafske" a ponevadz
hydrograficky patfi uzemi to do kotliny panonske, otvira se do ni a na
severu je obtoćeno horskou hranici. Pfiznal dale, że "cela koncepce statu
uherskeho jakożto jednotneho teritoria, byt i s ruznorodym obyvatelstvem,
była schopna velice tuheho zivota, także by ji nikdo nebyl otfasl, kdyby ji
Madafi sami nebyli zkompromitovali svou politikou". Jenom tim, że
madarska koncepce była porażena pro Slovensko a Sedmihrady,
odloućenim techto zemi od Uher była uvolnena cesta take k odloućeni
Podkarpatske Rusi. Nebof "osud Podkarpatske Rusi neda se - jak napsal
Dvorsky - oddeliti od osudu Slovenska". Tento nazor oduvodnil prof.
Dyorsky vykładem ukazujicim, że Podkarpatska Rus je geograf icky celek,
że to je "pramenne livodi feky Tisy", majici pfirozene hranice jednak
v rozvodnich hf ebennych carach, jednak v bahenni oblasti podel Tisy po
jejim vychodu z hor a że toto uzemi "pouze na jedne strane nema pfirozene
hranice, a to - na strane ceskoslovenske", nebof "zde splyva neznatelnym
pfechodem s vychodnim Slovenskem". "Jiż z tohoto vymezeni -dodał
prof. Dvorsky - je patrno, że pfisluśnost Podkarpatske Rusi k
Ceskoslovensku je geograficky oduvodnena, a to mnohem lepe, neż by tomu
było u kterehokoliv jineho feśeni."
Zavazne upozorneni prof. Dvorskeho na "staletou jednotu politickou"
Podkarpatske Rusi s byvalym Uherskem odvraci nasi pozornost od
geografie k historii. Z ni zajiste możno ćerpat rozlićnea na pohled velmi
pusobive duvody proti spojeni Podkarpatske Rusi s Ceskoslovenskem,
kdyż se proti "stalete jednote politicke" teto zeme s byv. Uherskem postavi
7

temef liplny nedostatek jakychkoli styku Podkarpatske Rusi se starym
statem ćeskym i pomerna chudoba jejich styku se sousednim Slovenskem,
anebo se ukaże na velikou rozdilnost politickeho i kulturniho vyvoje zde
i tam, aniż se zaroven vzpomene hlubokeho rozdilu mezi slovanskou
kulturou Podkarpatske Rusi a kulturou madarskou, zcela zvlastniho, ovsem
nikterak privilegovaneho, postaveni teto zeme a jejiho slovanskeho
obyvatelstva ve starem Uhersku. Pro spravne posouzeni toho vseho bylo
by velmi duleżite mit co można jasnou a pfesnou pfedstavu o techto vecech.
Bohużel zname dosud i zakladni slożky dejinneho vyvoje Podkarpatske
Rusi a jejiho obyvatelstva jen velmi nedostatećne. Pokusim-li se presto
zcela zbeżne srovnat tento vyvoj s vyvojem ceskoslovenskeho naroda
v zemich stareho ćeskeho statu i na Slovensku a vytknout nektere styćne
body mezi nimi v minulosti, prosim, aby se na to hledelo prave jen jako
na pokus, ktery spiśe naznaćuje otazky, kterymi bylo by tfeba se zaby vat,
neż aby dayal na ne odpoveduspokojivou.
8

II. NEJSTARŚI OSIDLENI
Kdeżto Sloyensko było na samem zaćatku sveho dejinneho zivota dosti
dlouho spojeno se zapadnimi zememi nasi republiky v jedinem statnim
utvaru, fisi velkomoravske, v niż możno spatfovat takfka pfedobrazeni
dneśniho statu ceskoslovenskeho, a take pozdeji nejaky ćas należelo
kmlademu statu ćeskych Pfemyslovcu, nelze o Podkarpatske Rusi poprąvde
nic takoveho fici. Nektefi historikove sice vyslovuji domnenku, że aspoń
zapadni cast Podkarpatske Rusi należela k fisi Velkomoravske, ale teto
domnence, vecne nijak nedolożene a pravde nepodobne, nelze pf is vedcit.
Za to sluśi mit za jiste, że lizemi dneśni Podkarpatske Rusi v tu dobu
v stoi. IX., było, ne-li cele, aspoń z valne ćasti spojeno s velikou fisi
bulharskou, ktera se prostirala po vychodni ćasti pozdejśiho Uherska
a zabirala nepochybne i nejvychodnejsi cast Slovenska. Obyvatele celeho
tohoto uzemi se v pramenech nazyvaji Bulhary nebo bulharskymi Slovany.
Ac o techto bulharskych obyvatelich Podkarpatska mame zpravy teprve z
IX. stoleti, je możne, że tam byli usazeni jiż mnohem dfive a snad i k nim
proniklo slovanske kfestanstvi, śifene sv. Cyrilem a Methodejem, ktefi
pfed svym pfichodem na Moravu obratili też Bulhary na viru kfesfanskou.
Po pfipojeni Podkarpatska k Uhram, ktere se stało teprve za krale Śtepana
sv. - na zaćatku XI. stoleti - zanikaji zpravy o techto podkarpatskych
Bulharech. Prof. V. Chaloupecky, ktery se u nas temito otazkami
nejpodrobneji zabyval, soudi (Dve studie, str. 31), że "jejich zeme, v niż
Slovane tak zahy se objevuji po rozchodu ze sve davne pravlasti, stalą se
z vetsi ćasti kofisti madarisace a Slovany bulharske stihl tu asi podobny
osud, jako jejich soukmenovce na zapade pfi Baltu a dolnim Labi". Jsouce
po pfichodu Madaru do Pannonie a po opanovani krajin leżicich na jihu
Podkarpatska od Madaru vystaveni novym a novym narazum svych
sousedu madarskych a kumanskych hynuli a vymirali tim rychleji, że
mocalove a bażinate uzemi Podkarpatska bylo jimi osidleno jen velmi
fidce a że na Podkarpatsko po jeho pfipojeni k Uhram zaćaly pronikat
nove zivly etnicke (nemecke, madarske, kumanske, ruske, valasske
i ceskoslovenske), mezi nimiż df ivejsi starobulharske obyvatelstvo rychle
zanikało, zanechavajic trvalou pamatku po sobe jen v fade mistnich jmen
a v ćetnych starobulharskych slovech pfeślych do madarstiny a rumunstiny.
9

Skoro soućasne se zanikanim zprav o bulharskych Slovanech na celem
hornim Potisi vyskytuji se v pramenech zminky o Slovanech ruskych
v tomto kraji. To by mohlo svadet k domnence, że se vlastne nezmenilo
obyvatelstvo, nybrż jenom jeho oznaćeni, że Slovane, sidlici na
Podkarpatsku, byli drive nazyvani Slovany bulharskymi, ponevadz a pokud
byli pod panstvim rise bulharske, kdyż vsak toto panstvi zanikło, że zaćali
byt oznacovani podle sveho puvodu a jazyka. To by znamenalo, że
nejstarsimi znamymi obyvateli Podkarpatska nebyli Bulhafi, nybrż Slovane
ruśti. Ale rozhodnuti o teto domnence, proti niż svedci zpravy historiku
o bulharskem osidleni Podkarpatska, tf eba pf enechat dalśimu odbornemu
badani, zvl. filologickemu. Jiste jest, że se od prvni polovice XL stol.
mluvi o Rusech nebo Rusinech na hornim Potisi a ze zaćatku stol. XIII.
mamę jiż zcela bezpećna svedectvi o ruske kolonisaci tohoto uzemi, vedle
niż ovsem pokracovalo usazovani kolonisto jinych (zejmena madarskych,
nemeckych i ceskoslovenskych).
Kraj pfi horni Tise i s lizemim Podkarpatske Rusi byl tudiż - jak napsal
prof. Chaloupecky (Dve studie, str. 38) - "nejenom davno pfed pfichodem
Mad'aru slovansky, ale i pozdeji osazovan byl novymi zivly slovanskymi
z oblasti sousednich, jak ze zapadu z oblasti ceskoslovenske, tak zejmena
ze severu z oblasti ruskę. Toto pronikani slovanskych zivlu do horniho
Potisi je pak starsi neż usazovani se v tomto kraji etnickych prvku
madarskych a kmenu jim pfibuznych". Podkarpatske hory były ovsem
kolonisovany aż v XIII. a XIV. stoleti a zćasti i pozdeji, ale kraj pod horami
byl osidlen Slovany jiż pfed pfichodem Mad'aru a zejmena dfive, neż
Madafi opanovali (za sv. Stepana) tento kraj a zaćali se usazovat v techto
konćinach.
Vyznam toho vseho shrnul prof. Chaloupecky v tato slova: "Muże-li se
mluviti o historickem pravu s hlediska, kdo byl prvni nebo aspoń prvnejsi,
jenż ty ktere kraje zaujal, pak pfisluśelo by toto pravo nejen Slovanum
pfed Madary, nybrż i take tern Slovanum, ktefi se dodnes aspoń v
severnejsich konćinach horniho Potisi dochovali, pfed onemi. Snad mnozi
z nich nejsou pfimymi potomky Slovanu buharskych a ruskych Slovanu
z X.-XII. stol., ba snad vetsina pfistehovala se do Uher aż za panstvi Mad'aru
jako kolonistę, nicmene kontinuitu starsiho slovanskeho a ruskeho osidleni
v Podkarpatsku i z doby pfedmadarske lze historicky dokazati celkem
spolehlive."
Hledice k rozlićnym tendenćnim vykladum o narodnostnich pomerech
v starem Uhersku marne zajiste pravo durazne upozornit na tuto historickou
skutećnost, tfeba bychom sami souhlasili s nazorem vynikajiciho ruskeho
10

badatele v oboru dejin podkarpatoruskych, zemfeleho prof. A. Petrova
(Drevnejsia gramoty, str. VII.), że na davnosti usidleni nektereho naroda
na torn ci onom lizemi nesluśi sestrojovat jeho politicke pravo na toto
lizemi, tak aby se narodu usadivsimu se na nekterem lizemi pfed 1000 lety
pfiznavalo historicke pravo na ne a druhy pfiśly tarn pfed 700 lety, aby se
prohlasoval toliko za naród trpeny, niżsi, takfka druhofady, ktery by mel
v otazkach narodnostnich ustupovat prvnimu, dokonce snad vzdati se sve
narodnosti a postupne se pfetvofit v narod prvniho zpusobu.
Neni bez zajimavosti, że stare slovanske Podkarpatsko jiż v svych
bulharskych zaćatcich melo styky se svymi ceskoslovenskymi sousedy.
Żadal-li r. 892 nemecky kral Arnulf bulharskeho krale Vladimira, aby
nedovoloval dovoz soli ze sveho panstvi do fiśe velkomoravske, je nam
svedectvim, że fiśe velkomoravska tenkrate odebirala sul z horniho Potisi,
tehdy ovladaneho Bulhary. Poćinaje XL stoi. marne pak dosti hojne zpravy
o stehovani kolonistu ceskoslovenskych do techto konćin.
11

in. doba predhabsburskA
Padem rise velkomoravskc a potom trvalym pfipojenim Slovenska ke
kralovstvi uherskemu vytvofily se pomery, jeż były teżkou pfekażkou
jakychkoli jinych styku ruskeho Podkarpatska s narodem ceskoslovenskym,
nebof jeho cast zapadni, Cechove a Moravane, żila ve state geograficky
i politicky velmi vzdalenem teto vychodni ćasti kralovstvi uherskeho,
kdeżto Slovakum, żijicim v temż kralovstvi jako rusove Podkarpatśti
a svymi sidly se s nimi stykajicimi, brala jejich zavislost na vladnoucim
zivlu madarskem możnost samostatneho vystupovani politickeho. Je znamo,
że ćeśti Pfemyslovci, v jejichż okoli asi nezanikla vzpominka na Velikou
Moravu, projevili nejednou velmi zivy zajem o Slovensko, że zejmena
lirdinsky kniże Bfetiskav I. podnikl v prvni polovici XL stol. nekolikerou
vypravu na Slovensko a że u velikeho krale Pfemysla Otakara II. pozoruje
se (v druhe polovine XIIL stol.) uvedomela snaha o pfipojeni Slovenska k
ćeskemu statu, jeż se projevila dvoji vojenskou vypravou do teto zeme. Ale
vsechny tyto vypravy se dotykały jen Slovenska zapadniho, nikoli vsak
jeho ćasti vychodiil, tim mene pak sousedniho Podkarpatska, o neż se
nezajimal żądny z obou Pfemyslovcu. Ale nedlouhe kralovani posledniho
Pfemyslovce, Vaclava III. v Uhfich, jeż dało podnet k doća-snemu
osamostatneni Slovenska pod panstvim trenćanskeho palatina Matiise Ćaka,
zasahlo pfece ponekud też ruskę Podkarpatsko. Boje, ktere tento sobecky a
ctizadostivy velmoz o zachovani sveho panstvi na Slovensku svadel s
uherskym Karlem Robertem, pfenesly se ina uzemi Podkarpatske Rusi,
zejmena na Użhorodsko, kde mel Matiiś Ćak stoupence a pomocniky v
synech by valeho palatina użhorodskeho Omodea, ktery mel v użhorodskem
komitate sve statky. Oby vatelstvo Podkarpatske Rusi utrpelo temi boji teżke
ztraty (Perfeckij, Socialne-hospodafske pomery, str. 40).
Samostatneho zivota politickeho ostatne na Podkarpatske Rusi nebylo.
Od sveho pfipojeni k Uhram należelo jeji uzemi k velike vojensky
organisovane oblasti pf i sevcrovychodni hranici Uher, jeż podobajic se
markam f iśe nemecke, mivala v cele ćleny kralovskeho rodu a sve centrum
politicke mela v Bycharu, nabożenske ve Velkem Varadine. Pozdeji pak
stejne jako Slovensko vplynula Podkarpatska Rus proste do komitatni
organisacc uherske. Komitaty użsky nebo użhorodsky, bereżsky, jenż
12

puvodne se nazyval borsovskym podle sveho ustfedniho hradu Borsova,
a ugoćsky se uvadeji jiż v pramenech XIII. stol., ale jejich rozsah nebyl
tehdy shodny s jejich rozsahem pozdejśim. K bereżskemu nebo
borsovskemu patfilo tehdy pofići Borsovy, k ugoćskemu oblast hustska,
ale pozdeji to i ono było pripojeno ke komitatu marmarośskemu, ktery
vznikl teprve v stol. XIV. Uzemi tohoto velikeho komitatu, jenż zabiral
vychodni polovinu dneśni Podkarpatske Rusi, było tehdy temef puste,
vyjimajic uvedene jiżni kraje, jeż k nemu były pfipojeny od komitatu
bereżskeho a ugoćskeho. Ostatni ćasti stolice marmarośske zaćaly se
zalidnovati teprve v stol. XIV. a XV, ale vydatneji teprve v stol. XVI.
a XVII., zćasti dokonce teprve v stol. XVIII. Tehdy se teprve v severni
hornate ćasti marmarośskeho komitatu usazovali maloruśti Huculove,
pfichazejici tam z Haliće. (Perfeckij, Socialne-hospodafske pomery, str.
16,34,111,118). Spiśe neż v spravnich litvarech politickyeh rysuje se obraz
dneśni Podkarpatske Rusi v nejstarśim rozdeleni cirkevne spravnim.
Hranice stareho biskupstvi jagerskeho, zalożeneho snad jiż sv. Stepanem,
shodujice se na Podkarpatsku takfka uplne s nynejśimi hranicemi teto
zeme, oddelovaly po staled jeji slovanske uzemi aspoń v oboru cirkevni
spravy zcela zfetelne od kraju madarskych.
Nejsouc vsak zvlastnim pravnim a politickym utvarem nemela
Podkarpatska Rus a ani nemohla mit vlastnich dejin politickych. Teprve
v nove dobę, od poloviny XVIII, stol., se dely pokusy vytvofit je umele.
Na zaklade odjedinelych zprav nalezenych v pramenech pochybne pravosti
nebo mylne vykladanych byla postupne sestrojena jakasi historie
Podkarpatske Rusi. Jejim jądrem było ućeni, że Rusove nebo Rusini, ktefi
se pod Karpatami usadili ne-li jiż pfed pfichodem Madaru do Uher, aspoń
soućasne s nimi, meli jiż zaćatkem XL stol. vlastni autonomni uzemi,
nazyvane "ruskou krajinou - Ukrajinou" a spravovane vlastnimi vevody,
tfeba z kralovskeho rodu. Hlavni hrdina teto umele sestrojene historie, jeż
pry teprve koncern XV stol. byla pfervana zanikem vysadniho postaveni
podkarpatskych Rusu, był spatf ovan v domnelem mukacevskem vevodovi
Theodora Korjatovicovi. Listina tohoto kniżete, datovana r. 1360, ale -
jak dnes vime - teprve v drahe pol. XVI. stol. padelana a potom na konci
XVIII. stol. od vlady oficialne za pravou uznana, byla jednim ze zakladnich
pilira teto umele konstrakce. Sam Theodor Korjatovic jest ovsem osobnost
historicka, a to nikoli bezvyznamna. Byl to lidelny kniże raskeho Podoli,
jeż v stol. XIV. naleźelo pod panstvi litevske. Kdyż prvni velkoknize
litevsky Vitold, take z ćeskych dejin znamy bratranec polskeho krale
Vladislava Jagiełłą, podroboval udelna knizetstvi litevska, spravovana dotud
13

vlastnimi kniżaty, svemu pfimemu panstvi, byl take Theodor Korjatovic
donucen odejit roku 1393 z Podoli a naśel utoćiśte v Uhfich. Pfijal jej tam
tehdejśi kral uhersky Zikmund Lucembursky a propujćil mu panstvi
mukacevske, jimż Korjatovic vladl do konce sveho zivota r. 1414, jsa vedle
toho też vrchnim żupanem bereżskym (a satmarskym). I za sveho pobytu v
Uhfich a na Podkarpatske Rusi zval se sic Th. Korjatovic "z bozi milosti
kniźetem podolskym", ale v Mukaceve byl jen dozivotnim drżitelem tamniho
panstvi, nad nimż vladl podobne jako jini uherśti magnati nad svymi
velkostatky. Jako pravoslavny kniże starał se nepochybne take
o nabożenske potfeby svych pravoslavnych poddanych. Zda se, że bud
zalożil klaster mukacevsky, nebo se aspoń postarał o jeho hmotne
zabezpećeni. Ale listinou z r. 1360 se to arci nemohlo stat. Ta vznikla
teprve v druhe polo vine XVI. stoi., kdyż se mnichove mukacevsti,
pfipraveni o svuj majetek mukacevskymi pany, pokouśeli ziskat pomoci
padelaneho dokumentu zpet to, co jim było vzato. A na jejim zaklade se
pak pozdeji rozpfadala legenda o Theodoru Korjatovici jako vojvodovi
mukacevskem, nastupci nekdejśich vevod "ruskę krajmy", zakladateli
klastera, kolonisatoru atd.
Ani o vyssim kulturnim zivote domaciho slovanskeho obyvatelstva na
Podkarpatsku nelze v tech dobach temef mluvit. Nemohl se rozvinout jiż
proto, że socidlm a hospoddrske postaveni lidu toho było velmi nizke.
Składalt' se (krom duchovenstva) hlavne jen z drobnych sedlaku a pastevcu
dobytka. Ti pak byli docela v podrući svych vrchnosti, cizich, hlavne
madarskych panu, kterym uherśti kralove śtedfe rozdileli pudu na
Podkarpatsku, svefujice jim take spravu hradu, ktere były politickymi
i hospodafskymi stfedisky kraje a na jejichż cizich panech było okólni
obyvatelstvo zcela zavisle. Takovymi hrady były zejmena Użhorod,
Borsova, Hust. Ruskych magnatu na uzemi Podkarpatske Rusi temef
nebylo; pokud se tu nektefi objevuji, jsou to jen doćasni pfichozi, jejichż
zajmy leżely mimo Uhry. Jestiże se jednotlivci mezi Podkarpatorusy
povznesli mezi vyssi dvofanstvo kralovske, odcizili se svemu domacimu
prostfedi a utonuli v ostatni narodnostne bezbarve ślechte uherske.
A nećetna drobna ślechta ruskeho puvodu, jeż se vytvofila z tech, kdo
vojensky nebo jinak sloużili krali a kniżatum, se valne neliśila od prosteho
lidu selskeho.
Od zaćatku XIII. stoi. proud nemecke kolonisace, pfichazejici ze zapadu
pfes Cechy a Moravu na Slovensko, zasahuje i Podkarpatskou Rus. Na
jejim zapadnim a jiżnim uzemi zaćinaji vznikat vesnice, zfizovane
nemeckymi kolonisty, kterym se pfi tom dostavalo vselikych vysad
14

a svobod. Do ostatnich kraju Podkarpatske Rusi pronikla tato kolonisace
teprve v stol. XIV, ale nemala jeji cast (marmarośska stolice na vychode)
zustavala jeśte dlouho potom temef nezalidnena. (Perfeckij, Socialne
hospodafske pomery, str. 33 nasi.) Celkem nemecka kolonisace nezasahla
zde ani tak hluboko do pomeru hospodafskych a socialnich jako v zemich
ćeskych nebo na Slovensku, kde zaćala mnohem drive a bohateji se
rozvinovat. Kdeżto tam nemecka kolonisace zakladanim vesnic na pravu
nemeckem podstatne pfispela k zlepśeni pravniho postaveni selskeho lidu,
na Podkarpatsku takoveho ućinku neni pozorovat, nejspiśe proto, że tam
nemecka kolonisace była nepomerne słabsi a mene soustavna. K zakładani
svobodnych mest kralovskych nemeckymi kolonisty, jeż stejne na
Slovensku jako v Cechach a na Morave melo tak nesmirny vyznam, na
Podkarpatsku vubec nedoślo. Nećetna a nepfiliś vyznamna mesta vznikla
nikoli uvnitf Podkarpatske Rusi, nybrż na jejim pomezi. Byl to zejmena
Użhorod, Mukacevo, Berehovo, Hust, Vyskovo, Tjacevo; k tomu możno
pfipojit Marmarośskou Sihof należejici dnes Rumuńsku. (Srov. Petrov
v Ceskem ćasopisu historickem, 1925, str. 394.) A żadne z techto mest
nebylo svobodnym mestem kralovskym, tfeba snad vetsinou vznikla na
pude kralovske.
Vzpomeneme-li velkeho goćtu svobodnych mest kralovskych, ktera
v XIII. a XIV stol. vznikla v Cechach a na Morave, pfipomeneme-li si, że
na Slovensku było koncern XIV. stoleti pet svobodnych mest kralovskych
vedle rady mest hornich a 24 mest spiśskych, pochopime, co znaći
nedostatek vyznamnejsich mest toho zpusobu na Podkarpatske Rusi.
Jestliże nemeckou kolonisaci, ktera nesporne pfinaśela s sebou duleżite
prvky hospodarskeho a socialniho pokroku, pomery na Slovensku nabyły
znaćne podoby s pomery v Cechach a na Morave, zvetsily se naopak tim,
że nemecka kolonisace Podkarpatskou Rus zasahla mnohem slabeji neź
Slovensko, rozdily, ktere po te strance jiż pfed tim były mezi vsemi temi
zememi a Podkarpatskem. A jestliże se« v tomto kolonisaćnim hnuti
objevuje velmi silny vliv zemi ćeskych na Slovensko - zejmena a pf edevsim
v hornictvi, jeż se na Slovensku vyvijelo docela podle vzoru ćesko-
moravskych -, na uzemi Podkarpatske Rusi tento vliv ovsem pusobit
nemohl. Sotva take uzemi to mohlo zasahnout vliv "ćeskeho prava", t.j.
vliv nemeckeho prava kolonisaćniho, pfiśleho z Cech a Moravy, jehoż
ućinku se pfićita pfiznivejsi vyvoj pomeru poddanskych na Slovensku
neż v ostatnim Uhersku. Nemecke pravo kolonisaćni ovsem proniklo i na
Podkarpatskou Rus, ale jeho ućinek nemohl byti tak mocny jako v zemich
ćeskych a na Slovensku.
15

Podobne jako se vlna nemecke kolonisace ze zapadu pfelevala v XIII.-
XV. stoi. aż na Podkarpatskou Rus, śifila se od XIV. stoi. mohutna vlna
kolonisace valasske se svym valasskym pravem z uzemi dneśniho
Rumuńska pres Podkarpatskou Rus po horskych hfbetech karpatskych na
Slovensko, a odtud dale aż na vychodni Moravu. Krajum, jimiż se valil
tento proud, vtiskl podobne jako kolonisace nemecka zvlastni raz zeme,
odkud pf ichazel, tak totiż na Slovensku valasska kolonisace była zabarvena
rusinsky, ila Morave slovensky, stavajic se tak dosti vyznamnym kulturnim
pojitkem mezi obema temi zememi a Podkarpatskou Rusi.
Zcela odliśne od zemi ceskoslovenkych vyvijel se na Podkarpatsku iivot
cirkevni. Katolicke obyvatelstvo, zejmena ślechta, mestanstvo a vesnice,
zalożene na pravu nemeckem, należelo pod spravu biskupa jagerskeho. Je
vśak asi nepochybne, że si tamni obyvatelstvo ruskę pfineslo ze sveho
dfivejsiho domova svuj feckovychodni obrad pravoslavneho smeru a że
se mu podafilo take si jej zachovat. S tim by la spojena nepochybna cirkevni
zavislost Podkarpatske Rusi na Cafihradu, ktera arci ve skutećnosti byla
asi dost volna. Aż do konce XV. stoleti, kdy se objevuje biskup pro celou
Podkarpatskou Rus se sidłem v Mukaceve, nenależela tato zeme k żadne
pravoslavne diecesi. Sveceni kneżi a nektere jine likony biskupske
vykonavali tu asi biskupove sousednich pravoslavnych diecesi, ve vychodni
ćasti pravoslavny biskup sucavsky (moldavsky), v zapadni ćasti asi
pravoslavny biskup pfemyślsky. Ale vlastni cirkevni sprava (cirkevni soud,
dosazovani kneżi atd.) była obstaravana opaty (higumeny) pravoslavnych
klaśteru. Takovych klaśteru bylo na lizemi Podkarpatske Rusi nemalo.
Jen v marmarośske krajine bylo jich podle zachovanych zprav v stol. XIV.
a XV. nejmene sedm. Ale byly to zpravidla patrne klastery nevelike
s małym poćtem mnichu, zcela zavisle na svych zakladatelich a jejich
dedicich, ktefi na ne hledeli jako na svuj majetek a takfka hospodafsky
svuj podnik.
Vedle klastera mukacevskeho, jehoż panem byl na rozhrani XIV. a XV
stol. byvaly podolsky kniże Th. Korjatovic, nejduleźitejśi ze starych
klaśteru podkarpatoruskych byl klaster sv. Michała v marmarośskem
Hruseve. Byl założeń asi v polovine XIV. stol. nebo jeśte drive valasskym
vojvodou, t.j. autonomnim naćelnikem Valachu nebo Rumunii, usazenych
v jihovychodni ćasti stolice marmarośske a obdafenych znaćnymi
svobodami. Koncern XIV stol. zjednali dva clenove tohoto vojvodskeho
rodu (Drag a Balg n. Balica), ktefi se poćitali k uherskym velmozum
a stali se marmarośskymi żupany, klastera hrusevskemu, jejż zaroven śtedfe
vybavili hmotnymi statky, zvlastni vyznamne postaveni. Dosahli r. 1391 od
16

patriarchy cafihradskeho jeho uznani za listav nezavisly na kteremkoli
biskupovi a podf izeny jen primo moci patriarchove, s ćimż było spojeno
pfiznani cirkevni pravomoci nad knezstvem a lidem, valnou vetsinou
valasskym nebo rumunskym, na statcich zakladatelu klastera jeho pfevora.
Zda se, że se tato pravomoc pfevora hrusevskeho rozśifila i na jine osady
kraje marmarośskeho.
Roku 1479 se dovidame o podfizenosti valasskych kneżi v Marmarośi
metropolitovi belehradskemu, ale tato podfizenost była patrne jen
pfechodna a nepfiliś tuha. A brzy potom, około r. 1490, pfeśla vrchni
sprava pravoslavne cirkve podkarpatoruske na biskupa mukacevskeho. Zda
se, że pravoslavna cirkev na Podkarpatske Rusi nebyla ve svem pusobeni
valne omezovana statem uherskym, v nemż pravoslavi dlouho melo
postaveni dosti vyznamne. Cirkevni ustavy pravoslavne ovsem nepozivaly
stejne pfizne uherskych kralu a ślechty jako ustavy fimskokatolicke. Kdeżto
latinskym kostelum a klasterom, ktere sloużily neruskym pfistehovalcum,
dostavalo se od krale i soukromniku hojnych daru a odkazu, nebyly klastery
a kostely pravoslavne podporovany panovniky, dostavaly jen mało daru
a żily skromne ze svych chudych prostfedku. V druhe polovici XIV. stol.
(za Ludvika z Anjou 1342 aż 1382) zhorśily se pomery pravoslavne cirkve
v Uhfich. Pusobenim papeżske stolice zahajen byl boj proti tamnim
pravoslavnym schismatikńm, jenż se obracel pfedevsim proti statkum
a majetku pravoslavnych klaśteru. To melo za nasledek veliky hmotny
upadek pravoslavnych klaśteru i duchovenstva. Toto duchovenstvo trpelo
jeste tim, że nemajic vysad, jichż pozivalo duchovenstvo latinske, dostavalo
se snad nejednou do podobne uboheho postaveni jako prosti podkar-
patoruśti sedlaci. To se podstatne nezmenilo ani ustanovenim samostatneho
podkarpatoruskeho biskupa v Mukaceve na konci XV. stoleti.
Hluboka odliśnost cirkevniho zivota, jimż żilo usedle slovanske
obyvatelstvo na Podkarpatske Rusi, od cirkevniho zivota tehdejśich Cechu
a Slovaku, pevne zakotveneho v zapadni cirkvi fimske a jejim duchem
pine proniknuteho, znemoznovala ovsem jakekoli styky mezi nimi na tomto
poli. A protoże vsechna vyssi osveta byla tehdy co nejtesneji spjata
s zivotem cirkevnim a nabozenskym, nemohl ani ćily osvetovy ruch, jenż
se zvlaste v zemich ćeskeho statu rozproudil v XIII. a XIV. stoleti, dolehat
mezi obyvatelstvo Podkarpatske Rusi. Nelze-li napfiklad pochybovat
o znaćnem kulturnim vlivu prażske university, zalożene 1348 Karlem IV,
na Slovensko, naśly by se na Podkarpatske Rusi, zvlaste mezi jejim ruskym
obyvatelstvem, sotva stopy takoveho vlivu. Je znamo, że tato universita
byla rozdelena na ćtyfi narody universitni, z nichż jednim byl naród ćesky,
17

a że k tomuto ćeskemu narodu se poćitali vedle profesoru a studentu
z Cech a Moravy take studenti z Uher. Z techto uherskych studentu, jichż
se na prażske universite pfipomina dosti mnoho, pochazeli nepochybne
mnozi z mist a kraju slovenskych a nćktefi snad byli Slovaky take feci,
kdeżto ostatni byli bud'Nemci nebo Mad'afi. Studentu z Podkarpatske Rusi,
zejmena studentu ruskeho puvodu, bychom mezi nimi asi nenaśli vubec.
Proto ani ćeske snahy o reformu mravu a cirkve, jeż naśly v prażske
universite sve nej vyznamnejsi ohnisko a nakonec vyustily v hnuti husitske,
nemohly proniknout na Podkarpatskou Rus ani tak jako pronikly na
Slovensko, kde se misty setkavame se stoupenci husitstvi. Je znamo, że
pozdeji, kdyż hnuti husitske pfeślo v mohutny zapas ćeskych kacifu
s okolnim svetem kfesfanskym, doślo i k nekolika vypravam husitskych
vojsk na Slovensko. Ale żadna z techto vyprav, z nichż se nejdale na vychod
dostała vyprava taborskeho hejtmana Jana Pardusa z Hradku, ktery roku
1433 vpadl z Polska do Spiśe (mesta Keżmaroku), ale odtud tahl na zapad,
nepfibliżila se znatelneji k Podkarpatske Rusi. Silneji neż ćeske hnuti
reformni, dotklo se Podkarpatske Rusi nekolikalete panstvi ćeskeho
vojevudce Jana Jiskry z Brandysa, ktery vladl nad celym temef Slovenskem
od Bratislavy aż po Kośice. Panstvi to, jehoż opernymi body na slovenskem
vychode byly hrad Presov a Bardejov, rozśifilo se nejednou i do zapadnich
kraju Podkarpatske Rusi, kde Jiskrovci svadeli boje s uherskymi pany.
A podobne jako na SloVtensku dalo nepochybne i na Podkarpatske Rusi
podnet k jazykovemu probouzeni a uvedomeni tamniho rusinskeho
obyvatelstva, o ćemż svedci prvni literami projevy psane jazykem
narodnim, ktere se zachovaly z końce XV. stoleti. Ostatne vśak z celeho
ohromneho hnuti husitskeho, ktere v zemich ćeskych zpusobilo takhluboky
pfevrat nejen v pomerech cirkevnich a nabożenskych, nybrż i v pomerech
narodnostnich, politickych, socialnich a kulturnich, a jehoż lićinky se dosti
vyznamne projevily, zejmena v pomerech narodnostnich, take na
Slovensku, dolehl na Podkarpatskou Rus jen velmi slaby ohlas.
Nakonec vśak nasledky husitske revoluce pfece se dotkly pomeru
Podkarpatske Rusi k zemim ćeskym. Za boju, jeż uhersky kral Matyaś
jako vykonavatel klatby papeżske vedl s ćeskym kralem Jifim z Podebrad,
zmocnil se kral Matyaś roku 1468 vedlejsich zemi ćeske koniny, Moravy,
Slezska a oboji Lużice, dal se pak korunovati za krale ćeskeho a vystupoval
jako pan techto zemi. Boje pokracovaly i po smrti krale Jifiho a byly
ukonćeny roku 1478 smirem v Olomouci. Uherskemu Matyasovi zustal
nejen titul krale ćeskeho, nybrż i skutećne dozivotni panstvi nad Moravou,
Slezskem a Lużicemi. Tyto zeme byly tedy nekolik let pod jeho vladou
18

społu s Uhrami a tudiż i se Slovenskem a Podkarpatskou Rusi. Kdyż Matyaś
zemfel (roku 1490) a jeho nastupcem v Uhfich byl zvolen ćesky kral
Vladislav Jagellonsky, były s Uhrami a tudiż se Slovenskem i
Podkarpatskou Rusi -spojeny pod vladou spolećneho panovnika vsechny zeme
ćeske koruny, coż zustalo i po smrti Vladislavove za jeho syna Ludvika aż
do roku 1526. Toto dosti dlouhe spojeni se zememi ćeske koruny nebylo
jiste bez vyznamu pro Slovensko. Usnadnovalo prime styky tamnich
vladnoucich tfid, zejmena ślechty, s obdobnymi tfidami zemi ćeskych,
uvolnovalo cestu na Slovensku kulturnim vlivum pfichazejicim ze zemi
ćeskych a snad i posilnovalo narodni vedomi slovenske tim, że slovenskym
stavum vstepovalo poznani tehdejśiho vyznamu ćeskeho statu a ćeske feci,
ktera była i feci jejich. Na Podkarpatskou Rus a jeji obyvatelstvo ono
spojeni se zememi ćeske koruny takto pusobit nemohlo a zejmena tamni
slovansky lid snad si ho vubec ani nemohl uvedomit.
19

IV. V BOJICH HABSBURKU SE
SEDMIHRADSKEM
Ani vymfenim rodu jagellonskeho roku 1526 nepfestalo spojeni Cech
a Slovenska pod vladou spolećne dynastie. Obnovilof se povolanim
habsburskeho rodu na trim ćesky a uhersky, aby s małymi pfestavkami
potrvalo aż do pośledni svetove valky. Ano po roce 1526 toto spojeni
stało se tim tesnejśi, że se vlada Ferdinanda I. a jeho nastupcu aż do druhe
polovice XVII. stoleti nevztahovala na cele Uhry, nybrżjen na jejich cast
severni a zapadni, jejimż jądrem było prave Slovensko. Ostatni cast Uher
opanoval nejprve protikral Ferdinanduv Jan Zapolsky a po nem protivnici
rodu habsburskeho, zatimco se veliky kus jejich zeme (stfed Uher
s Budinem) roku 1541 dostał do moci Turku.
Jan Zdpolsjky, ktereho si cast stavu uherskych slożena hlavne z drobne
(zemanske) slechty zvolila za krale, aćkoli pochazel z rodu puvodem
jihoslovanskeho a dlouhym pobytem na Slovensku, kde mel sve statky,
znatelne se pfizpusobil tamnimu slovenskemu prostfedi, byl jiż v dobę
pfedhabsburske uznanym vudcem "narodni" strany mezi uherskymi stavy.
Jeśte pfed zvolenim Ferdinanda I. opanoval skoro cele Uhry s vetsinou
Slovenska a s Podkarpatskou Rusi. Byl vsak odtud brzy vytlacen vojsky
habsburskymi a pfinucen uchylit se do Polska, kde uzavfel spojeneckou
smlouvu s Turky. S jejich pomoci se zase zmocnil valne ćasti sveho
dfivejsiho panstvi, po marnem oblehani Vidne od Turku roku 1529 byl
sice nuceń znaćne ustoupit, ale i potom zustala v jeho moci stolice
marmarośska, tedy vychodni polovina Podkarpatske Rusi, ktera potom
była temef nepfetrżite spojena se Sedmihradskem aż do jeho trvaleho
navratu pod panstvi habsbursko na konci XVII. sttoleti, tedy znaćne vice
neż pul druheho stoleti.
Pozdeji roku 1537 sc pod moc Zapolskeho dostały i ostatni ćasti
Podkarpatske Rusi a zustaly i nejaky ćas po jeho smrti (1540) jeho małemu
synovi Janu Zikmundovi, za jehoż nedospelosti byl skutećnym vladcem
Sedmiliradska a zemi k nemu pfipojenych znamy jihoslovansky mnich
Jifi Utesinovic, radce vdovy po Janu Zapolskem Isabelly. Jeho pfispenim
se Ferdinand na ćas (1551 aż 1556) stal panem celeho Sedmihradska
20

i Podkarpatske Rusi, ale po zavrazdeni Utesovicove zmocnila se matka
maleho Jana Zikmunda Zapolskeho roku 1556 nejen celeho Sedmihradska
s Marmarośskou stolici, nybrż patrne i jeśte vetsiho kusu Podkarpatske
Rusi. Dlouhe spory o tyto a jine ćasti lizemi hornouherskeho były ukonćeny
roku 1570 smlouvou Jana Zikmunda Zapolskeho s cisafem Maximilianem
tak, że Zapolskemu zbyła v hornich Ulifich jen stolice marmarośska
s Hustem, na kterou se patrne tehdy hledelo takfka jako na pfimou soućast
Sedmihradska.
Tento stav se celkem udrżel i za zmatku, nastalych po smrti Jana
Zikmunda Zapolskeho, za nichż se zase cele Sedmihradsko s pfislusenstvim
(t.j. i se stolici marmarośskou) dostało r. 1600 pod moc habsburskou. Kdyż
vśak se tam zaćala lined provadet protireformace, povstala sedmihradska
ślechta proti vladecisafe Rudolfa II. Vudcem povstani propukleho na
podzim 1604, byl Śtepdn Boćkaj, ktery se zmocnil nejen celeho uzemi
Podkarpatske Rusi, nybrż i celeho Slovenska, a podnikł roku 1605 vpady
aż na Moravu. Roku 1606 doślo k miru ve Vi dni, jimż były Bockajovi na
ćas jeho zivota postoupeny krome vlastniho Sedmihradska a uherskych
komitatu za f ekou Tisou tri stolice na Podkarpatsku, marmarośska, ugoćska
a bereźska, także z celeho uzemi dneśni Podkarpatske Rusi zustala pfi
panstvi habsburskem toliko stolice użhorodska.
Pro brzke smrti Bockajove zustavalo jeho panstvi s Podkarpatskou Rusi
celkem v moci odpurcu habsburskych. Konećne se tam roku 1613 stal
kniżetem Gabriel Bethlen (Bethlen Gabor). Ten se za ćeskeho povstani
postavil po bok odbojnych stavu ćeskych, ale jiż v dobe povstani sjednal
zaćatkem roku 1620 s cisafem Ferdinandem dohodu, jiż mu cisaf zaroven
s titulem fiśskeho kniżete pfifkl vedle nekolika jinych stolic uherskych
take dve stolice podkarpatoruske (ugoćskou, bereżskou) navzdy a stolici
uźhorodskou k doćasnemu uzivani, także v rukou Bethlena Gabora, ktery
jako kniże sedmihradsky byl take panem stolice marmarośske, było cele
uzemi Podkarpatske Rusi. Mirem, sjednanym jiż po bitve belohorske
v Mikulove roku 1621, były vsak Bethlenovi pfiznany toliko stolice
bereźska a ugoćska, ale jen v dozivotni drżeni, a tak, aby zustavaly ćasti
kralovstvi uherskeho, kdeżto o stolici użhorodske se jiż nemluvilo. Drżel
tedy Bethlen po miru mikulovskem z uzemi Podkarpatske Rusi
marmarośskou stolici trvale jako soućast Sedmihradska a stolice bereżskou
a ugoćskou v dozivotni uzivani jako doćasne mu propujćenou cast Uherska;
stolice użhorodska pak była zase v rukou cisafovych a protoże
nejvychodnejsi stolice slovenske (zemplinska a abaujvarska s Kośicemi),
jeż s ni sousedily na zapade, były rovnez pfiznany dozivotne Bethlenovi,
21

jevila se stolice użhorodska habsburskym ostrovem uprostfed Bethlenova
sedmihradskeho panstvi.
Tento stav zustal celkcm i po smrti Bethlenove (1629), nebof jeho
nastupce kniże Jifi Rakoczy uhajil si drżeni i tech stolic, ktere były mirem
mikulovskym Bethlcnovi pfiznany jen dozivotne a ktere r. 1645 byl cisaf
Ferdinand III. donucen pfiznat i jemu na ćas jeho zivota. Po smrti Jifiho
Rakoczyjio (r. 1649) były stolice bereżska a ugoćska podle smlouvy
vraceny, także z uzemi Podkarpatske Rusi zustala pf i Sedmihradsku zase
jen stolice marmarośska.
Habsbursko panstvi nad zapadnimi stolicemi podkarpatoruskymi było
sice i potom jeśte dlouho rozmanite ohrozovano i doćasne omezovano
a ruśeno stałymi nepokoji v sousednim Sedmihradsku, rozśifenem o stolici
marmarośskou. Ale na konci XVII. stoleti vzrustala moc habsburska
v Sedmihradsku vie a vice, aż konećne, pozbyvsi vlastniho kniżete
(rezignaci Michała II. Apafyho), bylo uvedeno roku 1696 primo pod moc
cisafe rakouskeho jakożto krale uherskeho a spojeno s kralovstvim
uherskym, v jehoż ramci si arci i potom zachovavalo zvlastni postaveni.
Stolice marmarośska, ktera dotud stale była pfi Sedmihradsku, se potom
od neho od^oućila a vratila se v pfimy svazek s kralovstvim uherskym
a tim i s ostatnimi stolicemi podkarpatoruskymi.
Z tohoto pfehledu nadmiru pestrych osudu dnesniho uzemi Podkarpatske
Rusi v dobę od nastoupeni rodu habsburskeho na trun uhersky aż do końce
XVII. stoleti vysvita zajimava a u nas dosud ne-li uplne pfezirana, aspoń
zcela nedostatećne ocenovana skutećnost, że cela vychodni polovina dnesni
Podkarpatske Rusi, t.j. by vala stolice marmarośska, tehdy arci v sve severni
ćasti jeśte mało załidnena, była skoro po celou tu dobu odloućena od
habsbursko ćasti Uher a spojena skoro nepfetrżite s jejich ćasti
sedmihradskou, dale, że dve dalsi stolice podkarpatoruske, bereżska a
ugoćska, byvaly jiż v XVI. stoleti dosti dlouho spojeny s touto ćasti
sedmihradskou a v stoleti XVII. k ni należely dełe neż ćtyfi desitileti (1606
aż 1649), kdeżto stolice użhorodska skoro stale zustavala spojena
s panstvim habsburskym a po cela desitileti byvala jedinym podilem
cisafske a kralovske moci habsbursko na uzemi dneśni Podkarpatske Rusi.
Nejmene polovina dneśni Podkarpatske Rusi, a ćasem bezmala cele jeji
uzemi (bez stolice użhorodske), nenależely v onech pohnutych dobach
k habsbursko ćasti Uher, jejiż podstatnou slożkou bylo Slovensko a jeż se
zememi ćeske koniny mćlo spolećne panovniky, a proto take mnoho
spolećnych zajmu a żive styky politicke i kulturni, nybrż k jejich ćasti
protihabsburske.
22

Z teto ćasti, jejimż jądrem były Sedmihrady, se utvofil jiż v XVI. stoi.
zvlastni stat, temef uplne vyprosteny ze svazku s kralovstvim uherskym
a s habsburskou monarchii, ale uznavajici nad sebou svrchovanost turecke
porty, jiż odvadel roćni poplatek. V tomto state, jehoż proste obyvatelstvo
było z value ćasti rumunske a rusinske, vladnoucim zivlem byli Madafi
a podle nazoru madarskych dejepiscu (Eckhart, Introduction a Fhistoire
hongroisc, str. 53,60) vlastne on pry pokracoval v starych tradicich uherske
politiky a zejmena pry zachranil statni pravo uherske od osudu, jenż stihl
ćeske statni pravo po Bile hofe. Proti tomu możno fici, że pfedni vladcovc
tohoto statu, zejmena Bethlen Gabor a oba Rakoczyove, nepoćinali si
nikterak jako nositele statni myślenky uherske. Jestliże v XVI. stoleti jeśte
se ćasem usilovalo o opetne sloućeni lizemi sedmihradskeho s Uhrami,
starali se sedmihradśti kniżata XVII. stoleti jen o udrżeni a upevneni
nezavislosti sve zeme. "Jejich kroky a snahy fidila - jak dobre pravi
Maciirek (Dejiny Madaru, str. 163) - ni koli idea uherskeho statu, nybrż
myślcnka Velikeho Sedmihradska, ktere by se stało mocenskym ćinitelem
ve vychodni Evrope a nabyło vlivu v Podunaji a ve vychodnim Polsku.
Pokud zasahovali do pomeru uherskych, ćinili tak proto, że sousedni Uhry
mohly byti jevistem jejich ctizadostivych planu polilickych; tarn obracela
jejich sily politika turecka a protihabsburske spolky uzavirane se Svedy
a FranciiVł
Od habsburskych Uher, v nichż katolicka protirefonnace stale rozhodneji
a lispeśneji postupovala proti vyznani, vzdaloval Sedmihradsko jeho zcela
odchylny postup ve vecech ndboźcnskych. Protestanstvi, zejmena smeru
kalvinskeho, nabyło tam jiż v XVI. stoleti velike sily a roku 1560 byla
tam uznana svoboda nabożenska. Nehledime-li k nasi smlouve kutnohorske
z roku 1485, jiż si ovsem za pomeru podstatne jinych ćeśti katolici i husite
vzajemne zajistili nabożenskou svobodu, mużcme dat za pravdu
madarskym historikum prohlaśujicim Sedmihradsko za prvni zemi, kde
byla svoboda nabożenska zakonne zajiśtena. A tato svoboda, zachovavana
i v dobę potomni, davala semihradskemu protestantism u plnou możnost
svobodneho rozvoje. Rozhodnou pfevahou protestantismu v tehdejśim
Velikem Sedmihradsku se vysvetlujc, że tamni vevoda Gabor Bethlen
(1613-1629) byl spojencem ćeskych stavu za jejich povstani proti
Ferdinandovi II., a że take jeho nastupcove z rodu Rakoczyho, znami
svymi styky s naśim J. A.Komenskym, za tficetiletć valky i pozdeji dlouho
stali na strane nepfatel rodu habsburskeho.
V prve polovici XVII. stoleti prozival tento stat sedmihradsky, k nemuż
prave tehdy należela valna vetsina Podkarpatske Rusi (krome stolice
23

użhorodske), dobu ziveho rozvoje duchovniho zivota, k ćemuż pfispivaly
hojne styky s protestantskym svetem holandskym a nemeckym. V polovine
XVII. stoleti vsak nastał politicky i kulturni upadek Sedmihradska, jenż
se projevil zvlastc vzrostlou zavislosti na Turecku a ztratou stolic
vychodouherskych s vychodnim Slovenskem a Podkarpatskou Rusi, krome
stolice marmarośske, a skonćil se po vypuzeni Turku z Uher navratem
celeho Sedmihradska pod panstvi habsbursko (1696).
O vnitfnich pomerech na uzemi Podkarpatske Rusi v teto dobe jeho
pfisluśnosti «k nehabsburske, ano protihabsburske ćasti Uher, ovladane
kniżaty sedmihradskymi, je dosud velmi mało znamo. Nektere jeho ćasti
staly se asi utoćiśtem madarskeho obyvatelstva, prchajiciho z krajin
ovladanych Turky, podobne jako Slovensko, kam se tehdy hromadne
stehovali Madaf i ze sveho narodniho uzemi na uherske piani. Ale celkem
asi nemohla Podkrpatska Rus timto kolonisaćnim proudem madarskym
byti zasażena tak jako Slovensko, nejen proto, że z nejvetsi ćasti była
v moci odpurcu panovnickeho rodu uherskeho, nybrż i pro rozdilny raz
sveho hospodafskeho a cirkevniho listroji.
Take vyvoj pomeru cirkevnich a nabożenskych byl na Podkarpatske
Rusi docela jiny neż na Slovensku. Tam rozśifilo se v XVI. stoleti valem
luterstvi nejen v nemeckem mesfanstvu, nybrż i v slovenskem obyvatelstvu
mestskem a venkovskem, a z toho se vyvinuly neobyćejne zive styky
kulturni i politicke se zememi ćeskymi, kde stare husitstvi silne podlehalo
vlivum luterskym. Protestantśti Slovaci pfechazeli tehdy hromadne do
ćeskych mest, aby tam studovali na prażske universite nebo na jinych
śkolach, a mnoho jich tarn zustavalo trvale. Naopak pfichazelo na
Slovensko mnoho ćeskych lidi, zvlaste od druhe polovice XVI. stoleti,
kdy evangelici meli jiż na Slovensku dobre zfizene śkoly, ćasto s vy-
nikajicimi ućitelskymi silami, a take mnozi z nich zustavali na Slovensku
trvale, aby tam pusobili jako farafi a ućitele. Toto zive proudeni mezi
ćeskymi zememi a Slovenskem nemohlo se pfelivat na Podkarpatskou
Rus nejen proto, że by la v jine oblasti mocenske, neż zeme ceskoslovenske,
nybrż i z te pfićiny, że se tamni vladnouci tfidy kłoniły k jinym smerum
nabożenskym, neż pfevladaly v zemich ćeskych a na Slovensku, a niżsi
lid slovansky, oddany svym prostym citem zdedene vif e pravoslavne, nebyl
tu pfistupen pfevratnym myślenkam zapadokfesfanske reformace. Ani boje
mezi protestanty a katoliky v te ćasti Uher, k niż sami należeli, se jich asi
valne nedotykaly. Pozivali patrne i v te dobe pomerne svobody, ktera
umożnila i doćasny rozkvet podkarpatoruskeho pisemnictvi, także se
dokonce tato doba stoleti XVII. nekdy nazyva "zlatou dobou" pisemnictvi
24

podkarpatoruskeho. Ale pfizeń mocnych toho sveta ani tenktrate nebyla
jejich xidelem. Pravni postaveni, hmotne pomery i vzdelani jejich
duchovenstva byly stale ubohe.
Jako vychodisko z tohoto żalostneho stavu vynofila se v ćtyficatych
letech XVII. stoleti myślenka sloućeni podkarpatoruske cirkve s cirkvi
fimskou, myślenka cirkevni unie. Kdyż mukacevsky biskup Basilius
Tarasovic vystoupil, nejpiśe z popudu strany habsburske, s touto
myślenkou, dal jej kniże Rakoczy (1640) zatknout a zavfit v mukacevskem
zamku. Rakoczy a protestanśti magnati jeho statu nepfali zajiste unii,
ponevadz v ni videli triumf fimskeho katolictvi, s nimż svadeli tuhe boje.
Presto była unie roku 1649 formalne prohlaśena na hrade v Użhorode,
ktery, jak vime, tehdy nebyl pod Rakoczym, nybrż pod Habsburky. Pfi
tom była duchovenstvu rusinskemu vyhrazena volnost zustat pfi obf adu
feckoslovanskem, pfiznano mu pravo volit si biskupa, jejż by potvrzovala
Svata stolice, a pravni rovnost s duchovenstvem obfadu latinskeho.
Pine v zivot vstoupila unie teprve o neco pozdeji, v dobe, kdy panstvi
habsburske nad celou temef Podkarpatskou Rusi bylo jiż dostatećne
upevneno. Stalo se to pfićinenim ostfihomskeho arcibiskupa kardinala
Koloniće, ktery skutećne provedeni unie na Podkarpatsku svefil (1690)
feckemu knezi Josefu de Kamelis, dosazenemu za biskupa mukacevskeho.
Ale zaroven bylo biskupstvi mukacevske, ktere pry se tehdy prostiralo na
lizemi 13 stolic (zaujimalo 823 ćiste rusinskych a 499 smiśenych mist,
melo 858 far a 690 farafu), podfizeno fimsko-katolickemu arcibiskupstvi
jagerskemu. V tom możno jiste videt svedectvi, że tehdejśi kardinal Kolonie
stejne jako tehdejśi habsburska vlada v Uhfich i papeżska stolice, hledel
na unii na Podkarpatske Rusi jako na krok k uplnemu splynuti tamniho
slovanskeho obyvatelstva s cirkvi fimskou. Unie była v jejich oćich jen
ćasti velikeho dila protireformaćniho, o nemź pracovala rozhodne, vytrvale
a lispeśne. Uniatske duchovenstvo, ktere si nepf alo uplneho splynuti s
cirkvi fimskou, tężce neslo zavislost sveho mukacevskeho biskupstvi na
arcibiskupovi jagerskem. ktery dozór nad nim vykonaval skrze sve
podfizene knezstvo fimskokatolicke, a usilovalo od zaćatku stoleti XVIII,
o sve osamostatneni. Dosahlo toho teprve za Marie Terezie roku 1771,
kdy biskupstvi mukacevske, pfenesśi jiż nekolik let pfed tim sve sidlo do
Użhorodu, bylo podfizeno pfimo uherskemu primasovi, arcibiskupovi
ostfihomskemu.
Nemuże asi byt sporu o tom, że unie, tf eba celkem nezlepśila socialniho
a hospodafskeho postaveni podkarpatoruskeho duchovenstva, pfispela
k povzneseni jeho vzdelanostni lirovne, nebof mu otevfela cestu k studiu
25

na katolickych ućiliśtich v Trnave, Jageru a zvlaste ve Vidni. Vzdelani,
ktereho se tu podkarpatoruskemu duchovenstvu uniatskemu dostavalo,
było ovsem zbarveno latinsky. Duchovenstvo se tam seznamovalo
s latinskou ućenosti, ktera v dobę pobelohorske reformace kvetla jak v
zemich ćeskych tak i na Slovensku. Ućenost ta była sice proniknuta
jednostrannym duchem vitezne protireformace a svym latinskym razem
nemohla podporov^ti rozvoj narodni literatury, ale nepfimo pfece do neho
zasahJa. Ućitele bohoslovne śkoly, zfizene v polovici XVIII, stoleti
v Mukaceve a pfenesene po nedlouhe dobę do Użhorodu, ktefi byli
odchovanci jednak trnavskeho, jednak jagerskehoseminafe, psali zvlastnim
jazykem spisovnym, ktery byl smesi jazyka cirkevne-slovanskeho a mistni
feci lidove. Studiem na katolickych ućiliśtich vysoke pomerne iirovne
vyvadeno było uniatske duchovenstvo, v nemż se tehdy soustfedbval
vsechen duchovni zivot Podkarpatorusu, z dfivejsi sve isolovanosti,
ze sve uzavfenosti proti vlivum zapadoevropske kultury, jimiż było
podobne jako v zemich ćeskych a na Slovensku, mocne podnecovano narodni
probuzeni slovanskeho obyvatelstva Podkarpatske Rusi.
26

V. POD UPEVNENYM PANSTVIM
HABSBURSKYM
Navrat celeho uzemi Podkarpatske Rusi pod panstvi habsbursko, jimż
było umożneno skutećne provedeni cirkevni unie tamniho pravoslavneho
lidu s cirkvi fimskou, dotkl se też tamnich pomeru ndrodnostnich. Jaky
podil melo obyvatelstvo dneśni Podkarpatske Rusi v hromadnem stehovani
do uherskych rovin, jeż nastało po trvalem obnoveni panstvi habsburskeho
nad temito kraji na zaćatku XVIII, stoleti a jehoż se hojne lićastnili jak
Slovaci tak i rusinśti obyvatele stolic vychodoslovenskych (zvlaste
zemplinske), nelze pfesne fici. Vime jen, że v stolicich bereżske a ugoćske
zmenśil se od roku 1715 do roku 1720 poćet poddanych usedlosti dosti
znaćne, patrne stehovanim poddanych jednak do uherske niziny, jednak
do Haliće. Jiste jest, że se tou dobou zaćinaji na Podkarpatskou Rus snad
jeśte vice neż na Slovensko hrnouti zidovsti pristehovalci ze sousedni
Haliće, a że po pfipojeni Haliće k monarchii habsbursko vzrostl pfiliv
żidu na Podkarpatskou Rus nesmirne.
Na sjezdu zastupcu użske stolice tvrdilo se jiż roku 1802, że tam każdy
patnacty obyvatel je żid a na sjezdu stolice bereżske roku 1808 se ozvala
stiżnost, że v tamnich krajinach, sousedicich s Polskem, skoro vsechny
kouty zaplavily poćetne rodiny zidovske. Povażime-li, że, soude podle
lifednich soupisu z roku 1720, vsech żidu fećenych dvou stolicich nebylo
tenkrate ani 300 a na cele Podkarpatske Rusi jejich poćet nedosahoval ani
600, pochopime, co tento pfiliv żidu znamenal pro narodnostni a socialni
slożeni podkarpatoruskeho obyvatelstva.
Tfeba ovsem pfi tom miti na myśli, że vseho obyvatelstva bylo na uzemi
Podkarpatske Rusi po jeho navratu pod panstvi habsbursko daleko mene
neż dnes. K roku 1720 możno podle vzpomenutych ufednich spoupisu
odhadnout poćet vseho obyvatelstva dneśni Podkarpatske Rusi na necelych
70.000, coż je mene neż desetina poćtu zjiśteneho roku 1931. A celkovy
stav toho obyvatelstva byl nad miru źalostny. Ze slavnych boju uherske
ślechty s moci habsburskou vyśla zeme podkarpatoruska - podle slov F.
Gabriela (v prąci Hospodarske polożenija Podkarpatskej Rusi, str. 28) -
"tak zpustośena, że se podobała spiśe vyrabovanemu kraji a zivot vseho
27

obyvatelstva byl tak dukladne rozvracen, że możno mluviti o jeho liplnem
zaduśeni". Aćkoli bida nebyla vsude stejna, aćkoli stolice marmarośska
byla dosti zachovala, pfcce byla tehdejśi Podkarpatska Rus żalostnyrn
obrazem celkoveho znićeni, ktery se v stolicich bereżske a ugoćske podobał
straslive zficenine nekdejśiho lepśiho zivota. Zda a pokud se tento stav
zlepśil v stoleti XVIII, reformnimi snahami Marie Terezie a Josefa II.,
ktere, jak znamo, v Uhfich mely jen nevalny lispech, nebylo jeste vysetfeno.
K podstatnemu zlepśeni zajiste nedoślo.
Zivejsi duchovni styky podkarpatoruskeho duchovenstva s ostatni
Evropou, po umożneni cirkevni unie pfispely jiste nemalo k tomu, że
koncern stoleti XVIII, a zaćatkem XIX. mohlo na Podkarpatske Rusi
pronikat nove pojeti narodnosti, vytvofene francouzskou revoluci
a nemeckym romantismem, jeż silne pusobilo na vznik a rozvoj ndrodniho
vedomi tamniho lidu rusinskeho. Jako drive protireformaćni vzdelanost
latinska pfiblizovala duchovni zivot podkarpatorusky smeru, jenż byl
v dobe pobelohorske dan take duchovnimu zivotu Cechu a Slovaku, tak
nyni tyto nove myślenky francouzske revoluce a nemeckeho romantismu
vytvafely - mutatis mutandis - zfetelnou soubeżnost jejich narodniho
vyvoje. Tak se stało, że devatenacte stoleti pfineslo narodni obrozeni
podkarpatoruskemu lidu tak jako Ćechum a Slovakum a nekterym menśim
narodum stfedoevropskym.
Revoluce r. 1848, ktera naśla i na Podkarpatske Rusi pudu pfipravenu,
dala politickym vudcum podkarpatoruskym podnet k osobnim stykum
s politickymi vudci ceskoslovenskymi na slovanskem sjezde prażskem.
Jejim vlivem zrodila se take snaha spojiti uherske stolice, na neż było
rozdeleno lizemi Podkarpatske Rusi, v jediny celek s jistou mirou spravni
autonomie a s pravem svobodneho vyvoje v matefskem jazyce. Tato
myślenka, za jejihoż hlavniho puvodce se pokłada slavny politicky buditel
podkarpatoruskeho lidu Adolf Dobrjanskij, byla po pokofeni madarske
revoluce opravdu aspoń ćastećne a na zcela kratky ćas uskutećnena vladou
videnskou.
V ramci nove jednotne a centralisticke organisace, kterou absolutisticka
vlada Bachova dala vsem zemim habsburske monarchie, byl utvofen ze
ćtyf stolic na uzemi dneśni Podkarpatske Rusi (użhorodske, bereżske,
ugoćske a marmarośske) zvlastni distrikt rusinsky, v nemż byl ustanoven
Dobrjanskij okresnim referentem. Doba bachovskeho absolutismu, ktera
tak tężce dolehla na Cechy, se vubec pro podkarpatske Rusiny, podobne
jako pro Slovaky stalą obdobim kratkeho oddechu od utisku madarskeho,
obdobim pomerneho rozkvetu jejich duchovniho zivota a zejmena jejich
28

pisemnictvi. Odvracejice se od latinske kultury doby pfedchozi, pfijali
ted'za svuj spisovny jazykruśtinu, ktera ovsem, jsouc pfiliś vzdalena jazyka
lidoveho, musila do sebe stale pfijimati prvky nafecove. Rusky smer
duchovniho zivota na Podkarpatske Rusi byl posilnen take mocnym
dojmem, ktery na jeho obyvatelstvo ućinil pfichod ruskych vojsk na
uherskou pudu, kde roku 1849 pomahala Vidni potlaćit madarskou revoluci.
Z toho dojmu se zrodila blouzniva vira v ruskou pomoc, mesianske
rusofilstvi, jeż vsemu potomnimu duchovnimu snażeni Podkarpatorusu
vtiskuje jeho pfiznaćny raz. Je zajimave, że podobne jako na Slovensku
setkavame se i na Podkarpatske Rusi v tech letech s Cechy, ktefi tam
buditelsky pusobili.
Pad bachovskeho absolutismu, jenż byl vystfidan obdobim snah
o pfetvofeni monarchie ma zaklade historicko politickych individuals,
o navrat k historickym ustavam zemskym, pf inesl Podkarpatorusum vedle
doćasneho kratkeho rozmachu jejich zivota duchovniho vazne nebezpeći,
że budou zase vrzeni do jicnu madarskeho chystanou obnovou statni
samostatnosti uherske.
Statopravnim vyrovndnim s Uhrami r. 1867 byli pak stejne jako Slovaci
znova pevne pfipoutani k osamostanenym Uliram a vydani docela na pospas
Madarum a jejich tvrde politice madarisaćni. V svem utrpeni nachazeli
Podkarpatorusove, podobne jako Slovaci, utechu v rusofiskem mesianismu.
Ale zaroven se mezi nimi vzmahalo hnuti usilujici o navrat k lidu a jeho
feci od spisovne ruśtiny a ruskeho ducha narodniho zivota podkar-
patoruskeho. Pfitom podkarpatoruska inteligence propadla madarisaci,
pf ijimajic s madarskou kulturou i madarske narodni vedomi. V poślednich
desitiletich pfed valkou pracovali Podkarpatorusove vedecky jen jazy kem
madarskym, pro jejich inteligenci se vydavaly listy madarsky, kdeżto
rusinsky tiśtene listy były urćeny jen pro lid. Tento lid vsak nemel jasneho
vedomi narodniho a zachovaval si jen vedomi sve nabożenske odliśnosti.
To se projevilo prave pfed valkou povestnym procesem s pravoslavnymi
sedlaky v Marmarośske Sihoti. Byl veden proti 94 podkarpatoruskym
sedlakóm a duchovnim pro pobufovani a spolcovani s ruskymi ćiniteli
v Rusku a Halići proti madarske vrchnosti, jak madarska żałoba chapala
akci pro pfestupovani na pravoslavi, a skonćil skoro na 40 roku żalafe a k
vysokym pokutam peneżnim.
Vzniku a rozvoji silnejśiho vedomi narodniho a vubec vseho vyssiho
zivota duchovniho branilo żalostne socialni postaveni lidu podkar-
patoruskeho. Jako pfed staletimi zivil se lid ten jednak nadenićenim, jednak
a hlavne drobnou praci zemedelskou, chovem dobytka, ale vlastni pudy a
29

vlastniho dobytka mel tak mało, że vetsinu roku hladovel. Statky prostfedni
velikosti zabiraly tam asi jen {/2%, velkostatky jen asi 2% veskere
vzdelavane pudy (nikoli ovsem leśni). Ostatni puda była rozdrobena na
tak male parcely, że nestaćila vyziviti oby vatelstvo. Proto opouśteli Rusini
podkarpatśti valem svuj rodny kraj a chodili bud' za vydelkem do
sousednich kraju anebo se stehovali do Ameriky. Tarn se dostavali do
styku s vystehovalci slovenskymi i ćeskymi a dorozumivajice se s nimi
snadno svym rodnym jazy kem, sblizovali se s nimi. Zato była Podkar-
patorusum, zustavajicim v sve vlasti, temef nadobro vzata możnost
politickych styku s Cechy. Ti ostatne, stojice sami, aspoń zasadne na pude
sveho historickeho prava statniho, nemohli se prakticky starati o vnitfni
pomery ciziho statu, jakym były jim zase od roku 1867 Uhry, tfeba zajem
o slovanske obyvatelstvo Podkarpatske Rusi i żive sympatie s nim mezi
Cechy nezanikaly a druhdy, napf. za marmarośskeho procesu roku 1914,
projevovaly se zcela jasne. Stylq^ se svymi sousedy a statnimi spoluobćany
mohli pak Podkarpatorusove pestovati jen v tesnem, vsechen vobiejsi pohyb
nemadarskych narodnosti omezujicim, jejich duchovni zivot soustavne
a zamerne dusićim statu uherskeho.
30

VI. SPOJENI S CESKOSLOVENSKEM
Teprve vitezstvi, jehoż dobyła myślenka narodniho sebeurćeni zasvetove
valky a z nehoż se zrodil i spolećny svobodny stat Cechu a Slovaku,
Ceskoslovenska republika, vysvobodila też podkarpatske Rusiny z madar-
skeho otroctvi a ućinila jejich zemi z jejich vule autonomni ćasti tohoto
ceskoslovenskeho statu. Podnet k tomu vysel od americke narodni rady
rusinske, v niż byli soustfedeni Rusini, vystehovavsi se z Podkarpatske
Rusi do Ameriky. Ta se v cervenci 1918 usnesla na resoluci, żadajici: 1.
aby se podkarpatoruskemu lidu dostało liplne nezavislosti, 2. nebylo-li by
to możne, aby se mohl sjednotiti se svymi soukmenovci v Halići a Bu-
kovine, a 3. kdyby ani to nebylo możne, aby se jim dostało autonomie
(patrne v ramci nektereho jineho statu, jimż by snad bylo mohlo byti take
stare Uhersko). 21. fijna 1918, tedy ty den pfed vyhlasenim statni
samostatnosti ceskoslovenske, była tato resoluce podana americkemu
presidentu Wilsonovi. Jeho upozorneni, że by prvni dve feśeni, navrhovana
touto resoluci, t.j. uplna nezavislost Podkarpatske Rusi nebo spojeni se
soukmenovci v Halići a Bukovine, nedośla souhlasu spojencu, pfimelo
americkou narodni radu rusinskou, aby sve usili soustfedila na feśeni tfeti,
jimż by se Rusinum podkarpatskym dostało autonomie v ramci nektereho
jineho statu.
Kdyż dva dny po odevzdani resoluce byl podkarpatsky lid pfijetim za
ćlena Stfedoevropske unie ve Filadelfii, jeż była svazem vsech
utlacovanych narodnosti stfedoevropskych a jejimż pfedsedou byl tehdy
prof. Masaryk, uznan za zvlastni narod, opravneny podle zasady sebeurćeni
narodu svobodne rozhodnouti o svem osudu a o forme sve budouci vlady,
zaćali zastupcove americke narodni rady rusinske, vedeni drem
Zatkovicem, jednati s prof. Masarykem o spojeni Podkarpatske Rusi
s Ceskoslovenskem. Jednani, zaćate tfi dny pfed 28. fijnem, a v Praze
v ten den arci jeśte nezname, pokracovalo i potom. Americka narodni rada
se usnesla 12. listopadu, aby se Rusini v byvalem Uhersku spojili s ćesko-
slovenskou demokratickou republikou, vyhradice si nektera autonomni
prava. Pro toto feśeni vyslovily se take pfi zvlastnim plebiscitu provedenem
tehdy mezi americkymi Rusiny cele dve tfetiny (67%) odevzdanych hlasu.
31

Z ostatnich było 28 % pro spojeni s Ukrajinou, 2 % pro uplnou samostatnost
a 1 % pro Madarsko.
I na Podkarpatske Rusi, ać se tu o akci americkych krajanu vedelo jen
velmi malo, vzniklo hnuti za narodni osvobozeni brzy po rozkładu
habsburske monarchie. Vytvof ilo si sve vlastni organy v podobe narodnich
rad, jeż były voleny na velikych taborech lidu a narodnich shromażdenich.
Tyto narodni rady, z nichż nejznamejśi były v Jasine, Presove, Użhorode
a Hustu a na neż rozlićne pusobila tehdejśi madarska vlada hr. Karólyiho,
se zprvu velmi rozchazely v svych nazorech na cesty, jimiż se mel ubirati
lid podkarpatorusky za zmenene politicke situace. Nakonec zvitezilo
stanovisko narodni rady presovske, jejimż pfedsedou byl dr. Ant. Beskid.
Toto stanovisko shodne se stanoviskem americke narodni rady rusinske,
doporućujicim spojeni autonomni Podkarpatske Rusi s Ceskoslovenskem,
było pfijato na valnem shromażdeni v Użhorode 8. kvetna 1919 Centralni
ruskou narodni radou, vzniklou sloućenim narodnich rad użhorodske,
hustske a presovske, jako rozhodnuti definitivni.
Od unora 1919 jednała jiż take zvlastni delegace americke narodni rady
rusinske (dr. Zatkovic a Gardoś) i pfedseda narodni rady presovske (dr.
Beskid) v Pafiże se zastupci republiky ceskoslovenske na mirove konferenci
drem Kramafem a drem Beneśem. A z tohoto jednani vyslo rozhodnuti
mirove konference o spojeni Podkarpatske Rusi s Ceskoslovenskem, jak
potom pfeślo do mirove smlouvy Saint-Germainske mezi mocnostmi
spojenymi a sdrużenymi a Ceskoslovenskem, podepsane 10. zafi 1919.
Za techto jednani nebylo na Podkarpatske Rusi nijak klidno. Zvlaste ve
vychodni jeji ćasti se brz$ po 28. fijnu 1918 rozvifilo silne hnuti lidove.
Jiż v listopadu 1918 vystoupili tu huculśti sedlaci proti narodni rade
użhorodske, ktera se vyslovila pro autonomii Rusinu v ramci Uher, zalożili
si vlastni huculskou narodni radu v Jasine a zf idili si svou huculskou milici.
Ta była sice na chvilipotlacena vojskem madarskym, ale to było hned zas
vypuzeno Ukrajinci pfiślymi do Jasiny zaćatkem ledna 1919. Po odvolani
tohoto ukrajinskeho vojska 5. unora ujala se huculska narodni rada sama
vlady a vladla do 11. cervna, kdy była rozehnana Rumuny.
Podnet k zasahovani do pomeru na Podkarpatske Rusi dało Rumunum
nebezpeći, że se tato zeme po pf evratu bolsevickem v Madarsku dostane
v moc bolsevickych Madaru, ktefi tam z jihu pronikali. Kdyż v teto tisni
selhala nadeje na pomoc Ukrajincu, obracely se zraky podkarpatskych
Rusinu vżdy rozhodneji k Ćechum. Jiż 1. ledna 1919, kdy było jasno, że
Cechove podle rozhodnuti Spojencu (oznameneho madarske vlade
francouzskym plukovnikem Vixem 3. prosince 1918) obsadi lizemi
32

byvaleho horniho Uherska aż po reku Uż, jednała rusinska deputace s
plnomocnikem ceskoslovenske vlady v Peśti drem Milanem Hodżou
o podrobnostech obsazeni zeme ceskoslovenskym vojskem a 12. ledna
pfiśli jiż nasi prvni legionafi do Użhorodu. Kdyż pak na jare 1919
ceskoslovenska vojska zaćala pronikat na vychod od Uże, vytlacujice
Madary a obsazujice kraje opuśtene od Rumunii, była radostne vitana
domacim lidem. Jeho sympatiim pro Ceskoslovensko dostało se potom
zfetelneho vyrazu vzpomenutym jiż użhorodskym usnesenim Centralni
ruskę narodni rady z 8. kvetna 1919, żadajicim spojeni Podkarpatske Rusi
s Ceskoslovenskou republikou, jak potom było usneseno mirovou
konferenci a potvrzeno mirovou smlouvou saint-germainskou z 10. zafi 1919.
Jake duvody - vedle vlastniho prani podkarpatskeho lidu a jeho
americkych krajanu - k tomu rozhodnuti pohnuly mirovou konferenci,
vylozil velmi jasne ministr Beneś ve sve nedavne feci o problemu
podkarpatoruskem. Ukazał tam, że se na mirove konferenci od zaćatku
uznavalo za stejne nemożne, aby se Podkarpatska Rus stała statem
samostatnym, jako aby zustala pfi Madarsku, kde by zdejśimu slovanskemu
lidu lirozilo dalsi bezohledne odnarodnovani. Spojeni Podkarpatske Rusi
s Ukrajinou nebo s novym Ruskem narażeło na nepfekonatelne pfekażky,
z nichż hlavni był nejrozhodnejśi odpór mocneho Polska. Za techto
okolnosti nebylo jineho feśeni neż spojeni Podkarpatske Rusi s Ćesko-
slovenskem, jak si je prali zastupcove tamniho lidu. Mirova konference
rozhodujic se pro toto feśeni była zajiste pfesvedcena, że lid
podkarpatorusky budę v republice ceskoslovenske pouzivati svobody
potfebne k pestovanivlastni narodni kultury, k zachovani narodni
individuality a że nadto Ceskoslovenska republika, jejiż hlavni naród je tak
blizce pfibuzny slovanskemu lidu na Podkarpatske Rusi, ze vśech
evropskych statii nejlepe muże splnit veliky ukoi na ni vlozeny upfimnou
peći o kulturni i socialni povzneseni zeme, jeż za vlady madarske była
hfiśne zanedbavana. Ale mirova konference mela pro sve rozhodnuti
o Podkarpatske Rusi jeśte zvlastni duvod: potfebu, aby Ceskoslovenska
republika z duvodu mezinarodnepolitickych pro bezpećnost a klid v stfedni
Evrope a pro zdarny budouci vyvoj stfedoevropske politiky vubec byla
pfimym sousedem Rumuńska, coż se mohlo stati jen pfes Podkarpatskou
Rus.
Uhrnem je zjevno, że Podkarpatska Rus byla pfipojena k Ceskoslovenske
republice z vule slovanske vetsiny sveho obyvatelstva se souhlasem
odpovednych zastupcu naśeho statu a z rozhodnuti mirove konference,
jeż k tomu byla pfivedena velmi vaznymi duvody mezinarodnepolitickymi.
33

w Pfijimajic z rukou mirove konference Podkarpatskou Rus podepsala
Ceskoslovenska republika zvlastni ujednani, jimż se teto zemi zarućuje
autonomni postaveni v republice, mistni samostatny snem s kompetenci
ve vecech śkolskych, jazykovych a cirkevnich, dale jazykova a śkolska
prava menśin a konećne jmenovani guvernera odpovedneho autonomnimu
snemu. Tyto zavazky mohou arci byti plneny jen postupne, krok za krokem.
Nebot' napfed tfeba pfekonati mnoho vaznych obtiżi, jeż stoji v ceste jejich
rychlejśimu plneni. Obtiże ty plynou pf edevsim ze skutećnosti, że se lizemi
Podkarpatske Rusi teprve nyni prvne stalo samostatnou jednotkou spravni
a politickou. Pravern bylo to nazvano (v feci ministra Beneśe) ohromnou
revoluci, pravern bylo povedeno, że tim byl lidu podkarpatoruskemu ulożen
\ikol, jehoż dosud nekonal a na nejż namohl byti pfipraven. Nebylo zajiste
możno dati bez należitych pfiprav vsechnu spravu zeme obyvatelstvu,
v jehoż rukou do te doby nikdy jeśte nabyła. Naopak bylo povinnosti
prażske vlady zjednat dlouholetou soustavnou praci politickou,
hospodafskou a kulturni nezbytne podminky pro opravdovou
demokratickou, Podkarpatske Rusi a slovanske vetsine jejiho obyvatelstva
opravdu prospeśnou autonomii. Ovoce teto prace je jiż dnes na
Podkarpatske Rusi jasne patrno, ale jeśte mnoho tu tfeba vykonat, mnoho
teżkych \ikolu rozfeśit, aby se dokonćilo narodni, kulturni a politicke
obrozeni podkarpatskeho lidu. Spojenim Podkarpatske Rusi s Ćesko-
slovenskou republikou je vśak dano jeśte jeji obecne vyznamne posiani.
Była by zajiste - podle slov ministra Beneśe - "stfedem teżkych boju
a evropskych konfliktu, kdyby se ruku v ruce s Ceskoslovenskem nestala
zarukou stability, klidu a miru prave v tom miste Evropy, kde se styka
Ceskoslovensko, Madarsko, Polsko, Rumuńsko, vlivy hnuti ukrajinskeho
a Rusko."
O pfipojeni Podkarpatske Rusi k Ceskoslovensku nerozhodl tedy
ceskoslovensky imperialismus, sobecka touha ceskoslovenskeho naroda
rozśif it sve vlastni statni uzemi a svou moc, nybrż o nem rozhodl - vedle
vlastni vule domaciho obyvatelstva vyjadfene jeho povolanymi zastupci -
svedomity zfetel rozhodujicich ćinitelu mezinarodnich na skutećny
prospech lidu podkarpatoruskeho, v minulosti tvrde utlacovaneho, a jejich
upfimna snaha zjednati pruchod pravu a spravedlnosti, upevnit novou
lipravu pomeru stfedoevropskych, mnohem lepsi a spravedlivejsi stavu
pfedvalecneho, a zjednat tak pevnou oporu evropskemu svetovemu miru.
S plnym pfesvedcenim mużeme zajiste opakovat slova ministra Beneśe,
że "v żadnem jinem state nemela by Podkarpatska Rus tech możnosti jako
u nas, v żadne jine konstelaci nemela by tak vyznamne mezinarodni lilohy,
34

v żadne jine nemohla by z tak śirokeho hlediska a obzoru resit sve vnitfni
narodni, kulturni a jazykove problemy" a że "v żadne jine konstelaci nemela
by ani klidu ani pokoje". To vśe nejen dava ceskoslovenskemu narodu
svate pravo, nybrż mu układa pfisnou povinnost stat pevne na pfisluśnosti
Podkarpatske Rusi k ceskoslovenske republice, odmitat co nejrozhodneji
vsechny pokusy o revizi nebo zmenu toho stavu a branit tuto zemi spolećne ,
s jejim obyvatelstvem vsemi svymi silami jako trvalou a nerozdilnou
soućast sveho statniho uzemi proti komukoli. A ceskoslovensky naród je
pevne odhodłan toho prava se nikdy nevzdat, tuto povinnost za vsech
okolnosti svedomite splnit.
35

LITERATURA
H. Bidermann: Die ungarischen Ruthenen, ihr Wohngebiet, ihr Erwerb
und ihre Geschichte, 2. sv. (Insbruck 1862-7.)
K. Kadlec: Podkarpatska Rus. (Praha 1920.)
E. Perfeckij: Dve stati k dejinam Podkarpatske Rusi: 1. Nejduleżitejśi
studie o dejinach Podkarpatske Rusi. 2. Kniże Fedor Koriatovic
Mukacevsky. (Sbornik filosoficke fa kuty univ. Komenskeho I., Bratislava
1922.)
J. Kral: Osidleni Karpatske Rusi. (Sbornik ceskoslovenske spolećnosti
zemepisne 1923; też rusinsky v ćasopise Podkarpatska Rus 1923.)
J. Chmelaf, St. Klima, J. Nećas: Podkarpatska Rus. Obraz pomeru
pfirodnich, hospodafskych, politickych, cirkevnich, jazykovych a
osvetovych. (Praha 1923.) Tu zejmena stati K. Kadlec: O pravni povaze
pomeru Podk. Rusi krepublice ceskoslovenske; E. Perfeckij: Pfehled dejin
Podk. Rusi a Vychodni cirkev Podkarpatske Rusi v nejstarśi dobe. A.
Volosin: Reckokatolicka cirkev v Podkarpatske Rusi; Fr. Tichy: Pisemnictvi
na Podkarpatske Rusi aj.
E. Perfeckij: Socialne- hospodafske pomery Podkarpatske Rusi ve stol.
XIII.-XV. (Bratislava 1924; srov. dukladnou recensi A. Petrova v ćasopise
Ćesky ćasopis, 1925.)
V. Chaloupecky: Dve studie k dejinam Podkarpatska: 1. Sul z Bulharska r.
892, 2. Kdy bylo homi Potisi pfipojeno k Uhram? (Sbornik filosoficke
fakulty, Bratislava 1925.)
Osm pfednaśek o Podkarpatske Rusi. (Praha 1925.)
F. Zapletal: A. Dobrjanskij a nasi Rusini r. 1849-51. (Praha 1927.)
A. Petrov: Prispevky k historicke demografii Slovenska. (Praha 1928.)
Drevnejsia gramoty po istoriji Karpatoruskoj cerekvi i ierarchii 1391-1498;
tam soupis starśich prąci tehoż autora. (Praha 1930.)
Karpatoruskij Sbornik. (Użhorod 1930.)
K.M.Beskid: Marmaroś. (Użhorod 1931.)
K. Krofta: Cechove a Slovaci pfed svym statnim sjednocenim. (Praha
1932.) Narodnostni vyvoj zemi ceskoslovenskych. (Praha 1934.)
O. Sas: Archiv Privilegovaneho mesta Mukaceva 1376-1850. (Mukacevo
1933.)
37

J. Rath: Naboźenske dejiny Podkarpatske Rusi do r. 1498. (Sbornik
historickehę kroużku XXXIV., Praha 1933.)
E. Beneś: Reć o problemu podkarpatoruskem a jeho vztahu k Ćesko-
slovenske republice. (Praha 1934.)
J. Macurek: Dejiny Madam a uherskeho statu. (Praha 1934.)
F. Gabriel: Hospodarske polożenija Podkarp. Rusi na poćatku XVIII,
stolitja. (Otisk z ćasopisu Podkarpatska Rus X., Uźhorod 1934.) Poddanske
pomery na uźhorodskem panstvi ke konci XVII. stoi. (Otisk z ćasopisu
"Naukovyj zbornyk" tovarystva "Prosvita" X., Uźhorod 1934.)
38

O KAMILU KROFTOVI
Do trojhvezdi ćeske historicke śkoly soustfedene kołem prażske
Univerzity Karlovy patfi vedle Josefa Pekafe a Josefa Susty bezesporu
i Kamil Krofta. Narodil se 17. cervence 1876 v Plzni. Maturoval na
plzeńskem gymnaziu a studoval - byl i żakem Jaroslava Golla - na
filozoficke fakulte v Praze. Po prąci v Ćeskem zemskem archivu se venoval
deset let pedagogicke ćinnosti a pfednaśel jako univerzitni profesor
rakouske dejiny a ćeske dejiny ve vztahu ke Slovensku. Po roce 1920 se
venoval diplomaticke draże; pusobil ve vyslanecke funkci ve Vatikanu,
Vidni a Berline. Od roku 1927 vedl odbor na ministerstvu zahranići. Kdyż
se v prosinci 1935 stal ministr E. Beneś prezidentem republiky, vykonaval
funkci ministra zahranićnich veci aż do roku 1938.
Vyznamne se Kamil Krofta zapsal svym vedeckym diłem do ćeskych
naboźenskych dejin od pfedhusitskeho obdobi aż do poćatku sedmnacteho
stoleti. "Se zvlastnim zajmem sleduje souvislost sporu cirkevnich s
narodnostnimi a politickymi pomery, "charakterizuje ho Arne Novak. Po
drobnejśich pracich, v nichż vykreslil portrety nekterych naboźenskych
postav (napf. P. Chelćickeho, J. Rokycany, V. Korandy ml., V. Mitmanka a
dalśich), vydal kratce pfed prvni svetovou valkou laiihu Bila Hora a ve
tficatych letech spis Żiżka a husitska revoluce liśici se podstatne zejmena
od Pekafova kritickeho pohledu na husitstvi a tabontstvi.
O syntetizujici a popularizaćni zfetele mu ślo v takovych studiich jako
były Listy z naboźenskych dejin ćeskych, v Pfehledu dejin stavu selskeho
v Cechach a na Morave nebo i v Małych dejinach ceskoslovenskych. Pfi
svem videnskem vyslancovani staćil jeśte dojiżdet do Bratislavy, kde
pfednaśel na Komenskeho univerzite. Tato aktivita ho pfivedla k badani
ve slovenskych dejinach i k sledovani vztahu mezi Cechy a Slovaky. Z
teto doby je i jeho prace Podkarpatska Rus a Ceskoslovensko. (V roce
1935 vysla nakładem Svazu riarodniho osvobozeni jako 98. svazek jeji
stejnojmenne edice. Autor ji pfednesl 27. a 28. fijna 1934 v Użhorode a
Mukaceve. Z teto edice pfetiskujeme pfednaśku s drobnymi upravami
textu).
Soućasne ho upoutaly i nemecka problematika (kniha Nemci v Cechach)
nebo otazky stfedoevropskeho souźiti (spis Stara a nova stfedni Evropa).
39

Kamil Krofta, verny vyznavac masarykovskych demokratickych ideału,
pfesvedceny obhajce ceskoslovenske statnosti a konećne i zahranićni
ministr v dobe agrese hitlerovskeho Nemecka, nemohl uniknout pozornosti
okupantu. Ziićastnil se odbojove ćinnosti v Pffpravnem narodne revolucnim
vyboru, v cervnu roku 1944 byl zatćen nemeckym gestapem a uveznen v
Male pevnosti v Terezine. Patrii i mezi ty vezne, s nimiż se pokouśel
K.H.Frank koncern dubna a zaćatkem kvetna 1945 vytvofit jakousi
postprotektoratni vladu (mel byt mezi nimi i Vladimir Krajina). Frankiiv
plan ztroskotal, jak jinak? Zatćeni demokratićti odbojafi s nim odmitli
jednat.
Po navratu z Terezina zemfel Kamil Krofta s podlomenym zdravim 16.
srpna 1945.
JAROMIR HOREC
40

OBSAH:
1. Podkarpatska Rus - trvala soućast Ceskoslovenska 5
2. Nejstarsi osidleni 9
3. Doba pfedhabsburska 12
4. V bojich Habsburku se Sedmihradskem 20
5. Pod upevnenym panstvim habsburskym 27
6. Spojeni s Ceskoslovenskem 31
Literatura 37
O Kamilu Kroftovi 39
41

PODKARPATSKA RUS
Edice stati, reportażi,
vzpominek a dokumentu
7. svazek
Kamil KROFTA
PODKARPATSKA RUS
A CESKOSLOVENSKO
II. nezmenene vydani
Na obalce kresba Josef a Krbce
Frontispis: portret Kamila Krofty
Vydala Spolecnost pf atel Podkarpatske Rusi
v nakladatelstvi Ćeska expedice v Praze 1995
ISBN 80-85281-13-9